Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Armanské hory

Byl jsem celkem rád, že se dostáváme do nížin. Už bych si i celkem odpočinul, po lovu a té magii jsem byl celkem unavený, ale doufal jsem, že se za chvilku někde posadíme. Procházel jsem se za Lucy lesíkem, který se probíral do jara poměrně klidně. Bylo to tu zajímavé. Ani pěkné, ani ošklivé, ale zajímavé. Jak se sem asi ty stromky dostaly? Mírně jsem nakrčil čenich až se mi mezi očima udělala malá vráska. Zavrtěl jsem hlavou a přestal přemýšlet o tom, kdo, co, proč a jak. Kráčel jsem prostě za Lucy, jako správný společník.
Ujistila mě, že jí nevadí moje přítomnost. "Dobře, ale kdybych nějak překážel stačí říct a někam se uklidím..." prohodil jsem, ale věděl jsem, že i kdybych odcházel, tak bych se stáhnul jen tak, abych ji mohl pozorovat a hlídat. Vlčice neměl jeden nechávat o samotě i když Lucy vypadala, že se o sebe zvládne postarat, já už byl prostě takový.
"Můžeme vyrazit do hor. Pokud se nepletu, tak kousek za řekou byla vyhlídka v horách, dalo se z ní vidět, po celém kraji. Nebo máš na mysli nějaké větší hory?" zeptal jsem se. Nezpochybňoval jsem její rozhodnutí, i když jsem byl celkem unavený. Chtěl jsem se u ní prostě dobře zapsat. Navíc jsem nebyl žádný kuře, abych se někam schoval, když Alfa leze do kopce. "Ale možná ve vyšších horách bude pořád sníh, tak bychom tam mohli vyrazit až bude víc teplo?" navrhnul jsem, když jsem to trochu promyslel. Zima mi nevadila, ale brodit se sněhem, se mi nechtělo ani náhodou.
Poslouchal jsem, když promluvila o svém partnerovi a konečně jsem na něco kápnul. Etneyho bylo plno všude, ale evidentně ne dost u jeho parnterky. Poslouchal jsem jí a nechával jí sdělit to, co sdělit chtěla. Nesoudil jsem ani jednoho z nich. Ani vlčici, která toužila po kontaktu, ani vlka, který hledal povyražení jinde. Šel jsem kousek za Lucy a trochu mi přišlo, že působím jako její malinkatý filozof, který jí klade otázky, které by si sama nepoložila. "A nechtěla bys někdy začít znovu? Jinak? Jinde?" zeptal jsem se neurčitě. "S někým jiným?" dodal jsem a následoval ji. Trošku jsem chtěl vědět na čem jsem. Jestli se hodlala se svým partnerem rozejít, možná bych měl šanci, abych mu ji přebral. Na druhou stranu, jestli je to pravá láska a ono by si bez něj neuměla představit život, nechal bych ji plavat. Nebyl jsem úplně ten typ, který se někomu vnucuje. Buď vás vlčice chce, nebo vás nechce.

