Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A tak jsem seděla ve tmě a vyčkávala. Na co? To už těžko říct. Když jsem se tu ocitla poprvé, poklidně jsem ležela a čekala na nový život. Myslela jsem si, že se znovu narodím. Že tu čekám na vlčátko, které se narodí, a jeho očkama budu koukat já. Nebudu si pamatovat nic z toho, co jsem zažila, a začnu úplně od začátku, znovu, bez závazků. S rodiči, kteří budou milovat mě a já je, které seznámím s někým, kdo mě miluje a přinesu jim vnoučata, když budu potřebovat chvíli odpočinku.
Tahle představa se mi rozplynula poměrně rychle, po několika hodinách - minutách? Dnech? Strávených ve tmě, která nepropustila ani malinký proužek světla. Kdepak jsem to asi byla? Byl tohle ten definitivní konec? Místnost, v které jsem byla předurčena strávit věčnost, dokud svět neshoří a ještě dlouho poté? Doufala jsem, že ne. Ale doufání mě v životě nedostalo daleko, a tak jsem ho pohřbila někam hluboko, dovolila jsem mu prosípat stěnami mého srdce jen maličko. Soustředila jsem se místo toho na pocit prázdnoty, který vystřídal všechno ostatní. Byla jsem ledově klidná a dokud jsem se příliš nesoustředila na vlastní mysl, vlastně… jsem byla spokojenější, než kdy dřív. A to i v místnosti, v níž pravidla reálného světa nefungovala. Nebo byl tohle reálný svět, a to předtím jen velký sen? Nedokázala jsem mezi tím rozlišit.
Přesto jsem osamocená nedokázala dlouho nepřemýšlet, a tak mě ten nepříjemný úzkostlivý pocit dříve či později opět dohnal. Přemýšlela jsem nad svou matkou, a nad čím asi přemýšlela, než zemřela. Alespoň jsem odhadovala, že již zemřela - a i kdyby ne, nad čím asi tak přemýšlela, zatímco chovala vlčata všech svých zbylých dětí? Přemýšlela nad Wizku, která odešla z domova, protože nedokázala zabít?
Jaká chytrá. Měla se stát alfou. Ale nemohla zůstat doma.
Jak mrštná. Měla být obráncem. Ale bála se ublížit.
Jaká hodná. Mohla být pečovatelkou. Tou už se stala jinde.
Jaká škoda. Chtěla bych vidět její rodinu. Vždyť už není naživu.
Zavřela jsem oči, ačkoliv obraz se nezměnil. Tma za mými víčky byla stejná, jako když jsem měla oči otevřené. Slyšela jsem tlukot svého srdce, cítila jsem ho. Cítila jsem krev ve svých žilách a měla jsem pocit, že snad i slyším, jak mi jimi proudí. Slyšela jsem šustění jednotlivých chloupků, každý pohyb mých kostí. Držela jsem se těchto věcí jako tonoucí stébla, jen, abych už nemusela myslet na takové věci. Nezáleží na tom, ne? Ve finále na ničem nezáleží. Všichni nakonec zemřeme, a bude nám to jedno. Mámě bude jedno, co se se mnou stalo, až bude mrtvá. Mému otci též. Mým sourozencům. Jsme jen mravenci ve velkém koloběhu života. Na ničem tak moc nesejde. Proč přemýšlet nad jednotlivými slůvky, když na nich nezáleží? Proč se bát, když zítra bude pozdě? Včera bylo pozdě. Povzdychla jsem si. Očividně přemýšlet nad zvuky mého těla nepomáhalo. Řídit se hlavou, či srdcem? Hlavou, srdcem, tlapkama, ocasem, žaludkem. Srdcem? Hlavou? Natočila jsem hlavu do strany. ​​Obojím. Musím se řídit obojím, stejně, pak bude všechno v rovnováze. Všechno bude v pořádku, všechno má svůj systém, všechno do něj zapadá a na ničem nezáleží. Hlavou. Srdcem. Obojím.
