Příspěvky uživatele

< návrat zpět

13. Zúčastni se koulovačky

Veverčák na mě dorážel a chichotal se jako nějakej zločinec. Když tu najednou mě udeřila přímo do boku sněhová koule, kterou někdo hodil z poza mých zad. Otočil jsem se a uviděl Regise, který měl na tváři celkem omluvný výraz a možná trochu vyděšený. Zavrčel jsem, ale nebylo to výhružné vrčení, spíše se jednalo o hravou výzvu stylu "ty syčáku!". Skočil jsem jeho směrem, ale byl mrštný jako lasička a prohnaný jako vikuňa. Popadl jsem kus sněhu a mrštíl jím jako sněhovou koulí po Regisovi, který ovšem zrovna bral do zaječích a tak těžo číct, jestli ho něco z té kuličky, která se rozpadala už v letu, zasáhlo. Zavrčel jsem a připravil si další, kterou jsem po něm vrhnul, ale to už byl Regis daleko a s pokřikem, se vzdaloval. Kulička se tak prokutálela kolem a ani se ho nedotkla. Škoda.
Teď byl čas na to ho dostihnout. Hodil jsem pohledem po veverčákovi. Ten jako by na mě mrknul. Dal jsem se do běhu a Bruno se mezitím vyskákal na moje záda. Bojovým pískotem provázel můj útok na Regise, který si zasloužil potrestat za svou drzost, že po mě hodil koulí. "Až se mi dostaneš pod tlapu.... tak si mě nepřej!" zakřičel jsem za mizícím Regisem a snažil se protáhnout krok, abych ho dohonil dřív, než mi ve sněhu někde zmizí. On byl rozhodně rychlejší než já, nebo spíše než rychlejší neměl tolik hmoty, kterou musel rozhýbat. Na druhou stranu ze mě byl tank, jakmile jsem nabral rychlost mohl jsem ho hravě převálcovat, pokud bych ho někdy doběhl. Pro jeho vlastní dobro jsem doufal, že má rychlý nohy a dobrou výdrž, protože já zabrzdit opravdu neplánova. Nechal jsem v závěji za sebou liščí kožešiny a doufal, že se pro ně budu moct vrátit.

//Za regisem

16. Dováděj ve sněhu
Probudil jsem se, když slunce pomalu stoupalo po obloze. Byl poměrně pěkný den, alepořád sněžilo. Regis spal částečně na mé maličkosti, ake to nevadilo. Možná jsem nebyl dobrý společník v tom, že jsem o jeho příběh nejevil zájem víc. Oheň v našem pelechu už dávno dohořel, ale příjemné teplo kožešin a vydýchaný vzduch tu vytvářel vlastní teplotní rámec. Nebylo tedy potřeba někam spěchat, aby se jeden zahřál nebo třeba využívat magickou sílu. Jen jsem si tak ležel a koukal ven. Bylo tu příjemně a útulno. Regis asi nejspíše taky spal, nebo jsem si to aspoň myslel. Koukal jsem východem ven a sledoval, jak sněhové vločky dopadají na jezero. Tohle nejspíše nikdy nezamrzalo, protože z něj pořád stoupala teplá pára a já přímo cítil, jak je voda v jezeře teplá. Nevadilo mi se v ní vykoupat, ale teď už bych to neriskoval. Nerad bych si uhnal nějaké to zimní onemocnění.
Sledoval jsem s klidem tu nádheru a nikam se mi popravdě nechtělo. Jenže i já jsem tušil, že Regis měl před tím pravdu, a že se tu zdržuju. Jenže mě bylo mnohem lépe mimo smečkové území než na něm. Ale… Cedrový les už není tvoje smečka, máš své vlastní místo, které sis ukradl. Věděl jsem, že bych se tam měl vrátit. Jako kdyby to slyšel, strčil hlavu do iglú Bruno. ”Vstávat a cvičit!” vyhrknul veverčák a mrsknul po mě ocasem spršku sněhu. Zavrčel jsem a vysoukal se ven, abych mu to pěkně spočítal. Přece si na mne nebude nějaká veverka takhle dovolovat. Regise jsem snad nevzbudil a pokud ano, tak jsem jenom doufal, že se přidá na mou stranu a ne na stranu nějakého malého zrzavého zmetka, který nás nepříjemným způsobem vzbudil. Bruna jsem měl rád, i když jsem ho sebou vláčel jenom chvilku, jako by mne znal a jako by se mnou byl od nepaměti.
Vylezl jsem ze svého úkrytu a pomalu se procházel kolem sněhových hald, které tu vytvořil nejen můj společník svým počínáním, ale i já tím svým. A pak jsem se prostě rozeběhnul a skočil po veverčákovi. "Hej co to...." vypísko pískle, když jsem ho hodil hezky pěkně do největší sněhové hromady, která tu byla. Vevrčák tam celý zmizel a pak jenom vykoukla špička jeho ocasu a zadní tlapky. Najednou jsem měl plný obličej sněhu, jak mi ho ta malá potvora zrzavá nametla do obličeje. No naprosto nepřístojné. Rozhodl jsem se mu to vynahradit tím, že jsem po něm skočil, ale ten blbeček uhnul a já místo toho dopadnul do kupy sněhu vedle něj. Takhle blbnout jako malej se ke mně fakt nehodilo.