//za Lucy

//Ageronský les

Byly jsme v horách. Bylo to tu celkem zajímavé. Příjemné. Lucy odmítla nabízený kus kořisti, takže jsem ho dojedl na dva hlty a pak pokračoval za ní tam, kam mne vedla. Popravdě to začínala být zajímavá a poučná cesta. Dozvěděl jsem se toho o fungování smečky poměrně dost... Nebo spíše o tom, že fungovala hlavně díky Lucy. Bylo mi ji na jednu stranu hrozně líto. Tohle si nezasloužila... Rozhodně si nezasloužila partnera, který na ni kašlal a nechal ji zasunutou v lese jako nějakou trofej. Já věděl jakým budu Alfou sám. Budu mít partnerku, kterou budou všichni uznávat a bude vždy po mém boku. Když budu ve válce bude se o všechno starat s mými poručíky, ale nikdy ji neopustím když bude mír. Nebyl jsem v tomhle ohledu jako otec, že bych vlčice bral jenom jako levnou pracovní sílu. Měl jsem pro některé z nich jiné, lepší pozice. Ovšem pořád jsem neviděl vlčice jako úplně rovnoprávné s vlky, to rozhodně ne. Výchova byla holt v tomhle silná.
Lucy najednou vypadala, jako by se zamyslela, nad něčím smutným. "Trápí tě něco?" zeptal jsem se. Nechtěl jsem působit vlezle, ale na druhou stranu se to mohlo týkat i mě. Třeba jsem já udělal něco špatně. Pokýval jsem hlavou nad zvláštností těchto hor. A popravdě jsem i chápal, proč by tu chtěl být jeden sám. "Chceš... Chceš být sama?" zeptal jsem se a trochu se zamyslel, jestli jí už třeba nelezu na nervy.
Sledoval jsem jí, jak nakračuje elegantně dolů do údolíčka. Vypadalo to, jako by tu nebyla poprvé. Nebo možná jenom vážně byla tak dobrá stopařka. Poslouchal jsem jí a snažil si všechno zapamatovat. "Jestli chceš, můžeme si někde sednout a rozdělat oheň?" navrhnul jsem. Neměl jsem se svou magií problém, jen bych si u toho rád odpočinul. Už tak jsem byl poměrně dost unavený. Že má ráda zelenou bylo jasné a ohledně masa vybíravá nebyla. Pak byla řada na mě. "Mám rád podzim, když vše hraje barvami. Oblíbenou barvu nemám a z jídla nejraději divočáky," shnrul jsem to poměrně jednodušše. Nebyl jsem moc ukecaný. A popravdě jsem nad těmito otázkami nikdy nepřemýšlel.
Lucy se mi zdála jako perfektní partnerka materiál, fakt jsem nechápal, proč je s Etneym? Ona byla tak devítka a on tak trojka. "Můžu se zeptat? Je to osobní, takže pochopím když neodpovíš, ale... Proč jsi vlastně s Etneym?" zeptal jsem se. "Neber to špatně, ale z toho co mi říkáš mi přijde, že... tě zanedbává."

//za Lucy

//Vůbec nevadí :3

Jezevce jsem nechal na Lucy. "Děkuji... Jsem poměrně dobrý lovec, ale hlavně... Když je jeden silný jako medvěd má pak většina zvěře problém dýchat, když na ně skočím... Ale je pravda, že cokoli rychlejšího, jako třeba zajíc má proti mě větší šanci," dodal jsem a při tom odhalil vlastní slabiny. Chtěl jsem jí tak ukázat, že nejen že vím, jaké jsou moje schopnosti, ale že vím i jaké mám limity. Pokud jsem si dobře pamatoval, tak když je někdo moc dokonalý, inteligentní vlčici to odradí nebo to začne působit až moc hraně. A to jsem nechtěl. Lucy mi přenechala půlku jezevce a já se s chutí pustil do jídla. Snědl jsem většinu své části, ale kus jsem nechal a pohlédl na vlčici. "Vážně nechceš ještě kousek?" zeptal jsem se a pak buď dojedl nebo jí nechal v klidu dojíst to, co z jezevce zůstalo. Nebylo to nejchutnější maso, ale aspoň zasytilo.
Lucy pak mluvila o tom, že by se možná ráda prošla, protože za poslední rok nebyla skoro vůbec mimo les. "Jistě, můžeme se projít," pronesl jsem s úsměvem. "A Lucy vyprávěj mi něco o sobě. Už vím, že jsi dobrá lovkyně, stopařka a Alfa. Že máš smysl pro povinnost a partnera, co je trochu do větru, ale jaká jsi ty. Co máš ráda, co nesnášíš? Jakou máš třeba oblíbenou barvu nebo jídlo?" začal jsem se vyptávat a následoval ji.

