Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kierb

Vkročil jsem do hor a ovanul mne příjemný chladný vzduch. Tady jsem se cítil dobře. Tady jsem byl doma. Všechny problémy se tu zdály menší a s každým krokem vzhůru po úpatí nejvyšší hory Gallirei se zdály ještě menší. Byl jsem rád, že jsem tohle místo objvil a že jsem si zde zvolil zůstat. Tohle bylo místo pro mne. Nad problémy obyčejného světa. Moje hlava ovšem šrotovala. Honily se mi hlavou myšlenky o tom, jak to všechno mohlo dopadnout jinak, ale popravdě jsem netušil, že by mohlo být nějaké lepší řešení, než to, jak všechno dopadlo. Každý můj scénář vedl nevyhnutelně k tomu, že nás obklíčí banda pitomců. ALE teď jsem měl výhodu. Pokud sem na jaře Jasnava a vlčata nedorazí bude to otevřené vyhlášení války. To jsem tušil nejen já, ale teď o tom věděli i oni. A mohli se podle toho rozhodnout a zařídit. Můj požadavek nebyl nijak velký, ale přesto ve své podstatě skrýval velikost. Nemohl jsem prohrát. Otočil jsem mírně pohledem k Chávovi, který vypadal nabroušeně. Nejspíše plně nechápal, co všechno se odehrálo.
"Tohle byla lekce hlavně pro tebe," pronesl jsem. "Možná ti to tak nepřijde, ale teď máme výhodu. Buď se rozhodnou, že na jaře nedorazí a tím nám vyhlásí otevřeně válku. Což navíc povede k tomu, že budeme moct říct, že jsem v právu, protože to oni oddělují rodinu od sebe a brání otci v setkání s potomky. A nebo přijdou sem a v takovém případě máme výhodu místního prostředí," vysvětloval jsem mu, zatím co jsem obcházel hranice a tím obnovoval náš pach na tomto bohem zapomenutém místě. Nikde jsem necítil, že by hranice někdo překročil, ať už někdo známý nebo neznámý. Rozhodl jsem se, že tohle bude nejspíše ten okamžik, kdy se rozloučit s těmi, kdo ve smečce nehodlali zůstat. "Bude to chtít vyrazit na lov, ale až bude více slunce nad námi. Nechtěl bych se někde v těhlech místech zaseknout... můžeme vyrazit více k úpatí hory, tam to vypadalo na vysokou nadějněji, nemysíš?" zeptal jsem se Cháva a sedl si na kámen, který tu čněl z vnitřností hory. Byl mírně zledovatělý, ale to mi nevadilo. Po obloze se táhly cáry mraků a začínalo mírně foukat.

Situace nebyla úplně přehledná. Chávo se snažil působit silně, i když to byl jenom skrček. Byl jsem mu za to vděčný, protože mi i svým přikývnutím kryl záda. Mluvil jsem pravdu, Jasnava to nebyla schopna popřít. Ale já jsem věděl, že když tu budeme postávat dýl, ten tmavší po nás skočí. Vypadal, že je nervní, netušil jsem co má za problém, že je nemocný se na něm neprojevovalo jinak než tím, že jeho výraz byl hodně zachmuřilý a tím, že při každém slovu mu tiklo ucho, jako by ho hlasitá slova vyloženě bolela. Jejich Alfa musel být ten hnědý, prtože rozhodoval. A pokud ne Alfa tak je minimálně nejvýšše postavený. Protiřečili si celkem dost. Jasnava a hnědý mluvili o tom, jak vlčata nejsou dost stará, zatím co třetí vlk, ten co přišel Jasnavě na pomoc jako první, tvrdil, že již staří jsou dostatečně.
Tohle byla patová situace. "Fajn, Jasnavo, pokud ti přijdou tak malinkatí, že nemohou žít se svým otcem, nebudu ti to rozmlouvat. Chápu že jsi matka, ale chci abys je na jaře přivedla!" dal jsem důraz na slovo přivedla, aby věděla, že neblafuju . "Budu tě s kluky čekat v horách a neopovažuj se mě zase podvést. A ty," otočil jsem se na velitele jejich skupiny (Nicos). "Ty mi za to, že přijdou ručí. Je mi fuk, jestli si sebou tahle lhářka přivede celou smečku, ale jestli nedorazí... dáváš mi svoje slovo chlapa?" zeptal jsem se a očekával odpověď.
Jelikož musela být kladná, co jiného taky mohl říct. Dal jsem jí všechny možnosti a vycházelo to navíc z toho, co sám on navrhoval. Až budou dostatečně staří, což bude na jaře, není proč by je nemohli přivést no ne? "Chávo," houkl jsem na vlka. "Jdeme. Pánové, juniore, těším se na jarní setkání," dodal jsem na rozloučení a Jasnavu jsem vynechal z celého tohohle ukončení rozhovoru.

