Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jasnava pípla a mě došlo, že jsem měl možná volit trochu lepší přístup. Za tu dobu, co jsem byl mimo smečku jsem vyšel ze cviku mluvit s vlčicemi. Těch bylo na cestách málo a já popravdě nehledal jejich společnost. Věděl jsem z domova svoje, abych se k nějaké vlčici nepřimotal. Popravdě jsem si spíše držel odstup i z jiného důvodu a tím bylo přesvědčení. Nechtěl jsem, aby si mne nějaká omotala kolem tlapky a tak bylo lepší se jim vyhnout úplně. Z toho důvodu jsem měl ovšem pořád ostré hrany, které jsem neuměl zaoblit kvůli vlčicím. "Má spíš štěstí, že už tu není," podotknul jsem suše. Páni ty švestky mi vletěly rychle do hlavy.
Bruno upoutal Jasnavu, ale naštěstí šel spát. Neměla tak moc šanci se nad ním rozplynout do stavu, ve kterém se vlčice nacházeli kolem vlčat nebo roztomilých tvorečků. Byl jsem za to rád, protože Bruno měl svou práci a nepotřeboval jsem, aby ho někdo rozptyloval. Navíc se sám musel prospat a to, že tak činí prozradilo tichounké oddechování zrzavého tvorečka pár minut po tom, co si lehnul.
Jasnava se přidala k mému boku a já doufal, že se nestane nic nepřístojného. Nerad bych ji vyděsil. Švestky mi zůstaly dvě a ty tři v břiše mi příjemným způsobem stoupaly břichem v podobě hřejivého tepla. Moje společnice nikdy švestky neměla a bylo to vidět. Naklopila je do sebe, jako by nemělo být dalšího dne. "Hej..." vydechl jsem jenom, ale to už si do sebe naládovala tu poslední. Šibalsky jsem se usmál. "Tak tebe bude ráno bolet hlava jako nikdy," pronesl jsem se smíchem v hlase. Vlčice se už ovšem mlsně koukala na zbylé dvě švestky. "Nevím, jestli bys měla..." pronesl jsem. Nechtěl jsem pak řešit, že se někde zebleje. Nastřelená vlčice byla vtipná a okouzlující jenom pokud znala míru a Jasnava se mi nezdála, že by ji měla, natož znala.

Mírně jsme si prokřupal záda a pak se uložil na kožešinu na zem. Jasnavě nešlo na rozum, že by to tu někdo opustil. "Podle toho co vím, tu žil nějaký idiot, který si vyskakoval na kolemjdoucí, takže bych se ani nedivil, kdyby tu smečku někdo zrušil násilím," podotknul jsem a ani mi nepřišlo, že bych nemusel používat takové výrazy. "Ale to nás asi trápit nemusí," dodal jsem ještě. Jasnava se hned jako správná vlčice pustila do toho, že by to tu vylepšila. No neříkal jsem Regisovi, že to tu potřbeuje tlapku vlčice? Co kdyby Jasnava tak nějak mohla pobývat tady a pomáhat, třeba by se časem přestěhovala sem ke mně. "To by bylo perfektní, úkryt a les celkově potřebují nějaký ten jemný dotek vlčice, já se popravdě v tom, jak má být co uspořádáno, aby to působilo útulně nevyznám," pronesl jsem s úsměvem. Tohle bylo přesně tak, jak jsem to měl rád. Vlčice se postará o to, abych se cítil jako doma a já o to, aby měla místo, které může přetvářet na domov. Jenže to nevypadalo, že Jasnava chce být právě touhle vlčicí.
Najednou vhopkal do úkrytu Bruno. "Pane! Našel jsem tohle v lese, mohlo by se vám to hodit." Koutkem oka jsem pohlédl na veverčáka. "Jasnavo, Bruno. Bruno, Jasnava. To je můj... sluha? Nevím, jak ho ještě označovat. Tohle je návštěva Bruno, tak se k ní chovej dobře," vysvětlil jsem a sledoval, jak veverčák vyšvihnul mírnou poklonu, než se odhopkal uklidit do rohu jeskyně. Tam se stočil do klubka a usnul. Měl toho chudák už dost, ale přinesl nám trochu nahnilé švestky. Kde je vzal jsem netušil, ale rozhodně jsem tím nehodlal opovrhovat. Musel mít sakra štěstí, když jich tolik našel. Přičichl jsem k nim a bylo mi jasné, že jsou trochu zkvašené, takže to bude celkem dobrota. "Dáte si?" nabídl jsem Jasnavě a přihrál k ní čenichem tři švestky. Sám jsem si jich před sebou nechal pět. S chutí jsem hned dvě švestky sežral.
Jasnava se pak zeptala, jestli by se ke mně nemohla přitulit. Trochu jsem se na ní podíval, ale pak jsem si řekl proč ne. Byla celkem pěkná a klepala se i uhně zimou, tak jsem kývnul. "Ale jenom pokud nebudete dělat, žádné nepřístojnosti," podotknul jsem a hrál si na opravdového gentlemana, kterému nejde o nic jiného než zahřát nebohou vlčici. Při tom jsem rozkousal a spolkl třetí švestku.

