Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Popravdě v tomhle jsem byl poměrně jednozávitový, takže jsem nestíhal slyšet o čem se bavily vlčice vedle. Pokud jsem měl na něco upřenou pozornost, sledoval jsem jenom to. Takže jsem teď sledoval jenom to, co mi říkal Belial. Který pronesl, že tedy je Belial. Belial a Rowena. Musím si to zapamatovat. Střihl jsem mírně ušima a mrskl ocasem. Mluvil o tom, že takhle barevný je od narození, což jsem mu prostě věřil, proč taky ne. "Zajímavé," pronesl jsem zamyšleně. Třeba jeho máma jedla moc trávy na pročištění střev když ho čekala a trochu toho barviva skončilo na kožichu vlka? Netušil jsem, jak tohle funguje a ani jsem se v tom nehodlal šťourat.
Pak začal mluvit o něčem, co mě trochu překvapilo. "Pseudobožstvo?" zeptal jsem se taky šeptem. Netušil jsem, jestli tohle není nějaká tajná vlčí informace, kterou nemají vědět vlčice a proto šeptáme. Dávalo by to smysl, že tu některé věci vlčice prostě nebudou vědět, proč taky zatěžovat jejich pomalejší a menší mozečky věcmi, které je nemusí trápit že? Poslouchal jsem, co mi chce Belial říct.

Květen 4 Stín

Vlk byl jednoznačně vysírač, kterej nerespekovat osobní prostor ostatních. A pak začal mluvit o tom, že je na lovu mamlasů nebo co a jestli já jsem mamlas. Popravdě mě začínal otravovat a nudit. "Začínáš být otravnější než jakákoli vlčice nebo lejno na tlapce. Mám ti snad rozbít držku, proto jsi sem přišel? Nebo máš nějakej jinej zájem? Zlomenou kost nebo natržený ucho? Řekni si, nemám problém s tím si to s tebou vyřešit ručně stručně, ale tyhle kecy si nech pro někoho, koho to zajímá. Dohadovat se jako stará babka, to fakt není nic pro mě," povzdechl jsem si a zvednul jsem se. Musel vidět moji nasvalenou postavu. Síla ze mne přímo zářila. Nechytil bych ho, kdyby se rozeběhnul, ale to bych ani nezkoušel. Stačilo by mi ho jenom chytnout a křup. Bylo by po něm. Nechtěl jsem ho zabít, popravdě jsem nikdy nikoho nezabil, ale byl jsem prostě vlk, chlap. Chlapi si rozbijou čenichy a pak jsem v klidu, nehrajou tyhle psycho hry jako vlčice.

Doufal jsem, že teď už bude všechno v klidu. Vypadalo to, že vlk se uklidnil. Rowena uklidnit nepotřebovala, ta se chovala celkem v klidu, ale něco mi prostě nehrálo na jejím pachu, který se až tak moc podobal pachu Lucy až mi z toho šla hlava trochu kolem. Musel jsem se uzemnit pohledem na svoje vlastní tlapky. Vypadalo to, že vlčice si chtějí pokecat a já je popravdě nechtěl vyrušovat při tomhle osobnějším rozhovoru, ale na druhou stranu jsem nechtěl opouštět Lucy. Mohla by mne potřebovat a tak jsem tu chtěl zůstat. Obrátil jsem tedy svou pozornost na vlka a rozhodl se navázat rozhovor s ním, zatím co Lucy se bavila s Rowenou. Přišel mi jako někdo, kdo je sice trochu výbušnější, ale to byla Lucy taky. Když se takhle nad tím, co říkal před tím jeden zamyslel, bylo to celkem logické, to co říkal.
Udělal jsem krok stranou a usmál se na Lucy, abych jí naznačil, že nikam nejdu, jen jí a její sestře nechávám prostor, aby si probraly co potřebují. Svou pozornost jsem pak upřel na vlka. "Belial, že ano?" ujistil jsem se jenom, že si jeho jméno pamatuju dobře. "Kdes sehnal takovou barvu kožichu, působí to celkem magicky," zeptal jsem se a obdivně se na vlka kouknul. Byla to taková ta příjemná malá konverzace, která nikomu nemohla ublížit. Navíc pokud byl jeden svou maskulinitou jistý, mohl v klidu skládat komplimenty jiným vlkům. Chtěl jsem si s ním prostě pokecat, abych dal prostor Lucy, ale i proto, že mě jeho zbarvení zaujalo.

