Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Cedrový háj

Byla tu kosa. Takže jsem byl celkem rád, že se mě zeptala na mou magii. Z ničeho jsem udělal malinkatý plamínek, který nás příjemným způsobem hřál. "Takhle v zimě je to jedna z nejlepších magií, které bych mohl mít," podotknul jsem s úsměvem a byl jsem popravdě nadšený, že můžu někomu ukázat, jak dobrý v magiích vlastně jsem. Tedy ovládal jsem jenom jednu, ale měl jsem naději, že se mi někdy podaří ovládnout i jinou. Navíc, oheň jsem ovládal opravdu výborně. Mohl bych toho udělat i mnohem víc, ale nebudu se unavovat. Jestli jdeme na lov, tak by se mi energie mohla hodit. Snažil jsem se tedy soustředit na to aby oheň ohříval vzduch kolem a tím zahříval nás, než abych ho nějak zvětšoval. "Oheň je perfektní magie, ale jeden je pak... no trochu víc horkokrevný a snadno se rozehřeje a rozhoří, stejně jako ten oheň," prohodil jsem. Mohl to být dvojsmysl, ale taky nemusel. To na dvojsmyslných frázích bylo to nejlepší. Jeden nikdy nevěděl, jak to ten druhý myslel.
Následoval jsem její kroky a můj plamínek zase následoval mě. Usmál jsem se a zastavil, když se zastavila ona. Bylo tu vážně hodně sněhu. Naštěstí byl zmrzlý, takže jsme se nepropadly dolů. Lucy si nakonec sedla a já začal stopovat. Projel jsem pohledem krajinu, zavětřil, ale k ničemu to nevedlo. Udělal jsem několik kol kolem, ale nic jsem nenašel. Mezitím Lucy vykouzlila maliník, na kterém byly maliny. Chce mě otrávit? Nevypadalo to, ale jen jsem jemně zavrtěl hlavou. "Nene, nabídni si, já vydržím, ale děkuji," pronesl jsem mile a usmál se na Lucy. Byla opravdu kouzelná. Škoda, že zadaná... jaká škoda. Mluvila pak o Etneym. Jak si rozumí, ale moc se nevidí. Když kocour není doma... "Je dobře, že si rozumíte. Jeden potřebuje od vztahu hlavně porozumnění. Ale nechápu, že není víc doma, když tu má tebe a děti, co víc by jeden mohl chtít." Myslel jsem to tak, jak jsem to řekl. Upřímnost byla v každém slově. Za rodinu a potomky bych dal nevím co... nejspíše všechno a rozhodně bych se necoural mimo les, kdybych byl Alfa. Zbytek rodiny Lucy byl evidentně mimo hru, takže jsem jenom soucitně kývnul hlavou. Nevypadalo to, že by se o tom chtěla více bavit.
"Nic jsem necítil ani nevystopoval, ale můžu jít dál a plamínek nechat u vás, aby tu bylo teplo? Nebo se chcete raději vráti zpět," zeptal jsem se a nechal rozhodnutí na ní.

Nikde jsem nic neviděl. Ani necítil. Podle všeho na tom Lucy byla stejně. Nechápal jsem, jak tahle smečka mohla vydržet, když tu nemají ani nic k jídlu? Kdo by se rozhodl mít smečku v pustině, kde se nedá nic ulovit? Ale třeba jsem jim křivdil. Třeba za to mohla zima a v letních měsících tu bylo potravy až nad hlavu. Jenomže, to jsem nemohl vědět. Všechno byly jenom moje vlastní dohady. Následoval jsem vlčici a uvědomoval si, jak je vytáhlá a hubená. Kdyby nebyla zadaná, tak by za to nejspíše stála, ale já se obával, že bych dostal košem. Vypadala jako někdo, kdo si partnerství cení a já nebyl úplně ten, kdo by jinému lezl do zelí, i když to zelí vypadalo přímo k nakousnutí.
Najednou se mi podívala do očí. Měla je zelené jako louku plnou jarní trávy. Magie země jí kolovala v žilách a mě to přišlo... Nevhodné. Za dobu svého putování jsem ovšem pochopil, že vlčice mohou mít magie, ale nikdy v tom nejsou tak dobré, jako samci. "Děje se něco?" zeptal jsem se do trapného ticha, kdy na mě zírala.
Nechtělo se mi odcházet z lesa, který nebyl tak chladný jako pláně kolem. "Nemyslím si, že kolem bude víc potravy," pronesl jsem ale i tak jsem vyrazil v stopách Lucy. Přece nenechám vlčici jenom tak na holičkách. Potřebovala by s lovem určitě pomoct, takže by se jí moje tlapky a zkušenosti mohly hodit. Začala najednou mluvit. Ptát se na partnerku a rodinu. "Ještě jsem nenašel takovou, která by stála za hřích a nebyla zadaná," odvětil jsem a mírně s ní začal flirtovat. Mohl bych tak zjisti, jaká je a jestli jí ten její čumáček už neleze trochu krkem. "Doma mám otce, matku a bratra, jinak nikoho," dodal jsem abych to shrnul. Jak jsme opustili les, zakousla se do mne zima.

