Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové hory

Povzdychla jsem si. Ano, bylo to složité, ale taková byla pravidla. Bála jsem se, že bych vlčata nedonosila, kdybych je nedodržela. Co bych pak se sebou dělala? Nepříjemně jsem sebou ošívala nad tou myšlenkou. Přesto se ke mně Morgothova slova dostala, a já sklopila uši k hlavě. Možná to mělo být hravé popichování, ale dotklo se mě to. "Není v mých tlapkách s tím něco udělat," připomněla jsem mu a pokrčila rameny.
Měl podobný názor na svět, jako já - že všechno má důvod, i ty špatné věci. Možná jsem se mu snažila namluvit, že i smrt jeho vlčat měla nějaké odůvodnění, ale sama jsem se nedokázala přesvědčit o tom samém. Byla bych snad špatnou matkou, kdybych měla vlčata?
Byla jsem ráda, že nad tím nemusím moc myslet, neboť nás čekal lov. Byla to moje premiéra po hodně dlouhé době, ale lov se snad nezapomínal, či ano? Zavětřila jsem, abych se ujistila, že se tu nějaká zvěř pohybuje, a byla to pravda. "Pachy jsou poblíž, u hor. Nejspíš kamzíci," uvažovala jsem nahlas a pobaveně na Morgotha pohlédla. "Asi si budeme muset trochu zašplhat, než něco ulovíme."

//Zrcadlové jeskyně

Úplně jsem ze začátku nepochopila, na co tím naráží. Pak mi to však postupně došlo, a do tváří se mi nahnalo horko. To byl prostě ochotný na to hupnout jen tak, dát mi vlčata pokračovat v hledání sestry? To bylo tak nenormální, až mě to vlastně ani tolik nezaskočilo. Po prvotním šoku, kdy jsem na něj zírala s rozšířenými očky, jsem jen pokývala hlavou. Vlastně to znělo až komicky dobře. "Jistě, ale... Tady nejsme v Bratrstvu," připomněla jsem mu se smutným úsměvem. "Musela bych dostat svolení alfy, měli bychom být členy smečky, partnery... Obávám se, že chtít můžeme cokoliv," vydechla jsem zklamaně. Nic z toho se nemohlo stát přes noc, ani nic z toho nešlo tak jednoduše vrátit zpět.
Překvapeně jsem na něj pohlédla, když se trochu rozpovídal o svém životě. "To je mi líto," špitla jsem. Nevěděla jsem, co bych mu mohla povědět, aniž bych řekla, že jeho bohové třeba nejsou skuteční. Nechtěla jsem věřit, že by nějaký bůh přál něco takového na kohokoliv. "Možná... že vědí víc, než my. Možná kdyby se vlčata narodila živá, čekal by je špatný život." Zkusila jsem to.
"Můžeme něco zkusit ulovit v lese. Není to ideální místo, ale touhle dobou budou na všech pláních smečky," navrhla jsem, a ani jsem nečekala na jeho odpověď. Byla jsem si celkem jistá, že je to dobrý nápad, a tak jsem dál pokračovala cestou do hvozdu, jehož stromy se tyčily nedaleko pod horami. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu, který mě štípal v nose, jak byl studený. Vítala jsem odpočinek od vedra s otevřenou náručí.

//Východní hvozd

Pozorně jsem poslouchala a jemně u toho pokyvovala hlavou. Všechno to bylo tak... komplikované. Trochu mě zamrzelo, že nemohu své přání vyslat bohům - přitom jsem na ně ani nevěřila. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou nad tou myšlenkou. "Tak to prostě musím doufat, že jednou ještě přijde můj čas," vydechla jsem. Nerada jsem propadala zoufalství, ale vždycky, když došlo na tohle téma, cítila jsem se mizerně. Krátce jsem na Morgotha pohlédla a kdo ví proč, trochu jsem se o tom rozmluvila. Možná to bylo tím, že to byl v podstatě cizinec. Neznal mne, a tak jsem se méně bála se mu ukázat. "Bývala jsem ve smečce pečovatelkou. Miluju vlčata," hlas jsem měla zastřený mateřskou láskou, kterou jsem neměla komu dát, "ničeho jiného snad nelituju tolik, jako toho, že žádná nemám." Pokrčila jsem rameny. "Ani po té spřízněné duši netoužím tolik, jako po nich," uchechtla jsem se, abych to celé trochu nadlehčila. Nechtěla jsem, aby naše konverzace byla jakkoliv depresivní. Vždyť nám spolu bylo tak dobře, tak proč to takhle ničit?
Musela jsem se oklepat zimou, když se ode mne odtáhl, ale beze slov jsem ho následovala. Alespoň už venku nepršelo. Vlastně byl docela příjemný den na lov.

