Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 4/5 les

Zašal jsem se pomalu sunout do úkrytu, abych tu hezky odložil svůj úlovek. Dobral jsem se směrem dolů na dno svažitého úkrytu k průrvě, kde před tím pospával Bruno. Táhlo to tu a jí doufal, že na druhé straně průrvy bude nějaká další chladnější místnost. Protáhl jsem se tam a pak smýkl srnkou o zem, abych iji procpal za sebou. A měl jsem celkem pravdu. bYla tu menší místnost, kteráá ovšem byla poměrně dost chladná. Ve stěnách byla spousta děr, kterými sem dovnitř proudil slaný vítr. POdíval jsem se jednou skulinkou ven a uviděl sráz a moře kolem. TAk tohle je perfektní místo pro uchování potravin. Doufal jsem, že i v létě tu bude takhle příjemný chlad a bude tu tedy moct vydržet maso nějaký ten pátek, pokud ho hned nesním. neměl jsem ani moc představu o to, že by se ke mně někdo třeba mohl v budoucnu přidat, takže jsem myslel hlavně na maso pro sebe. Srnu jsem umístil kdo téhle ledárny a pak se začal zase soukat otvorem ven. Narozdíl od srny sem byl mohutný a ne tak skladný.

//loterie 3/5

KOukal jsem na vlčici, která se stáhla a odešla. Ne teda bez vyhrožování, že se vrátí, ale já to bral tak, že je to jenom planá výhružka. Popravdě pokud se vrátí bylo mi jasné, že ji sem dovede hlavně zima. VYpadalo to, že bude zima opravdu drsná a nebude s brát servítky s nikým. Bylo tolik sněhu, že se pomalu zdálo, že pokud má někdo kolem vlčata, tak udělal velkou chybu, pořizovat si je v zimě. V tenhle moment jsem nemohl tušit, že jsem sám jedním z takových blbců. POdíval jsem se na čerstvě ulovenou srnu. Popadl ji do tlamy a začal ji tahat směrem k úkrytu. Ve větvých jsem zaslechl šramot. Bruno nejpsíše všechno sledoval, ale nezpojoval se. Možná jsem tomu byl rád. Bylo dobře, že se takhle hezky schovával a jenom pozoroval, mohl mi pak podávat různé informace.
DOtáhl jsem srnu k úkrytu. ROzhodl jsem se pustit do menšího úklidu a práce. Stáhl jsem srnu z kožešiny a hezky ji rodložil na zem. Pak jsem si ukousl kus masa a pustil se do jídla. Mezitím jsem nechával ve sněhu maso hezky chladnout. Věděl jsem o tom, že v jeskyni z jedné části táhlo, takže jsem doufal, že tam budu moct maso případně skladovat, kdybych měl v zimě hlad a nechtělo se mi lovit. Spořádal jsem svůj vlastní kus potravy a pak se pustil do toho, coj sme naplánoval. Nejprve jsem do úkrytu hodil kožešinu a pak jsem začal dovnitř tahat maso.

//úkryt

//loteire 2/5

Vlčice smrděla a hned, jak se zvedla ze srnky se pustila do vrčení. "Teď tu bydlím já a žádný Stín tu není," řekl jsem jí autoritativně, když se začala obhajovat. Pro mne to byla jenom ztracená tulačka, která se přitáhla ohřát do lesa, ale možná tu opravdu dřív bydlela. To by se mohlo hodit, mohl bych si jí tu nechat. Ale nesměla by tolik smrdět. Než jsem stihl domyslet svou myšlenku vlčice na mne skočila. Snažila se mne napadnout a zakousnout se mi do krku. Byla rychlá a na to jak vypadla, že umře hlady za pár minut, byla i přehnaně energická.
Jenže já byl silnější.
Strhl jsem ji na zem a tlapkou ji přirazil pod sebe. Zavrčel jsem jí kus od ksichtu a moje prskání muselo dopadnout na její čenich. "Tak poslouchej ty malá mrcho, jestli ti to tu dřív patřilo nebo tomu Stínovi, tak teď tomu tak není. A máš dvě možnosti, buď se umeješ a budeš dělat, co ti řeknu a nebo vypadneš a už se nikdy nevrátíš, je ti to jasný?" zavrčel jsem a pak pro jistotu zaryl svoje drápy do jejího kostěného hrudníku. Zmítala sebou, ale já byl prostě silnější. Než jsem jí pustil ještě naposledy jsem přitlačil, až jsem uslyšel malé lupnutí. Zlomil jsem jí kost.