21. Zkus postavit Iglú

Otočil jsem se od jezera, na kterém postupně odplouvala moje a Regisova loďka a rozhodl jsem se, že se podívám na naši provizorní stavbu. Sněhu napadalo více a více a tak jsem pomocí vlastních tlapek a ocasu stavbu trochu dopracoval. Pokusil jsem se hezky utemovat sníh, který byl nahoře a trochu jsem z vnitřku odstranil neúplně dobře vypadající hlínu a větvičky. Postupně to začínalo vypadat jako opravdové místo, kde by se dal trávit nějaký ten hezký čas. Kožky lišek, které jsem tam naskládal byly suché a od ohně uvnitř hezky nahřáté, takže to přímo vybízelo k tomu, jít si na ně lehnout a já taky doufal, že mne Regis nevyžene ze své stavby, když jsem mu nabídl pomocnou tlapku. Trochu jsem na stavbě ještě zapracoval, abych ji zvětšil i zevnitř a pohodlně jsme se tam oba vešli. Nebylo to nic extra, ale na přespávačku to stačilo. Zívl jsem. Byl jsem poměrně dost unavený. ”Nevím jak ty, ale já bych se celkem rád prospal. Nebude ti vadit, když využiju našeho nového přístřešku?” zeptal jsem se, ale už jsem se do něj cpal. Nasoukal jsem dovnitř svou mohutnou postavu a pak se stočil uvnitř do klubka, co možná nejmenšího objemu. I tak, pokud se ke mně chtěl Regis přidat, musel by se mačkat s mojí maličkostí a nebo částečně ležet na mě. Ani jedno mi nijak extra nevadilo. Byl jsem zvyklý spát na hromadě během zimních hlídek nebo během válečných tažení. Nebylo to pro mě nic, co bych považoval za nepříjemné nebo nevhodné. Zavřel jsem tedy očka a hned usnul, jako by mne do vody hodili.

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.

