Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebylo to úplně normální, ale doufal jsem, že odvedu pozornost tohohle malého štěkajícího podivného vlka tím, že půjde kousat něco jiného než mě. Srnky zněly jako dobrý nápad. "DObře jdeme," houkl jsem a následoval ocas, který mi mizel v lese. Věděl jsem, že tu jsou srnky, protože už jsem tu jednu lovil, ale nechtěl jsem teď mluvit. Koneckonců jsem se zbavil ohrožení vlastních choulostivých míst, takže jsem nechtěl moc upozorňovat. Vlče bylo možná přihodné jméno pro tohohle vlka, protože se opravdu choval jako malé vlče. Neschopné uhlídat své vlastní choutky. Možná by to někoho odrazovalo, ale mě se to líbilo. Byla to aspoň trochu zábava ataky dobrá zbraň proti nepříteli.
"Honíš," pronesl jsem. Evidentně ani v tomhle stavu nezapomínal můj společník na to, že jsem tu Alfa já a tedy že příkaz dávám taky já. Uviděl jsem stopu srnek a vydal se po ní, ale pak jsem zalehl na zem. "Běž," vydal jsem pokyn naháněči a jenom vyčkával, až vybere kus ze stáda a já budu moct konečně něco chytit.

Vypadalo to, že tenhle pomatenec dosal nějaký záchvat nebo co, protože mě chtěl kousnout. A navíc to obhajoval tím, že prostě musí kousat. TO byla novinka. Netušil jsem, že existuje někdo, kdo prostě jenom kouše, protože musí. Na druhou stranu, třeba je to jenom zamrzlé vlčkovství, jeden přece neměl pořádnou výchovu, tak třeba to má jenom v hlavě zamotaný. Vypadal jako bez sebe a se cvakáním se připravoval na další skok po mě. Já teď už ale byl připravený, takže jsem nehodlal dopustit, aby se ke mně jenom přiblížil. Byl jsem silnější a doufal, že ho zvládnu odrazit, když si na něj budu dávat pozor. "A nechceš jít na lov, když musíš koust?" navrhl jsem zmateně. Trochu mne uklidnilo, že jeho tón hlasu byl spíše hravý než útočný, takže jsem se neobával, že by mne mohl nějak chtít zabít. Navíc mě uklidnilo i to, že jsem měl převahu. Věděl jsem, že ho dokážu odrazit a možná i zneškodnit bez větších potíží. Pár modřin a škrábanců, stačí se držet od tlamy.

"Protože jsme v ní my, já ty a zbytek. A protože tady jsou pořád chlapi a ne nějaké podpantoflákové bačkory," pronesl jsem se smíchem a pomalu se chtěl zažít zvedat. Ve vzduchu byl cítit ozón a já měl pocit, že v dálce jsem slyšel hrom. Nejspíše se blížila bouřka a to jsem nechtěl riskovat. Jenže v momentě, kdy jsem si dorozmyslel, že se tedy zvednu a co mi Chavo řekl, že toho Kašpara taky vyhodili se mi jeho zuby nebezpečně přiblížili ke slabinám. Kopnul jsem zadní nohou tak, že mu to muselo rozsvítit žárovku v hlavě, kdyby tam nějakou měl. Cítil jsem, že mě jeho zuby jenom štíply, protože jsem byl rychlejší v reflexech. Být trochu pomalejší, možná by mi ukousnul to, co se ukousnout dalo. "CO TO DĚLÁŠ?!" zařval jsem na něj a vyskočil na nohy. Vrčel jsem a kožich se mi naježil. Byl jsem připravený tohohle malého z.....a vyzmizíkovat z povrchu zemského pokud nedá nějaký dobrý vysvětlení, proč se mi pokusil ukousnout kulky. V dálce zahřmělo a já ucítil, že se z nebe spustil déšť.

