Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se rozhodla, že se u mé maličkosti nebude už déle zdržovat a sebrala se k odchodu. Byl jsem jí za to trochu vděčnější, než bych asi byl jinak. Měl jsem společnost rád, ale tahle vlčice působila jako někdo, kdo rozhodně nebyl tou nejlepší společností. Bál jsem se, že tu začne dělat nějaký protesty, protože se zdála jako jedna z těch "silných a nezávislých vlčic", které se vztekají pokud jim jeden nabídne kost. Neměl jsem takové typy v lásce a tak jsem se s ní jenom kývnutím rozloučil. Když odešla i po té ukázce ohnivé síly tiše jsem si pro sebe zavrčel, "Měl bych si dávat pozor na to, kdo mi sem leze." Začínalo by mít jasné, že dřív to tady nebylo úplně pokojné a klidné. Pravděpodobně mnulý majitel nedělal dobrou práci a vlky odsud nevyháněl tak, jak by měl, že sem pořád někdo lezl.
Rozhodl jsem se že se projdu, ale začíanal být opravdu velká zima. A navíc ne taková, která by byla příjemná, ale nechutně ledová a vlezlá. Kéž bych byl na nějakém teplejším místě. Tiše jsem si odfrknul a najednou puf, byl jsem pryč.

//teleport ohnivé jezero

//loterie 4/5

Vlčice se obrátila směrem kam jsem ukazovala a rozešla se tam. Nehodlal jsem jí v tom bránit, ale taky jsem nechtěl působit jako někdo, kdo vyžene chudáka slabou vlčici pryč. Nakonec se na moje slova zastavila a otočila se ke mně. "Těší mne," řekl jsem, byť její reakce byla tak přívětivá, jako nabídnuté sedátko ze smrkových větví. Doufal jsem tedy, že její smečku nebudu muset vyhledat, abych jí tam doprovodil. Jasnavě jsem nabízel doprovod rád, protože byla aspoň trochu slušně vychovaná vlčice, ale Lia vypadala, že by jí prospělo pár ran na hřbet, aby si uvědomila, že je vlčice a že je na cizím území, kde by měla být aspoň trochu pokorná. "Smečka je tu dlouho, ale dávám to teď do pucu chvíli," pronesl jsem. Z toho, co jsem se dozvěděl o předchozích majitelích bych se ani nedivil, kdyby ostatním přišla smečka prázdná byť v ní někdo žil.
Lia se na mne obrátila s otázkami a já odtušil, že nechce mou pomoc ani trochu. "Mám magii ohně," vysvětlil jsem, i když to muselo být OČIvidné. Ale tak, třeba si nevšimla. "Ale dobře, chápu, že máš na spěch, tak se tedy měj," řekl jsem nakonec, jako bych bral svá slova zpátky. Neměl jsem úplně přemlouvací povahu, takže když někdo odmítl mou přívětivost, nepodlézal jsem mu. Tiše jsem tedy stál a čekal až Lia odejde, pokud měla v plánu odejít.

//loterie 1/5

Vlčice vypadala, jako bych jí to, že se nachází na území smečky ani moc nevadilo. Jen jsem se na ni pořád díval dost podezíravě, ne že bych jí nevěřil, že se ztratila, ale že se sem ztratí dvě vlčice v takhle krátkém čase po sobě... no nezdálo se mi to. Možná jsem si nevybral úplně správnou lokalitu, kde obsadit smečku... Vlčice se mezitím rozmluvila o tom, že je jí jedno kam půjde. Pak pronesla, že nesnáší, když se jí někdo prochází po jejich lese. Takže je členkou nějaké smečky? Podíval jsem se na ni trochu jiným pohledem, už nebyla jen tulačka co zabloudila, ale možnost jak tu navázat nějaké vztahy s jinou smečkou. Pokud o to obě strany budou stát. "Na sever se jde támhle podel řeky, sráz se tam svažuje a dá se tam jít dál," pronesl jsem a kývl hlavou směrem, který ukazoval k místu, kde se břeh mahtae spojoval s lesem. "Mimochodem mé jméno je Waristood," dodal jsem, abych se představil. "Pokud hodláš jít na sever, tak opatrně, je tam teď celkem dost sněhu," varoval jsem ji. Sám jsem věděl, že zima dokáže být krutá, ale dneska to vypadalo na poměrně hezký zmrzlý den. Neočekával jsem žádné nepříjemnosti. Pokud se chtěla vydat dál, nehodlal jsem ji zdržovat, ale taky jsem hodlal nabídnout nějakou tu společnost, pokud měla zájem. Vypadala celkem hezky a asi se tu i vyznala. "Můžu nabídnout trochu zahřátí, než vyrazíš dál?" navrhl jsem.

