Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Smečka 4/4 -> pojmenování

Chávo měl pravdu, že bez světla tu bude tma. Jeskyně se mu sice vysmála do ksichtu, ale nebylo to nic, co by myslel nějak zákeřně. Ne, jen konstatoval fakta. Já se jenom rozhlédl kolem. Mé maličkosti se tu líbilo a neviděl jsem důvod, proč by to mělo být jinak. "Bude tu prostě hořet pořád oheň, někdo ho bude mít na starosti a bude muset zajistit, aby oheň stále hořel," konstatoval jsem suše. Tohle místo se mi prostě líbilo a já se rozhodl, že už to jinak nebude. Byl jsem pevně rozhodnut přesunout se sem. Bylo to nelogické a naprosto iracionální. Začínala zima a já táhl do hor? Proč? Protože mne sem něco táhlo, ale co? Možná jenom doufám, že naleznu kus domova v téhle zimě. Chtěl jsem navíc něco jiného, než místo, které jsem tak nějak zdědil a kam pořád někdo lezl. Chtěl jsem místo, které bude jenom moje a které si vyberu já. A tohle místo tomu plně odpovídalo. Rozhlédl jsem se naposledy kolem. "Bude potřeba to tu zbudovat. Otázka zní, jestli sem taky přejdou ti, které jsme nechali v tom starém lese, ale to je jejich problém..." mluvil jsem nahlas a dával tak CHávovi nahlédnout do svých myšlenek, do mé hlavy, do mého srdce. "Musíme nalovit, pokud to půjde, než začne být zima, ale to by mělo jít v horách kolem. Kožešiny se budou hodit na zakrytí té studené země a taky to bude chtít dřevo, které využijeme na oheň, který tu bude hořet," probíral jsem si všechny věci, které se musely zařídit a v hlavě se mi prostě objevovaly další a další položky. Bylo toho hodně, ale já cítil vzrušení, že konečně mám něco, co je jen a jen moje a co mi dává smysl, cíl. Něco co můžu dělat a čemu se věnovat. "Co se zamyselt i nad nějakým jménem? Napadá tě něco, jak bychom tu smečku mohli pojmenovat?" zeptal jsem se Cháva a obrátil se na něj. "A taky by bylo fajn vědět, co bys byl schopný udělat, abych s tebou v tomhle mohl počítat. ROzhodně by se to podepsalo na tvém postavení ve smečce," dodal jsem ještě s úsměvem a spiklenecky na něj mrknul. Byl tu se mnou a taky budoval tenhle nový prostor. Náš nový životní prostor! Už jsem se viděl, jak stojím na kameni a pronáším plamené projevy mase vlků, kteří mne poslouchají. A pak se jako lavina vrhneme z hor do údolí a zabereme si co budeme chtít! Megalomansky jsem se ušklíbl a v očkách se mi zalesklo. Bylo načase se pustit do budování a s jarem začít obcházet smečky a verbovat. Vlků, které někdo utlačuje tu bude nejspíše spousta a já je hodlal všechny sjednotit a ukzat jim jejich vyjímečnost, kterou jim vlčice vzaly.