Uvažovala jsem, jaká bych chtěla být. Kdybych dostala druhou šanci, kdybych se mohla vrátit a všechno změnit - ne. Kdybych se mohla vrátit a nemohla už nic změnit. Jednoduše… kdybych mohla znovu žít. Nebála bych se říct to, co si myslím. Nebo bych se alespoň nebála tolik. Bránila bych se, když by bylo potřeba, řekla bych svůj názor, promluvila bych v místech, kde bych jindy zůstala v tichosti. Křičela bych, smála se, plakala, hrála si, skákala, honila se s orlem po loukách a šplhala na hory a koupala se v bahně. Byla bych vděčná za každý rok, každý měsíc, každý týden, každý den, každou hodinu, každou vteřinu, za každý moment, kdy bych se mohla nadechnout a cítila vzduch ve svých plicích a byla bych v pořádku, byla bych živá. Byla bych to já a nikdo by na mne nemohl dosáhnout. Já, svět pod mýma tlapkama a život ve vlastních rukou. Neváhala bych chopit se ho a nést ho na svých zádech, dokud by doopravdy nenastal můj čas. Zemřela bych stářím, tak, jak jsem měla, s partnerem po boku a s odrostlými, zdravými a šťastnými vlčaty.
Jenže jsem byla zaseknutá tady. Rezignovaně jsem opět vstala a vydala se vstříc temnotě. Ze tmy ke mně šeptaly hlasy. Ještě chvíli a jistě je uslyším zřetelněji, začnou nabírat tvar a budou z nich halucinace, které mi budou dělat společnost. Začínala jsem se se svým osudem smiřovat. Našlapovala jsem opatrně, dělala jsem krátké kroky. Kdykoliv mi čenich zavadil o stěnu, změnila jsem směr. A takhle jsem to zopakovala snad tisíckrát, dokud mě tlapky chůzí nebolely. Krok, jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset. Dvacet a třicet a čtyřicet a padesát a sto a dvěstě a třista a tisíc, dva, tři, čtyři, pět,... Unaveně jsem opět klesla na zem. Alespoň tu nebylo ani příliš teplo, ani moc zima. Zajímalo mne, jak asi zní můj hlas, postupně jsem zapomínala, ale nedokázala jsem promluvit. Byla jsem fyzicky i mentálně vyčerpaná, ležela jsem na tvrdé zemi a zírala do prázdna. Nebo jsem měla očka zavřená? Netušila jsem.
Nejsou na mne naštvaní, ne? Že jsem odešla. I když… proč by měli? Já neodešla dobrovolně. Já chtěla Tase pomoc. A to je dobrá vlastnost, rozhodla jsem se. Ale kdybych to mohla změnit, bránila bych se. Cítila jsem, jak se mi v tomhle místě mění osobnost, priority, sny. Ale co s nimi, když jsem zemřela? Když už mě žádný další život nečekal?
Popotáhla jsem, ale zapřísáhla jsem se, že již brečet nebudu. A tak jsem pevně zavřela oči, utřela si slzy a čekala, až mne opět přepadne spánek. Bezesný, temný spánek, můj jediný přítel v tomto tmou protkaném světě. Naslouchala jsem tlukotu svého srdce. Bum, bum, bum, jediná stabilní věc v mém životě, která mě udržela na živu. A pořád bila. Srdcem. Hlavou. Srdcem? Žít život srdcem.
Ležela jsem takhle několik minut. Hodin? Možná i dnů. Odpočítávala jsem svůj čas do doby, než se něco stane. Můj osud přece nemohl být ležet na studené zemi, ve tmě. Nebo ano?