Květen 3 Stín

Věděl jsem, že kolem mě je vždycky jakási aura mírumilovnosti, že mě prostě ostatní mají přirozeně rádi a popravdě jsem na tuhle svou vlastnost fakt hodně spoléhal při setkání s cizinci. Seděl jsem a sledoval vlka, který evidentně přišel jenom zevlovat a prudit. Mírně jsem nadzvedl "obočí". Hraje si s nad se mnou nějakou hru? Nebo je jenom naprosto pitomej? Nebo chce rozbít držku, jen tak z hecu? Vysírače jsem neměl rád, ale na bitku byl poměrně hezkej den. Nehodlal jsem si ho kazit a zmáčet si kožich krví tohohle kdo ví koho vlastně. "Já jsem tu momentálně odpočíval, přišel jsem si odpočinout od žensých a jejich keců, co sem dotáhlo tebe?" zeptal jsem se na oplátku. Mluvil jsem pravdu, chtěl jsem si odfrknout od toho všeho, co se dělo v Cedrovém lese a i od toho, jak mě tu Seilah vyslíchala jako nějakýho svýho rádce.

květen 2 stín

V klidu jsem si ležel a užíval si sluníčka. Měl jsem přivřené oči a kdybych znal vynález slunečních brýlí, asi bych si jedny pořídil. Byl fakt nádherný den a já cítil ve vzduchu jaro, rozkvetlé květiny dávaly větru podivnou sladkou vůni. A najednou jsem uslyšel pohyb. Někdo vyšel z travin, které zašustily a já věděl, že se blíží, ale kdo nebo co? To mě nechávalo chladným, přepral bych každého, tím jsem si byl jistý. Najednou mi slunko zakryl stín, takže jsem otevřel oči a uviděl mordu nechutně vychrtlýho ksindla s ptákem na krku. "Uhni mi ze slunce," zabručel jsem. "Nebo co chceš?" zeptal jsem se ho a převalil se na bok, protože jsem entušil, co může chtít někdo, kdo je schovanej v trávě. "Nejseš nějakej pedofilní šmírák, co tu čeká na vlčata?" dodal jsem a posadil se.

květen 1 stín

Ach ty ženy. Jeden by si řekl, že budu mít aspoň u jezera klid a já i tady narazil na vlče, které bylo ze smečky a potřebovalo nějakou pomoc. Proč ženské vždycky potřebujou pomoc? Protože jsou neschopné se rozhodovat a od toho tu jsou jejich partneři a otcové, ale proč bych jim tohle měl nahrazovat já bez žádnýho benefitu. Došel jsem dál k vodě a vyhledal hezké místo, kde bych si mohl odpočinout. Nerušen žádnou babou. Nemohl jsem tušit, že mě někdo pozoruje z vysokých travin. Popravdě by mi to bylo i putna. Lehl jsem si na zem a konečně s úsměvem na tváři si oddechnul, že mám tenhle pohodový relax. Byla to paráda, lehnout si na záda a snít.

Lucy mi šlápla na tlapku a já popravdě netušil proč, však to co říkal ten vlk dávalo smysl. Kdybychom je viděli, tak jim řeknem, že nejsou v lese vítaní a můžou si za to sami, když se neuměj chovat. No neříkal jsem na to nic dalšího, protože Lucy a její grandiozní plán, že mě představí jako svého partnera vzal automaticky za své, protože ho prokoukli. K sakru. Hodil jsem pohledem po vlkovi. Ten se mi nelíbil, vlčice se aspoň chovala mile, ale tenhle ocas fakt ne. Když se na Lucy obořil, že je špatná máma odkývala mu to. Jenže mě se to nelíbilo, takhle s ní mluvit nebude. "Nechci nic říkat, ale běžet hnedka za rodičema někoho dospělýho než si to s ním vyřídit sám taky není kdo ví jaký terno," podotknul jsem. Slušně, ale rázně. Vlka jsem přejel pohledem, jako bych nechtěl, aby se s Lucy dál bavil. Přeci jenom byla Alfou a ať už si tenhle vořech myslel cokoliv, měl k ní mít nějakou úctu. Kouknul jsem se na vlka svým rudým pohledem. Nehodlal jsem nahánět strach, jen jsem chtěl uklidnit situaci.
Vlčice se pustily do hovoru a já se popravdě nehodlal moc zapojovat. K čemu by to taky bylo, kdybych jim do toho kecal. Rowena, jak se vlčice jmenovala, se tedy bavila s Lucy a já jenom přikyvoval, když bylo potřeba. Neměl jsem potřebu se k tomu dál vyjadřovat. Chtěl jsem tu hlavně být a Lucy podpořit, pokud to ona bude chtít.