//Zrcadlové hory

Choulili jsme se k sobě, jako by už byly zimní mrazy. Bylo mi vlka tak trochu líto - netušila jsem, co bude dělat, až takové mrazy doopravdy nastanou. Ale vždy se zima dala vcelku dobře přečkat na jihu. Možná tam nakonec potká svou sestru, až se oba se svými kožíšky budou schovávat před zimou. "To je dobře," jemně jsem do něj strčila, aby už na to přestal myslet. Sestra se najde, tečka. Příběh nekončí.
Musela jsem se trochu zasmát. Nojo, byla jsem trochu pokrytec, před něčím jsem varovala a pak jsem to sama udělala. Byla jsem ráda, že mě v tom Morgoth zastavil. Pousmála jsem se a máchla ocasem. "Nefunguje?" Natočila jsem hlavu do strany a trochu zklamaně mi klesla ramena. "Ale klidně můžeme i tak. Něco ulovit," dodala jsem. Koneckonců už to nějakou chvíli bylo, co jsem se naposledy stavila v úkrytu doplnit zásoby do svého žaludku, a tak jsem měla na lov větší chuť než obvykle. S očekáváním jsem na vlka pohlédla. "Alespoň mi můžeš ukázat, jak to všechno probíhá," navrhla jsem. Ono vyprávění o tom bylo něco, ale vidět to na vlastní oči bylo vždycky jiné. Třeba nakonec všechno to povídání o krvi nebylo tak tragické, jak jsem si to ve své hlavě vykreslovala.

Byl to takový podivný pocit. Morgotha jsem znala jen pár hodin, tudíž jsem logicky nemohla k němu nic cítit - a přesto mi srdce splašeně bušilo, když se ke mně natiskl. Dávala jsem to zavinu tomu, že se mě vážně dlouhou dobu nikdo nedotýkal, a tak mi jakýkoliv dotek od kohokoliv způsoboval malinkatý infarkt. Pousmála jsem se, a na oplátku do něj také šťouchla. "To nevadí," uklidnila jsem ho. Déšť venku už pomalu ustával a dokonce se i rozednívalo, a tak už nebylo čeho se bát. K mému překvapení jsem zjistila, že jsem trochu zklamaná. Možná jsem od toho tulení čekala něco víc. Minimálně to, že bude trvat déle.
Souhlasně jsem přikývla. Byla jsem ráda, že někdo dokázal uznat, že ví míň než ten druhý. A ačkoliv jsme se svými vědomostmi nikdy moc nechvástala, dělalo mi radost, že v téhle situaci jsem ta moudřejší já. "Podaří," vyhrkla jsem ihned, "určitě podaří. Nepropadej pesimismu," poradila jsem mu a vesele střihla ušima. Byla jsem spíš realistou než optimistou, a podle mých kalkulací bylo téměř nemožné, že by se Morgoth a Morghana už nikdy neměli najít. Tak to prostě v životě nefungovalo. Kdo hledá, ten najde.
Pokud tedy hledá. Zavrtěla jsem hlavou. "Ale to nevadí. Někomu to není souzené," posteskla jsem si a pokrčila bezradně rameny. "Rodina a... to všechno," dodala jsem, aby bylo jasné, že já tentokrát nemluvím jen o sourozencích, kteří by pro vás šli přes půl světa.

