Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 2/10 | Etney
....................................

VLA: 24 (1/5)
Stařešina 2/3

A pak jsem zaslechla zvuky, které vydávaly tlapky, něco se blížilo, načež následoval hlas. Ihned jsem vyhledala původce, kterým byl šedý vlk. Vypadal urostle a zdálo se mi, že i když bylo takové horko, dobře nalazený. "Zdravím, stříbrný pane," Ale nebyl jenom šedý, měl na sobě i nějaké ornamenty a šperk. Ten zaujal mou pozornost na krátko, než jsem ji opět přesunula k jeho tváři.
Natočila jsem hlavu mírně na stranu. Starých vlků bylo jistě hodně, ale mohl by myslet toho samého, kterého jsem potkala i já už dvakrát? "Jednoho hodně starého vlka, jsem před malou chvíli skutečně potkala. Nedá se říci, že bych jej znala, ale je pravdou, že potkat dvakrát stejného vlka, přičemž ten mě nějakým způsobem předešel, se nestává tak často." A skutečně, asi to opravdu byl ten samý, jakmile totiž zmínil úkoly, to už mi bylo povědomé. "Tak to asi byl opravdu ten stejný vlk, kterého jsem potkala i já. Tady chtěl se mnou závodit v plavání. Nebylo by to ani tak zvláštní, ale, ani neznám jeho jméno a větší obavy jsem měla, aby si ve svém věku neublížil." Vysvětlila jsem mu. "Jenomže jakmile jsme se dostali na břeh tak se dočista vypařil." Pozorovala jsem jsem jej, jak si máčí tlapky. "Mimochodem jsem Wisteria." představila jsem se, protože mi bylo divné to neudělat. "A mohu mít také otázku? Někde tady by se měl pohybovat můj otec, vlk co vypadá jako já. Regis se jmenuje, možná víte, kde bych ho mohla najít?"

Řeka Mahtaë (jih) →

VLA: 23 (2/5)

Cítila jsem je! Nagesh a Nelly tudy procházeli! Zavrtěla jsem ocasem, protože mi nález jejich pachové stopy udělal vážně radost. Toho vlka jsem si oblíbila, skoro jako by to byl můj bratr, kterého jsem nikdy neměla. Kdyby se chtěl stát mým bráškou, určitě bych neodmítla. Byl chytrý a to mu zcela určitě bude ku prospěchu. Díky tomu jistě dokázal přežít.
Stopy však vedly směrem k řece, odkud jsem přišla. Prozatím mi tohle zjištění stačilo a já měla hned lepší náladu. V budoucnu, možná dokonce i blízkém, jsem se chtěla za nimi stavit a pozdravit je. Avšak nyní jsem mířila k velké pláni. Jako bych čekala, že tam najdu nové stopy svého otce.
Místo, kterým jsem nyní procházela, bylo podivně zvláštní. Jezírka, kolem nichž jsem šla, nebo mezi kterými, byla každé jako zcela samostatný biotop. Některá byla čistá a jiná zase měla zvláštní vodu obsahující bahna nebo jiné látky rozpuštěné v ní, že to jednoho odradilo do takových vlézt. Ale kde byla voda čistá a voněla svěže, jsem se osvěžila ráda.

→ Středozemní pláň

Řeka Mahtaë (sever) →

VLA: 22 (1/5)

Cesta kolem téhle řeky byla příjemná. Kdykoliv jsem potřebovala se zchladit, neváhala jsem využít služby téhle vlnící se strouhy. Dokonce měla i ostrov, kolem kterého jsem procházela. Zdálo se, že by to mohlo být zajímavé místo na průzkum, ale taky to vypadalo, že je ostrůvek v řece osídlen bobry a těm by se bezpochyby nelíbilo, kdyby je někdo rušil. No, neměla jsem v plánu se na ostrůvek dostat, alespoň ne pro tuto chvíli. Třeba někdy jindy.
Za to jsem se však pokusila ulovit si nějakou rybu o kus dál níže po proudu. Voda v téhle řece byla čistá a tak byly ryby dobře vidět. Ovšem hůř se chytaly. No, nevadilo mi to, byla jsem trpělivá a hrátky ve vodě byly v tomhle hicu vlastně příjemné. Ochladit se a zároveň si nasytit žaludek byla dobře strávený čas u vody.
Měla jsem dojem, že se zase blížím k místu, kam mířili Nagesh s Nelly. Možná jsme tudy někde procházeli, ale také to mohlo být ještě dál na západ.
Nakonec jsem se od řeky oddělila v místě, kde se vylévala do louky a tvořila jakási jezírka.

