Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Středozemní pláň přes Esíčka →

Zavrtěla jsem hlavou: "Ne, bylo to sice v lese, ale takovém moc hezkém a příjemném. Možná by se dal nazvat hezkým místem pro život. Ten vlk vypadal jako každý jiný vlk, ale měl takové chvíle, jako věštec, kdy se díval úplně jinak. Oči dostaly takový divný prázdný výraz." Moc jsem tomu nerozuměla, ale cestami jsem zjistila, že existuje mnoho druhů magických dovedností a to byla nejspíš jedna z nich. "Doprovázel Nelly, tak jako já Nageshe. Ale když Nagesh s Nelly odešli směrem domů, vlk chvíli zůstal, ale pak zmizel. Mezi tím, jsem narazila na toho zvláštního Stařešinu, který se pohyboval po zdejší zemi."
Ó ano byly to zvláštní zkušenosti "Ale to místo o kterém mluvíš, zní to zajímavě. Možná to bude skutečně jedno z těch mystických míst na Gallirei." O Životu a Smrti otec neslyšel. "Moc toho nevím, ale mají to být místní bohové nebo polobohové. Život je prý zvláštní, je prý hodný a pokaždé, když se s ním setkáš, vypadá jinak. Jednou má na sobě květiny, jindy vločky. Ale zatím jsem se s ním nesetkala. Jeden vlk mi však řekl, že se s ním setkal a že sídlí na hoře v poušti." Vysvětlila jsem otci, co jsem se sama dozvěděla. "A Smrt má být jeho setra. Narozdíl od něj, je prý nepříjemná a sídlí v nějaké staré zřícenině."
Když přešla řeč na Monteho, chápavě jsem jej sledovala. "Vím, jak těžké se to zdá, když ztratíš někoho na kom ti záleží a s kým jsi strávil tolik času, že nespočítáš ani dny, které jste trávili společně." Měla jsem to podobné. Akorát má učitelka neonemocněla. Nestalo se s ní nic, co by mělo náš vztah ukončit pro dobro některé z nás. Ale podobné to bylo v tom čase, který jsme spolu trávily. Byly to krásné dny a i když ve smečce byla mračna, Amon byla jako mé slunce. Byla.
Přikývla jsem: "Je možné, že jsem si jí všimla. A je dobře, že se i vám podařilo najít její domov." To bylo štěstí. Zavrtěla jsem ocasem, když řekl, že už jsme blízko. "Vypadá jako hezký les."

→ Klimbavý les

Musela jsem se tomu pousmát, ale ano: "To je asi také pravda. Zrovna nedávno jsem potkala zvláštního vlka, byl celý černý, oči měl bílé a jako by se mi díval někam do hlubin duše. Mluvil něco o tom, že vidí někoho, kdo mi byl blízký, ale už jsme se nedostali k tomu, aby jsme to více probrali, protože se mi ztratil v lese." Ale zajímalo by mě to, koho to viděl. Co přesně tím myslel. Viděl snad Floru?
"To ano, rozmanitý kraj, řekla bych a slyšela jsem něco o Životu a Smrti. Také jsi o nich slyšel?" Vzpomněla jsem si na to, o čem jsem se bavila s tím mladým vlkem Jerrym.
Vlastně by to byla skvělá zpráva, kdyby se táta netvářil tak, zbídačeně? Smutně? "Ah, něco se přihodilo? Nepohodli jste se s jeho rodinou?" Zeptala jsem se. Ale měla jsem právo se ptát? "Jestli o tom, ale nechceš mluvit, nemusíš. Já to pochopím." Snažila jsem se ho uklidnit a tak jsem se o něj lehce otřela, jako takové objetí. Otec ale nakonec řekl, co se stalo. "Rozumím, to je smutné, co se mu přihodilo." teď už jsem ho ale objala pevněji "Mrzí mě, že jste se museli takto rozloučit. Ale věřím, že jsi udělal, co bylo pro něj nejlepší. Chybí ti, že?" Nebyla to otázka, ačkoliv tak mohla znít, nicméně tón hlasu vypovídal spíše o soucítění s jeho trápením.
Pak jsme se dali do pohybu a já ještě popošla zpět, abych si vzala onu ondatru či co, že jsem to ulovila u té červené řeky a hodila si ji nazáda, abych mohla stále mluvit s tátou: "Svačina, to se hodí." Jen jsem pronesla k úlovku, ale byla by škoda, aby tam zůstal.
"Ano, a našli jste ho? My jsme měli štěstí a nakonec jsme jeho kamarádku našli. Byla ve společnosti právě toho zvláštního černého vlka. Zdálo se, že byla spokojená a nadšená ze znovushledání." Byla jsem za to moc ráda.
To už jsme vykročili plynulým tempem směrem, kde byl jeho domov.

