Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že jsem táta. Debata o kožešinách mne už nezajímala, kožešiny jsem si mohl nabrat jinde. Teď bylo hlavní přesunout mou rodinu prostě jinam. Ne, že bych chtěl zápasit s Jasnavou, která momentálně nejevila zájem o to, se někam sntěhovat. Ale je to vlčice, prostě půjde tam, kam jí řeknu ne? V mojí hlavě to prostě byla realita. Vlčice vždycky dělá to, co po ní chce její partner a nemá moc prostoru pro vlastní rozhodování. Jasně. Může si vést výchovu vlčat, ale nemůže se rozhodnout připravit mne o moje syny. To ani náhodou! Najednou se mi nezdála tak milá a hodná, ale spíše vychcaná. Připadal jsem si použitě, zneužitě. Jen jako oplodňovací zařízení. "No počkat. Tys mne zneužila a teď hodláš mít všechno? Celou MOJÍ rodinu? Tak to fakt ne," pronesl jsem rázně. Nehodlal jsem si nechat od ní odebrat tu možnost cychovávat syny.
Chávo pronesl naprosto dementní větu. "Drž tlamu a pomoc juniorovi," rozkázal jsem a věděl jsem, že na Cháva se můžu spolehnout. Ten kdo ho vychoval z něj udělal poslušného vlka, který rozumněl jenom síle a bolesti a obojí jsem uměl předvést. "A jestli se mu něco stane, tobě se to stokrát vrátí." Sám jsem popadnul Jasnavu a bez problémů si ji hodil na záda. "Vezmem mámu na výlet a aby ji nebolely tlapky, tak ji ponesu, jdem," zavelel jsem.

//kierb přes tanebrae

Veverčák na mých zádech se pomalounku narovnal, když slyšel jasnavu. Zaujatě si vlčici prohlížel, ale nebyla nejspíše nijak zajímavá pro jeho očka, protože se pak zase uvelebil na mých zádech, jako bych byl nějaké jeho přepychové vozítko. "V horách je nádherně, ale rozhodně by se mi hodila nějaká ta kožešina do začátku. Vlčice jsou výtečné lovkyně, nemáš náhodou nějaké, které bys mohla postrádat?" zeptal jsem se s tím proklatě přátelským úsměvem. "Kdybys chtěla mohla bys jít s námi, jen se tam podívat, třeba tě přemluvím, abys zůstala," dodal jsem ještě možná trochu odvážně. Jenže to už nás přerušil příchod vlčete. Přejel jsem ho pohledem, protože vypadal celkem zajímavě. Zbarvení měl tmavší než Jasnava, kterou označoval za matku a kožich měl o dost hustější než ona. Severská krev se v něm nezapřela. Jenže to už Jasnava vyprávěla dál. Takže tu srst podědil po mě. Mít syna bylo něco, co jsem neočekával. Na druhou stranu to byl dobrý bonus. Kožešiny a vlče k nim, to se hodilo. Z toho, co vlčice říkala ovšem nebyl tenhle mrňous jenom jeden. Tohle upoutalo veverčákovu pozornost, protože upřel zrak na vlče, ale z mých zad se nehnul. Tohle všechno měnilo. "Těší mne mladíku," pronesl jsem. "Tím pádem jdete se mnou do hor," konstatoval jsem s úsměvem. Ani by mne nenapadla jiná varianta. Nemůže být přeci tak sobecká, aby mne oddělila od mnou vybudované smečky a nebo si nechala vlčata pro sebe.

Chávo usnul. Nedivil jsem se. Pochod sem byl náročný a nás čekala ještě cesta zpátky. Popravdě jsem čekal že dřív nebo později odpadne. Možná je dobře, že usnul teď. Ještě by tou svou nevymáchaností dělal problémy. Prořízlá tlama mého nového nejspíše jediného člena smečky mne tochu trápila, ale ne tolik, abych to řešil. Když štval mě dostal po čenichu a pokud naštve někoho koho nemá, může si následky nést sám.
To už jsem uviděl vlčici, která se k nám trmácela lesem. Vypadala, že je v pohodě a klidu. Pamatoval jsem si ji poněkud více utahanou a nervozní. Na vlastním území vypadala Jasnava uvolněně a tak nějak lépe. Vypadalo to, že má v kožichu nějaký kvítí, ale tak nějak jsem to bral spíše jako ozdobu, než něco co jí na zádech narostlo. Vlčice se zdobily dle mé zkušenosti kde jakým sajrajtem. Nebyl jsem ten typ, co by svoje bejvalky nějak extra opěvoval. I tak jsem musel uznat, že jsem si nevybral blbě. Jasnava byla kus. "Zdravím," pronesl jsem s úsměvem , který byl skoro až neodolatelný. "Přišel jsem na návštěvu. Zjistit zda jsi dorazila domů v pořádku a taky se podělit o novinku, že jsem přesunul svou smečku do hor..." informoval jsem vlčici. Nechtěl jsem hned navrhnout, že by mi mohla vrátit to, že jsem se o ni posaral tím, že mi daruje nějakou tu kožešinu.