//použit bonus štěstí

//loterie 3/5

Došly jsme do úkrytu a já si užíval, že je tu tepleji než venku. U vchodu byla pořád zima a z průrvy trochu táhlo, ale nebylo to nic extra. Jeden se prostě jenom trochu posunul. Podíval jsem se na Jasnavu, která ovšem zahřátě moc nevypadala, spíš naopak. "Dřív tu asi byla větší smečka, ale místo jsem našel v podstatě opuštěné, takže hádám, že tu o to nikdo moc nestál," pronesl jsem. "Já doufám, že se mi to tu podaří zabydlet a navíc teď v zimě by to pro tuláky mohlo být dobré místo na přežití... I když bych z toho nerad měl útulek," dodal jsem ještě ke svým plánům. S Jasnavou se dobře povídalo, což o to. Mrkl jsem na ni spiklenecky a pak jen kývl hlavou, aby se usadila kam uzná za vhodné.
Mluvila o tom, že hladová není ale podle slov a tak dále byla zmrzlá vážně až na kost. "Ale jistě vemte si kterou kožešinu potřebujete," pronesl jsem a hodil k ní blíž hlavou jednu z liščích, která byla nejhustější a nejnovější. Úplně jsem nechtěl, aby ležela jenom na té srnčí, mohly by jí nastydout vaječníky a to by už neměla skoro žádnou cenu do budoucna. Takhle jsem o ni hezky pečoval a třeba si tak udělám dobrý záznam u té její smečky. "Počkejte, zahřeju to tady trochu," pronesl jsem a vyskočil. Došel jsem ke vchodu a utrhl jednu z větvý buku, který tu ležel a chránil vchod. Donesl jsem větev zpátky do prostředku jeskyně. Trochu to zaprskalo, začoudilo a větev vzplála. Na tyhle lehké magické triky jsem se už ani nemusel moc soustředit. Navíc vyspaný a najedený jsem na to měl dost energie.
Lehl jsem si zpět na svou kožešinu a čekal až oheň vytopí prostor a Jasnava se zahřeje."Zimu snáším celkem dobře, to je pravda, ale zase to mám potom horší když zmoknu se schnutím," odvětil jsem jí s úsměvem.

//Loterie 3/5
//Les

Vešel jsem do úkrytu, který byl ukrytý za spadlým bukem. Ukázal jsem Jasnavě vchod tím, že jsem se sám protáhl vchodem a vkročil do jeskyní místnosti, která byla poměrně velká a prázdná. Hmm Regis asi vážně zamířil už domů. Nedivil jsem se mu, jen jsem doufal, že v tom sněhu se mu podaří domů dostat v pořádku a nezabloudí někde jako Jasnava. Možná měl chvilku počkat, než bude lepší počasí. Teď už jsem mu do toho, ale kecat nemohl tak jsem prostě mlčel a věnoval se své dámské společnosti. Usmál jsem se na Jasnavu. "Vítej v mém úkrytu," pronesl jsem a oddechl si, protože to tu už nesmrdělo. Rybina vyčpěla a na zemi kromě jedné ošklivé srnčí kožešiny, byly i dvě pěkné a hezké kožešiny z lišek, které jsem sem donesl a naaranžoval s Regisem. Kolem a kolem to tu vypadalo útulněji, než před tím. Ještě, že jsem to tu pofackoval a Bruno uklidil. Došel jsem na konec velké jeskyně a lehl si na zem. V zádech mne trochu chladil vítr a já si uvědomil, že je tady průrva, která vede nejspíše dál do jeskynního komplexu. Nechtěl jsem se ovšem vydávat na půrzkum... rozhodně ne na průzkum jeskyně, spíše na průzkum komplexu Jasanava.
Zazubil jsem se na vlčici. "Nabídl bych ti něco k snědku, ale momentálně nemám ve své skromné smečce členy, abychom šli ulovit něco většího..." povzdechl jsem si a naznačil jí tak, že smečka má rozhodně volná místa, kdyby náhodou chtěla opustit tu svou Sarumenskou.