//za Lucy

Její smích byl opravdu nakažlivý, takže jsem se taky usmál. Byla to přesně vlčice, podle mého gusta. Nebrala se extra vážně, uměla se ocenit a byla podle všeho i dobrou stopařkou a lovkyní. Až na tu magii, ta mi trochu překážela, ale zkousnul bych to, kdybych si ji mohl odvést k nám jako partnerku. Popravdě jsem byl z tohohle plánu nadšený a ani mi už nevadilo, že je vlastně zadaná. Její partner o ni neprojevoval zájem, kdyby jo, nenechal by ji tak dlouho samotnou se starat o les. "Myslím si, že mi dva jezevce zvládneme," pronesl jsem, když začala vyjmenovávat možné obavy z lovu na takové zvíře. Já lovit uměl, ona podle všeho taky.
Její plán byl prostý. Našla noru a tak se rozhodla, že počkáme až se zvíře uklidní. Já se rozhodl, že to zní celkem dobře, ale musel jsem si počínat opatrně. Když do mě šťouchla projelo mým tělem slabé zachvění. Už dlouho jsem nebyl poblíž vlčice. Cestoval jsem povětšinu zimy sám a tenhle její letmí kontakt probudil dlouho neuspokojenou potřebu. Zavrtěl jsem čenichem a vydal se směrem k noře. Přikrčil jsem se kus od ní a sledoval jezevce, jak se batolí směrem k díře, která byla opravdu jeho domovem. Olíznul jsem se.

A bylo po všem. Skočil jsem po zvířeti. Přirazil ho k zemi a zakousnul, než stihlo vůbec písknout. Moje síla ho trochu rozdrtila, protože jsem ji použil víc, než bylo potřeba, ale koho to zajímalo že? Teď jsme měli potravu. Olíznul jsem si zakrvácený čenich a počkal na Lucy. Ona byla Alfa, měla by žrát první. Ale toho jejího život nehodlám. Ji a děcka, dejme tomu.

Lucy se začala vytahovat tím, jakou vlčicí byla. Trochu jsem jí to záviděl, protože ona byla něčím naprosto dokonalým a vyjímečným. Byla silnou vlčicí, která se uměla postarat nejen o sebe, ale i o smečku. To se moc často nevidělo. Vidět takhle silnou vlčici nechávalo jednoho na pochybách o vlastní mužnosti. Jak to s ní ten její vydrží? To aby pořád dokazoval, že je pořádnej chlap... Ale třeba je to jenom tím, že se o ní dost nestará. Třeba kdyby měla někoho, kdo se o ni bude vzorně starat, tak takováhle není. "Nic, jenom to že jsi dokonalá," povzdechl jsem si, když prohodila, že "co bych k tomu víc chtěl říct". Ujelo mi to. Bylo to nevhodné, ale mě to prostě uklouzlo z tlamy. "To bylo nevhodné, omlouvám se," pronesl jsem potichu a spíše se pokusil zaměřit na to, že jdeme něco lovit.
Lucy v tom byla vážně dobrá, protože jezevce zahlédla a hned věděla, kam se vydat. To já v tomhle celkem plaval. Ne, že bych neuměl lovit, ale rozhodně jsem neměl tak dobrý čenich, abych v zimě vyčuchal jezevce. Mírně jsem se usmál. "Je to jezevec, jakou chcete zvolit strategii?" zeptal jsem se a čekal na pokyn.

//Severní Galtavar

Lucy byla celkem odvařená z toho, že by mohla mít magii ohně. Nedivil jsem se jí, byla to prostě hodně dobrá magie, kterou mi každý záviděl. "Ty už jsi jedna z milionu," prohodil jsem a usmál se na ni laškovně. Trochu jsem ji chtěl oťukat, jestli třeba jenom tu domácí puťku nehraje. Třeba už jí ten její prudí, protože furt není doma a do toho problémy s děckama. Třeba by mu chtěla utéct. A proč ne se mnou? Měla už zkušenosti s vedením smečky, tak by mohla její tlapka být jenom prospěšná u nás doma. Nechával jsem si tyhle možné budoucí plány pro sebe. Nechtěl jsem se o ně podělit, kdybych se náhodou pletl.
"To tě jenom ctí. Celkem tvému partnerovi závidím, že v tobě má oporu, takových vlčic se moc nevidí a měl by si jich každý náležitě vážit," řekl jsem popravdě. Ano záviděl jsem Etneymu, který si ani neuvědomoval, jaký poklad ve vlastním lese má. A poklady se kradou, není-li pravda. Ne. K tomu bych se nesnížil... tedy ne pokud by nebyla ona svolná. Unášení vlčic není nic pro mě.
Jenomže to už mi letěly tlapky vzduchem a pak jsem skončil na zemi s Lucy, protože jsem jí omylem stáhl sebou na zem. "Neuhodila jsi se? Jsi v pořádku?" ptal jsem se vyděšeně. Nerad bych jí ublížil. Ne, proto že byla Alfa, ani pro to, že to byla vlčice. Prostě jsem měl starost, protože to byla druhá bytost, která kvůli mě skončila na zemi. "Omlouvám se," pronesl jsem a koukal do jejích oček, které byly jako dva zelené lesy. Jaro v rozpuku. Mírně jsem se ošil a pak se postavil. Ona taky vstala. "Já... hm... možná," pronesl jsem zaskočeně a trochu se zakoktal, protože jem netušil, co to tu s touhle vlčicí provádím. Tohle nebylo dobře... nebo ano?