Loterie 2/5

Vlčice tu ležela na svahu, ale pak sebrala sílu a vyškrábala se na nohy. Pokud očekávala původně pomoc, tak narazila na největšího ignoranta bohužel. Slyšel jsem šramot ve větvích. Bruno seděl na stromě za mnou. "Jo asi by se tam hodilo varování," pousmál jsem se jejím slovům. Měla pravdu, stopa mého pachu by se měla dostat i dolů, ab někoho nenapadlo sem lozit.
Hned se začala zajímat o to, jak se dostat pryč. "A kam máš namířeno, podke toho můžu poradit nejlepší cestu, " odvětil jsem jí. Na vlčici co je tu sama byla celkem od rány.

//úkryt loterie 1/5

Vytí mne vylákalo z teplého pelechu. Ne, že bych si nějak stěžoval, stejně se musím protáhnout a tak. Navíc mohl by to být někdo zjímavý, kterého bych třeba rád potkal. Šel jsem sněhem směrem k tomu místu, kde byl cizinec a uviděl jsem cizinku. Vypadala dost zmateně a zadýchaně. Nejspíše sem lezla tím srázem od řeky, což jsem uznalým kývnutím bral jako poměrně velký výkon na vlčici. "Zdravím, nacházíš se na území smečky," konstatoval jsem. I když to bylo něco, co asi sama věděla. Jenže jsem nechtěl být ani moc familiérní. Třeba bude podobná jako ta před chvilkou, co tu byla. Měl bych si na vlčice tady dávat pozor. Všechny tu byly takové zvláštní. Nevychované v tom slova smyslu, který jsem já považoval za správný.

//loterie 5/5

JAkmile jsme se dostal zase zpět do hlavní místnosti, rozhodl jsem se pustit do pucování. Jasnava tu nechala vyrůst nádherný mech, který vypadal, že se mu tu bude dařit. Byl měkkounký a asspoň mě tak nechladily packy, kdž jsem se po něm prošel. Rozhodl jsem se, že se zbavým toho, co si sem nastlali předchoz majitelé. Kromě ryb, kteržch se zbavil Bruno, tu bylo různé charáčí, kosti a listí. Taky jedna stará a páchnoucí srnčí kůže. Všechno jsem to nahrnul na hromádku k vchodu. Hrabal jsem a hezky se o to postaral. POmocí ocasu jsem pak hezky pozametl malé větvičky, které moje tlapky nedokázaly hrnout nebo tlama zvednout, uchopit.Jakmile byla hromádka harampádí, hezky uprostřed místnosti, podpálil jsem jí. Trochu to kouřilo a čmoudilo, ale tah, který měla jeskyně fungoval perfektně a kouř šel ke vchodu a ven.
Pak jsem se pustil do úklidu zbytku místa. Vytááhl jsem dvě liščí kožešiny a rozprostel je na zemi. Hned k tomu jsem přidal kožešinu ze srnky, kterou jsem měl připravenou a opracovanou. NA jedné části úkrytu tak byly kožešiny, zatím co druhá byla vystlaná mechem. Působilo to tu krásně. oHeň navíc působil hezké teplo a já byl rád, že se tu může zahřát. Lehl jsem si na zem a spokojeně se díval na svoje krásné díllo. To by v tom byl čert, abych sem nenalákal nějaké vlky na tuhle krásnou věc. Měl jsem jídlo, měl jsem úkryt, měl jsem les. Chyběli jen nějací společníci. Zavřel jsem oči a usnul
Probudilo mne vytí a já se rozeběhl ven.