Vlčice souhlasila s tím, že se ohřeje u mě. I když slunce stouplo, pořád byla děsná zima a mě přišlo, že pro někoho kdo nemá zimní kožich pořádně hustý, tohle bude nepěkná zima. "Tak mě následujte slečno..." pronesl jsem a pak se pomalu rozešel směrem k úkrytu, ani mne nenapadlo, že bych si měl krýt záda. Tahle vlčice by mi neublížila asi nikdy. Nebo mi to tak aspoň z toho jejího pořád "děkuji, děkuji" přišlo. A nebo byla prostě jenom dobrá herečka. Uvidíme. Zima byla pořádná a já se těšil sám do pelechu, který by byl teplounký a útulňoučký.
Představila se jako Jasnava a já se musel ušklíbnout. "To jméno vám sedí," pronesl jsem. Vážně sedělo, jestli tu měl být někdo ještě víc prostoupen jasem a světlem než tahle vlčice, asi bych sežral vlastního veverčáka, kdybych takového vlka či vlčici potkal. Nestálo to tu společností za zlámanou grešli. Lucy se na mě vykašlala někde u jezera a zmizela se rozmýšlet o budoucnosti. Etneyho jsem nechtěl už ani vidět. Regis byl sice dobrák od kosti, ale i tak mi na tom jeho "budu ve svým doupěti raději sám" nezdálo... trochu divný byl určitě. No a Jasnava byla z mých známostí momentálně jediná, kdo vypadal, že to myslí s tou dobrotou a děkováním vážně upřímně. "Popravdě, nevím jak se to tu jmenuje, ještě jsem nad tím nepřemýšlel," pronesl jsem slušně a pak jsem zamířil do úkrytu. Bruna jsem nechal venku.

//úkryt

Šel jsem po čuchu, ale ani jsem nemusel, vlčice svůj příchod vážně hezky uvedla a tak jsem jí teď stál přímo před očima a mohl si ji prohlédnout. Kromě toho, že byla zasněžená a kožich měla samou kytku a větvičku, vypadala dobře živeně. Nevypadala jako tulák, co se potřebuje někam na zimu zašít ani jako skaut, který hledá, kterou smečku napadnout a zlikvidovat. Vypadala jako někdo kdo se ztratil, což sama vysvětlila následujícím úvodem své maličkosti. Trochu mne zaskočilo, jak přátelsky vrtěla ocasem, jako by jí nevadilo, že je mezi náma ona ta, která by mohla být v ohrožení. Přeci jenom jsem vypadal tak, jak jsem vypadal a rozhodně to nebyl plyšový méďa zjev.
"Nic se neděje," pronesl jsem, jako bych chlácholil její obavy a mávl tlapkou v náznaku, že se nemusí omlouvat. Bylo mi to celkem jedno, jestli sem zabloudila, nebo přišla úmyslně. Věděl jsem, že tu je sama a to mi stačilo. Okolo jsem nikoho neslyšel ani neviděl. Bruno na větvích nad námi nevydal ani hlásku a tak jsem věděl, že ani on nikoho nezpozoroval. Usmál jsem se na vlčici, což jsem měl tak nějak ozkoušené, že na toulavé holky platí. "Jestli chcete, můžete se ohřát u mě v úkrytu," pronesl jsem a doufal, že to tam vyvětralo, když to tam Bruno uklidil. Nemusel jsem se tu bát, že by mi sem vlčice snad později naběhla s nějakou skvadrou, protože tu momentálně stejně nikdo nebyl a mě na tomhle území zase tak moc nezáleželo. "Jmenuju se Waristood," dodal jsem.

Ahoj,

psala jsem to na discord, ale hodím to i sem ať dodržuju, že věci se mají řešit hlavně tu. Prosila bych jako hráč, aby v případě, že se mění pravidla, to bylo hráčům oznámeno minimálně na nástěnce. Všimla jsem si, že třeba u vlčat je dodatek, že se musí narodit v úkrytu/na území smečky, což tam ještě 14 dní zpět nebylo. Jsem si tím jistá, protože jsem tu stránku četla kvůli zabřeznutí Styx (teď jsem se na ni koukala hlavně kvůli možnému vlčeti Wariho a Jasnavy).
Přijde mi prostě fajn, abychom o tom věděli, když se tím máme řídit, že nastala změna a máme si to přečíst znovu.
EDIT: díky za vyřešení

A zároveň mám dotaz, zda 2 vrhy vlčat na rok se počítá od jejich narození nebo od zabřeznutí vlčice?