//tanebrae -> čekáme na Jasnavu

Došel jsem na hranice. Bruno mi seděl na zádech a zrzavý oas si stočil kolem těla. Začínalo být chladno. "Máš pravdu... byl to vždycky povětrník a ten zbytek taky za moc nestojí. Začnu v horách od začátku. Čistý štít, nový začátek," pronesl jsem jistě a autoritativně. Byl ze mne cítit dost klidný, ale za to rázný vibe. Chávo musel chápat, že jsem prostě TA Alfa. Ne jen nějaký ušmudlánek, co si na to hraje. Charisma ze mne přímo sršelo. Usmál jsem se na vlka, který cestoval se mnou a zastavil se na hranici. "Ale dost o nich. Ty máš celkem dobře našlápnuto k tomu, být nepostradatelný člen smečky," zazubil jsem se na svého společníka a trochu tak očekával, že rozhovor rozjede. Ale pak mi došlo, že by nemusel, takže jsem dodal ještě pár otázek. "Jaké máš sny? Co bys chtěl dosáhnout?"
Les působil tiše, ale zároveň jsem cítil pachy a bylo jich dost. Jasnava by se měla vytáhnout s dobrou kožešinou. "Auuuu," oznámil jsem náš příchod a čekal, zda se vlčice někde ukáže. CHávovi jsem věnoval pohled, který jasně znamenal chovej se, jinak s tebou zametu.

//Zubatá

Bylo celkem fajn, mc se takhle potulovat zase po nějakém čase. Nebylo to úplně perfektní, ale rozhodně lepší, než se jenom tak bezcílně potloukat krajem. Takhle jsem měl společnost a cíl, to mi ke štěstí stačilo. Všiml jsem si, že nás někdo sleduje, ale nebyl jsem si úplně jistý kdo to je. A pak jsem podle zrzavého kožichu poznal Bruna, který k nám hopkal trávou jako veverka hozená mimo své prostředí. "Ach Bruno, vypadáš dost rozhozeně." Veverčák prskal a skočil mi na záda, kde se uvelebil. "V lese nikdo nebyl od té doby, co jste vypadli. Myslím, že tohle je úplně novej a čistej začátek," informoval mne veverčák o tom, co se dělo na území od momentu, co jsme odešli. Nebylo tedy potřeba se tam vracet. Sarmuenský hvozd byl naštěstí nedaleko, takže jsem se nemusel obávat, že se nám cestou někdo připlete do cesty.
Nedaleko v mém podání znamenalo několika hodinový pochod, ale pro toho, kdo takto prošel skoro celý kraj, bylo tohle co by kamenem dohodil. Cesta se vrtěla kolem řeky. A už bylo skoro vidět první stromy. "támhle!" houkl jsem a ukázal čenichem směr, kam jdeme.

//sarumen přes tanebrae

Bylo to tu pěkné, dost se mi to tu líbilo. Byl jsem rozhodnutý tu taky nějaký ten pátek zůstat. "Název smečky je důležitej protože když uslyší ostatní to jméno, tak si nadělaj pod ocas strachy. Budeme ta nejsilnější a nejdrsnější smečka široko daleko!" pronesl jsem hrdě. Nehodlal jsem být jako většina místních smeček, kterým se dalo vysmát. Všechny hodné a milé. Ne, já hodlal mou smečku vybudovat na něčem, co je drsné a co obstojí každou zkoušku.
Místo bylo označkováno, takže proč nezaběhnout do Sarumenu a nevzít si tam kožešiny. Minimálně Jasnava mi nějakou tu věcičku dlužila, když já zahřál ji. A třeba si ráda zavzpomíná na ty dobrý časy hmm? Uculil jsem se. "Fajn tak jdeme," rozhodl jsem a pustil se do sestupu z hor. Tak nějak jsem doufal, že se nám podaří dojít do Sarumenu a zpátky, než začne poádná zima. Tady bude asi zima pořád, ale i tak bych se nerad vracel za nějaké plískanice. "Ale hoď kostrou, ať tě jsme zase brzo spátky."

