Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Středozemní pláň (přes Esíčka) →

Vlastně jsem tak úplně neměla plán. Zamyslela jsem se: "Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Asi se to bude odvíjet od toho, jestli ho najdu a až si s ním promluvím." Jo, na tom bude záležet. A pak? Otevíraly se různé možnosti. "Nevím, jestli otec někde tady je nebo jestli se toulá v jiných krajích. Ale určitě bych se ještě chtěla podívat do rodiště a zjistit, jak se setra má. Když bude chtít, moc ráda ji podpořím a pomůžu ji. Ale jestli tam bude chtít zůstat, nebudu jí bránit ve štěstí." Sestra mohla mít jiné představy o životě a jiné touhy, bylo to v pořádku.
Rozhlédla jsem se po pláni. "Tohle místo se zdá být hezké. Nevadilo by mi zde zůstat." Přirozeně až po té, co najdu otce.
Věnovala jsem mu úsměv. "To by mě moc těšilo. Je příjemné někam patřit a mít s kým trávit čas a pomáhat si." Parta byla něco jako taková mikrosmečka bez přísných pravidel, ale vlastně si vlci museli mezi sebou důvěřovat. Nad jeho otázkou jsem se zamyslela. Chtěla bych smečku? "Hm, zajímavá otázka. Asi jsem ještě neměla příležitost o tom přemýšlet. Ale kdyby se naskytla šance nebo to bylo zkrátka potřeba, určitě bych ráda chránila ty na nichž mi záleží. Třeba i tebe. Přijdeš mi totiž jako skvělý vlk, který si zažil dost nepěkných věcí, ale ty ho připravily na to, aby se z něj stal silný a dobrý vlk, který si bude vážit smyslu života. Myslím, že bys mohl být dobrý vůdce, protože jsi to nezdědil, nespadlo ti to jen tak do klína, ale musíš na tom pracovat vlastními schopnostmi." Byl sice mladý, ale měl velký potenciál.
"Přesně tak. Nikdo není neomylný. Ani dobrý vůdce. Na to, udělat chybu, stačí mít jenom špatný den." Vysoká pozice byla vratká, to jsem si uvědomovala. "Navíc jako vůdce jsi neustále sledován." S tím se musel jeden naučit žít. "Ale nikoho taky nemusíš držet násilím. Mohou svobodně odejít."
Jemně jsem se zasmála. "To ano, důležité je, abys odcházel spokojený a věděl, co chceš." Někdy bylo lepší mít plán, než se ploužit životem beze snů.
Dávali jsme si pozor, aby jsme se nezjevili uprostřed stáda. "Vážnější úraz? Myslím, že nic zásadně vážného, občas jsem třeba špatně došlápla a pak mě bolela tlapka několik dní, ale trvalé poškození z lovu, naštěstí, nemám." Nějaké ty škrábance jsem nepočítala. Většinou to stojí i nějaký škrábaneček. Ale opravdu vážné zranění mne minulo.
Tady jsem se nakrátko zastavila, neboť jsem měla pocit, že jsem narazila na povědomý pach. Stopy ale byly starší a velice nezřetelné. Přesto jsem se na jednom místě zastavila a začala důkladně očichávat půdu v místě, kde zůstala otlačená vlčí stopa v blátě, které bylo nyní již suché. "Regis, musel tudy před pár dny projít. Ale stopa je už hodně stará." A hlavně byla přerušená stádem. nemohla být souvislá. I když jejich stopa byla ještě starší. Vlastně šli už jen na slepo. "Myslím, že mířil támhle tím směrem," řekla jsem spíše pro sebe. Rozhodla jsem se, že až najdeme Nelly, rozhodně se po té stopě podívám, pokud nenajdu do té doby čerstvější.