Ani mě něco takového nenapadlo. Ne, že bych nevěděla, že se dá zahřát tělesným teplem - to jsem se samozřejmě naučila už jako malé vlče stočené u matičního břicha. Avšak už to bylo tak dlouho, co se mě někdo dotýkal, že jsem si nebyla jistá, jestli je to vůbec možné. Chvíli jsem tak na Morgotha zůstala tupě zírat, ale rychle jsem se vzpamatovala. "Jistě, samozřejmě, no jasně," vyhrkla jsem narychlo, aby si nestihl moje ticho přebrat jako nesouhlas, protože to rozhodně nesouhlas nebyl. Jen jsem byla... překvapená. Pousmála jsem se. "I mně bude líp s trochou tepla," dodala jsem, aby se snad necítil, že mě do toho nutí. Páni, myslela jsem vážně na všechno, co?
Uchechtla jsem se, protože to tak trochu vyznělo, že jsem stará. Namířeno jsem k tomu měla, ale ještě jsem se tak úplně nebrala. "Nějakých... pět let, možná? Něco málo už jsem zažila," zazubila jsem se. Byla jsem na Galliree spokojená, ačkoliv jsem posledních pár let byla zaslepená vlastním zoufalstvím. Teď jsem měla oči doširoka otevřené a vnímala jsem každý moment jako moment, za který být vděčná. Možná jsem prozřela, jak říkal Morgoth. "Gallirea je ten správný kraj na všechno," potvrdila jsem s úsměvem, "můžeš tu... vlastně cokoliv. Nikdo ti neurčuje hranice, jen ty sám. Klidně tu můžete založit nějakou další základnu bratrstva," navrhla jsem zamyšleně.
Ze vší té jeho lásky mě bolelo vlastní srdce. Nevím, čím to bylo, ale musela jsem myslet na lásku v pravém slova smyslu, ne jen tu sourozeneckou. Ačkoliv to bylo hloupé, protože Morgoth a Morghana byli příbuzní, ale ten cit byl z vlka tak cítit, že jsem nemohla jinak. Měla jsem pocit, že mě takhle snad nikdo nikdy nemiloval. "Rozhodně vám ho závidím," povzdychla jsem si.

Moje tělo už se přizpůsobilo Gallirejským teplotám, ale Morgoth už se třásl - a to nebyla ani pořádná zima. Sklopila jsem uši k hlavě a provinile se pousmála. "Promiň. Ze všech možných magií nemám ani jednu, která by nás zahřála," přiznala jsem. Na moment jsem se cítila jako zklamání, ale pak jsem si připomněla, že nemůžu něco takového kontrolovat, a tak jsem nad tím jen zavrtěla hlavou. Magie ohně či nějaká podobná mi prostě nebyla přána.
Bratrstvo nakonec neznělo tak špatně - naopak znělo vážně dosti otevřeně. Přikývla jsem na srozuměnou. Ač to bylo všechno moc vábné, nedokázala jsem si představit žít takový život. Já měla ráda řád a neměla ráda krev - takže v podstatě jsem měla všechny priority otočené. Přesto mi Morgothova přítomnost nevadila, naopak.
Pokrčila jsem rameny. "Vlci, které jsem potkala před několika lety, tu stále ještě jsou. A ti, co nejsou, většinou zemřeli," odmlčela jsem se. Bylo podivné znát tolik vlků, kteří už nebyli mezi námi. Připadala jsem si... smrtelná. Podivně jsem si to uvědomovala a nebylo to příjemné. "Ale nepochybuju, že kdo by chtěl, mohl by odejít. Spíš... se tu věci většinou semelou tak, že už pak ani odejít nechceš," pousmála jsem se a přikývla. "Jsem si jistá, že tu někoho najdete."
Na tváři se mi rozlil široký úsměv. Bylo hezké, jak mu na sestře záleželo. I mně záleželo na mých sourozencích - dlouho jsem neviděla Nickolase, který byl v podstatě jen o pár území dál. Musím ho navštívit. Milovala jsem svou rodinu. "To je moc hezké," vydechla jsem. "Snad se ti poštěstí a najdeš ji co nejdřív. Já a moji sourozenci... no, neumím si představit, že by mě někdo takhle zapáleně hledal, ale stejně se máme rádi," uchechtla jsem se.

