Shrnutí

Má ráda klid a je spíše uzavřená do sebe, i na prvotní setkání. Povětšinou pak závisí na rozpoložení a vás samotných, jestli se vzpamatuje a rozpovídá, nebo setrvá tiše. Jejím hlavním instinktem je držet se stranou. Avšak pozor, nějaká ostrá slova jí také nedělají problém. Stále je ovšem vaše vlastní štěstí důležitější než to její a pokud jde o plány, jak vás dostat z průšvihů a nechat u toho zkopat raději sebe než vás, má jich hromadu. Stále je však klidná a hodná, taková už postarší dáma, i když oproti jiným je stále mladice. To jí nebrání v touze po dobrodružstvích. Už se nebojí každé prkotiny, ale usmrcení kořisti je stále velmi těžké. Ukřivděte Borůvkové smečce anebo vlčatům a je po vás. To je všechno.

Povaha

Jednou mi někdo řekl, že některým je předurčeno se stát další Shakespearovou tragédií. Nepoznat žádnou svoji radostnou stránku a kráčet život v zajetých kolejích. Vypráví se, že charaktery se stále mění. Jakékoliv nepatrné zakopnutí, každý krok kupředu i vzad. Všechno se na nás podepisuje, bez našeho vědomí, až se nakonec probudíme z transu všedního života a říkáme si… tohle jsem teď já? Vždy jsem měla ráda klid. Pouze ševel přírody, bez nepotřebných slov ostatních – úplně sama, jediná živá duše v širém okolí. Něco na tom skutečně musí být. Mnohdy je jednodušší uzavřít se do sebe a s nikým nepromluvit, den, dva, klidně celý týden. Měsíc. Takto mě potkáte nejčastěji. Jindy, s přáteli nebo jen s někým, kdo mě zaujme, se tohle každodenní trápení tichem pokouším zaměnit slovy, ba i příliš mnoha slovy. Takový přechod je plný zasekávání se a bezradného hledání vody, když už z toho vyprahne v krku. Došla jsem k závěru, že na tom nesejde, jestli budu tichou myškou nebo ječet na všechny kolem. Názory ostatních se povětšinou nezmění.. Tak trochu uprostřed. Držet se jednoho břehu, přebíhat k druhému, kráčet po tenkém ledě mezi dvěma světy vlků společenských a samotářských. Častokrát mohu projít oběma světy několikrát za jedinou konverzaci, podle toho, jak se mi zrovna hodí. Prostě a jednoduše možná působím tiše, ale v hlavě mám nastřádáno tisíce slov, která čekají jen na to, zda se mi bude chtít mluvit, nebo ne. Občas je složité v celém tomto procesu najít rovnováhu, nepůsobit na ostatní střeleně neuspořádanými nahlas řečenými myšlenkami a zároveň hodinkou ticha. Těžko říct, co mi vlastně vyhovuje lépe. Avšak se vší nerozhodností za zády, určitě vás mohu seznámit s tímhle;
Potkáte mě, nebo snad já vás. Mým základním instinktem je se držet stranou, nechat strach ujmout se vlády a odpovídat tiše, s pohledem nesmělým a zaraženým do země. Je to nejobvyklejší reakce. Tu a tam jen prvotní, kdy se v příštím okamžiku vzpamatuji a začnu se chovat nanejvýš podivně, sama nerozhodnutá v tom, jak bych se k vám měla zachovat. Tím myslím ustavičné přešlapování, přebíhání pohledem po všem možném, náhodně nahlas řečené myšlenky, ukvapené monology. V jiných případech se do rozhovoru pustím s větší smělostí, paradoxně převážně s vlky, jímž je uštěpačnost blízká. Jejich myšlenky a názory na mě jsou jasně dané už dřív, než otevřu pusu, proto snažit se situaci zachránit, je takřka zbytečné. Možná si jen ráda ubližuji a lákají mě zcela nedostupná individua. Skrz to jsem se naučila využívat jejich vlastní nadání, nalézt si ve sporech a ostrých slovech určitý klid. Nebudu lhát, často je tahle schopnost spíše obtíží, jsem pak se slovy velmi neopatrná.
Uvažuju nad věcmi tak nějak jiným způsobem. Chvílemi hlouběji, jindy raději odděleně od ostatních. Někdy zase až moc jednoduše nebo bez řádné rozvahy, to už závisí na situaci. Ale v každém případě je vaše štěstí na prvním místě a já jsem až v pozadí. Mohu vypadat jako ztracené vlče, které se vás bude držet a snažit se samotné nezemřít, avšak v okamžiku, kdy bych tušila, že je cosi špatně, jsem pokaždé určitým způsobem připravena. I díky všem špatným scénářům, které se mi ustavičně honí hlavou. Vaše štěstí je mé štěstí, vždy a napořád. Mé názory se rovněž trochu liší. Ne, že bych je neměla, ale přemýšlím nad všemi jen v dobrém. Vaše tělo, váš život, ne můj názor. Pro mě jsou všichni stejně podivuhodní. Koukám na svět převážně skrz oči ostatních. Někdy je těžší to dát najevo, zvlášť, když se mi motá mluva a nejednou říkám bezvýznamné věci.