//kierb

//pojmenovat smečku

Rozhodl jsem se, že bych vylezl z jeskyně. Byla hezká, ale už mne to v ní nebavilo. Chtělo to dohladit ještě nějaké věci, než se společně s Chávem pustíme do pořádného přenosu smečky sem. Hlavním nezahlazeným rohem byl název. Chávo byl v tomhle ohledu úplně nepoužitelný, protože byl takový no... nenápaditý. Smečkové jméno muselo být jíné, hezčí. Ne jen obyčejné, jako jména všech smeček tady. "Všechny smečky se tu jmenují podle místa kde jsou, nebo minimálně na takové jsem narazil.... Takže navrhuji se odlišit. Co třeba...." zamyslel jsem se a pokusil se vybavit, které věci jsem během svého života viděl nebo zaslechl a mohl je tak použít jako věc do názvu své nově přesunuté smečky. "An.... dar... darováno... An´sidar... An´sidarská smečka, to zní cool," pronesl jsem nakonec zamyšleně a byl se svým výmyslem spokojený. Bylo mi popravdě jedno, jestli s tím souhlasil i Chávo nebo ne. Tohle byla moje smečka, já v ní byl Alfa a on prostě musel držet tlamu a krok, takhle to tu chodilo. Vydal jsem se k východu z jeskyně a vylezl jsem ven.
Hned mne do čenichu praštil pach nějakého blbce, který nám sem vlezl. "Tak přesně tohle by byla prácička pro tebe, vyhazovat pakáž, která nám sem vleze a vyhazovat je v zubech, pokud se ti nebude zdát, že by mohli být něčím prospěšní. To mě zavoláš, jasný?" pronesl jsem autoritativním tonem. Nebyla to žádost. Evidentně ani tady nenajdeme klid a ochránce bude hodnotný. Cháva jsem chtěl nejprve trochu otestovat, ale asi bude muset rovnou uchopit svou funkci a naučit se všechno za pochodu. "Budeš vyhánět ostatní a zároveň značkovat, bereš?"
Dalším bodem na programu bylo jít sehnat kožešiny. "A jak si to jako představuješ inteligente, že někam naběhneš a necháš se roztrhat na kusy? Smečky budou mít kožešiny schované ve svých úkrytech, to asi nikomu nic neukradneme, nebo máš nějaký nápad?" zeptal jsem se byť jsme neočekával, že jeho tupá hlava vymyslí něco, co by nebyla naprostá sebevražda. "Možná... možná, by šlo vybrakovat někomu úkryt mimo smečku, ale to bychom museli o nějakém vědět." Já osoboně o žádném nevěděl. "Nebo můžeme vyrazit do Sarumenu a požadovat kožešiny za to, že jsme jim ubytovali Jasnavu tenkrát."

EXTERIÉR
Zhruba uprostřed výstupu po Zubaté hoře vás na jižní stráni přivítá vchod do jeskyně. Nad vchodem se ježí rampouchy, takže vchod vypadá trochu jako zubatá tlama, která vás chce spolknout. Pokud máte odvahu jít dovnitř, čeká vás několika minutový pochod rovnou chodbou, která může od října do března klouzat, jak po oblevě voda opět zamrzá. Místní se ovšem snaží o udržování tohoto vchodu a tak po jejich zásahu nebývá tak kluzký. Chodba se po zhruba dvoustech metrech stáčí do esíčka, nejprve pravotočivě a pak levotočivě. Na konci těchto zákrut vás již čeká pohled na samotné srdce hory.

INTERIÉR
Obrovská místnost s vysokým stropem a chladnými stěnami přivítá každého závanem tepla, které by nejspíše uvnitř chladné skály nečekal. Stěny jsou pokryté ledem, neboť kámen je opravdu i na dotek velice chladný. Díky ledu se tu však dobře roznáší světlo, takže je v jeskyni skoro všude dobře vidět, pokud zapálíte oheň nebo jiný zdroj světla. Ve stěnách jsou malé výdutě, do kterých se dá uschovat potrava, která si udrží čerstvost právě kvůli chladu z kamene. U stěn není dobré polehávat, pokud jeden nechce prochladnout nebo riskovat, že na něj začne kapat voda z velkých krápníků, které jsou u stropu. Čím více do středu, tím méně krápníků se na stropě nachází.
Z hlavní jeskyně nevedou žádné odbočky do menších úkrytů. Všichni jsou tu tak stále viditelní, soukromí tu nenaleznete. Jediná další chodba má sklon devadesát stupňů dolů a nikdo neví, kam vede. Místní ji využívají na zbavování se odpadu z úkrytu hlavně v zimních měsících, kdy je vchod nejhůře přístupný kvůli sněhu a ledu.