Děkuju.

//úkryt

Byl nový den a já bych se nejraději vrátil do úkrytu. Padal tu sníh a nebylo vidět skoro ani na pár metrů. Do toho se kolem vytvořily celkem velké závěje a moje tlusté tělo se tak propadalo víc, než by se mi líbilo, když jsem po sněhové nadílce kráčel. No nic, co se dalo počít. Uslyšel jsem hlas, který volal, jako by se někdo dožadoval pomoci nebo pozornosti. Třeba je to Lucy.... blbost. ROzešel jsem se směrem za voláním, které rozhodně muselo patřit vlčici. Takovýhle hlas neměl vlk, možná tak nějaká zženštilá trasořitka.
A měl jsem pravdu, byla to vlčice, ale vypadala dost zanedaně. Kožich měla plný nějakého bordelu a celá byla zasněžená, jako by právě vypadla ze závěje. Ale ono ani nemusela, všude sněžilo tak, že se jí sníh do kožichu dostal asi přirozeným pádem. "Jsi na území smečku, co tu chceš," zeptal jsem se na rovinu a nedělal kolem toho žádné vytáčky.

Regis nejspíše taky usnul, nebo jenom klimbal, ale když jsem se vzbudil já, on rozhodně nebyl mezi bdělými. Trochu jsem se ošil a shodil tak Bruna ze svých zad. Nevadilo mi to, ani jeho pomatené písknutí mi nevadilo. Pomalu jsem se zvednul, prokřupal hřbet a velice potichounku se vydal směrem ven do lesa. Začal už nový den a tak jsem si říkal, že bude nejlepší prostě vyrazit na lov nebo aspoň na obhlídku území.
Ani jsem ještě nebyl venku a už mne do čenichu udeřil pach cizáka. "Hej Regisi, spíš?" řekl jsem za sebe. "Jdu zkontrolovat hranice, polež tu jak dlouho chceš a pak klidně vyraž domů, když musíš," rozloučil jsem se s ním. Les byl rozlehlý a pokud budu mít práci s vyháněním tuláků, bylo mi jasné, že Regis se sbalí a vypadne. Ne, že by byl srab, ale měl jsem z něj pocit, že konflikty nejsou jeho parketa.

//les

Bruno makal. Asi věděl, že já jsem tu pán a když nebude dělat, co chci, tak ho prostě sežeru. Navíc taky věděl, že se mnou se na tom má líp, než s kýmkoli jiným. On měl všechny stromy v lese a já zaručoval, že tady nikdo veverky lovit nebude. Bruno tedy pracoval a uklízel a já se spokojeně rozvalil na jediné použitelné kožešině lišek, které jsem si sám dotáhnul. "Co koukáš jako bys porodil křečky?" zeptal jsem se se smíchem Regise, který vypadal, jako by měl vyvrátit všechno, co snědl. Jo smrdělo to tu, ale kdo s tím mohl něco udělat. Bruno ovšem odstranil ryby a s nimi odešel i velký kus nechutného zápachu. Měl bych pak vyrazit na lov a ulovit něco dobrého, co by mi mohlo pomoct to tady trochu zabydlet na zimu. "Až si odpočinu bude to chtít jít něco ulovit," pronesl jsem a jako na potvoru si zívnul, takže bylo jasné, že s odpočinkem to myslím vážně.
Položil jsem si hlavu na tlapky a sledoval Regise, který mluvil o tom, jak to tu vypadá hezky velké a že to trochu vylepším a bude to fajn. A jády jády dá... usnul jsem. Ani nevím kdy, ale až když jsem se vzbudil mi došlo, že jsem usnul. Bruno mi spal na hřbetě a spokojeně oddechoval.

