Příspěvky uživatele

< návrat zpět

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Koukal jsem se kolem a snažil se sám sebe přesvědčit, že othle bude dobré místo. Regis už mezitím mluvil o tom, že vlčic co by chtěli někomu plít zahradu tu moc nebude. Pohrdal mnou? Nebo se mi to jenom zdálo. "Vlčice udělají hodně věcí za bezpečí, jídlo a střechu nad hlavou, navíc takhle v zimě," sdělil jsem mu celkem suše. Můj pohled na vlčice byl formován mou vlastní výchovou, které se mi dostalo od útlého věku. Však jsem ani sám nestrávil u matky a sester moc času. Hned, co jsem byl schopný jíst maso, mne odstavili od mateřského mléka a matku už jsem nikdy pořádně neviděl, natož abych si s ní mohl pořádně promluvit. O sestrách nemluvě. Můj pohled na vlčice byl tak pro mnohé možná pokrřivený, ale já věřil tomu, že to takhle má fungovat.
Pak následovalo shrnutí toho, co se mohlo stát s bývalým majitelem lesa. "A nebo ho taky někdo odrovnal, pokud si vyskakoval, tak to možná zkusil na někoho ne úplně vhodného a pak dostal, co si zasloužil," konstatoval jsem jednoduchý fakt. Byl jsem za to možná i rád, nerad bych se tu teď s někým dohadoval.
Regis se pak začal rozhlížet kolem a vytáhl poměrně hezkou srnčí lebku s parůžky. Záviděl jsem mu jí, ale on si ji zasloužil, našel ji. Začal jsem taky tlapkou přejíždět po sněhu, kde je jedna kost by mohla být i další. "Jistě, že si ji můžeš nechat... Ale takovou bych pro úkryt taky chtěl, docela by to něco chtělo sem nahoru, aby to tu vypadalo útulněji a lep... HELE," zakončil jsem větu zvoláním, protože moje tlapka narazila taky na nějakou kost. Byla to lebka, ale ne srnky, divočáka. Tady pravděpodobně bývalí majitelé hodovali. Oprášil jsem lebku a umístil ji nad vchod do úkrytu. Teď to tu vypadalo mnohem lépe a útulněji.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Koukal jsem se na to, jak můj les vypadá v zimě. Nevypadal nijak slavnostně, spíš tu všechno mírně řečeno chcíplo. Snad i bývalý majitel, nechtěl bych si to tu pošpinit cizíma vnitřnostma. Naštěstí pachy v okolí žádné nebyli a tak jsem se mohl radovat z vítězství, že jsem tuhle smečku a tenhle les přebral bez jakéhokoli nájemníka, nebo to jsem si aspoň myslel. Regis pronesl, že se mu to tu líbí, ale já to úplně neoceňoval. Možná se snažil být jenom milý, ale tohle mazání medu kolem tlamy jsem neměl moc rád. "Vypadá to tu děsně, chtělo by to s tím něco udělat, ale já to dělat nebudu," konstatoval jsem. "Na úklid jsou vlčice," dodal jsem suše. Regis pronesl, že by mohl poskytnout maximálně zimní výzdobu a kolem jednoho stromu se objevila popínavá květina s kvítky. V zimě to vypadalo celkem zajímavě. Kvetoucí popínavka uprostřed prosince. Zaměřil jsem se na některé lístky a trochu je nechal vzplanout, takže to rozsvítilo celý stromeček po jeho obvodu. Oheň nebyl velký a navíc na stromě, který byl vlhký sněhem nemělo úplně co hořet, takže světýlka byla malá a mihotavá. Bylo mi jasné, že za chvilku sama od sebe zmizí. Pohlédl jsem na Regise a ušklíbl se. Byly jsme fakt dvojka.
"Říkám, les někomu možná dřív patřil, ale když jsem sem dorazil, tak tu nikdo nebyl a já to tak chci nechat. Nemám v plánu tu nechávat bydlet nějaké vyžírky, ať se smejkaj, když nechali vlastní les osamotě zpustnout," pronesl jsem a pak se znovu rozešel do středu lesa. Nevěděl jsem, jestli tu je někde jeskyně. "Támhle je úkryt," pronesl Bruno z větve nad mojí hlavou a ocasem ukázal k poměrně schovanému vchodu do nějakého úkrytu. Došel jsem tam, vypadalo to celkem dobře a já na okraj položil dvě kožešiny lišek. Chtěl jsem, aby doschly, než je vložím do úkrytu. "Musím to tu nějak pofackovat."

