Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní pláň 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Kráčel jsem k jezeru a na zádech jsem momentálně měl dvě stažené kožky z lišek, které jsme ulovili s Regisem. Měl jsem konečně trochu té dobré nálady a plného žaludku. Nějak ze mne opadl ten stres, že nevím, kam bych zapadl. Neměl jsem popravdě ani tak moc potřebu se v tom utvrzovat, prostě tu ten pocit byl a byl cítit dobře. Spokojeně jsem si mlasknul, když jsme došli k jezeru, které bylo rudé, jako by v něm byla krev a ne voda. Těžko říct, co bylo tím pravým důvodem, ale cítil jsem od vody poměrně příjemné teplo a to se mi líbilo. Usmál jsem se na Bruna a položil kožešiny na zem, abych se mmohl umýt a očistit. Regis se táhl jako smrad někde za mnou, ale já doufal, že mu tahle zastávka nebude vadit. Pomalu jsem vstoupil do vody, ze které stoupala pára.
Bylo to více než příjemné. Sice všude kolem byla pořádná zima, ale jakmile jsem se ponořil do vody, ani troška toho chladného počasí kolem se ke mně nedostala. Bylo to tu více než pří jemné. Rozvalil jsem se na okraji a nechal se omývat příjemnou teplou vodou. Hlava mi vykukovala z vodní hladiny a já mohl vychutnávat pohled na druhou stranu jezera, která se předemnou objevovala. Vypadalo to opravdu malebně. Viděl jsem hvozd, který byl obalený prvním chladným políbením zimy a za ním se tyčily k nebesům hory. Nejspíše byly dál, než za hvozdem, ale perspektiva a podhled způsobily, že hory přímo vyrůstaly z lesa. Ještě chvilku jsem si tu scenérii užíval, než jsem popřemýšlel o tom, že vylezu ven. Oklepal jsem se na břehu a pomocí magie ohně zapálil blízkou větev, která tu byla. Větev zapraskala a oheň se po ní přímo rozeběhl a hřál. Z mého těla stoupala pára a já se cítil čistě a fajn.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Pustil jsem se do jídla. Začínalo mrznout a já si vybavoval, jak jsem jako mrně poprvé viděl padat sníh. Nebylo to nic, co bych nějak extra prožíval. Byl to prostě normální den, z nebe začaly padat vločky a mě nezbylo nic jiného, než se jenom dál poslušně chovat tak, jako každý jiný den. Ale tak moc jsem si s nimi chtěl hrát. Chtěl jsem je chytat a skákat po nich. A... pak mi to nedalo. Jednu jsem chytil v letu. Když to viděl Shenn musel se přidat. Věděl jsem, že bychom se měli pořádně vrátit k tréninku a nelovit tu tyhle bílé věcičky. Jenže to byla až moc velká zábava. A pak z ničeho nic. Shenn zrovna skákal se smíchem po jedné vločce, když se otec zjevil o nikud a přimáčknul ho k zemi. Vrčel na něj a Shenn dostal opravdu za vyučenou. Nikdo nesmí během tréninku ochrany smečky dělat blbosti. Ani syn Alfy ne. Polkl jsem a neříkal nic, když mne otec chválil, že jsem zůstal na svém místě, i když to byl můj plán chytat vločky. Shenn se mnou pak nemluvil celý týden. Olízl jsem si čenich a přestal vzpomínat. Moje porce byla dojedena, čas jít dál svou cestou.
Dočistil jsem lišku a hodil si srst na záda. Regis mi přenechal i svou kožešinu a tak jsem i tu hodil na svá mohutná záda. "Bydlím v lese kus odtud," pronesl jsem a tlapkou ukázal směrem k lesu, který jsem nedávno obsadil jako svůj. Sice jsem tam nestrávil ani jednu noc, ale byl můj. Mrskl jsem ocasem a pak jen přikývl, když Regis navrhl jít na obchůzku. "Dobře, ale pak se musím vydat domů," sdělil jsem Regisovi. Rozešel jsem se za vlkem, který se stal mým novým společníkem. Lepší než Etney.