Sledoval jsem Regise, který se snažil svoje iglů nějak dostat do normální podoby. Dokonce jako by mu příroda chtěla pomoct, začal padat sníh a jeho přístřešek dostal dokonce i pořádnou barvu. Kývl jsem hlavou, když přijal můj návrh a pak jsem přistrkal do jeho obydlí svou zapálenou větvičku. Udržovat oheň mi nedělalo žádný problém i bez zapálené věci, ale nechtěl jsem popravdě plýtvat energií na něco tak obyčejného, jako byla trocha toho ohně a tepla. Mírně jsem se zasmál, když oheň zaprskal, ale dál jsem to nekomentoval. Vzal jsem i dvě kožešiny z lišek a nacpal je do nového přístřešku, který jak jsem doufal, Regis a já využijeme, abychom si odpočinuli, než zase někam vyrazíme.
Pohledem jsem vyhledal Regise, který zrovna říkal něco o tom, že mne nechce zdržovat, ale pak se odmlčel. Podíval jsem se směrem, kam koukal on a uviděl jsem nějaká malá světýlka na jezeře. "Oh vánoční světla... taky nějaká uděláme!" Bruno se ozval vedle mě a já málem nadskočil, protože jsem na veverčáka popravdě zapomněl. Nebyl se mnou tak dlouho, abych si ho udržoval neustále na paměti. Veverčák ke mně a k Regisovi přikutálel půlky oříšků, nejspíše nějaké zbytky z jeho vlastní večeře. "Pošlete je po vodě," instruovala nás veverka. Jen jsem se usmál, uchopil kus oříšku a pomalu ho vystlal trochou jehličí z větvičky, na které hořel oheň uvnitř iglů, než jsem ho poslal na poklidné rudé jezero. "Tohle mi připomíná, když jsem byl doma malý. Jednou nás táta vzal s bratry na noční pochůzku. Bylo to poprvé, co jsem byl přes noc mimo smečkové území a mimo úkryt. Byla celkem zima, ale ještě nenapadl sníh. Táta nám vyprávěl neuvěřitelné příběhy našich předků a u toho jsme koukali na hvězdy a při táboráku s ohřívali promrzlé tlapky. Byl to nejhezčí večer v mém životě... pak už jsme si s tátou nikdy takhle blízko nebyli," řekl jsem neurčitým hlasem a sledoval, jak se moje lodička kymácí po hladině.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Vyhříval jsem se u svého ohně, že jsem si ani pomalu nevšiml, že mě Regis nenásledoval, ale někde špatně odbočil. Jen jsem se na něj usmál, když se konečně vyklubal kus ode mne. "Musel jsi někde špatně zahnout, vím mám dlouhý nohy a neumím úplně zkrátit krok podle ostatní, promiň," pronesl jsem škrobeně, ale omluvně. Nechtěl jsem působit jako někdo, kdo se chtěl takhle nespolečensky a nevychovaně zdejchnout. Ne, rozhodně jsem chtěl spíše působit jako někdo, kdo má aspoň tolik vychování, že by se nevypařil po Anglicku.
Zatím co můj ohníček hezky plápolal a můj kožich schnul, Regis začal plácat bahno kolem na sebe. Rozhodl jsem se, že by nebylo od věci mu pomoci. Takže jsem přidal tlapku k dílu a taky nahrnoval bordel na hromadu na jeho utvořenou provizorní noru. "Možná že když budeme mít uvnitř trochu toho ohně, tak se stěny povolí, ale zároveň z venku zamrznou a bude to pevnější," navrhnul jsem, ale do strkání ohně do vnitřní části stavby jsem se nehrnul. Přeci jenom to byla jeho stavba, tak jsem mu ji nechtěl úplně zničit. Bylo ovšem něco na tom, že by to chtělo celou stavbu zpevnit. Nebyla úplně velká, ale rozhodně byla nestabilní na to, jak byla malá. "Nebo můžeme vyrazit ke mně domů, někde tam bude určitě dobrý úkryt," navrhnul jsem. Celkem jsem se chtěl vrátit ke svému novému domovu, aby se třeba nevrátil původní majitel. To by bylo nemilé. Teď když jsem o tom tak přemýšlel jsem se tohohle faktu začal obávat. Ještě by mi někdo vyklovnul tak nádherný místo a já bych se místo toho mrcasil v nějakém podivném sněhovém úkrytu, který mi může každou chvilku spadnout na hlavu. Kdyby už napadl sníh ta jeho stavba by rozhodně mohla mít úspěch, ale takhle to byla jen kupa hlíny, větviček a bahna.