//25. Ochutnej padající sněhové vločky
Mahtae jih

A byli jsme v lese. Kolem to působilo celkem zpustle a neupraveně. Všude tu byla vysoká tráva, kterou pokrýval sníh a ta těžkla pod jeho vahou. O tohle místo se nikdo pořádně nestaral. Možná tu bydlel někdo, ale ten někdo rozhodně nebyl úplně domácí puťka, aby se tu o to postaral. ”Není to nic moc, ale co se dá dělat,” pronesl jsem nakonec. ”Chtělo by to nějakou něžnou tlapku, která by si uměla poradit s tímhle bordelem, ale hádám, že k tomu se taky časem dopracuju.” Kolem poletoval sníh a já byl celkem rád, že jsem z potulky zpátky v místě, kde jsem hodlal přečkat zimu. Zvedl jsem čenich. Na jazyk mi dopadlo několik sněhových vloček. Chladily mne a nebylo to nic, co by mělo nějakou přesnou chuť. Spíš to jenom štíplo a rozpustilo se. V tlamě jsem pak měl jenom vodu. Vločky chutnaly i trochu po kůře, to asi pro to, že padaly kolem stromů. Les byl listnatý, takže nenabízel moc velkou ochranu před sněhem, ale rozhodně to bylo lepší než otevřené planiny. Měl bych kožešiny dostat do úkrytu, aby mohly hezky proschnout. Bruno už naštěstí ze svého malého pojízdného jezdítka slezl a vyškrábal se na nejbližší strom, odkud nás pozoroval. Popadl jsem tedy kožešinu, hodil si ji na záda a vyrazil s ní k úkrytu. Jenže jsem netušil, kde přesně ten úkryt je, takže jsem prostě vyrazil jen směrem někam do středu lesa v naději, že snad nějakou tu jeskyni nebo noru naleznu. Nechtěl jsem před novým přítelem a možná i léčitelem smečky vypadat jako idiot, co neví kde má úkryt. ”Tohle je tedy ten můj lesík,” pronesl jsem pompézně. "A jsem si stoprocentně jistej, že tu nido není."

//11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních
Středozemka

Kráčel jsem před Regisem, který teď trochu zvolnil tempo. Vypadal celkem spokojeně a i já si to celkem užíval. Byl jsem rád, že jsem mu mohl nabídnout, že ho vezmu k sobě do lesa, když bude potřbeovat. Přišel jsem si tak nějak důležitější. No fakt, kdo jiný vám může jen tak nabídnout, že u něj můžete přespat, než někdo, kdo už něco dokázal a něco vlastní. Kasal jsem se hrdostí na vlastní mizivý úspěch. "To je skvělý nápad na výměnu," odvětil jsem k jeho nabídce, že klidně může fungovat jako léčitel, když bude potřeba. Takové umění se hodilo a bylo fajn, že jsem na Regise natrefil. "Nikoho v lese nemám, žiju tam teď sám," pronesl jsem trochu smutně. Jelikož jsem neměl žádnou smečku, která by se mnou les sdílela, byl jsem v podstatě dost osamělý. A to i pro to, že jsem neměl komu rozkazovat a musel jsem si dělat všechno sám. "Ale hej máš mě a mě je zima!" Bruno se evidentně probral k životu, teď ťapkal na zemi kolem mě. Sebral jsem si ze zad jednu kožešinu a položil ji na zem. "Naskoč...Chceš taky popovést?" navrhl jsem Regisovi, že bych ho trochu mohl potáhnout na provizorních kožešinových saních, i když jsem si nebyl jistý, že by to jeho zadek uneslo.
"A kde máš ty známé vůbec?" zeptal jsem se. Rád bych věděl, jestli někde v okolí není nějaký možný spojenec. O nepřátelých mě informoval, tak by mi mohl asi i říct něco o tom, kde najít někoho pořádného, kdo by za to stál a s kým by se dalo případně vyrazit na lov nebo tak něco. "A jsme tady."