//Ohnivé jezero

Sledoval jsem pohledem okolí, abych našel toho vlka, který se jmenoval Regis. S liškou v zubech jsem ho uviděl. Vypadalo to, že taky jednu pěknou ulovil. "Skvělá práce Regisi," zvolal jsem na něj a uvědoil si, že některé lišky se k nám přibližují, aby si možná znovu dobyli zbytek svého zajíce. Podíval jsem se jejich směrem a tráva kus od nás vzplála a já věděl, že lišky už nás nebudou otravovat. Nebo jsem si to apsoň myslel.
Zapomněl jsem během lovu na Bruna, který se teď šoural sněhem. Asi ze mne někde seskočil, když jsem se rozeběhl. Teď to vypadalo, že vverčák očekává, že ho zase na svoje záda vezmu, ale to se pletl. Položil jsem lišku na zem a pustil se do jejího stahování. Srst lišky byla pěkně chundelatá, jak už se připravovala na zimu. "Kožešinu bych chtěl odnést do svého nového domova, pokud by ti to nevadilo, vzal bych si i tvojí kožešinu, pokud ji tedy nepotřebuješ," zeptal jsem se, ale vlstně to moc nevyznělo jako otázka, ale spíše konstatování. Nehodlal jsem mu tu kožku krást, ale ani jsem neměl nějak představu, že by mne mohl i odmítnout. "Odkud vlastně jsi Regisi?"

//10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku (doufám , že má Regis hlad)

Vytí bylo něčím nebezpečným, jenom opravodvý blázen by takhle prozraaoval svou polohu, ale co jsem mohl dělat. Ulovit něco pořádného bych sám nezvládl. Jedině ve dvou nejlépe ve třech by se to dalo udělat. Takže jsem zvedl hlavu, zavyl a doufal. DOufal, že nepřijde někdo silnější než já, což... co si budeme... byla minimální šance, ale i tak tu pořád byla. Bruno se jako správný veverčák zachumlal do vlastního ocasu a na mých zádech si tak vytvořil celkem příjemnou pozici. Záviděl jsem mu. Najednou se mi nezdálo jako dobrý nápad, že ho všude nosím. Jenže jsem nechtěl jeho maličkost vyhodit ze sedla, pak by mi třeba nechtěl tak moc pomáhat, jako to činil do teď. Jen jsem tedy pohodil ocasem a vyčkával, jestli se tu někdo objeví.
A nemusel jsem vyčkávat dlouho. Vlk, který vypadal dost podivně, se objevil najednou z křovisek kus od mého zadku. Otočil jsem se k němu předem a sledoval, jak se blíží. Vlk se na svém boku honosil podivnou věcičkou, kterou jsem nejprve povžoval, za nějakou past, která na něm zůstala přidělaná, ale podle všeho s ní byl celkem v pohodě. Nekomentoval jsem. Vypadal zmateně a dokonce se zakoktal. Nějaká podřadná omega... ach jo nemám štěstí na někoho s vyšším postavěním... ale Etney postavení měl a jaký to byl blbec, neměl bych soudit knihu podle zmateného obalu. "Zdravím," pronesl jsem klidným, autoritativním hlasem a vlastně jsem úplně přešel bez poznámek jeho koktání a nesmělost, která z něj přímo odkapávala. Asi nikdy nebyl v blízkosti někoho tak silného, jako jsem byl já. To mi lichotilo. "Jmenuji se Waristood, pro pčátele Waris a hledám někoho, kdo by semnou šel lovit, doufám, že ti to nebude vadit. Každý z nás bere půlku úlovku, co ty na to?" zeptal jsem se, ale ani jsem moc nečekal na souhlas. Bral jsem ho jako danou věc.
Cítil jsem kousek od nás lišky, to bylo něco pořádného, co bych mohl ulovit. Lepší než zajíc a jejich kožešina se mi rozhodně bude v novém příbytku líbit. Olízl jsem se. "pojď, ulovíme lišku," řekl jsem vlkovi a vyrazil jsem do podrostu, který ukrýval liščí společenství. Lišky zaštěkaly a začaly prchat. Nedivil jsem se jim, když po nich šel takový mohutný vlk jako já a ještě k tomu ten malej... kdo ví jak se jmenoval. Skočil jsem po první lišce, která byla pomalá a nepozorná a jedním stisknutím zubů jsem ji usmrtil. S úlovkem jsem se obrátil na vlka, jestli taky má něco dobrého. Na zemi tu ležela mršina, kterou museli lišky opustit. Přepadl jsem je nejspíše rovnou u večeře. Pokud nic neuloví, tak se může nažrat tuláček tohohle zbytku zajíce.