→ Medvědí jezírka

VVJ →

VLA: 21 (1/5)

Velké vlčí jezero bylo opravdu velké a i když jsem se tedy rozhodla pokračovat dál ve své cestě, pro teplo, které se zvyšovalo s každou další hodinou a ani v noci příliš nehodlalo klesnout, jsem se držela pořád poblíž vodního zdroje. A tak jsem nějakou dobu kráčela pořád podél jezera. Poslouchala jsem kuňkání žab, dokud nevylezly první ranní paprsky slunce. Jen, co se ovjevily první zlatavé prstíky, teplota okolního vzduchu, jako by se probudila a cítila jsem, že i dnešní den bude stejně horký, ne-li ještě teplejší, než ten předešlý.
Nakonec se však z jezera začala vylévat řeka a já jsem se pustila podél ní. Zdála se být širokou a břehy měla příjemné pro chůzi. Také se na nich vyskytovalo i dost kulatých kamínků a tak jsem si celkem užívala onu cestu podél řeky. A když bylo moc horko, neváhala jsem se v řece ochladit.

→ Řeka Mahtaë (jih)

Srpen 1/10 | Etney
....................................
VLA: 20 (2/5)
15. Promluv si s někým o Stařešinovi min. 1/3

Zastříhala jsem ušima. Po stařešinovi nezůstalo nic. Opět. Jenomže tohle přece nebyl jenom pouhý přelud, nebo ano? Ne. Ještě stále jsem cítila jeho srst ve své tlamě, jak jsem se ho snažila vytáhnout na břeh. Stále ze mne stékala voda a pořád mi v uších doznívaly zvuky plávání i jeho slova. Něco takového by se mi přeci jenom nezdálo. Vždyť jsem ani nespala. Byla jsem naprosto vzhůru.
Pro jistotu jsem si otřela přední tlapku o čumák, abych se ujistila, že skutečně nespím. Ne nespala jsem. Dokonce jsem, znovu vstoupila do vod jezera, jenom abych se přesvědčila, že voda je opravdu mokrá. No, když už jsem tam stála ve vodě, napila jsem se a to byl další důkaz toho, že jsem skutečně vzhůru. Tak kam zmizel? Teleportoval se někam pryč? I to byla možnost. Ale proč by zmizel jen tak a proč chtěl po mě, abych plnila jeho zvláštní závody?

Východní hvozd →

VLA: 19 (1/5)
Plavání - závod se Stařešinou

Vykukovala jsem zpoza stromů k jezeru. Vypadalo takhle z dálky jako obrovské vodní zrcadlo. Zvažovala jsem, zda se k němu vypravím, protože, abych byla upřímná, tady mezi stromy mi bylo lépe. Sluneční paprsky spalovaly a vysušovaly vše, co mohly a já bych se nerada stala obětí úpalu. Co kdyby se mé tělo proměnilo v rozinku? To by bylo zjevně nepříjemné. Takovou smrt bych si tedy nepřála. Nebyla jsem ani ještěrka, abych vystavovala svůj kožíšek slunci jenom tak. I když jsem pro pobyt v teplých prostředích, možná měla gentické vlohy, nebyla jsem na to zvyklá, od malička jsem žila v lesích pod horami.
Nakonec jsem si dodala odvahy, hned po té, co slunce zapadlo a nesnesitelný horký den se proměnil v o něco snesitelnější noc. Vydala jsem se tedy ke břehu jezera. Přinejhorším jsem se přeci mohla vrátit do stínů stomů, jenomže jsem udělala sotva pár kroků, když tu jsem si povšimla jakéhosi pohybu. A ano, byl to starý vlk, kterého jsem už nedávno potkala. Jen co si on všiml mě, okamžitě na mě vybalil další závod a že mi to prý nedá zadarmo.
Zamrkala jsem. Vážně chtěl tenhle stařík závodit? Odvahu tedy měl, to se mu muselo nechat. Sledovala jsem jak se dal do pohybu a docela obratně se blížil k vlnám jezera. Ještě vteřinu či dvě jsem zvažovala, zda to skutečně myslí vážně, nebo zda se prostě zastaví u břehu a třeba se jen napije nebo se začne smát, ale ten starý vlk se vrhl do vody jako úhoř.
V tom mě napadlo: Co když přecení své síly a utopí se? Copak se na to mám jen tak dívat? To bych přece nemohla! S touhle myšlenkou jsem prostě musela vyrazit také. Ať už si ze mne starý vlk tropil blázny či nikoliv a myslel závod úplně vážně, nezbývalo, než ho prostě dohnat. Ve vodě byl pomalejší a já mohla nabrat trochu času a rychlosti během na břehu. Ale jakmile jsem se dostala do vody i já, už to bylo pouze o plavání. Musela jsem se snažit ne jenom plavat, ale zkrátka plavat co nejrychleji.
Kde se to v tom staříkovi jenom bere? Je rychlý, na to, že vypadá jako stařešina v mé bývalé smečce. Možná i trochu starší. I když byl hodně rychlý, podařilo se mi dostat se na jeho úroveň. Avšak já jsem myslela hlavně na to, že ho začnu zachraňovat, kdyby najednou dostal třeba křeč do tlap nebo ho chytly záda, kdo ví.
Soustředila jsem se jenom na to, abych ho měla stále na očích a byla dost blízko v noční vodě jezera. Nakonec, ani nevím, jak jsme se ocitli na břehu a já byla tedy první, nicméně jsem ho čapla za kůži a táhla ho raději dál od vody. "Jste v pořádku? Nic Vám není? To jste mě ale vylekal, víte to vůbec?" Starala jsem se o něj ne o závod, zatímco on se jen usmál do širokého úsměvu se slovy: "Výborně, slečinko, vyhrála jsi. A to jsem si myslel, že se do toho závodu ani nepustíš."
Ulevilo se mi až po té. Ten staříček mě vážně dostal a přinutil mě k závodu, akorát já se spíš bála o něj, než závodila. Přesto jsem vyhrála a on se spokojeně smál. Dostal mě lišák jeden starej!
To jsem se na něj otočila, ale on už byl pryč.
Bylo na čase se také vydat dál. Najít nějaké chladné místo by bylo fajn.