Mám v sobě ukrytá tichá, příjemná, přátelská i chytrá slova. Dokážu vám zpříjemnit den, nahrát vám na tvář úsměv. Jen čekám na někoho, kdo by to dokázal opětovat mně a navrátit mi lepší motivaci do života. Ukázat mi cestu, nenechat mě bloudit bez jasného cíle. Všeobecně bych řekla, že moc neměnných povahových rysů nemám. Úzkost stále se plížící po mém hřbetu a chůze stejně nejistá, jako to, kým vlastně jsem. Mimoto se snažím přizpůsobit se ostatním, náměsíčně doprovázet masu, a přesto žít vlastním, maličko neuspořádaným životem. Prostě být Wizku, s nadmíru velkými bariérami a současně moc velkou tužbou po dobrodružstvích. Přinejmenším už jsem spokojená. Většinou.
Život v tomhle kraji a zejména v Borůvkovém lese mě nepatrně změnil, jedině k lepšímu, samozřejmě. Už se nebojím každého neznámého tvora, názory ostatních vcelku dobře vypouštím, zapomínám. Třebaže mi v lehce nahrbených zádech zakřupe, když se náhle vyhoupnu do pozoru a vzpřímené pozice, nějaká majestátnost člena smečky v tom bude. Navíc, k nahrbeným zádům mám řádné důvody. Honění se za vlčaty, která jako by nikdy nesečkala tam, kde mají. Neberte mě špatně, dala bych za ně cokoliv na světě. Ale když vám leckdy skáčou po hlavě, nemůžete si kamkoliv nakráčet krásně upravení a neposkvrnění. Jsou však mojí součástí, podobně jako místo v Borůvkové smečce. I proto mají svůj vlastní odstavec v mém chaotickém já. Taková hodná, přívětivá dotkni se mých vlčat a je po tobě Wizku.
Jestliže jsem k tomu dostatečně vydrážděna (což samo o sobě je těžší úkol) a nechám dlouhé roky střádaný chaos prostoupit na povrch, už se nebojím, že bych nedokázala někoho zabít. Pokud by se dotkl mojí rodiny nebo kohokoliv, kdo mi přirostl k srdci. Vlastně jen tyto případy, ale zuby a drápy je dobré využít i mimo. V zemi plné všemožných povah je téměř na denním pořádku, že se vás někdo snaží zabít, takže bez obrany se dá jen těžko obejít.. Dala bych se pokládat za drsnou, kdybych to neměla naopak s jednou z nejvýznamnějších činností pro vlky – lovem. Zlepšilo se to po jedné z nejhorších zim v tomto kraji, ale jakékoliv usmrcení kořisti je jako projít menším peklem. Slzy a to všechno. Ti tvorové koneckonců nikomu nic neprovedli, do háje s vrozenými pudy.
Raději bych to všechno hodila za hlavu a věnovala se věcem, které se již charakteru tak moc netýkají. Zima, můj největší strach. Již s počátkem podzimu chytám pomyslnou vyrážku při myšlence na to, jak by mohly protáhlé dny mrazu dopadnout. Takže, logicky, naopak mám raději jaro a léto, kdy všechno kvete a zelená ovládá svět. V tom období je navíc voda čistá a jen v kapalné podobě, perfektní ke koupání a zkoušení magie vody, která mě doprovází životem. Jinak jsem více méně vyrovnaná se vším. Svět jde dál, podobně já a všichni okolo mě.

I. - Vlčecí začátky - Do dvou let

Má maminka se nad tím jednáním musela pousmát. Desetiměsíční vlče nepřestávalo nakukovat do jeskyně, a jak mi vždy vyprávěla, každým nakouknutím se snažilo být více a více nenápadné. I přes bolesti, které doprovázely můj porod, se prý dokázala pokaždé na plné kolo rozesmát, až ten chrochtavý zvuk přivedl k jeskyni právě maminku onoho vlčátka, a jen díky ní se dozvěděla jeho jméno. Nebylo tomu divu, když se na celý les ozvalo jasné a hlasité 'Tano', až se všichni v rodinné smečce otáčeli. Moje maminka poté už jen s radostí vyprávěla, že mě vlastně porodila skrz smích a naprosto nečekané, náhodné přátelství. Bylo to jasné od začátku, že jsme byli jedna velká čtyřka, samozřejmě až poté, co mě tedy 'vysmíchovala' – lepší slovo, než porodila, no ne? Já jsem byla vysmíchovaná až jako čtvrtá. První, pokud mě paměť neklame, byl Shadow, černý vlček se srstí velmi dlouhou, a jen bůh ví, kde k tomu v našich genech přišel. Druhá se, doprovázená smíchem, narodila Asu, naprostý opak našeho Shadowa. Byla sněhově bílá a srst se jí lepila na hubené tělo, jak nás bylo v těle matky moc. Třetí pozici mi sebral Nickolas, který se prý vyřítil jako tornádo. Nedivím se, že se pak prý k mléku sápal u Shadowa. On byl smíchaninou sourozenců, stejně jako já, jen u něj převažovala černá, která se mu táhla až ke konci tlapek. No, pak jsem tu byla samozřejmě já. Mamince zabralo pěknou chvíli, než mě dostala na tento krutý svět. Možná jsem byla až čtvrtá, ale zabrala jsem rekordní čas porodu jednoho vlčete. Tedy, vysmíchovaní vlčete! A pátá byla Ayshi, má trochu pomanutá sestra, nosící všechny odstíny hnědé. Sloužila trochu jako důkaz, že jsme byli potomky táty, který byl celý flekatý a hnědý. Stejná byla i ona, takže jí vlastně bylo bez optání předurčeno, aby byla tatínkův mazánek. My? My jsme byli tým mamka.