→ Travnatý oceán přes Esíčka

Vnímala jsem detaily, jak se ve tváři mého otce, mého skutečného otce, míhají emoce. Jak by také ne. Byl otcem i když si to třeba ani neplánoval, alespoň podle toho, co jsem se dozvěděla. Ale nechtěla jsem, aby se tím trápil a dělal si s tím starosti. "Co bylo, to bylo, tati. Dříve mě to možná trápilo, ale to jen proto, že jsem to neuměla zpracovat. Jako vlče jsem nechápala, proč dospělí mění své tváře. Děti, ty byly vždycky průhledné. Ale dospělí? To byly tajůplné bytosti, skrývající své pravdy a skutečná já." Někdy to dělali proto, aby se ukázali lepšími, jindy proto, aby ukryli tajemství a někdy o tom ani sami nevěděli, že to dělají. "Hm, ano. Když už jsem byla dospělá, neměl už moc páku na to mě přinutit. A jeho výhružky jsem nechala prolétnout kolem svých uší tak, aby je nedotkly."
Polární záře nás na krátko navštívila a byla to krása. Překvapilo mě, že ji nikdy otec neviděl. "Možná jsou zde jenom vhodné podmínky, aby byla vidět."
Poslouchala jsem ho, co říkal o matce a Montem. Snažila jsem si vybavit, jeho tvář. "Uvědomuji si, že s tebou býval nějaký strýček, ale už si jeho tvář nedokáži vybavit přesně." Zbyla z něj jenom jakási silueta. Zastříhala jsem ušima a zeptala se: "A podařilo se vám ji ji najít?" Zajímala jsem se, zda se jim podařilo rodinu toho vlka najít. "A Monte? je tady někde s tebou, nebo zůstal u své rodiny?" Inu, mnoho otázek mohlo, byť neúmyslně, směřovat do citlivých míst Regisovy duše.
Otec zde byl od zimy. "Tak to není až tak dlouho. Já jsem se zde objevila na konci zimy. Potkala jsem takového mladého vlčka, Nagesh se jmenuje a pomáhala jsem mu najít jeho kamarádku Nelly. Chudák se zdál docela opuštěný. V zimě se spolu nepohodli a ona odešla. Ale proto, že byli oba mladí, v podstatě ještě nedorostlí, neuměli spoustu důležitých věcí, jako třeba jak stopovat. Tak jsem mu pomáhala ji najít. A při té příležitosti jsem narazila na tvé stopy. Jenže jsem v tu chvíli nemohla nechat toho mladíka svému osudu." Pohlédla jsem na otce, zda mi rozumí, ale věřila jsem, že ano.
Zavrtěla jsem ocasem a usmála se na otce, když nabídl, že mi ukáže, kde se usadil: "Jistě, že ano, moc ráda." Zdálo se, že "Gallirea je skutečně pěkné místo pro život, že?"