//loterie 5/5

Na to zjišťovat, co tu ta podivná nestůvrka dělala bylo pozdě. Běžela po jedné z MÝCH srnek a já ji musel zastavit. Přece jsem si jako Alfa nemohl nechat tuláky pobíhat po lese a lovit MOJE srnky. Takže mi nezbylo nic jiného, než s vrčením vystartovat. Jenže, než jsem doběhl k srně a vlčici, visela jedna na zádech druhé. Konkrétně vlčice se drápala na srnku. Mírně jsem se nahrbil a přemýšlel, jestli zaútočit nebo pomoct. Měl jsem jenom chvilku na rozhodnutí, ale zvítězila jednodušší varianta.
Srna zvedla nohy do vzduchu a já jí skočil po krku. Moje svalnaté tělo způsobilo, že její krk šel automaticky dolů. Na zadku jí seděla vlčice a ta tiskla k zemi zase zadní půlku. Měl jsem tak poměrně lehkou práci s tím, se srnce zakousnout do krku a trhnout. Krev se roztříkla na mne a na bílý sníh, ale srnka padla na zem, jako bych jí zabil jediným úderem, takovou sílu jsem do svého stisku zubů vložil. Když bylo po všem odtáhl jsem se od zabitého zvířete a olízl si čenich. Pohledem jsem sledoval vlčici a v tlamě cítil krev. Odplivl jsem si rudou skvrnu na bílý sníh a vycenil zuby. "Co tu sakra děláš?!" zavrčel jsem na tulačku, která doposud držela zadek srnky v zubech. Rozhodně se mi nelíbilo, že by se nějaká tulačka pustila do mojí kořisti.

//loterie 3/5

Došel jsem sněhem za Jasnavou a sledoval ji. Vypadala kromě toho, že jí bylo nejspíše celkem blbě, docela v pořádku. Sledoval jsem její počínání s úsměvem. Nejspíše se svoje nedostatky v železnosti žaludku snažila schovat, ale ne dostatečně. Aspoň ne tak, abych si toho já nevšiml. Ale taky každý by si všiml toho, že mu v lese najednou je cítit pořádně někdo cizí a ten štiplavý puch by nezamaskovala ani náhodou. Jen jsem kývl hlavou, nechtěl jsem jí to dělat nějak horší. Rozhodně ne, když vypadala jako hromádka neštěstí už teď.
Pak se ovšem začala loučit. Nechtěla doprovodit a tak jsem jenom znovu kývnul hlavou. "Kdyby náhodou, tak se aspoň vrať a pak tě dovedu," řekl jsem jí a doufal, že to tak přípdně udělá. Otřela se o mně, ale se mnou to moc nehnulo. Nebyl jsem ten, co by se vázal na náhodou vlčici. Ano, znamenala pro mě něco jiného, než náhodné vlčice kolem, ale rozhodně to nebyla vlčice, kterou bych si představil po svém boku jako Alfu. Na to jsem ji dostatečně neznal.
Zmizela mi z dohledu, zatím co já ji pohledem doprovázel mezi stromy. Protáhl jsem si pak hřbet a rozhodl se, že bych se měl projít po okolí. Ne, že bych neměl v plánu někdy zase obejít hranice a označkovat, ale přišlo mi, že teď by se to více než hodilo. A tak jsem vyrazil kolem hranic. Šel jsem celkem klikatě, abych se mohl cestou otřít nebo označkovat více prostoru. Chtěl jsem tu mít jistotu, že se sem nedostane nějaká škodná a podle toho, co říkal Regis, byl minulý majitel dost cvok na to, aby se vracel. Já ovšem o nezvané hosty nestál a tak jsem prostě obcházel od místa k místu. Tady označkoval, tam se otřel. Jinde jsem jenom delší chvilku postál, vdechoval chladný vzduch a rozhlížel se. Pak jsem se zase vydal dál. Obejít celý les mi netrvalo nijak dlouho, jediné, na co jsem musel dávat pozor bylo překonání potoka, který tekl středem a pak taky u srázu nejít moc blízko k okraji, ale jinak jsem to měl zvládnuté poměrně rychle.
Na jedné části mne ovšem něco narazilo. Přímo od řeky vedli do lesa stopy a stopa byla čerstvá. Vyrazil jsem po nich a uviděl po malé chvilce vlčici, která vypadala oškubaněji než vrána a smrděla velmi výrazně. Její oči mne neviděli, sledovala stádo srn, které bylo mezi námi. A pak vyrazila. A sakra! Taky jsem se dal do běhu a moje poklidné značkování se porměnilo v bizardní lov s cizinkou a cizinky najednou.