Život nás sedm ale doopravdy netrápil. Spolu s Tanou a její maminkou jsme byli nerozlučný tým. Rose, Darkhe, Shadow, Ayshi, Asu, Nickolas, já, Tana a její rodiče – později jsme dokonce opustili smečku, abychom mohli žít jen takto. Vystačili jsme si i bez svých chův, bez vlků, kteří by nám lovili, a já jsem i nyní jen ráda, že jsem byla vychována v ne zrovna královských podmínkách. Nikdy jsme doopravdy netrpěli hlady, ale bylo pro nás těžké něco pořádného ulovit. Ani s teplem jsme na tom nebyli nejlépe, vzhledem k tomu, že se naše sídlo přesunulo do hor. Jen Shadow se nám vysmíval, i když o svoji srst zakopával. Vždycky jsme si dokázali poradit, a moje vyrůstání a učení se bylo dokonale nešikovné, přesto úžasné, když pominu naprostý začátek, kdy pro mě matčina bradavka znamenala celý vesmír a tahala jsem jí vždy a všude.
Větší sranda začala až o pár dní později, kdy jsem se zázrakem doplazila hliněným doupětem až k tomu světlu, které ukrývalo vnější svět. Po několika neúspěšných pokusech vyšplhat se vzhůru, po několika hrozivých pádech a po tom, co jsem si nadobro zlomila dráp na zadní noze, jsem to zkusila znovu. Tentokrát to vypadalo tak moc nadějně, dokud mi na hlíně nepodklouzla tlapka a já se svojí tlamou nenarvala do tvrdé země. Bolelo to tak moc, že jsem musela prudce zkousnout, abych zabránila slzám, když v tom mě něco zaštípalo na dásních – ouha, zuby! Byla jsem zdánlivě první s takovým rychlým vývojem, a i když jsem měla po tom pádu o dva zuby méně, moje probojování se k mléku už nebylo tak těžké, akorát jsem se občas divila, proč maminka tak ječí, když jsem se zakousla do své mléčné trubky.
Sranda to přestala být, když mi hodili k tlapkám kus masa, ale to se předbíhám. Nejdříve přišlo na řadu mé hrdinské postavení. Již jsem říkala, že Ayshi byla má trochu pomanutá sestra, jenže jsem jí stále měla velmi ráda – bohužel na rozdíl od Shadowa. Ten nemohl vystát nikoho ze sourozenců už od toho, co se narodil a my mu nechtěli uvolnit cestu k mléku, no Ayshi to od něj stále schytávala nejvíce. Neměla zuby, plazila se velmi pomalu a vůbec byla celá opožděná, že stále hrozilo, že by to nemusela přežít. Bylo mi to natolik líto, že jsem obětovala celé svoje průzkumy úkrytu, abych mohla trávit čas s ní a s Tanou, která nás vzhledem ke svému věku vždy málem zašlápla. Shadow byl potom přesným opakem mé pomanuté sestry. Již měl všechny své zuby, jako perličky, jak rád říkával taťka, a s pomocí stěny doupěte se stavěl na všechny čtyři, dokonce udělal několik kroků, a jak plynuly dny, už nám, sice nejistě ale jo, běhal po doupěti a málem nás všechny zadupal. Všechno to pak vyvrcholilo jedno ráno, kdy si Ayshi trochu přivstala a omylem ho vzbudila, při čemž jeho štěkání vzbudilo mě. Naše očka nebyla naplno otevřená, takže jsem viděla jen lehké stíny, jak se jeho nemotorná tlama pohybuje v zápalu jakýchsi pazvuků, které měly napodobovat otcovo nadávání, když se něco nedařilo. Pak přišla jeho tlapa a setkala se s lebkou chudáka Ayshi, která nemohla pořádně ani se plazit, natož chodit. Zato já už měla všechny svaly připravené na velké povstání, jen jsem byla vždy moc líná se nějak hnout, ovšem v této situaci bylo všechno jinak. Za sourozence se má bojovat, nehledě na to, jak moc postižení jsou, takže jsem se s velkým zívnutím zapřela o stěnu, o kterou jsem se tolikrát snažila zvednout, a tentokrát jsem zapojila všechny mozkové buňky, kosti a svaly, až jsem stála na svých tlapkách, poprvé za celý svůj kraťoučký život. Pak už to rodiče neradi vypráví, ale co si vybavuju z velmi matných vzpomínek, dostala jsem po hlavě i já a Shadow skončil na druhé straně doupěte po tom, co otec zjistil, co se vlastně dělo.