Teplo z ohnivé koule bylo vážně příjemné a já udělal pár kroků blíž k Lucy, aby jí bylo teplo taky. Nechtěl jsem se vysílit tím, že bych koulí pohyboval ve vzduchu. Vlčice z toho tepla povzdechla a já cítil, že do stávám kladné pody k dobru. Jestli mě před tím neměla ráda, tak teď jsem možná byl na neutrální vztahové pozici. Ale já chtěl... no trochu víc. Něco mumlala o tom, že oheň vždycky chtěla. "Mohl bych ti pomoct trénovat, třeba v sobě máš oheň schovaný, ale ještě jsem popravdě neviděl vlčici, která by oheň ovládala, asi je na ně moc... agresivní?" pronesl jsem svou teorii. Byla ovšem pravda, že jsem hlavně potkával vlčice, které ovládali zem, vodu nebo vítr. I to bylo divné a nepřirozené, ale aspoň ten oheň zůstával věrný nám.
"Hmm," uniklo mi, když vyjmenovala kolikrát se její partner vydal mimo les a nechal všechno na ní. "A hádám, že ty jsi jako správná Alfa pečovala o les a smečku?" zeptal jsem se, abych si potvrdil svou teorii o tom, kdo je tady tedy vážně Alfa a kdo si to jenom myslí. S příchodem večera začínal led zamrzat. To co povolilo v normální břečku, teď tvrdlo a já si musel dávat pozor při každém kroku, abych náhodou neskončil čenichem na před v ledovém sněhu. Klouzalo to tu opravdu nepříjemným způsobem, takže jsem byl celkem rád, že jdeme do dalšího lesa. "Opatrně, kloužetoooooui," pronesl jsem varování, ale než jsem ho dořekl, podjely mi tlapky a já se snažil zachytit prvního o co šlo. Těžko říct, jestli jsem se chytil stromu nebo Lucy.

//Les, kam šla Lucy

//Cedrový háj

Byla tu kosa. Takže jsem byl celkem rád, že se mě zeptala na mou magii. Z ničeho jsem udělal malinkatý plamínek, který nás příjemným způsobem hřál. "Takhle v zimě je to jedna z nejlepších magií, které bych mohl mít," podotknul jsem s úsměvem a byl jsem popravdě nadšený, že můžu někomu ukázat, jak dobrý v magiích vlastně jsem. Tedy ovládal jsem jenom jednu, ale měl jsem naději, že se mi někdy podaří ovládnout i jinou. Navíc, oheň jsem ovládal opravdu výborně. Mohl bych toho udělat i mnohem víc, ale nebudu se unavovat. Jestli jdeme na lov, tak by se mi energie mohla hodit. Snažil jsem se tedy soustředit na to aby oheň ohříval vzduch kolem a tím zahříval nás, než abych ho nějak zvětšoval. "Oheň je perfektní magie, ale jeden je pak... no trochu víc horkokrevný a snadno se rozehřeje a rozhoří, stejně jako ten oheň," prohodil jsem. Mohl to být dvojsmysl, ale taky nemusel. To na dvojsmyslných frázích bylo to nejlepší. Jeden nikdy nevěděl, jak to ten druhý myslel.
Následoval jsem její kroky a můj plamínek zase následoval mě. Usmál jsem se a zastavil, když se zastavila ona. Bylo tu vážně hodně sněhu. Naštěstí byl zmrzlý, takže jsme se nepropadly dolů. Lucy si nakonec sedla a já začal stopovat. Projel jsem pohledem krajinu, zavětřil, ale k ničemu to nevedlo. Udělal jsem několik kol kolem, ale nic jsem nenašel. Mezitím Lucy vykouzlila maliník, na kterém byly maliny. Chce mě otrávit? Nevypadalo to, ale jen jsem jemně zavrtěl hlavou. "Nene, nabídni si, já vydržím, ale děkuji," pronesl jsem mile a usmál se na Lucy. Byla opravdu kouzelná. Škoda, že zadaná... jaká škoda. Mluvila pak o Etneym. Jak si rozumí, ale moc se nevidí. Když kocour není doma... "Je dobře, že si rozumíte. Jeden potřebuje od vztahu hlavně porozumnění. Ale nechápu, že není víc doma, když tu má tebe a děti, co víc by jeden mohl chtít." Myslel jsem to tak, jak jsem to řekl. Upřímnost byla v každém slově. Za rodinu a potomky bych dal nevím co... nejspíše všechno a rozhodně bych se necoural mimo les, kdybych byl Alfa. Zbytek rodiny Lucy byl evidentně mimo hru, takže jsem jenom soucitně kývnul hlavou. Nevypadalo to, že by se o tom chtěla více bavit.
"Nic jsem necítil ani nevystopoval, ale můžu jít dál a plamínek nechat u vás, aby tu bylo teplo? Nebo se chcete raději vráti zpět," zeptal jsem se a nechal rozhodnutí na ní.