loterie 2/5

//díra

Vylezl jsem z úkrytu a hned se vydal k nedalekému křovisku, abych vyslyšel volání přírody. Můj pach navíc mohl krásně posloužit jako pachová stopa, abych od úkrytu odlákal případné predátory nebo nezvané návštěvníky. Nerad bych se o svůj úkryt před chladem a zimou nedobrovolně dělil třeba s tchořem, liškou nebo podobnou havětí. Usmál jsem se na svět, kde všechno vypadalo hezky klidně a uspaně pod sněhovou přikrývkou. Natáhl jsem do čenichu pachy okolí a ucítil jsem Jasnavu, která nejspíše neodešla pryč, jak jsem si prve myslel.
Rozešel jsem se vycházkovým krokem jejím směrem. Vypadala trochu špatně, ale ne zase moc. "Ale dobrý ráno," houknul jsem na ni. Cítil jsem kolem pach zvratků, který ale ve větru nebyl už tak silný. Ušklíbl jsem se. "No neříkej, že ti ty švestky nesedly... Já tě varoval, že ti bude špatně, když jich sníš moc," zasmál jsem se a pohledem se rozhlédl. Bylo ticho. Jako ticho před bouří. "Hádám, že bys měla jít, než se zase objeví nějaká bouřka. Chceš doprovodit?" zeptal jsem se. Nevnucoval jsem se, ale takhle to bylo přece správně. Pořádný chlap dohlédne na to, aby došla vlčice v pořádku domů. Co to je vůbec za smečku, co nechá vlčice jen tak courat pryč.

Loterie 1/5

Byl jsem celý rozlámaný, ale vzbudil jsem se. Slunce proniklo otvorem dovnitř a mne polechtal sluneční paprsek přímo mezi očima. Mírně jsem se zavrtěl a pak rozlepil oči. Mžoural jsem do světla a podivně se mi kymácela hlava, ale nic nepředstavitelného. Hezky jsem si sedl na zem a pomalu se protáhnul. Nespěchal jsem. Bruno pořád spal a já jenom přejel pohledem kolem. Jasnava byla v trapu. Trochu jsem zabručel něco neurčitého na její účet. Nepřišlo mi slušné, aby po tom všem jenom tak zmizela, jako bych jí ani za rozloučení nestál.
Příroda ovšem volala a já si rozhodně nechtěl zadělat tenhle úkryt, když ho Bruno konečně pořádně vyčistil. I když jak jsem se na to ve světle slunečního paprsku koukal, bylo tu celkem dost práce. To mohlo ale ještě chvilku počkat. Vyrazil jsem tedy ven z úkrytu, abych vykonal svoje ranní povinnosti.