→ Řeka Mahtaë (sever)

Gejzírové pole →

VLA: 18 (5/5)

S narůstajícím horkem jsem byla ráda, že jsem se mohla uchýlit pod koruny stromů. I když se mi gejzíry zdály, jako velice pozoruhodný a zajímavý přírodní úkaz, nechtěla jsem se příliš hluboko motat v poli těchto, celkem i nebezpečných jevů. Les jsem vítala. Zdál se být prastarý.
Na začátku vypadal jako jakýkoliv jiný listnatý les, ale jak jsem kráčela hlouběji, stromy rostly blíž a blíž k sobě a les se tak stával hustším a uzavřenějším. Cítila jsem v něm vůni listnatých stromů, ale i hub. Věděla jsem, že některé hříbky jsou velice chutné. Ryzec, ač považován, za ty chutnější hříbky, má kořeněnou chuť. Velmi výraznou. Pravda, někdo to tak má rád. Já osobně jsem dávala přednost spíše kozákům nebo křemenáčům. Mladé hříbky jsou chutnější. Ovšem, když jsem narazila na Ryzce, nepohrdla jsem jím a snědla jsem ho. Byla to docela příjemná chuťovka.
Cestou jsem našla ještě pár míst, kde jsem snědla několik dalších hříbků a dokonce se mi podařilo najít i nějaké lesní ovoce. To bylo zase na kraji lesa, kde slunce poskytovalo keřům dostatek světla a tepla, aby mohlo dozrát.

→ VVJ

Kopce Tary →

VLA: 17 (4/5)

Výhledy z těchto kopců byly, vskutku, překrásné. Dokázala bych zde zůstat i nějaký čas a jen se dívat a chodit po heboučké trávě. Ale jeden z těch výhledů si získal mou pozornost a chtěla jsem to místo prozkoumat důkladněji. Dalším důvodem, proč jsem nezůstala v kopcích o mnoho déle, byla teplota nemožnost se schovat do lesa. Ovšem byly tu nory. Některých jsem si všimla.
Přes to všechno jsem neměla chuť zrovna odpočívat a proto jsem zamířila k polím s gejzíry. Bylo fascinující pozorovat výtrysky horké páry a ještě úchvatnější bylo, být přímo v poli. Místo, kam mé tlapky vstoupily vypadalo jako z jiného světa. Působilo to zde nehostinně. Jednou jsem tak tak uskočila před výbuchem gejzíru a cítila jsem, jak můj kožich rozpálil horký vzduch. Byl to vzduch? Nebyla to spíše pára? No, ano, horké mikrokapičky, které se mi srazily na kožichu. A přesně tohle mě zase nasměrovalo jinam. Moc daleko jsem do gejzírového pole zacházet nechtěla, neboť bylo hodně obtížné se vyhnout případnému výbuchu vroucí páry. Les, který jsem měla před očima se zdál, jako vhodné místo, kde jsem se mohla ukrýt před horkem.