//Buk

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců
//za Regisem

Koukal jsem se kolem. Kap, kap, kap! Kolem to trochu tálo, ale ne moc. Bylo to jasným příznakem toho, že jsem trochu více na jihu. Nebo možná… Šumi, šumi. Ach tak tím se to vysvětlilo, šli jsem poměrně blízko vody, takže tady bylo větší teplo. Mírně jsem se zachvěl. Moje tlapky se bořily sněhem a ten příjemně praskal. Křupy křup, křupy křup. Koukl jsem na Regise jestli kráčí se mnou. ”Budeme tam za chvilku a snad si tam pak budeme moct na chvilku odpočinout, pokud teda nespěcháš,” pronesl jsem s úsměvem a doufal, že tohle pozvání Regis neodmítne. Ne, že bych se mu chtěl nějak vnucovat, ale nechtěl jsem, aby si přišel sám. Na vánoční svátky neměl být jeden sám. Vrk, vrk. Na zádech mi Bruno zavrkal, protože se uložil ke spánku. Chrup, chrup. Jeho oddechování bylo pravidelné a mě přišlo, i trochu vtipné. Taky bych se možná uložil ke spánku, ale teď jsem měl celkem dost energie. Na to, že jsme na pochodu už nějakou tu dobu. Otočil jsem se na svoje záda, abych si porovnal kožešiny. ”Hepší,” vyprsknul jsem, protože mě polechtal ocas veverky, kterou moje pšíknutí skoro vůbec nerozhodilo. Jenom vydala zvuk Mruu a přetočila se na druhý bok, kde spokojeně spala a mlaskala. Mlask, mlask.
Kroky jsem směřoval směrem k lesu, kde jsem bydlel. ”Hele, támhle!” houkl jsem na Regise, abych jeho kroky nasměroval tím správným směrem. On přece netušil, kam má správně jít. Nechtěl jsem ho zatěžovat tím, že bych ho pak musel táhnout někde jinudy, kde by to bylo třeba nebezpečnější nebo delší. Takže bylo lepší ho upozornit teď. Zaměřil jsem se na směr a tam jsem šel.

//za Regisem

4. Zazpívej někomu koledu
//Plamínek

Následoval jsem Regise, který kráčel poměrně dobře zasněženým terénem, jako by mu zima nedělala problémy. Na chvilku mě napadla otázka, kolik zim asi zažil, ale nechtěl jsem mu ji předhazovat. Neslušelo se to a navíc tohle byla otázka, která děsně zajímala vlčice a ne nás, chlapy. Cestou kolem jezera, jehož teplota sálala kolem, jsem popadl kožešiny od lišek a hrdě si je hodil na hřbet. Bruno využil situace a uvelebil se na nich, takže jsem teď vypadal trochu jako tažný mezek.
Regis se pustil do prozpěvování. Tuhle jsem už někde slyšel. Takže když dozpíval přidal jsem se druhou slokou, která možná nebyla přesně taková, jaká měla být, ale snaha se cení ne? "Já sním o Vánocích bílých, vánočním pelechu zářícím, světlo hvězdiček, jmelí a sníh, to byl krásný den o Vánocích." Nebyl jsem nejlepší zpěvák, takže to znělo tak obyčejně, jak jen to u zpěvu jde.
Regis pak navázal na konverzaci. Nebyl jsem úplně přesvědčen, že dostanu dlouhé vysvětlení, ale dostalo se mi ho. Možná i delšího, než bych sám chtěl. "Aha..." hlesnul jsem, když pronesl, že má doupě a do smečky se mu nechce. Pff divný přání. Ale přece jenom jsem mu to trochu záviděl, žádné povinnosti a starosti jenom odpočinek. "No, kdyby ses potřeboval na zimu zahřát, tak se neboj přijít. Určitě i něco k jídlu někde najdem," dodal jsem a na jeho větu, že mám nějakého blbce rozmáznout jsem kývl. "Fajn," neodporoval jsem mu. Dát někomu přes držku jen tak pro radost mi nebylo cizí, takže jsem se na to trochu i těšil. Kroky nás vedly stále blíže k mému novému provizornímu domovu a já doufal, že se tam nevrátil právoplatný majitel... i když teď jsem byl v ráži, takže bych možná i nějakou tu kost někomu rád zlomil a nějaký zub rád vyrazil.