→ Skvělé místo pro život (přes Kierb)

Zrádcův remízek (přes Roh hojnosti) →

Přikývla jsem. "Je dobře, že jsi tu sílu našel. I já jsem potřebovala najít sílu odejít a teď jsem tady a cítím se mnohem lépe." Když jsem se na vlčka podívala, mohla jsem si myslet, že i on se nyní cítil mnohem lépe. Stával se z něj silný vlk a bylo úžasné to sledovat. "Myslím, že bys do naší party skvěle zapadl." Usmála jsem se široce. To jediné mi bude vážně chybět, když nepočítám přítomnost své sestřičky a svého strýčka, totiž, vlastně otce. Tyhle tři body mého života byly pro mne velice důležité a dávaly mi onu sílu.
"Už teď jsi lepším vůdce, než si třeba myslíš." Mrkla jsem na něj. "Vůdce musí myslet na všechny, protože jinak by nebyl nikdo, kdo by jej mohl následovat." Kdyby vůdce myslel jen na sebe, kdo by za ním chtěl jít? To vše, co znamenala smečka, by potom ztrácelo smysl. Nemohlo by to fungovat. Rozpadlo by se to, dříve či později.
"To je pěkné. Ale někdy budeš muset upřednostnit svůj názor, pokud by to znamenalo aby se smečka nerozpadla. Jinak souhlasím, že možnost volby dává členům větší pocit, že jsou součástí něčeho dobrého a bezpečného." Bylo to, zkrátka, jako tancovat na ledě. Krásné na pohled. Elegantní, ale vynakládalo to zátěž na určitá místa a svaly, které se časem mohly opotřebovat a tanec se mohl proměnit v ošklivý pád na tvrdou plochu. To všechno patřilo na cestu vůdce.
Usmála jsem se a zastříhala ušima. "Výborně! To je slovo pravého vůdce. Jen do toho. Najděme ty dva." Rozhodně jsem ho nechtěla odrazovat. Sama jsem vůdce nebyla. Ale mohla jsem pozorovat toho našeho. I když jeho vedení bylo možná poněkud odlišné. "To je pravda a navíc budete bohatší o zkušenosti." A ty byly nedocenitelné.
Šli jsme dál a brodili se trávou. Tohle místo se mi zdálo jako moře trávy. Musela to být, vskutku rozsáhlá planina. A pachy se vzduchem nesly a bylo jich mnoho. Cítila jsem i pachy krve a vlků a vysoké zvěře. Otočila jsem se na Nageshe: "Tohle bude, asi těžší, najít zde stopy. Cítím, že se zde nachází vysoká a nejspíš tu budou i narozená mláďata. Musíme být opatrní, abychom nenarazili na stádo, které bude mladé chránit." Bylo tu tolik pachů, že bylo těžší najít směr, kterým Nelly šla. "Možná taky budeme muset jít jenom směrem, kterým stopy směřují." Mohl je smýt déšť. Rozdupat je stádo, nebo pošlapat je jiní vlci.

→ Travnatý oceán (přes Esíčka)

Naslouchala jsem mu a tedy se přes zimu o sebe museli starat sami. Chápavě jsem přikývla a také jsem se pokusila něco vyčíst. Přinejmenším alespoň získat nějaké zbytky pachů zmíněných vlků. I když jsem je nepoznala i když mohly být zkreslené zvětráním, ale pořád lepší něco než vůbec nic.
"Důležité je, že jste to zvládli. Možná to byla poněkud radikálnější lekce, ale byla pro vás přínosem. Je dobré v tom hledat pozitiva." Přežili to a to byl dobrý začátek, aby se o sebe zvládli postarat. "Měli jste štěstí, že jsme měli jeden druhého." Kdyby každý z nich byl sám, mohlo to dopadnout hůř. "To jsou hezké plány. Ale také je to zodpovědnost. Nicméně, nikdy nic nemůžeš pokazit tím, že se na to budeš připravovat a pozitivní motivace je také dobrá." Rozhodně jsem nechtěla jej odrazovat. Vlastně čím dříve začne pracovat na sobě jako na vůdci, tím lépe, ne? "Jako vůdce budeš muset zvládnout mnoho věcí, které se kolem toho motají, ale věřím, že když budeš mít ochotu se učit a dokážeš připustit, že se ti něco nepovedlo, tak jsi na velmi dobré cestě být skvělým vůdcem." A myslím si, že ochoten učit se je, tak proč nemít sen, který se ale jednoho dne může stát skutečností?
Věnovala jsem mu úsměv a pochvalně jsem ho pobídla: "Dobře, takže se pustíme za ní." Konec konců tu jsme hledali.