//Houštiny

Došel jsem na pláň, která byla prokvetlá jinovatkou. Tady by se rozhodně lovit dalo. Ale nebyl jsem si jistý, jestli sám zvládnu skolit něco velkého. "Myslím, že tohle bude poměrně oříšek Bruno, co myslíš," pronesl jsem se zájmem v hlase k veverčákovi na svých zádech. Trochu jsem doufal, že on něco vymyslí. "Najdeme někoho, kdo nám pomůže a třeba si tím najdeme i nějakého nového přisluhovače do smečka." Jeho plán se mi zamlouval, ale nebyl jsem si tím úplně jistý. Nakonec jsem ovšem zvedl hlavu k nebesům a oznámil okolním vlkům kde jsem. Pokud by se náhodou chtěl někdo přidat, tak mohl. Rozhodně jsem neměl v plánu někoho využít. Půlka úlovku by připadla tomu druhému, ať by to byl kdokoli. Nebál jsem se ani ukazovat svou pozici ostatním, věděl jsem že síla a magie jsou na mojí straně. A taky tu byl Bruno.

//bukový sráz

Bruno se mnou šel. Hopkal vedle mě, ale v jeden moment se mi ho zželelo, takže jsem mu nabídl svá záda. Chudák vypadal dost zoufale. Nebo, spíše než zoufale vypadal, že je rád, že ho jeden nese a nemusí hopkat po terénu, který jeho tlapinkám nevyhovoval. Byl jsem tedy vlk, Alfa, která měla na zádech veverčáka. Ale nebál jsem se toho. Nebál jsem se, že by se mi někdo posmíval, protože takového bych dokázal rozcupovat na kousíčky. Usmál jsem se sám pro sebe. Otec by na mne byl více než hrdý, kdyby zjistil, že jsem si pro sebe zabral les. Teď je nutnost něco ulovit a pak prozkoumat, co v tom lese ještě všechno je a jestli tam nenechal něco původní majitel.

