Gallirea - Příspěvky uživatele

Vypadalo to, že list se nehnul ani o kousek. Jeho přítomnost zde prozrazovala ovšem život tvorů, či si staví hnízda na zimu. Aspoň tu bude něco málo k jídlu a kdyz tak dole u úpatí jsou stáda vysoké. "Nevadí, zkus tu neviditelnost. Soustřeď se na jednu tlapku a vyšli k ní impulz, že ji nechceš vidět," pronesl jsem autoritativním hlasem. Sice jsem znal pár vlků s magii neviditelnosti, ale nikoho s vrozenou. Tenhle vlk by byl prvním svého druhu, na kterého bych narazil a proto mne tohle objevování magii lákalo. Mladý vlk by dostal nový rozměr. Nebyl by jen dobrým členem smečky, byl by i něčím výjimečným. Snažil jsem se ho povzbudit kývnutím a úsměvem. Nebyl jsem zrovna ten nejlepší učitel, ale tohle mě prostě bavilo. Chtěl jsem vědět, co dokáže a moje zvědavost byla naprosto brutální. Musel jsem se ovládat, abych vlka nepopoháněl, protože jsem věděl, že když mu do toho budu kecat, bude to trvat ještě déle.

Vypadalo to, že je Chavo že všeho vykvočený. Chápal jsem ho, taky jsem dřív čekal něco velkého a přitom přišlo jen terapeutické sezení. Nevadilo mi to, tahle pozice vědoucího se mi líbila. "Hmmm," broukl jsem když odpověděl. Zamyslel jsem se nad magiemi, které jsem znal a hledal tu, která by tomu odpovídala. "Hmm... napadá mě buď vzduch a nebo neviditelnost," řekl jsem vlkovi s klidem."Obě odpovídají pocitu zmizení. Neviditelnost možná víc," dodal jsem zamyšleně. "Zkus třeba pohnout támhletím listem... Když to nepůjde zkusíme zmizenítlapek.:

Chávo pronesl něco o tom, že v téhle díře je celkem tma. "To je ve všech jeskyních, ale mě to tak nějak nevadí.... Mám svůj vlastní oheň a proto se ti hodí magie. Protože si můžeš třeba i jenom posvítit," vysvětlil jsem a odtáhl se od vchodu, abych se věnoval svému mladému nezkušenému příteli, který tu momentálně dost zápolil s vlastní existencí a s magií, která se k jeho existenci rozhodně napojila, ale on o tom kvůli špatné výchově nevěděl. "Máš?" ptal jsem se, když se mu nakrčil čenich a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Snad má více mozkových buněk než to do teď vypadalo. Usmál jsem se když řekl, že něco má. Mluvil o mámě a Stínovi, ale to mi bylo v celku jedno, co se mu stalo a proč vylovil zrovna tuhle vzpomínku. Potřeboval jsem jen, aby ta emoce byla silná. "A teď mi řekni, jak se ta emoce projevuje... Je drsná jako kámen, nebo hoří bojovností, je chladná a odtažitá a nebo až ohlušující, jaká je? Jak ji ve svém těle cítíš?" vyptával jsem se s taktem odborníka a profesionála. Nechtěl jsem vědět podrobnosti o samotné vzpomínce, či emoci, ale věděl jsem, že tohle by mohlo pomoct určit, na co se má zaměřit k ovládnutí. Netušil jsem, že v něm dřímá něco úplně jiného.

"Thaum vypadá asi nějak takhle," začal jsem a pak dal přesný popis jeho vzhledu, výšky, ale i toho co umí. Znal jsem z našeho putování mimo tenhle kraj jeho magické schopnosti i povahovou náturu, takže jsem to hezky Chávovi popsal. (//Ano jsem líná to vypisovat). Pohledem jsem se pak zatoulal k jeskyni, kterou jsem objevil, protože mne lákala více, než to, abych se tu vybavoval o bývalém příteli. "Co myslíš, šlo by tam bydlet?" zeptal jsem se a celkem se po vchodu rozhlížel. Netušil jsem, kam až tahle jeskyně vede. Mohl vést do útrob skály a končit někde uprostřed hory, ale taky mohla končit za pár kroků. Tma byla neproniknutelná zrakem.
Pak jsem se obrátil na Cháva. "Ale jeskyně nám nikam neutečou, takže bude přednější a lepší tě nejprve naučit ovládat magie, abys případně pomohl, kdyby tam bydlela nějaká havěť," pronesl jsem celkem racionálně a logicky. Magie bylo jednoduché objevit, ale těžké ovládnout. Docela mne zaráželo, že je vlk neodhalil sám od sebe během nějakého emocionálního rozpoložení. "Většina magií se zapne při silných emocích, takže," pronesl jsem a začal Cháva obcházet. "Vybav si kdy jsi byl naštvaný nebo smutný, to pomáhá," vysvětloval jsem mu jako přísný učitel a sledoval každý jeho pohyb.

