Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA: 9 (4/5)
Překážkový běh 4/5

"A nyní skoč přes tenhle potok." Pobídl mě starý vlk. Ani jsem nepostřehla, že šel za mnou nebo, že by vůbec šel. Myslela jsem si, že zůstal před překážkou, ale nyní byl zde. Možná jí prošel také, možná ji obešel. Tak či tak, byl tady jako já a přede mnou zurčel potok. Zdálo se, že jeho tok je líný, ale kdo ví? Na dno bylo vidět, ale já věděla, že hloubku určit není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A ani úzký nebyl. K tomu, abych potok překonala, jsem se musela rozběhnout a být tak v pohybu. To jsem také udělala. Rozběhla jsem se a přeskočila potok. Na druhé straně jsem cítila, že břeh je kluzký. Ustála jsem však doskok a vítězně se zadívala na stařešinu. To už mě vybízel, abych neváhala přistoupila k poslední překážce. Co asi ukrývala ta poslední? Byla jsem zvědavá a tak jsem se dala do svižného běhu.

VLA: 8 (3/5)
Překážkový běh 3/5

Třetí překážkou byla jakási síť lián. Měla jsem se jimi proplést na druhou stranu, podobně jako tím trním. Myslela jsem si, že tohle, oproti trnitému keři už bude, zkrátka, hračka. Liány nemají trny, nebo ano? Moc o liánách jsem nevěděla, protože jsem se v takových lesích, jako byla džungle, zase tolik nepohyboval. Jistě, věděla jsem, že taková místa existují, ale nežila a nepohybovala jsem se na takových místech tak dlouho, abych znala všechna úskalí.
Proto jsem s odhodláním vstoupila do pole lián a nakonec byla překvapena, jak se liány lepí na srst. Chtěla jsem jedné uhnout, a omotala mě druhá. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale za chvíli jsem měla dojem, že se proplétám mezi hady a ne liánami. Projít tímhle bludištěm nakonec nebylo tak růžové, jak se zprvu zdálo. Bylo to docela obtížné, takže když jsem se konečně dostala skrz, byla jsem opravdu ráda.

VLA: 7 (2/5)
Překážkový běh 2/5

Druhou překážkou byl trnitý keř. Jak jsem mohla vidět, na druhou stranu toho keře ani nebylo vidět, takže jsem neměla ponětí, zda se jedná o jeden keř, či nějaké pole plné trní. Stařík za mými zády mě popoháněl, abych neváhala prokázala svou odhodlanost a sílu s odvahou, vlézt do trní a nechat se vědomě poškrábat. No dobrá, čeho bych se měla bát? Že to bude bolet? Možná, možná budu muset jít na slepo. A bolet by to mohlo hlavně na čumáku. Uvažovala jsem. S tím vědomím jsem tedy vstoupila do keře plného trní. Nemělo totiž smysl dumat nad tím vším, co mě čeká, jakmile budu procházet trním. Cítila jsem, jak se mi zachytává do kožichu. Jako by mě ten keř chtěl obejmout a sevřít. Zpomalovalo mě to. Některé větvičky, ač se zdály tenké, se do mě zapichovaly, jako by mi chtěly zabránit průchodem. Nevzdávala jsem se a dál sunula své tělo tlapku za tlapkou vpřed, až se konečně keř rozestoupil a já byla na druhé straně. Hurá. Přede mnou však byla další překážka.

Skvělé místo pro život →

VLA: 6 (1/5)
Překážkový běh 1/5

Vůbec by mi nevadilo, kdyby šel Echo se mnou. Záleželo to však na něm, zda půjde a třeba se lépe seznámíme, nebo jestli zůstane tam, či se vydá jinam, kam by ho srdce táhlo či kam by jej tlapky nesly. Byl to, vskutku, zvláštní vlk a zajímalo by mě, koho mi podobného to viděl. Musela jsem nad tím pořád přemýšlet. A tak jsem se na něj podívala, zda mi odpoví.
Ocitla jsem se v hustém lese, který připomínal spíše džungli. Najednou jsem spatřila starého vlka, dívajícího se na mě s jakýmsi nadšením ve starých očích. Vrtěl ocasem a jakmile jsem jej zaznamenala, okamžitě na mě promluvil: "Zdravím tě, mladá dámo, neměla bys zájem dát si trošku do těla? Mám tady přichystanou závodní dráhu, která prověří tvou zdatnost, obratnost i rychlost, chceš-li. Máš odvahu? Jsi silná, hbitá a máš pro strach uděláno? Ukaž co v tobě je! No tak, nenech se prosit." Stařík mávl jakousi věcí a já ani nevím proč, nechala jsem se unést a rozběhla jsem se.
Závod započal. Přede mnou se objevily spadené stromy. Musela se tu prohnat nějaká smršť, napadlo mě. Některé stromy jsem přeskakovala. To byly takové, které byly menší nebo níže. Některé jsem mohla podlézt, stačilo se trochu přikrčit, abych do nich nenarazila hlavou a hřbetem. A na některé jsem musela prostě vyskočit, abych se dostala přes hromadu, kterou přes sebe popadané kmeny vytvořily. Snažila jsem se být rychlá, ale rozhodně jsem přemýšlela, jak kterou překážku zdolat. Prostě, jaký způsob bude nejlepší. U přeskoků nebylo ani proč přemýšlet. Ty se daly zvládnout automaticky, ale když se objevila hromada přes sebe různě poskládaných kmenů, tu jsem musela zvážit, zda na ni vyšplhám nebo se protlačím skrz a v kterém místě.
Nakonec jsem první překážko proběhla a už byla přede mnou druhá.