VYBAVENOST
Uprostřed místnosti je velká skála. Balvan nejspíše spadl ze stropu, když se před stovkami let pohnula země kvůli činnosti blízké sopky. Naštěstí teď již žádné nebezpečí nehrozí a tak je možné využívat tuto skálu jako odpočinkové místo, hlavně pro všechny samce smečky. Samicím je vstup na toto vyvýšené místo zakázan.
Jelikož i od podlahy zde táhne, je nutné se starat pravidelně o podestýlku v jeskyni a případné kožešiny, které by umožňovaly příjemný spánek na zemi. Na skále uprostřed je rozhodně tepleji, než rovnou na zemi. V západní části je navíc malé chladné jezírko, kam voda kape z obrovského krápníku nad ním. Voda je zde sice ledová a není na koupání, ale rozhodně slouží skvěle k utišení žízně.

Správci úkrytu: Waristood
Obyvatelé úkrytu: smečka
Schváleno:

"přesně! Učíš se rychle mladej," zachechtal jsem se, až můj hlas rezonoval kolem. Byla to práce pro vlčice a nejen tak nějaká práce pro vlčice. Bylo mi jasné, že Chávo začíná chápat jak tenhle svět funguje, že je rozdělený na vlky a vlčice, ale že i mezi vlky a vlčicemi jsou pak další a další dělení. Nic není rovnostářské, nikdo nemá stejně a rozhodně nikdo není roven nikomu. Všichni tu někoho mají buď pod sebou nebo nad sebou. Tohle byl přirozený řád věcí.
Jeho možnosti pro smečku mne teda nenadchly. Spíše mne to mírně rozrušilo. Klapl jsem naprázdno čelistmi, abych mu ukázal, co si o takovém nápadu myslím. "Bude to chtít něco mnohem lepšího, než takovou pitomost." Protáhl jsem si hřbet a sám začal přemýšlet, ale to už se Chávo hrdě dral do toho, že by chtěl hlídat území a ostatním rozbíjet čenichy. "Vždyť seš sám jako třasořitka, tohle neobstojí pokud nás někdo napadne. Když budeš trénovat, tak je možné, že z tebe udělám ochránce a co klidně i betu, ale budeš muset zamakat na svalech. Výšku asi nedoženeš, ale když budeš dostatečně rychlej a obratnej, budeš moct každýho utahat," vysvětloval jsem mu, jaké má nedostatky a přednosti. Sám jsem věděl, že má zuby ostré, ale že ho přerazí i jedna rána. Pokud chtěl být bojovníkem, musel na to jít chytře a to mu možná nepůjde.