Ta domněla sestra Lucy byla zvláštní. Ale voněla stejně jako Lucy, možná až moc podobně. Jen jsem mírně zamrkal, ale jinak jsem se snažil soustředit na to, co mi říkala. Pohled navrátivší se Lucy mi naznačoval, že všechno bylo v pořádku. Vlčice do mne ryla a já měl neblahé tušení, že tahle snaha Lucy vystupovat jako pár byla prokouknuta, ale nic jsem neříkal. Nebyl jsem ten typ, který by se do toho mýchal. Lucy řekla, jak se mám chovat a já se tak choval. Lucy se moc nebavila s tou svou sestrou nesestrou a já to nehodnotil. Popravdě do toho, co měli mezisebou vlčice mi bylo pramálo. Já nikdy nechápal tyhle sesterské vztyh. S bráchou jsme si prostě rozbili navzájem čenichy a bylo po problému. To vlčice měli potřebu do všeho rejpat, dokud to nezačalo hnít a zapáchat.
Takže jsem mlčel a poslouchal, zatím co si Lucy sedla a pak se zase postavila, aby odpověděla na slova toho vlka, který zněl fakt hodně přesvědčivě. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu, ale nic jsem neříkal. Nechal jsem to na Lucy i když jsem vlastně s tím vlkem fakt souhlasil, vlčata byla nevychovaná, ale jak řekla Lucy už to nebyla vlčata. "Kdyby to byla malá vlčata, jistě bychom zakročili, to máš pravdu... Ale jsou to dospěláci, nemáme nad nima žádnou moc a jak řekla Lucy, je nám to i celkem jedno, jestli máte potřebu jim za to vytrhnout pár chlupů z těla, jak je libo," pronesl jsem s klidem. V podstatě jsem souhlasil s vlkem, ale i s Lucy. Popravdě víc než nevychovanost vlčat Etneyho a Lucy, o které jsem věděl svoje, mě šokovalo, jak se k tomu celému postavila právě jejich matka. Čekal bych, že je bude chránit, ale ona je vlastně hodila přes palubu. Ať plavou, když jsou dospělí.
Vlkova slova, že nejsou v lese vítáni a máme jim to neprodleně sdělit jsem vzal na vědomí. "Pokud jim to nestihneš říct sám, tak jim to předáme, hned jak je uvidíme," dodal jsem v odpovědi a pak jenom mlasknul. Lucy se opřela o můj bok a já nemohl vypadat víc znuděně tím, že se tu s nima bavím. Trochu mě zaráželo, že ta vlčice mlčela, protože se pořád koukala na Lucy i na mě podivným pohledem.

//Omluva za zdržení...