//Sekvojový les přes Roh hojnosti

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Regis mne trochu zahambil tím, že rybu ulovil a byla fakt dobrá. Když jsem jí dojedl, tak jsem se olízl a rozhodl jsem se zkusit štěstí znovu. Ponořil jsem tak tlapku do vody, ale ryby jako by se mi vyhýbali. Takže jsem prostě jenom stál s tlapkou v ledové vodě a sledoval, jak se kolem mé tlapky občas objeví nějaká ta řasa, ale ryba žádná. Vydržel jsem mít tlapku ve vodě pár chvilek. "Budu rád, když půjdeš," pronesl jsem k Regisovi neurčitě. Začínal mi chybět nějaký ten společník dámského pohlaví, ale Regis byl dobrá náhrada. Dalo by se říct, že jsem ho začínal považovat za přítele. Ne, za někoho extra blízkého, tak dlouho jsme se neznali, ale už to nebyl jenom nějaký známý, kterého bych potkal na lovu a pak se od něj zase klidil. Teď to byl někdo, na kom mi začínalo záležet, což jsem nevěděl jestli bylo úplně dobře. Poslední mi záleželo na někom a ten někdo tu už není. Vzpomínka na Tonrese mne zaskočila. Jeho obličej se mi před očima objevil z nenadání a já pocítil osten chladu a zrady, který se mi rozlil po těle. Poznal bych vůbec bratra, kdyby stál teď předemnou? Najednou jsem uslyšel, jak vedle mě hopká něco na zemi. Byl to Bruno. "Co děláš magore? Vytáhni tu tlapku, nebo ještě něco chytneš," zabručel. Pohlédl jsem na zem a uviděl tlapku ve vodě. Musel jsem se zamyslet a na tu tlapku zapomenout. Když jsem ji z vody vytáhl byla ztuhlá a neposlouchala mě. Taky pálila, jak se do ní vracela horká krev.
Obrátil jsem se k Regisovi. "A kde bydlíš? Ve smečce?" zeptal jsem se trochu nedůvěřivě. Pak jsem pohledem ukázal směr a vyrazil za ním. "Žádné sousedy jsem nezaznamenal," zatím.

//za regisem

9. Ulov kapříka

Regis nabízel, že bychom mohli něco ulovit a já mu to neměl za zlé. Po tom běhu jsem měl celkem hlad. Postavil jsem se tedy a oklepal ze sebe zbytky sněhu. Bruno v ten moment vyskočil na moje záda, protože ve sněhu nebyl rád, to jsem poznal z jeho drštičky, kterou házel na okolní bílý sníh. Sice jsem pospíchal domů, ale hlad jsem měl. Takže jsem se postavil k řece a strčil tlapku do vody, abych mohl nějakou tu rybu ulovit. První která se mi zasekla mezi drápky tak letěla vzduchem a už jsem jí měl na zemi. Byl to kapr, ale nic velkého, jen takový malý nedochůdče. Bylo mi ho celkem líto, takže jsem ho zase pěkně skopnul zpátky do řeky ať plave. Ještě nenadešel jeho čas. Ale kvůli tomuhle rozhodnutí jsem měl prázdný žaludek a to nebylo fajn.
V ten okamžik mě ale zachránil Regis. Tomu se podařilo ulovit něco většího, než mě. Což bylo fajn. Takovýhle společník by se mi hodil... Jenže něco mi namlouvalo, že Regis má svůj život celkem rád a měnit ho neplánuje. I tak jsem se ale rozhodl zeptat. "Nechtěl bys mne doprovodit domů?" nadhodil jsem a pustil se do ryby, kterou mi nabízel. Neměl jsem v plánu se s rybou táhnout dál. Prostě jsem ji jenom chtěl sežrat a zaplnit si žaludek. Bruno si nedůvěřivě vzal oříšky od Regise a pustil se do nich na mých zádech. "Hej, nedělej mi tam bordel!" zavrčel jsem na veverčáka a ten se svou svačinkou seskočil na zem, přičemž zaprskal. Tolik k nějakému slušnému stolování. Hodil jsem pohledem po Regisovi, jestli tedy půjde se mnou nebo ne.