//les

//loterie 4/5 les

Zašal jsem se pomalu sunout do úkrytu, abych tu hezky odložil svůj úlovek. Dobral jsem se směrem dolů na dno svažitého úkrytu k průrvě, kde před tím pospával Bruno. Táhlo to tu a jí doufal, že na druhé straně průrvy bude nějaká další chladnější místnost. Protáhl jsem se tam a pak smýkl srnkou o zem, abych iji procpal za sebou. A měl jsem celkem pravdu. bYla tu menší místnost, kteráá ovšem byla poměrně dost chladná. Ve stěnách byla spousta děr, kterými sem dovnitř proudil slaný vítr. POdíval jsem se jednou skulinkou ven a uviděl sráz a moře kolem. TAk tohle je perfektní místo pro uchování potravin. Doufal jsem, že i v létě tu bude takhle příjemný chlad a bude tu tedy moct vydržet maso nějaký ten pátek, pokud ho hned nesním. neměl jsem ani moc představu o to, že by se ke mně někdo třeba mohl v budoucnu přidat, takže jsem myslel hlavně na maso pro sebe. Srnu jsem umístil kdo téhle ledárny a pak se začal zase soukat otvorem ven. Narozdíl od srny sem byl mohutný a ne tak skladný.

//loterie 3/5

KOukal jsem na vlčici, která se stáhla a odešla. Ne teda bez vyhrožování, že se vrátí, ale já to bral tak, že je to jenom planá výhružka. Popravdě pokud se vrátí bylo mi jasné, že ji sem dovede hlavně zima. VYpadalo to, že bude zima opravdu drsná a nebude s brát servítky s nikým. Bylo tolik sněhu, že se pomalu zdálo, že pokud má někdo kolem vlčata, tak udělal velkou chybu, pořizovat si je v zimě. V tenhle moment jsem nemohl tušit, že jsem sám jedním z takových blbců. POdíval jsem se na čerstvě ulovenou srnu. Popadl ji do tlamy a začal ji tahat směrem k úkrytu. Ve větvých jsem zaslechl šramot. Bruno nejpsíše všechno sledoval, ale nezpojoval se. Možná jsem tomu byl rád. Bylo dobře, že se takhle hezky schovával a jenom pozoroval, mohl mi pak podávat různé informace.
DOtáhl jsem srnu k úkrytu. ROzhodl jsem se pustit do menšího úklidu a práce. Stáhl jsem srnu z kožešiny a hezky ji rodložil na zem. Pak jsem si ukousl kus masa a pustil se do jídla. Mezitím jsem nechával ve sněhu maso hezky chladnout. Věděl jsem o tom, že v jeskyni z jedné části táhlo, takže jsem doufal, že tam budu moct maso případně skladovat, kdybych měl v zimě hlad a nechtělo se mi lovit. Spořádal jsem svůj vlastní kus potravy a pak se pustil do toho, coj sme naplánoval. Nejprve jsem do úkrytu hodil kožešinu a pak jsem začal dovnitř tahat maso.

//úkryt

//loteire 2/5

Vlčice smrděla a hned, jak se zvedla ze srnky se pustila do vrčení. "Teď tu bydlím já a žádný Stín tu není," řekl jsem jí autoritativně, když se začala obhajovat. Pro mne to byla jenom ztracená tulačka, která se přitáhla ohřát do lesa, ale možná tu opravdu dřív bydlela. To by se mohlo hodit, mohl bych si jí tu nechat. Ale nesměla by tolik smrdět. Než jsem stihl domyslet svou myšlenku vlčice na mne skočila. Snažila se mne napadnout a zakousnout se mi do krku. Byla rychlá a na to jak vypadla, že umře hlady za pár minut, byla i přehnaně energická.
Jenže já byl silnější.
Strhl jsem ji na zem a tlapkou ji přirazil pod sebe. Zavrčel jsem jí kus od ksichtu a moje prskání muselo dopadnout na její čenich. "Tak poslouchej ty malá mrcho, jestli ti to tu dřív patřilo nebo tomu Stínovi, tak teď tomu tak není. A máš dvě možnosti, buď se umeješ a budeš dělat, co ti řeknu a nebo vypadneš a už se nikdy nevrátíš, je ti to jasný?" zavrčel jsem a pak pro jistotu zaryl svoje drápy do jejího kostěného hrudníku. Zmítala sebou, ale já byl prostě silnější. Než jsem jí pustil ještě naposledy jsem přitlačil, až jsem uslyšel malé lupnutí. Zlomil jsem jí kost.