Bylo to jako mluviz s prázdnou schránkou. Evidentně sloužily mozky některých otců jen k tomu vytvořit syna a už hi nevzdělat. Bylo tu toho tolik, co jsem nového člena smečky musel naučit. "Popravdě je možná dobře, že jsi si vybral zrovna mou smečku. Protože je toho tolik, co tě můžu naučit příteli," pronesl jsem nonšalantně, jako by toto velikánské gesto vlastně nic neznamenalo. Kdyby skončil v té smečce, co žije ta ohnivka nebo by byl v Sarumenu s Jasnavou, tak by to chudák asi neměl moc jednoduché. A kdo ví, jestli by mu do hlavy nenacpali nějakou pitomost.
V leže se mi celkem dobře mluvilo i přemýšlelo, takže jsem se rozvalil, abych si udělal co největší možné pohodlí. Ležel jsem teď zadníma nohama do stran a chladil si břicho, zatím co přední jsem měl elegantně složené přes sebe. "Bratr se stará o to, aby všechno fungovalo. Je hlavním ochráncem smečky," odvětil jsem stručně. "Já musím prokázat, že mám na to být budoucí alfou, což se mi daří," dodal jsem s významným pohledem na les kolem.
Pinču, Kašpar, Stín... původní obyvatelstvo tohohle lesa mělo podivná jména a hádal jsem, že pokud vypadali zpola jako ta smraďoška, co jsem vyhnal, tak i podivný zjev. "Thaum se šel projít, nikoho ve smečce nedržím. Ví jaké jsou jeho povinnosti a doufám, že je bude plnit. Jinak ho jednodušše vykopnu," pronesl jsem suše. Byla to pravda, flákače nikdo nepotřeboval.

Ćhávo vypadal, že chápe. Nebo to minimálně ptozrazovala jeho neurčitá slova. Nehodlal jsem v tom nimrat a tak jsem ti bral za vyřízené, že tedy ví kde je jeho místo , kde místo ostatních. To bychom měli a teď se můžu vrátit k obyčejnému nicnedělaní.
Jenže on pokračoval pobaveně a pak trochu strohou otázkou. "Jako rodina trkchu, ale rodinu si nevyberes smečku ano, v tom je ten rozdíl, " pronesl jsem. Nehodlal jsem mu v tom dělat bordel. "Smečka je nad rodinou," dodal jsem ještě. Bylo to tak. Rodina mohla jednoho brzdit, ale smečce to mohlo uškodit mnohem víc. Rodina byla vždy až druhá. "Můj bratr je doma ve smečce, která jednou bude moje, jinou rodinu nemám, protože ji nepotřebuji," řekl jsem jenom. "Hádám že tvoje máma neni nic moc, pokudje to ta vlčice co jsem poznal, ale co otec?" zajímalo mne, který vlk se zbavil syna, který měl potenciál a zároveň kdo se snížil k tomu mít plátky s tou oškubankou. Třeba jenom byka po tlapce...

Jméno bylo přijato. Takže jsem aspoň věděl jak oslovovat tohohle nyní nového Deltu svojí smečky. Byl jsem celkem dost nadšený sám že sebe, protože se mi dařilo. Usmál jsem se na něj a kývl hlavou.
Pak došlo k nedorozumění. "Vypoklonkovat znamená vyhodit, ale slušně. Momentálně nejsme v pozici, abychom mohli nějakou smečku naštvat..." pronesl jsem s klidem. Byl to fakt. Až na tom budeme lépe, tak se klidně do otevřeného konfliktu pustíme. Teď ale nebylo výhodné se do boje pustit.
"Delta... ne neni vic nez Thaum, ten je beta. Já jsem Alfa, jsem nejvyšší postavení, pak je beta, gamma, pak jsi ty jako delta a pak jsou kappy což je Wizku a omegy," snažil jsem se mu vysvětlit, jak to funguje. Popravdě to měl asi těžký když někdo takhle zsnedbal jeho výchovu. "Lovime spolu, chráníme území a vyháníme blbce, co tu nemají co dělat.
Jinak je to buřt."