//Zubatá přes sněžné hory

Než jsem se stihl pořádně rozkoukat, uviděl jsem jak se k nám žene skupina vlků. Hodil jsem po nich pohledem. "Hele kavalérie, buď ve střehu," zasyčel jsem směrem k Chávovi, který byl konečně zase v pohodě, i když synátora trochu pocuchal. Byl jsem rád, že se drží v lati. Sám jsem poznal jeho zuby a věděl jsem, že kdybych mu dal jenom jedním slovem rozkaz, zakousl by se do první věci, co uvidí. Zatím jsem ho držel na vodítku zkrátka, ale pokud mě někdo naštve, nebudu mít problém ho z něj pustit. Vlci se sem seběhli, Jasnava do toho brečela jako správná cuchta. Začínal jsem zase cítit sílu, kterou mi ona brala tím, že mi vzala syny. "Bruno, mlč."
Podíval jsem se na ni a nekomentoval, spíše jsem pohledem padl na nově přichízí. Usmál jsem se na všechny příchozí a kývl hlavou, jako by se vůbec nic nedělo. Můj úsměv byl odzbrojující, to jsem tak nějak tušil. "Zdravím pánové, mé jméno je Waristood jsem Alfa smečky v horách," představil jsem se. "Mrzí mne, že se setkáváme takto, ale toto je rodinná záležitost, pokud dovolíte. Jasnava je moje přítelkyně a rozhodla se mi jaksi zatajit, že máme syny.... A to prosím poté, co zneužila mé pohostinosti v chladném počasí, kdy jen můj úkryt nabízel ochranu... Příšel jsem na vaše území jen kvůli tomu, že jsem si chtěl s Jasnavou opět promluvit, zjistit jak se má, ale zjistil jsem to, že mne zradila a že mne okradla nejen o teplo úkrytu, ale i o rodinu...." vysvětlil jsem jim situaci. Bruno, veverčák se stáhl a opět vyskočil na můj hřbet. Věděl, že nemá cenu mi v tuto chvilku cokoliv říkat nebo se snažit nabídnout řešení. "Považte, kdo z vás by byl v klidu, kdyby zjistil, že má rodinu, ale s tou je vám odepřen kontakt, protože jejich matka se rozhodla, že vám o nich nic neřekne... měla rok na to mne najít a kontaktovat, ale neudělala to... nemyslíte si, že mám také svá práva a že synové by měli mít možnost odejít se mnou hned? Už nejsou malí, aby potřebovali mateřské mléko..." TÍm jsem trochu odpovídal i na to, co se snažila Jasnava naznačit. Ale Kulihrášek rozhodně nebyl mrně, které musí matce viset na cecku.