//Zrcadlové hory

Pousmála jsem se. Morgoth byl dobrý vlk, a cestoval se mi s ním dobře. Byla jsem ráda, že jsme cestu stihli tak rychle - venku už nebylo vidět ani na krok, ale naštěstí jsme už byli schovaní v jeskyni a nehrozilo, že do nás z ničeho nic uhodí blesk.
Přikývla jsem. Opravdu to bylo zvláštní a ojedinělé, takže mi nevadilo, že to Morgoth podává takhle. A já koneckonců byla také ráda, že jsem z toho vyrostla. "Ano," potvrdila jsem s úsměvem a pokrčila jsem rameny. "Vždycky jsem ve smečce měla svou úlohu, jinou než lovec. Nechtěla jsem se přiživovat," ujistila jsem ho s úsměvem, aby si o mě nemyslel nic špatného. Nyní jsem sice v Borůvce žádnou roli neměla, ale chystala jsem se to co nejdříve napravit. Měla bych si promluvit s Baghý nebo Jinksem.
Oba jsme očividně byli z jiných krajů. Jemu přišlo divné mít jedno jméno, mně se sice líbila představa dvou, ale také to nebylo přirozené. Tak či onak jsem byla ráda, že ani jeden z nás nesoudí toho druhého. Minimálně já jsem Morgotha za nic neodsuzovala.
Pousmála jsem se. "Jak myslíš. Ale mám pocit, že jakmile gallirea někoho lapí, už ho nepustí," upozornila jsem ho. Koneckonců já také neměla důvod tu zůstávat, a najednou ze mě byla už skoro stará paní, která tu pořád oxidovala. Posadila jsem se dost hluboko na to, aby na mě déšť nedosáhl, ale zároveň jsem stále měla výhled na východ. Nechtěla jsem být uvězněná ve tmě. Znovu už ne. "Ale je hezké, že ti na sestře tolik záleží," dodala jsem.

//Vyhlídka

"Je v tom zásadní rozdíl," uchechtla jsem se a úsměv mu opětovala. Vážně mi bylo jedno, co si myslí, a to bylo... osvobozující. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si fakt, že jsem naživu. Byla jsem na tom mnohem líp, a ačkoliv bych zabíjení nepokládala za dar, rozhodně to mělo něco do sebe. Cítila jsem se silnější, a více méně i normálnější. Vybočování z davu bylo fajn, ale jen do určité míry - a jistě si to myslel i Morgoth, který se chtěl ujistit, že už taková nejsem. Neměla jsem mu to za zlé. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nevadí. Nejspíš jsem z toho strachu či averzi či co to bylo vyrostla. Pochopila jsem, že tak nemůžu žít, a tak," vysvětlila jsem a pokrčila rameny, "ale své lovecké schopnosti už asi nikdy nedoženu," dodala jsem s humorem v hlase.
Mít dvě jména znělo zajímavě, a očividně se to Morgothovi nijak nepletlo. Alespoň to bych od vlčete, co mělo dvě jména, očekávala - že bude mít jakousi krizi jaké jméno je tedy jeho. Ale vzhledem k tomu, že vyrůstal v okolí vlků, kteří to všichni měli stejně... dávalo smysl, že to vlkovi nedělalo problém. "Já jsem byla vždycky Wizku," oznámila jsem tak trochu odevzdaně. Neměla jsem se svým jménem problém, ale hej, mít dvě jména znělo vážně cool.
Přikývla jsem. Galilea byla opravdu rozlehlá a měla snad všechno, na co jeden pomyslel. A tak jsem moc dlouho hledat nemusela a nalezla jsem vstup do rozlehlých jeskyň, kam jsme se mohli schovat. "Život tu není špatní. Teda, nechci tím říct, že bys tu musel trávit roky. Třeba se ti sestru podaří najít hned zítra," povzbudila jsem ho.