Vlče vypadal já někdo, kdo to nemá úplně jednoduché, protože nechápe zásadní koncepty světa. Třeba že mít jméno je praktické. Budu to s ním mít těžké, ale aspoň bude výzva. Ty já rád. Pak navrhl ať mu něco vymyslím a začal si utahovat z mého jména. "Hele, nech si toho nebo ti ten samolibej výraz vymažu z obličeje," zavrčel jsem. Nastala pauza. "Fajn budu ti říkat Ćhavo," pronesl jsem a už nedodal že to vlastně znamená štěně nebo taky muž v jiném jazyce. Na tohohle to sedělo oboje.
"Když nebude vědět, kde je jeji místo, tak ji vypoklonkujrovnou. Když bude aspoň trochu rozumná, tak to pořešim já." Sedl jsem si na zem a protáhl si krk. Ćhavo nechtěl dělat lovce. Škoda, ale nutit jsem ho nechtěl. Zatím. "Dobře, tak jenom pomáhej hlidat smečku. Od teď jsi delta. Takže si toho postavení važ," dodal jsem s úsměvem. Bavilo mě si s ním povídat. Mohl jsem ho tvořit jako hlinu nebo to jsem si myslel.

"U všech mourovanejch koťat to si nemůžeš prostě nějaký jmeno vybrat, když ti rodiče žádný nedali," povzdech lesem si nad jeho nerozhodností, pořád jsem se ale smál očima a můj tón hlasů zněl zaujatě, ne naštvaně. "Ja jsem Waristood, ale říkají mi většinou Wari," odvětil jsem a doufal, že třeba nakopnu bezejmeného, aby se pojmenoval.
Vypadalo to že zkušenost s vlčicemi měl stejnou hako všichni vlci. "Jsou to blbky, ake občas k něčemu i jsou, že, " zasmál jsem se smíchem pro zasvěcené. Tak nějak jsem očekával, že ví o čem je řeč a dál to nedozváděl. "Hlavně se s vlčicemi netahej sem, pokud nechtějí do smečky nemají tu co dělat, jasný?"
Jeho další řeči byly delkem logické a patřily k mladí. Odpor vůči autoritě byl v jeho věku nutnost. Něco jako balení 1+1. Navíc se pochlubil tím, že ulovil jako mrně srnku. To si zasloužilo obdiv a já uznale písknul. "Takže lovec seš asi dobrý, rád bych tě ale vyzkoušel, chci jit brzo na lov takze budu očekávat, že se předvedeš. A kdo ví, třeba z tebe bude smečkový lovec jednou."

Koukal jsem na toho zjeva, pořád nechápaje, že se předmnou ocitla vlčice a ne vlk. Evidnetně to byl zase jeden z těch ztracených případů, kterých se toulalo po krajích mnoho. Vzal jsem to jako osobní úkol a cíl z tohohle vlka vychovat toho nejlepšího vlka široko daleko. "Hmm... a nechceš si nějaký jméno vymyslet? Vlče je takový no... dětinský?" pronesl jsem a nemyslel jsem to jako urážku, spíše mi přišlo, že by to někdo mohl používat proti němu. A to jsem nechtěl. Něco mne k tomuhle malému nedochůdčeti táhlo. Konečně jsem mohl mít nějaký svůj "projekt". Smečku už jsem měl, tak to chtělo nějaký nový cíl.
O Wizku toho evidentně věděl víc než já. "No vlčice, co bys od nich chtěl. Jedna vedle druhý jsou to blbky," řekl jsem se smíchem. "Vlčice správně žádnou magii mít ani nemaj, to je proti přírodě, že to tady tak je. Takže se nedivím, že v ní není nijak dobrá." Pak nastala otázka toho, kdo komu tady velí nebo kdo má komu moc rozkazovat. "Tak zaprvé, každá vlčice v téhle smečce je pod vlky, takže jo, můžeš jí rozkazovat když jsi výše. Ale zároveň bys neměl otravovat ty nad sebou, protože ti můžou rozbít čenich," dodal jsem se smíchem. Vypadalo to, že mladej bude válečník. "Teda pokud fakt netoužíš po tom, aby ti někdo nakopal zadek, tak bych se do otevřených konfliktů nepouštěl, hlavně se mnou nebo Thaumem," prohodil jsem světácky a pak se zazubil. Tohle vedení někoho mě fakt bavilo.