→ Východní hvozd

Tundra přes Kierb →

VLA: 16 (3/5)

Vážně místo, od kterého jsem se zrovna vzdalovala, vypadalo v tomto ročním období krásně. Dokázala jsem si představit, že po zbytek roku to bylo místo plné chladu. Ale nyní to tu vypadalo, vážně jako na jaře a pokud by jeden zatoužil posunout se v čase do období rozpuku, pak právě tady v létě našel to pravé místo.
Jak jsem se blížila k řece, zjistila jsem, že se kolem ní nenacházely stromy, jen květiny zdobily okolí říčních smyček. Bylo tu větší teplo, než na pláni za mými zády. V místě, kde jsem se nacházela, byla řeka docela široká. Proti proudu však vypadala řeka divočeji, proto jsem se rozhodla zase vrátit po proudu níž, abych si našla vhodné místo, kudy bych ji překročila, poměrně suchou tlapkou.
Nakonec se mi podařilo řeku překonat a dostat se tak na druhou stranu. Před sebou jsem měla pěkné zelené kopečky. Vypadaly lákavě a tak jsem neváhala a vydala se přímo do kopců. Z jejich vrcholků byl krásný výhled do všech směrů.

→ Gejzírové pole

Tajga →

VLA: 15 (2/5)

Samozřejmě jsem nepostupovala systematicky, tak, jak bych to za normálních okolností udělala. Možná v tom měl prsty starý vlk, možná jsem chtěla podvědomě znát, zda Nagesh a Nelly se vrátili v pořádku domů do Javorového lesa, jak říkali. Kdo ví, proč jsem nezamířila rovnou k řece, kterou jsem už jednou překročila a kam směřovaly stopy otce. Nicméně jsem byla teď tady. Všude zurčely potůčky a v dálce se leskla jezírka. Podle všeho to bylo způsobené létem a vysokými teplotami, že i sem nakonec přišlo jaro.
Byl to docela zajímavý paradox. Bylo léto, ale zde to vypadalo, jako na jaře. Zajímavý úkaz. Takový se poštěstí vidět jen málo kdy. Tedy, pokud nejste cestovatel, či v takových oblastech rovnou nežijete. Já byla cestovatelkou, ale kdo ví, možná mé putování přeci jenom skončilo, právě zde na Gallirei.
Naskytl se mi pohled na stádo pižmoňů. Byla to krásná zvířata. Já je však jen chvíli pozorovala jak se pasou, než jsem se vydala dál.

→ Kopce Tary přes Kierb

VLA: 14 (1/5)

Echo! Kde je, kde byl? "Echo?!" Vypustila jsem do hustého lesa v naději, že se černý vlk zjeví, že vystoupí ze stínů a bude zde. Dívala jsem se a větřila ve vzduchu. Vždyť jsem si byla jistá, že jde za mnou. Tedy, přinejmenším ještě v tom pěkném lese se mnou byl. Ale nyní? Jakmile se přede mnou objevil ten starý vlk, Echo zmizel. Tedy, možná, že nezmizel a jenom mi to tak připadalo. I to mohlo takhle být. Ztratila jsem pojem o tom, kdy jsem černého vlka setřásla a to mě tak moc zajímalo, koho, že to viděl. Pořád jsem proto doufala, že se vynoří ze stínů.
Přešla noc a byl tu nový den a černý vlk nikde. Měl stále možnost mě dojít. Ale vše to záleželo od toho, zda chtěl. Neměl plány, možná ani neplánoval jít se mnou a já mu to nemohla mít za zlé, ačkoli by mě potěšilo, kdyby se mnou strávil více času. Žel jsem ztratila i stopu táty a proto, chtěla-li jsem jej najít, musela jsem se opět dát do pohybu.