//Středozemní pláň 17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Kráčel jsem k jezeru a na zádech jsem momentálně měl dvě stažené kožky z lišek, které jsme ulovili s Regisem. Měl jsem konečně trochu té dobré nálady a plného žaludku. Nějak ze mne opadl ten stres, že nevím, kam bych zapadl. Neměl jsem popravdě ani tak moc potřebu se v tom utvrzovat, prostě tu ten pocit byl a byl cítit dobře. Spokojeně jsem si mlasknul, když jsme došli k jezeru, které bylo rudé, jako by v něm byla krev a ne voda. Těžko říct, co bylo tím pravým důvodem, ale cítil jsem od vody poměrně příjemné teplo a to se mi líbilo. Usmál jsem se na Bruna a položil kožešiny na zem, abych se mmohl umýt a očistit. Regis se táhl jako smrad někde za mnou, ale já doufal, že mu tahle zastávka nebude vadit. Pomalu jsem vstoupil do vody, ze které stoupala pára.
Bylo to více než příjemné. Sice všude kolem byla pořádná zima, ale jakmile jsem se ponořil do vody, ani troška toho chladného počasí kolem se ke mně nedostala. Bylo to tu více než pří jemné. Rozvalil jsem se na okraji a nechal se omývat příjemnou teplou vodou. Hlava mi vykukovala z vodní hladiny a já mohl vychutnávat pohled na druhou stranu jezera, která se předemnou objevovala. Vypadalo to opravdu malebně. Viděl jsem hvozd, který byl obalený prvním chladným políbením zimy a za ním se tyčily k nebesům hory. Nejspíše byly dál, než za hvozdem, ale perspektiva a podhled způsobily, že hory přímo vyrůstaly z lesa. Ještě chvilku jsem si tu scenérii užíval, než jsem popřemýšlel o tom, že vylezu ven. Oklepal jsem se na břehu a pomocí magie ohně zapálil blízkou větev, která tu byla. Větev zapraskala a oheň se po ní přímo rozeběhl a hřál. Z mého těla stoupala pára a já se cítil čistě a fajn.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Pustil jsem se do jídla. Začínalo mrznout a já si vybavoval, jak jsem jako mrně poprvé viděl padat sníh. Nebylo to nic, co bych nějak extra prožíval. Byl to prostě normální den, z nebe začaly padat vločky a mě nezbylo nic jiného, než se jenom dál poslušně chovat tak, jako každý jiný den. Ale tak moc jsem si s nimi chtěl hrát. Chtěl jsem je chytat a skákat po nich. A... pak mi to nedalo. Jednu jsem chytil v letu. Když to viděl Shenn musel se přidat. Věděl jsem, že bychom se měli pořádně vrátit k tréninku a nelovit tu tyhle bílé věcičky. Jenže to byla až moc velká zábava. A pak z ničeho nic. Shenn zrovna skákal se smíchem po jedné vločce, když se otec zjevil o nikud a přimáčknul ho k zemi. Vrčel na něj a Shenn dostal opravdu za vyučenou. Nikdo nesmí během tréninku ochrany smečky dělat blbosti. Ani syn Alfy ne. Polkl jsem a neříkal nic, když mne otec chválil, že jsem zůstal na svém místě, i když to byl můj plán chytat vločky. Shenn se mnou pak nemluvil celý týden. Olízl jsem si čenich a přestal vzpomínat. Moje porce byla dojedena, čas jít dál svou cestou.
Dočistil jsem lišku a hodil si srst na záda. Regis mi přenechal i svou kožešinu a tak jsem i tu hodil na svá mohutná záda. "Bydlím v lese kus odtud," pronesl jsem a tlapkou ukázal směrem k lesu, který jsem nedávno obsadil jako svůj. Sice jsem tam nestrávil ani jednu noc, ale byl můj. Mrskl jsem ocasem a pak jen přikývl, když Regis navrhl jít na obchůzku. "Dobře, ale pak se musím vydat domů," sdělil jsem Regisovi. Rozešel jsem se za vlkem, který se stal mým novým společníkem. Lepší než Etney.

//Ohnivé jezero

Sledoval jsem pohledem okolí, abych našel toho vlka, který se jmenoval Regis. S liškou v zubech jsem ho uviděl. Vypadalo to, že taky jednu pěknou ulovil. "Skvělá práce Regisi," zvolal jsem na něj a uvědoil si, že některé lišky se k nám přibližují, aby si možná znovu dobyli zbytek svého zajíce. Podíval jsem se jejich směrem a tráva kus od nás vzplála a já věděl, že lišky už nás nebudou otravovat. Nebo jsem si to apsoň myslel.
Zapomněl jsem během lovu na Bruna, který se teď šoural sněhem. Asi ze mne někde seskočil, když jsem se rozeběhl. Teď to vypadalo, že vverčák očekává, že ho zase na svoje záda vezmu, ale to se pletl. Položil jsem lišku na zem a pustil se do jejího stahování. Srst lišky byla pěkně chundelatá, jak už se připravovala na zimu. "Kožešinu bych chtěl odnést do svého nového domova, pokud by ti to nevadilo, vzal bych si i tvojí kožešinu, pokud ji tedy nepotřebuješ," zeptal jsem se, ale vlstně to moc nevyznělo jako otázka, ale spíše konstatování. Nehodlal jsem mu tu kožku krást, ale ani jsem neměl nějak představu, že by mne mohl i odmítnout. "Odkud vlastně jsi Regisi?"

