Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//buk

Vlezl jsem dovnitř a mrštně švihnul tlamou, do které jsem uchopil liščí kožešiny, abych je rozvrstvil po ne úplně vzhledném úkrytu. "Jsem v pohodě Regisi," zabručel jsem. Tohle jeho opečovávání se mi nelíbilo, nechtěl jsem mu být na obtíž a takhle jsem si přišel naprosto neschopný. Čím víc se o mne strachoval, tím víc neschopně jsem si připadal a tím víc jsem bručel.
Trochu to tu zatouchalo od kožešin, které sem nanosil bývalý majitel. Tedy kožešin. Byla tu jedna kožka ze zajíce, kus potrhané srnčí kůže a někde v zadu... "No tak to je nechutný," pronesl jsem a mírně se mi navalilo, když jsem v té změti kostí a listí nalezl tři ryby ve stádiu silného rozkladu. Pořád jsem se trochu vrávoral, ale pokud jsem nechtěl svůj nový domov pozvracet, musel jsem se toho zápachu zbavit. "BRUNO!" zavrčel jsem. "Ano pane?" objevila se veverčákova hlava s otázkou na tlamičce ve vchodu. Tlapkou jsem ukázal na ryby. Veverčák polkl a pak kývl hlavou. Nemusel jsem ho ani pobízet, aby se dal do práce. Já si mezitím kecl na svoje liščí kožešiny a sledoval, jak veverka mrštně odstranila jednu, druhou i třetí rybu, aby v zápětí odstranila i starou kůži ze zajíce, která divně zapáchala. "S tou srnčí si nedělej starosti, vynesu ji pak," pronesl jsem, když se veverčák podivně koukal i na poslední pozůstatek po bývalém majiteli. "Bude se to tu muset vyklidit," dodal jsem trochu omluvněji k Regisovi a pomalu sjel do lehu.

Hlava se mi pořád motala, ale s každou vteřinou se svět přestával tak rychle otáčet a spíše se zastavoval. Regise jsem pomalu začal poslouchat. Nejprve ke mně jeho hlas dolehl jako šum vody, ale postupně jsem ho slyšel lépe a lépe, jak mi odlehly uši. Najednou mne jeho zuby hryzly do ucha a já mírně nadskočil. "Co to děláš?" vyjel jsem na něj, ale spíš to znělo jako ospalé odmávnutí někoho kdo vás budí. Málem jsem omdlel, ale jeho zuby mne probraly k životu. "Nevím co... co se stalo, ale najednou jsem byl na nějaké hoře a přišlo mi, že tam byl Vlčíšek, ale zní to jako... pitomost," zvedl jsem se do sedu. Přišlo mi, že se mi hlava motá trochu rychleji když jsem si sedal, ale zvládl jsem to. Nechtělo se mi spát ani jsme se necítil unaveně, spíše mne ten teleport trochu odrovnal a bylo mi na omdlení, ale to se rychle srovnávalo. Kožešina mi sjela z těla a já pochopil až teď, že Regis nějak nerespektuje osobní prostor.
Kolem byla šílená chumelenice. Bruno byl u vchodu do jeskyně. "Schovat se bude asi dobrý nápad," pronesl jsem a trochu pomalu se začal šourat do jeskyně. Bylo mi lépe, ale pořád to nebylo úplně ono. Vysála mne moje magie, ale i teleportační skoky. Tohle nebylo úplně dobré pro jednoho vlka aby absolvoval během jednoho dne a já teď pocítil následky.

//úkryt

//teleport

PUF. Najednou jsem byl zase na místě. Otevřel jsem oči, hlava se mi motala. Kolem už nebyl chlad a zima, nebo ne takové jako před chvilkou. Ne, kolem byly stromy mého domova. "Co se..." chtěl jsem se zeptat, co se stalo, ale tlapky se mi podlomily. nevydržel jsem na nich stát, jak jsem byl promrzlý a křehký. Navíc se mi houpal žaludek jako na vodě a hlava se ne a ne zastavit. Bylo to šílené. Hlavou mi letěla spousta myšlenek. Bylo to skutečné, byl to sen, byl jsem někdě jinde nebo jsem byl tady aj enom jsem si to vymyslel. Kde ta síla byla, co mne odnesla a proč. A nebo jsem to byl já a mám takovou sílu já... Nemohl jsem zastavit svou hlavu a jen jsem tak ležel na chladném sněhu. Regise ani Bruna jsem moc nevnímal. Neměl jsem na to sílu.