28. Vyznej někomu city (nemusí být romantické)
//Za regisem

Nebyl jsem úplně běžec, ale když už jsem běžel byl jsem nezastavitelný. Navíc jsem měl na zádech Bruna, což muselo vypadat samo o sobě komicky. Jako by veverčák jel na mých zádech do nějaké tajuplné bitvy, kterou nikdo jiný kromě mě a něho nechápal. A taky to byla bitva. Regis musel zaplatit za svůj hřích hodit po mne kuličkou a pokusit se mne tak připravit o nějakou tu sebeúctu no ne! Jenže teď jak jsem utíkal mi bylo jasné, že tak snadno nezastavím. Jakmile jsem byl u Regise blízko, chtěl jsem zabrzdit, ale nevyšlo mi to. Moje tělo jsem tak aspoň vychýlil z kurzu cesty a doufal jsem, že Regise nepřejedu. Dopadl jsem jak dlouhý tak široký do sněhu a taky se trochu sklouznul po zemi. Regis to měl chudák jen tak tak, ale nepřejel jsem ho, teda ne úplně. Bruno už takové štěstí neměl a já slyšel jeho huhlavé nadávky ze sněhové hromádky kousek ode mne. Zastavil jsem se a na celé kolo jsem se zasmál. Takhle moc jsem se nenasmál už nějakou dobu. Naposledy s Shennem. Nadzvedl jsem hlavu a podíval se na Regise. ”Takhle jsem se pořádně nepobavil za…. no řekněme, za hodně dlouhou dobu. Jsi vážně fajn Regisi, jen kdybys to nevěděl. Jsi fakt fajn,” broukl jsem ze svého zimního ležení. Pak jsem se zvedl a oklepal, abych ze sebe dostal sníh. Sáhl jsem do díry po veverce a vytáhl jsem prskajícího a klepajícího se Bruna na svá záda. Kývl jsem na Regise, že můžeme klidně vyrazit dál. Nevěděl jsem, jaký má plán, ale přišlo mi, že vracet se úplně nechce. Takže bylo na něm kam dál, jen jsem doufal, že ne nikam daleko. Musel jsem taky zpátky do nového domova. "Ryba by byla fajn, ale nevím jestli nemusím už zpátky..."

20. zkus v sobě objevit vlčíškovu magii

//za regisem

Běžel jsem za Regisem a doufal jsem, že se zastaví, ale nevypadalo to tak. Spíš to vypadalo, že se rozjel a plánuje prostě běžet do konce svých dní. Nebo minimálně do konce svých sil. Já už zastavit nemohl a nedařilo se mi ho doběhnout, takže jsem mohl jenom doufat, že se mi ho podaří nějak jinak zastavit, třeba pomocí nějaké magie. Musela existovat magie na sněhové vločky nebo celkově na sníh, která by mohla tohohle utíkajícího vlka zastavit. Zkusil jsem se během běhu zaměřit právě na tuhle magii. Třeba jsem ji v sobě měl a nemohl jsem o ní jenom tušit, protože jsem se ji nepokusil použít. Jenže teď byl konečně okamžik, kdy jsem to mohl zkusit použít a třeba to bude fungovat. Zaměřil jsem energii do vnitř sebe a pokusil se ovládnout sníh kolem Regise. Chtěl jsem, aby ho sníh povalil a on se tak rozmáznul o zem a já ho mohl chytnout. Tohle nefungovalo. Takže jsem tu magii možná neměl, ale možná jsem měl její ovládání na nízkém levelu. Tak jsem se zaměřil na to, že chci Regisovu nožku nechat zapadnout do sněhu. Prostě kdyby mu ji sníh pozřel. ALe tohle se nestalo. NIc se nestalo. Vůnec nic. Tenhle plán prostě nevyšel. Magii jsem neměl a tak jsem doufal, že ho prostě doženu někde jinde, na nějakém dalším území, protože zatím se mi vzdaloval. Mě se nedařilo, ale jemu jo. Kolem mě proletěla kulička ze sněhu, ale nezasáhla mne. Regis se rozhodl neplýtvat časem, tak jako já. Přidal jsem do kroku. Chtěl jsem ho chytit a porazit. Byl jsem až moc soutěživý, bohužel pro Regise.