A teď ten kus masa. Po tom, co mi kus větší, jak moje hlava přistál bez varování před nosem, jsem nejspíš prodělala infarkt, dvojitý po tom, co mi bylo oznámeno, že s mlíkem je útrum. Prosím pěkně? Rodiče nás sice pomalu připravovali, vyvrhovali nám potravu, nejdříve v menších a poté ve větších kusech, ale v prvních sekundách jsem si myslela, že v příchozích několika dnech zemřu hladem, v další minutě už jsem to věděla, neboť jsem tomu slizkému čemusi nedokázala přijít na chuť. V mysli jsem stále měla mě a Tanu, jak jsme dováděly mimo úkryt, jak jsme opakovaly po dospělých sprostá slova a pak dostaly vynadáno, ale vždy jsme se vracely domů k mléku a k teplu svých sourozenců, nebo tedy minimálně já. Všechny moje sny o tom, že by to mohlo být navždy, se mi rozplynuly s podivným zápachem té věci. Tvářila jsem se prý nanejvýš pohoršeně, stejně jako Ayshi a Nickolas, jen Shadow měl jako vždy navrch, a i když nic nesnědl, minimálně se snažil trhat. Pár dnů, týdnů, možná i měsíc uplynul, a jak se ukázalo, bez masa nešlo přežít. Celý můj život se z levelu mléko přesunul na level maso, maso, samé maso. Bylo to pohodlné, žádné rvačky o matčino břicho, nýbrž pohodlné válení se v trávě, zatímco vám rodiče k tlapkám přihodili srnku, jelena, divoké prase, cokoliv bylo na lesním menu. Nechápala jsem, co Tana dělá, když se proháněla po louce rovnou do lesa a vracela se s veverkou v tlamě. Byl to jakýsi druh černé magie, jen jsem to nedokázala identifikovat, dokud se vyšší mozek mých rodičů nerozhodl, že je čas mi tato tajemství života odhalit.
Takže nás všechny, za matčin tým mě, Nickolase a Ayshi, za otcův Shadowa a Asu, vzali na smečkový lov. Nemuseli jsme lovit, nýbrž všechny sledovat a dobře se učit. Tátův tým se vydal stopovat zraněné divoké prase, které se snažilo opustit naše území, zatímco já a zbytek matčina týmu se rozhodl pro čerstvé maso z mláděte, které stále nestihlo nic pořádného zažít. Stopovali jsme ho, a vlastně i jeho matku, pěkně dlouho, až mě moje vlčecí tlapky dost bolely. Naštěstí mě jako každého normálního vlka před pořádným lovem zaplavil adrenalin, pro mě naprosto neznámý pocit toho, že bych mohla skolit i medvěda. Byl to úžasný pocit, až jsem si myslela, že se nevydržím jen dívat. Tento naprosto nesmyslný fakt bych také vynechala, kdyby to nebyla první chvíle, kdy jsem dokázala vydržet statečná. Vlčata často brečí, nemají tak silnou toleranci bolesti a já na tom byla snad nejhůř, dokud jsem při závodech ke skolené kořisti se svými sourozenci nehodila pořádného zajíce. Sedřela jsem si kůži na břiše, a i když jsem cítila vodu ve svých očích, zatnula jsem všechny svaly a zuby, takže ze mě nevypadla ani slzička. Byla jsem na sebe tak hrdá, že jsem přemlouvala rodiče tak dlouho, až nám všem dovolili zúčastnit se lovu v plné výši. Byl to skvělý zážitek a zároveň největší chyba v mém životě.