//teleport z boku
23. ujisti vlčíška že na něj věříš

Koukal jsem jako puk, protože najendou jsem byl v naprostém sněhovém nadělení. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho a nic jsem neviděl. Kolem byla jenom bílá tma. Stromy nebyly nikde k vidění ani nademno ani kolem. "REGISI!" zakřičel jsem, když mi došlo, že ani ten tu nikde není. Tohle mi hlava nebrala. Najednou všude kolem tolik sněhu, příkrý svah a strašná zima. Otřásl jsme se, až mi zadrkotaly zuby o sebe. Obrátil jsem pohled směrem dolů, ale vypadalo to, že bych si sestupem spíše rozlámal hnáty. Musel jsem jít nahoru a doufat, že se dostanu skrze mraky.
Udělal jsem několik kroků, které se zdály jako kroky malého vlčete, které poprvé jde do světa. Nebyl jsem si vůbec jistý vlastníma tlapkama. Spíše, než abych šel jsem v přikrčení mírně plazil vlastní břicho na sněhu. Nebylo to příjemné, ale aspoň jsem postupoval. Sníh sílil a byla větší zima a hučelo mi kolem uší a.... ticho. Zvedl jsem hlavu a mírně se oklepal od sněhu, který mi zalepil oči i čenich. Předemnou bylo naprosté ticho a klid. Stál tu vlk, který koukal přímo na mne a kolem nás řádil nečas. Jeho bílá aura byla nádherná a kožich měl jako napadaný sníh. "Kdo..." uniklo ze mne. Vlk se na mne jenom usmál a já věděl. Tohle byl vlčíšek. Tohle bylo stvoření, kterým motají vlčice hlavu vlčatům a bylo přímo před mou maličkostí. Nechápal jsem. Kde to jsem a proč tu jsem? To ztrácelo význam, teď tu byl tenhle vlk a já věděl, co musím říct. "Já... já věřím," vykoktal jsem ze sebe a doufal, že tím vlka neurazím. Viděl jsem jeho slabounký úsměv a ještě menší pokývnutí hlavou, než jsem udělal PUF.

//teleport do buku

5. Postav vlkuláka.
Můj les. Bylo fajn moci o něčem říct, že je to vaše. Můj les, můj úkryt, moje smečka. Nádhera, táta by byl hrdý, ale rozhodně by mne nepochválil za to, jak je tu prázdno. Sníh padal opravdu ve velkém a já věděl, že bych se měl popravdě zaměřit i na to, že to tu zaplním vlky dřív, než mi sem začne lozit jenom nějaká ztracená tulácká chátra. Nechtěl jsem přijmout každého, jen toho, kdo bude mít nějaký schopnosti, ze kterých by měla smečka užitek. Škoda, že Regis nechce byl by z něj dobrý gamma vlk. Ale co třeba ho jednou přemluvím a přidá se k nám oficiálně… teda ke mně… Po očku jsem pohlédl na Regise a hrál si při tom se sněhem, který pořád padal, jako by se to nikdy nechtělo zastavit. Začal jsem neurčitě tlapkou přejíždět po sněhu. Asi jsem něco stavěl, ale co, těžko říct.
Regis byl evidentně vysazený na to co vlčice chtějí nebo nechtějí. Mírně jsem si odfrknul, ale mohl to brát jen jako, že je mi zima a odchrchlávám hlen. Proč by mělo vlka zajímat, co vlčice chce? Je to vlčice, má daný místo stejně tak, jako ho mají dané vlci. Ale věděl jsem, že ne každý vlk tohle rád slyší. Někteří prostě rádi nechávali vlčicím prostor pro rozhodování a tak… A pak se jim to vždycky po..re pod tlapama.
Další část rozhovoru se stočila k tomu, jak to tu vypadá hezky a co by chtěl udělat Regis se svým úkrytem. ”To zní jako dobrý nápad, kdybych tě pak hledal, tak bych věděl aspoň kde. Možná by nebylo od věci kolem navěsit i nějaké fáborky, aby tě vlci našli… i když to by mohlo přilákat i nechtěnou pozornost. Lesy jsou plné blbců.” Nahrnul jsem kupku sněhu a uplácal ji. Začínalo to vypadat jako vlk. Bruno seskočil ze svého místa na větvi a strčil do provizorních důlků dvě šišky. Konečně to vypadalo jako vlk. Tak a do jara tu nebudu sám.
”Víš co bych si přál? Navštívit Vlčíška, aby mi třeba splnil příní že….” PUF! A byl jsem pryč. Zůstal po mne jenom ten vlkulák a zvířený sníh a Bruno, který koukal na Regise jako by mu uletěly včely. ”CO TO -spousta nadávek- BYLO!” domáhal se vysvětlení veverčák.