//buk

Vlezl jsem dovnitř a mrštně švihnul tlamou, do které jsem uchopil liščí kožešiny, abych je rozvrstvil po ne úplně vzhledném úkrytu. "Jsem v pohodě Regisi," zabručel jsem. Tohle jeho opečovávání se mi nelíbilo, nechtěl jsem mu být na obtíž a takhle jsem si přišel naprosto neschopný. Čím víc se o mne strachoval, tím víc neschopně jsem si připadal a tím víc jsem bručel.
Trochu to tu zatouchalo od kožešin, které sem nanosil bývalý majitel. Tedy kožešin. Byla tu jedna kožka ze zajíce, kus potrhané srnčí kůže a někde v zadu... "No tak to je nechutný," pronesl jsem a mírně se mi navalilo, když jsem v té změti kostí a listí nalezl tři ryby ve stádiu silného rozkladu. Pořád jsem se trochu vrávoral, ale pokud jsem nechtěl svůj nový domov pozvracet, musel jsem se toho zápachu zbavit. "BRUNO!" zavrčel jsem. "Ano pane?" objevila se veverčákova hlava s otázkou na tlamičce ve vchodu. Tlapkou jsem ukázal na ryby. Veverčák polkl a pak kývl hlavou. Nemusel jsem ho ani pobízet, aby se dal do práce. Já si mezitím kecl na svoje liščí kožešiny a sledoval, jak veverka mrštně odstranila jednu, druhou i třetí rybu, aby v zápětí odstranila i starou kůži ze zajíce, která divně zapáchala. "S tou srnčí si nedělej starosti, vynesu ji pak," pronesl jsem, když se veverčák podivně koukal i na poslední pozůstatek po bývalém majiteli. "Bude se to tu muset vyklidit," dodal jsem trochu omluvněji k Regisovi a pomalu sjel do lehu.

Hlava se mi pořád motala, ale s každou vteřinou se svět přestával tak rychle otáčet a spíše se zastavoval. Regise jsem pomalu začal poslouchat. Nejprve ke mně jeho hlas dolehl jako šum vody, ale postupně jsem ho slyšel lépe a lépe, jak mi odlehly uši. Najednou mne jeho zuby hryzly do ucha a já mírně nadskočil. "Co to děláš?" vyjel jsem na něj, ale spíš to znělo jako ospalé odmávnutí někoho kdo vás budí. Málem jsem omdlel, ale jeho zuby mne probraly k životu. "Nevím co... co se stalo, ale najednou jsem byl na nějaké hoře a přišlo mi, že tam byl Vlčíšek, ale zní to jako... pitomost," zvedl jsem se do sedu. Přišlo mi, že se mi hlava motá trochu rychleji když jsem si sedal, ale zvládl jsem to. Nechtělo se mi spát ani jsme se necítil unaveně, spíše mne ten teleport trochu odrovnal a bylo mi na omdlení, ale to se rychle srovnávalo. Kožešina mi sjela z těla a já pochopil až teď, že Regis nějak nerespektuje osobní prostor.
Kolem byla šílená chumelenice. Bruno byl u vchodu do jeskyně. "Schovat se bude asi dobrý nápad," pronesl jsem a trochu pomalu se začal šourat do jeskyně. Bylo mi lépe, ale pořád to nebylo úplně ono. Vysála mne moje magie, ale i teleportační skoky. Tohle nebylo úplně dobré pro jednoho vlka aby absolvoval během jednoho dne a já teď pocítil následky.

//úkryt

//teleport

PUF. Najednou jsem byl zase na místě. Otevřel jsem oči, hlava se mi motala. Kolem už nebyl chlad a zima, nebo ne takové jako před chvilkou. Ne, kolem byly stromy mého domova. "Co se..." chtěl jsem se zeptat, co se stalo, ale tlapky se mi podlomily. nevydržel jsem na nich stát, jak jsem byl promrzlý a křehký. Navíc se mi houpal žaludek jako na vodě a hlava se ne a ne zastavit. Bylo to šílené. Hlavou mi letěla spousta myšlenek. Bylo to skutečné, byl to sen, byl jsem někdě jinde nebo jsem byl tady aj enom jsem si to vymyslel. Kde ta síla byla, co mne odnesla a proč. A nebo jsem to byl já a mám takovou sílu já... Nemohl jsem zastavit svou hlavu a jen jsem tak ležel na chladném sněhu. Regise ani Bruna jsem moc nevnímal. Neměl jsem na to sílu.