//Zrcadlové jeskyně

//Zarostlý les

Přikývla jsem. "To ano, ale kořist už byla mrtvá," vysvětlila jsem, "to mi nevadilo. Vadil m ten akt... zabíjení. Ale to už je všechno minulost," dodala jsem s úsměvem a vedla ho dál. Došli jsme až na vrchol. Stihli jsme to ještě před úplnou tmou, takže většina Gallirei byla krásně vidět i přes déšť, který se kolem nás snášel.
Jméno nebylo tajné, a už už jsem měla na jazyku otázku, která by mi ho prozradila. Morgoth jako by mi však četl myšlenky - což i bylo možné, vzhledem k barvě jeho očí - a sám mi ho prozradil. Na tváři se mi rozlil úsměv. "Morpheus," vydechla jsem. Bylo to krásné jméno, jemné, na rozdíl od tvrdého Morgoth. Obě jména měla něco do sebe, avšak preferovala jsem jeho krevní jméno. Otázkou bylo, co preferoval on. "A jaké jméno máš raději?" Možná to byla hloupá otázka - dalo se vybrat mezi jmény? Možná to bylo jako vybírat si mezi vlastními vlčaty. Vzhledem k tomu, kolik lásky v tom jméně bylo, jsem však měla tušení.
Zmizet mohla opravdu kamkoliv. Rozhlédla jsem se kolem a viděla nesčetně mnoho území, včetně těch, které jsme už prošli. V dálce se tyčily Prstové hory, a vzhledem k tomu, že za nimi ještě pár míst bylo... "Není odsud vidět všechno, ale myslím si, že je to dobrý začátek. Prošli jsme už část jihu, tak... můžeš zítra pokračovat třeba na sever," navrhla jsem a chvíli počkala, dokud se Morgoth nevynadívá, a pak jsem nás začala vést zpět dolů, do hor.

//Zrcadlové hory

//Esíčka

Nepřekvapila mě jeho reakce, ale stejně jsem se trochu zastyděla. Musela jsem si připomenout, že už taková nejsem. Že se Morgoth pohoršuje jen nad zrnkem minulosti. Pokrčila jsem rameny. "Žiju ve smečce. Bývala jsem pečovatelka, a tak lov obstarával někdo jiný," vysvětlila jsem tu jednodušší verzi. Nechtěla jsem vzpomínat na své dětství. Místo toho jsem pozorně poslouchala jeho vyprávění. Opravdu obětovali kořist - a nezdálo se to ani tak morbidní, jak jsem si představovala, ačkoliv čmárat po sobě krví nebyla hezká představa. Kývla jsem hlavou na srozuměnou. "Krevní jméno - to znamená, že máš dvě jména?" Chytla jsem se jedné věci, které jsem tak docela nerozuměla. Natočila jsem hlavu do strany jako zvědavé vlče. "A je to... tajné?"
Ah, takže měl spíš smůlu, než že by se od něj jakési božstvo odvrátilo. Nahlas jsem to však neříkala, jen mu věnovala lítostivý úsměv. "Určitě si k tobě znovu najdou cestu," uklidnila jsem ho. Dozvěděla jsem se, že se spolu se sestrou do této víry narodil a oba také dobrovolně odešli - ačkoliv Morgoth k tomu měl pravděpodobně větší důvod než Morghana. Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna v Galliree s roznášením víry obstojí. Vlastně tu všichni byli docela tvrdohlaví. "Najdeš jí. O tom nepochybuju," řekla jsem mu, a opravdu jsem to nezpochybňovala.
Myslel na nás komfort, za což jsem byla vděčná. Magie mě opravdu vysilovala - nejspíš proto už jsem téměř nemohla. Stoupání do kopce tomu jistě nepomáhalo. "Můžeme se na Vyhlídce rozhlédnout a odebrat se do vedlejších hor. Nachází se v nich jeskyně, takže spousta úkrytů, které nikomu nepatří," navrhla jsem. Vrchol už jsme měli nadosah, a tak jsem nechtěla naši cestu sem vzdávat ihned.