//Teleport Zubatá

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Koukal jsem se kolem a snažil se sám sebe přesvědčit, že othle bude dobré místo. Regis už mezitím mluvil o tom, že vlčic co by chtěli někomu plít zahradu tu moc nebude. Pohrdal mnou? Nebo se mi to jenom zdálo. "Vlčice udělají hodně věcí za bezpečí, jídlo a střechu nad hlavou, navíc takhle v zimě," sdělil jsem mu celkem suše. Můj pohled na vlčice byl formován mou vlastní výchovou, které se mi dostalo od útlého věku. Však jsem ani sám nestrávil u matky a sester moc času. Hned, co jsem byl schopný jíst maso, mne odstavili od mateřského mléka a matku už jsem nikdy pořádně neviděl, natož abych si s ní mohl pořádně promluvit. O sestrách nemluvě. Můj pohled na vlčice byl tak pro mnohé možná pokrřivený, ale já věřil tomu, že to takhle má fungovat.
Pak následovalo shrnutí toho, co se mohlo stát s bývalým majitelem lesa. "A nebo ho taky někdo odrovnal, pokud si vyskakoval, tak to možná zkusil na někoho ne úplně vhodného a pak dostal, co si zasloužil," konstatoval jsem jednoduchý fakt. Byl jsem za to možná i rád, nerad bych se tu teď s někým dohadoval.
Regis se pak začal rozhlížet kolem a vytáhl poměrně hezkou srnčí lebku s parůžky. Záviděl jsem mu jí, ale on si ji zasloužil, našel ji. Začal jsem taky tlapkou přejíždět po sněhu, kde je jedna kost by mohla být i další. "Jistě, že si ji můžeš nechat... Ale takovou bych pro úkryt taky chtěl, docela by to něco chtělo sem nahoru, aby to tu vypadalo útulněji a lep... HELE," zakončil jsem větu zvoláním, protože moje tlapka narazila taky na nějakou kost. Byla to lebka, ale ne srnky, divočáka. Tady pravděpodobně bývalí majitelé hodovali. Oprášil jsem lebku a umístil ji nad vchod do úkrytu. Teď to tu vypadalo mnohem lépe a útulněji.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Koukal jsem se na to, jak můj les vypadá v zimě. Nevypadal nijak slavnostně, spíš tu všechno mírně řečeno chcíplo. Snad i bývalý majitel, nechtěl bych si to tu pošpinit cizíma vnitřnostma. Naštěstí pachy v okolí žádné nebyli a tak jsem se mohl radovat z vítězství, že jsem tuhle smečku a tenhle les přebral bez jakéhokoli nájemníka, nebo to jsem si aspoň myslel. Regis pronesl, že se mu to tu líbí, ale já to úplně neoceňoval. Možná se snažil být jenom milý, ale tohle mazání medu kolem tlamy jsem neměl moc rád. "Vypadá to tu děsně, chtělo by to s tím něco udělat, ale já to dělat nebudu," konstatoval jsem. "Na úklid jsou vlčice," dodal jsem suše. Regis pronesl, že by mohl poskytnout maximálně zimní výzdobu a kolem jednoho stromu se objevila popínavá květina s kvítky. V zimě to vypadalo celkem zajímavě. Kvetoucí popínavka uprostřed prosince. Zaměřil jsem se na některé lístky a trochu je nechal vzplanout, takže to rozsvítilo celý stromeček po jeho obvodu. Oheň nebyl velký a navíc na stromě, který byl vlhký sněhem nemělo úplně co hořet, takže světýlka byla malá a mihotavá. Bylo mi jasné, že za chvilku sama od sebe zmizí. Pohlédl jsem na Regise a ušklíbl se. Byly jsme fakt dvojka.
"Říkám, les někomu možná dřív patřil, ale když jsem sem dorazil, tak tu nikdo nebyl a já to tak chci nechat. Nemám v plánu tu nechávat bydlet nějaké vyžírky, ať se smejkaj, když nechali vlastní les osamotě zpustnout," pronesl jsem a pak se znovu rozešel do středu lesa. Nevěděl jsem, jestli tu je někde jeskyně. "Támhle je úkryt," pronesl Bruno z větve nad mojí hlavou a ocasem ukázal k poměrně schovanému vchodu do nějakého úkrytu. Došel jsem tam, vypadalo to celkem dobře a já na okraj položil dvě kožešiny lišek. Chtěl jsem, aby doschly, než je vložím do úkrytu. "Musím to tu nějak pofackovat."