//Středozemní pláň

//Mahtae sever -> nový majitel is here

Dorazil jsem podél řeky do lesa, který na první pohled vůbec nevypadal opuštěně. Cítil jsem tu vlky. Zvedl jsem hlavu a oznámil svůj příchod. Nikdo na něj, ale nereagoval. Zvláštní. Jen jsem nakrčil čenich a rozhodl se tu projít, jestli tu náhodou někoho nenajdu. Ale... nenašel jsem. Bylo tu naprosté prázdno, jako by se nedávno všichni někam vypařili. Nebylo to nic příjemného vidět takhle opuštěný les. Koukal jsem se, jestli někde nebude třeba jen stopa, že se tu někdo nachází, ale... ne nebyla. Kromě hranic tu vážně nikdo nebyl. Celkem dobré místo pro to, kam se zašít na zimu. V očích se mi zaleskl plán. Obcházel jsem kolem hranic a netušil jsem, že tak přebíjím stopu, kterou tu zanechal někdo jiný. Neuvědomoval jsem si to, ale moje podvědomí to vědělo a dělalo to záměrně. Zabíral jsem si tenhle les pro sebe. Pokud tu majitel nebyl, měl smůlu. Pokud se chtěl o tohle pěkné místečko podělit, mohl se mi uklonit a hezky se stát členem smečky, ale nic jiného. Pokud je někdo pitomej, že nechá les nehlídaný, dobře mu tak! V očkách se mi zalesklo pochopení a já se ušklíbnul. Tuhle zimu přežiju tady, i kdybych měl někomu nakopat zadek nebo skřivit nějaké ty chlupy na zátylku.
Otřel jsem se o blízký strom a všiml si, že na něm sedí veverčák a pozoruje mě. "Co vejráš?" zabručel jsem jeho směrem. "Nevejrám, jen sleduju tu náhlou změnu v majiteli lesa," pronesl veverčák. Naklonil jsem zmateně hlavu na stranu. V mojí domovině nemluvila zvířata, ale tady toho bylo hodně jiného než u nás. Tiše jsem zavrčel. "A bývalý majitel byl nějaký borec nebo proč tu není?""Haha.... Byli to takový blbečci všechno. Nejdřív tu byla vlčice s vlčicí, pak vlk s vlčicí, ale všichni někam zmizli. Kdy zmizneš ty?" Povídat si s veverčákem nebylo k zahození, říkal mi spoustu informací, které bych jinak nezjistil. Takže majitelé se tu střídali, to je dobré vědět."Já nehodlám mizet nikam a pokud chceš, rád bych ti navrhl, že společně budeme tenhle les obývat. Ty mi sdělíš co o něm víš a já zařídím, že v tomhle lese nikdo tebe ani tvoje příbuzné nebude žrát," navrhl jsem veverce. Naklonila hlavu na jednu a pak na druhou stranu. Přemýšlela o návrhu. "Fajn, platí, jmenuju se Bruno," pronesl veverčák nakonec a seskočil ze stromu na zem. Natáhl ke mne tlapku. Natáhl jsem k němu svou v podivném gestu. "Waristood," pronesl jsem. Veverčák mi mírně s tlapkou zatřásl a pak zase zmizel na strom. "Úkryt je támhle tím směrem. A pokud chceš něco ulovit, šel bych támhle. Na zimu by to jistě něco k jídlu chtělo." "Dobrá první jídlo," rozhodl jsem. Nehodlal jsem v zimě umírat hlady.

//Velké houští

//Cedr - 6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Vyběhl jsem z Cedrového lesa poměrně rychle. Ne zbrkle, ale rychle. Začínala zima a já to cítil v kostech. Teplota klesla pod 4 stupně a já tak nějak tušil, že tohle nebude úplně upozornění, že zima bude za dlouho. Spíše mi to přišlo, že tohle je varování, že zima přijde za chvilku a kdo se nehodlá schovat nebo si opatřit něco jako dobrý úkryt sám pro sebe, tak zaplatí poměrně vysokou daň. Waristoode, perfektně sis vybral, že se na smečku vykašleš v momentě, kdy začíná největší zima, co jsi zažil za posledních pár let. Fakt tleskám. Geniálně jsi to vymyslel. Možná, že kdybys nad tím přemýšlel o trochu víc, tak bys nenchal svůj zadek umrznout! "Skvělý, fakt skvělý," řekl jsem si sám pro sebe, ale nadávat si do blbečků nebo něco podobného se mi vážně nechtělo. Nebylo proč. Hlavní, co jsem potřeboval bylo najít nějaký dobrý úkryt. A to nejlíp rychle. A taky se zahřát. Zahřátí nebyl problém, stačilo se trochu proběhnout a hned bylo jasné, že budu zahřátý až až.
Jistě, byly lepší možnosti jak se zahřát. Třeba s nějakou vlčicí, jako byla Lucy. Nebo bych se mohl zahřát pořádnou rvačkou nebo lovem, ale to momentálně nebylo v nabídce, takže jsem se musel spolehnout jenom na starý dobrý běhání. Věděl jsem, že musím zamířit směrem na jih, abych se zahřál a tak jsem se tam vydal. Moje kroky vedly k řece, která si tekla líně směrem na jih a tak jsem se rozhodl ji využít jako navigaci pro svůj ne úplně promyšlený přesun. "Škoda, že Lucy nešla se mnou..." Doufal jsem, že na jihu bude lépe. Mnohem lépe, než tady, kde to vypadalo, že mi za chvilku umrznou obě půlky.