Koukal jsem na Lucy, která vypadala ne úplně v pohodě. Ne, že by se krčila nebo bála, ale působila zvláštně. Nakrčil jsem čenich, tohle se mi moc nelíbilo, ale poslouchal jsem. Ať už byla vlčice s modrou srstí opravdu sestrou Lucy nebo ne, já budu vždycky na straně té, co momentálně hrála mou partnerku. Lucy pak pronesla, že musí jít... asi to potřebovala rozdýchat, evidentně o své sestře nic netušila. Snad bude brzo zpátky... chce, abych je vyhodil? Přivítal? Nebo co mám dělat? Jenomže tohle mohla být zkouška, nová zkušenost. Tohle bylo přece to, co Alfa dělá. Byla to přesně to, co jsem se měl ve s větě naučit. Jenom jsem tedy Lucy vyprovodil pohledem. "Lucy potřebuje vyřídit nějaké povinnosti, je potřeba označkovat, snad ji omluvíte, bude to jenom chvilka," podotknul jsem obranně směrem k těm dvěma. "Rád vás ovšem poznávám... A pokud nesete nemilé zprávy, tak je chcete asi říct Lucy," pronesl jsem. Jestli se vrátí, ale jo vrátí... "Ty jsi tedy sestra Lucy, tak to jsme vlastně rodina, ne?" zeptal jsem se, aby řeč nestála. "A odkud lvastně jste.
Měl jsem štěstí, protože se vrátila snad v další minutě. Možná se jenom potřebovala vyvětrat a vydýchat. A že byla zadýchaná. "No vidíte a už je zpátky, to byla fakt rychlozáležitost, jak jsem říkal," řekl jsem vesele a pohodil ocasem. Podíval jsem se na ni s úsměvem a dovolil si jí pohladit čenichem po krku. Bylo to možná ode mne troufalé, ale když jsme hráli, že jsme partneři, musela přece hrát se mnou. Tohohle se dalo snadno zneužít a vlčice si to evidentně neuvědomvala. "Všechno v pořádku?" pošeptal jsem jí do ucha a odtáhl jsem se od ní.

Duben 10/10 Seilah

Seilah vypadala jako milá holčina, ale popravdě jsem se o ni trochu obával. Minimálně o její výchovu. Mluvila o tom, že mi může věřit, což jí dalo naději, že se z ní stane ještě dobrá vlčice, která jednou bude přesně na svém místě a nebude se moc matlat do vedení smeček, tak jak to mělo být. Kývnul jsem hlavou. "Jo, teď jsem ve smečce spolu, takže si musíme věřit oboustraně," pronesl jsem s úsměvem. Podíval jsem se na nebe, které začínalo být zase tmavší. Možná už byl čas jít zpět do smečky. "Možná bychom měli vyrazit domů, pokud se tu nechceš ještě zdržet," prohodil jsem k ní. Možná bych tu zůstal ještě nějakou tu chvilku, ale jen kdyby chtěla ona.
"A co bys chtěla všechno umět? Lovit hádám, protože to je hodně důležitý, abys mohl pro svého budoucího partnera a rodinu obstarávat potravu, ale co dalšího? zeptal jsem se Seliah a povzbudivě se na ni usmál. Bylo super mít někoho, komu jsem mohl předat svá moudra.

//Jižní Galtavar

Lucy působila divně. Mírně se třásla, jako by jí proudil podivný záškub něčeho neznámého. Netušil jsem, jestli za to může to, že se vrátila do tohohle lesa, který jí tak dlouho byl vězením. Možná ano, ale možná k tomu měla jiný důvod. "Všechno bude v pořádku," zašeptal jsem za ní, jak jsem ji následoval do útrob lesa. Nervozita na Lucy byla patrná velmi, ale její hlas byl hodně odhodlaný, jako hlas pravé bojovnice, která rozhodně nebude nechávat někoho, aby si s ní zahrával. A popravdě, já bych nechtěl skončit na druhé straně jejího hněvu a odhodlání. Krátce mne objala a i to malé objetí působilo jako lektvar, který ve mne rozdmýchal zase ten plamínek zamilovanosti. Byl jsem naprosto omámen touhle vlčicí a ani jsem si neuvědomoval všechna nebezpečí, která z toho koukala. Když se po letmém dotyku odtáhla cítil jsem prázdno.
Mírně jsem se rozhlédl, ale měla pravdu. Nikdo tu nebyl. I když... "Oni ne, ale někoho cítím," podotkl jsem a tiše zavrčel. Ještě jsem netušil jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé, ale já byl ochranitelský. Ne vůči lesu, ale vůči Lucy. Najednou se ke mně otočila a v očích zelených jako jarní tráva měla podivnou jiskru zlosti. A pak... pronesla tak krásná slova. "Dobře," řekl jsem jenom, ale znělo to spíš jako vydechnutí, protože mi docházel dech. Jak mohla takhle lehce mluvit o něčem, jako že jsme partneři a tenhle les nám patří.
Následoval jsem bez okolků Lucy, která se nesla. To já takhle elegantně neuměl, ale ani jsem to nepotřeboval. Moje nasvalené tělo působilo samo o sobě jako dostatečný důkaz mé hrdosti a nadřazenosti. Lucy tu byla od toho, aby vypadala jako nádherná ozdoba téhle smečky, já v roli hraného Alfáka zase působil jako typický bouchač. Lucy bal krása a já svaly. Působilo to až komicky, jaký rozdíl mezi námi byl. Stoupl jsem si vedle jejího boku, zhruba tak metr od ní. Kdyby něco chtěli zkusit nebylo taktické být u sebe. "Zdravím," řekl jsem jenom a pak sledoval Lucy a ty dva. Byl to vlk, který byl zelený a vlčice, která byla modrá. Vypadaly jako by právě vylezly z cirkusu, ale nesoudil jsem. Chtěl jsem počkat, abych věděl, co je sem přivedlo.