//Založit úkryt

Kráčel jsem poměrně rozechvěle, protože vchod nebyl vůbec udržovaný. Voda, která nejspíše během oblevy roztála se teď měnila v ledovou skluzavku. Pokud tu budeme chtít žít, bude to chtít nějakou údržbu, ale s tím se musí počítat. "Bacha, klouže to," instruoval jsem vlka za sebou a doufal, že sebou nesekne o zem a nepodrazí mi nohy. Nechtěl bych se tu rozmáznout. Moje světelná koule krásně osvítila celý prostor, kterým jsme procházeli a i když nebylo moc vidět daleko, světlo se odráželo od ledových krystalků a já tak věděl, že to vede dál.
Chávo za mnou křikl a ozvěna se nesla jeskyní, takže bylo jasné, že je to mnohem větší prostor. Minimálně se to do něj rozevíralo. Kráčeli jsme rovně. Ani ne dolů, ani ne nahoru, prostě rovně. V jeden moment cesta mírně zahnula do prava a pak zase do leva. Udělali jsme tedy esíčko a pak se nám otevřel konečně obrovský prostor, do kterého jsme směřovali. Moje ohnivá koule roznesla světlo, které se odrazilo od ledových zdí a tak jsme viděli úplně všechno.
Byl tu obrovský prostor, který se táhl do výšky několika metrů. Jako bychom byly v samotném srdci hory. Bylo tu příjemné teplo, protože skála izolovala vnitřek od vnějších teplot. Stěny byly ovšem na dotek chladné a tak veškerá voda, která se sem dostala na jejich povrchu mrzla a tvořila tak nádhernou lesklou vrstvu ledu, od které se i minimální světlo roznášelo kolem. Uprostřed téhle obří místnosti byla menší skála, nejspíše spadla ze stropu a teď tvořila vyvýšené místo. Vykročil jsem k ní, abych se podíval, jestli je to bezpečné. Nezdálo se, že by spadla nedávno. Nejspíše když sopka nedaleko vybouchla, otřesy pohnuly velkým balvanem ve stropě, ale rozhodně to nevypadlo, že by se to stalo v posledním století. Na skále byly viditelné stopy, že tu leží dlouho. Nebál jsem se tedy a vykročil kolem. Pohled jsem upřel ke stropu, který byl hladký a jen na okrajích bylo vidět krápníky. Z jednoho velkého kapala voda do malého jezírka pod ním. Přišel jsem k němu a vodu ochutnal. Byla dobrá. Při průzkumu sem nenašel žádnou další jeskyni. Vedla tu ovšem chodba dál do nitra, ale ta byla v devadesáti stupních dolů a já nehodlal riskovat, že bude hluboká několik metrů možná i desítek metrů a zabiju se pádem. Ne, tohle místo bude určeno pro zbavování se odpadků. Podel stěn byly malinkaté dutiny, do kterých by se dalo uschovat jídlo. Chlad stěn by měl vše udržet nějakou dobu čerstvé, ale bude se to muset vždy naporcovat na menší části. Podlaha taky nebyla nejteplejší, ale nic co by nevyřešila podestýlka a kožešiny. Celkově se mi to tu líbilo. Nikdo nebude mít svůj kutloch, ani já ne, ale to aspoň všem umožní mít kontrolu nad všemi. "Tak co na to říkáš?" zeptal jsem se svého nohsleda.