//Sarumen

Popadl jsem Jasnavu, ale Chávo to zase celý podělal, protože nesplnil můj rozkaz tak, jak jsem řekl. Mohl za to fakt, že byl slabko, ale to ho neopravňovalo v tom, nakládat s mým synem jako s kusem větve. To že Jasnava používala magii na mlhu jsem netušil a to, že se mi nohy pletou do větví jsem bral jako normální věc. Prostě někde občas rostou větve a popínavky se vám snaží zachytit kožich. Nebyla to pro mne tedy známka, že vlčice ovládá magii. Jakmile začalo ovšem vlče křičet bolestí, sumdal jsem jí ze svých zad. A ne, že bych ji nějak hodil na zem, ale hezky jsme ji sumdal jako drahocený náklad, který byla. Ona už stihla řvát o pomoc, což jsem nechápal proč. "CO DĚLÁŠ IDIOTE?!" křikl jsem na Cháva a vrazil mu facana tlapkou, že musel vlče pustit. "Řekl jsem ti snad jasně, že se mu nemá nic stát blbče," zavrčel jsem a vycenil na něj zuby. Tenhle bezmozek znal jenom sílu.
Otočil jsem se k mrněti na zemi. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a můj hlas byl najednou milý a jemný. Nemluvil jsem na něj tak drsně jako na Cháva. Tohle byl můj syn. Prohlédl jsem ho, ale dle všeho vypadal v pořádku. Chávo ho sice táhl, ale neublížil mu.
Obrátil jsem se tedy k Jasnavě. "Ukradla jsi mi rodinu! Ukradla jsi mi syny! Zneužila jsi mojí pomoci a ani ses neobtěžovala mi o nich říct. Kdybych se tu neukázal, tak mi o nich ani nikdy neřekneš! A teď ani nechceš žít se mnou? Raději budeš žít s cizími a myslíš si, že to nechám jen tak?! Ani náhodou. Když nechceš jít ty, tak si alespoň vezmu své syny, protože to je moje právo jako otce!" řekl jsem jí a sliny mi lítaly od tlamy. Byl jsem naštvaný, ale nehodlal jsem se tu zahazovat s ní ani s nikým koho k nám zavolala. Mohla si vybrat, být poslušná a jít s námi a nebo prostě ne a v takovém případě si mohla táhnout ke všem čertům. Udělala ze mě jenom prachobyčejnou děvku... Cítil jsem se poníženě, zneužitě a využitě, byť to nebyl možná její záměr, tak to tak vypadalo. Proč mi o nich nepřišla říct sama? Proč je schovávala? Proč? Chyba byla na její straně ne na mojí, já chtěl jenom rodinu pohromadě. To ona odmítala. Ona byla ta špatná.
Veverčák mezi mýma ušima se ošil. "Pane, navrhuji, že bych mohl zůstat tady s paní Jasnavou. Než se trochu uklidníte a všechno se jistě vyřeší. Určitě vás madam nechtěla nijak poškodit na vašem právu být s vlastnimí syny," vložil se do toho Bruno aseskočil na zem, abych na něj viděl. "Mohl bych tu zůstat a nosit vám zprávy o vašich synech, jsou ještě malí a matku potřebují, ale za chvilku už budou jinochy a to by se k vám mohli přidat, minimálně byste je mohl naučit magii a lovu a tak," navrhoval celkem rozumně zrzeček, ale já byl naštvaný a skoro ho neposlouchal. Vztek na sebe, že jsem jasnavu kdy poznal a vlastní ponížení mne ovládalo.

//V dalším postu odcházím, potřebuju se vrátit do hor a označkovat, takže na delší hru ve více lidech nemám čas. Mrzí mne to, ale do 18. prostě musím být v lese... :/

