Gallirea - Příspěvky uživatele

loterie 1/5

Byl jsem spokojený a celkem ospalý, takže když se Jasnava začala hlotonit, mírně jsem zavrčel ze spánku. Nebylo to nic neslušného jenom vlk, který se chtěl prostě vyspat a neměl na tohle brzké vstávání vlčic náladu a popravdě jsem pro to ani neměl pochopení. Jasnava se potom zavrtěla ještě jednou a vymanila se z mého medvědího obětí. Něco řekla o tom, že jde někam, ale popravdě jsem byl pořád ještě v říši spánku, takže jsem jí reálně moc nerozumněl. "Jo jo jasně," řekl jsem jenom neurčitě a pak se přetočil na druhý bok, abych dospal to, o co mne připravila ona svým hlotoněním se a vymaňováním se. Copak nemohla taky ještě třeba hodinu dvě deset spát? Nemohla, její kroky mi zmizely v tichosti, jak se vypařila pryč z úkrytu jako pára nad hrncem. Jestli opravdu odešla jsem nevěděl, ale věděl jsem, že by mne mrzelo pokud by bez rozloučení odešla. Jenže spánek byl tak nějak momentálně přednější.

Loterie 5/5

Spokojeně jsem usnul, protože jsem byl po celém to výkonu celkem energeticky na dně. Slunce mezitím začalo pomalu stoupat na obloze a přinášet tak nový studený den. Venku se situace uklidnila, už tolik nefoukalo a nepadal sníh. I když mrzlo bylo to celkem příjemné počasí na cestování, takže když jsem se konečně probudil a uviděl, jak do jeskyně proudí světlo, došlo mi, že Jasnava mě asi brzo opustí. Trochu mě to zamrzelo, její teplo bylo příjemné, takže jsem se jenom zachumlal do jejího kožichu víc a znovu zavřel očka, abych se pěkně dospal. Vstávat se mi rozhodně nechtělo. Včerejší noc byla fajn, ale i já to možná malinko přehnal. Nepamatoval jsem si totiž úplně všechno. Věděl jsem, že jsem měl kvašené švestky a že jsme si celkem dost užívali, ale co bylo pak? Hmm okno. Takže jsem jenom doufal, že jsem jí nezneuctil nebo něco podobnýho, ale to by asi neležela takhle hezky pěkně vedle mě ne?
To že v úkrytu začal růst mech, která nyl pohodlný a měkounký, to jsem si ani za mák nevšiml. Kdo by si toho taky všiml, když byl furt ještě jednou nohou v říši snů.

loterie 5/5

Jasnava byla čím dál tím víc roztomilá, jak se tomu snažila přijít na kloub. "Ovoce je fajn, ale tohle už je ve stavu kvašení, proto tak sladce voní a trochu pálí v tlamě," osvítil jsem jí novým druhem informace, který se jí v životě nejspíše vůbec hodit nebude, ale aspoň řeč nestála. Začínal jsem být celkem v náladě. Kdyby tu nebyla Jasnava, vydal bych se třeba na nějaký ten noční lov nebo zavýt na nejvyšší kopec, který bych našel... Jenže s Jasnavou, která se ke mně tiskla to šlo špatně dohromady. Zdá se mi to, nebo se ke mně tiskne víc a víc. Najednou mi přejela čenichem po spodní čelisti. Příjemný záchvěv se mi rozlil tělem a já si pohrával s myšlenkou využít toho, že je v takovéhle náladě. Nemůžu být blbec, co zneužije toho, že je opilá a navíc ztracená ne? Nejsem hajzl... nebo jo?.... Ne, nejsem, ale.... Trochu se to ve mně mlátilo. Navíc ona začala mluvit a jako by si o to říkala. Šeptala mi jak je ráda, že jsem jí zachránil a jak se jí líbím a....
A tak nějak se ke mně tiskla a já věděl, že všechny moje zásady, které říkají, že je to volovina se někam vypařily. Nebyl jsem muž slova, ale činu, takže jsem udělal to, co jsem věděl, že by se jí mohlo zamlouvat. Tlapkou jsem jí vytáhl čenich ze svého kožichu, abych jí ho zvedl do výšky svých očí a pak jsem jí olíznul. Letmé políbení, kterým jsem naznačoval, že se mi taky líbí. Jenže u jednoho letmého jsem nezůstával a pokračoval laskáním její tváře a krku.