//Objevení úkrytu

Mrkl jsem na vlka, který tu teď byl bez uší. Bylo to vtipné, ale to patřilo k objevování magií. Nechtěl jsem úplně vysmát se jeho pokusu, takže jsem se prostě jenom šibalsky usmíval v naprosté nevědomosti, že tu vlastně ponoukám někoho k něčemu zvrácenému. Pořád jsem měl mladíka před sebou za vlka a ne vlčici, takže jsem to bral jako bych byl starší bratr a ukazoval mladšímu, jak se magie používá. Nebral jsem to tak, že bych představoval vlčici něco, co by nikdy dělat neměla. Kdo ví, jak dlouho tohle ovšem vydrží. Nemohl jsem tušit, kdy konečně prozřu a uvědomím si s kým mám tu čest. Bohudík pro Vlče, to nebylo teď.
"Magie zvládáš obstojně, když se na tenhle pocit budeš hodně soustředit, tak jednou zvládneš zamaskovat celé svoje tělo. Znal jsem vlka, který dokázal magii neviditelnosti použít tak perfektně, že se dokázal schovat celý i se svým pachem," pronesl jsem s úsměvem. Věřil jsem tomu, že to jednou taky dotáhne takhle daleko a že bude stačit jenom, pokud bude mít dobré vedení. Nechtěl jsem mu úplně vybít baterie tím, že ho budu nutit magii používat i dál. Přišlo mi, že je sám trochu překvapený tím, že to dokázal. Já si uměl živě představit, že teď má aspoň o čem přemýšelt a že navíc bude trochu bez energie. Vydal jí celkem dost, aby zvládl i tenhle malinkatý pokus s magií. "Měl by sis po každém pokusu s magií odpočinout, bere to celkem dost energie," vzroval jsem ho, protože mi to přišlo důležité.
Teď bylo načase najít si nějaký dobrý úkryt. Co se týče výběru moc ho tu nebylo. Byla tu tahle jeskyně, kteoru pokrýval sníh a led a pak jsem viděl pár menších děr kolem, ale nic nepůsobilo takhle velkolepě. Chávo prohlásil, že jdem. Kývl jsem hlavou. "Musíme to tu prozkoumat, jestli tu nebydlí někdo jiný," dodal jsem obezřetně. Bál jsem se, abych ho neviděsil tím, že by tu mohl bydlet medvěd. Žádné medvědí stopy jsem neviděl, takže jsem doufal, že tu žádný nebude. Navíc zima teprve začne, takže k zimnímu spánku by se měl uložit až za delší dobu. "Pořádně koukej kolem, budeš mi hlásit co vidíš. Třeba to bude dobré místo pro smečkový úkryt," úkoloval jsem mladšího vlka a pak udělal jediným mrknutím vedle vlastní hlavy malou ohnivou kouli, která nám mohla osvětit cestu do jeskyně. Paprsky světla tak olizovaly stěny a já udělal první odvážný krok do míst, kam nejspíše žádný vlk nikdy nevkročil.

Ćhavo byl vlk, co se jen tak nevzdá. Nebo jsem si to aspoň myslel, jenže najednou začal frkat a pak mu zmizela ouška a on si stěžoval, že se nic nestalo. "Blbče, umíš ovládat neviditelnost, mrkej," pronesl jsem a tlapkou ukázal na rampouchy u vchodu do jeskyně, které ukazovaly vlka bez uší. Pokud to mladík nevěděl, tak teď nebylo pochyb o tom, že magii má a dokonce magii poměrně vzácnou. "Seš vopravdovej unikát, neviditelnost nemá jako prvni magii jen tak někdo. Tvůj fotr musel být hodně nadaný na magie, i kdyby je nepoužíval, " sdělil jsem vlkovi. Matku ani její genetickou výbavu jsem nebral v potaz. Pro mne byl vždy určující otec, jako nositel hlavnich genů pro potomky. Nějaká vlčice pche... Ať Ćhavo chtěl nebo ne, byl magický každým coulem.

Vypadalo to, že list se nehnul ani o kousek. Jeho přítomnost zde prozrazovala ovšem život tvorů, či si staví hnízda na zimu. Aspoň tu bude něco málo k jídlu a kdyz tak dole u úpatí jsou stáda vysoké. "Nevadí, zkus tu neviditelnost. Soustřeď se na jednu tlapku a vyšli k ní impulz, že ji nechceš vidět," pronesl jsem autoritativním hlasem. Sice jsem znal pár vlků s magii neviditelnosti, ale nikoho s vrozenou. Tenhle vlk by byl prvním svého druhu, na kterého bych narazil a proto mne tohle objevování magii lákalo. Mladý vlk by dostal nový rozměr. Nebyl by jen dobrým členem smečky, byl by i něčím výjimečným. Snažil jsem se ho povzbudit kývnutím a úsměvem. Nebyl jsem zrovna ten nejlepší učitel, ale tohle mě prostě bavilo. Chtěl jsem vědět, co dokáže a moje zvědavost byla naprosto brutální. Musel jsem se ovládat, abych vlka nepopoháněl, protože jsem věděl, že když mu do toho budu kecat, bude to trvat ještě déle.