Nebylo to ani tak o sourozenecké spolupráci jako o tom ukázat si právě v naší rodině, kdo bude po zbytek našeho soužití vůdcem prcků. Bylo to jasné už od začátku, že Shadowa jen tak něco neporazí, přesto mezi námi panovala neuvěřitelně hustá válečnická atmosféra, až jsem se sama bála jít i do doupěte. Většina mých sourozenců na tom byla stejně, a při sebemenším zvuku jsme všichni mohli vylétnout z kůže. Nic nebylo tak dramatické, ale v našich malých hlavičkách jsme každý rýsovali plán na to, jak se stát lovcem roku, mezi vlčaty, samozřejmě. Se svými sourozenci jsem nepromluvila tři dny ani slovo, celých sedmdesát dva hodin jsem strávila sama, pouze ve společnosti Tany. Právě ona byla mojí tajnou zbraní, jak před Shadowem vyzrát – on neměl žádné kamarády, zato já, já měla Tanu, která se již aktivně smečkových lovů účastnila. Nechávala mě ji sledovat, když lovila svoji večeři, a naučila mě pár základních triků. Každý večer jsme běhali po lesích a přes celou pláň, abychom mi zvětšili výdrž, a hlavně abych nabrala na rychlosti. Tři dny nestačily na to, abych byla dostatečně rychlá i vytrvalá, nu minimálně zapříčinily, že jsem byla z celé rodiny nejvíce protáhnutá a v kondici. Tentokrát jsem započítala i dospělé, samozřejmě. Dostali jsme za úkol lovit zajíce, a to vám řeknu, ti hlupáci se nedali pomalu ani vystopovat, natož chytat! Bylo to od rodičů skoro jako naschvál, když jsme strávili celé odpoledne až do setmění plýtváním času chytáním něčeho, co se nejspíše zahrabalo do země. Mé lovecké ego se posunulo na bod mrazu a po zbytek noci jsem trucovala u blízké řeky – a to bylo ono. Maminka mi vždy říkala, že trucování ničemu nepomůže, a ještě jsem častokrát dostala po hlavě, ale nyní to bylo výhodné až moc. Žluté oči mi zářily tmou, zatímco jsem si tlapkou hrála s vodní hladinou. Sledovala jsem, jak se vlní, podle toho, co jsem zrovna s tlapkou prováděla. Bylo to, jako by mi voda plnila přání, když jsem doufala, že by mi třeba někdo mohl přijít pomoct. Přišla Tana, jediné vlče, které mi kdy doopravdy rozumělo, pokud to nebylo pochopeno z předchozích částí. Nechala mě, abych si postěžovala, abychom se zasmály a po zbytek noci se v letní noci choulily k sobě, zatímco jsem dokázala vodní hladinu pod vlivem štěstí rozpohybovat i bez pomoci tlapek, a mé oči se postupně zbarvily do modrých odstínů.
Až po tomto nečekaném objevu se rodiče doopravdy nechali přesvědčit, že jsme připravení. Po pár dalších dnech, samozřejmě. Začalo to mnou, a kupodivu to pokračovalo Ayshi, které se oči zbarvily do hněda, skoro vlastně nezměnily svoji žlutou, když v záchvatu vzteku dokázala zatřást kamením. Asu přišla asi o dva dny později s očima rudýma jako krev, když se vzduch při hrátkách na louce najednou oteplil a ona to zalomila na několik hodin, než nabrala zpět energii. Nickolas měl oči šedé jako ranní mlha, když začal z ničeho nic křičet na Shadowa, že není pako, přitom nebylo nic řečeno. A nakonec, samozřejmě, Shadow, pro kterého musela být rána, že nebyl první a předběhla ho malá ustrašená holka. Jeho oči se zbarvily taktéž do modra, ovšem do světlejší, dost možná tyrkysové. Přišel na to po tom, co jsem se mu vysmívala za to, že žádnou magii nemá, a dokázal mi zacuchat srst. Po zjištění, že dostal hloupý vzduch, jsem samozřejmě vybuchla smíchy ještě víc.
Takže to bylo jasné. Byli jsme všichni připravení začlenit se do právoplatného života mimo smečku, a jediné, co nás doopravdy dělilo, bylo pár dalších měsíců socializování a tento lov. Jediná chyba mohla znamenat další měsíce trávením hloupého učení a sourozeneckých hádek. Tentokrát jsme si každopádně šli každý po svém, po své vlastní kořisti. Jako vlčata jsme se učit lovit začali až velmi pozdě, nu měli jsme více času naučit se potřebným dovednostem, zrychlit se, vytrvat, použít veškerou sílu, která v nás byla – a samozřejmě zasadit poslední ránu. To byl můj problém, ta rána. Dokázala jsem zvíře honit, dokonce se i přenést přes to, že mu občas musím ublížit, abych ho mohla skolit k zemi, ale zasadit poslední ránu bylo moc. Zjistila jsem to právě ten den, kdy jsem byla na řadě s lovem já, za pomocí Tany, samozřejmě. Zůstali jsme jedna druhé po boku, při stopování jakési rodinky zajíců i při jejich nálezu, kdy jsme se naprosto bez hnutí a dechu schovávali ve křoví. Bylo to jen prasknutí větvičky, co zapříčinilo, že se zaječí rodinka pustila do úprku a donutila mě zapojit všechny čtyři končetiny a své plíce k běhu. Předběhla jsem dokonce i Tanu, nu kličkovat se mi již nedařilo. Bylo vidět od začátku, že i přes svoji rychlost lov nebyl mojí parketou, dvojnásobně, když jsem se třikrát vykoupala v bahně a pětkrát se musela vzpamatovávat z nárazu do stromu. Přestože jsem předběhla starší vlčici, byla to Tana, která musela jednoho ze zaječí přišlápnout k zemi. Nepočítalo se to, nebyl to můj úlovek, a já již věděla, že budu muset ve smečce zůstat déle než ostatní, i než Tana, která ve své podstatě čekala jen na mě. Mohli jsme to zamaskovat, že jsem nedokázala ulovit zajíce, kdybych si ho zakousnutého donesla domů – koneckonců byl stále naživu a čekalo se na moje zuby, jenže to jsem taky nedokázala. Koukat se do jeho očí, jak byly vystrašené, se stalo mojí noční můrou až do dnešních dob. Byla ze mě hyena, a s Tanou jsem se musela nadobro rozloučit, neboť se ve smečce nemohla již déle zůstávat. I moji sourozenci odešli, aniž by popřáli štěstí, a můj život tak nabral trochu depresivní směr. Kdybychom nebyli rodina, skončila bych jako vyhnanec neschopný se začlenit do života ve smečce, nu takhle jsem měla ještě rok na to, abych se dokázala naučit zabít a ulovit. Byl to nemožný úkol a všichni to věděli, přesto to byl, až na tuto malou drobnost, skvělý rok.