Nikde jsem nic neviděl. Ani necítil. Podle všeho na tom Lucy byla stejně. Nechápal jsem, jak tahle smečka mohla vydržet, když tu nemají ani nic k jídlu? Kdo by se rozhodl mít smečku v pustině, kde se nedá nic ulovit? Ale třeba jsem jim křivdil. Třeba za to mohla zima a v letních měsících tu bylo potravy až nad hlavu. Jenomže, to jsem nemohl vědět. Všechno byly jenom moje vlastní dohady. Následoval jsem vlčici a uvědomoval si, jak je vytáhlá a hubená. Kdyby nebyla zadaná, tak by za to nejspíše stála, ale já se obával, že bych dostal košem. Vypadala jako někdo, kdo si partnerství cení a já nebyl úplně ten, kdo by jinému lezl do zelí, i když to zelí vypadalo přímo k nakousnutí.
Najednou se mi podívala do očí. Měla je zelené jako louku plnou jarní trávy. Magie země jí kolovala v žilách a mě to přišlo... Nevhodné. Za dobu svého putování jsem ovšem pochopil, že vlčice mohou mít magie, ale nikdy v tom nejsou tak dobré, jako samci. "Děje se něco?" zeptal jsem se do trapného ticha, kdy na mě zírala.
Nechtělo se mi odcházet z lesa, který nebyl tak chladný jako pláně kolem. "Nemyslím si, že kolem bude víc potravy," pronesl jsem ale i tak jsem vyrazil v stopách Lucy. Přece nenechám vlčici jenom tak na holičkách. Potřebovala by s lovem určitě pomoct, takže by se jí moje tlapky a zkušenosti mohly hodit. Začala najednou mluvit. Ptát se na partnerku a rodinu. "Ještě jsem nenašel takovou, která by stála za hřích a nebyla zadaná," odvětil jsem a mírně s ní začal flirtovat. Mohl bych tak zjisti, jaká je a jestli jí ten její čumáček už neleze trochu krkem. "Doma mám otce, matku a bratra, jinak nikoho," dodal jsem abych to shrnul. Jak jsme opustili les, zakousla se do mne zima.

//SG

"Máte naprostou pravdu, každý to máme jinak," pronesl jsem a nechal jsem to být. Ona svoje děti evidentně vychovávala ve volnosti a to nebyla úplně nejlepší volba. Mne vychovávali striktně a možná to taky nebylo to nejlepší. Jeden nemohl nikdy tušit, jak se jeho výchova podepíše na jeho vlastních potomcích. Ještě že jako Alfa budu mít svoje kluky pořád u sebe a dohlédnu si na to, aby věděli, jak se má mluvit s rodiči a co jim rozhodně neprojde. Představa, že moje vlče se mnou mluví jako tamta dáma asi bych jí jednu vlepil a nedržel bych se tak moc jako vlčice s vlkem. Lucy a Etney asi nebyli zastánci fyzických trestů, ale jeden by řekl, že jejich vlčata by to potřebovala. Ale co mě bylo do toho? Nic. Nechal jsem to tedy být jenom ve svých představách.
Lucy vypadala jako klidná a milá vlčice. Občas trochu vyjela, ale tak to jsem u vlčic čekal. Žádná nebyla úplně vyrovnanou osobností jako my vlci. "Neřekl bych, že v téhle zimě něco k nalezení bude... Cestou jsem neviděl žádné stopy a ani pořádně nic necítil, ale třeba vy jako zkušená lovkyně budete mít větší štěstí," pronesl jsem s klidem a následoval vlčici, která se začala procházet lesem.