Vypadalo to, že je Chavo že všeho vykvočený. Chápal jsem ho, taky jsem dřív čekal něco velkého a přitom přišlo jen terapeutické sezení. Nevadilo mi to, tahle pozice vědoucího se mi líbila. "Hmmm," broukl jsem když odpověděl. Zamyslel jsem se nad magiemi, které jsem znal a hledal tu, která by tomu odpovídala. "Hmm... napadá mě buď vzduch a nebo neviditelnost," řekl jsem vlkovi s klidem."Obě odpovídají pocitu zmizení. Neviditelnost možná víc," dodal jsem zamyšleně. "Zkus třeba pohnout támhletím listem... Když to nepůjde zkusíme zmizenítlapek.:

Chávo pronesl něco o tom, že v téhle díře je celkem tma. "To je ve všech jeskyních, ale mě to tak nějak nevadí.... Mám svůj vlastní oheň a proto se ti hodí magie. Protože si můžeš třeba i jenom posvítit," vysvětlil jsem a odtáhl se od vchodu, abych se věnoval svému mladému nezkušenému příteli, který tu momentálně dost zápolil s vlastní existencí a s magií, která se k jeho existenci rozhodně napojila, ale on o tom kvůli špatné výchově nevěděl. "Máš?" ptal jsem se, když se mu nakrčil čenich a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Snad má více mozkových buněk než to do teď vypadalo. Usmál jsem se když řekl, že něco má. Mluvil o mámě a Stínovi, ale to mi bylo v celku jedno, co se mu stalo a proč vylovil zrovna tuhle vzpomínku. Potřeboval jsem jen, aby ta emoce byla silná. "A teď mi řekni, jak se ta emoce projevuje... Je drsná jako kámen, nebo hoří bojovností, je chladná a odtažitá a nebo až ohlušující, jaká je? Jak ji ve svém těle cítíš?" vyptával jsem se s taktem odborníka a profesionála. Nechtěl jsem vědět podrobnosti o samotné vzpomínce, či emoci, ale věděl jsem, že tohle by mohlo pomoct určit, na co se má zaměřit k ovládnutí. Netušil jsem, že v něm dřímá něco úplně jiného.

"Thaum vypadá asi nějak takhle," začal jsem a pak dal přesný popis jeho vzhledu, výšky, ale i toho co umí. Znal jsem z našeho putování mimo tenhle kraj jeho magické schopnosti i povahovou náturu, takže jsem to hezky Chávovi popsal. (//Ano jsem líná to vypisovat). Pohledem jsem se pak zatoulal k jeskyni, kterou jsem objevil, protože mne lákala více, než to, abych se tu vybavoval o bývalém příteli. "Co myslíš, šlo by tam bydlet?" zeptal jsem se a celkem se po vchodu rozhlížel. Netušil jsem, kam až tahle jeskyně vede. Mohl vést do útrob skály a končit někde uprostřed hory, ale taky mohla končit za pár kroků. Tma byla neproniknutelná zrakem.
Pak jsem se obrátil na Cháva. "Ale jeskyně nám nikam neutečou, takže bude přednější a lepší tě nejprve naučit ovládat magie, abys případně pomohl, kdyby tam bydlela nějaká havěť," pronesl jsem celkem racionálně a logicky. Magie bylo jednoduché objevit, ale těžké ovládnout. Docela mne zaráželo, že je vlk neodhalil sám od sebe během nějakého emocionálního rozpoložení. "Většina magií se zapne při silných emocích, takže," pronesl jsem a začal Cháva obcházet. "Vybav si kdy jsi byl naštvaný nebo smutný, to pomáhá," vysvětloval jsem mu jako přísný učitel a sledoval každý jeho pohyb.