//Bukový sráz

Seděl jsem a čekal jsem a pak. Najednou z ničeho nic jsem ucítil Etneyho. Čekal jsem, že sem přijde a třeba mi řekne, co se jako stalo. Proč tu před tím nebyl nebo proč tu máme vlčici, která má evidentně naštěkáno v troubě, ale místo toho se jenom protáhnul kolem mne, jako bych byl solnej sloup a zalezl do úkrytu. Nestihl jsem ani kváknout. Čas se sebrat a vypadnout. Očividně jsem tu byl na obtíž, ale už jsem to nehodlal řešit. Lucy se nevrátila a já nepředpokládal, že se brzo vrátí. Ať už se od jezera rozhodla jít kamkoli. Já jenom doufal, že tohle nebude moje poslední zima, kterou tady strávím. Čas se vydat zase dál. Zavyl jsem a oznámil tak svůj odchod. Bylo to rozlučkové vytí, které musel slyšet každý, kdo se na území nebo v úkrytu nacházel a musel z něho jasně pochopit, že odcházím na trvalejší dobu. Nedrželo mě tu nic moc jiného, než to, že jsem Lucy slíbil, že tu pomůžu, ale jestli Etney hodlal dělat, že neexistuju, tak jsem odmítal jakkoli pomáhat. Je to vůl. Rozešel jsem se pryč.

//Mahtae jih

Nevěděl jsem úplně co tu budu dělat. Lucy jsem nikde necítil a tak jsem se rozhodl, že třeba obejdu hranice. Stejně mě o to prosila, abych se tady o to občas postaral a mě se zdálo, že už je to celkem vyčpělé. Ne, že bych se nějak extra chtěl snažit, ale aspoň jsem tak mohl zkontrolovat, jestli se tu Lucy někde nepohybuje. Můj čenich ji nezachytil, ale to nemuselo znamenat, že tu není. Mlsně jsem se olíznul a vyrazil na cestu kolem hranic. Les sousedil s několika územími, která byla poměrně otevřená, což mi přišlo jako ne úplně dobré. Nenabízela se tu skoro žádná přirozená ochrana, pokud jeden nepočítal obrovské jezero, ale to začínalo rozhodně zamrzat, takže mi bylo jasné, že přes zimu bude i tohle cesta, kterou se může nezvaný host do lesa dostat. Na severní straně byla velká louka, která nenabízela vůbec žádnou ochranu a já se tak snažil, abych označkoval skoro každý metr nějakým pozůstatkem svého pachu. Nechtělo se mi nic riskovat pro případ, že by vítr rozfoukal některé stopy, takže jsem se otíral o stromy, keře a všechno, co mi přišlo do cesty. Na západní straně byly kopce. Jeden by si řekl, že tohle bude skvělá ochrana území, ale já věděl svoje. Z kopce se dalo dobře zaútočit pokud jeden ovládal magii. Kdybych na takovém kopci byl já, stačilo by mi les zapálit a pak mýt na loukách kolem svoje jednotky, které pozabíjejí nebo pochytají každého, kdo se pokusí z onoho inferna prchnout. Naštěstí pro cedr jsem byl na jejich straně. Nechal jsem tedy kopce kopci a vydal se na poslední stranu. Tady bylo značkování zase náročnější, protože tahle louka mi přišla velmi často navštěvována různými tuláky. Možná to bylo proto, že se na ní dalo dobře lovit, ale třeba k tomu měli jiný důvod.
Dokončil jsem obchůzku a byl jsem sám se sebou celkem spokojený. Možná že kdyby tu byla Lucy nebo někdo s kým bych si mohl pokecat, byl bych spokojenější. Místo toho jsem tu byl sám. Rozhodl jsem se jít k úkrytu, ale ne do úkrytu, abych náhodou neotravoval Ninu. Sedl jsem si tedy kus od vchodu do smečkového ležení a odpočíval jsem. Stejně jsem byl unavený a tak mi trocha toho odpočinku přišla jedině vhod. Nechtěl jsem ale spát. Co kdyby přišla Lucy nebo nějaký nezvaný host. Nemůžu tu nechat všechno nechráněné. Etney tu není a kdyby tu nebyl nikdo tak asi zdejchnu i svou maličkost, ale nechat tu vlčici, která je cenná samotnou rohodně nepadá v úvahu. Takže jsem tu seděl a doufal, že se někdo objeví.