//SG

"Máte naprostou pravdu, každý to máme jinak," pronesl jsem a nechal jsem to být. Ona svoje děti evidentně vychovávala ve volnosti a to nebyla úplně nejlepší volba. Mne vychovávali striktně a možná to taky nebylo to nejlepší. Jeden nemohl nikdy tušit, jak se jeho výchova podepíše na jeho vlastních potomcích. Ještě že jako Alfa budu mít svoje kluky pořád u sebe a dohlédnu si na to, aby věděli, jak se má mluvit s rodiči a co jim rozhodně neprojde. Představa, že moje vlče se mnou mluví jako tamta dáma asi bych jí jednu vlepil a nedržel bych se tak moc jako vlčice s vlkem. Lucy a Etney asi nebyli zastánci fyzických trestů, ale jeden by řekl, že jejich vlčata by to potřebovala. Ale co mě bylo do toho? Nic. Nechal jsem to tedy být jenom ve svých představách.
Lucy vypadala jako klidná a milá vlčice. Občas trochu vyjela, ale tak to jsem u vlčic čekal. Žádná nebyla úplně vyrovnanou osobností jako my vlci. "Neřekl bych, že v téhle zimě něco k nalezení bude... Cestou jsem neviděl žádné stopy a ani pořádně nic necítil, ale třeba vy jako zkušená lovkyně budete mít větší štěstí," pronesl jsem s klidem a následoval vlčici, která se začala procházet lesem.

Vypadalo to, že vlčice i vlk se rozhodli bránit před mým nařčením, že mají rodiné problémy. Ale jak to chtěli nazvat? Co růží zvou by zváno jinak vonělo by stejně... A tohle zavání jako roidnný problémy, takže to budou rodinný problémy. Více jsem do toho ale nešťoural. Snažil jsem se neznemožnit si pobyt aspoň do jara v téhle smečce. Nemusel jsem si tedy hned dělat nepřátele z někoho, kdo mi nabídnul, že tu můžu zůstat. "Asi máte pravda a mě do toho nic není," řekl jsem a mírně se na ně usmál. Myslet jsem si mohl, co jsem chtěl. K tomu, že jednou budu mít své vlčata a povedu malou smečku jsem se nevyjadřoval, jen jsem se potutelně ušklíbl. Zaprvé nepovedu malou smečku, ale velkou. No a za druhé o moje vlčata se budou starat jiní, tací kteří z nich vychovají pořádné vlky a ne nějaký drzý spratky. Ale to jsem téhle mamce nemohl říct do očí. Každá vidí svoje vlčata jako ta "nej", možná proto jsou vlčice tak slabé a nevhodné pro to dělat velká rozhodnutí.
"Jistě madam, u nás to chodí tak, že vlčice se učí doma, jak se starat a pečovat. A vlci jdou na zkušenout, aby se naučili jak to funguje jinde, poznali svět a trochu vybili svou přirozenou zvědavost a energii. Když se pak vrátí domů, je jasné, že nikde nenašli nic lepšího než domov a tak budou více loajální. Navíc si pak každý domova více váží, když jednou zažil jaké to je být na všechno sám," shrnul jsem jednoduchou filozofii naší smečky. Bylo to jednoduché, ale účinné.
Etney prohlásil, že obejde les nebo co a já tak zůstal s vlčicí zvanou Lucy sám. Nečekal jsem na její pokyny, nebyl jsem zvyklý na to, aby mi vlčice určovala, co mám nebo nemám dělat. "Můžu se jít podívat po něčem, co by se dalo ulovit, ale hádám, že v téhle zimě nic nebude."