Volím si číslo 2.

Prázdnota, která mi zaplnila srdce, se rozšiřovala. Vzpomínala jsem na různé věci, které mi v životě ublížily, a nedokázala jsem se přimět se cítit špatně. Byla jsem mistryně v tom nad nimi dlouho neuvažovat, nezastavovat se dostatečně dlouho na to, abych se zhroutila. Zhluboka jsem se nadechla, plíce se mi zaplnily studeným vzduchem. Vdechovala jsem ho, dokud mě nepálily, dokud už se dál nedokázaly roztáhnout, a opět jsem vydechla. Stejný proces, jen opačný. Vydechovala jsem, dokud už mi v hrudi nic nezbývalo, dokud jsem nebyla nucená se znovu nadechnout. Opět jsem začala dýchat normálně a zavřela očka. Najednou už jsem tu nebyla uzavřena, ale někde úplně jinde. Během několika vteřin jsem prožila celý svůj život.
Byla jsem úplně maličkatá, jako nějaký brouček, který se spletl a zachumlal se do kožichu vlčice. Ale to musel být omyl - musela jsem to být já. Viděla jsem zakaleně, v podstatě jen obrysy toho, co bylo kolem mne - ale věděla jsem, že ten teplý kožíšek patří mojí mamince a když se posunu trochu doprava, dostanu se k teplému mléku, které mi mohla nabídnout jen ona. Byla jsem malinká, šťastná, a nebyla jsem sama. Po mém boku se na mě tlačili mí sourozenci a domáhali se stejného mléka, jako já. Všechno bylo zase v pořádku.
Po pár týdnech jsem viděla. Viděla jsem svou rodinku, i tu její část, která nebyla spojená krví. Tana a její maminka a tatínek, moji sourozenci a moji rodiče, kteří mě bezmezně milovali. Následovala jsem jejich stopy, když jsme se přesouvali do hor, které se měli stát naším domovem. To mi ještě zima nevadila. Proč by mi vlastně měla vadit? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Hladomor už nebyl a strach se neměl zbytečně přehánět. Tehdy jsem zimu dokonce milovala. Válela jsem se ve sněhu a honila sněhové vločky, které se pomalým klouzavým pohybem snášely na zem.
Najednou jsem neohroženě stála před svým bratrem a bránila svou sestřičku, kterou udeřil. Úplně jsem zapomněla, že jsem někdy něco takového udělala. V ten moment bych neváhala použít své více smrtící magie k tomu, abych sestru udržela v bezpečí. Copak se to se mnou jen stalo? Bývala jsem neohrožená, se smyslem pro dobrou věc, ale nebála jsem se použít zuby. Kde byla tahle Wizku, když jí bylo potřeba? Zmateně jsem na svého brášku hleděla a snažila se vymyslet, jak ho jen bez magií přemůžu - ale to už nás otec odděloval, a vzpomínka se opět rozplynula a změnila se v docela jinou.
Běžela jsem s Tanou po horské louce a smála se na celé kolo. Nebála jsem se říct cokoliv, co jsem v tu chvíli měla na srdci. Starší vlčice mě kvůli tomu různě popichovala, ale smála se se mnou, tahala mě za stále ještě sklopené uši a učila mě sprostá slova, která mi zakázala říkat před dospělými. Lovila veverky a brouky a mláďata zajíců, a nosila mi je s hrdostí až pod nos, zatímco já jsem nedokázala pochopit, jak to dělá. Chtěla jsem být jako ona. Chtěla jsem umět tu černou magii, kterou mi tak ochotně ukázala. Proč mi dělalo takový problém zakousnout se do zvířete? Nedalo se nic dělat. Takový byl koloběh života.
Svět se zdál barevnější, když v něm byla má kamarádka. První vlčice, ke které jsem pravděpodobně cítila něco víc, než co je zdrávo. Sledovala jsem, jak se voda pod mou tlapkou podivně kroutí a prohýbá, a Tana se usmívala od ucha k uchu. Přitiskla mi čenich na tvář a mně se zarazil dech, a ona mi prozradila novou barvu mých očí. Modrá, jako voda. Byla jsem voda, byla jsem klidná a shovívavá ale i krutá a rychlá jako vítr. Neohrožená, ničím neporažená. Byla jsem tu odpradávna a nikdo mě nemohl zastavit. Tak kde se život tak zkazil? Nechápala jsem to.
Viděla jsem slzy v očích svých rodičů, když jsem byla donucena smečku opustit. Připomínaly mi očka toho zajíce, kterého jsem nedokázala zabít. Připomínaly mi očka Tany, která se na mne dívala se smutkem smíchaným se vztekem. Neměla jsem jí to za zlé. Cítila jsem to stejně. Byla jsem smutná a naštvaná, že to takhle muselo skončit. Smutná a naštvaná, že jsem musela opustit jediný domov, který jsem kdy znala. Otočila jsem se k rodičům zády a odešla z hor, které mě tolik let chránily.
Jsi na začátku a konec je v nedohlednu. Proč myslíš, že po pádu nenásleduje povstání? Proč si myslíš, že pád ti rozdrtil veškeré kosti v těle? Zlato, až my ti řekneme, že můžeš skončit, teprve tehdy skončíš. Babiččina slova mi jako ozvěna rezonovala v hlavě. Ismael. To byla má babička. Zachránila mne a vychovala jako svou vlastní dceru, mou maminku. Nekladla žádné otázky. Otevřela mi očka, sundala mi růžové brýle a ukázala mi svět krutý, takový, jaký doopravdy je. Ale já, naivní, hloupá holka, jsem pořád doufala v dobro. A to doufání mě dostalo až sem.
Do temné, černočerné místnosti, kde tma byla oslepující a dusila mě. Dopadala na mě ze všech stran jako velký medvěd, zavalila mě stejnou vahou a nedala mi chvíli pokoj. Nedokázala jsem se soustředit už na nic. Z myšlenek jsem měla polévku a z hlavy guláš. Bylo mi mdlo, ale bezesný spánek ani bezvědomí ničemu nepomáhali. Pokaždé jsem se probudila do té stejné noční můry o místnosti, kde neplatila žádná pravidla, kde se stěny posouvaly podle svého uvážení a každičký krok mohl znamenat krutý náraz do zdi. Čenich jsem měla odřený, celý rozdrásaný od toho všeho. Copak nebylo úniku? Neexistoval žádný lepší posmrtný život?
Zajímalo mne, zda bych si dokázala život vzít. Zda by mne pak čekalo něco lepšího. Možná tohle byl test, možná jen ti nejsilnější a nejrozhodnější si zasloužili další, lepší život. Ale jak? Jak? Zakousla jsem se do vlastní tlapky jak nejsilněji jsem mohla, ale hlava mi zakázala prokousnout kůži. Na krk jsem si nedosáhla, a do břicha jsem se zakousnout nemohla. Jako by bylo chráněno neviditelnou zábranou - mou myslí. Byla jsem tu zaseklá na věky věků, bez jakýchkoliv ruchů, bez nikoho, sama. Tak, jak jsem vždycky chtěla, aniž bych si uvědomovala, že přesně to vlastně nechci.
Chtěla jsem se vrátit.