Vypadalo to, že vlčice i vlk se rozhodli bránit před mým nařčením, že mají rodiné problémy. Ale jak to chtěli nazvat? Co růží zvou by zváno jinak vonělo by stejně... A tohle zavání jako roidnný problémy, takže to budou rodinný problémy. Více jsem do toho ale nešťoural. Snažil jsem se neznemožnit si pobyt aspoň do jara v téhle smečce. Nemusel jsem si tedy hned dělat nepřátele z někoho, kdo mi nabídnul, že tu můžu zůstat. "Asi máte pravda a mě do toho nic není," řekl jsem a mírně se na ně usmál. Myslet jsem si mohl, co jsem chtěl. K tomu, že jednou budu mít své vlčata a povedu malou smečku jsem se nevyjadřoval, jen jsem se potutelně ušklíbl. Zaprvé nepovedu malou smečku, ale velkou. No a za druhé o moje vlčata se budou starat jiní, tací kteří z nich vychovají pořádné vlky a ne nějaký drzý spratky. Ale to jsem téhle mamce nemohl říct do očí. Každá vidí svoje vlčata jako ta "nej", možná proto jsou vlčice tak slabé a nevhodné pro to dělat velká rozhodnutí.
"Jistě madam, u nás to chodí tak, že vlčice se učí doma, jak se starat a pečovat. A vlci jdou na zkušenout, aby se naučili jak to funguje jinde, poznali svět a trochu vybili svou přirozenou zvědavost a energii. Když se pak vrátí domů, je jasné, že nikde nenašli nic lepšího než domov a tak budou více loajální. Navíc si pak každý domova více váží, když jednou zažil jaké to je být na všechno sám," shrnul jsem jednoduchou filozofii naší smečky. Bylo to jednoduché, ale účinné.
Etney prohlásil, že obejde les nebo co a já tak zůstal s vlčicí zvanou Lucy sám. Nečekal jsem na její pokyny, nebyl jsem zvyklý na to, aby mi vlčice určovala, co mám nebo nemám dělat. "Můžu se jít podívat po něčem, co by se dalo ulovit, ale hádám, že v téhle zimě nic nebude."

Trochu jsem si připadal jako na divokém západě. Rodiče se hádají s vlastními potomky? Potomci odsekávají rodičům? Byla tohle smečka, ke které jsem se chtěl přidat? Ne... Rozhodně ne. Sice byla zima, ale ani já nebyl takhle zoufalí, abych se k nim přidával. Rozhodl jsem se tu počkat maximálně další měsíc a pak poděkovat a jít. Nebudu se přece přidávat někam, kde nejsou schopni zvládnout ani vlastní děti? Nehodlal jsem to ovšem zatajovat ani Etneymu ani Lucy. "Popravdě... Rád tu s vámi zůstanu nějakou chvilku, ale pak zase půjdu... Nevím jestli teď máte úplně čas na to starat se o smečku, když máte takové rodiné problémy," pronesl jsem. Nebyla to výtka, spíše konstatování faktu. Scéna jejíž jsem byl svědkem rozhodně nenapovídala, že by tu byla nějaká idilka. Chtěl jsem tu zůstat déle, ale tohle je moc...
"Moje smečka se nachází daleko od tohoto kraje, já jsem šel na zkušenou a až se vrátím, mám slíbenou dobru pozici a pěkný úkryt. Ale nejdřív musím nabrat nějaké ty zkušenosti ze světa," pronesl jsem k Lucy. Etney pak mluvil o tom, že jim děti zkazil někdo v nějakém hvozdu. Jen jsem mírně zastříhal ušima. Já bych si děti nenechal plznit nikým."Otec u nás vládne poměrně tvrdou tlapou a rozhodně by nesnesl nějaké s prominutím spratky, aby mu takhle odsekávaly," řekl jsem v odpovědi na Etneyho otázku.