//Vyhlídka

//Řeka Tenebrae

Zatvářila jsem se lehce zděšeně, když navrhl, abych obětovala krev. Nebyla jsem proti tomu - byla jsem spíš proti krvi obecně. Uchechtla jsem se, abych svým slovům dodala lehkou váhu, neboť pro mě to byla velká část mého života, která mi ho ztěžovala. "Měla bych tě upozornit, že ještě před rokem jsem měla problém zabít jakékoliv zvíře," oznámila jsem mu a pokrčila rameny. "Já vím, že bych v sobě měla mít predátorské instinkty, ale... nedokázala jsem to. Bylo to živoucí stvoření," dodala jsem, protože jsem automaticky očekávala otázky. "Teď už to zvládám v pohodě, ale nevím, jestli bych dokázala obětovat... krev. Jak se to vůbec dělá?" Střihla jsem ušima a natočila hlavu zvědavě do strany. Na jednu stranu mě ta myšlenka znechucovala, na druhou stranu jsem o tom chtěla vědět víc.
Pokračovali jsme podél vody dál, a v dálce už jsem viděla vyhlídku. Stačilo nám projít posledním lesem. Těšila jsem se na odpočinek - byla to z jihu dlouhá cesta. "Udělal jsi něco? Měli důvod se od tebe odvrátit?" Doufala jsem, že se neukáže, že Morgoth je jen další Tasa v převleku.
Všechno to tak trochu znělo jako jeden velký podivný kult. Zatím jsem však byla přesvědčená, že je to celé jen o krvi zvířat, a tak jsem v tom neviděla nic tak špatného. Velká rodina, hodně přátel, občasné obětování krve zvěře, kterou stejně jíme. "A co tvá sestra? Proč odešla ona?" Vyzvídala jsem.
Pobaveně jsem se usmála. Vážně byla jeho averze vůči zdejším bohům roztomilá, vzhledem k tomu, že je všichni neustále opěvovali nebo se jich báli. Byla to pěkná změna. Máchla jsem uvolněně ocasem. "Už jsme skoro tam. Za tímhle lesem je Vyhlídka, odkud je vidět téměř celá Galilea, takže budeš mít lepší představu na čem s tím hledáním jseš."

//Zarostlý les

//Tmavé smrčiny

Konečně jsme narazili na řeku, díky níž jsem věděla, že už to k Vyhlídce bude jen kousek. Podél vodních toků se na Galliree dalo dostat prakticky kamkoliv. "Když budeš sledovat vodu, dostaneš se prakticky kamkoliv na Galliree," řekla jsem to i nahlas, neboť se mi to zdálo jako důležitá informace. Chovala jsem pravděpodobně stejnou lásku k vodě jako on choval ke krvi - obě pro nás znamenaly to stejné. Vodní polokoule nad našimi hlavami stále držela, což bylo dobře, neboť se začínalo stmívat a okolí chladlo.
Střihla jsem ušima a stočila svou pozornost zpět k němu. "Neboj. Mně bohové zatím taky moc nepřáli," přiznala jsem a zavrtěla nad tím hlavou. Pokud nějací bohové existovali, nikdy mi nepomohli - musela jsem se ze všeho vyhrabat sama. A pokud si mysleli, že nechat mě v té temné místnosti bylo řešení na všechno? Nenáviděla jsem je. Každý potřeboval v něco věřit, ale šance na to, že uvěřím na něco takového, každým dnem slábla. "Ale na každého se nakonec dostane." Stačilo jen vydržet dostatečně dlouho.
Bratrstvo krve. Byl to zajímavý název, a očividně si všichni říkali bratři a sestry. A také to začínalo znít, že jeho náboženství není jen výmysl jedné rodinky. "Páni. Nečekala bych, že tolik vlků bude vzhlížet k něčemu takovému," přiznala jsem a trochu se pousmála, aby věděl, že to nemyslím zle. "Ale zní to pěkně. Mít takovou rodinu." Zamyslela jsem se nad Borůvkovou smečkou. Tolik vlků jsem tam najednou neznala. Přišla jsem si jako parazit, který se tam ocitl omylem.
Byl nápadu Smrti více otevřený, ale samozřejmě - nelíbilo se mu, že žádá jen o šutry. Musela jsem uznat, že bylo podivné, jak málo toho po nás zdejší bohové či co to vlastně bylo chtěli. "Myslím, že kdybys jí přinesl nějakou obětinu, také by byla šťastná," zavrtěla jsem hlavou, "ale raději se jí neptej na to, jestli je skutečná. Nechci někde vyhrabávat tvoje kosti," uchechtla jsem se, ale myslela jsem to naprosto vážně.