Vypadalo to, že jsem táta. Debata o kožešinách mne už nezajímala, kožešiny jsem si mohl nabrat jinde. Teď bylo hlavní přesunout mou rodinu prostě jinam. Ne, že bych chtěl zápasit s Jasnavou, která momentálně nejevila zájem o to, se někam sntěhovat. Ale je to vlčice, prostě půjde tam, kam jí řeknu ne? V mojí hlavě to prostě byla realita. Vlčice vždycky dělá to, co po ní chce její partner a nemá moc prostoru pro vlastní rozhodování. Jasně. Může si vést výchovu vlčat, ale nemůže se rozhodnout připravit mne o moje syny. To ani náhodou! Najednou se mi nezdála tak milá a hodná, ale spíše vychcaná. Připadal jsem si použitě, zneužitě. Jen jako oplodňovací zařízení. "No počkat. Tys mne zneužila a teď hodláš mít všechno? Celou MOJÍ rodinu? Tak to fakt ne," pronesl jsem rázně. Nehodlal jsem si nechat od ní odebrat tu možnost cychovávat syny.
Chávo pronesl naprosto dementní větu. "Drž tlamu a pomoc juniorovi," rozkázal jsem a věděl jsem, že na Cháva se můžu spolehnout. Ten kdo ho vychoval z něj udělal poslušného vlka, který rozumněl jenom síle a bolesti a obojí jsem uměl předvést. "A jestli se mu něco stane, tobě se to stokrát vrátí." Sám jsem popadnul Jasnavu a bez problémů si ji hodil na záda. "Vezmem mámu na výlet a aby ji nebolely tlapky, tak ji ponesu, jdem," zavelel jsem.

//kierb přes tanebrae

Veverčák na mých zádech se pomalounku narovnal, když slyšel jasnavu. Zaujatě si vlčici prohlížel, ale nebyla nejspíše nijak zajímavá pro jeho očka, protože se pak zase uvelebil na mých zádech, jako bych byl nějaké jeho přepychové vozítko. "V horách je nádherně, ale rozhodně by se mi hodila nějaká ta kožešina do začátku. Vlčice jsou výtečné lovkyně, nemáš náhodou nějaké, které bys mohla postrádat?" zeptal jsem se s tím proklatě přátelským úsměvem. "Kdybys chtěla mohla bys jít s námi, jen se tam podívat, třeba tě přemluvím, abys zůstala," dodal jsem ještě možná trochu odvážně. Jenže to už nás přerušil příchod vlčete. Přejel jsem ho pohledem, protože vypadal celkem zajímavě. Zbarvení měl tmavší než Jasnava, kterou označoval za matku a kožich měl o dost hustější než ona. Severská krev se v něm nezapřela. Jenže to už Jasnava vyprávěla dál. Takže tu srst podědil po mě. Mít syna bylo něco, co jsem neočekával. Na druhou stranu to byl dobrý bonus. Kožešiny a vlče k nim, to se hodilo. Z toho, co vlčice říkala ovšem nebyl tenhle mrňous jenom jeden. Tohle upoutalo veverčákovu pozornost, protože upřel zrak na vlče, ale z mých zad se nehnul. Tohle všechno měnilo. "Těší mne mladíku," pronesl jsem. "Tím pádem jdete se mnou do hor," konstatoval jsem s úsměvem. Ani by mne nenapadla jiná varianta. Nemůže být přeci tak sobecká, aby mne oddělila od mnou vybudované smečky a nebo si nechala vlčata pro sebe.

Chávo usnul. Nedivil jsem se. Pochod sem byl náročný a nás čekala ještě cesta zpátky. Popravdě jsem čekal že dřív nebo později odpadne. Možná je dobře, že usnul teď. Ještě by tou svou nevymáchaností dělal problémy. Prořízlá tlama mého nového nejspíše jediného člena smečky mne tochu trápila, ale ne tolik, abych to řešil. Když štval mě dostal po čenichu a pokud naštve někoho koho nemá, může si následky nést sám.
To už jsem uviděl vlčici, která se k nám trmácela lesem. Vypadala, že je v pohodě a klidu. Pamatoval jsem si ji poněkud více utahanou a nervozní. Na vlastním území vypadala Jasnava uvolněně a tak nějak lépe. Vypadalo to, že má v kožichu nějaký kvítí, ale tak nějak jsem to bral spíše jako ozdobu, než něco co jí na zádech narostlo. Vlčice se zdobily dle mé zkušenosti kde jakým sajrajtem. Nebyl jsem ten typ, co by svoje bejvalky nějak extra opěvoval. I tak jsem musel uznat, že jsem si nevybral blbě. Jasnava byla kus. "Zdravím," pronesl jsem s úsměvem , který byl skoro až neodolatelný. "Přišel jsem na návštěvu. Zjistit zda jsi dorazila domů v pořádku a taky se podělit o novinku, že jsem přesunul svou smečku do hor..." informoval jsem vlčici. Nechtěl jsem hned navrhnout, že by mi mohla vrátit to, že jsem se o ni posaral tím, že mi daruje nějakou tu kožešinu.