//2/4 Označkovat hranice území

Chávo byl evidentně nadšený z toho, že si v klídku může prostě jen tak něco dělat s vlčicema, dle svého gusta. Nebo mi to tak minimáně z jeho souhlasu přišlo. Je mladej, ještě neví co je to za starost mít vlčici. "Hmm a ty už jsi s nějakou byl? Co je vlastně tvůj typ?" vyzvídal jsem. Byl mladý, ale rozhodně už žádný děcko, nějakej typ mít přece musel. Hádal bych ho na nějaký drobný vlčice, který jsou jako outlocitný květinky. Žádná pořádná saň jako Lucy.
Jeho dodatek ohledně toho, že porod by mohl Wizku zabít jsem přešel jenom s pokývnutím hlavy a zamručením. Takhle to prostě občas bylo. Vlčice umíraly, ale doufal jsem, že než se tak stane, tak aspoň darují pár synů. Jenže u Wizku jeden nevěděl. "Wizku není nic pro mě, je moc přízemní," odvětil jsem s odfrknutím. "Spíš pro někoho jako je Thaum, ten má celkem rád, když je vlčice poslušná a nedělá problémy," zasmál jsem se a prohlédl se po okolí.
Kecy o tom, že nemá magii mě fakt celkem dojaly. Vlčice ho totálně zblbly tím, že žádnou nemá, což byl dle mého názoru naprostej nesmysl. Kdybych měl aspoň tři mozkový buňky, došlo by mi, že Chávo není Chávo, ale holka a že proto nemá žádnou magii. Jenže já žil pořád v přesvědčení, že je to dle chování a vystupování kluk. A mezi nohy se nikomu fakt nekoukám! To byla moje zásada číslo jedna. "Jestli chceš, můžem fakt zkusit nějaký trénink a třeba to v tobě magii probudí, ale nutit tě nebudu. Seš chlap, takže rozhodnutí je na tobě, ale žít bez magie je... no řekl bych že o dost přicházíš," dodal jsem a zvedl se, abych se protáhl.
Bylo tu fakt krásně a smečka by se tu celkem dobře vyjímala. Na takovém hezkém horském hřebeni. Nikde by nás nikdo neotravoval a všechno by prostě mohlo být parádní. Cítil jsem, že si potřebuju odskočit. "Jdu si odskočit v klidu to dojez," pronesl jsem a šel se projít po okolí. Procházel jsem se a uviděl jsem duhu, která krásně ohýbala svůj hřbet kolem pahorku hory a já doufal, že třeba na jejím konci najdu nějaký poklad. Byla to povídačka, ale proč ne. Šel jsem, bloumal jsem. Občas jsem se otřel o nějaký šutr a pak jsem se rozhodl odlehčit. Duha pokračovala a pokračovala, ale než jsem stihl dojít na konec, zmizela mi ze zorného pole. Místo ní tu ovšem zel vchod do nějaké díry. "Chávo?!" křikl jsem za sebe a doufal, že se tu mladík objeví.

"Ha, ha, ha, učíš se rychle," zasmál jsem se. "Jasně,
že nechceme a až se to tu zaplní, tak si budeš moct vybrat ne jednu, ale klidně dvě hezký mladý vlčice," provokoval jsem mu, jako slib, který se jistě brzo splní. Jeho komentář ohledně Wizku jsem chápal, pro něj byly asi všechny starší vlčice staré báby. "Dokud zastane svou práci a přivede na svět a do smečky hodně bojovníků, není bába," opravil jsem ho. "Ale je pravda, že je starší, "dodal jsem pološeptem. By jsem rád, že mě poslouchá a že se mi otevřel.
Zatím, co žral jsem se vychloubal. No a co každý si občas potřebuje napumpovat ego. "Blbost," opáčil jsem na poznámku, že matka tvrdila, že magie nemá. "Vlčice o tom ví kulový, chceš se přesvědčit?" navrhl jsem ale nenudil jsem. Už tak toho přijal hodně, nechtěl jsem překročit nějakou hranici.