//Esíčka

//Prstové hory

Cestovali jsme už nějakou chvíli. Nezdálo se mi to jako dálka, ale čím starší jsem byla, tím horší to bylo s takovým tělocvikem, jako byl tenhle. A svoje k tomu určitě nepřidala ani má údajná smrt, či co to vlastně bylo. Otřásla jsem nad vzpomínkou Tasiných zubů v mém hrdle, a raději se soustředila na to, co mi říkal Morgoth.
Tak nějak mi přišlo, že jeho víra nedává smysl. Hyettina se mi líbila mnohem víc, i když i Morgothova jistě měla něco do sebe. Možná jsem to všechno odmítala pochopit kvůli té krvi, ale nedokázala jsem se zbavit pocitu, že to prozření vůbec neexistuje, a vlk si prostě během života jisté věci uvědomil. Nepotřebovala jsem prozřít - prostě jsem musela ještě pár let prožít. Být duchem přítomna. "Jistě toho budeš hoden," odpověděla jsem popravdě a usmála se. Ať už prozření vypadalo jakkoliv, jistě něco v jeho formě existovalo, a Morgoth si ho zasloužil. Měla jsem z něj dobrý pocit, i když mi vyprávění o rudé tekutině bylo trochu nepříjemné. Hleděla jsem před sebe a snažila se u toho myslet na hezké věci, ale místo toho jsem před očima měla vnitřnosti králíka a to všechno. Jeho krev, Tasina krev, moje krev. Ne. Nedokázala jsem mít z krve dobrý pocit, ačkoliv vidět jí jako něco krásného bylo vcelku poetické. "Takže si říkáte bratrstvo?" Alespoň něco, čeho jsem se mohla chytit a co se netýkalo krve.
Jeho averze vůči Životu byla vcelku komická, a docela refreshing (czech not found). Většina vlků ho měla ráda, ale já z něj měla takový zdravý respekt - nebo možná ani ne tak zdravý. Bála jsem se, že jednou nebudu mít natolik silnou vůli, abych od něj odešla i přes jeho naléhání. Morgoth byl rozumný, že mu nevěřil. "Nejspíš máš pravdu," potvrdila jsem, "možná bys více přilnul ke Smrti. Ta... dělá podobné věci jako on, akorát je krutá a to všechno. Místo květin sbírá blýskavé kameny, které se těžko hledají," pověděla jsem mu něco dalšího z Gallirejského příběhu. "Ona je alespoň uctívání hodná," pronesla jsem tiše, jako bych se bála, že by mne snad mohl Život slyšet.

//Řeka Tenebrae

//Narrské vršky

Se zaujetím jsem poslouchala jeho vyprávění, a jen občas vydala krátkou hlásku, aby věděl, že ho poslouchám. Představovala jsem si obětiny jako zvěř, ne další vlky, a doufala jsem, že to tak opravdu je. Morgoth se nezdál být nemilosrdný či dokonce krvelačný, a tak jsem zůstávala klidná. Přesto - myšlenka na to, že se mám pomalovat cizí krví, mi lehce hýbala žaludkem. Nemohla jsem však odsuzovat cizí náboženství - každý potřeboval v něco věřit, ať už to bylo cokoliv. Pro vlka to očividně byla honba za Pravdou. Natočila jsem hlavu do strany. "Pravda o světě - co to znamená? Nestačí se podívat kolem sebe, abys věděl, jaký svět je?" Pronesla jsem to jako nevinnou zvědavou otázku, v žádném případě jsem ho nezpochybňovala.
Myslel si dobře, že jsem nechápala pravý význam krve. Nepříjemně jsem sebou ošívala, abych myšlenku na ni vyhnala z hlavy. "Zdá se mi to trochu... morbidní," přiznala jsem. "Ale už chápu, proč ti Život - to je vážně jeho jméno - přijde jako falešný bůh," pousmála jsem se. Měli jsme oba odlišné názory na svět, ale já nehodlala kvůli tomu začínat nějakou špatnou krev. Ha, krev.

//Tmavé smrčiny