//za regisem

13. Zúčastni se koulovačky

Veverčák na mě dorážel a chichotal se jako nějakej zločinec. Když tu najednou mě udeřila přímo do boku sněhová koule, kterou někdo hodil z poza mých zad. Otočil jsem se a uviděl Regise, který měl na tváři celkem omluvný výraz a možná trochu vyděšený. Zavrčel jsem, ale nebylo to výhružné vrčení, spíše se jednalo o hravou výzvu stylu "ty syčáku!". Skočil jsem jeho směrem, ale byl mrštný jako lasička a prohnaný jako vikuňa. Popadl jsem kus sněhu a mrštíl jím jako sněhovou koulí po Regisovi, který ovšem zrovna bral do zaječích a tak těžo číct, jestli ho něco z té kuličky, která se rozpadala už v letu, zasáhlo. Zavrčel jsem a připravil si další, kterou jsem po něm vrhnul, ale to už byl Regis daleko a s pokřikem, se vzdaloval. Kulička se tak prokutálela kolem a ani se ho nedotkla. Škoda.
Teď byl čas na to ho dostihnout. Hodil jsem pohledem po veverčákovi. Ten jako by na mě mrknul. Dal jsem se do běhu a Bruno se mezitím vyskákal na moje záda. Bojovým pískotem provázel můj útok na Regise, který si zasloužil potrestat za svou drzost, že po mě hodil koulí. "Až se mi dostaneš pod tlapu.... tak si mě nepřej!" zakřičel jsem za mizícím Regisem a snažil se protáhnout krok, abych ho dohonil dřív, než mi ve sněhu někde zmizí. On byl rozhodně rychlejší než já, nebo spíše než rychlejší neměl tolik hmoty, kterou musel rozhýbat. Na druhou stranu ze mě byl tank, jakmile jsem nabral rychlost mohl jsem ho hravě převálcovat, pokud bych ho někdy doběhl. Pro jeho vlastní dobro jsem doufal, že má rychlý nohy a dobrou výdrž, protože já zabrzdit opravdu neplánova. Nechal jsem v závěji za sebou liščí kožešiny a doufal, že se pro ně budu moct vrátit.