//loterie 5/5
Ležela vedle mě, oheň hřál a tancoval svými světelnými výtvory po stěnách. Jasnava začínala jasně ukazovat známky toho, že není vůbec zvyklá na zkvašené ovoce. Trochu jsem pozoroval, že se jí v očích zračí podivný odlesk a taky nebyla schopná se nesmát, když něco říkala. "Ze zkvašenýho ovoce můžeš mít potom pořádný bolehlav, když ho sníš hodně," pronesl jsem světácky, jako bych znal všechno, co se kvašených plodů týkalo. Ne, že bych se jimi opíjel nějak často, ale rozhodně jsem svůj díl pozřel, abych věděl, že napoprvé se to nesmí přehánět. Shenn by ji nechal sežrat všechny a pak by se bavil tím, jak to nezvládá. Měla štěstí, že potkaal mě a ne mého bratra. S tím by teprve zažila pořádnou srandu.
"Fajn, tak půlku," pronesl jsem a abych jí zabránil sežrat celou, tak jsem si hned jednu strčil do tlamy, rozžvýkal a polkl. Zůstala už jenom ta poslední. Chtěl jsem jí přihrát tlapkou k ní, ale pak jsem si to rozmyslel, protože by ji přece mohla sníst celou. Začalo mi to taky stoupat do hlavy, ale ještě jsem se ovládal. Navíc jsem měl větší hmotnost, takže na to, abych o sobě nevěděl, by bylo potřeba víc, než čtyři švestky. Rozkousl jsem tu poslední a půlku položil Jasnavě k tlapkám. Pravý gentleman.

Jasnava pípla a mě došlo, že jsem měl možná volit trochu lepší přístup. Za tu dobu, co jsem byl mimo smečku jsem vyšel ze cviku mluvit s vlčicemi. Těch bylo na cestách málo a já popravdě nehledal jejich společnost. Věděl jsem z domova svoje, abych se k nějaké vlčici nepřimotal. Popravdě jsem si spíše držel odstup i z jiného důvodu a tím bylo přesvědčení. Nechtěl jsem, aby si mne nějaká omotala kolem tlapky a tak bylo lepší se jim vyhnout úplně. Z toho důvodu jsem měl ovšem pořád ostré hrany, které jsem neuměl zaoblit kvůli vlčicím. "Má spíš štěstí, že už tu není," podotknul jsem suše. Páni ty švestky mi vletěly rychle do hlavy.
Bruno upoutal Jasnavu, ale naštěstí šel spát. Neměla tak moc šanci se nad ním rozplynout do stavu, ve kterém se vlčice nacházeli kolem vlčat nebo roztomilých tvorečků. Byl jsem za to rád, protože Bruno měl svou práci a nepotřeboval jsem, aby ho někdo rozptyloval. Navíc se sám musel prospat a to, že tak činí prozradilo tichounké oddechování zrzavého tvorečka pár minut po tom, co si lehnul.
Jasnava se přidala k mému boku a já doufal, že se nestane nic nepřístojného. Nerad bych ji vyděsil. Švestky mi zůstaly dvě a ty tři v břiše mi příjemným způsobem stoupaly břichem v podobě hřejivého tepla. Moje společnice nikdy švestky neměla a bylo to vidět. Naklopila je do sebe, jako by nemělo být dalšího dne. "Hej..." vydechl jsem jenom, ale to už si do sebe naládovala tu poslední. Šibalsky jsem se usmál. "Tak tebe bude ráno bolet hlava jako nikdy," pronesl jsem se smíchem v hlase. Vlčice se už ovšem mlsně koukala na zbylé dvě švestky. "Nevím, jestli bys měla..." pronesl jsem. Nechtěl jsem pak řešit, že se někde zebleje. Nastřelená vlčice byla vtipná a okouzlující jenom pokud znala míru a Jasnava se mi nezdála, že by ji měla, natož znala.