//tanebrae -> čekáme na Jasnavu

Došel jsem na hranice. Bruno mi seděl na zádech a zrzavý oas si stočil kolem těla. Začínalo být chladno. "Máš pravdu... byl to vždycky povětrník a ten zbytek taky za moc nestojí. Začnu v horách od začátku. Čistý štít, nový začátek," pronesl jsem jistě a autoritativně. Byl ze mne cítit dost klidný, ale za to rázný vibe. Chávo musel chápat, že jsem prostě TA Alfa. Ne jen nějaký ušmudlánek, co si na to hraje. Charisma ze mne přímo sršelo. Usmál jsem se na vlka, který cestoval se mnou a zastavil se na hranici. "Ale dost o nich. Ty máš celkem dobře našlápnuto k tomu, být nepostradatelný člen smečky," zazubil jsem se na svého společníka a trochu tak očekával, že rozhovor rozjede. Ale pak mi došlo, že by nemusel, takže jsem dodal ještě pár otázek. "Jaké máš sny? Co bys chtěl dosáhnout?"
Les působil tiše, ale zároveň jsem cítil pachy a bylo jich dost. Jasnava by se měla vytáhnout s dobrou kožešinou. "Auuuu," oznámil jsem náš příchod a čekal, zda se vlčice někde ukáže. CHávovi jsem věnoval pohled, který jasně znamenal chovej se, jinak s tebou zametu.

//Zubatá

Bylo celkem fajn, mc se takhle potulovat zase po nějakém čase. Nebylo to úplně perfektní, ale rozhodně lepší, než se jenom tak bezcílně potloukat krajem. Takhle jsem měl společnost a cíl, to mi ke štěstí stačilo. Všiml jsem si, že nás někdo sleduje, ale nebyl jsem si úplně jistý kdo to je. A pak jsem podle zrzavého kožichu poznal Bruna, který k nám hopkal trávou jako veverka hozená mimo své prostředí. "Ach Bruno, vypadáš dost rozhozeně." Veverčák prskal a skočil mi na záda, kde se uvelebil. "V lese nikdo nebyl od té doby, co jste vypadli. Myslím, že tohle je úplně novej a čistej začátek," informoval mne veverčák o tom, co se dělo na území od momentu, co jsme odešli. Nebylo tedy potřeba se tam vracet. Sarmuenský hvozd byl naštěstí nedaleko, takže jsem se nemusel obávat, že se nám cestou někdo připlete do cesty.
Nedaleko v mém podání znamenalo několika hodinový pochod, ale pro toho, kdo takto prošel skoro celý kraj, bylo tohle co by kamenem dohodil. Cesta se vrtěla kolem řeky. A už bylo skoro vidět první stromy. "támhle!" houkl jsem a ukázal čenichem směr, kam jdeme.

//sarumen přes tanebrae

Bylo to tu pěkné, dost se mi to tu líbilo. Byl jsem rozhodnutý tu taky nějaký ten pátek zůstat. "Název smečky je důležitej protože když uslyší ostatní to jméno, tak si nadělaj pod ocas strachy. Budeme ta nejsilnější a nejdrsnější smečka široko daleko!" pronesl jsem hrdě. Nehodlal jsem být jako většina místních smeček, kterým se dalo vysmát. Všechny hodné a milé. Ne, já hodlal mou smečku vybudovat na něčem, co je drsné a co obstojí každou zkoušku.
Místo bylo označkováno, takže proč nezaběhnout do Sarumenu a nevzít si tam kožešiny. Minimálně Jasnava mi nějakou tu věcičku dlužila, když já zahřál ji. A třeba si ráda zavzpomíná na ty dobrý časy hmm? Uculil jsem se. "Fajn tak jdeme," rozhodl jsem a pustil se do sestupu z hor. Tak nějak jsem doufal, že se nám podaří dojít do Sarumenu a zpátky, než začne poádná zima. Tady bude asi zima pořád, ale i tak bych se nerad vracel za nějaké plískanice. "Ale hoď kostrou, ať tě jsme zase brzo spátky."