VLA: 36 (1/5)

Přikývla jsem otci na srozuměnou: "Je to tak. Opravdu ho můj vzdor naštval a řekl to. Ale tím mi konečně otevřel oči. Nebo... to udělal někdo jiný..., ale konečně mi začalo všechno do sebe zapadat." Vlastně to byla taková souhra náhod. Nebyl to jenom on, ale vlastně kdyby takhle nenaléhal, možná bych ještě stále žila pod rouškou lží. "Už rozumím tomu, proč s námi máma nikdy nebyla tak uvolněná, jako s ním." Tehdy mi to přišlo zvláštní a samozřejmě i líto, když jsem si začínala uvědomovat matčinu odtažitost.
"Myslím, že už se nás prostě chtěl zbavit a pořídit si vlastní vlčata." Nebylo by to nic divného, že by matka chtěla s Farrisem mít potomky, které by milovala, protože by byly plánovaní. Ale jestli se tak stalo, to už jsem nevěděla, protože jsem odešla dřív, než by k tomu došlo.
"Máš pravdu. Nedá se tak žít, nebo, dá, ale vždycky to nakonec skončí špatně." Nakonec to jednoho vyčerpá.
Zatímco jsme se takhle našli a povídali si, obloha nad námi přešla z večerní a noční. Když jsem pohlédla vzhůru, uviděla jsem krásnou polární záři. Nevěděla jsem, že se něco tak krásného vyskytuje i zde na Gallirei. Polární záři totiž jeden nevídá často a někdo ji možná nespatří, za celý svůj život. Mohlo to být nějaké znamení? Možná ano. Ať tak či tak, polární záře byla nádherná a hrála zelenou a růžovou barvou.
"Polární záře, podívej." Na krátko jsem přerušila náš rozhovor. Ale potom jsem pokračovala v konverzaci.
"Možná by to bylo jiné a nebo by tě Farris nakonec zabil. Víš, buď by to udělal sám, nebo by si na to někoho najal. Myslím, že vzdálit se bylo, možná, to nejlepší řešení." Ale taky je mohl vzít s sebou. Kdo ví. "Rozumím, ti, proč jsi odešel. Ty a máma jste udělali něco, co jste neměli. Ale dali jste nám život." Jakkoliv to bylo od nich nerozumné, byli přeci mladí, vznikly jsme my. "Vždycky může být všechno jiné, jen ne vždycky lepší, víš? Není třeba, aby ses nad tím dál trápil, tati. Je to minulost. Nedozvíme se to." A možná to je dobře. "Kdyby tě Farris zabil, byl by to pro mne větší šok, než když jsi zmizel." Alespoň byl naživu. "Jsi tady na Gallirei už dlouho?" Zeptala jsem se zvědavě. Pak se on zeptal na Holly. "Když jsem odcházela, zůstala tam. Všechno vypadalo tak, že ona se necítila až tak nekomfortně v tom, co jí Farris nařídil, ale... jestli skutečně cítila to, co já a jen se bála vzepřít, nevím." Dlouze jsem si povzdychla. "Víš, když jsme začaly dospívat, každá jsme si našly jiné záliby a tak jsme si přestaly říkat úplně všechno. Každá jsme se snažily být vlastně co nejdál od matky a Farrise. Být se svými přáteli bylo pro nás nejlepší." Pohlédla jsem z oblohy dolů na otce: "Nemyslím si, že by byla vyloženě nešťastná. Alespoň ne tehdy, když jsem se já pohádala s Farrisem."

VLA: 35 (1/5)