Mírně jsme si prokřupal záda a pak se uložil na kožešinu na zem. Jasnavě nešlo na rozum, že by to tu někdo opustil. "Podle toho co vím, tu žil nějaký idiot, který si vyskakoval na kolemjdoucí, takže bych se ani nedivil, kdyby tu smečku někdo zrušil násilím," podotknul jsem a ani mi nepřišlo, že bych nemusel používat takové výrazy. "Ale to nás asi trápit nemusí," dodal jsem ještě. Jasnava se hned jako správná vlčice pustila do toho, že by to tu vylepšila. No neříkal jsem Regisovi, že to tu potřbeuje tlapku vlčice? Co kdyby Jasnava tak nějak mohla pobývat tady a pomáhat, třeba by se časem přestěhovala sem ke mně. "To by bylo perfektní, úkryt a les celkově potřebují nějaký ten jemný dotek vlčice, já se popravdě v tom, jak má být co uspořádáno, aby to působilo útulně nevyznám," pronesl jsem s úsměvem. Tohle bylo přesně tak, jak jsem to měl rád. Vlčice se postará o to, abych se cítil jako doma a já o to, aby měla místo, které může přetvářet na domov. Jenže to nevypadalo, že Jasnava chce být právě touhle vlčicí.
Najednou vhopkal do úkrytu Bruno. "Pane! Našel jsem tohle v lese, mohlo by se vám to hodit." Koutkem oka jsem pohlédl na veverčáka. "Jasnavo, Bruno. Bruno, Jasnava. To je můj... sluha? Nevím, jak ho ještě označovat. Tohle je návštěva Bruno, tak se k ní chovej dobře," vysvětlil jsem a sledoval, jak veverčák vyšvihnul mírnou poklonu, než se odhopkal uklidit do rohu jeskyně. Tam se stočil do klubka a usnul. Měl toho chudák už dost, ale přinesl nám trochu nahnilé švestky. Kde je vzal jsem netušil, ale rozhodně jsem tím nehodlal opovrhovat. Musel mít sakra štěstí, když jich tolik našel. Přičichl jsem k nim a bylo mi jasné, že jsou trochu zkvašené, takže to bude celkem dobrota. "Dáte si?" nabídl jsem Jasnavě a přihrál k ní čenichem tři švestky. Sám jsem si jich před sebou nechal pět. S chutí jsem hned dvě švestky sežral.
Jasnava se pak zeptala, jestli by se ke mně nemohla přitulit. Trochu jsem se na ní podíval, ale pak jsem si řekl proč ne. Byla celkem pěkná a klepala se i uhně zimou, tak jsem kývnul. "Ale jenom pokud nebudete dělat, žádné nepřístojnosti," podotknul jsem a hrál si na opravdového gentlemana, kterému nejde o nic jiného než zahřát nebohou vlčici. Při tom jsem rozkousal a spolkl třetí švestku.