//2/4 Označkovat hranice území

Chávo byl evidentně nadšený z toho, že si v klídku může prostě jen tak něco dělat s vlčicema, dle svého gusta. Nebo mi to tak minimáně z jeho souhlasu přišlo. Je mladej, ještě neví co je to za starost mít vlčici. "Hmm a ty už jsi s nějakou byl? Co je vlastně tvůj typ?" vyzvídal jsem. Byl mladý, ale rozhodně už žádný děcko, nějakej typ mít přece musel. Hádal bych ho na nějaký drobný vlčice, který jsou jako outlocitný květinky. Žádná pořádná saň jako Lucy.
Jeho dodatek ohledně toho, že porod by mohl Wizku zabít jsem přešel jenom s pokývnutím hlavy a zamručením. Takhle to prostě občas bylo. Vlčice umíraly, ale doufal jsem, že než se tak stane, tak aspoň darují pár synů. Jenže u Wizku jeden nevěděl. "Wizku není nic pro mě, je moc přízemní," odvětil jsem s odfrknutím. "Spíš pro někoho jako je Thaum, ten má celkem rád, když je vlčice poslušná a nedělá problémy," zasmál jsem se a prohlédl se po okolí.
Kecy o tom, že nemá magii mě fakt celkem dojaly. Vlčice ho totálně zblbly tím, že žádnou nemá, což byl dle mého názoru naprostej nesmysl. Kdybych měl aspoň tři mozkový buňky, došlo by mi, že Chávo není Chávo, ale holka a že proto nemá žádnou magii. Jenže já žil pořád v přesvědčení, že je to dle chování a vystupování kluk. A mezi nohy se nikomu fakt nekoukám! To byla moje zásada číslo jedna. "Jestli chceš, můžem fakt zkusit nějaký trénink a třeba to v tobě magii probudí, ale nutit tě nebudu. Seš chlap, takže rozhodnutí je na tobě, ale žít bez magie je... no řekl bych že o dost přicházíš," dodal jsem a zvedl se, abych se protáhl.
Bylo tu fakt krásně a smečka by se tu celkem dobře vyjímala. Na takovém hezkém horském hřebeni. Nikde by nás nikdo neotravoval a všechno by prostě mohlo být parádní. Cítil jsem, že si potřebuju odskočit. "Jdu si odskočit v klidu to dojez," pronesl jsem a šel se projít po okolí. Procházel jsem se a uviděl jsem duhu, která krásně ohýbala svůj hřbet kolem pahorku hory a já doufal, že třeba na jejím konci najdu nějaký poklad. Byla to povídačka, ale proč ne. Šel jsem, bloumal jsem. Občas jsem se otřel o nějaký šutr a pak jsem se rozhodl odlehčit. Duha pokračovala a pokračovala, ale než jsem stihl dojít na konec, zmizela mi ze zorného pole. Místo ní tu ovšem zel vchod do nějaké díry. "Chávo?!" křikl jsem za sebe a doufal, že se tu mladík objeví.

"Ha, ha, ha, učíš se rychle," zasmál jsem se. "Jasně,
že nechceme a až se to tu zaplní, tak si budeš moct vybrat ne jednu, ale klidně dvě hezký mladý vlčice," provokoval jsem mu, jako slib, který se jistě brzo splní. Jeho komentář ohledně Wizku jsem chápal, pro něj byly asi všechny starší vlčice staré báby. "Dokud zastane svou práci a přivede na svět a do smečky hodně bojovníků, není bába," opravil jsem ho. "Ale je pravda, že je starší, "dodal jsem pološeptem. By jsem rád, že mě poslouchá a že se mi otevřel.
Zatím, co žral jsem se vychloubal. No a co každý si občas potřebuje napumpovat ego. "Blbost," opáčil jsem na poznámku, že matka tvrdila, že magie nemá. "Vlčice o tom ví kulový, chceš se přesvědčit?" navrhl jsem ale nenudil jsem. Už tak toho přijal hodně, nechtěl jsem překročit nějakou hranici.