Nepřišlo to jen tak hned, po několika měsících, spíše až po roce, když jsem konečně dosáhla svých dvou úspěšných let. Nebyla jsem dospělá, ale nebyla jsem ochotná zdržovat se ve smečce, tedy, spíše jsem toho nebyla hodna. Nedokázala jsem svoji kořist usmrtit. Nedokázala jsem jít smečce prospěchem, takže, i když jsem to stihla navrhnout dříve než rodiče, byla jsem tak trochu vyhnanec. Vyděděnec, v lepším případě. Moji rodiče mě přesto milovali, a já tak věděla, že jejich slzy nejsou falešné – ne, když mě objímali a olizovali, jako bych byla znovu jen malá koulička, která neumí ani chodit. Ale užila jsem si to, a to pořádně, neboť takový vyhnanec se nesměl vrátit do smečky. Ani do rodiny. Nikdy. V životě. Nikdy.

II. – Vyhnancem – Do tří let

❝Hle; jsi na začátku a konec je v nedohlednu. Proč si myslíš, že po jednom pádu nenásleduje povstání ze země? Proč si myslíš, že onen pád na tvé cestě ti rozdrtil veškeré kosti v těle, že tě zničil? Zlato, až ti my řekneme, že budeš moci skončit, teprve tehdy skončíš.❞
Tak to byla moudrá slova mé babičky. Ale to se předbíhám, o celý rok dokonce. Život vyhnance ke mně byl krutý, ještě navíc, když jsem stále byla jen odrostlým vlčetem. Dospělost se také počítá až od tří let, a já sotva dosahovala těch dvou. Pokud si k tomu přidáte ten fakt, že lovit mi také nešlo, umíte si představit, jaká katastrofa to byla. Vydržela jsem bez jídla téměř měsíc, a ano, je to možné. Naučila jsem se zabít zajíce, překonat svůj vlčecí problém, ale větší zvěř, to byl oříšek. Při životě mě tak drželi jen zajíci, navíc, čím slabší jsem byla, tím těžší bylo je lovit. K vodě jsem měla téměř neomezený přístup, na své cestě, i když bylo parno, jsem potkávala tisíce vodních toků – ale to jídlo, to byla jiná. Za ten měsíc mé tělo zesláblo, měla jsem pocit, že mě vlastní orgány pojídají za živa – což možná dělaly. Skrz černobílou srst mi prokukovala žebra a za den jsem dokázala ujít jen velmi málo kilometrů, jak slabé nohy jsem měla. Jediné štěstí, co při mně stálo, bylo vedro, které zahnalo všechny predátory do jeskyň. Kdyby se tu objevil jen obyčejný rys, bylo by po mně. Kdyby se objevil i zástupce mé vlastní rasy, také by bylo po mně. Byla jsem naprosto bezbranná a snažila se vzpomínkami vrátit ke svému narození, i když už to nešlo. Bylo to to jediné, co jsem měla, vzpomínat na staré dobré časy, i na ty nedobré – všechno bylo lepší, než vyhnanství, kterým jsem procházela. Představovala jsem si pod tím všelijaké věci, tlupu rebelů, temné území, a utrpení taky, ale tohle bylo mnohem víc. Bylo a jistě brzy mělo skončit, kdyby se neobjevila právě ona – má babička.