//10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku (doufám , že má Regis hlad)

Vytí bylo něčím nebezpečným, jenom opravodvý blázen by takhle prozraaoval svou polohu, ale co jsem mohl dělat. Ulovit něco pořádného bych sám nezvládl. Jedině ve dvou nejlépe ve třech by se to dalo udělat. Takže jsem zvedl hlavu, zavyl a doufal. DOufal, že nepřijde někdo silnější než já, což... co si budeme... byla minimální šance, ale i tak tu pořád byla. Bruno se jako správný veverčák zachumlal do vlastního ocasu a na mých zádech si tak vytvořil celkem příjemnou pozici. Záviděl jsem mu. Najednou se mi nezdálo jako dobrý nápad, že ho všude nosím. Jenže jsem nechtěl jeho maličkost vyhodit ze sedla, pak by mi třeba nechtěl tak moc pomáhat, jako to činil do teď. Jen jsem tedy pohodil ocasem a vyčkával, jestli se tu někdo objeví.
A nemusel jsem vyčkávat dlouho. Vlk, který vypadal dost podivně, se objevil najednou z křovisek kus od mého zadku. Otočil jsem se k němu předem a sledoval, jak se blíží. Vlk se na svém boku honosil podivnou věcičkou, kterou jsem nejprve povžoval, za nějakou past, která na něm zůstala přidělaná, ale podle všeho s ní byl celkem v pohodě. Nekomentoval jsem. Vypadal zmateně a dokonce se zakoktal. Nějaká podřadná omega... ach jo nemám štěstí na někoho s vyšším postavěním... ale Etney postavení měl a jaký to byl blbec, neměl bych soudit knihu podle zmateného obalu. "Zdravím," pronesl jsem klidným, autoritativním hlasem a vlastně jsem úplně přešel bez poznámek jeho koktání a nesmělost, která z něj přímo odkapávala. Asi nikdy nebyl v blízkosti někoho tak silného, jako jsem byl já. To mi lichotilo. "Jmenuji se Waristood, pro pčátele Waris a hledám někoho, kdo by semnou šel lovit, doufám, že ti to nebude vadit. Každý z nás bere půlku úlovku, co ty na to?" zeptal jsem se, ale ani jsem moc nečekal na souhlas. Bral jsem ho jako danou věc.
Cítil jsem kousek od nás lišky, to bylo něco pořádného, co bych mohl ulovit. Lepší než zajíc a jejich kožešina se mi rozhodně bude v novém příbytku líbit. Olízl jsem se. "pojď, ulovíme lišku," řekl jsem vlkovi a vyrazil jsem do podrostu, který ukrýval liščí společenství. Lišky zaštěkaly a začaly prchat. Nedivil jsem se jim, když po nich šel takový mohutný vlk jako já a ještě k tomu ten malej... kdo ví jak se jmenoval. Skočil jsem po první lišce, která byla pomalá a nepozorná a jedním stisknutím zubů jsem ji usmrtil. S úlovkem jsem se obrátil na vlka, jestli taky má něco dobrého. Na zemi tu ležela mršina, kterou museli lišky opustit. Přepadl jsem je nejspíše rovnou u večeře. Pokud nic neuloví, tak se může nažrat tuláček tohohle zbytku zajíce.

//Houštiny

Došel jsem na pláň, která byla prokvetlá jinovatkou. Tady by se rozhodně lovit dalo. Ale nebyl jsem si jistý, jestli sám zvládnu skolit něco velkého. "Myslím, že tohle bude poměrně oříšek Bruno, co myslíš," pronesl jsem se zájmem v hlase k veverčákovi na svých zádech. Trochu jsem doufal, že on něco vymyslí. "Najdeme někoho, kdo nám pomůže a třeba si tím najdeme i nějakého nového přisluhovače do smečka." Jeho plán se mi zamlouval, ale nebyl jsem si tím úplně jistý. Nakonec jsem ovšem zvedl hlavu k nebesům a oznámil okolním vlkům kde jsem. Pokud by se náhodou chtěl někdo přidat, tak mohl. Rozhodně jsem neměl v plánu někoho využít. Půlka úlovku by připadla tomu druhému, ať by to byl kdokoli. Nebál jsem se ani ukazovat svou pozici ostatním, věděl jsem že síla a magie jsou na mojí straně. A taky tu byl Bruno.