→ Tundra

Červenec 7/10
....................................
VLA: 13 (3/5)

Byl to pořádný boj a nebyla to jednoduchá výhra! Vůbec ne. I když jsem ustupovala, mračno komárů mě následovalo, jako by mi ti otravní hmyzáci chtěli dělat garde. Jenomže ne vůbec v dobrém slova smyslu. Nechtěli se vzdát mého těla a já zase netoužila, aby mě pronásledovali a tak jsem nabírala na rychlosti, abych se pokusila jim utéci. Vážně to muselo být komické, vidět jak velké zvíře prchá před mrakem komárů. Kdyby to byl alespoň roj včel, to by dávalo smysl. Ale komáři? No, jo, jenomže když si uvědomíte, jak otravní a nepříjemní jsou a jak to jejich štípání svědí, možná pochopíte. A ten jejich hloupoučký pisklavý bzukot. To, když jeden slyší, raději prchne, když už ví, co to obnáší a co ho to bude stát, když se nechá jen tak sežrat mikro predátorem s křidélky a tenoučkým sosákem. ne, o to jsem nestála a co když by jich bylo nakonec tolik, že by ze mne vysáli všechnu krev?

Červenec 6/10
....................................
VLA: 12 (2/5)

Pořád jsem musela stříhat ušima, nebo rovnou třepat hlavou a upřímně, to nebylo dvakrát příjemné. Čím déle jeden zůstával, tím neodbytnější měl potřebu utéci. Vážně se mi to nelíbilo a tak jsem se raději postavila na všechny čtyři tlapky, jen abych ty své hezké tlapky vzala na ramena a utekla od potůčku. Ačkoliv by bývalo příjemné, u vody zůstat, hmyz byl otřesně dotěrný a já už jsem měla pocit, že mám tělo pěkně vytřepané, jak jsem kožíškem škubala pod nápory bodavého hmyzu. Nedalo se nic lepšího dělat, než se sebrat a hezky odběhnout pryč od místa, kde se ty bzučivé píchavé malé potvůrky, které se ani nedaly chytit mezi zuby, vyskytovaly. Cestou ústupu mě doprovázelo horko, které bylo větší a větší. Vážně se mi nechtělo se z úkrytu lesa vynořit, ale budu mít šanci pod stromy zůstat a užívat si trochu toho stínu? To jsem nevěděla.

Červenec 5/10
....................................
VLA: 11 (1/5)

Hrála jsem si s kamínkem v potůčku, dokud se mi nepodařilo jej vytáhnout ven z vody, kde jsem si mohla prohlédnout jeho skutečnou strukturu. Seděla jsem ve stínu, neboť vystrčit čumák z lesa, by znamenalo vystavit tělo přímému slunečnímu svitu a na to bylo až příliš veliké horko! I ve stínu byl vzduch poměrně teplý a u potoka i trošku dusný. Jeden, by řekl, že tu bude spíše příjemně. Ovšem stejně jako já, tak se kolem potůčku stahovaly mraky komárů a jiného dotěrného hmyzu snažícího se, aby se v tom horku z jejich malých těl nevypařila všechna tekutina. Byl to docela pech. Pořád to lechtalo, poletovalo kolem uší a očí. Vlastně už se mi pomalu přestávalo líbit, být terčem útoků těchto malých bodavých sosavců. I kamínek, který jsem vylovila stačil dočista uschnout.

VLA: 10 (5/5)
Překážkový běh 5/5

Skoro hned jsem musela brzdit, protože se přede mnou vynořil sráz. Za zády mi zněl Staříkův hlas: "Nezastavuj, běž! Utíkej dolů!" Jeho hlas byl tak naléhavý, že jsem měla potřebu ho uposlechnout i když mi přišlo iracionální se vrhat ze srázu dolů, aniž by k tomu byl nějaký pádný důvod. Třeba že by mi hořelo za patami a nebyla jiná možnost. "Běž! Běž mladá! Dolů!" Jak dlouho může jeden přemýšlet, má-li smysl se vrhat ze srázu? Všechny smysly mi hrály a snažily se odhalit skrytá nebezpečí. Honí nás snad medvěd? Rozzuřená bachyně? Nebo opravdu se les vznítil? Při takovém parnu bych se nedivila.
Inu, nakonec jsem zhodnotila jistou trasu, která se zdála zprvu nejasná a nezřetelná, ale nyní už se tvářila, jako jakási pomyslná cestička a tou jsem se pustila dolů ze srázu. Musela jsem se snažit, abych nespadla. Aby mi tlapky neuklouzly nebo se mi noha nezachytila v nějaké štěrbině. Přeci jenom se mi podařilo dostat se dolů a to už mi Stařík gratuloval, že jsem prokázala opravdu kuráž.
No a jak se objevil, tak i zmizel. Tu jsem si uvědomila, Kde je Echo? Začala jsem se po černém vlkovi rozhlížet. Následoval mě? Tyto otázky jsem si kladla, zatímco jsem se snažila černého vlka vyhledat zrakem, čichem i sluchem.