Nevěděla jsem, co se sebou, a tak jsem opět začala chodit. Opatrně, abych si neublížila, kdykoliv můj čenich narazil do zdi. Snažila jsem se zjistit, jaký má místnost tvar, a nakonec jsem uznala, že to musí být obdélník, a jen jeho strany si na mě ušily hru. Mohla jsem udělat deset kroků na jednu stranu, ale jakmile jsem se otočila a udělala krok, narazila jsem. Co se dá dělat. Zopakovala jsem si pokaždé, když se tak stalo. Co se dá dělat. Co už. Nevadí. Oh, well. A tak jsem si v kruhu chodila dál, jeden krok za druhým, dokud se mi z toho nezačala motat hlava a dokud mě nezačaly bolet tlapky. Poté jsem se opět posadila a zhluboka dýchala, abych zahnala úzkostlivý pocit, který se mi šířil tělem. Nevadí. Nevadí. Nevadí. Nevadí. Řekla jsem si to tolikrát, dokud jsem tomu neuvěřila a nemohla znovu dýchat. Tohle byl nyní můj život. Co už. Rozesmála jsem se. Ozvěna mého smíchu mě donutila sklopit uši k hlavě a znovu se zvednout. Tam a zpátky. Bim bam.

Nakonec se mi podařilo usnout. Netušila jsem, jak dlouho jsem spala, ale spánek to byl bezesný. A špatný. Neustále jsem se probouzela a blouznila, že něco slyším, či vidím. To ale nebylo možné. Místnost byla černější než ta nejtemnější noc a můj zrak mi nepomáhal. Nakonec jsem se probudila definitivně. Cítila jsem se podivně, jako bych byla vyměněná. Kromě samoty mě najednou nic netrápilo. Přišla jsem si prázdná, bez srdce, bez duše. Bez duše, bez hlavy, nic nebolí, nic nevadí. Znovu jsem se začínala kývat a podvědomě se utěšovat, ale v hlavě jsem měla podivně prázdno. Nedovolila jsem si nad ničím dlouho přemýšlet a na každou druhou myšlenku jsem si řekla co se dá dělat. Co se dá dělat? Nic. Čas se smířit. Hleděla jsem do prázdna, na nic, protože tady stejně nebylo na co koukat. Srdcem. Hlavou? Srdcem. Nebo hlavou? Nevěděla jsem, kterou část sebe bych měla poslouchat. Srdce křičelo o pomoc, a hlava všechny jeho pokusy o získání pozornosti blokovala. Hlavou.