//25. Ochutnej padající sněhové vločky
Mahtae jih

A byli jsme v lese. Kolem to působilo celkem zpustle a neupraveně. Všude tu byla vysoká tráva, kterou pokrýval sníh a ta těžkla pod jeho vahou. O tohle místo se nikdo pořádně nestaral. Možná tu bydlel někdo, ale ten někdo rozhodně nebyl úplně domácí puťka, aby se tu o to postaral. ”Není to nic moc, ale co se dá dělat,” pronesl jsem nakonec. ”Chtělo by to nějakou něžnou tlapku, která by si uměla poradit s tímhle bordelem, ale hádám, že k tomu se taky časem dopracuju.” Kolem poletoval sníh a já byl celkem rád, že jsem z potulky zpátky v místě, kde jsem hodlal přečkat zimu. Zvedl jsem čenich. Na jazyk mi dopadlo několik sněhových vloček. Chladily mne a nebylo to nic, co by mělo nějakou přesnou chuť. Spíš to jenom štíplo a rozpustilo se. V tlamě jsem pak měl jenom vodu. Vločky chutnaly i trochu po kůře, to asi pro to, že padaly kolem stromů. Les byl listnatý, takže nenabízel moc velkou ochranu před sněhem, ale rozhodně to bylo lepší než otevřené planiny. Měl bych kožešiny dostat do úkrytu, aby mohly hezky proschnout. Bruno už naštěstí ze svého malého pojízdného jezdítka slezl a vyškrábal se na nejbližší strom, odkud nás pozoroval. Popadl jsem tedy kožešinu, hodil si ji na záda a vyrazil s ní k úkrytu. Jenže jsem netušil, kde přesně ten úkryt je, takže jsem prostě vyrazil jen směrem někam do středu lesa v naději, že snad nějakou tu jeskyni nebo noru naleznu. Nechtěl jsem před novým přítelem a možná i léčitelem smečky vypadat jako idiot, co neví kde má úkryt. ”Tohle je tedy ten můj lesík,” pronesl jsem pompézně. "A jsem si stoprocentně jistej, že tu nido není."

//11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních
Středozemka

Kráčel jsem před Regisem, který teď trochu zvolnil tempo. Vypadal celkem spokojeně a i já si to celkem užíval. Byl jsem rád, že jsem mu mohl nabídnout, že ho vezmu k sobě do lesa, když bude potřbeovat. Přišel jsem si tak nějak důležitější. No fakt, kdo jiný vám může jen tak nabídnout, že u něj můžete přespat, než někdo, kdo už něco dokázal a něco vlastní. Kasal jsem se hrdostí na vlastní mizivý úspěch. "To je skvělý nápad na výměnu," odvětil jsem k jeho nabídce, že klidně může fungovat jako léčitel, když bude potřeba. Takové umění se hodilo a bylo fajn, že jsem na Regise natrefil. "Nikoho v lese nemám, žiju tam teď sám," pronesl jsem trochu smutně. Jelikož jsem neměl žádnou smečku, která by se mnou les sdílela, byl jsem v podstatě dost osamělý. A to i pro to, že jsem neměl komu rozkazovat a musel jsem si dělat všechno sám. "Ale hej máš mě a mě je zima!" Bruno se evidentně probral k životu, teď ťapkal na zemi kolem mě. Sebral jsem si ze zad jednu kožešinu a položil ji na zem. "Naskoč...Chceš taky popovést?" navrhl jsem Regisovi, že bych ho trochu mohl potáhnout na provizorních kožešinových saních, i když jsem si nebyl jistý, že by to jeho zadek uneslo.
"A kde máš ty známé vůbec?" zeptal jsem se. Rád bych věděl, jestli někde v okolí není nějaký možný spojenec. O nepřátelých mě informoval, tak by mi mohl asi i říct něco o tom, kde najít někoho pořádného, kdo by za to stál a s kým by se dalo případně vyrazit na lov nebo tak něco. "A jsme tady."