9/10 duben seilah

Seilah byla opravdu milá slečna. Dobře se s ní povídalo a evidentně se momentálně plácala v době, kdy je jeden celkem trávný. "Jistě, že můžeš někomu věřit. Minimálně mě nebo své matce," pronesl jsem. Nehodlal jsem ji ponoukat, aby věřila někomu z nevlastních sourozenců, protože ty jsem sám neznal. "Pokud to někdo s tebou myslí dobře a neubližuje ti, měla bys mu věřit. Taky pokud ti to třeba řekne někdo, komu už stejně důvěřuješ," dodal jsem a kývl hlavou. Bylo mi, jako bych svoji vlastní dcerku vychovával k tomu, jak se má chovat a co má dělat a to jsem ani žádnou dceru neměl.
Pak začala mluvit o tom, jestli ji nechci učit já. "Hmm," mírně jsem se zamračil. "A neměla by tě spíše vychovávat matka? Já nemám úplně čas na to se o někoho starat a pečovat, moje výuka by tedy byla poměrně drsná, nejednal bych v rukavičkách," vysvětlil jsem jí. Učit ještě ano, ale rozhodně bych o ni nepečoval a nestaral se o každou její bolístku. Pokud by neudržela krok s výukovým tempem byl by to její problém a já nehodlal plýtvat čas na někoho, kdo to s brekem vzdá při první nepořízené.

//Rozkvetlá louka přes paseku

Kráčel jsem poměrně uvolněně za Lucy. Bylo to fajn se moct takhle proběhnout v krásném teple jarních paprsků. Byl jsem rád, že mě Lucy nakonec vzala namilost, i když naše setkání v lese nebylo úplně dobré. První dojem jsem u ní ztratil, ale dle všeho jsem to vynahradil. Lucy nesouhlasila s tím, že by ji Etney zavřel v lese. "Když myslíš," řekl jsem jenom, ale dál jsem si myslel svoje. Ne, že bych jí to nějak zazlíval. Přeci jenom to byl její partner nějakou dobu a určitě s ním zažila mnohé, měli spolu i potomky pro vlčíšovi rány, takže bylo jenom jasné, že ho bude hájit. Jenom jsem doufal, že ta její obhajoba nebude mít moc dlouhého trvání. Přestaň na ni myslet nebo to bude vidět až moc! Napomenul jsem sám sebe a popravdě jsem byl rád, že se blížíme do lesa, kde bude zima. Horkost mi pomalu stoupala tělem a to nejenom z okolního počasí, ale i z Lucy, která se zastavila u krtince a se zájmem si ho prohlížela. Ve vycházejícím slunci se její hnědá srst na krku a čele leskla odstíny mědi. Vypadala opravdu nádherně.
Vypadalo to, že na otroky dočista zapomněla, což mi nevadilo. Užíval jsem si toho, že jsem venku v tak krásný den a s tak krásnou společností. "Jak si přeješ, budu dělat jenom to, co budeš chtít. Však jsi Alfa, že ano," prohodil jsem šibalsky. Bylo mi jasné, že kdybych chtěl, tak bych ji dokázal přeprat. Stačilo by ji chytit a bylo by. Byla by moje, jenom moje. Ale ne, nebyl jsme hrubiján jako otec a chtěl jsem, aby mi sama vlezla do pelechu. Takže jsem se usmál a vykročil jsem za ní do lesa, který podivně páchnul.