//bukový sráz

Bruno se mnou šel. Hopkal vedle mě, ale v jeden moment se mi ho zželelo, takže jsem mu nabídl svá záda. Chudák vypadal dost zoufale. Nebo, spíše než zoufale vypadal, že je rád, že ho jeden nese a nemusí hopkat po terénu, který jeho tlapinkám nevyhovoval. Byl jsem tedy vlk, Alfa, která měla na zádech veverčáka. Ale nebál jsem se toho. Nebál jsem se, že by se mi někdo posmíval, protože takového bych dokázal rozcupovat na kousíčky. Usmál jsem se sám pro sebe. Otec by na mne byl více než hrdý, kdyby zjistil, že jsem si pro sebe zabral les. Teď je nutnost něco ulovit a pak prozkoumat, co v tom lese ještě všechno je a jestli tam nenechal něco původní majitel.

//Středozemní pláň

1. 12. Waristood přebírá oficiálně les http://gallirea.cz/index.php?p=bukovy-sraz&r=1#post-229162
Další značkování: 1. 2. 2025

//Mahtae sever -> nový majitel is here

Dorazil jsem podél řeky do lesa, který na první pohled vůbec nevypadal opuštěně. Cítil jsem tu vlky. Zvedl jsem hlavu a oznámil svůj příchod. Nikdo na něj, ale nereagoval. Zvláštní. Jen jsem nakrčil čenich a rozhodl se tu projít, jestli tu náhodou někoho nenajdu. Ale... nenašel jsem. Bylo tu naprosté prázdno, jako by se nedávno všichni někam vypařili. Nebylo to nic příjemného vidět takhle opuštěný les. Koukal jsem se, jestli někde nebude třeba jen stopa, že se tu někdo nachází, ale... ne nebyla. Kromě hranic tu vážně nikdo nebyl. Celkem dobré místo pro to, kam se zašít na zimu. V očích se mi zaleskl plán. Obcházel jsem kolem hranic a netušil jsem, že tak přebíjím stopu, kterou tu zanechal někdo jiný. Neuvědomoval jsem si to, ale moje podvědomí to vědělo a dělalo to záměrně. Zabíral jsem si tenhle les pro sebe. Pokud tu majitel nebyl, měl smůlu. Pokud se chtěl o tohle pěkné místečko podělit, mohl se mi uklonit a hezky se stát členem smečky, ale nic jiného. Pokud je někdo pitomej, že nechá les nehlídaný, dobře mu tak! V očkách se mi zalesklo pochopení a já se ušklíbnul. Tuhle zimu přežiju tady, i kdybych měl někomu nakopat zadek nebo skřivit nějaké ty chlupy na zátylku.
Otřel jsem se o blízký strom a všiml si, že na něm sedí veverčák a pozoruje mě. "Co vejráš?" zabručel jsem jeho směrem. "Nevejrám, jen sleduju tu náhlou změnu v majiteli lesa," pronesl veverčák. Naklonil jsem zmateně hlavu na stranu. V mojí domovině nemluvila zvířata, ale tady toho bylo hodně jiného než u nás. Tiše jsem zavrčel. "A bývalý majitel byl nějaký borec nebo proč tu není?""Haha.... Byli to takový blbečci všechno. Nejdřív tu byla vlčice s vlčicí, pak vlk s vlčicí, ale všichni někam zmizli. Kdy zmizneš ty?" Povídat si s veverčákem nebylo k zahození, říkal mi spoustu informací, které bych jinak nezjistil. Takže majitelé se tu střídali, to je dobré vědět."Já nehodlám mizet nikam a pokud chceš, rád bych ti navrhl, že společně budeme tenhle les obývat. Ty mi sdělíš co o něm víš a já zařídím, že v tomhle lese nikdo tebe ani tvoje příbuzné nebude žrát," navrhl jsem veverce. Naklonila hlavu na jednu a pak na druhou stranu. Přemýšlela o návrhu. "Fajn, platí, jmenuju se Bruno," pronesl veverčák nakonec a seskočil ze stromu na zem. Natáhl ke mne tlapku. Natáhl jsem k němu svou v podivném gestu. "Waristood," pronesl jsem. Veverčák mi mírně s tlapkou zatřásl a pak zase zmizel na strom. "Úkryt je támhle tím směrem. A pokud chceš něco ulovit, šel bych támhle. Na zimu by to jistě něco k jídlu chtělo." "Dobrá první jídlo," rozhodl jsem. Nehodlal jsem v zimě umírat hlady.