//Smečka 4/4 -> pojmenování

Chávo měl pravdu, že bez světla tu bude tma. Jeskyně se mu sice vysmála do ksichtu, ale nebylo to nic, co by myslel nějak zákeřně. Ne, jen konstatoval fakta. Já se jenom rozhlédl kolem. Mé maličkosti se tu líbilo a neviděl jsem důvod, proč by to mělo být jinak. "Bude tu prostě hořet pořád oheň, někdo ho bude mít na starosti a bude muset zajistit, aby oheň stále hořel," konstatoval jsem suše. Tohle místo se mi prostě líbilo a já se rozhodl, že už to jinak nebude. Byl jsem pevně rozhodnut přesunout se sem. Bylo to nelogické a naprosto iracionální. Začínala zima a já táhl do hor? Proč? Protože mne sem něco táhlo, ale co? Možná jenom doufám, že naleznu kus domova v téhle zimě. Chtěl jsem navíc něco jiného, než místo, které jsem tak nějak zdědil a kam pořád někdo lezl. Chtěl jsem místo, které bude jenom moje a které si vyberu já. A tohle místo tomu plně odpovídalo. Rozhlédl jsem se naposledy kolem. "Bude potřeba to tu zbudovat. Otázka zní, jestli sem taky přejdou ti, které jsme nechali v tom starém lese, ale to je jejich problém..." mluvil jsem nahlas a dával tak CHávovi nahlédnout do svých myšlenek, do mé hlavy, do mého srdce. "Musíme nalovit, pokud to půjde, než začne být zima, ale to by mělo jít v horách kolem. Kožešiny se budou hodit na zakrytí té studené země a taky to bude chtít dřevo, které využijeme na oheň, který tu bude hořet," probíral jsem si všechny věci, které se musely zařídit a v hlavě se mi prostě objevovaly další a další položky. Bylo toho hodně, ale já cítil vzrušení, že konečně mám něco, co je jen a jen moje a co mi dává smysl, cíl. Něco co můžu dělat a čemu se věnovat. "Co se zamyselt i nad nějakým jménem? Napadá tě něco, jak bychom tu smečku mohli pojmenovat?" zeptal jsem se Cháva a obrátil se na něj. "A taky by bylo fajn vědět, co bys byl schopný udělat, abych s tebou v tomhle mohl počítat. ROzhodně by se to podepsalo na tvém postavení ve smečce," dodal jsem ještě s úsměvem a spiklenecky na něj mrknul. Byl tu se mnou a taky budoval tenhle nový prostor. Náš nový životní prostor! Už jsem se viděl, jak stojím na kameni a pronáším plamené projevy mase vlků, kteří mne poslouchají. A pak se jako lavina vrhneme z hor do údolí a zabereme si co budeme chtít! Megalomansky jsem se ušklíbl a v očkách se mi zalesklo. Bylo načase se pustit do budování a s jarem začít obcházet smečky a verbovat. Vlků, které někdo utlačuje tu bude nejspíše spousta a já je hodlal všechny sjednotit a ukzat jim jejich vyjímečnost, kterou jim vlčice vzaly.

//Založit úkryt

Kráčel jsem poměrně rozechvěle, protože vchod nebyl vůbec udržovaný. Voda, která nejspíše během oblevy roztála se teď měnila v ledovou skluzavku. Pokud tu budeme chtít žít, bude to chtít nějakou údržbu, ale s tím se musí počítat. "Bacha, klouže to," instruoval jsem vlka za sebou a doufal, že sebou nesekne o zem a nepodrazí mi nohy. Nechtěl bych se tu rozmáznout. Moje světelná koule krásně osvítila celý prostor, kterým jsme procházeli a i když nebylo moc vidět daleko, světlo se odráželo od ledových krystalků a já tak věděl, že to vede dál.
Chávo za mnou křikl a ozvěna se nesla jeskyní, takže bylo jasné, že je to mnohem větší prostor. Minimálně se to do něj rozevíralo. Kráčeli jsme rovně. Ani ne dolů, ani ne nahoru, prostě rovně. V jeden moment cesta mírně zahnula do prava a pak zase do leva. Udělali jsme tedy esíčko a pak se nám otevřel konečně obrovský prostor, do kterého jsme směřovali. Moje ohnivá koule roznesla světlo, které se odrazilo od ledových zdí a tak jsme viděli úplně všechno.
Byl tu obrovský prostor, který se táhl do výšky několika metrů. Jako bychom byly v samotném srdci hory. Bylo tu příjemné teplo, protože skála izolovala vnitřek od vnějších teplot. Stěny byly ovšem na dotek chladné a tak veškerá voda, která se sem dostala na jejich povrchu mrzla a tvořila tak nádhernou lesklou vrstvu ledu, od které se i minimální světlo roznášelo kolem. Uprostřed téhle obří místnosti byla menší skála, nejspíše spadla ze stropu a teď tvořila vyvýšené místo. Vykročil jsem k ní, abych se podíval, jestli je to bezpečné. Nezdálo se, že by spadla nedávno. Nejspíše když sopka nedaleko vybouchla, otřesy pohnuly velkým balvanem ve stropě, ale rozhodně to nevypadlo, že by se to stalo v posledním století. Na skále byly viditelné stopy, že tu leží dlouho. Nebál jsem se tedy a vykročil kolem. Pohled jsem upřel ke stropu, který byl hladký a jen na okrajích bylo vidět krápníky. Z jednoho velkého kapala voda do malého jezírka pod ním. Přišel jsem k němu a vodu ochutnal. Byla dobrá. Při průzkumu sem nenašel žádnou další jeskyni. Vedla tu ovšem chodba dál do nitra, ale ta byla v devadesáti stupních dolů a já nehodlal riskovat, že bude hluboká několik metrů možná i desítek metrů a zabiju se pádem. Ne, tohle místo bude určeno pro zbavování se odpadků. Podel stěn byly malinkaté dutiny, do kterých by se dalo uschovat jídlo. Chlad stěn by měl vše udržet nějakou dobu čerstvé, ale bude se to muset vždy naporcovat na menší části. Podlaha taky nebyla nejteplejší, ale nic co by nevyřešila podestýlka a kožešiny. Celkově se mi to tu líbilo. Nikdo nebude mít svůj kutloch, ani já ne, ale to aspoň všem umožní mít kontrolu nad všemi. "Tak co na to říkáš?" zeptal jsem se svého nohsleda.