//les

loterie 1/5

Byl jsem spokojený a celkem ospalý, takže když se Jasnava začala hlotonit, mírně jsem zavrčel ze spánku. Nebylo to nic neslušného jenom vlk, který se chtěl prostě vyspat a neměl na tohle brzké vstávání vlčic náladu a popravdě jsem pro to ani neměl pochopení. Jasnava se potom zavrtěla ještě jednou a vymanila se z mého medvědího obětí. Něco řekla o tom, že jde někam, ale popravdě jsem byl pořád ještě v říši spánku, takže jsem jí reálně moc nerozumněl. "Jo jo jasně," řekl jsem jenom neurčitě a pak se přetočil na druhý bok, abych dospal to, o co mne připravila ona svým hlotoněním se a vymaňováním se. Copak nemohla taky ještě třeba hodinu dvě deset spát? Nemohla, její kroky mi zmizely v tichosti, jak se vypařila pryč z úkrytu jako pára nad hrncem. Jestli opravdu odešla jsem nevěděl, ale věděl jsem, že by mne mrzelo pokud by bez rozloučení odešla. Jenže spánek byl tak nějak momentálně přednější.

Loterie 5/5

Spokojeně jsem usnul, protože jsem byl po celém to výkonu celkem energeticky na dně. Slunce mezitím začalo pomalu stoupat na obloze a přinášet tak nový studený den. Venku se situace uklidnila, už tolik nefoukalo a nepadal sníh. I když mrzlo bylo to celkem příjemné počasí na cestování, takže když jsem se konečně probudil a uviděl, jak do jeskyně proudí světlo, došlo mi, že Jasnava mě asi brzo opustí. Trochu mě to zamrzelo, její teplo bylo příjemné, takže jsem se jenom zachumlal do jejího kožichu víc a znovu zavřel očka, abych se pěkně dospal. Vstávat se mi rozhodně nechtělo. Včerejší noc byla fajn, ale i já to možná malinko přehnal. Nepamatoval jsem si totiž úplně všechno. Věděl jsem, že jsem měl kvašené švestky a že jsme si celkem dost užívali, ale co bylo pak? Hmm okno. Takže jsem jenom doufal, že jsem jí nezneuctil nebo něco podobnýho, ale to by asi neležela takhle hezky pěkně vedle mě ne?
To že v úkrytu začal růst mech, která nyl pohodlný a měkounký, to jsem si ani za mák nevšiml. Kdo by si toho taky všiml, když byl furt ještě jednou nohou v říši snů.

Nechtěl jsem působit jako nějaký neurvalec. Sice jsem jí oplácel polibky, ale nesnažil jsem se využít situace. Ne vážně jsem nechtěl překročit nějakou hranici slušného chování, ale když už se ta nastavovala. Nemohl jsem ji nechat jen tak stát, no a nechopit se situace... nebo mohl? "Chceš...?" vyšlo ze mě s povzdechem, když jsem si stoupnul. Ne, nešlo to. Táta by řekl, že mám být prostě chlap a udělat to, co chci. Jenže semínko pochybnosti ve mně pořád bylo a to říkalo že bych neměl zneužívat jejího stavu, abych sám sobě pomohl... udělal co chtěl....
Snažil jsem se, jo snažil jsem se jí přesvědčit, že nechce tu další švestku. Věděl jsem, že jí to vleze do hlavy. Jenže Jasnava se tu různě promenádovala a dráždila mne každým svým pohledem, slovem, dotekem. Ale když si to paní přeje. Všechno sebeovládání bylo v háji. A tak jsem bez okolků udělal to, co jsem sám chtěl a co podle špitavého prosím chtěla i ona. Jeden by řekl, že na tuhle situaci budu pohlížet jinak. Přeci jenom bylo to moje poprvé. Jí bych to nikdy nepřiznal, bylo by to pod mou úroveň chlapa. Shenn si ze mě kvůli tomu dělal srandu, ale já nechtěl jenom popadnout nějakou vlčici, která stejně musí vydržet, cokoliv po ní budu chtít, protože jsem syn Alfy. Nevím, chtěl jsem od toho okamžiku trochu víc, než pitomou poslušnost. Naštěstí táta nikdy nic ve výchově nepodceňoval a aspoň teoreticky jsem věděl, co a jak. Popravdě jsem netušil, jak moc to ví Jasnava.
Nejsi kuře, jsi chlap! Polknul jsem a nechal se vést instinktem a dobře zvládnutou teorií.