Vypadalo to že Ćhavo konečně pochopil, jak to má ve světě být. A rozhodně to chápal dobře. "Přesně tak mladíku. Ale," daljsem důraz na další slova."Vlčice musí být dobře živená pokud má dodat nejlepší potomky, takže mršina je jen pro neschopný starý báby," prohodil jsem s úsměvem svou dosti pokřivenou ideologii.
Moje magické triky evidentně na nezkušeného vlka zapůsobily. Pff jeho rodiče museli být teda něco. "Vlčice většinou magie nemají, není to jejich přirozenost, i když tady jsem magické vlčice potkal, ale většinou to s nimi neuměly..." konstatoval jsem a sledoval, jak se mladík vrhl na ohořelého ptáka. "Klidně si dej, já se najim pak," pronesl jsem, protože s návalem adrenalinu z použití magie mě hlad přešel. "Dokázal bych to s čímkoli, jen to stojí energii. A tvoje magie se už projevila?" vyzvidal jsem.

Chávo vypadal jako by padl z višně. Prý mršinu. "Hahahah," zasmál jsem se od srdce až se mírně zachvěl vzduch kolem. TOhle mě fakt pobavilo. "No tak, seš vlk, rozhodně nebudeš žrát nějakou mršinu," pronesl jsem po té, co jsem uklidnil svůj pátelský smích. "A to že ti napoprvé něco zdrhlo z talíře je normální, občas není dobrej den," dodal jsem vesele. Veškeré naštvání, které jsem měl hned po lovu, jako by mne mávnutím kouzelného proutku přešlo.
Zajímal se o lov ptactva. Naštěstí, protože já měl fakt hlad. "Hele na lovu ptáků nic není pokud umíš používat magie, což nemám tucha, jestli tě někdo učil," pronesl jsem. "Ale třeba ti jenom ukážu jak se to dělá a chytneš se toho sám," dodal jsem a vyrazil po vrstevnici svahu. HLedal jsem nějaké opeřence, které bych si mohl dát k večeři, svačině. Uviděl jem jejich hejno a usmál se na Cháva. "Já mám oheň, což je nejjednodušší na lov opeřenců. Bez magie musíš mít fakt talent, aby ti to šlo, ale s ní je to jednoduchý. Zaměříš pozornost a vyšleš energii směrem k ptákovi," instruoval jsem ho. Vedle mojí hlavy se objevila ohnivá koule a všum vystřelila na nic netušící hejno, přičemž zasáhla jednoho ptáka do hrudníku a ten se snesl mrtev k zemi, jako padající letadlo, zanechávající za sebou očouzenou stopu. "Dobrý co?"

//Sněžné hory
- ukol 1/4 najít lovnou zvěř

Nestoupal jsem až na vrchol viděl jsem tam sníh, takže jsem se zastavil a podíval se zpět na Cháva. "Chceš tu něco nalovit? Třeba se sem zatoulal nějaký kamzík z hor?" zeptal jsem se Cháva a doufal, že na to kývne. Měl jsem docela hlad. Jenže jsem netušil, jestli Chávo bude schopen ulovit něco velkého. Už jednou to nedal, tak proč jsem mu věřil? Možná proto, že mi připomínal Shena. Bratra jsem zanechal ve smečce a kdo ví, třeba se mu tam dařilo dobře, ale trochu jsem litoval, že nešel se mnou. Když byl malý, taky jsem ho hlídal a staral se o něj, učil jsem se s ním lovit a byl prostě moje pravá tlapa. Možná mi tohle chybělo. Mít někoho komu můžu důvěřovat a koho můžu nějak považovat za loajálního. Thaum se zdejchnul a Nickolase jsem pořádně neznal. Chávo se mnou trávil dobrovolně čas, ale byl mladý.
Potřeboval jsem naplnit žaludek, takže jsem se rozhodl hledat vhodnou potravu spíše tady v nížině, než někde ve vyšších polohách. Cítil jsem tu hraboše a taky jsem si byl tak trochu jistý, že tu jsou kamzíci, které výše do hor vyhnalo teplo. Během zimy by to tu bylo těžké, co se lovu a života týká, ale kdo by nezvládl trochu té zimy. Ušklíbl jsem se a pohlédl zpět na Cháva. "Troufeš si na kamzíka nebo zkusíme nalovit aspoň nějaký ptáky nebo hraboše?" zeptal jsem se ho. Doufal jsem, že mu tahle nabídka trochu zvedne náladu. Vypadal dost rozhozeně. Já byl splachovací, takže jsem na vlastní výstup v bukovém lese v podstatě zapomněl. Rychle jsem zaplanul a rychle uhasl. Zlobu a zlost jsem si nedržel dlouho. Pokusil jsem se znovu zavětřit v naději, že mi donese vítr k čenichu něco lepšího, ale nic jiného jsem necítil. Bylo to tu skoro až moc prázdné. Chtěl jsem ovšem něco ulovit a nabrat sílu, než se pustím do dalšího výstupu. Tohle místo se mi víc a víc začínalo líbit. Připomínalo mi domov, dobře chráněný v horách, kam nikdo nezavítá, protože se bojí o vlastní kožich. To bylo přesně to místo, které jsem hledal a které bych mohl považovat za dobrý základ pro nové smečkové území. Bylo mi jasné, že ne všichni vlci s tím budou spokojeni, ale já nestál o všechny. Ořezávátka mohla zůstat na klidném jihu.