Cítila jsem jeho vůni a bylo to, jako se vrátit do dob, kdy jsme byly se sestrami jen malé vlčí kuličky, co měly radost z toho, že naučily hopsat a běhat a dělat kotrmelce v trávě nebo sněhu. Jeho vůně byla ještě lepší, protože byla nabitá energií z živoucího těla a opředena duší vlka, který mi byl tak blízký. Vlka, který byl druhou nejoblíbenější bytostí v mém životě, ačkoliv nemohl prozradit, proč tomu tak je.
"A já tebe, tati. Hledala jsem tě. Hned, jak jsem se dozvěděla, že už nemusím poslouchat toho, kdo se tak majetnicky upnul na mou matku." Farrise jsem začala nenávidět. Ale respektovala jsem, že ho matka milovala. Byl to její život. Měla na něj právo. Ale já měla právo zase na svůj.
"Řekli? No, nejspíš by to neřekli, kdybych se nevzbouřila. Poté, co jsem odmítla stát se partnerkou někomu, koho mi vybral Farris a domluvil s ním také sňatek, se neudržel a ve vzteku zbořil iluzi, ve které jsem ty tři roky žila. Naštval se tak, že mu ulítlo, že nepotřebuje se starat o zparchantělé princezničky, vlčata cizího vlka. Že nás může rovnou vykázat ze smečky, ale že to neudělal, kvůli naší matce." Všechno to pak začalo dávat smysl. "Musela jsem odejít. Nemohla jsem tam vydržet už ani další den." Vyklopila jsem to. "Byli na nás, no, zaobstarali nás, to ano, měly jsme všechno, co fyzicky tělo potřebovalo k životu, ale když se nás chtěli zbavit tím, že nás hodí na krk partnerům, to už bylo moc. Já sama si chci najít partnera. Už nebudu skákat tak, jak Farris chce." Rozechvěla jsem se při těch slovech. Bylo v tom mnohem víc emocí, které jsem teď neřekla, aby byly součástí toho všeho. "Prostě jsem tě musela najít. A i kdyby se mi to nepodařilo, dělala bych to, co chci já sama a ne to, co chce někdo, kdo ani nemá právo o mě rozhodovat."
Otřela jsem se o něj ještě víc. "Ano, už nejsem to malé vlče. Ale pořád jsem tvá dcera. Tvá." Zdůraznila jsem, protože už nebyl nikdo, ke komu bych cítila víc lásky. "Prostě jsem šla. Šla a šla. Ale až tady jsem narazila na tvou stopu." Pozvedla jsem oči k těm jeho.

VLA: 34 (1/5)

Musel to být jeho pach, tím jsem si byla jistá. Mohla jsem se mýlit, to nepopírám, bylo to už hodně dlouho, co jsme se neviděli, ale nechtěla jsem uvěřit tomu, že bych se mýlit mohla. Naslouchala jsem, zda se ozve jakákoliv odpověď, nebo alespoň známka toho, že je poblíž. U tlapek mi ležela ona ondatra, o jejímž názvu jsem neměla potuchy, pro mne to byl zkrátka nějaký vodní hlodavec. Vodní křeček. Ale ten mě v tuto chvíli netrápil. Konečně se ozvala odpověď a ani nebyla tak daleko. Ve vysoké trávě se něco hýbalo. Rezavá srst s o něco matnějším odstínem, než ta moje, ale byl to on! Skutečně to byl vlk, kterého jsem se vypravila hledat. Chvilku jsme na sebe zírali. Bylo to jen pár vteřin, možná skutečně jenom dvě, avšak se to mnohlo pro nás oba zdát jako by jich bylo mnoho. "Regisi..." oháňka se mi rozkmitala ze strany na stranu. Do tváře se mi vlily slzy štěstí a já jsem se odrazila a překonala jsem tu vzdálenost mezi ním a mnou. Už nás nemohlo nic rozdělit. Tedy nikdo, kdo by mi mazal lži kolem tlamy. "Tati..." Objala jsem ho tlapkami a zavrtala mu čumák přímo do srsti na zátylku. Zhluboka jsem se nadechla a nasála jeho vůni. "Všechno vím." Hlesla jsem do jeho srsti. Trvalo to dlouho, ale pravda se vydrala na povrch i když se ji snažili zadupat do země pěkně hluboko.