//Za regisem

16. Dováděj ve sněhu
Probudil jsem se, když slunce pomalu stoupalo po obloze. Byl poměrně pěkný den, alepořád sněžilo. Regis spal částečně na mé maličkosti, ake to nevadilo. Možná jsem nebyl dobrý společník v tom, že jsem o jeho příběh nejevil zájem víc. Oheň v našem pelechu už dávno dohořel, ale příjemné teplo kožešin a vydýchaný vzduch tu vytvářel vlastní teplotní rámec. Nebylo tedy potřeba někam spěchat, aby se jeden zahřál nebo třeba využívat magickou sílu. Jen jsem si tak ležel a koukal ven. Bylo tu příjemně a útulno. Regis asi nejspíše taky spal, nebo jsem si to aspoň myslel. Koukal jsem východem ven a sledoval, jak sněhové vločky dopadají na jezero. Tohle nejspíše nikdy nezamrzalo, protože z něj pořád stoupala teplá pára a já přímo cítil, jak je voda v jezeře teplá. Nevadilo mi se v ní vykoupat, ale teď už bych to neriskoval. Nerad bych si uhnal nějaké to zimní onemocnění.
Sledoval jsem s klidem tu nádheru a nikam se mi popravdě nechtělo. Jenže i já jsem tušil, že Regis měl před tím pravdu, a že se tu zdržuju. Jenže mě bylo mnohem lépe mimo smečkové území než na něm. Ale… Cedrový les už není tvoje smečka, máš své vlastní místo, které sis ukradl. Věděl jsem, že bych se tam měl vrátit. Jako kdyby to slyšel, strčil hlavu do iglú Bruno. ”Vstávat a cvičit!” vyhrknul veverčák a mrsknul po mě ocasem spršku sněhu. Zavrčel jsem a vysoukal se ven, abych mu to pěkně spočítal. Přece si na mne nebude nějaká veverka takhle dovolovat. Regise jsem snad nevzbudil a pokud ano, tak jsem jenom doufal, že se přidá na mou stranu a ne na stranu nějakého malého zrzavého zmetka, který nás nepříjemným způsobem vzbudil. Bruna jsem měl rád, i když jsem ho sebou vláčel jenom chvilku, jako by mne znal a jako by se mnou byl od nepaměti.
Vylezl jsem ze svého úkrytu a pomalu se procházel kolem sněhových hald, které tu vytvořil nejen můj společník svým počínáním, ale i já tím svým. A pak jsem se prostě rozeběhnul a skočil po veverčákovi. "Hej co to...." vypísko pískle, když jsem ho hodil hezky pěkně do největší sněhové hromady, která tu byla. Vevrčák tam celý zmizel a pak jenom vykoukla špička jeho ocasu a zadní tlapky. Najednou jsem měl plný obličej sněhu, jak mi ho ta malá potvora zrzavá nametla do obličeje. No naprosto nepřístojné. Rozhodl jsem se mu to vynahradit tím, že jsem po něm skočil, ale ten blbeček uhnul a já místo toho dopadnul do kupy sněhu vedle něj. Takhle blbnout jako malej se ke mně fakt nehodilo.

21. Zkus postavit Iglú

Otočil jsem se od jezera, na kterém postupně odplouvala moje a Regisova loďka a rozhodl jsem se, že se podívám na naši provizorní stavbu. Sněhu napadalo více a více a tak jsem pomocí vlastních tlapek a ocasu stavbu trochu dopracoval. Pokusil jsem se hezky utemovat sníh, který byl nahoře a trochu jsem z vnitřku odstranil neúplně dobře vypadající hlínu a větvičky. Postupně to začínalo vypadat jako opravdové místo, kde by se dal trávit nějaký ten hezký čas. Kožky lišek, které jsem tam naskládal byly suché a od ohně uvnitř hezky nahřáté, takže to přímo vybízelo k tomu, jít si na ně lehnout a já taky doufal, že mne Regis nevyžene ze své stavby, když jsem mu nabídl pomocnou tlapku. Trochu jsem na stavbě ještě zapracoval, abych ji zvětšil i zevnitř a pohodlně jsme se tam oba vešli. Nebylo to nic extra, ale na přespávačku to stačilo. Zívl jsem. Byl jsem poměrně dost unavený. ”Nevím jak ty, ale já bych se celkem rád prospal. Nebude ti vadit, když využiju našeho nového přístřešku?” zeptal jsem se, ale už jsem se do něj cpal. Nasoukal jsem dovnitř svou mohutnou postavu a pak se stočil uvnitř do klubka, co možná nejmenšího objemu. I tak, pokud se ke mně chtěl Regis přidat, musel by se mačkat s mojí maličkostí a nebo částečně ležet na mě. Ani jedno mi nijak extra nevadilo. Byl jsem zvyklý spát na hromadě během zimních hlídek nebo během válečných tažení. Nebylo to pro mě nic, co bych považoval za nepříjemné nebo nevhodné. Zavřel jsem tedy očka a hned usnul, jako by mne do vody hodili.

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.