Trochu jsem si připadal jako na divokém západě. Rodiče se hádají s vlastními potomky? Potomci odsekávají rodičům? Byla tohle smečka, ke které jsem se chtěl přidat? Ne... Rozhodně ne. Sice byla zima, ale ani já nebyl takhle zoufalí, abych se k nim přidával. Rozhodl jsem se tu počkat maximálně další měsíc a pak poděkovat a jít. Nebudu se přece přidávat někam, kde nejsou schopni zvládnout ani vlastní děti? Nehodlal jsem to ovšem zatajovat ani Etneymu ani Lucy. "Popravdě... Rád tu s vámi zůstanu nějakou chvilku, ale pak zase půjdu... Nevím jestli teď máte úplně čas na to starat se o smečku, když máte takové rodiné problémy," pronesl jsem. Nebyla to výtka, spíše konstatování faktu. Scéna jejíž jsem byl svědkem rozhodně nenapovídala, že by tu byla nějaká idilka. Chtěl jsem tu zůstat déle, ale tohle je moc...
"Moje smečka se nachází daleko od tohoto kraje, já jsem šel na zkušenou a až se vrátím, mám slíbenou dobru pozici a pěkný úkryt. Ale nejdřív musím nabrat nějaké ty zkušenosti ze světa," pronesl jsem k Lucy. Etney pak mluvil o tom, že jim děti zkazil někdo v nějakém hvozdu. Jen jsem mírně zastříhal ušima. Já bych si děti nenechal plznit nikým."Otec u nás vládne poměrně tvrdou tlapou a rozhodně by nesnesl nějaké s prominutím spratky, aby mu takhle odsekávaly," řekl jsem v odpovědi na Etneyho otázku.

Etney mne ujišťoval, že nikam chodit nemusím. Což jsem celkem ocenil, protože nevím, co bych v té zimě pak dělal. Zůstal jsem tedy tady a nadechoval se k odpovědi, jenže... pak se strhla pěkná bouře. Slovní tedy. Stál jsem tam a poslouchal. Taktně jsem dělal, že neslyším vůbec nic, ale kdo by neslyšel takovouhle plamenou debatu, která se děje kousek od nej. Ze slušnosti jsem udělal pár kroků směrem vedle, abych nebyl přímo u centra dění a nepůsobil tak až moc... No že se motám do něčeho, do čeho mi nic není. Jenomže kdo by nepostřehnul tak plamenou debatu by musel být hluchej nebo možná pitomej. Neměl jsem úplně náladu na to někomu šlapat do kuřího oka, takže jsme prostě koukal kolem. Ciri se do toho taky zapojila, takže jsem nemohl odvést svou pozornost na rozmluvu s ní. Etney, Lucy, Reonys a Vivianne se bavili mezi sebou. Štěkali na sebe jako banda divokých psů. Z dětí teda nejvíce štěkala tmavá vlčice, její bratr tak postával v závěsu a světlá sestřička mlčela. Rodiče se do toho taky pěkně obuli. Tohle je ale povedená familie. Došlo mi, že jde ještě o někoho jménem Crowley, kdo tu ale nebyl. Netušil jsem, jestli to bylo jejich pokrevní vlče nebo další adoptované, jako Seliah. Zajímavé, že ji podal jako svou dceru, ale jeden to asi tak vnímá, když někoho adoptuje. Ten, co tu nebyl, asi nehodlal se svou rodinkou trávit happy time v tomhle lese... Popravdě po tomhle výstupu jsem se ani nedivil. Začal jsem zvažovat jestli taky nemám jít.
Vlčata se evidentně rozhodla jít někam pryč, za svým dědou. Další stopa, která nemluvila moc v prospěch téhle smečky. Proč by něčí otec, dědeček, žil mimo smečku? To ho nechali někde pojít hlady? Nebo je v nějakém starobinci, smečce pro důchodce? Nechápal jsem to a netušil, jak to tady chodí. Takže jsem zase jenom mlčel. Jenomže... svědil mne jazyk. "Takhle byste s rodiči neměla mluvit," pronesl jsem a doufal, že jako staršího a nezaujatého mne třeba pochopí. Na druhou stranu jsem ani nesouhlasil s tím, co jí říkali rodiče. Ale třeba neměla takový výstup poprvé.
Reonys a Ciri se rozešly za Vivianně, která odešla rázně pryč. Jediné, co po ní zůstlo, byly stopy ve sněhu a podivná pachuť ve vzduchu. Jako by nepříjemná atmosféra mohla mít vůni. Mírně jsem se ošil. Etney na mne promluvil a já se na něj usmál. "Kdyby si tohle dovolila dcera v mé rodné smečce... No řekněme, že by přišla o jazyk dřív než by dořekla poslední slovo," řekl jsem poměrně lakonicky, bez vysvětlování. "Můžu se zeptat... tohle tu máte běžně?"