Červenec 4/10
....................................
VLA: 5 (5/5)

Chvíli jsem si máčela jednu tlapku, potom zase druhou a tak jsem tlapky střídala. Dokonce jsem se pokusila vytáhnout kamínek z potůčku jen tlapkou. Neměla jsem prsty na tlapkách toliko obratné, jako to mají kočky nebo jiná zvířata. Ale čím déle jsem to zkoušela, tím lépe se mi dařilo soustředit se a koordinovat pohyby packy dohromady s tím, abych hýbala kamínkem přesně tam, kam jsem chtěla. Nakonec se mi podařilo oblázek z vody dostat. Kolik mi to zabralo času? Těžko říci. Chvilička to určitě byla, ale jak dlouhá, to jsem nevěděla. Nebylo to důležité. Co však bylo hlavní, že jsem oblázek z vody dostala, a to pouze za pomocí tlapky. Ha, to byl prostě úspěch a vlastně šlo o takový malý trénink a zároveň odreagování od toho úmorného vedra.

Červenec 3/10
....................................
VLA: 4 (4/5)

Protože bylo docela dusno a horko, posadila jsem se na kraji malého potůčku v lese. Vzduch kolem byl o něco lepší, než v jiných částech lesa. Bylo léto a horko a bylo to zkrátka znát ve vzduchu i na zemi. Vzduch se div netetelil i pod stromy. Namočila jsem si tlapky ve vodním toku. I ten byl poněkud málo chladivý. Možná v jiných částech roku byl tenhle potůček živější a bylo v něm mnohem více vody. Nyní se však jen líně proplétal mezi oblázky a jeho voda byla jemná a teplá. No i tak stačil na to, aby trochu toho osvěžení, přeci jenom poskytl. Já byla, upřímně, ráda i za to, že trochu dodal vzduchu vlhkosti. Všude jinde to totiž peklo. Možná, že někde i chytne suchá tráva. V takovém parnu by to nebylo nic neobvyklého.

Červenec 2/10
....................................
VLA: 3 (3/5)

Ohledně paní Smrti to bylo horší. Teď jsem si tak úplně nemohla vybavit, jestli jsem se o ní s Nageshem bavila nějak víc a jestli vůbec vím, kde ji hledat. No, spíše jsem to tak úplně nevěděla, takže mi zbývalo, jestli ji budu chtít poznat, ji najít sama, nebo se na to někoho zeptat, kdo by mohl vědět, kde se paní Smrt nachází.
Zatím, jsem neměla úplně plány, co bych tak u nich chtěla dělat nebo co bych se od nich chtěla dozvědět či získat. Zkrátka a jednoduše, nyní mi spíše přišlo zajímavé odhalit, zda skutečně existují, mohou-li to být opravdu bohové a kde je najdu. Ať už by to bohové byli nebo ne, určitě nebylo na škodu znát, kde přebývají. Jednoduše ty informace měly cenu právě informativní. A to minimálně. Co pak? Inu, kdo ví.

Červenec 1/10
....................................
VLA: 2 (2/5)

Co jsem se tedy dozvěděla o Životu a Smrti? Velmi zajímavé informace, které se zdály pravdivé. Že to byli bohové, snad a že to byli sourozenci? Možná. Měla jsem nějaké vodítko, kde bych Života našla a rozhodně jsem se za ním chtěla jednoho dne vypravit. Mělo by být snadné ho najít, nacházel-li se v horách obklopených pouští. A také jsem ho chtěla najít. Jednak, abych zjistila, zda je skutečně pokaždé jiný. Ale to bych musela za ním několikrát, nejspíš. A pak jsem chtěla zjistit, jestli je to u něj opravdu takové, jak Jerry popisoval.
Byl to fascinující zážitek, poslouchat o Životu od mladého vlčka. Jerry byl zkrátka sympaťák, řekla bych a tak jsem se těšila, až ho znovu potkám a budu si s ním moci promluvit o svých poznatcích a zážitcích ohledně pana Života.