10. 1. 2025 - Waristood a Tasa lov srnky

//loterie 5/5

Na to zjišťovat, co tu ta podivná nestůvrka dělala bylo pozdě. Běžela po jedné z MÝCH srnek a já ji musel zastavit. Přece jsem si jako Alfa nemohl nechat tuláky pobíhat po lese a lovit MOJE srnky. Takže mi nezbylo nic jiného, než s vrčením vystartovat. Jenže, než jsem doběhl k srně a vlčici, visela jedna na zádech druhé. Konkrétně vlčice se drápala na srnku. Mírně jsem se nahrbil a přemýšlel, jestli zaútočit nebo pomoct. Měl jsem jenom chvilku na rozhodnutí, ale zvítězila jednodušší varianta.
Srna zvedla nohy do vzduchu a já jí skočil po krku. Moje svalnaté tělo způsobilo, že její krk šel automaticky dolů. Na zadku jí seděla vlčice a ta tiskla k zemi zase zadní půlku. Měl jsem tak poměrně lehkou práci s tím, se srnce zakousnout do krku a trhnout. Krev se roztříkla na mne a na bílý sníh, ale srnka padla na zem, jako bych jí zabil jediným úderem, takovou sílu jsem do svého stisku zubů vložil. Když bylo po všem odtáhl jsem se od zabitého zvířete a olízl si čenich. Pohledem jsem sledoval vlčici a v tlamě cítil krev. Odplivl jsem si rudou skvrnu na bílý sníh a vycenil zuby. "Co tu sakra děláš?!" zavrčel jsem na tulačku, která doposud držela zadek srnky v zubech. Rozhodně se mi nelíbilo, že by se nějaká tulačka pustila do mojí kořisti.

10. 1. Waristood - http://gallirea.cz/index.php?p=bukovy-sraz&r=1#post-232703
Další: 10. 3. 2025

//loterie 3/5

Došel jsem sněhem za Jasnavou a sledoval ji. Vypadala kromě toho, že jí bylo nejspíše celkem blbě, docela v pořádku. Sledoval jsem její počínání s úsměvem. Nejspíše se svoje nedostatky v železnosti žaludku snažila schovat, ale ne dostatečně. Aspoň ne tak, abych si toho já nevšiml. Ale taky každý by si všiml toho, že mu v lese najednou je cítit pořádně někdo cizí a ten štiplavý puch by nezamaskovala ani náhodou. Jen jsem kývl hlavou, nechtěl jsem jí to dělat nějak horší. Rozhodně ne, když vypadala jako hromádka neštěstí už teď.
Pak se ovšem začala loučit. Nechtěla doprovodit a tak jsem jenom znovu kývnul hlavou. "Kdyby náhodou, tak se aspoň vrať a pak tě dovedu," řekl jsem jí a doufal, že to tak přípdně udělá. Otřela se o mně, ale se mnou to moc nehnulo. Nebyl jsem ten, co by se vázal na náhodou vlčici. Ano, znamenala pro mě něco jiného, než náhodné vlčice kolem, ale rozhodně to nebyla vlčice, kterou bych si představil po svém boku jako Alfu. Na to jsem ji dostatečně neznal.
Zmizela mi z dohledu, zatím co já ji pohledem doprovázel mezi stromy. Protáhl jsem si pak hřbet a rozhodl se, že bych se měl projít po okolí. Ne, že bych neměl v plánu někdy zase obejít hranice a označkovat, ale přišlo mi, že teď by se to více než hodilo. A tak jsem vyrazil kolem hranic. Šel jsem celkem klikatě, abych se mohl cestou otřít nebo označkovat více prostoru. Chtěl jsem tu mít jistotu, že se sem nedostane nějaká škodná a podle toho, co říkal Regis, byl minulý majitel dost cvok na to, aby se vracel. Já ovšem o nezvané hosty nestál a tak jsem prostě obcházel od místa k místu. Tady označkoval, tam se otřel. Jinde jsem jenom delší chvilku postál, vdechoval chladný vzduch a rozhlížel se. Pak jsem se zase vydal dál. Obejít celý les mi netrvalo nijak dlouho, jediné, na co jsem musel dávat pozor bylo překonání potoka, který tekl středem a pak taky u srázu nejít moc blízko k okraji, ale jinak jsem to měl zvládnuté poměrně rychle.
Na jedné části mne ovšem něco narazilo. Přímo od řeky vedli do lesa stopy a stopa byla čerstvá. Vyrazil jsem po nich a uviděl po malé chvilce vlčici, která vypadala oškubaněji než vrána a smrděla velmi výrazně. Její oči mne neviděli, sledovala stádo srn, které bylo mezi námi. A pak vyrazila. A sakra! Taky jsem se dal do běhu a moje poklidné značkování se porměnilo v bizardní lov s cizinkou a cizinky najednou.