❝Co sis myslela, že děláš? Zlatíčko, tímto si v ničem nepomůžeš.❞ Co prosím? Než jsem se nadála, vysela jsem ve vzduchu, jak rychle mě zvedla z písečné země. Zmateně jsem nad jejími slovy přemítala, než se mi přes vzpomínky přehnal mlžný opar a já konečně viděla jasně. Pokoušela jsem se zahrabat – nadobro a doslova. Ismael. Jmenovali se Ismael. Jmenovali? V tu dobu jsem netušila, proč chtěla, abych je oslovovala takto. A abych byla upřímná, nevím to ani nyní – ale byla to babička a zachránila mi život.
Takže to bylo další putování – ale nejdřív byla tak ochotná, že mi ulovili menší svačinu. Bylo to blaho, nikdy jsem tolik nevnímala všechny chutě masa, až jsem si říkala, jestli nebylo otrávené. Ale nebylo, došli jsme celou tu štreku domů – společně, bok po boku. Byli rozhodnutí se mě zastat, kdyby rodiče úplně nebyli spříznění s nápadem, že bych měla ještě pár chvil zůstat doma, než dorostu do věku, kdy budu chápat. Ale já si byla jistá, že rodiče budou plakat štěstím, že jsem se vrátila. A také jsem si byla jistá, že jsem již dorostla do toho věku. Ten hlad změnil můj pohled na celý život, na to, že to není jen procházka růžovou zahradou, samé kytičky a srdíčka – sundala jsem si své růžové brýle a podívala se na svět svým pravým zrakem. Byl to krutý svět. Musela jsem se jím probojovat, vždy jsme jen bojovali o svůj holý život – a nyní jsem stála sama za sebe. Nebyla jsem tou šťastnou vlčicí, ba naopak – odešla jsem jiná a přišla jsem jiná. Úplně jiná.
❝Hle; jsi na začátku a konec je v nedohlednu. Proč si myslíš, že po jednom pádu nenásleduje povstání ze země? Proč si myslíš, že onen pád na tvé cestě ti rozdrtil veškeré kosti v těle, že tě zničil? Zlato, až ti my řekneme, že budeš moci skončit, teprve tehdy skončíš.❞ Byly mi přesně dva roky a půl, když se nás Ismael rozhodli opustit mě a naši rodinu. Tato slova se mi vryla hluboko do paměti, do té části, kterou nezapomenete ani ve stáří. Však i s těmito slovy mi poradila, abych se obrátila na opačnou stranu, než jsem šla předtím. Takže jsem šla, znovu se slzami v očích, když jsem se musela rozloučit s rodiči. Tentokrát jsem šla větší, silnější, rychlejší a hlavně chytřejší. Dospělá. Instinkt přežití mi párkrát dovolil zabít zvíře, i když to byla jen stará veverka. Byl to nepatrný pokrok, a s veverkou v tlamě jsem také přišla sem. Rozlehlo se přede mnou nové území, ráj na zemi. Gallirea.

III. – Život v Galliree – Do pěti let a ještě dál

Bylo to až neuvěřitelně krásné místo, jen kdyby se z jara nestala zima. Ocitla jsem se ve vysokých horách a trochu jsem znejistěla. Nahoře padal sníh a tlapky se mi v něm bořily. Dolů jsem neviděla a co kdyby byl sněhem pokrytý celý kraj? Uměla jsem si představit, jak bych se neprodleně otočila na patě a utíkala zpět tam, odkud jsem přišla. Ze všech stran ke mně proudily pachy vlků, ale stále jsem si dovolila mít naději, že se mi všichni vyhnou obloukem. Jenže nevyhnuli. Cítila jsem tu vlčici na sto honů. Jmenovala se Severka a díky ní jsem dolů z hor nesestoupila hloupá. Byla jsem v zemi zvané Gallirea. A těch pár kroků hlouběji do ní změnilo všechno.
Sotva jsem položila všechny čtyři packy na další území, ihned jsem ucítila jiný pach, vlčí a zcela nový. Bez pohybu jsem setrvávala na místě a pozorovala vlčici, dokud nepromluvila. I její jméno znám, Styx nebo Šedivá, co se komu líbí více. Vše, co v sobě měla, využívala pro zášť vůči magii a vzhledem k mým temně modrým očím bylo jasné, že nic nemohlo skončit dobře. A také ne. Když už jsme se navzájem dostatečně zničily, umývaly jsme si u řeky tváře a já se mohla chlubit novou jizvou. Abych jí jen nekřivdila… Zčásti i díky ní jsem se dostala do Borůvkové smečky. Postarší vlk, Storm, nás našel celé potrhané a obě nás ochotně dovedl do onoho lesa posetého borůvkami. V rychlosti odkliďte Styx, podpořte její nenávist k magii a máte mě, uprostřed neznámého lesa, náhle jako člen smečky.