Vypadalo to, že mám tedy o nového člena ve svém malém království více. Takovýho podivnýho patrona, ale kluk se neztratí, když zvládnul vydržet takhle dlouho. Hádal jsem, že pokud ta potrhanice byla jeho máma, tak měl z prdele štěstí. Zarazilo mne, že nebyl vůbec ctižádostivý. "Každý vlk by měl mít nějakej cíl. Po čem toužíš ty kluku?" zeptal jsem se. Sedl jsem si na zem a sledoval ho. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli je to kluk nebo holka, ale přikláněl jsem se ke klukovi. Chování i řeč by tomu odpovídalo. "Jak se vlastně jmenuješ?" dodal jsem ještě, protože mě zajímalo, jak mám tomuhle cizákovi říkat. Nemohl jsem ho přece oslovovat jenom jako kluk nebo tulák. Teď už tulák nebyl.
"Každý vlk v mé smečce musí mít vyšší postavení, než nějaké vlčice, takže pokud chceš můžeš získat vyšší postavení hned. Vlčice je tu zatím jenom jedna, jmenuje se Wizku, ale moc do ničeho nekafrá. Bety jsou Thaum a Nickolas, oba velice schopní, ale moc bych se jim na tvým místě nepletla do rány... minimálně Thaumovi ne," sdělil jsem. Byl jsem mluvka, pokud to do teď nebylo dostatečně zřejmé.

Tahle podivná kreatura se tu celkem dost naparovala, ale když jsem zmínil tu otrhanou pizdu, které jsem vyprášil kožich podivně se zasekla. Nebo spíše přestala rázovat směrem k úkrytu. Nepotvrdilo to, že by to byla její máma, ale rozhodně ji znala, protože se zajímala. Otázka na to, proč by tahle vlčice měla být mrtvá prozradila mnohem víc, než by mohl její postoj. "V zimě sem přišla otravovat, lovila na tomhle území. Tak jsem jí vyhnal," pronesl jsem stručně. "Byla dost vyhublá, takže odhaduju, že zimu nedala," dodal jsem ještě, abych si přisadil.
Na moje vlastní doznání, že jsem tu Alfa reagovala dost naštvaně. Že tu bydlí, že Stín je alfa a kdesi cosi. "Hele, když jsem se sem dostal, bylo to tu prázdný. Nebyl tu skoro žádný pach jiného vlka. Kromě té otrhané šmudli se tu už nikdo neobjevil, ty seš první co tvrdí, že tu bydlel," řekl jsem a snažil se být slušný. Jestli to byl fakt klučina té poblázněné šedivky bylo mi ho líto. "Jestli chceš, můžu tě tu nechat bydlet, hodil by se mi ochránce a kluk jako ty by se toho mohl určitě chopit se zápalem," navrhnul jsem. "Můžu ti dát postavení, jídlo a střechu nad hlavou, ale jen v případě, že zapmeneš na nějakého Stína, protože tomu to tu už dávno nepatří."

Tak tenhle tulák byl terno. Nejenom že si vyskakoval, ale ještě mě i parodoval. A to se mi nelíbilo. Byl jsem horká hlava a tak jsem si musel prostě sjednat pořádek. Jenže jsem netušil pořád s kým mám tu čest. Jestli vlk, vlčice neboj neom nějaké uondané děcko. Bruno sice nejspíše místní znal, ale nehodlal se do toho montovat. A tím jak po něm střelil neznámý pohledem doplněným o vrčení jsem se ani nedivil. Veverčák byl možná donašeč, ale nebyl to blbec. Nenechal by se sežrat ani kvůli mě ani kvůli někomu jinému. "Jestli je tvoje máma taková šedá a votrhaná smradlavka, tak ta už se tu hádám nikdy neukáže, pokud ještě dejchá," pronesl jsem celkem solidně. Věděl jsem, že jsem tenkrát vlčici trochu zmastil a otázka byla, jestli se z toho během zimy vylízala nebo někde pošla hlady. Srnku jsem jí přece ukradl.
Obešel jsem rázným krokem tuláka a stoupl si před něj. Skrčil jsem hlavu mezi uši a zavrčel. "Tak aby bylo jasno, jsem tu Alfa, ty seš tulák, takže koukej vysmahnout a nebo pokud tu chceš zůstat, projevit aspoň trochu respektu," zavrčel jsem. "Kluku," dodal jsem, protože to musel být kluk, holka by nebyla takhle odbojná ne?