//Buk

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců
//za Regisem

Koukal jsem se kolem. Kap, kap, kap! Kolem to trochu tálo, ale ne moc. Bylo to jasným příznakem toho, že jsem trochu více na jihu. Nebo možná… Šumi, šumi. Ach tak tím se to vysvětlilo, šli jsem poměrně blízko vody, takže tady bylo větší teplo. Mírně jsem se zachvěl. Moje tlapky se bořily sněhem a ten příjemně praskal. Křupy křup, křupy křup. Koukl jsem na Regise jestli kráčí se mnou. ”Budeme tam za chvilku a snad si tam pak budeme moct na chvilku odpočinout, pokud teda nespěcháš,” pronesl jsem s úsměvem a doufal, že tohle pozvání Regis neodmítne. Ne, že bych se mu chtěl nějak vnucovat, ale nechtěl jsem, aby si přišel sám. Na vánoční svátky neměl být jeden sám. Vrk, vrk. Na zádech mi Bruno zavrkal, protože se uložil ke spánku. Chrup, chrup. Jeho oddechování bylo pravidelné a mě přišlo, i trochu vtipné. Taky bych se možná uložil ke spánku, ale teď jsem měl celkem dost energie. Na to, že jsme na pochodu už nějakou tu dobu. Otočil jsem se na svoje záda, abych si porovnal kožešiny. ”Hepší,” vyprsknul jsem, protože mě polechtal ocas veverky, kterou moje pšíknutí skoro vůbec nerozhodilo. Jenom vydala zvuk Mruu a přetočila se na druhý bok, kde spokojeně spala a mlaskala. Mlask, mlask.
Kroky jsem směřoval směrem k lesu, kde jsem bydlel. ”Hele, támhle!” houkl jsem na Regise, abych jeho kroky nasměroval tím správným směrem. On přece netušil, kam má správně jít. Nechtěl jsem ho zatěžovat tím, že bych ho pak musel táhnout někde jinudy, kde by to bylo třeba nebezpečnější nebo delší. Takže bylo lepší ho upozornit teď. Zaměřil jsem se na směr a tam jsem šel.

//za Regisem

4. Zazpívej někomu koledu
//Plamínek

Následoval jsem Regise, který kráčel poměrně dobře zasněženým terénem, jako by mu zima nedělala problémy. Na chvilku mě napadla otázka, kolik zim asi zažil, ale nechtěl jsem mu ji předhazovat. Neslušelo se to a navíc tohle byla otázka, která děsně zajímala vlčice a ne nás, chlapy. Cestou kolem jezera, jehož teplota sálala kolem, jsem popadl kožešiny od lišek a hrdě si je hodil na hřbet. Bruno využil situace a uvelebil se na nich, takže jsem teď vypadal trochu jako tažný mezek.
Regis se pustil do prozpěvování. Tuhle jsem už někde slyšel. Takže když dozpíval přidal jsem se druhou slokou, která možná nebyla přesně taková, jaká měla být, ale snaha se cení ne? "Já sním o Vánocích bílých, vánočním pelechu zářícím, světlo hvězdiček, jmelí a sníh, to byl krásný den o Vánocích." Nebyl jsem nejlepší zpěvák, takže to znělo tak obyčejně, jak jen to u zpěvu jde.
Regis pak navázal na konverzaci. Nebyl jsem úplně přesvědčen, že dostanu dlouhé vysvětlení, ale dostalo se mi ho. Možná i delšího, než bych sám chtěl. "Aha..." hlesnul jsem, když pronesl, že má doupě a do smečky se mu nechce. Pff divný přání. Ale přece jenom jsem mu to trochu záviděl, žádné povinnosti a starosti jenom odpočinek. "No, kdyby ses potřeboval na zimu zahřát, tak se neboj přijít. Určitě i něco k jídlu někde najdem," dodal jsem a na jeho větu, že mám nějakého blbce rozmáznout jsem kývl. "Fajn," neodporoval jsem mu. Dát někomu přes držku jen tak pro radost mi nebylo cizí, takže jsem se na to trochu i těšil. Kroky nás vedly stále blíže k mému novému provizornímu domovu a já doufal, že se tam nevrátil právoplatný majitel... i když teď jsem byl v ráži, takže bych možná i nějakou tu kost někomu rád zlomil a nějaký zub rád vyrazil.