→ Středozemní pláň (přes Roh hojnosti)

Sekvojový les →

Kdybych neměla vlastní zkušenost s tím, jaké vztahy v rodině mohou vzniknout, patrně bych byla i šokována jeho slovy o tom, že možná bylo lepší, že jim ze života zmizela jejich matka. To by totiž za normálních okolností přeci nikdo nemohl říci. Ale i já jsem cítila, že vztah mezi námi a naší mámou byl jen tak pevný, jako instinkt matky rodičky k potomkům. Byl zkrátka poznamenán tím, že jsme se nenarodily z lásky. Chápavě jsem proto přikývla. "Tomu rozumím. Také jsem měla větší strach o sestry než o sebe." Postavila bych se za ně. I když jsem byla teď tady a Holly tam. Ale kdo ví, jestli tam zůstala, nebo také odešla. To jsem nevěděla. "Je to těžké. Pokud jsi malý a ještě se o sebe nemůžeš postarat sám, o to to je těžší. Ale teď, teď už to dokážeš. Ale kam zmizela? Odešla?" Nebyla jsem si jistá, jestli se smím ptát, ale když sám zmínil, že zmizela. "A ostatní jsou v pořádku?" Teď už zřejmě byli.
Nakonec dorazili na místo, kde se s Nelly viděli naposled. Bylo to blízko jejich úkrytu. "Vedou jeho stopy stejným směrem jako její? Dokážeš to rozpoznat?" Věděla jsem, že její stopy mohly být také spláchnuty povodní. Ale zkusit jsme to museli. Pokud jsme ji chtěli najít.

Javorový les (přes Mahtae jih) →

"Zvláštní to je, ale zase svět kolem nás je poměrně rozmanitý. A tvorové se přizpůsobují prostředí ve kterém žijí." Bylo to vlastně jednoduché. Nemohli všichni tvorové a stvoření světa žít stejně a být ve všem stejní. Usmála jsem se nad tou myšlenkou. Zastříhala jsem ušima a pohlédla na vlčka: "Oh, díky. To je od tebe milý kompliment. Já se toho naučila díky své učitelce.Měla jsem v tomhle štestí." Patrně, kdybych žila jen s matkou, nejspíš bych toho tolik neznala. Sice se o nás starala, ale určitě by to bylo jiné, kdyby nás milovala a my byly plody lásky, což jsme nebyly. "Nemáš zač. Jsem ráda, že tě mohu něco naučit. Je to příjemné." Přiznala jsem. Ano, bylo to docela fajn. Bylo to něco jiného a já byla ráda, že jsem byla tady.
"Je to těžké. A když jste spolu spojeni silným sourozeneckým poutem, je to intenzivnější." Ale takový už život byl. "Možná ano. Já si přeji, aby byla šťastná a když to bude i na místě, kde jsme se narodily, nebude to špatně." Přesto, že jsme byly sestry, neznamenalo to nutně, že nám mohou vyhovovat stejné životní podmínky.
Když zmínil svého bratra, skoro jsem na něj vykulila oči. "Vážně? To je hrozná představa. Nedokáži si představit, že by i moje máma chtěla něco takového udělat." Obětovat své dítě?! Zavrtěla jsem hlavou. "To chápu. Muselo to být pro tebe také hrozné. Když se něco takového děje, asi tě potom napadají různé hrůzné myšlenky, že?" Třeba, že by mohla obětovat v budoucnu i jeho. Znovu jsem zatřásla hlavou. Byly to dost nepříjemné představy.
Zavrtěla jsem hlavou: "Neslyšela, ale ráda bych se o tom dozvěděla víc." Pokud bude chtít, budu naslouchat.