VLA: 1 (1/5)

Zastříhala jsem ušima, když řekl, že viděl někoho podobného mě samotné. Dodal, že se ale možná spletl. Znovu jsem se zadívala tím směrem, kterým odešli naši - přátelé? - nic jsem však neviděla. Mohl vidět Regise? Ale, ten přece odešel. Alespoň to mi napovídal pach, který se vytrácel. Jeho přítomnost zde nebyla tak silná, což jasně naznačovalo, že se otec někam přesunul.
"A můžete odhadnout, zda to byl samec nebo samice?" Zeptala jsem se černého vlka.
Když jsem se ho zeptala, jestli má něco v plánu, odpověděl, že nemá. "Já, hledám otce. Už vím, že byl tady, ale přesunul se jinam. Jestli chcete, můžete se po něm podívat se mnou." Nabídla jsem mu společnost. "Chápu. Také to tady ještě pořádně neznám. Neuškodí to tu trochu prozkoumat. Máte-li zájem, můžeme to probádat společně." Ale samozřejmě jsem jej nechtěla do ničeho nutit.
Tázavě jsem se na něj podívala, jestli půjde nebo ne.

→ Tajga

//Pro Echa: Omlouvám, se za zdržení. Nebyla jsem doma a přes mobil jsem se chtěla věnovat hlavně VLA s Ventem. Nyní už ale doma jsem a můžeme pokračovat, pokud ti nebude vadit, že bych si při tom plnila i VLA pro Wistu :)

Červen 10/10
....................................
Co jsem si asi tak měla myslet o zvláštním a velice netypickém chování černého vlka? Kdybych měla naslouchat své mysli, která byla velmi kreativní v konstrukci dokonce až neuvěřitelných možností, mohla bych mu obtisknout na záda všelijaké domněnky. Třeba, že je vyšinutý. Nebo, že je to jeho magie a on vidí něco, co já, prostě vidět nedokázala, protože jsem neměla takovou magii, jež by mi to umožňovala. A pak mnoho další a dalších předpokladů a teorií, proč by se měl chovat tak, jak se choval?
Nezdálo se mi, že by to byl zrovna dvakrát řečník. A bylo i logické, že nebude kde komu svěřovat na potkání své podněty, proč takto reaguje. Ale pravdou bylo, že mě by stačilo jen a pouze, kdyby řekl, že se tak chová kvůli své magii. Jasně, jako malá jsem na magie příliš nehrála. Vlastně asi jen proto, že mi o nich nikdo pořádně nic neřekl a nevysvětlil mi, jak s touhle energií pracovat. Ale teď, co jsem pořádně vytáhla tlapky z rodné smečky, jsem se začala o tyto zvláštní síly zajímat více.
Ovšem, co když zde byla možnost, že by ani sám vlk nevěděl, že v jeho podivném chování hraje roli právě magie. Takže mi nezbývalo, než se na to vykašlat a nechat to být, nebo se v tom šťourat a možná se i dozvědět víc, či vlka nasměrovat, pokud by to bylo třeba.