Pohledem jsem pátral po vlkovi, který se vychloubal vlastní smečkou. Neměl jsem mu to za zlé, taky bych se chlubil něčím, co je moje. "Malé smečky jsou většinou útulnější a aspoň nepotřebují tolik potravy," nadhodil jsem, i když se mi v hlavě objevilo hned několik důvodů, proč je malá smečka na nic. Jedním byla obrana. Pokud by se větší smečka rozhodla sem nakráčet a všechny pozabíjet, území si zabrat a přivlastnit si jejich úkryt i všechno v něm, neměla by moc složitou práci. Nahlas jsem nic neříkal. Jen jsem sledoval vlky a snažil se nevzbudit žádný rozruch nějakou nepříliš korektní otázkou.
Děti Etneyho a Lucy šly kousek od nás řešit svoje záležitosti. Nedivil jsem se jim. Muselo být nudné postávat tady. Jediný, kdo nás poslouchal aspoň trochu byla Ciri. Dovolil jsem se na ni povzbudivě usmát, kdyby se taky chtěla zapojit do rozhovoru. Nechtěl jsem působit jako nějaké nebezpečí. Lucy nebyla nadšená z toho, že bych u nich trávil jenom zimu a přiživoval se. "Nemusíte se obávat madam, že bych se přiživoval. Rád bych pomohl s lovem pokud bude třeba, ale nebudu ničit vaši rodinnou smečku, pokud to tady tak vnímáte, svým delším pobytem. Nerad bych někomu způsoboval nepříjemnosti, takže klidně hned půjdu, jestli chcete?" navrhnul jsem, ale něco mi říkalo, že mě odejít nenechá. Ona by mne poslala určitě pryč hned, kdyby bylo po jejím. Ale Etney by to nejspíše bral jako porážku. "Máte krásný les, pěknou smečku i takovou příjemnou atmosféru, ale nehodlám to tu narušovat svou přítomností."
Jenomže jsem se možná s tou atmosférou trochu unáhlil, protože se k nám přiřítila Vivianne a její bratr. Nevypadalo to zrovna jako milá rozprava s matkou, spíše na ni křičela nebo... no rozhodně se nechovala jako dospělá vlčice, ale spíše jako rozmazlený spratek. Takhle mluvit s vlastní matkou? A ještě před otcem? Vivianne v tom, ale nebyla sama. Reonys se také jal slova a začal zpochybňovat, že by Seliah byla jejich sestrou. Nechtěl jsem se do toho montovat, takže jsem jenom udělal dva kroky stranou.

Kráčel jsem přímo za tím vlkem, který se jmenoval Etney. Seliah někam zmizela, takže evidentně neměla zájem o to být v mojí přítomnosti, takže jsem o tom kde se pohybuje ztratil přehled v momentě, co kolem nás proběhla pryč. Dokráčel jsem mechanickými, dobře odměřenými kroky směrem ke skupince vlků, kterou mi Etney chtěl tak moc představit. Nejprve jsem si všiml vlčice, která byla ze všech nejstarší. Vyzařovala z ní jistá rezervovanost, ale i klid. Jako by věděla předem, co se stane a v kterou hodinu, minutu či sekundu dne. Nebyla jenom někým náhodným v davu, byla přesně tou, pro kterou se píšou písně a básně. Poznal jsem, že to musí být Etneyho partnerka, věkově k němu seděla nejblíže. A taky se mi potvrdilo to, co jsem tušil. Představila se jako Lucy a já s mírným kývnutím hlavou zopakoval její jméno ve své mysli. Snažil jsem si ho zapamatovat stejně jako jméno Ciri, která vypadala jako čerstvě padlý sníh. Jméno Reonyse se mi vrylo do paměti hned, protože byl jediný kluk, kterého jsem tu viděl. Mladík už odrostl vlčkovskému věku, ale rozhodně to nebyl ještě stařík. Poslední se představila čero-šedá vlčice, která na mě hodila jenom drsné zdravím, aniž by se namáhala s představováním. Pak se na mě sice párkrát usmála, ale já měl pocit, že jsem ji vyrušil z nějaké závažné debaty s rodinou.
"Přeji pěkný den, jmenuji se Waristood a váš otec, Etney, mě sem pozval," pronesl jsem a mírně poklonil hlavu k přítomným vlčicím. Slušelo se pozdravit slečny menší úklonou. Shenn by se tím nezdržoval, ale mě to vždycky přišlo jako dobré gesto na začátek konverzace. Lucy se pak posadila vedle Etneyho a pronesla, že bych se chtěl přidat dobrovolně. To, že použila slova jako "maličká" smečka a "dobrovolně". Neznělo jako dobré znamení, ale rozhodl jsem se nemít předsudky. "Popravdě, asi došlo ke komunikačnímu šumu. Etney mi nabídl zůstat tu přes zimu, nabrat zkušenosti a tak dále. Mám smečku jinde, kam bych se rád vrátil. Mimo tenhle kraj," sdělil jsem vlčici a oplatil jí tak úsměv.