→ Zrádcův remízek

Dlouhá řeka (přes Ostružinovou louku) →

Vydali jsme se tedy cestou, kterou sem přišel před chvílí mladý vlk a já jsem měla čas na povídání a vysvětlování a na všechno, co zkracovalo cestu, alespoň tedy pocitově. Jak jsem si mohla povšimnout, patrně byly emoce tématem, kam se vlkovi nechtělo brouzdat. Ani jsem se mu nedivila. Ale opravdu jsem neměla v úmyslu jej nějak naštvat, prostě jsem neuměla tak dobře učit, jako to uměla Almon. Dokázala jsem se však od ní mnohé naučit a to bylo zcela jistě výborné. Teď jsem mohla čerpat ze zkušenosti a dokonce některé i předat dál.
"Měla jsem výbornou učitelku. To je asi ten nejlepší základ. Učila mě, že mám více pozorovat své okolí a všímat si i maličkostí, které by třeba někdo jiný nepovažoval za důležité. Například zlomená větev, nebo chomáček srsti zachycený v trní. Nepravidelnost otisků tlap či kopýtek v rytmu ti může napovědět, že ten, koho sleduješ má nějaké oslabení." Vysvětlila jsem mu. Doufala, jsem, že to říkám tak, aby to pochopil a uměl si to v hlavě představit. "Vlci obvykle reagují na čich, potom sluch a zrak až nakonec. Ale když třeba nevíš, co hledáš, což není náš případ, ale někdy v budoucnu by se ti to mohlo hodit, je dobré zrak zapojit mnohem více. Ale nezapomínat na to, že všechny smysly jsou důležité a mohou ti odhalit ne jen, kde asi onen tvor, kterého hledáš je, ale také vzdálenost a jeho polohu." Dostali jsme se na louku a z té zase do lesa. "Víš, že netopýři loví hlavně pomocí sluchu? Zrak jim není téměř k ničemu. Jsou v poslouchání okolí tak dobří, že dokáží přesně určit překážky před sebou." řekla jsem jednu zajímavost, kterou jsem se také dozvěděla od své učitelky. "Srny se zase zaměřují na svůj zrak mnohem víc než třeba zajíci, kteří využívají také, především sluch. Neznamená to, že by jiný smysl nevyužívali, to ne, ale mají k tomu různé metody, které využívají více a tak je mají lépe vyvinuty." Mírně jsem zabrouzdala do tématiky lovu.
Vyjádřil se, že je to pech, žít ve lži. "To jo. Když se ti něco takového stane, tak si připadáš jako hlupák. Musíš se s tím nějak srovnat. Ale mělo to i kladnou stránku. Naučíš se víc číst z vlků to, co slovy nevyjádří." I když já jsem se nepovažovala zrovna za experta ve čtení mezi řádky. Jen jsem prostě věděla, že musím víc vnímat to, jakým způsobem se druhý chová. Přikývla jsem mu vděčně. "Vztahy jsou fakt komplikované. Sama mnohým nerozumím." Nebyla jsem žádný vlčí psycholog. Ti stejně neexistovali, ale kdyby ano, tak bych se za něj považovat nemohla. Však i já sama reagovala impulsivně.
Střihla jsem k němu uchem. Blížili jsme se k řece a tak druhým uchem jsem naslouchala tekoucímu proudu. "Jenom Holly tam zůstala. Zdálo se, že má trochu obavy vyrazit do neznáma. Tam má všechno, co doposud znala." Nechtěla jsem ji nutit, aby se mnou odešla, když si tím nebyla jistá. Ale kdo ví, třeba jí můj odchod pomůže se rozhodnout. "Ať už se rozhodne tam zůstat nebo odejít, chci, aby byla šťastná." Já doufala, že se ještě shledáme. Věděla jsem, kde hledat, tak pokud neodešla, věřila jsem, že ji najdu.
"Flor... Flora onemocněla a její smrt dala do pohybu události, které nakonec vyústili bojem mezi mými otci. Ten pravý ji chtěl pomoci a falešný ho obvinil, že zemřela kvůli němu," řekla jsem hořce. Teď už jsem to mohla říkat a vnímat tak, jak to je, bez kůže, která by halila pravdu. Ale když se to dělo, bylo to... bylo to prostě tak zmatené a rychlé.
Zdálo se, že vlk zdejší okolí zná dobře a tak jsem mu věřila. Když řeka měla větší objem vody, než obvykle, jak Nagesh řekl, pravděpodobnost, že překonání může v následujících hodinách být horší, ne-li vůbec možné, byla vysoká. Neměla jsem důvod pochybovat, takže jsem přikývla. "Jasně, v pohodě." Ujistila jsem ho, že to zvládnu. Konec konců, kdyby ne, tak se vykoupu. A stejně jako on jsem řeku překonala po kamenech. Ale měl pravdu, že to nebylo tak lákavě bezpečné. Na druhou stranu jsme si alespoň mohli pocvičit trochu balanc.