Červen 9/10 | Jerry
....................................
Znělo to rozumně. Přikývla jsem tedy, jakože by to tak být mohlo. Konec konců, šlo o nějakou božskou bytost, tedy bytost s vyššími schopnostmi než kterými oplývali vlci. "Možná, že ano." Věnovala jsem Jerrymu úsměv: "Výborný nápad. Myslím, že to bude zajímavé. A věřím, že se ještě setkáme." Nebyl důvod si myslet něco jiného. Ani on ani já jsme neměli v plánu opouštět Gallireu, tudíž ta možnost, že se ještě někdy shledají, byla dost pravděpodobná.
Vyjádřil soucit s tím, co se mi stalo. Naštěstí jsem se s tím už nějak sžila. Spíše díky tomu poznání, jsem spoustu věcí konečně začala chápat, proč se tak děly a ne jinak. Mnoho situací pak začalo dávat smysl. "To je v pořádku. Každý má nějakou minulost a ta by neměla být stejná u každého." Usmála jsem se na Jerryho. "Myslím, že jsem díky tomu silnější. Jistě, dříve mi mnohé nedávalo smysl, ale teď? Jsem svobodná." I on byl určitě silnějším vlkem. "Neměla jsem vůbec žádný tip. Ani stopu. Ale kdybych na jeho pach nenarazila tady na Gallirei, prostě bych šla dál. Nezáleželo mi na tom, kam jsem mířila. Kudy jsem kráčela. Byla jsem volná a to bylo hlavní. Ovšem najít otce jsem chtěla. To byl zase můj pohon. Ta myšlenka mi dodávala energii a sílu jít dál." Snažila jsem se Jerrymu vysvětlit své podněty k odchodu z rodné smečky.
Potom jsem zase naslouchala já jemu. "Rozumím. Myslíš si, že by se zlobila, že ses rozhodl opustit onu smečku, která tě přijala." Možná byla ale alfa oné smečky třeba přísná či zlá? To ze slov nebylo zřejmé. Ale mohl v tom pocitu, který Jerry cítil hrát roli třeba jen jeho strach z toho, že třeba svou alfu zklamal. "Myslíš, že by si o tobě myslela něco špatného? Třeba by byla, naopak ráda, že ses vrátil." Kdo ví?
"Chápu. Asi bych se rozkoukala a poohlédla, než bych si vybrala. Třeba si promluvit s pár členy smeček o kterých přemýšlíš a uvidíš."

Sledovala jsem, jak se jeho chování mění. Nebo se neměnilo? Bylo, přinejmenším, velice nezvyklé a netypické. Jednomu by i běhal po zádech mráz. Jsem si docela jistá, že každý vlk se slabou povahou a vysokou lekavostí, by teď nejspíše začal couvat dál od černého vlka, ne-li rovnou utíkat pryč.
Skoro to vypadalo, jako by ani nebyl živý. Otočil na mě hlavu a jeho prázdný pohled byl, jako by jste se podívali do očí mrtvé kořisti. Ale přes to všechno byl takový jiný. Byl snad temný?
Cítila jsem jeho pohled tak silně, jako by se nořil přímo do mého mozku. Kdo ví, možná se i má vlastní srst na zátylku postavila, pod tím pohledem. Kdo ví. Dlouhé vteřiny se zdály, jako věčnost, než nakonec Echo přeci jenom odpověděl. Lehce jsem v tázavém gestu dala hlavu na stranu. Někoho viděl? Bylo možné, že někoho skutečně zahlédl, i když já nikoho, kromě dvou mladých vlků neviděla. "Ano?" Jenomže já ne a tak jsem se opět podívala tím směrem a pečlivě jsem se snažila prozkoumat svým zrakem okolí. Pomaloučku jsem si prohlížela každé místo, kde by se ten onen, kterého Echo mohl spatřit, schovával. Přes to jsem neviděla nic podezřelého.
Zastříhala jsem ušima a také jsem zavětřila, abych odhalila to, co bylo očím skryté. Nic. Nic než pach Nageshe s Nelly a mnoho dalších pachů zvířat a rostlin, vyskytujících se v okolí.
"Já nikoho neviděla." Stejně na Echovi ale bylo něco zvláštního. Vidfěl snad něco víc než já? Zkoumavě jsem se na něj podívala. Sledoval místo kousek od nás, jako by tam bylo něco zajímavého. Ale nebylo tam nic. Koukal snad jen do prázdna?
Inu, ať to bylo cokoliv, změnila jsem postoj z obezřetného na neutrální a spíše se černého zeptala: "Máte teď něco konkrétního v plánu?" Nechtěla jsem se šťourat v tom, proč byl třeba tak zvláštně chladný k mladé vlčici se kterou, očividně strávil nějaký ten čas. Byla to jejich věc. Ačkoliv ona, stejně jako většina naivního mládí, vnímala Echa úplně jinak, než-li on vnímal ji. I tak to bylo mezi nimi. Já jsem byla rozhodnutá, že až najdu otce, zkusím se podívat do Javorového lesa, jak se mladým daří. To určitě nebude na škodu. Ovšem, co měl v plánu Echo, jsem samozřejmě nemohla vědět.