Etney mne ujišťoval, že nikam chodit nemusím. Což jsem celkem ocenil, protože nevím, co bych v té zimě pak dělal. Zůstal jsem tedy tady a nadechoval se k odpovědi, jenže... pak se strhla pěkná bouře. Slovní tedy. Stál jsem tam a poslouchal. Taktně jsem dělal, že neslyším vůbec nic, ale kdo by neslyšel takovouhle plamenou debatu, která se děje kousek od nej. Ze slušnosti jsem udělal pár kroků směrem vedle, abych nebyl přímo u centra dění a nepůsobil tak až moc... No že se motám do něčeho, do čeho mi nic není. Jenomže kdo by nepostřehnul tak plamenou debatu by musel být hluchej nebo možná pitomej. Neměl jsem úplně náladu na to někomu šlapat do kuřího oka, takže jsme prostě koukal kolem. Ciri se do toho taky zapojila, takže jsem nemohl odvést svou pozornost na rozmluvu s ní. Etney, Lucy, Reonys a Vivianne se bavili mezi sebou. Štěkali na sebe jako banda divokých psů. Z dětí teda nejvíce štěkala tmavá vlčice, její bratr tak postával v závěsu a světlá sestřička mlčela. Rodiče se do toho taky pěkně obuli. Tohle je ale povedená familie. Došlo mi, že jde ještě o někoho jménem Crowley, kdo tu ale nebyl. Netušil jsem, jestli to bylo jejich pokrevní vlče nebo další adoptované, jako Seliah. Zajímavé, že ji podal jako svou dceru, ale jeden to asi tak vnímá, když někoho adoptuje. Ten, co tu nebyl, asi nehodlal se svou rodinkou trávit happy time v tomhle lese... Popravdě po tomhle výstupu jsem se ani nedivil. Začal jsem zvažovat jestli taky nemám jít.
Vlčata se evidentně rozhodla jít někam pryč, za svým dědou. Další stopa, která nemluvila moc v prospěch téhle smečky. Proč by něčí otec, dědeček, žil mimo smečku? To ho nechali někde pojít hlady? Nebo je v nějakém starobinci, smečce pro důchodce? Nechápal jsem to a netušil, jak to tady chodí. Takže jsem zase jenom mlčel. Jenomže... svědil mne jazyk. "Takhle byste s rodiči neměla mluvit," pronesl jsem a doufal, že jako staršího a nezaujatého mne třeba pochopí. Na druhou stranu jsem ani nesouhlasil s tím, co jí říkali rodiče. Ale třeba neměla takový výstup poprvé.
Reonys a Ciri se rozešly za Vivianně, která odešla rázně pryč. Jediné, co po ní zůstlo, byly stopy ve sněhu a podivná pachuť ve vzduchu. Jako by nepříjemná atmosféra mohla mít vůni. Mírně jsem se ošil. Etney na mne promluvil a já se na něj usmál. "Kdyby si tohle dovolila dcera v mé rodné smečce... No řekněme, že by přišla o jazyk dřív než by dořekla poslední slovo," řekl jsem poměrně lakonicky, bez vysvětlování. "Můžu se zeptat... tohle tu máte běžně?"