Točila jsem hlavu ze strany do strany a u toho se i trochu kolébala. Uklidňovalo mě to, připomínalo mi to matčinu náruč - MÁMA JE MRTVÁ, HAHA - a její něžný hlas se mi ozýval v hlavě hlasitěji než ozvěna. Zavři očka spi... Byla jsem unavená, ale zároveň tak vystresovaná, že jsem nedokázala zamhouřit oka. Všude byla tma a dusila mě, dusila jsemse, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Pusť vodu dovnitř. Uleví se ti, pomyslela jsem si, a tak jsem zavřela oči a nechala myšlenky, aby mě kompletně pohltily. Jejich křik se smísil a mé emoce se opět stáhly do pozadí, jako by se bály, že jakýkoliv jejich zásah by mohl způsobit výbuch. Zavři očka... spinkej. Jen na pár chvil. Možná spánek znamenal, že se probudím v tom novém těle, o kterém jsem tak snila, v novém životě, s novou rodinou a novou šancí. To je nepravděpodobné, uznala jsem. Realita byla krutá, a já tu byla zaseklá. Takže je to realita?

Nemyslet, necítit, nebýt. Zamrkala jsem. Ve tmě jsem na to zapomínala a pálily mě oči. Nechápala jsem, proč i po smrti zůstává bolest. Nemyslet, necítit, být? Uvažovala jsem. Nebýt. Jsem mrtvá. Z dlouhého stání se mi opět udělalo nevolno, a tak jsem udělala pár kroků vpřed. Bum, stěna. Řídit se hlavou. Řídit se srdcem? Hlavou. Srdcem. Nemyslet, necítit, nebýt. Být? Hystericky jsem se zazubila. Vzhlédla jsem hlavu a hledala na obloze hvězdy. Žádná obloha nade mnou však nebyla, jen černočerná tma, ta, která mě obklopovala dusila ze všech stran. V jednu chvíli mi přišlo, že tu jsem sama, v další mi přišlo, že je tu se mnou celý svět a směje se mi. Kdo ví, co byla pravda. Byla jsem tak ponořená do svých chyb a litovala jsem tolika věcí, že jsem se topila. Zavřela jsem oči a představovala si, že se nade mnou nebe třpytí, a že padá hvězda. Přála jsem si.

Již nechci myslet na chyby a ztráty,
ne když smrt napřáhla své hnáty.

Kolik věcí litujeme když přijde náš čas,
brečíme nad osudem dokud nedojde nám hlas.

Tak dej mi nový život a nádech,
ráda ho ponesu na svých zádech.

Vyslechni to mé přání poslední,
než nebe se znovu rozední.

Měla jsem hlavu plnou toho, co bych udělala jinak. Nemohla jsem však změnit minulost - a budoucnost mě žádná nečekala. Opět nějaká chvíle uběhla, a já zůstávala stát na místě, protože jsem se bála, že když udělám sebemenší krůček a narazím do zdi, celá se rozpadnu na milion kousíčků, které už nikdy nikdo nesloží. Protože nikoho nemám, ha. Pokrčila jsem rameny. Ale vždyť si vystačím sama. To je v pohodě. Co se dá dělat. Všechny ty velké emoce, které mě nutily brečet tak, že mě třeštila hlava, jako by se postupně vypařily. Cítila jsem se až podivně ledově chladná, všechno mi bylo jedno - tedy, dokud jsem si nedovolila na to moc nemyslet. Nemyslet, necítit, nebýt. Zamrkala jsem do tmy. Nebýt, nebýt, nebýt. Přesně to jsem vždycky chtěla. A jak to dopadlo? Poníženě a poraženě jsem se sesunula na studenou zem a zakryla si oči před tmou, která jako by mě oslepovala.

Uplynulo několik minut. Hodin? Nebo snad dnů? Bez slunce a měsíce jsem neměla pojem o čase. Možná od mého objevení se v tomto prostoru uplynuly teprve vteřiny. Netušila jsem, že v Galliree se mezitím z léta pomalu stával podzim. Že uplynulo několik měsíců. Žila jsem si nevědomky ve své černé bublině, kde se stěny snad musely posouvat, a litovala jsem... všeho. Měla jsem zaútočit zpátky. Měla jsem se bránit. Mám potenciál. Proč jsem to neudělala? V kožichu mi zajiskřilo, a v těle jako by mi krev proudila rychleji, jako by byla žhavá jako oheň. Tohle je zbraň. Proč bych ji neměla používat? Popotáhla jsem. Kdybych ji využila, nemusela jsem tu být. Mohla jsem dál žít. Ale o čem ten život byl? Můj proud myšlenek byl touhle jedinou umlčen, a já jako omráčená pokračovala v cestě, dokud jsem po pár metrech opět nenarazila do zdi. Hystericky jsem se rozesmála, až jsem se rozkašlala a musela lapat po dechu.