Projel mnou podivný pocit skleslosti a nechutenství, když se stíny rozběhly směrem ke mně. Zhoupl se mi žaludek, ale moje ohnivá síla byla větší a tak než mne stihly stíny pozřít, prozařilo je světlo. Divný. Ze stínů nezbylo nic. Co tu ovšem zůstalo bylo živé a dosti neuctivé stvoření. Slovník to mělo horší než ta nejhorší omega, ale aspoň to uznávalo, že stíny nebyly normální.
Pořád jsem netušil jestli je to kluk nebo holka. Páchlo to všelijak a do toho to bylo hubené jako nedochůdče, takže ani rozložení tuku mi nenapovědělo. Koukat se na podvozek bylo proti mému přesvědčení, takže jsem musel zůstat v nevědomosti. Navíc tu byl větší problém, protože Tulák si činil nárok na les. "Tohle je můj les!" zavrčel jsem. Nebylo to vyzváni k boji, jen ukázka autority
"Našel jsem ho, obsadil ho a teď mi patří," dodal jsem. Pak jsem so vzpomněl na podivně otrhanou vlčici, které jsem ukradl srnu. Že by to byla matka? "Bruno?!" houknul jsem a na jedné z větví se objevil veverčák. Patřil k tomuhle lesu a proto ho odmítal opouštět. "Znáš...?" zeptal jsem se a nevěda jestli říct ho nebo ji jsem větu nedokončil. "Jo," odvětil veverčák. Víc to evidentně rozvádět nechtěl, jako by se tuláka bál. Udělalo mu tohle stvoření něco?

Stál jsem tu a koukal na ty podivné stíny, které se táhly přes les a z kterých se mi ježily chlupy na zátylku. Byli to divné. Tenhle strach byl nepřirozeně nepříjemný. Pokusil jsem se oklepat, jako bych se toho podivného pocitu mohl zbavit, ale nedařilo se. Místo toho jsem jenom kolem rozšířil vlastní pach a chomáčky srsti se roznesly po větru lesem.
Za zadkem se mi ozval hlas. Těžko říct jestli to byl vlk nebo vlčice. Vypadalo to jako chodící mrtvola, ale vreštělo to jako právě narozený mrně. "Protože mi to tu patří," konstatoval jsem a zavrčel. Ale teď jsem měl větší problém, bylo potřeba se zbavit těch stínů. A pokud jsem věděl, stín se vždycky schoval před světlem. Kolem mojí hlavy začaly kroužit tři ohnivé koule. Cítil jsem sílu a radost z použití magie. Vzdycky mě nakoplo, když jsem mohl ukázat své umění. Hodil jsem jednu, druhou i třetí kouli po strašidlech s úsměvem. Uzkost byla pryč, teď byla hen touha po moci. Doufal jsem že blbečci zmizí a už se neukážou. Popravdě můj smích když se rozletly do stran mohl být nakažlivý. Kdybych věděl, že je nezahaní moje magie, ale moje radost, smál bych se hlasitěji. Opřel jsem se znovu o strom a čekal jestli jsou pryč na dobro.

Obcházet hranice nebylo terno, ale aspoň si tím jeden utratil čas. Trochu jsem doufal, že tohle přeberou bety, ale Thaum se zdejchnul z lesa hned jak dostal příležitost a Nickolas byl se sestrou, což jsem chápal. Každá vlčice potřebovala v novém domově ukázat své místo a povinnosti. Slastně jsem mlasknul a začal se drbat o strom. To bylo možná to, co jsem potřeboval, protože mě už nějakou dobu přepadal pocit méněcennosti nebo dokonce smutku. Pche. Odfrkl jsem si a snažil se rozveselit. Měl jsem les a smečku, z čeho být tedy smutný. Srdce mi ovšem teplo v uších úzkosti a nervozitou. "Huh?" vyrazil jsem ze sebe. Viděl jsem podivný stín, co se táhnul krajinou lesa.