Vypadalo to že Ćhavo konečně pochopil, jak to má ve světě být. A rozhodně to chápal dobře. "Přesně tak mladíku. Ale," daljsem důraz na další slova."Vlčice musí být dobře živená pokud má dodat nejlepší potomky, takže mršina je jen pro neschopný starý báby," prohodil jsem s úsměvem svou dosti pokřivenou ideologii.
Moje magické triky evidentně na nezkušeného vlka zapůsobily. Pff jeho rodiče museli být teda něco. "Vlčice většinou magie nemají, není to jejich přirozenost, i když tady jsem magické vlčice potkal, ale většinou to s nimi neuměly..." konstatoval jsem a sledoval, jak se mladík vrhl na ohořelého ptáka. "Klidně si dej, já se najim pak," pronesl jsem, protože s návalem adrenalinu z použití magie mě hlad přešel. "Dokázal bych to s čímkoli, jen to stojí energii. A tvoje magie se už projevila?" vyzvidal jsem.

Chávo vypadal jako by padl z višně. Prý mršinu. "Hahahah," zasmál jsem se od srdce až se mírně zachvěl vzduch kolem. TOhle mě fakt pobavilo. "No tak, seš vlk, rozhodně nebudeš žrát nějakou mršinu," pronesl jsem po té, co jsem uklidnil svůj pátelský smích. "A to že ti napoprvé něco zdrhlo z talíře je normální, občas není dobrej den," dodal jsem vesele. Veškeré naštvání, které jsem měl hned po lovu, jako by mne mávnutím kouzelného proutku přešlo.
Zajímal se o lov ptactva. Naštěstí, protože já měl fakt hlad. "Hele na lovu ptáků nic není pokud umíš používat magie, což nemám tucha, jestli tě někdo učil," pronesl jsem. "Ale třeba ti jenom ukážu jak se to dělá a chytneš se toho sám," dodal jsem a vyrazil po vrstevnici svahu. HLedal jsem nějaké opeřence, které bych si mohl dát k večeři, svačině. Uviděl jem jejich hejno a usmál se na Cháva. "Já mám oheň, což je nejjednodušší na lov opeřenců. Bez magie musíš mít fakt talent, aby ti to šlo, ale s ní je to jednoduchý. Zaměříš pozornost a vyšleš energii směrem k ptákovi," instruoval jsem ho. Vedle mojí hlavy se objevila ohnivá koule a všum vystřelila na nic netušící hejno, přičemž zasáhla jednoho ptáka do hrudníku a ten se snesl mrtev k zemi, jako padající letadlo, zanechávající za sebou očouzenou stopu. "Dobrý co?"