loterie 2/5

//díra

Vylezl jsem z úkrytu a hned se vydal k nedalekému křovisku, abych vyslyšel volání přírody. Můj pach navíc mohl krásně posloužit jako pachová stopa, abych od úkrytu odlákal případné predátory nebo nezvané návštěvníky. Nerad bych se o svůj úkryt před chladem a zimou nedobrovolně dělil třeba s tchořem, liškou nebo podobnou havětí. Usmál jsem se na svět, kde všechno vypadalo hezky klidně a uspaně pod sněhovou přikrývkou. Natáhl jsem do čenichu pachy okolí a ucítil jsem Jasnavu, která nejspíše neodešla pryč, jak jsem si prve myslel.
Rozešel jsem se vycházkovým krokem jejím směrem. Vypadala trochu špatně, ale ne zase moc. "Ale dobrý ráno," houknul jsem na ni. Cítil jsem kolem pach zvratků, který ale ve větru nebyl už tak silný. Ušklíbl jsem se. "No neříkej, že ti ty švestky nesedly... Já tě varoval, že ti bude špatně, když jich sníš moc," zasmál jsem se a pohledem se rozhlédl. Bylo ticho. Jako ticho před bouří. "Hádám, že bys měla jít, než se zase objeví nějaká bouřka. Chceš doprovodit?" zeptal jsem se. Nevnucoval jsem se, ale takhle to bylo přece správně. Pořádný chlap dohlédne na to, aby došla vlčice v pořádku domů. Co to je vůbec za smečku, co nechá vlčice jen tak courat pryč.

Loterie 1/5

Byl jsem celý rozlámaný, ale vzbudil jsem se. Slunce proniklo otvorem dovnitř a mne polechtal sluneční paprsek přímo mezi očima. Mírně jsem se zavrtěl a pak rozlepil oči. Mžoural jsem do světla a podivně se mi kymácela hlava, ale nic nepředstavitelného. Hezky jsem si sedl na zem a pomalu se protáhnul. Nespěchal jsem. Bruno pořád spal a já jenom přejel pohledem kolem. Jasnava byla v trapu. Trochu jsem zabručel něco neurčitého na její účet. Nepřišlo mi slušné, aby po tom všem jenom tak zmizela, jako bych jí ani za rozloučení nestál.
Příroda ovšem volala a já si rozhodně nechtěl zadělat tenhle úkryt, když ho Bruno konečně pořádně vyčistil. I když jak jsem se na to ve světle slunečního paprsku koukal, bylo tu celkem dost práce. To mohlo ale ještě chvilku počkat. Vyrazil jsem tedy ven z úkrytu, abych vykonal svoje ranní povinnosti.

//les