Ježčí plácek přes Červenou řekus →

VLA: 33 (3/5)

Při překonávání řeky jsem si všimla, že na druhém břehu se pohybuje nějaký savec. Připomínal mi tak trochu vydru, tak trochu křečka. Nevěděla jsem co je to zač, ale pokusila jsem se to ulovit. Inu proč ne, že jo? Musela jsem se ale pokusit k savci přiblížit teprve tehdy, když jsem byla na břehu, neboť ve vodě bych neměla rychlost a navíc by si mě všiml dřív, než by bylo zapotřebí.
Měla jsem štěstí a savce ulovila. Sice chtěl uplavat, ale já měla delší běhy než on a stihla jsem ho chytit i když jsem byla nucena do vody skočit.
Se svým úlovkem jsem zamířila na pláň. Než jsem se do jídla mohla vůbec pustit, do čenichu mě udeřil silný pach, který jsem znala. Přinesl mi jej vítr. Pustila jsem savce na zem a zavolala: "Tati?" Nebyla jsem si jistá, jestli bylo tohle oslovení zvoleno správně, neboť jsem jej takto nikdy neoslovila. Jenomže v tom náhlém vzplanutí touhy se s ním opět setkat mi to vyklouzlo, jako zbožné přání.

Mangrovy přes Eucalyptový les →

VLA: 32 (2/5)

Suchý a horký les byl to, co mě obklopilo, když jsem opustila mokrý les zatopený a nechala starého vlka za sebou. Vážně jsem neměla potřebu se s tím vlkem zapojovat do další, pro něj, jistě zábavnou podívanou. Kdybych měla schopnost, vytvořit to, co po mě chtěl, asi bych tu jeho výzvu přijala, ale takhle? Zkusila jsem to takže jsem si nemohla vyčítat, že jsem to nezkusila. No, když jsem opustila suchý les, byla jsem ráda. Svěží větřík byl rozhodně něco, co bylo už zapotřebí. Horko předchozích dní bylo vyčerpávající a nyní byl konečně ten vítr, který alespoň dovoloval vlkům žít.
Překonala jsem teplotně teplejší řeku a zamířila k velké pláni, kde jsme poprvé narazila na stopy svého otce. Možná je najdu znovu.

→ Středozemní pláň přes Červenou řeku

Poušť přes Konec světa →

VLA: 31 (1/5)
Vydala jsem se znovu na západ. Z pouště jsem zkrátka chtěla zmizet. Nelíbilo se mi to horko a proto jsem velice ráda opustila ono místo. Dorazila jsem do Mangrovů a koho, že jsem to tam neviděla? Opět onoho Stařešinu. Chtěl po mě, abych se přidala k jeho zábavě a prý postavila vor. Copak jsem mohla? Hm? Neovládala jsem žádnou magii, která by mi usnadnila tuhle práci. Chvíli jsem zkoušela vybrat nějaké klacky, které by se daly využít pro stavbu onoho voru. Dokonce jsem se pokusila i použít liány a nějak je kolem klacků omotat. Vážně to ale nebylo jednoduché a zkrátka, nedrželo to tak, jak by mělo. Bylo to úplně k ničemu.
"Je mi líto, ale nevím, jak postavit vor. Nemám na to žádnou magii a nedokážu udělat, aby se ty klacky nerozjely od sebe." Ať už se to Staříkovi líbilo nebo ne, já jsem s tím prostě nic nedokázala udělat. Se staříkem jsem se rozloučila a vyrazila jsem pryč z Mangrovů.

→ Ježčí plácek přes Eucalyptový les

Konec světa →

VLA: 30 (2/5)
4. Skok do písku

Hory, co jako konec světa zdají se,
přihlíží poušti, pláži i lesu,
Já z nich sestupuji smějíc se,
že předměty jsem našla věru,

Ale co to v dálce v písku vidím,
byl přeci tam ve štítu,
to Stařešina na mě mává, že prý tě čekám,
v písku však hlava třeští tu.

V očích mých překavení zračí se,
pohlédnu na staříka,
ale kde je? jak písek pod tlapkami ztrácí se,
Stařešina fata morgana.