//teleport z boku
23. ujisti vlčíška že na něj věříš

Koukal jsem jako puk, protože najendou jsem byl v naprostém sněhovém nadělení. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho a nic jsem neviděl. Kolem byla jenom bílá tma. Stromy nebyly nikde k vidění ani nademno ani kolem. "REGISI!" zakřičel jsem, když mi došlo, že ani ten tu nikde není. Tohle mi hlava nebrala. Najednou všude kolem tolik sněhu, příkrý svah a strašná zima. Otřásl jsme se, až mi zadrkotaly zuby o sebe. Obrátil jsem pohled směrem dolů, ale vypadalo to, že bych si sestupem spíše rozlámal hnáty. Musel jsem jít nahoru a doufat, že se dostanu skrze mraky.
Udělal jsem několik kroků, které se zdály jako kroky malého vlčete, které poprvé jde do světa. Nebyl jsem si vůbec jistý vlastníma tlapkama. Spíše, než abych šel jsem v přikrčení mírně plazil vlastní břicho na sněhu. Nebylo to příjemné, ale aspoň jsem postupoval. Sníh sílil a byla větší zima a hučelo mi kolem uší a.... ticho. Zvedl jsem hlavu a mírně se oklepal od sněhu, který mi zalepil oči i čenich. Předemnou bylo naprosté ticho a klid. Stál tu vlk, který koukal přímo na mne a kolem nás řádil nečas. Jeho bílá aura byla nádherná a kožich měl jako napadaný sníh. "Kdo..." uniklo ze mne. Vlk se na mne jenom usmál a já věděl. Tohle byl vlčíšek. Tohle bylo stvoření, kterým motají vlčice hlavu vlčatům a bylo přímo před mou maličkostí. Nechápal jsem. Kde to jsem a proč tu jsem? To ztrácelo význam, teď tu byl tenhle vlk a já věděl, co musím říct. "Já... já věřím," vykoktal jsem ze sebe a doufal, že tím vlka neurazím. Viděl jsem jeho slabounký úsměv a ještě menší pokývnutí hlavou, než jsem udělal PUF.

//teleport do buku

5. Postav vlkuláka.
Můj les. Bylo fajn moci o něčem říct, že je to vaše. Můj les, můj úkryt, moje smečka. Nádhera, táta by byl hrdý, ale rozhodně by mne nepochválil za to, jak je tu prázdno. Sníh padal opravdu ve velkém a já věděl, že bych se měl popravdě zaměřit i na to, že to tu zaplním vlky dřív, než mi sem začne lozit jenom nějaká ztracená tulácká chátra. Nechtěl jsem přijmout každého, jen toho, kdo bude mít nějaký schopnosti, ze kterých by měla smečka užitek. Škoda, že Regis nechce byl by z něj dobrý gamma vlk. Ale co třeba ho jednou přemluvím a přidá se k nám oficiálně… teda ke mně… Po očku jsem pohlédl na Regise a hrál si při tom se sněhem, který pořád padal, jako by se to nikdy nechtělo zastavit. Začal jsem neurčitě tlapkou přejíždět po sněhu. Asi jsem něco stavěl, ale co, těžko říct.
Regis byl evidentně vysazený na to co vlčice chtějí nebo nechtějí. Mírně jsem si odfrknul, ale mohl to brát jen jako, že je mi zima a odchrchlávám hlen. Proč by mělo vlka zajímat, co vlčice chce? Je to vlčice, má daný místo stejně tak, jako ho mají dané vlci. Ale věděl jsem, že ne každý vlk tohle rád slyší. Někteří prostě rádi nechávali vlčicím prostor pro rozhodování a tak… A pak se jim to vždycky po..re pod tlapama.
Další část rozhovoru se stočila k tomu, jak to tu vypadá hezky a co by chtěl udělat Regis se svým úkrytem. ”To zní jako dobrý nápad, kdybych tě pak hledal, tak bych věděl aspoň kde. Možná by nebylo od věci kolem navěsit i nějaké fáborky, aby tě vlci našli… i když to by mohlo přilákat i nechtěnou pozornost. Lesy jsou plné blbců.” Nahrnul jsem kupku sněhu a uplácal ji. Začínalo to vypadat jako vlk. Bruno seskočil ze svého místa na větvi a strčil do provizorních důlků dvě šišky. Konečně to vypadalo jako vlk. Tak a do jara tu nebudu sám.
”Víš co bych si přál? Navštívit Vlčíška, aby mi třeba splnil příní že….” PUF! A byl jsem pryč. Zůstal po mne jenom ten vlkulák a zvířený sníh a Bruno, který koukal na Regise jako by mu uletěly včely. ”CO TO -spousta nadávek- BYLO!” domáhal se vysvětlení veverčák.

//Teleport Zubatá