→ Sekvojový les (přes Mahtae jih)

Poslouchala jsem vlčka, jak líčil, co se mu přihodilo a jak postupoval. Nesoudila jsem jeho pochybení, neboť jsem na to, jednak vůbec neměla právo, druhak jsem mu chtěla pomoci tak, aby si z toho mohl vzít poučení takovým způsobem, že to pomůže jemu a jeho vývoji, než, aby byl trýzněn ve svých myšlenkách a pocitech. Proto jsem také začala větou: "Je úplně v pořádku, když se řídíme nejdříve city. Vlastně to je přirozený vývoj. City a emoce jsou to, co poznáváme jako první a teprve s časem se učíme a získáváme zkušenosti. Vlastně tak reaguje každý mladý tvor." Usmála jsem se na něj a doufala, že má slova pochopí správně. Ale zdálo se, že je přijímá docela dobře. Tak jsem přikývla."Ona, možná reagovala emocionálně, podobně jako ty a věř mi, vlčí slečny bývají často mnohem emocionálnější, než chlapci. A často reagují docela, pro někoho, nepředvídatelně." Inu i já byla samice a poznala jsem několik samic, které se hašteřily a nebo se urážely pro úplné maličkosti. "Je možné, že se vydala, opravdu směrem, kterým jste spolu nešli, třeba jenom proto, že cítila potřebu ukázat, že to zvládne úplně sama." Ale kdo ví? Nejracionálnější bylo, hledat stopy v okolí, odkud vyrazila. To smysl dávalo. "Můžeme udělat okruh od místa, kde jste byli naposledy spolu a třeba na její stopu narazíme. Jsou místa, kde se stopy drží déle a jinde zase rychleji zmizí." Tak mě to učila Almon. Prostě byla místa, kde třeba vítr odvál stopy rychleji pryč a déšť je vymyl.
Věnovala jsem mu mírný úsměv, aby věděl, že to nevadí, že na mého otce nenarazil. Upřímně? Kdybych čekala, že budu mít štěstí hnedka, co opustím rodný les, byla bych nejen naivní, ale snad i hloupá. To by muselo být velké štěstí. "Nevadí. Nyní hledáme tvoji kamarádku." Ptal se jaké to je. Měla bych mu říkat svůj příběh? Inu, co by bylo důvodem ho tajit? "Měli jsme dobrý vztah. Výborný. Jenomže on nemohl, z důvodu vztahů mezi dospělými, říci, kým opravdu je. Takže jsem nevěděla, že je mým otcem. To jsem zjistila teprve nedávno, když mi otčím řekl, že není můj pravý otec a že ten, kdo to je, byl vyhnán." Aby to pochopil lépe, musela jsem doplnit tuto informaci o další: "Žil v naší blízkosti a my ho vnímaly jako strýčka, totiž. Nejspíš by to tak bylo i dál, ale jednoho letního dne se s otčímem nepohodl a pak už jsem ho nemohla vídat. A jednou, prostě, zmizel. Proto ho hledám, protože věřím, že je to jediné, co, kromě vztahu s mými sestrami, bylo skutečné."

→ Javorový les přes Ostružinovou louku

Poslouchala jsem mladého vlčka. "Snad máš pravdu a tvou kamarádku tak najdeme." Už nebyla taková zima, že by se musel bát, že Nelly někde umrzne. Tak jsem se dozvěděla, co se mu s jeho kamarádkou přihodilo. Z jeho slov jsem tedy mohla vyčíst i to, že někde poblíž tu měl noru a možná i smečku. "Takže jste se nepohodli a ona se urazila, chápu." Přemýšlela jsem. "Jít jenom tak, to bychom na ni také nemuseli natrefit. Ztratil jsi její stopu?" Zkusila jsem zjistit víc. Mohl ji ztratit, ale také mohl vyběhnout jenom tak. "Pokud ano, je nejlepší se vrátit na místo, kde se ti její stopa ztratila a zkusit se tam porozhlédnout." Alespoň takhle mi to říkala vždycky Almon. Když ztratíš stopu, tak se vrať tam, kde byla jasná. Přesně jsem slyšela její slova.
"Hledám svého otce. Problém je, že vůbec netuším, kam odešel. Ani tady nemusí být. Ale já stejně nemám jiný cíl. Tak si tak putuji světem a doufám, že ho někdy najdu." A když ne? Co na tom záleží, hlavní je, že nebudu něčím otrokem. "Můj otec vypadá podobně jako já a jmenuje se Regis." odpověděla jsem Nageshovi.