waristood

//JG

Jen jsem se ušklíbnul a nechával jsem Etneyho, aby si dělal svoje závěry. Mezitím jsem si prohlížel tenhle les, který nebyl úplně extra. Byl pěkný, ale stejný jako jakýkoli jiný les, který jsem kdy viděl. Možná to bylo tím, že domov máme jenom jeden a ten je pro nás vždy nejkrásnějším. Všechna ostatní místa už nejsou tak pěkná, tak bezpečná, jako domov. Chvilku jsem tak postával a rozhlížel se. Bylo to tu celkem ucházející, podle všeho dobře chráněné před počasím a možná že by se tu dalo i něco hezkého ulovit, ale moc pachů jsem necítil. To asi tou zimou. Místozvěře jsem ovšem cítil pachy vlků, takže jsem se rozhodl být opravdu pozorný. Etney a Seliah nevypadali nebezpečně, ale mohli být jenom návnadou. Úplně jsem jim nedůvěřoval.
"Každá smečka má asi svůj způsob, jak naučit mládež, co je potřeba. U nás se doma učí hlavně ochránci, lovci a průzkumníci chodí do světa, aby se naučili přežít na vlastní tlapu a pak se vrací. Ale i mít učitele rovnou po ruce, má nejspíše něco do sebe," sdělil jsem Etneymu, který byl evidentně na tu svou rodinku nějak moc fixovaný. Ne že bych se hodlal nějak dohadovat, ale nechtělo se mi úplně pouštět do řešení toho, kdo to má lepší. Takže jsem prostě jenom konstatoval stručnou pravdu a doufal, že se toho ten nafoukanec nechytí. Seilah se rozhodla běžet pryč. "Sbohem slečno," prohodil jsem za vlčicí, která zmizela v závějích sněhu.
"Děkuji za přivítání, les vypadá dobře," konstatoval jsem skoro až mechanicky. Jako by můj hlas byl promazaným strojem, který opakuje naučené fráze. Etney mě chtěl seznámit s tvou svojí rodinkou a já se popravdě nebránil. Pokud měl víc dcer třeba bude nějaká z nich starší než Seliah, ale mírně jsem pochyboval o tom, že bude tak stará jako já, abych se jí mohl nějakým způsobem dvořit. "Ukažte cestu pane."

//řeka

"Nikdy jsem neřekl, že je můj táta Alfa," pronesl jsem s mechanickým klidem, ale přejel jsem si pohledem oba dva. Že by věděli něco víc? Že by si jenom hráli na hlupáky a přitom mne znali celou dobu? Co když je poslal Tonres? Nebo Vanya? Nechtělo se mi věřit tomu, že by bratr se sestrou dorazili až sem, ale kdo mohl tušit, kam se vypařil můj povedený bratříček a jak pošla moje milovaná sestřička. Přeci jenom jsme úplně nezkoumali s Shennem kam kdo jde. Bylo mi sester líto, ale rozhodně jsem neprojevoval žádný velký zájem o to zjistit do které smečky se přidaly. Nova to mohla dotáhnout daleko, ale u druhé jsou pochyboval, že by to vydržela ve smečce dlouho se svým... magickým handicapem.
Před námy se otvíral les, který byl podle jejich reakcí jejich domovem. Rozhodl jsem se tedy vnímat okolí co nejobezřetněji a když bude potřeba, tak prostě zmizet. "Ochranář má jiný výcvik než lovci nebo průzkumníci, u vás je to ve smečce snad jinak?" pronesl jsem s klidem. Trochu mě zaráželo, jak to tady vedou. "Jak cvičíte ochránce a lovce vy?"