Už jsem tu nechtěla být. Už jsem nebyla klidná a nečekala na světlo na konci tunelu, už jsem neležela bez hnutí a se zavřenými očky a neužívala si samotu a klid. V mé hlavě klid nebyl, a tohle bylo takové osamocení, že už jsem nikdy nechtěla být sama. Já nechci být sama, já nechci! Hystericky jsem se rozplakala. "Omlouvám se," zavzlykala jsem do tmy. Omlouvala jsem se za dny, kdy jsem si přála být sama, za dny, kdy jsem nesnášela společnost a dokonce se jí bála. Čeho jsem se k sakru bála? Čeho? Zalapala jsem po dechu, když se mi ho přes panický záchvat nedostávalo. Myslela jsem si, že mi společnost způsobovala úzkost, ale tento pocit? Pocit, že pro mě nikdo nepřijde, že mě nikdy nikdo nevysvobodí a já navěky budu sama, tak, jak jsem si pošetile přála? Ten byl mnohem horší. "Už to nikdy nebudu chtít, slibuju," popotáhla jsem a poraženě se znovu posadila. Už se nikdy nebudu bát sotva pípnout. Nikdy.

Začínala jsem poměrně panikařit. Snažila jsem se uklidnit, ale posledních pár hodin jsem si stále dokola povídala pohádku o čekání na další život a ta postupně přestávala pomáhat. "Co když je tohle všechno?" Řekla jsem nahlas. Určitě není, usoudila jsem, nemůže být, nesmí. Nesmí, nesmí, nesmí. Opakovala jsem si to jako mantru, zatímco jsem donutila své tlapky k pohybu kupředu. Už jsem se poučila a našlapovala pomalu, takže kdykoliv se přede mnou objevila zeď, můj čumák se o ni jen letmo otřel. To pomáhalo fyzické bolesti - ale chaosu, který se odehrával uvnitř mě, to jen přidalo. "Ne, ne, to nemůže být ono. Budu žít znovu, budu mít lepší život, lepší život, lepší!" Zaječela jsem a přitiskla uši k hlavě, když se mi ozvěna vrátila třikrát tak hlasitá. Budu to mít lepší, budu mít nový život, novou šanci. Nová šance. Nová šance. Muselo být něco víc než jen prázdnota a nicota a nekonečně mnoho času s mými myšlenkami a promarněnými šancemi.

Mé vzlyky postupně ustaly a zbyla po nich jen prázdnota a spoustu věcí k zamyšlení. Pro koho jsem žila? Pro ostatní, nebo pro sebe? Pro ostatní. Jaké jsou mé hodnoty? Štěstí. Ostatních, to mé je až potom. Co je pro mne nejdůležitější? Láska... kterou jsem nepocítila. Měla bych se změnit? Ano. Za co jsem vděčná? Za druhou šanci. Co bych si měla slíbit? Že už nikdy nebudu jako dřív. Jaký je smysl mého života? Být šťastná. Mít rodinu a přátele. Pro koho chci žít? Pro... sebe. Letmo jsem se pousmála a pokývala hlavou. Nemohla jsem se dočkat, až se konečně narodím znovu. Nový začátek, čistý start. Nečekala jsem snad už dostatečně dlouho? Znejistila jsem a opět udělala krok vpřed. Odkašlala jsem si, a trhla sebou, když se mi zvuk vrátil. "Haló?" Nic než ozvěna mého vlastního hlasu. Zachmuřila jsem se a udělala znovu krok vzad, ale zády jsem narazila do zdi. Huh?