Než jsem se nadála a už chtěla i pokračovat dál, protože jsem narazila na drobounkou pěšinku, alespoň jsem si myslela, že to je pěšinka, ozval se hlas. Zastříhala jsem ušima a ihned zachytila směr, odkud hlas vycházel. Z úst mladého vlčka. O něco mladšího, než jsem byla já. Když pozdravil, opětovala jsem mu pozdrav: "Ahoj," I když byla noc, měsíc dodával jeho světlým plochám na jasu tak výrazně, že se zdálo, že vlk sám září a svítí do tmy. Na sobě měl ale i tmavé plochy, které naopak působily pod září luny jako temné díry. Tyhle hry světla a stínů jsme měla ráda. Byly jako divadlo. Propůjčovaly předmětům v okolí naprosto odlišný význam, než skutečně měly.
"Nerada, ale zklamu tě. Už dlouho jsem nikoho nepotkala. Ty jsi první." Cítila jsem, že v okolí jsou vlčí stopy, takže se tímto krajem musejí pohybovat, ale on byl skutečně první, koho jsem tu potkala. "Já jsem Wisteria. Taky někoho hledám." Jemně jsem zavrtěla špičkou ocasu. "Možná bychom mohli hledat společně." Navrhla jsem. Nevadilo mi, chvíli se zdržet. Stejně mým jediným cílem bylo najít otce, ale jeho nalezení jsem nemohla klást příliš nadějí.

Ragarské pohoří →

Noc byla krásná a když jsem se dostala k řece, zpozorovala jsem, jak ledy praskají. Bylo mi jasné, že vstupovat na led by byl stejný hazard, jako se zdržovat dlouho v horách. Možná, že ledy do rána rozpraskají a řeka bude jejich kusy odnášet po proudu pryč. Mohla jsem tu zůstat a třeba se na tu podívanou mrknout, ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu dál, že u řeky nezůstanu. Jen jsem zkusila najít místečko, kde už led povolil a já se tak mohla napít. Voda byla sice ledová, ale dalo se to vydržet, když si jeden už zvykl na zimu a že v ní nemůže očekávat teplou vodu. Řeka se mi zdála také dost divoká i když byla ještě stále pokryta ledem.
Slyšela jsem, že nedaleko je hukot. A teď, když ledy praskaly, jako by byl hukot naléhavější. Krátce na to jsem dorazila k vodopádům, ale byla jsem navrchu a neměla jsem v plánu se vrhat dolů, takže jsem musela najít nějakou schůdnější cestu, abych se dostala níž. Cítila jsem ve vzduchu i slabý pach soli. Někde nedaleko muselo být i moře.

Svět →

Pohybovat se v horách za tmy, bylo docela nebezpečné. Vzduch byl poměrně teplý, na to, že byla zima. Měla jsem mnohem raději teplo a příslib jara byl fajn, ale ne, když se teplota pohybovala okolo bodu tání či bodu mrazu a já nevěděla, jestli se z toho mám spíše radovat, nebo být smutná či naštvaná, že podstupuji riziko, že se nade mnou nebo pode mnou utrhne lavina a já se zřítím ze svahu nějakého kopce dolů a už o mě nikdo nikdy neuslyší. Byla jsem proto ostražitá a našlapovala jsem s nastraženýma ušima. Měla jsem štěstí, že, kromě toho, že byla noc, svítil měsíc a tak ozařoval svahy hor poměrně jasným světlem. Mohla jsem se tak vyhnout kde jaké díře. Sníh pod tlapami mi tál, alespoň tak mi to připadalo. A upřímně? Chtěla jsem být z hor už dole. Celý tenhle průchod přes hory plný mé ostražitosti, což bylo velmi únavné na psychiku. Nejraději bych se někde stočila do klubka a prospala se, ale nechtěla jsem v horách uvíznout. Pořád byla ještě zima a počasí se mohlo změnit doslova z hodiny na hodinu. V tomhle byly hory zrádné a já to věděla.
Když jsem před sebou konečně spatřila, že hory končí, dodalo mi to nových sil a já se s chutí pustila dolů. Chtěla jsem být z hor pryč a čím dřív, tím lépe. Zamířila jsem tedy k řece, kterou jsem spatřila, jak se z hor, ze kterých jsem scházela, také linula do kraje. Jen ona pramenila asi na jiné hoře, než z níž jsem scházela já.

→ Dlouhá řeka