Nezbývalo než se nějak dostat z písku. Tohle bylo pro mě nové! Já přeci nejsem pouštní vlk. Inu, ve skutečnosti v mé krvi bylo dosti z písečných vlků, jenomže já se narodila v lese pod horami. Na písek a jeho zrádné pasti jsem nebyla zvyklá!
Jakmile jsem se začala nořit do písku, velmi rychle jsem pochopila, že čím divočejší pohyby, tím rychleji mě to uvězňovalo. Proto jsem se zastavila a zkusila jsem proti mase tekutého písku bojovat pomalými pohyby. Šlo to úmorně, ale vnímala jsem, že pomalými pohyby se mé tlapky pískem brodily, jako bych se brodila na pláži v mělké vodě. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale po mnoha minutách a nejspíš i hodinách jsem se z louže pohyblivého písku dostala ven.
Po Stařešinovi však nebylo ani památky. Třeba se mi to jenom zdálo. Takové věci se na poušti dějí, ne?

→ Mangrovy

Uhelný hvozd →

VLA: 29 (1/5)
6. Čmuchej čmuchej

Krajina se měnila stejně jako denní doba. Z podvečera se stala noc a z louky se suchou a vysokou trávou se zase pro změnu staly hory. Nezastavila jsem se, protože jsem se chtěla podívat z výšky do okolí, abych si vytvořila lepší obrázek o místech, kterými jsem prošla. Třeba z těch hor bude výhled do širokého okolí. Líbily se mi stromy na úpatí oněch hor, ale jak jsem stoupala výš a výš, porost se snižoval tedy jeho výška byla menší a menší, až nakonec to byly jen tu a tam křoviny a zakrslé stromky. Ale i tak měly své kouzlo!
Jsem si zrovna prohlížela jeden takový malý stromek s pokroucenými větvemi, když tu slyší nedaleko mě známý starý hlas! Otočila jsem se za tím hlasem a byl to skutečně on. Stařešina, kterého jsem nechala za sebou na té největší pláni na Gallirei. Byl tu a hledal nějaké předměty.
"Brýle, šátek a hůl?" Nebyla jsem si jistá, jestli je při předchozím setkání vůbec měl. Ale byla jsem dobračisko, a tak jsem slíbila: "Já Vám je zkusím najít. Nebudou daleko, že?" To jsem spíš doufala, že nebudou daleko. Než, že bych si to myslela na pevno.
Neřešila jsem proč se mu tyto předměty poztráceli, ale byla jsem odhodlaná mu pomoci je najít a tak jsem začala přímo od něho. Sklonila jsem hlavu a hledala po stopách. Ovšem, se zdálo, že se motal křížem krážem, jak se snažil najít své věci. Bylo jasné, že špatně vidí a bez těch brýlí zbylé věci nenajde tak snadno. Možná už mu ani nos nesloužil tak jako dřív. Když mohl slábnout zrak, proč ne čich?
Byla už tma a já jsem škobrtla o skálu a pocítila jsem bolest. Byla to má levá zadní noha. Zkrátka jsem zavadila o vyčnívající kus kamene, kde se mi málem zlomil dráp. Naštěstí to bylo jenom málem, a nebo to bylo tou bolestí, že jsem měla ten pocit, avšak vše dobře dopadlo. Naštěstí mi ani nehrozil pád ze svahu, přesto jsem úlekem zavyla jako divá šelma, kterou jsem ve skutečnosti vlastně i byla, avšak kdo by tohle řešil?
Zrovna na tom místě se mi podařilo najít hůl. Třeba tady také zakopl a ta hůl mu spadla? Možná. Vzala jsem ji do tlamy a hledala jsem dál. Nedaleko jsem objevila šátek, který byl zaseklý ve větvoví jedné z klečí. No a brýle, ty jsem nakonec našla docela blizoučko Stařešinovi, býval by je nakonec možná i našel sám, kdyby udělal pár kroků vzad. Věci jsem mu předala, načež mi vděčně děkoval. Rozloučila jsem se s ním a dala se zase svou cestou.