//Sekvojový les přes Roh hojnosti

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Regis mne trochu zahambil tím, že rybu ulovil a byla fakt dobrá. Když jsem jí dojedl, tak jsem se olízl a rozhodl jsem se zkusit štěstí znovu. Ponořil jsem tak tlapku do vody, ale ryby jako by se mi vyhýbali. Takže jsem prostě jenom stál s tlapkou v ledové vodě a sledoval, jak se kolem mé tlapky občas objeví nějaká ta řasa, ale ryba žádná. Vydržel jsem mít tlapku ve vodě pár chvilek. "Budu rád, když půjdeš," pronesl jsem k Regisovi neurčitě. Začínal mi chybět nějaký ten společník dámského pohlaví, ale Regis byl dobrá náhrada. Dalo by se říct, že jsem ho začínal považovat za přítele. Ne, za někoho extra blízkého, tak dlouho jsme se neznali, ale už to nebyl jenom nějaký známý, kterého bych potkal na lovu a pak se od něj zase klidil. Teď to byl někdo, na kom mi začínalo záležet, což jsem nevěděl jestli bylo úplně dobře. Poslední mi záleželo na někom a ten někdo tu už není. Vzpomínka na Tonrese mne zaskočila. Jeho obličej se mi před očima objevil z nenadání a já pocítil osten chladu a zrady, který se mi rozlil po těle. Poznal bych vůbec bratra, kdyby stál teď předemnou? Najednou jsem uslyšel, jak vedle mě hopká něco na zemi. Byl to Bruno. "Co děláš magore? Vytáhni tu tlapku, nebo ještě něco chytneš," zabručel. Pohlédl jsem na zem a uviděl tlapku ve vodě. Musel jsem se zamyslet a na tu tlapku zapomenout. Když jsem ji z vody vytáhl byla ztuhlá a neposlouchala mě. Taky pálila, jak se do ní vracela horká krev.
Obrátil jsem se k Regisovi. "A kde bydlíš? Ve smečce?" zeptal jsem se trochu nedůvěřivě. Pak jsem pohledem ukázal směr a vyrazil za ním. "Žádné sousedy jsem nezaznamenal," zatím.

//za regisem

9. Ulov kapříka

Regis nabízel, že bychom mohli něco ulovit a já mu to neměl za zlé. Po tom běhu jsem měl celkem hlad. Postavil jsem se tedy a oklepal ze sebe zbytky sněhu. Bruno v ten moment vyskočil na moje záda, protože ve sněhu nebyl rád, to jsem poznal z jeho drštičky, kterou házel na okolní bílý sníh. Sice jsem pospíchal domů, ale hlad jsem měl. Takže jsem se postavil k řece a strčil tlapku do vody, abych mohl nějakou tu rybu ulovit. První která se mi zasekla mezi drápky tak letěla vzduchem a už jsem jí měl na zemi. Byl to kapr, ale nic velkého, jen takový malý nedochůdče. Bylo mi ho celkem líto, takže jsem ho zase pěkně skopnul zpátky do řeky ať plave. Ještě nenadešel jeho čas. Ale kvůli tomuhle rozhodnutí jsem měl prázdný žaludek a to nebylo fajn.
V ten okamžik mě ale zachránil Regis. Tomu se podařilo ulovit něco většího, než mě. Což bylo fajn. Takovýhle společník by se mi hodil... Jenže něco mi namlouvalo, že Regis má svůj život celkem rád a měnit ho neplánuje. I tak jsem se ale rozhodl zeptat. "Nechtěl bys mne doprovodit domů?" nadhodil jsem a pustil se do ryby, kterou mi nabízel. Neměl jsem v plánu se s rybou táhnout dál. Prostě jsem ji jenom chtěl sežrat a zaplnit si žaludek. Bruno si nedůvěřivě vzal oříšky od Regise a pustil se do nich na mých zádech. "Hej, nedělej mi tam bordel!" zavrčel jsem na veverčáka a ten se svou svačinkou seskočil na zem, přičemž zaprskal. Tolik k nějakému slušnému stolování. Hodil jsem pohledem po Regisovi, jestli tedy půjde se mnou nebo ne.