//použit bonus štěstí

//loterie 3/5

Došly jsme do úkrytu a já si užíval, že je tu tepleji než venku. U vchodu byla pořád zima a z průrvy trochu táhlo, ale nebylo to nic extra. Jeden se prostě jenom trochu posunul. Podíval jsem se na Jasnavu, která ovšem zahřátě moc nevypadala, spíš naopak. "Dřív tu asi byla větší smečka, ale místo jsem našel v podstatě opuštěné, takže hádám, že tu o to nikdo moc nestál," pronesl jsem. "Já doufám, že se mi to tu podaří zabydlet a navíc teď v zimě by to pro tuláky mohlo být dobré místo na přežití... I když bych z toho nerad měl útulek," dodal jsem ještě ke svým plánům. S Jasnavou se dobře povídalo, což o to. Mrkl jsem na ni spiklenecky a pak jen kývl hlavou, aby se usadila kam uzná za vhodné.
Mluvila o tom, že hladová není ale podle slov a tak dále byla zmrzlá vážně až na kost. "Ale jistě vemte si kterou kožešinu potřebujete," pronesl jsem a hodil k ní blíž hlavou jednu z liščích, která byla nejhustější a nejnovější. Úplně jsem nechtěl, aby ležela jenom na té srnčí, mohly by jí nastydout vaječníky a to by už neměla skoro žádnou cenu do budoucna. Takhle jsem o ni hezky pečoval a třeba si tak udělám dobrý záznam u té její smečky. "Počkejte, zahřeju to tady trochu," pronesl jsem a vyskočil. Došel jsem ke vchodu a utrhl jednu z větvý buku, který tu ležel a chránil vchod. Donesl jsem větev zpátky do prostředku jeskyně. Trochu to zaprskalo, začoudilo a větev vzplála. Na tyhle lehké magické triky jsem se už ani nemusel moc soustředit. Navíc vyspaný a najedený jsem na to měl dost energie.
Lehl jsem si zpět na svou kožešinu a čekal až oheň vytopí prostor a Jasnava se zahřeje."Zimu snáším celkem dobře, to je pravda, ale zase to mám potom horší když zmoknu se schnutím," odvětil jsem jí s úsměvem.

//Loterie 3/5
//Les

Vešel jsem do úkrytu, který byl ukrytý za spadlým bukem. Ukázal jsem Jasnavě vchod tím, že jsem se sám protáhl vchodem a vkročil do jeskyní místnosti, která byla poměrně velká a prázdná. Hmm Regis asi vážně zamířil už domů. Nedivil jsem se mu, jen jsem doufal, že v tom sněhu se mu podaří domů dostat v pořádku a nezabloudí někde jako Jasnava. Možná měl chvilku počkat, než bude lepší počasí. Teď už jsem mu do toho, ale kecat nemohl tak jsem prostě mlčel a věnoval se své dámské společnosti. Usmál jsem se na Jasnavu. "Vítej v mém úkrytu," pronesl jsem a oddechl si, protože to tu už nesmrdělo. Rybina vyčpěla a na zemi kromě jedné ošklivé srnčí kožešiny, byly i dvě pěkné a hezké kožešiny z lišek, které jsem sem donesl a naaranžoval s Regisem. Kolem a kolem to tu vypadalo útulněji, než před tím. Ještě, že jsem to tu pofackoval a Bruno uklidil. Došel jsem na konec velké jeskyně a lehl si na zem. V zádech mne trochu chladil vítr a já si uvědomil, že je tady průrva, která vede nejspíše dál do jeskynního komplexu. Nechtěl jsem se ovšem vydávat na půrzkum... rozhodně ne na průzkum jeskyně, spíše na průzkum komplexu Jasanava.
Zazubil jsem se na vlčici. "Nabídl bych ti něco k snědku, ale momentálně nemám ve své skromné smečce členy, abychom šli ulovit něco většího..." povzdechl jsem si a naznačil jí tak, že smečka má rozhodně volná místa, kdyby náhodou chtěla opustit tu svou Sarumenskou.