//Velké houští

//Cedr - 6. Uteč před zimou do teplejších krajů

Vyběhl jsem z Cedrového lesa poměrně rychle. Ne zbrkle, ale rychle. Začínala zima a já to cítil v kostech. Teplota klesla pod 4 stupně a já tak nějak tušil, že tohle nebude úplně upozornění, že zima bude za dlouho. Spíše mi to přišlo, že tohle je varování, že zima přijde za chvilku a kdo se nehodlá schovat nebo si opatřit něco jako dobrý úkryt sám pro sebe, tak zaplatí poměrně vysokou daň. Waristoode, perfektně sis vybral, že se na smečku vykašleš v momentě, kdy začíná největší zima, co jsi zažil za posledních pár let. Fakt tleskám. Geniálně jsi to vymyslel. Možná, že kdybys nad tím přemýšlel o trochu víc, tak bys nenchal svůj zadek umrznout! "Skvělý, fakt skvělý," řekl jsem si sám pro sebe, ale nadávat si do blbečků nebo něco podobného se mi vážně nechtělo. Nebylo proč. Hlavní, co jsem potřeboval bylo najít nějaký dobrý úkryt. A to nejlíp rychle. A taky se zahřát. Zahřátí nebyl problém, stačilo se trochu proběhnout a hned bylo jasné, že budu zahřátý až až.
Jistě, byly lepší možnosti jak se zahřát. Třeba s nějakou vlčicí, jako byla Lucy. Nebo bych se mohl zahřát pořádnou rvačkou nebo lovem, ale to momentálně nebylo v nabídce, takže jsem se musel spolehnout jenom na starý dobrý běhání. Věděl jsem, že musím zamířit směrem na jih, abych se zahřál a tak jsem se tam vydal. Moje kroky vedly k řece, která si tekla líně směrem na jih a tak jsem se rozhodl ji využít jako navigaci pro svůj ne úplně promyšlený přesun. "Škoda, že Lucy nešla se mnou..." Doufal jsem, že na jihu bude lépe. Mnohem lépe, než tady, kde to vypadalo, že mi za chvilku umrznou obě půlky.

//Bukový sráz

Seděl jsem a čekal jsem a pak. Najednou z ničeho nic jsem ucítil Etneyho. Čekal jsem, že sem přijde a třeba mi řekne, co se jako stalo. Proč tu před tím nebyl nebo proč tu máme vlčici, která má evidentně naštěkáno v troubě, ale místo toho se jenom protáhnul kolem mne, jako bych byl solnej sloup a zalezl do úkrytu. Nestihl jsem ani kváknout. Čas se sebrat a vypadnout. Očividně jsem tu byl na obtíž, ale už jsem to nehodlal řešit. Lucy se nevrátila a já nepředpokládal, že se brzo vrátí. Ať už se od jezera rozhodla jít kamkoli. Já jenom doufal, že tohle nebude moje poslední zima, kterou tady strávím. Čas se vydat zase dál. Zavyl jsem a oznámil tak svůj odchod. Bylo to rozlučkové vytí, které musel slyšet každý, kdo se na území nebo v úkrytu nacházel a musel z něho jasně pochopit, že odcházím na trvalejší dobu. Nedrželo mě tu nic moc jiného, než to, že jsem Lucy slíbil, že tu pomůžu, ale jestli Etney hodlal dělat, že neexistuju, tak jsem odmítal jakkoli pomáhat. Je to vůl. Rozešel jsem se pryč.

//Mahtae jih