Bylo příjemné, že se tu ke mně téměř všichni prozatím chovali tak mile, ale trochu mi zapomněli naznačit, že v Galliree je na denním řádu slušná dávka chaosu. Magie. Mé první takové osvícení bylo, když jsem měla místo těla kosti, jiní dlouhé černokněžnické pláště a další zase jako by vlastně nebyli. Takto jsme se chytali vzájemně, přes palouky, vrchy, řeky, hvozdy. Já duchy, duchové čarodějky a čarodějky pro změnu mě, kostlivce. Pravděpodobně to bylo tenkrát, kdy mi takové zvláštnosti přirostly k srdci. Byla to svým způsobem sranda. Navíc nás divotvorná moc zase navrátila do původního stavu, takže nebyl důvod vyšilovat.
Myslela jsem si, že mám vybráno na celý život, no mýlila jsem se. Do Borůvkového lesa jsem se navracela se slovy, že už z něj zase dlouho nevystrčím tlapu. Ha. Haha. Vcelku normální odpoledne nám narušila postava. Bez varování, bez ničeho. Jako by tam vždycky byla. Samec, starší než kdokoliv jiný. Něco na něm vypadalo medvědovitě, ale musel to být i vlk. Hybrid… podivný kříženec. Jeho srst byla propletená listím a mech si žil vlastním životem na všemožných místech. Byl popelavý, ale se zeleným nádechem. Bylo jasné, že se bude dít něco nového. Jmenoval se Grum a nesl nám poslání. Museli jsme sesbírat kousky disku dříve než protistrana a ochránit tak nejen náš les ale celý kraj. Zemřela jsem? Nepochybně. Ale ne. Vlci z Borůvky jsou to nejstatečnější, co znám. Jeden výlet do pouště, ke kouzelnému Životu, do chladných krajin a máte všechny disky spojené. Svět byl zachráněn a my se mohli konečně jít vyspat.
Poté přišla jedna nemilosrdná zima. Jediné jídlo, které jsem za celé to období ulovila, jsem ani neulovila sama. Bylo to maximum, které jsem dokázala. Ten lov ke mně přivedl nevelké vlče, Tati. Snad ona byla ten důvod, proč jsem se později stala pečovatelkou. Nemohla jsem zapomenout ji zmínit. Bez ní… kdo ví, kde bych nyní byla. Započala tak jedna nová velká kapitola mého života. Ve smečce už jsem nebyla jen neužitečný díl. Tati hrála i malou roli ve velké záchraně lesa při požáru, když se při procházce se mnou a Whiskeym, dalším členem smečky, raději kvůli bouři vydala na útěk. Rozeběhla jsem se za ní, avšak do čenichu mě udeřil dým z... Našeho lesa. Dým. Oheň. Borůvkový les. Mým hlavním problémem najednou bylo, jestli zachránit les nebo vlče. Naštěstí moje rozhodování rozluštil Whiskey, který se jako střela vydal za Tati. Otočila jsem se na patě a uháněla domů. Možná jsem měla z ohně obrovský respekt, no měla jsem na svojí straně všechnu magii vody. Vřítila jsem se do lesa. Vdechla jsem u toho snad všechen kouř, co se dal, a začala kašlat na celé kolo, než jsem se trochu zorientovala. Ten oheň... Byl zelený? Smrt, jedna z vyšších mocí Gallirei.
Sebrala jsem všechnu statečnost, kterou jsem v sobě schovávala a rozběhla se napříč lesem. Plíce mě pálily, od běhu i od ohně. Ovládla jsem vodu ze všech možných koutů a nechala ji spadnout na planoucí stromy, přesto to nestačilo. Vyčerpaně jsem se oklepala. Nebyla jsem statečná a jediné, co mě vleklo kupředu byl adrenalin a ten les. Náš les. Hlavou mi projela ostrá slova vlka, kterého jsem neznala. Spálit les? To by Blueberry nikdy neudělal. Jenže udělal. Co mohlo z lesa zůstat bylo zničeno ohněm vlastní alfy.
A… tak jsme jednoho léta přišli o les. Ale nebojte se, ne na dlouho! Mé neustálé přebíhání z jednoho místa na druhé obavou a žalem se pro jednou vyplatilo. Potkala jsem Sigyho, vlka, který uměl nechat vyrůst stromy. A tak i udělal, výměnou za místo ve smečce. Z té události jsme se tak všichni více méně rychle oklepali. Už bylo dobře a pohřeb Naomi, jež při požáru zahynula, byl dokonán. Šlo se dál a jde se dál i nadále. Magické překážky a každodenní stres, kde se zase objeví díra. Něco na tom stylu života mě vábilo už tenkrát a stále vábí. Každý den se děje něco nového a každý den by se příběh mohl zvětšit o jednu stránku. Na další takovou stránku by vyšla i všechna jména vlků, které jsem potkala a kteří z mého života už zmizeli. Ale prozatím tohle stačí. Krátce a stručně, stejný způsob, jakým jsou uspořádané moje vzpomínky. Teď už k psaní další kapitoly.

Zajímavosti: Dalekozrakost - do metru až dvou má obraz celkem rozostřený.