28. Vyznej někomu city (nemusí být romantické)
//Za regisem

Nebyl jsem úplně běžec, ale když už jsem běžel byl jsem nezastavitelný. Navíc jsem měl na zádech Bruna, což muselo vypadat samo o sobě komicky. Jako by veverčák jel na mých zádech do nějaké tajuplné bitvy, kterou nikdo jiný kromě mě a něho nechápal. A taky to byla bitva. Regis musel zaplatit za svůj hřích hodit po mne kuličkou a pokusit se mne tak připravit o nějakou tu sebeúctu no ne! Jenže teď jak jsem utíkal mi bylo jasné, že tak snadno nezastavím. Jakmile jsem byl u Regise blízko, chtěl jsem zabrzdit, ale nevyšlo mi to. Moje tělo jsem tak aspoň vychýlil z kurzu cesty a doufal jsem, že Regise nepřejedu. Dopadl jsem jak dlouhý tak široký do sněhu a taky se trochu sklouznul po zemi. Regis to měl chudák jen tak tak, ale nepřejel jsem ho, teda ne úplně. Bruno už takové štěstí neměl a já slyšel jeho huhlavé nadávky ze sněhové hromádky kousek ode mne. Zastavil jsem se a na celé kolo jsem se zasmál. Takhle moc jsem se nenasmál už nějakou dobu. Naposledy s Shennem. Nadzvedl jsem hlavu a podíval se na Regise. ”Takhle jsem se pořádně nepobavil za…. no řekněme, za hodně dlouhou dobu. Jsi vážně fajn Regisi, jen kdybys to nevěděl. Jsi fakt fajn,” broukl jsem ze svého zimního ležení. Pak jsem se zvedl a oklepal, abych ze sebe dostal sníh. Sáhl jsem do díry po veverce a vytáhl jsem prskajícího a klepajícího se Bruna na svá záda. Kývl jsem na Regise, že můžeme klidně vyrazit dál. Nevěděl jsem, jaký má plán, ale přišlo mi, že vracet se úplně nechce. Takže bylo na něm kam dál, jen jsem doufal, že ne nikam daleko. Musel jsem taky zpátky do nového domova. "Ryba by byla fajn, ale nevím jestli nemusím už zpátky..."

20. zkus v sobě objevit vlčíškovu magii

//za regisem

Běžel jsem za Regisem a doufal jsem, že se zastaví, ale nevypadalo to tak. Spíš to vypadalo, že se rozjel a plánuje prostě běžet do konce svých dní. Nebo minimálně do konce svých sil. Já už zastavit nemohl a nedařilo se mi ho doběhnout, takže jsem mohl jenom doufat, že se mi ho podaří nějak jinak zastavit, třeba pomocí nějaké magie. Musela existovat magie na sněhové vločky nebo celkově na sníh, která by mohla tohohle utíkajícího vlka zastavit. Zkusil jsem se během běhu zaměřit právě na tuhle magii. Třeba jsem ji v sobě měl a nemohl jsem o ní jenom tušit, protože jsem se ji nepokusil použít. Jenže teď byl konečně okamžik, kdy jsem to mohl zkusit použít a třeba to bude fungovat. Zaměřil jsem energii do vnitř sebe a pokusil se ovládnout sníh kolem Regise. Chtěl jsem, aby ho sníh povalil a on se tak rozmáznul o zem a já ho mohl chytnout. Tohle nefungovalo. Takže jsem tu magii možná neměl, ale možná jsem měl její ovládání na nízkém levelu. Tak jsem se zaměřil na to, že chci Regisovu nožku nechat zapadnout do sněhu. Prostě kdyby mu ji sníh pozřel. ALe tohle se nestalo. NIc se nestalo. Vůnec nic. Tenhle plán prostě nevyšel. Magii jsem neměl a tak jsem doufal, že ho prostě doženu někde jinde, na nějakém dalším území, protože zatím se mi vzdaloval. Mě se nedařilo, ale jemu jo. Kolem mě proletěla kulička ze sněhu, ale nezasáhla mne. Regis se rozhodl neplýtvat časem, tak jako já. Přidal jsem do kroku. Chtěl jsem ho chytit a porazit. Byl jsem až moc soutěživý, bohužel pro Regise.

//za regisem