loterie 5/5

Jasnava byla čím dál tím víc roztomilá, jak se tomu snažila přijít na kloub. "Ovoce je fajn, ale tohle už je ve stavu kvašení, proto tak sladce voní a trochu pálí v tlamě," osvítil jsem jí novým druhem informace, který se jí v životě nejspíše vůbec hodit nebude, ale aspoň řeč nestála. Začínal jsem být celkem v náladě. Kdyby tu nebyla Jasnava, vydal bych se třeba na nějaký ten noční lov nebo zavýt na nejvyšší kopec, který bych našel... Jenže s Jasnavou, která se ke mně tiskla to šlo špatně dohromady. Zdá se mi to, nebo se ke mně tiskne víc a víc. Najednou mi přejela čenichem po spodní čelisti. Příjemný záchvěv se mi rozlil tělem a já si pohrával s myšlenkou využít toho, že je v takovéhle náladě. Nemůžu být blbec, co zneužije toho, že je opilá a navíc ztracená ne? Nejsem hajzl... nebo jo?.... Ne, nejsem, ale.... Trochu se to ve mně mlátilo. Navíc ona začala mluvit a jako by si o to říkala. Šeptala mi jak je ráda, že jsem jí zachránil a jak se jí líbím a....
A tak nějak se ke mně tiskla a já věděl, že všechny moje zásady, které říkají, že je to volovina se někam vypařily. Nebyl jsem muž slova, ale činu, takže jsem udělal to, co jsem věděl, že by se jí mohlo zamlouvat. Tlapkou jsem jí vytáhl čenich ze svého kožichu, abych jí ho zvedl do výšky svých očí a pak jsem jí olíznul. Letmé políbení, kterým jsem naznačoval, že se mi taky líbí. Jenže u jednoho letmého jsem nezůstával a pokračoval laskáním její tváře a krku.

//loterie 5/5
Ležela vedle mě, oheň hřál a tancoval svými světelnými výtvory po stěnách. Jasnava začínala jasně ukazovat známky toho, že není vůbec zvyklá na zkvašené ovoce. Trochu jsem pozoroval, že se jí v očích zračí podivný odlesk a taky nebyla schopná se nesmát, když něco říkala. "Ze zkvašenýho ovoce můžeš mít potom pořádný bolehlav, když ho sníš hodně," pronesl jsem světácky, jako bych znal všechno, co se kvašených plodů týkalo. Ne, že bych se jimi opíjel nějak často, ale rozhodně jsem svůj díl pozřel, abych věděl, že napoprvé se to nesmí přehánět. Shenn by ji nechal sežrat všechny a pak by se bavil tím, jak to nezvládá. Měla štěstí, že potkaal mě a ne mého bratra. S tím by teprve zažila pořádnou srandu.
"Fajn, tak půlku," pronesl jsem a abych jí zabránil sežrat celou, tak jsem si hned jednu strčil do tlamy, rozžvýkal a polkl. Zůstala už jenom ta poslední. Chtěl jsem jí přihrát tlapkou k ní, ale pak jsem si to rozmyslel, protože by ji přece mohla sníst celou. Začalo mi to taky stoupat do hlavy, ale ještě jsem se ovládal. Navíc jsem měl větší hmotnost, takže na to, abych o sobě nevěděl, by bylo potřeba víc, než čtyři švestky. Rozkousl jsem tu poslední a půlku položil Jasnavě k tlapkám. Pravý gentleman.