Vlčice souhlasila s tím, že se ohřeje u mě. I když slunce stouplo, pořád byla děsná zima a mě přišlo, že pro někoho kdo nemá zimní kožich pořádně hustý, tohle bude nepěkná zima. "Tak mě následujte slečno..." pronesl jsem a pak se pomalu rozešel směrem k úkrytu, ani mne nenapadlo, že bych si měl krýt záda. Tahle vlčice by mi neublížila asi nikdy. Nebo mi to tak aspoň z toho jejího pořád "děkuji, děkuji" přišlo. A nebo byla prostě jenom dobrá herečka. Uvidíme. Zima byla pořádná a já se těšil sám do pelechu, který by byl teplounký a útulňoučký.
Představila se jako Jasnava a já se musel ušklíbnout. "To jméno vám sedí," pronesl jsem. Vážně sedělo, jestli tu měl být někdo ještě víc prostoupen jasem a světlem než tahle vlčice, asi bych sežral vlastního veverčáka, kdybych takového vlka či vlčici potkal. Nestálo to tu společností za zlámanou grešli. Lucy se na mě vykašlala někde u jezera a zmizela se rozmýšlet o budoucnosti. Etneyho jsem nechtěl už ani vidět. Regis byl sice dobrák od kosti, ale i tak mi na tom jeho "budu ve svým doupěti raději sám" nezdálo... trochu divný byl určitě. No a Jasnava byla z mých známostí momentálně jediná, kdo vypadal, že to myslí s tou dobrotou a děkováním vážně upřímně. "Popravdě, nevím jak se to tu jmenuje, ještě jsem nad tím nepřemýšlel," pronesl jsem slušně a pak jsem zamířil do úkrytu. Bruna jsem nechal venku.

//úkryt

Šel jsem po čuchu, ale ani jsem nemusel, vlčice svůj příchod vážně hezky uvedla a tak jsem jí teď stál přímo před očima a mohl si ji prohlédnout. Kromě toho, že byla zasněžená a kožich měla samou kytku a větvičku, vypadala dobře živeně. Nevypadala jako tulák, co se potřebuje někam na zimu zašít ani jako skaut, který hledá, kterou smečku napadnout a zlikvidovat. Vypadala jako někdo kdo se ztratil, což sama vysvětlila následujícím úvodem své maličkosti. Trochu mne zaskočilo, jak přátelsky vrtěla ocasem, jako by jí nevadilo, že je mezi náma ona ta, která by mohla být v ohrožení. Přeci jenom jsem vypadal tak, jak jsem vypadal a rozhodně to nebyl plyšový méďa zjev.
"Nic se neděje," pronesl jsem, jako bych chlácholil její obavy a mávl tlapkou v náznaku, že se nemusí omlouvat. Bylo mi to celkem jedno, jestli sem zabloudila, nebo přišla úmyslně. Věděl jsem, že tu je sama a to mi stačilo. Okolo jsem nikoho neslyšel ani neviděl. Bruno na větvích nad námi nevydal ani hlásku a tak jsem věděl, že ani on nikoho nezpozoroval. Usmál jsem se na vlčici, což jsem měl tak nějak ozkoušené, že na toulavé holky platí. "Jestli chcete, můžete se ohřát u mě v úkrytu," pronesl jsem a doufal, že to tam vyvětralo, když to tam Bruno uklidil. Nemusel jsem se tu bát, že by mi sem vlčice snad později naběhla s nějakou skvadrou, protože tu momentálně stejně nikdo nebyl a mě na tomhle území zase tak moc nezáleželo. "Jmenuju se Waristood," dodal jsem.

Ahoj,

psala jsem to na discord, ale hodím to i sem ať dodržuju, že věci se mají řešit hlavně tu. Prosila bych jako hráč, aby v případě, že se mění pravidla, to bylo hráčům oznámeno minimálně na nástěnce. Všimla jsem si, že třeba u vlčat je dodatek, že se musí narodit v úkrytu/na území smečky, což tam ještě 14 dní zpět nebylo. Jsem si tím jistá, protože jsem tu stránku četla kvůli zabřeznutí Styx (teď jsem se na ni koukala hlavně kvůli možnému vlčeti Wariho a Jasnavy).
Přijde mi prostě fajn, abychom o tom věděli, když se tím máme řídit, že nastala změna a máme si to přečíst znovu.
EDIT: díky za vyřešení

A zároveň mám dotaz, zda 2 vrhy vlčat na rok se počítá od jejich narození nebo od zabřeznutí vlčice?