//Objevení úkrytu

Mrkl jsem na vlka, který tu teď byl bez uší. Bylo to vtipné, ale to patřilo k objevování magií. Nechtěl jsem úplně vysmát se jeho pokusu, takže jsem se prostě jenom šibalsky usmíval v naprosté nevědomosti, že tu vlastně ponoukám někoho k něčemu zvrácenému. Pořád jsem měl mladíka před sebou za vlka a ne vlčici, takže jsem to bral jako bych byl starší bratr a ukazoval mladšímu, jak se magie používá. Nebral jsem to tak, že bych představoval vlčici něco, co by nikdy dělat neměla. Kdo ví, jak dlouho tohle ovšem vydrží. Nemohl jsem tušit, kdy konečně prozřu a uvědomím si s kým mám tu čest. Bohudík pro Vlče, to nebylo teď.
"Magie zvládáš obstojně, když se na tenhle pocit budeš hodně soustředit, tak jednou zvládneš zamaskovat celé svoje tělo. Znal jsem vlka, který dokázal magii neviditelnosti použít tak perfektně, že se dokázal schovat celý i se svým pachem," pronesl jsem s úsměvem. Věřil jsem tomu, že to jednou taky dotáhne takhle daleko a že bude stačit jenom, pokud bude mít dobré vedení. Nechtěl jsem mu úplně vybít baterie tím, že ho budu nutit magii používat i dál. Přišlo mi, že je sám trochu překvapený tím, že to dokázal. Já si uměl živě představit, že teď má aspoň o čem přemýšelt a že navíc bude trochu bez energie. Vydal jí celkem dost, aby zvládl i tenhle malinkatý pokus s magií. "Měl by sis po každém pokusu s magií odpočinout, bere to celkem dost energie," vzroval jsem ho, protože mi to přišlo důležité.
Teď bylo načase najít si nějaký dobrý úkryt. Co se týče výběru moc ho tu nebylo. Byla tu tahle jeskyně, kteoru pokrýval sníh a led a pak jsem viděl pár menších děr kolem, ale nic nepůsobilo takhle velkolepě. Chávo prohlásil, že jdem. Kývl jsem hlavou. "Musíme to tu prozkoumat, jestli tu nebydlí někdo jiný," dodal jsem obezřetně. Bál jsem se, abych ho neviděsil tím, že by tu mohl bydlet medvěd. Žádné medvědí stopy jsem neviděl, takže jsem doufal, že tu žádný nebude. Navíc zima teprve začne, takže k zimnímu spánku by se měl uložit až za delší dobu. "Pořádně koukej kolem, budeš mi hlásit co vidíš. Třeba to bude dobré místo pro smečkový úkryt," úkoloval jsem mladšího vlka a pak udělal jediným mrknutím vedle vlastní hlavy malou ohnivou kouli, která nám mohla osvětit cestu do jeskyně. Paprsky světla tak olizovaly stěny a já udělal první odvážný krok do míst, kam nejspíše žádný vlk nikdy nevkročil.

Ćhavo byl vlk, co se jen tak nevzdá. Nebo jsem si to aspoň myslel, jenže najednou začal frkat a pak mu zmizela ouška a on si stěžoval, že se nic nestalo. "Blbče, umíš ovládat neviditelnost, mrkej," pronesl jsem a tlapkou ukázal na rampouchy u vchodu do jeskyně, které ukazovaly vlka bez uší. Pokud to mladík nevěděl, tak teď nebylo pochyb o tom, že magii má a dokonce magii poměrně vzácnou. "Seš vopravdovej unikát, neviditelnost nemá jako prvni magii jen tak někdo. Tvůj fotr musel být hodně nadaný na magie, i kdyby je nepoužíval, " sdělil jsem vlkovi. Matku ani její genetickou výbavu jsem nebral v potaz. Pro mne byl vždy určující otec, jako nositel hlavnich genů pro potomky. Nějaká vlčice pche... Ať Ćhavo chtěl nebo ne, byl magický každým coulem.