Jasnava pípla a mě došlo, že jsem měl možná volit trochu lepší přístup. Za tu dobu, co jsem byl mimo smečku jsem vyšel ze cviku mluvit s vlčicemi. Těch bylo na cestách málo a já popravdě nehledal jejich společnost. Věděl jsem z domova svoje, abych se k nějaké vlčici nepřimotal. Popravdě jsem si spíše držel odstup i z jiného důvodu a tím bylo přesvědčení. Nechtěl jsem, aby si mne nějaká omotala kolem tlapky a tak bylo lepší se jim vyhnout úplně. Z toho důvodu jsem měl ovšem pořád ostré hrany, které jsem neuměl zaoblit kvůli vlčicím. "Má spíš štěstí, že už tu není," podotknul jsem suše. Páni ty švestky mi vletěly rychle do hlavy.
Bruno upoutal Jasnavu, ale naštěstí šel spát. Neměla tak moc šanci se nad ním rozplynout do stavu, ve kterém se vlčice nacházeli kolem vlčat nebo roztomilých tvorečků. Byl jsem za to rád, protože Bruno měl svou práci a nepotřeboval jsem, aby ho někdo rozptyloval. Navíc se sám musel prospat a to, že tak činí prozradilo tichounké oddechování zrzavého tvorečka pár minut po tom, co si lehnul.
Jasnava se přidala k mému boku a já doufal, že se nestane nic nepřístojného. Nerad bych ji vyděsil. Švestky mi zůstaly dvě a ty tři v břiše mi příjemným způsobem stoupaly břichem v podobě hřejivého tepla. Moje společnice nikdy švestky neměla a bylo to vidět. Naklopila je do sebe, jako by nemělo být dalšího dne. "Hej..." vydechl jsem jenom, ale to už si do sebe naládovala tu poslední. Šibalsky jsem se usmál. "Tak tebe bude ráno bolet hlava jako nikdy," pronesl jsem se smíchem v hlase. Vlčice se už ovšem mlsně koukala na zbylé dvě švestky. "Nevím, jestli bys měla..." pronesl jsem. Nechtěl jsem pak řešit, že se někde zebleje. Nastřelená vlčice byla vtipná a okouzlující jenom pokud znala míru a Jasnava se mi nezdála, že by ji měla, natož znala.