//Jižní Galtavar

Galantně jsem doprovodil Ninu domů, jak se slušelo a patřilo. Začínala se zakulacovat víc a víc a mě bylo jasné, že to je z toho důvodu, že má pod srdcem vlčata. Etney u mě trochu stoupnul, jestli přijal do smečky vlčici v jináči. Ale neočekával jsem, že za tím je něco víc. Ani ve snu by mne nenapdlo, že by podvedl Lucy. A ke všemu takhle okatě. Přeci jenom ona mu byla věrná až za hrob a i když to nejspíše skřípalo, Lucy se nikdy nenechala ve své věrnosti zvyklat.... k mojí velké smůle.
Nina se na mne obrátila a usmála se. Vypadala dost utahaně. "Není za co," odvětil jsem prostě. Vlčice jeden musel hlídat a starat se o ně, pokud chtěl, aby smečka prosperovala a rozšiřovala tak svůj vliv a moc. Sice tohle nebyla moje smečka do konce dní, ale byla to moje smečka v nějakém slova smyslu a já se proto o její důležité artikly staral. Nina takovým artiklem byla. Snad to budou kluci. Viděl jsem za svůj život tolik březích vlčic, že se to ani nedalo spočítat. Žádné z vlčat, ale nikdy nebylo moje. "Myslím, že odpočinek budeš potřebovat," pronesl jsem vědoucně, aby věděla, že vím. Její chůze, pohyby, unavenost a dokonce i pach přímo čišeli slovem březí. Trochu jsem byl vděčný za naši smečku, která březí vlčice ukazovala a tak jsem si byl schopný všimnout různých detailů brzo.
Nechal jsem ji jít, nechtěl jsem ji rušit. Sedl jsem si na zem a přemýšlel.

//řeka

Kráčel jsem za Ninou, která se mnou nesouhlasila. Její postoj i mimika to naznačovaly. Nemusel jsem ovšem ledat její souhlas. Byla jenom vlčicí, která mi mohla maximálně tak připravit pelech nebo se postarat o to, aby maso bylo čerstvé. Co se týkalo jejích názorů ty mne absolutně nezajímaly, tak jako názory ostatních vlčic. Ani politické názory Lucy jsem nebral jako nic důležitého. Vlčice jednali emocionálně a tím pádem ve vedení smeček neměly sami co dělat. V tichosti jsem tedy následoval vlčici, abych zaručil její bezpečný přesun.
Její další slova byla neurčitá. což se mi rozhodně nelíbilo. Nechápal jsem proč tohle vlčice dělají, vlci aspoň všechno řeknou na přímo. "Typické," zabručel jsem si pro sebe. Něco nakousnou ale pak prostě mlčí. Jenom se mnou snaží manipulovat, aby měla dobrou šanci ve smečce...