Sledoval jsem Regise, který se snažil svoje iglů nějak dostat do normální podoby. Dokonce jako by mu příroda chtěla pomoct, začal padat sníh a jeho přístřešek dostal dokonce i pořádnou barvu. Kývl jsem hlavou, když přijal můj návrh a pak jsem přistrkal do jeho obydlí svou zapálenou větvičku. Udržovat oheň mi nedělalo žádný problém i bez zapálené věci, ale nechtěl jsem popravdě plýtvat energií na něco tak obyčejného, jako byla trocha toho ohně a tepla. Mírně jsem se zasmál, když oheň zaprskal, ale dál jsem to nekomentoval. Vzal jsem i dvě kožešiny z lišek a nacpal je do nového přístřešku, který jak jsem doufal, Regis a já využijeme, abychom si odpočinuli, než zase někam vyrazíme.
Pohledem jsem vyhledal Regise, který zrovna říkal něco o tom, že mne nechce zdržovat, ale pak se odmlčel. Podíval jsem se směrem, kam koukal on a uviděl jsem nějaká malá světýlka na jezeře. "Oh vánoční světla... taky nějaká uděláme!" Bruno se ozval vedle mě a já málem nadskočil, protože jsem na veverčáka popravdě zapomněl. Nebyl se mnou tak dlouho, abych si ho udržoval neustále na paměti. Veverčák ke mně a k Regisovi přikutálel půlky oříšků, nejspíše nějaké zbytky z jeho vlastní večeře. "Pošlete je po vodě," instruovala nás veverka. Jen jsem se usmál, uchopil kus oříšku a pomalu ho vystlal trochou jehličí z větvičky, na které hořel oheň uvnitř iglů, než jsem ho poslal na poklidné rudé jezero. "Tohle mi připomíná, když jsem byl doma malý. Jednou nás táta vzal s bratry na noční pochůzku. Bylo to poprvé, co jsem byl přes noc mimo smečkové území a mimo úkryt. Byla celkem zima, ale ještě nenapadl sníh. Táta nám vyprávěl neuvěřitelné příběhy našich předků a u toho jsme koukali na hvězdy a při táboráku s ohřívali promrzlé tlapky. Byl to nejhezčí večer v mém životě... pak už jsme si s tátou nikdy takhle blízko nebyli," řekl jsem neurčitým hlasem a sledoval, jak se moje lodička kymácí po hladině.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Vyhříval jsem se u svého ohně, že jsem si ani pomalu nevšiml, že mě Regis nenásledoval, ale někde špatně odbočil. Jen jsem se na něj usmál, když se konečně vyklubal kus ode mne. "Musel jsi někde špatně zahnout, vím mám dlouhý nohy a neumím úplně zkrátit krok podle ostatní, promiň," pronesl jsem škrobeně, ale omluvně. Nechtěl jsem působit jako někdo, kdo se chtěl takhle nespolečensky a nevychovaně zdejchnout. Ne, rozhodně jsem chtěl spíše působit jako někdo, kdo má aspoň tolik vychování, že by se nevypařil po Anglicku.
Zatím co můj ohníček hezky plápolal a můj kožich schnul, Regis začal plácat bahno kolem na sebe. Rozhodl jsem se, že by nebylo od věci mu pomoci. Takže jsem přidal tlapku k dílu a taky nahrnoval bordel na hromadu na jeho utvořenou provizorní noru. "Možná že když budeme mít uvnitř trochu toho ohně, tak se stěny povolí, ale zároveň z venku zamrznou a bude to pevnější," navrhnul jsem, ale do strkání ohně do vnitřní části stavby jsem se nehrnul. Přeci jenom to byla jeho stavba, tak jsem mu ji nechtěl úplně zničit. Bylo ovšem něco na tom, že by to chtělo celou stavbu zpevnit. Nebyla úplně velká, ale rozhodně byla nestabilní na to, jak byla malá. "Nebo můžeme vyrazit ke mně domů, někde tam bude určitě dobrý úkryt," navrhnul jsem. Celkem jsem se chtěl vrátit ke svému novému domovu, aby se třeba nevrátil původní majitel. To by bylo nemilé. Teď když jsem o tom tak přemýšlel jsem se tohohle faktu začal obávat. Ještě by mi někdo vyklovnul tak nádherný místo a já bych se místo toho mrcasil v nějakém podivném sněhovém úkrytu, který mi může každou chvilku spadnout na hlavu. Kdyby už napadl sníh ta jeho stavba by rozhodně mohla mít úspěch, ale takhle to byla jen kupa hlíny, větviček a bahna.