Nejspíš jsem se nedokázala otočit ani o třista šedesát. Prostě mi to nešlo. Narazila jsem do stěny tak či onak, a tak jsem si s rezignovaným povzdechem sedla v odhadovaném středu a unaveně oddychovala. Zavzpomínala jsem si na Borůvkovou smečku. Přišla jsem do ní, když se v ní počet členů dal spočítat na prstech jedné tlapky. Téměř. Nyní prosperovala tolik, až mi to vhánělo slzy do očí. Byla jsem šťastná, že mé milované smečce se daří. Kdepak je asi Blueberry? Strom? Sklopila jsem uši k hlavě a popotáhla. V hlavě se mi proháněla jména vlků, které jsem měla ráda a které jsem roky neviděla. Jedno zklamání za druhým, jedna smrt za druhou. Lítost za lítostí, srdce mě bolelo. A tak jsem v černočerné temnotě vzlykala a ozvěna se mi vysmívala. Nechala jsem po svých tvářích stékat slzy a vyčítala si věci, které jsem nikdy nemohla vzít zpátky. Vyčítala jsem si i to, co se ještě nestalo a už nikdy nestane, protože jsem promarnila čas, který jsem měla. Wizku už není. Už taky není. Tak kde všichni byli? Co se stalo příběhům o mrtvých, které potkáme, když nastane náš čas?

Začínalo mi být tak dlouho ve stoje mdlo. Opatrně jsem udělala krok vpřed, a když jsem se bez potíží dokázala pohnout, šla jsem dál. Už jsem však opatrně našlapovala, jako by mě snad mohla potkat další překážka a další náraz. Jsi paranoidní, zopakovala jsem si. Ale po tom, co jsem se čenichem letmo dotkla studeného povrchu a byla donucena se otočit? Dobrá. Možná jsem realista, usoudila jsem. Netušila jsem, jaký tvar má ten prostor, v kterém jsem se pohybovala, ale rozhodně to nebyl kruh, ani čtverec, ani obdélník. Bylo to cosi podivného. Ve tmě jsem nedokázala odhadnout, jakým směrem jdu, takže jsem nebyla moc zalarmovaná, ale nárazy přesto byly nepříjemné. Nejdříve jsem udělala tři kroky kupředu a narazila. Otočila jsem se zpět, ale nejspíše ne dostatečně, protože jsem najednou ušla deset metrů bez problémů. Notak, soustřeď se. Přeci jsem nemohla být natolik zamotaná, že jsem se nedokázala otočit o sto osmdesát stupňů?

Více čekání, a více vzpomínek na minulost. Tentokrát jsem vzpomínala na moment, kdy se mi poprvé zbarvily oči domodra. Vzpomínala jsem na mléčnou dráhu, která rozzařovala oblohu a řeku, u které jsme společně s Tanou ležely. Tana ve mně probouzela pocity, po kterých jsem vždy toužila. Nebo jsem možná toužila po tom, aby je někdo choval ke mně. Ona, Styx, Izumi - kdokoliv. Smířila bych se s kýmkoliv. Ale... měla bych mít vlastní hodnotu. Stejně jsem lásku v její pravé podobě nikdy nepoznala. Znala jsem jí z pohádek a občas pocítila její záblesk, ale milována jsem se necítila. V dalším životě to bude jinak, rozhodla jsem se a udělala jeden rozhodný krok vpřed. "Au." Můj hlas zněl hlasitěji než kdy dřív, a vracela se mi ozvěna. Opět jsem narazila do zdi, ačkoliv bych přísahala, že byla na mé druhé straně. Dlouhé čekání, mávla jsem nad tím tlapkou a raději se opět přestala hýbat.

Přinutila jsem se udělat krok. Nic se nestalo. Zem byla stále pevná jako skála a já vydechla dech, který jsem nevěděla, že zadržuji. Nic se nestalo. To byla má lekce. Někdy se vlk zbytečně bojí udělat krok, i když se ve finále nic nestane. Lehce jsem se uchechtla a téměř se slzami v očích udělala další krok. A další. Téměř jsem zapomněla, že v té tmě nevidím ani samu sebe. Nic mi nepřekáželo v cestě. Mohla jsem se klidně rozeběhnout, a... Bum. Zakňučela jsem, když jsem hlavou do čehosi narazila, a oklepala se, až mi uši pleskaly. No, dobře, možná se to s těmi kroky nemůže přehánět, pousmála jsem se sama pro sebe a posadila se. Nějak mi ten krátký běh dal zabrat, ale nevadilo mi to. Dokázala jsem něco, co bych kdysi neudělala. Udělala jsem krok, i když jsem nevěděla, co mě čeká. A teď jsem byla smířená s tím dál vyčkávat v poklidu, na světlo na konci tunelu, na nový nádech, nový svět. Po zádech mi lezl takový nepříjemný pocit, jako by bylo něco špatně, ale byl tak slabý, že jsem ho odmítla poslechnout.