Děkuju.

//úkryt

Byl nový den a já bych se nejraději vrátil do úkrytu. Padal tu sníh a nebylo vidět skoro ani na pár metrů. Do toho se kolem vytvořily celkem velké závěje a moje tlusté tělo se tak propadalo víc, než by se mi líbilo, když jsem po sněhové nadílce kráčel. No nic, co se dalo počít. Uslyšel jsem hlas, který volal, jako by se někdo dožadoval pomoci nebo pozornosti. Třeba je to Lucy.... blbost. ROzešel jsem se směrem za voláním, které rozhodně muselo patřit vlčici. Takovýhle hlas neměl vlk, možná tak nějaká zženštilá trasořitka.
A měl jsem pravdu, byla to vlčice, ale vypadala dost zanedaně. Kožich měla plný nějakého bordelu a celá byla zasněžená, jako by právě vypadla ze závěje. Ale ono ani nemusela, všude sněžilo tak, že se jí sníh do kožichu dostal asi přirozeným pádem. "Jsi na území smečku, co tu chceš," zeptal jsem se na rovinu a nedělal kolem toho žádné vytáčky.

Regis nejspíše taky usnul, nebo jenom klimbal, ale když jsem se vzbudil já, on rozhodně nebyl mezi bdělými. Trochu jsem se ošil a shodil tak Bruna ze svých zad. Nevadilo mi to, ani jeho pomatené písknutí mi nevadilo. Pomalu jsem se zvednul, prokřupal hřbet a velice potichounku se vydal směrem ven do lesa. Začal už nový den a tak jsem si říkal, že bude nejlepší prostě vyrazit na lov nebo aspoň na obhlídku území.
Ani jsem ještě nebyl venku a už mne do čenichu udeřil pach cizáka. "Hej Regisi, spíš?" řekl jsem za sebe. "Jdu zkontrolovat hranice, polež tu jak dlouho chceš a pak klidně vyraž domů, když musíš," rozloučil jsem se s ním. Les byl rozlehlý a pokud budu mít práci s vyháněním tuláků, bylo mi jasné, že Regis se sbalí a vypadne. Ne, že by byl srab, ale měl jsem z něj pocit, že konflikty nejsou jeho parketa.

//les

Bruno makal. Asi věděl, že já jsem tu pán a když nebude dělat, co chci, tak ho prostě sežeru. Navíc taky věděl, že se mnou se na tom má líp, než s kýmkoli jiným. On měl všechny stromy v lese a já zaručoval, že tady nikdo veverky lovit nebude. Bruno tedy pracoval a uklízel a já se spokojeně rozvalil na jediné použitelné kožešině lišek, které jsem si sám dotáhnul. "Co koukáš jako bys porodil křečky?" zeptal jsem se se smíchem Regise, který vypadal, jako by měl vyvrátit všechno, co snědl. Jo smrdělo to tu, ale kdo s tím mohl něco udělat. Bruno ovšem odstranil ryby a s nimi odešel i velký kus nechutného zápachu. Měl bych pak vyrazit na lov a ulovit něco dobrého, co by mi mohlo pomoct to tady trochu zabydlet na zimu. "Až si odpočinu bude to chtít jít něco ulovit," pronesl jsem a jako na potvoru si zívnul, takže bylo jasné, že s odpočinkem to myslím vážně.
Položil jsem si hlavu na tlapky a sledoval Regise, který mluvil o tom, jak to tu vypadá hezky velké a že to trochu vylepším a bude to fajn. A jády jády dá... usnul jsem. Ani nevím kdy, ale až když jsem se vzbudil mi došlo, že jsem usnul. Bruno mi spal na hřbetě a spokojeně oddechoval.