//aina

Přešel jsem řeku a zamířil do hor. Tady byl vzduch krásný. Nesmrdělo to tu a byl tu krásný klid. Chlad se hezky opřel do mého kožichu, ale nebyl tu skoro žádný sníh ani zima, která by byla hodně nepříjemná. Tohle bylo prostě něco pro mě. "Konečně... Tady to vypadá hezky, co myslíš?" pronesl jsem zamyšleně, ale na Chávově názoru mi ovšem moc nezáleželo, jako na názoru nikoho jiného. Vypadalo to, že se tu nevyskytovalo moc místních zhýčkaných vlků. Rozhodně jsem oceňoval, že je tu prostě klid a pohoda. A navíc to tu vypadalo i dost nedostupně. Takže sem nepolezou žádný blbci. Usmál jsem se na Cháva. "Pojď támhle, to vypadá hustě," dodal jsem a hlavou ukázal směr k jedné z nejvyšších hor, kterou jsem viděl.
Dal jsem se do pohybu a rozhlížel se kolem. Výhled tu byl krásný a popravdě se mi zamlouval i fakt, že tu byli vidět stopy kamzíků. Dalo by se tu dobře lovit. Kamzíci se nemají kam schovat jako v lese do křovin a navíc bude jednodušší využít proti nim přírody a nahnat je dolů ze srázu.

//Zubatá hora

//Mahte sever

Šel jsem a šel a popravdě každý les, který jsem obcházel byl plný nebo to jinak nevyhovovalo. Věděl jsem, že kousek od velkého jezera je smečka Lucy, ale tam jsem jít nechtěl. Vadilo mi to. Dostala se mi pod kůži a to mi prostě lezlo na nervy. Když jsem se dal do přeskakování řeky, zahlédl jsem za sebou Cháva, který se snažil "schovat". "Tady dávej bacha, nebo slítneš do vody," řekl jsem mu jako varování, abych upozornil na fakt, že o něm vím. Nehodlal jsem mu ale nijak pomáhat, pokud by to snad potřeboval. Neměl jsem úplně vychovatelské vlkohy, takže jsem byl spíše krkavčí ke komumokli, kdo mohl být mým svěřencem. Pustil jsem se do výšlapu do hor. Tady to vypadalo zajímavě.

//Sněžné hory

//buk

A tak jsem vyrazil hledat lepší domovinu. Ne, že by se mi nelíbil život v lese, ale tenhle kluzkej a nechutnej sráz byl nic pro mě. Chtěl jsem místo, které bude působit tak, že se do něj nikdo nepohrne nebo píše, že mi tam nebude lézt kde jaký zbtečný tulák. Chávo byl dobrej, ale naštval mě. Před tím se mi do smečky nacapkala Jasnava a Lia. NIckolas a Wizku taky přišly náhodou. Netušil jsem, jestli se přesnou se mnou nebo ne a bylo mi to popravdě jedno. Nechtěl jsem se už do toho lesa vracet pokud se mi podaří najít něco lepšího. A taky sjem tomu věřil, že něco lepšího najdu. Tak těžké to být nemůže ne?
Kráčel jsem tak naštvaně a zaslepeně, že jsem si ani nevšímal toho, že se za mnou táhne jako stín vlk, kterého jsem nechal za sebou. Nezval jsem ho, ale ani mu nebránil mne následovat. Já prostě šel a rozhlížel se. občas jsem se zastavil. Lesy kolem řeky ovšem vypadaly obsazeně.