//Cedr

//rokle

Snažil jsem se udržet tempo. Popravdě jsem to nechával na Lucy, kudy nás povede, protože já se tu nevyznal. O to víc jsem si dával pozor kam šlapu a to mne stálo rychlost. Vlčice se tu nejspíš vyznala a tak si nemusela dávat takový pozor. Pohledem jsem přeletěl okolí, které bylo rozkvetlé. Jaro se tu projevilo poměrně brzo a já doufal, že případné opožděné dubnové mrazy nezničí tuhle nádheru ještě v zárodku. Úplně jsem nepochopil, proč mluví o otrocích a ani jsem nepochopil její záměr. "Ah, takhle to myslíš," pronesl jsem protáhle, když jsem pochopil, že by chtěla reálného sluhu, který by se o ní staral. Chtěla i někoho, kdo ale neodejde. "Jestli budeš chtít, tak ti nějakou pěknou otrokyni najdeme. Nemyslím si, že by to byl problém, některé vlčice je snadné zlomit a ještě bude ráda, že má kde být," dodal jsem a v očích se mi zablesklo. Vlčice jsem popravdě bral spíše jako majetek, se kterým se mohlo libovolně nakládat. Ne, tedy svou partnerku, tu bych tak nebral. Ani faktickou ani možnou. Ale všechny ostatní vlčice mi byli podřízené od přirozenosti no ne?
Pak začala mluvit o přátelství. A já ji poslouchal. Evidentně její problém byl větší, protože kromě toho, že jí ten její hulvát odtrhnul od reálného světa ji postavil do situace, kdy ji odtrhl od přátel. Etney se mi méně a méně líbil s každým jejím slovem. Mírně jsem zavrčel. "Přijde mi to, nebo tě tvůj partner prostě odstřihnul tím, že tě uzavřel povinnostmi v lese... proto sis nemohla najít přátele a teď jediný koho máš je on. Je nuchutný, jak si tě zavázal," pronesl jsem soud, jako bych mluvil o počasí. Bylo to nechutný, ale zároveň chytrý. Měl jistotu, že mu Lucy neuteče až prokoukne jaký je hovado, protože takhle nebude mít kam jít. Chytrý, vážně chytrý.
Lucy najednou přidala do kroku a já musel přidat taky, nejspíše se už moc těšila domů, nebo ji donutilo k úprku něco jiného. Netušil jsem co. Neptal jsem se, jen jsem přidal. Prostě jsem ji následoval ať už utíkala před čímkoli. Pachy její rodiny se ke mně nedonesly, neměl jsem tak pečlivý čenich.

//JG přes paseku

8/10 duben seilah

Podíval jsem se na vlčici a poměrně očividně jsem dával najevo svůj nesouhlas s tím, že si myslí, že jsou všichni vlci milí. "Zlý vlci ti nemusí jenom ublížit fyzicky, ale můžou ti ublížit i jinak víš... A abys někomu mohla věřit, měla bys s nimi nejdřív strávit nějakou dobu a poznat je. A hlavně bys jim neměla hned říkat kdo jsi, kde bydlíš nebo tak. Svět je plný nebezpečných vlků, ktečí by toho mohly využít," snažil jsem se jí poradit, komu by měla věřit a komu ne. Popravdě na to nebyl žádný speciální způsob, jak poznat hodné a zlé vlky, ale byla jistá pravidla, která by jí mohla pomoct.
"Vlčice nikdy nemůže být silnější než vlk. Ano jako nějaký prašivý vořech určitě silnější budeš, ale nikdy vem si třeba mě. Mě bys nepřeprala, ani kdyby ses sebevíc snažila... Když si najdeš nějakého vlka, který tě bude chránit, tak to pro tebe bude určitě bezpečnější," sdělil jsem jí a pohledem se trochu zasoustředil na vodu. "Ale na to jsi ještě malá. Až budeš větší určitě potkáš někoho, kdo bude tím pravým," dodal jsem.
Mírně jsem se usmál, když začala o Lucy mluvit jako o té úžasné vlčici, kterou bezesporu byla. Ach, tak moc mi chyběla i když mě nechtěla.