//kierb

//pojmenovat smečku

Rozhodl jsem se, že bych vylezl z jeskyně. Byla hezká, ale už mne to v ní nebavilo. Chtělo to dohladit ještě nějaké věci, než se společně s Chávem pustíme do pořádného přenosu smečky sem. Hlavním nezahlazeným rohem byl název. Chávo byl v tomhle ohledu úplně nepoužitelný, protože byl takový no... nenápaditý. Smečkové jméno muselo být jíné, hezčí. Ne jen obyčejné, jako jména všech smeček tady. "Všechny smečky se tu jmenují podle místa kde jsou, nebo minimálně na takové jsem narazil.... Takže navrhuji se odlišit. Co třeba...." zamyslel jsem se a pokusil se vybavit, které věci jsem během svého života viděl nebo zaslechl a mohl je tak použít jako věc do názvu své nově přesunuté smečky. "An.... dar... darováno... An´sidar... An´sidarská smečka, to zní cool," pronesl jsem nakonec zamyšleně a byl se svým výmyslem spokojený. Bylo mi popravdě jedno, jestli s tím souhlasil i Chávo nebo ne. Tohle byla moje smečka, já v ní byl Alfa a on prostě musel držet tlamu a krok, takhle to tu chodilo. Vydal jsem se k východu z jeskyně a vylezl jsem ven.
Hned mne do čenichu praštil pach nějakého blbce, který nám sem vlezl. "Tak přesně tohle by byla prácička pro tebe, vyhazovat pakáž, která nám sem vleze a vyhazovat je v zubech, pokud se ti nebude zdát, že by mohli být něčím prospěšní. To mě zavoláš, jasný?" pronesl jsem autoritativním tonem. Nebyla to žádost. Evidentně ani tady nenajdeme klid a ochránce bude hodnotný. Cháva jsem chtěl nejprve trochu otestovat, ale asi bude muset rovnou uchopit svou funkci a naučit se všechno za pochodu. "Budeš vyhánět ostatní a zároveň značkovat, bereš?"
Dalším bodem na programu bylo jít sehnat kožešiny. "A jak si to jako představuješ inteligente, že někam naběhneš a necháš se roztrhat na kusy? Smečky budou mít kožešiny schované ve svých úkrytech, to asi nikomu nic neukradneme, nebo máš nějaký nápad?" zeptal jsem se byť jsme neočekával, že jeho tupá hlava vymyslí něco, co by nebyla naprostá sebevražda. "Možná... možná, by šlo vybrakovat někomu úkryt mimo smečku, ale to bychom museli o nějakém vědět." Já osoboně o žádném nevěděl. "Nebo můžeme vyrazit do Sarumenu a požadovat kožešiny za to, že jsme jim ubytovali Jasnavu tenkrát."

EXTERIÉR
Zhruba uprostřed výstupu po Zubaté hoře vás na jižní stráni přivítá vchod do jeskyně. Nad vchodem se ježí rampouchy, takže vchod vypadá trochu jako zubatá tlama, která vás chce spolknout. Pokud máte odvahu jít dovnitř, čeká vás několika minutový pochod rovnou chodbou, která může od října do března klouzat, jak po oblevě voda opět zamrzá. Místní se ovšem snaží o udržování tohoto vchodu a tak po jejich zásahu nebývá tak kluzký. Chodba se po zhruba dvoustech metrech stáčí do esíčka, nejprve pravotočivě a pak levotočivě. Na konci těchto zákrut vás již čeká pohled na samotné srdce hory.