→ Poušť

Středozemní pláň →

VLA: 28 (5/5)

Stín lesa byl příjemný, tedy možná jsem jej spíše očekávala tak moc, že jsem jej i cítila. Ale les to byl poměrně hustý a ne takový, jaký bych znala. Zvuky, které mě obklopovaly, jakmile mě porost pohltil, byly tak cizí a neznámé, že jsem z nich možná byla i trochu nervózní. Ale kdo by nebyl, když poprvé usliší vřeštění opic? Zpěv ptáků, které nezná? No, já jsem trochu nesvá byla. Nic méně, pokračovala jsem dál hustým lesem a dokonce jsem po nějakém čase uslyšela praskání, které po bližším prozkoumání vytvářely jakési jiskry na palouku. Byl to zajímavý úkaz. Chvíli jsem se tam zdržela a prohlížela si tento jev, než jsem pak pokračovala dál a les po té skončil, aby jej vystřídala louka.

→ Konec světa

VLA: 27 (4/5)

Myslela jsem si, že se z toho hraní s míčem uřítím a omdlím. Naštěstí se tak nestalo! Ale měla jsem toho už dost a tak jsem přestala a vrátila onu pestrobarevnou věc, totiž míč, Staříkovi se slovy díky a rozloučila se s ním. Chtěla jsem být na něj milá a slušná, tak jak jsem byla vychována, ovšem začínala jsem si myslet, že má starý vlk jakési zalíbení v tom mě poňoukat k činnostem, kterých by se snad chytly jenom vlčata.
Měla jsem z toho žízeň a tak jsem zamířila tam, odkud se linul pach vody. Tedy, doufala jsem, že bude dobrá anezkažená, protože když je několik dní takové horko, i voda se může zkazit bakteriemi a řasami.
Došla jsem k jezeru a bylo to tady! červená voda! Způsobovaly to nějaké řasy, co jsem mohla vidět a zkoumat trochu podrobněji. Napít se z něj dalo, ale voda byla poměrně teplá, jako nějaký termální pramen. Proto jsem to příliš nepřeháněla a pokračovala jsem do stínů stromů.