//za NInou

Nina vypadala hladová, jako by rok nežrala a to byla údajně na lovu. Něco mi tu nesedělo. Její břicho se mi zdálo velké jako u některých vlčic u nás ve smečce, než se to v jejich úkrytu začalo tetelit vlčaty. Chvilku jsem jí pozoroval, ale nic jsem neřekl. Možná proto ji Etney vzal do smečky. Vlčice, kterou někdo zbouchnul před zimou potřebovala ochranu, že bych se v něm spletl? Etney v mých očích trochu stoupl, pokud se rozhodl vzít tuhle chutinku pod svá ochraná křídla a ochranu své smečky. V zimě by její vlčata exla, to bylo jasné. Zimu zvládne jenom silný vlk a ne vlčice bez partnera a s vlčaty. "Alfa je alfa a tím to hasne," sdělil jsem jí napřímo. Ať už si myslela cokoli, pro mne byla Alfa posvátnou postavou, sám jsem jí měl v budoucnu být a nějaké kamarádíčkování k ní nepatřilo.
"Jak ti mohl vyprávět o někom koho nezná mě celkem udivuje," odvětil jsem jí. S Etneym jsem se viděl jen, když mne přijal do smečky. Pak jsem se snažil postarat o les a doprovodil jsem Lucy do hor. Nic víc, nic míň. Etney o mě tedy nemohl vědět zhola nic, kromě toho, že jsem šel na zkušenou, abych se do své smečky vrátil jako vlk, který něco prožil.
Nina nevypadala jako někdo, kdo by měl být ponechán na pospas a já tedy musel plnit roli ochránce vlčic. Byla členkou smečky a tím pádem byla důležitým nástrojem. Její poslání bylo porodit nová vlčata, nové silné členy smečky, a bylo jedno jestli teď nebo za rok. Jako nástroj na dělání vlčat nemohla být vystavována nebezepčí. Kývl jsem hlavou a následoval ji.

//Za Ninou

Nina navrhla, že společně můžeme dorazit do smečky. Jen jsem na to přikývnul, nebylo třeba dalších slov. Pak se vlčice ujala nabízeného zajíce. Sledoval jsem jak ho roztrhla a pustila se do jídla. Před tím ovšem prohlásila, že s Etneym ulovila losa. Takže místo aby se staral o les nebo partnerku šel na lov... blbec... Bylo mi teď Lucy fakt líto... Možná měla pravdu v tom, že na ní Etneymu nezáleželo a já jí to hlupák ze začátku rozmlouval, že to tak třeba není, ale asi měla pravdu hned od začátku.
Sledoval jsem Ninu, jak se cpe a sám si nabídl zbytek ze zajíce. Trochu jsem aspoň zahnal hlad, který jsem měl po tom pochodu až sem. "Neřekl bych, že jsem její dobrý přítel, je to moje Alfa," odvětil jsem dost neurčitě. Byl jsem jako vždy celkem úsečný, nikomu jinému do mého osobního života nic nebylo a s Lucy se to mělo všelijak. "A kdo ti o mě vyprávěl? Ve smečce mě vlastně skoro nikdo nezná, Etneyho jsem viděl jenom chvilku, stejně jako Seilah a Reonys s Ciri mě v podstatě neznají."

Vlčice se nejprve zdála nedostupná, ale když zjistila odkud jsem zjihla. Bylo to zvláštní, ale pak se vše vysvětlilo. Podle všeho byla taky členkou smečky. "Hmm náhoda, zajímavá náhoda," pronesl jsem s trochou povzdechu. Nerad jsem tu narážel na kohokoli ze smečky, chtěl jsem mít Lucy pro sebe a..."Nemáš hlad?" pronesl jsem a packou šťouchl do zajíce. Na zemi celkem vychladl a já tak nějak předpokládal, že Lucy ho jíst už nebude. Nabízel jsem tedy zajíce Nině, pokud na něj měla chuť.
Řeka klidně plynula. "Já jsem Waristood, ale přátelé mi říkají Wari," představil jsem se také, aby o mne věděla, kdo jsem. Mohl jsem tuhle informaci zadržovat, ale neviděl jsem důvod proč. Byl jsem celkem rád, že mám možnost poznat i někoho jiného ze smečky kromě milované Lucy, náfukz Etneyho a nevychovaných vlčat. Z rodinné smečky se evidentně stávala smečka normální. Možná čas vypadnout.