Pohledem jsem pátral po vlkovi, který se vychloubal vlastní smečkou. Neměl jsem mu to za zlé, taky bych se chlubil něčím, co je moje. "Malé smečky jsou většinou útulnější a aspoň nepotřebují tolik potravy," nadhodil jsem, i když se mi v hlavě objevilo hned několik důvodů, proč je malá smečka na nic. Jedním byla obrana. Pokud by se větší smečka rozhodla sem nakráčet a všechny pozabíjet, území si zabrat a přivlastnit si jejich úkryt i všechno v něm, neměla by moc složitou práci. Nahlas jsem nic neříkal. Jen jsem sledoval vlky a snažil se nevzbudit žádný rozruch nějakou nepříliš korektní otázkou.
Děti Etneyho a Lucy šly kousek od nás řešit svoje záležitosti. Nedivil jsem se jim. Muselo být nudné postávat tady. Jediný, kdo nás poslouchal aspoň trochu byla Ciri. Dovolil jsem se na ni povzbudivě usmát, kdyby se taky chtěla zapojit do rozhovoru. Nechtěl jsem působit jako nějaké nebezpečí. Lucy nebyla nadšená z toho, že bych u nich trávil jenom zimu a přiživoval se. "Nemusíte se obávat madam, že bych se přiživoval. Rád bych pomohl s lovem pokud bude třeba, ale nebudu ničit vaši rodinnou smečku, pokud to tady tak vnímáte, svým delším pobytem. Nerad bych někomu způsoboval nepříjemnosti, takže klidně hned půjdu, jestli chcete?" navrhnul jsem, ale něco mi říkalo, že mě odejít nenechá. Ona by mne poslala určitě pryč hned, kdyby bylo po jejím. Ale Etney by to nejspíše bral jako porážku. "Máte krásný les, pěknou smečku i takovou příjemnou atmosféru, ale nehodlám to tu narušovat svou přítomností."
Jenomže jsem se možná s tou atmosférou trochu unáhlil, protože se k nám přiřítila Vivianne a její bratr. Nevypadalo to zrovna jako milá rozprava s matkou, spíše na ni křičela nebo... no rozhodně se nechovala jako dospělá vlčice, ale spíše jako rozmazlený spratek. Takhle mluvit s vlastní matkou? A ještě před otcem? Vivianne v tom, ale nebyla sama. Reonys se také jal slova a začal zpochybňovat, že by Seliah byla jejich sestrou. Nechtěl jsem se do toho montovat, takže jsem jenom udělal dva kroky stranou.

Kráčel jsem přímo za tím vlkem, který se jmenoval Etney. Seliah někam zmizela, takže evidentně neměla zájem o to být v mojí přítomnosti, takže jsem o tom kde se pohybuje ztratil přehled v momentě, co kolem nás proběhla pryč. Dokráčel jsem mechanickými, dobře odměřenými kroky směrem ke skupince vlků, kterou mi Etney chtěl tak moc představit. Nejprve jsem si všiml vlčice, která byla ze všech nejstarší. Vyzařovala z ní jistá rezervovanost, ale i klid. Jako by věděla předem, co se stane a v kterou hodinu, minutu či sekundu dne. Nebyla jenom někým náhodným v davu, byla přesně tou, pro kterou se píšou písně a básně. Poznal jsem, že to musí být Etneyho partnerka, věkově k němu seděla nejblíže. A taky se mi potvrdilo to, co jsem tušil. Představila se jako Lucy a já s mírným kývnutím hlavou zopakoval její jméno ve své mysli. Snažil jsem si ho zapamatovat stejně jako jméno Ciri, která vypadala jako čerstvě padlý sníh. Jméno Reonyse se mi vrylo do paměti hned, protože byl jediný kluk, kterého jsem tu viděl. Mladík už odrostl vlčkovskému věku, ale rozhodně to nebyl ještě stařík. Poslední se představila čero-šedá vlčice, která na mě hodila jenom drsné zdravím, aniž by se namáhala s představováním. Pak se na mě sice párkrát usmála, ale já měl pocit, že jsem ji vyrušil z nějaké závažné debaty s rodinou.
"Přeji pěkný den, jmenuji se Waristood a váš otec, Etney, mě sem pozval," pronesl jsem a mírně poklonil hlavu k přítomným vlčicím. Slušelo se pozdravit slečny menší úklonou. Shenn by se tím nezdržoval, ale mě to vždycky přišlo jako dobré gesto na začátek konverzace. Lucy se pak posadila vedle Etneyho a pronesla, že bych se chtěl přidat dobrovolně. To, že použila slova jako "maličká" smečka a "dobrovolně". Neznělo jako dobré znamení, ale rozhodl jsem se nemít předsudky. "Popravdě, asi došlo ke komunikačnímu šumu. Etney mi nabídl zůstat tu přes zimu, nabrat zkušenosti a tak dále. Mám smečku jinde, kam bych se rád vrátil. Mimo tenhle kraj," sdělil jsem vlčici a oplatil jí tak úsměv.