Mírně jsme si prokřupal záda a pak se uložil na kožešinu na zem. Jasnavě nešlo na rozum, že by to tu někdo opustil. "Podle toho co vím, tu žil nějaký idiot, který si vyskakoval na kolemjdoucí, takže bych se ani nedivil, kdyby tu smečku někdo zrušil násilím," podotknul jsem a ani mi nepřišlo, že bych nemusel používat takové výrazy. "Ale to nás asi trápit nemusí," dodal jsem ještě. Jasnava se hned jako správná vlčice pustila do toho, že by to tu vylepšila. No neříkal jsem Regisovi, že to tu potřbeuje tlapku vlčice? Co kdyby Jasnava tak nějak mohla pobývat tady a pomáhat, třeba by se časem přestěhovala sem ke mně. "To by bylo perfektní, úkryt a les celkově potřebují nějaký ten jemný dotek vlčice, já se popravdě v tom, jak má být co uspořádáno, aby to působilo útulně nevyznám," pronesl jsem s úsměvem. Tohle bylo přesně tak, jak jsem to měl rád. Vlčice se postará o to, abych se cítil jako doma a já o to, aby měla místo, které může přetvářet na domov. Jenže to nevypadalo, že Jasnava chce být právě touhle vlčicí.
Najednou vhopkal do úkrytu Bruno. "Pane! Našel jsem tohle v lese, mohlo by se vám to hodit." Koutkem oka jsem pohlédl na veverčáka. "Jasnavo, Bruno. Bruno, Jasnava. To je můj... sluha? Nevím, jak ho ještě označovat. Tohle je návštěva Bruno, tak se k ní chovej dobře," vysvětlil jsem a sledoval, jak veverčák vyšvihnul mírnou poklonu, než se odhopkal uklidit do rohu jeskyně. Tam se stočil do klubka a usnul. Měl toho chudák už dost, ale přinesl nám trochu nahnilé švestky. Kde je vzal jsem netušil, ale rozhodně jsem tím nehodlal opovrhovat. Musel mít sakra štěstí, když jich tolik našel. Přičichl jsem k nim a bylo mi jasné, že jsou trochu zkvašené, takže to bude celkem dobrota. "Dáte si?" nabídl jsem Jasnavě a přihrál k ní čenichem tři švestky. Sám jsem si jich před sebou nechal pět. S chutí jsem hned dvě švestky sežral.
Jasnava se pak zeptala, jestli by se ke mně nemohla přitulit. Trochu jsem se na ní podíval, ale pak jsem si řekl proč ne. Byla celkem pěkná a klepala se i uhně zimou, tak jsem kývnul. "Ale jenom pokud nebudete dělat, žádné nepřístojnosti," podotknul jsem a hrál si na opravdového gentlemana, kterému nejde o nic jiného než zahřát nebohou vlčici. Při tom jsem rozkousal a spolkl třetí švestku.

//použit bonus štěstí

//loterie 3/5

Došly jsme do úkrytu a já si užíval, že je tu tepleji než venku. U vchodu byla pořád zima a z průrvy trochu táhlo, ale nebylo to nic extra. Jeden se prostě jenom trochu posunul. Podíval jsem se na Jasnavu, která ovšem zahřátě moc nevypadala, spíš naopak. "Dřív tu asi byla větší smečka, ale místo jsem našel v podstatě opuštěné, takže hádám, že tu o to nikdo moc nestál," pronesl jsem. "Já doufám, že se mi to tu podaří zabydlet a navíc teď v zimě by to pro tuláky mohlo být dobré místo na přežití... I když bych z toho nerad měl útulek," dodal jsem ještě ke svým plánům. S Jasnavou se dobře povídalo, což o to. Mrkl jsem na ni spiklenecky a pak jen kývl hlavou, aby se usadila kam uzná za vhodné.
Mluvila o tom, že hladová není ale podle slov a tak dále byla zmrzlá vážně až na kost. "Ale jistě vemte si kterou kožešinu potřebujete," pronesl jsem a hodil k ní blíž hlavou jednu z liščích, která byla nejhustější a nejnovější. Úplně jsem nechtěl, aby ležela jenom na té srnčí, mohly by jí nastydout vaječníky a to by už neměla skoro žádnou cenu do budoucna. Takhle jsem o ni hezky pečoval a třeba si tak udělám dobrý záznam u té její smečky. "Počkejte, zahřeju to tady trochu," pronesl jsem a vyskočil. Došel jsem ke vchodu a utrhl jednu z větvý buku, který tu ležel a chránil vchod. Donesl jsem větev zpátky do prostředku jeskyně. Trochu to zaprskalo, začoudilo a větev vzplála. Na tyhle lehké magické triky jsem se už ani nemusel moc soustředit. Navíc vyspaný a najedený jsem na to měl dost energie.
Lehl jsem si zpět na svou kožešinu a čekal až oheň vytopí prostor a Jasnava se zahřeje."Zimu snáším celkem dobře, to je pravda, ale zase to mám potom horší když zmoknu se schnutím," odvětil jsem jí s úsměvem.