→ Uhelný hvozd

Medvědí jezírka →

VLA: 26 (3/5)
3. Hod balónem

Dorazila jsem na velkou středozemní pláň. Ňo, prostě to byla veliká pláň, dost možná i ta největší, co na Gallirei mohla být, avšak já ji ještě neměla projitou křížem krážem, abych to mohla s jistotou posoudit, nic méně, jsem ji za tu největší měla a najednou, aniž bych to čekala, jsem ho uviděla. A skutečně to byl on, Stařešina a už mě vyhlížel, jako by na mě přímo čekal. Leda, že by jeho pozornost patřila někomu za mnou, avšak tam nikdo nebyl a tak nejspíš skutečně čekal na mě, o čemž svědčila i jeho slova, hned co mě pozdravil a že mě opět rád vidí. I když měla jsem mu tohle věřit? Tomu to u toho jezera nestačilo? Ovšem, že ne, i když se málem utopil! Ledva mě spatřil, celý rozjařený byl, to už jsem zmínila. A potom se vypařil, jako pára nad jezerem v letních dnech při bouřce. Eh, jo, prostě dočista zmizel.
Lotr jeden, hrál si se mnou? Určitě ano a teď byl tady a veselý jako měsíček a už mi v uších zněla jeho pobízivá slova. Ale vážně mě chtěl nalákat k další z jeho rozmarných činností? "I mám tady pozoruhodný předmět!" To opravdu? Určitě ano, "je lehký, kulatý a doslova tě pohltí!" I když ano, alespoň se to zdá jako činnost, která není přímo nebezpečná životu, jako třeba utonutí uprostřed obrovského jezera, že? Eh, další pobídka, "Pojď jenom blíž a ukaž, co je v tobě!" Ehm, no tak dobrá, nakonec jsem tedy došla ke staříkovi.
I když v tom horku se jednomu nechtělo. Opravdu nepomohlo ani to, že bylo již odpoledne a schylovalo se k večeru, protože teploty byly i tak vysoké, že se jen málo komu chtělo skákat. Třeba bude stačit, když si tu věc prohlédnu a tak jsem dorazila až ke Stařešinovi a pohlédla jsem na míč. Čarovný to předmět, vskutku, byl, že mě svými barvami okouzlil. Lapila jsem mít tlapkami a okusila jeho nahotu a hladkou kůži teplou, která vracela mi zpátky do tlapek to, co ze mne samotné vyzařovalo do míče kulatého. Ovšem, že byl jemný, příjemný na dotek a když jsem do něj tlapkami udeřila, odskočil jako malý rarášek. Kdybych jenom tušila, že míč je věc tak zábavná, nezdráhala bych se vrhnout se na tu věc hned. Dopadl opodál a já jsem vyběhla za ním, abych do něj mohla znovu hrábnout a odstřelit ho do dálky, kam jen to bylo možné, abych jej znovu dohnala a ulovila. Ale do tlamy se dal vzít hůře, nicméně když se jeden snažil více, povedlo se míč uchopit a vyhodit do vzduchu. Úplně mě to pohltilo. Odmítala jsem přestat vyhazovat míč do vzduchu a dokonce jsem se pokoušela míč ve vzduchu i chytat. Třeba, že mi to zpočátku nešlo, s každým dalším pokusem jsem v sobě objevovala potenciál skrytý, nepoznaný a naplňovalo mě tohle dovádění, jakýsi štěstím, které mě vracelo daleko do dětství, kdy všechno bylo jenom sluníčkové. Energie mi však v tomhle horku, pozdního odpoledne i tak rychle ubývalo a já jsem cítila, že jestli tohle řádění neukončím za včas, padnu na přehřátí organizmu.

Srpen 3/10 | Etney
....................................

VLA: 25 (2/5)
Stařešina 3/3

Zastříhala jsem ušima. Sdělil mi totiž, že s ním o tom staříčkovi mluvil i někdo další, což znamenalo, že jsem nebyla jediná, kdo ho potkal. Souhlasně jsem přikývla: "Ano, u toho velkého jezera, které vypadá jako zrcadlo." Pravda, bylo tam poměrně dost jiných vlků, ale to v tom vedru nebylo nic neobvyklého, že se většina tvorů stahovala k vodním zdrojům, aby se mohla osvěžit.
"Ale tam to bylo podruhé, co jsem toho Staříka potkala. Poprvé to bylo tajze a tam mě přiměl, abych proběhla takový zvláštní překážkový závod."
Představil se mi a dokonce to byl přímo Alfa, lehce jsem se uklonila, působilo to jako velmi elegantní a ladné gesto, já měla celkem ladné pohyby tak nějak od přírody. Sice jsem byla drobnější, ale na eleganci mi to rozhodně neubíralo. "Ráda, Vás tedy poznávám, stříbrný pane Etney I., Alfo Cedrového lesa." Jemně jsem zavrtěla ocasem.
Jak se však ukázalo, otce neviděl a neznal ho, což znamenalo, že se v těchto končinách nejspíš nepohyboval a já bych se měla potom vrátit do míst, kde jsem na jeho pachovou stopu narazila dříve, než mi zmizela.
"Ne, ne, nemyslím si, že je špatný otec. Okolnosti ho donutili odejít, ale vím, že nás nechtěl opustit. Jen, matka mu se svým partnerem nedovolila zůstat." Vysvětlila jsem krátce. "Nám dětem o našem otci lhala a když jsem zjistila pravdu, chtěla jsem pravého otce najít."