Červen 8/10 | Jerry
....................................
Jerry se rozpovídal o Životu. Naslouchala jsem jeho popisu. Velký bílý vlk s velmi huňatým ocasem, to bylo dobré vodítko. Přikývla jsem, ale vzápětí jsem zamrkala, když řekl, že prý každou chvíli vypadá jinak. "Och, to zní zvláštně. Takže se nedá, vyloženě popsat, protože když ho třeba potkám, bude vypadat jinak než jak vypadal, když jsi ho potkal ty. Zajímavé." Květiny, které na něm přímo rostou, to znělo jako lepší vodítko, ale pořád zde byla skutečnost, že se měnil. "Takže je vlastně tak rozmanitý, jako život sám," tedy teď ne, jako ta bytost, ale jako život na Zemi.
Inu, možná, bych mohla mu to přiblížit více. Vlastně nebylo, co na tom tajit. Já tomu začala rozumět teprve nedávno, když jsem se konečně dozvěděla pravdu a věci tak začaly do sebe zapadat na správná místa. "Já a moje sestry jsme se nenarodily z lásky, nýbrž z pouhého... pobláznění? Prostě takový rituál, slavnost, kdy jednu noc vlci z bývalé smečky nic neřeší. Neznamená to, že by nás otec neměl rád. Měl, ale Matka si našla někoho jiného. Otce prostě nemilovala." To, že se nám snažili lhát, že jsme dcerami jejího partnera, to jsem zatím říkat potřebu neměla. Nebylo to třeba. Důvod odchodu mého otce od nás, už musel být, z toho, co jsem Jerrymu právě řekla, jasný.
"A máš nějaké plány, kam půjdeš a kde se usadíš? Nebo chceš zatím cestovat po krásným místech Gallirei?" Zajímala jsem se.

Samozřejmě jsem věnovala rozloučení a úsměv i Nelly. Zavrtěla jsem ocasem a sledovala jak odcházejí. Podle toho, co jsem mohla vidět, přišlo mi, že Nelly se na Echa nejspíše upnula mnohem více, než on na ni. Ale to bylo normální. Ne každý byl zrovna družný typ. Někteří vlci byli prostě málo komunikativní. Nebylo to špatně, zkrátka nikdo nebyl stejný jako druhý a tak to také mělo být.
Nepatrný pohyb chlupů na hřbetě černého vlka jsem postřehla koutkem oka. Bylo to zvláštní a proto, že jsem nevěděla, co od něj čekat, byla jsem vnitřně ve střehu, ačkoliv to nebylo tak znát navenek. Jediné, co se změnilo, že jsem černého vlka sledovala víc, ačkoliv ne přímým pohledem. Samozřejmě mi vrtalo hlavou, co chystá. Celá situace byla zvláštní. Kromě chlupů, se totiž na Echovi vůbec nic nezměnilo. Něco sledoval. Něco v dálce, kam odcházeli Nagesh s Nelly. Přimělo mě to se tam také zadívat, ale kromě vzdalujících se dvou siluet vlků, jsem neviděla nic, co by mělo způsobit tuhle podivnou strnulost.
Pohled jsem vrátila k Echovi a ten jeho mi připadal náhle prázdný, jako by duchem byl nepřítomný. Lehce jsem si odkašlala, než jsem se optala: "Jste v pořádku?"

Tak jako jsme se spřátelili my dva s Nageshem, tak nějak podobně se asi spřátelili Nelly a Echo. Tedy alespoň to tak vypadalo, přinejmenším ze strany mladé vlčí slečny. Jak to vnímal černý vlk, to jsem se mohla pouze domnívat, ale všimla jsem si, jak to vnímal Nagesh. Bylo vidět, že není zrovna nadšený Nelly a její snahy o kontakt s druhým vlkem. Musela jsem se pousmát. Já také cítila žárlivost, když jsem byla zamilovaná, takže jsem to dokázala pochopit. Ovšem věděla jsem, jak nezdravá taková žárlivost je.
Zastříhala jsem ušima a věnovala jsem úsměv mladému vlkovi: "I vy se opatrujte," teď, když byly zase spolu, měli větší šanci, že se jim nestane tolik zlého, než když byli sami. "věřím, že ano, teď, když mám k dispozici čerstvé stopy, myslím, že ho už dokážu najít." Můj otec byl před malou chvílí tady, nemohl odejít přece daleko.
A ano, rozhodně jsem toužila je zase někdy vidět. Konec konců, s Nageshem jsme strávili tolik času, že jsem si na něj zvykla, skoro jako na mladšího brášku. Nikdy jsem bratra neměla. Nevěděla jsem jaké to je, mít bratra, já měla pouze sestry. Ale jestli bych si měla představit, jaké to je, asi by to bylo takové, jako s Nageshem.
Kývla jsem mu na rozloučenou a dívala se jak odchází. Věřila jsem, že teď se už jenom tak neztratí. Byl to šikovný mladý vlk a určitě se mu povede dobře.