//Sněžné hory
- ukol 1/4 najít lovnou zvěř

Nestoupal jsem až na vrchol viděl jsem tam sníh, takže jsem se zastavil a podíval se zpět na Cháva. "Chceš tu něco nalovit? Třeba se sem zatoulal nějaký kamzík z hor?" zeptal jsem se Cháva a doufal, že na to kývne. Měl jsem docela hlad. Jenže jsem netušil, jestli Chávo bude schopen ulovit něco velkého. Už jednou to nedal, tak proč jsem mu věřil? Možná proto, že mi připomínal Shena. Bratra jsem zanechal ve smečce a kdo ví, třeba se mu tam dařilo dobře, ale trochu jsem litoval, že nešel se mnou. Když byl malý, taky jsem ho hlídal a staral se o něj, učil jsem se s ním lovit a byl prostě moje pravá tlapa. Možná mi tohle chybělo. Mít někoho komu můžu důvěřovat a koho můžu nějak považovat za loajálního. Thaum se zdejchnul a Nickolase jsem pořádně neznal. Chávo se mnou trávil dobrovolně čas, ale byl mladý.
Potřeboval jsem naplnit žaludek, takže jsem se rozhodl hledat vhodnou potravu spíše tady v nížině, než někde ve vyšších polohách. Cítil jsem tu hraboše a taky jsem si byl tak trochu jistý, že tu jsou kamzíci, které výše do hor vyhnalo teplo. Během zimy by to tu bylo těžké, co se lovu a života týká, ale kdo by nezvládl trochu té zimy. Ušklíbl jsem se a pohlédl zpět na Cháva. "Troufeš si na kamzíka nebo zkusíme nalovit aspoň nějaký ptáky nebo hraboše?" zeptal jsem se ho. Doufal jsem, že mu tahle nabídka trochu zvedne náladu. Vypadal dost rozhozeně. Já byl splachovací, takže jsem na vlastní výstup v bukovém lese v podstatě zapomněl. Rychle jsem zaplanul a rychle uhasl. Zlobu a zlost jsem si nedržel dlouho. Pokusil jsem se znovu zavětřit v naději, že mi donese vítr k čenichu něco lepšího, ale nic jiného jsem necítil. Bylo to tu skoro až moc prázdné. Chtěl jsem ovšem něco ulovit a nabrat sílu, než se pustím do dalšího výstupu. Tohle místo se mi víc a víc začínalo líbit. Připomínalo mi domov, dobře chráněný v horách, kam nikdo nezavítá, protože se bojí o vlastní kožich. To bylo přesně to místo, které jsem hledal a které bych mohl považovat za dobrý základ pro nové smečkové území. Bylo mi jasné, že ne všichni vlci s tím budou spokojeni, ale já nestál o všechny. Ořezávátka mohla zůstat na klidném jihu.

//aina

Přešel jsem řeku a zamířil do hor. Tady byl vzduch krásný. Nesmrdělo to tu a byl tu krásný klid. Chlad se hezky opřel do mého kožichu, ale nebyl tu skoro žádný sníh ani zima, která by byla hodně nepříjemná. Tohle bylo prostě něco pro mě. "Konečně... Tady to vypadá hezky, co myslíš?" pronesl jsem zamyšleně, ale na Chávově názoru mi ovšem moc nezáleželo, jako na názoru nikoho jiného. Vypadalo to, že se tu nevyskytovalo moc místních zhýčkaných vlků. Rozhodně jsem oceňoval, že je tu prostě klid a pohoda. A navíc to tu vypadalo i dost nedostupně. Takže sem nepolezou žádný blbci. Usmál jsem se na Cháva. "Pojď támhle, to vypadá hustě," dodal jsem a hlavou ukázal směr k jedné z nejvyšších hor, kterou jsem viděl.
Dal jsem se do pohybu a rozhlížel se kolem. Výhled tu byl krásný a popravdě se mi zamlouval i fakt, že tu byli vidět stopy kamzíků. Dalo by se tu dobře lovit. Kamzíci se nemají kam schovat jako v lese do křovin a navíc bude jednodušší využít proti nim přírody a nahnat je dolů ze srázu.

//Zubatá hora

//Mahte sever

Šel jsem a šel a popravdě každý les, který jsem obcházel byl plný nebo to jinak nevyhovovalo. Věděl jsem, že kousek od velkého jezera je smečka Lucy, ale tam jsem jít nechtěl. Vadilo mi to. Dostala se mi pod kůži a to mi prostě lezlo na nervy. Když jsem se dal do přeskakování řeky, zahlédl jsem za sebou Cháva, který se snažil "schovat". "Tady dávej bacha, nebo slítneš do vody," řekl jsem mu jako varování, abych upozornil na fakt, že o něm vím. Nehodlal jsem mu ale nijak pomáhat, pokud by to snad potřeboval. Neměl jsem úplně vychovatelské vlkohy, takže jsem byl spíše krkavčí ke komumokli, kdo mohl být mým svěřencem. Pustil jsem se do výšlapu do hor. Tady to vypadalo zajímavě.

//Sněžné hory