//aina

Běžel jsem jak nejrychleji to šlo za vlkem, který naháněl srnu úplně jiným směrem než měl. Klouzalo mi pod nohama všechno. Tenhle les byl prokletí! Nejen že sem pořád někdo lezl, ale zároveň se tu taky blbě lovilo. Co se týče obrany bylo to naprosto k ničemu místo. Zavrčel jsem a možná poprvé pochopil, proč to tu bylo opuštěné. Nikdo tu nevydržel dlouho. Srnka i vlk mi mizeli v dálce. Moje svalnaté tělo prostě nedokázalo držet krok a tak jsem přešel do poklusu a pak udýchaného pochodu. Naštvaně jsem packou odhazoval listy a kameny a zadkem se otíral o každé křoví, které jsem našel. Tohle rozhodně nebylo to nejlepší místo, které se dalo najít na život a já se rozhodl, že prostě přesunu celou tuhle šaškárnu jinam.
Napochodoval jsem si to k vlkovi, kterému srnka frnkla přímo před frňákem. Viděl jsem, jak se sbírá ze země, pravděpodobně nevybral zatáčku nebo to do něčeho narval. Byl to jeho problém, ne můj, mě to akorát tak naštvalo. Prostě měl se řídit lehkým plánem, naprosto lehounkým, proč to zvoral? Než jsem něco řekl, začal se vymlouvat, že byla ta srnka moc rychlá. "Děláš si ze mě prdel?! Ty seš predátor, nemůže s tebou vym....t nějaká p.....á srnka!" řval jsem na něj tak moc, že mi lítaly sliny úplně všude. Bylo mi fuk, že ho poprskám, protože to bylo to nejmenší, co bych mu mohl udělat. Celej lov ukázkově podělal a já nebyl ten typ, co by mu řekl, jak bude všechno v pořádku, protože nebude. Tohle byla jeho práce a byla odvedená špatně! Za trest nebude žrát nejen on, ale my všichni. "Nauč se kurňa poslouchat, jinak seš stejně užitečnej jako kde jak cuchta," zavrčel jsem na něj ještě. Mohlo to být moc přísné nebo drsné, ale rozhodně to bylo tak. Pravdou ovšem bylo že část viny za náš neúspěch nesl tenhle les. "Jdu se podívat po nějakém lepším místě pro život, tenhle temnej les mi pije krev," konstatoval jsem a trochu vychladnul. Byl jsem přesně jako moje magie. Rychle vzplanout, ale zase se umět rychle udusit, pokud nikdo nepřikládá a já doufal, že má vlk předemnou dost rozumu, aby nepřikládal.
Nechal jsem na něm, jestli mne bude následovat. Rozbouřeně jsem se vydal směrem pryč z lesa. Šel jsem směrem k řece a doufal, že se tak dostanu někam, kde budu moct konečně začít něco pořádně budovat. Byl jsem horká hlava a kdybych si to promyslel, došlo by mi, že před zimou se stěhovat není nejlepší nápad. Ale chybama se jeden učí. Cestou jsem se otřel o všechno, co jsem potkal. A pak jsem jenom do země vypálil znamení ukazující na sever a k horám, protože tam jsem mířil. Do bezpečí hor. Všechny ve smečce by to mělo informovat o tom, kam jdeme.

//mahtae sever

Koukal jsem se jak se stín plížil k srnkám, ale pak jako by uhodilo a vlk se rozeběhl nahánět srnu na druhou stranu ode mne. Vystavovat jsem. Tupec! Věděl jsem, že nemá cenu se hnát hned jak jsem vyběhl. Bylo léto. Srna byla v nejlepší možné kondici a já věděl, že ji neulovíme. I kdybych byl blíž byl by to problém, ale takhle jsem k nim musel doběhnout. Rozpohybovat horu svalů jakou jsem byl, nebylo jednoduché a udržet ji v dlouhém běhu bylo ještě horší. Třeba se unaví. Ani jsem netušil, zda myslím srnu nebo Ćhava.
Přešel jsem do poklusu a jenom sledoval srnu a vlka, který jí cvakal po nohou. Neulovil bych a nechtěl jsem plýtvat silou. Zároveň jsem za mladého cítil zodpovědnost, takže jsem chtěl být u toho až mu srna nakope držku. A taky blízko, abych mu pak mohl vrazit, že se chová jako idiot. Jenom jsem doufal, že svým kouskem stádo nevyhnal z lesa úplně. Díky bouři to ovšem nehrozilo. Slyšel jsem hrom a pak začalo v provazcích pršet.