INTERIÉR
Obrovská místnost s vysokým stropem a chladnými stěnami přivítá každého závanem tepla, které by nejspíše uvnitř chladné skály nečekal. Stěny jsou pokryté ledem, neboť kámen je opravdu i na dotek velice chladný. Díky ledu se tu však dobře roznáší světlo, takže je v jeskyni skoro všude dobře vidět, pokud zapálíte oheň nebo jiný zdroj světla. Ve stěnách jsou malé výdutě, do kterých se dá uschovat potrava, která si udrží čerstvost právě kvůli chladu z kamene. U stěn není dobré polehávat, pokud jeden nechce prochladnout nebo riskovat, že na něj začne kapat voda z velkých krápníků, které jsou u stropu. Čím více do středu, tím méně krápníků se na stropě nachází.
Z hlavní jeskyně nevedou žádné odbočky do menších úkrytů. Všichni jsou tu tak stále viditelní, soukromí tu nenaleznete. Jediná další chodba má sklon devadesát stupňů dolů a nikdo neví, kam vede. Místní ji využívají na zbavování se odpadu z úkrytu hlavně v zimních měsících, kdy je vchod nejhůře přístupný kvůli sněhu a ledu.

VYBAVENOST
Uprostřed místnosti je velká skála. Balvan nejspíše spadl ze stropu, když se před stovkami let pohnula země kvůli činnosti blízké sopky. Naštěstí teď již žádné nebezpečí nehrozí a tak je možné využívat tuto skálu jako odpočinkové místo, hlavně pro všechny samce smečky. Samicím je vstup na toto vyvýšené místo zakázan.
Jelikož i od podlahy zde táhne, je nutné se starat pravidelně o podestýlku v jeskyni a případné kožešiny, které by umožňovaly příjemný spánek na zemi. Na skále uprostřed je rozhodně tepleji, než rovnou na zemi. V západní části je navíc malé chladné jezírko, kam voda kape z obrovského krápníku nad ním. Voda je zde sice ledová a není na koupání, ale rozhodně slouží skvěle k utišení žízně.

Správci úkrytu: Waristood
Obyvatelé úkrytu: smečka
Schváleno:

"přesně! Učíš se rychle mladej," zachechtal jsem se, až můj hlas rezonoval kolem. Byla to práce pro vlčice a nejen tak nějaká práce pro vlčice. Bylo mi jasné, že Chávo začíná chápat jak tenhle svět funguje, že je rozdělený na vlky a vlčice, ale že i mezi vlky a vlčicemi jsou pak další a další dělení. Nic není rovnostářské, nikdo nemá stejně a rozhodně nikdo není roven nikomu. Všichni tu někoho mají buď pod sebou nebo nad sebou. Tohle byl přirozený řád věcí.
Jeho možnosti pro smečku mne teda nenadchly. Spíše mne to mírně rozrušilo. Klapl jsem naprázdno čelistmi, abych mu ukázal, co si o takovém nápadu myslím. "Bude to chtít něco mnohem lepšího, než takovou pitomost." Protáhl jsem si hřbet a sám začal přemýšlet, ale to už se Chávo hrdě dral do toho, že by chtěl hlídat území a ostatním rozbíjet čenichy. "Vždyť seš sám jako třasořitka, tohle neobstojí pokud nás někdo napadne. Když budeš trénovat, tak je možné, že z tebe udělám ochránce a co klidně i betu, ale budeš muset zamakat na svalech. Výšku asi nedoženeš, ale když budeš dostatečně rychlej a obratnej, budeš moct každýho utahat," vysvětloval jsem mu, jaké má nedostatky a přednosti. Sám jsem věděl, že má zuby ostré, ale že ho přerazí i jedna rána. Pokud chtěl být bojovníkem, musel na to jít chytře a to mu možná nepůjde.