//cedr

//hory

Seila se zasmála. Její táta byl sice podle toho jak vypadal mladší než já, ale rozhodně se choval jako nějaký zapšklí páprda, který je posednutý jenom sebou a vším svým. Na svoje potomky asi nemá úplně moc času... Shennovi by se líbilo dělat si z něj srandu, ale já byl jiný. Jen jsem spolknul svoje poznámky a v tichosti kráčel prostě dál. Doprovodil jsem vlčici dolů z hory na poměrně rovinatější cestu. "Není za co," odvětil jsem a oklepal se, abych ze svého kožichu dostal vločky. Nepomohlo to.
"Ano, mám v plánu se vrátit," odvětil jsem a kývnul hlavou v mechanickém naučením gestu. Byla to moje přirozená reakce, se souhlasem jsem prostě kýval. Pak se na něco ptala slečna. "U nás si pořádné místo musí jeden zasloužit tím, že vyrazí do světa. Přežít na vlastní tlapu a vrátit se chce odhodlání, ale i sílu," vysvětlil jsem jí, jak to chodilo u nás. "Ale je pravda, že jsem se dobře narodil," dodal jsem potichounku jenom k vlčici a pak na ni mrkl jako spiklenec. Připomínala mi moje sestry. Byla až moc zvídavá a to nemohlo být nic dobrého. Snad její sestřičky budou starší a nebudou takhle zvědavé. "S otcem mám velice dobrý vztah, založený na důvěře a pochopení," shrnul jsem svou rodinnou anamnézu do jedné věty. O matce a sestrách jsem nemluvil. "Ve smečce mám také bratra. Měl jsem dva, ale jeden bohužel zmizel. Druhý se rozhodl ve smečce zůstat, momentálně je ochráncem a aspiruje na budoucí Betu."

//galtavar

//Vyhlídka

Kráčel jsem vedle vlčí slečny a nabízel jí svoje rameno a bok, pro případné zaškobrtnutí nebo pád, jako berličku. Bylo pěkné narazit na někoho, kdo si ještě vážil galantnosti a nebyl samé "udělám si to sama" nebo "vzepřu se zajetým pořádkům", jako moje sestra. Tím to začíná. Nejdřív nechtějí pomoct při scházení kopce a potom si rovnou nechají rozběhnout magický talent a zabarvit oči. Seilah vypadala ovšem naprosto dobře vychovaná. Etney se na nás otočil s tím, že on pomoc nepotřebuje. Jen jsem na něj kouknul a když se otočil pohled jsem upřel na Seili a ušklíbnul se. "Možná jsem měl přeci jenom nabídnout pomoc tvýmu tátovi, když ji tak vehementně odmítá," pošeptal jsem se smíchem v hlase tak, aby nás nemohl slyšet. Nechtěl jsem ho urazit, ale přišlo mi to jako dobrý okamžik na to se trochu zasmát. Sestup byl ve tmě docela náročný a tak bylo dobře, že se soustředění a napětí dalo něčím jako smích uvolnit.
"Vaše starost je milá," pronesl jsem směrem k Etneymu, který se zase pustil do mluvení. "Pocházím z Topolového lesa, který je odsud vzdálený měsíc a půl chůze minimálně. V naší smečce jsem... mám slíbené postavení, ale nejprve musím získat zkušenosti a poznat svět, než se budu moci chopit povinností a usadit se doma," vysvětloval jsem a takticky vynechal, že by ze mě mohla být Alfa. To tu nikdo vědět nepotřeboval. "Pokud poznám i různé tradice, zvyky nebude to naškodu. Udělám si třeba nějaké spojence, přátele a nebo možná i najdu partnerku, kdo ví," dodal jsem ještě s úsměvem. Jestli byl Etney alfák a měl dcerky, určitě by nějakou z nich chtěl vyšoupnout z domu ne? Nechtěl jsem se ale podbízet, takže jsem nechal možné úvahy na něm.

//mahtae sever

Nechával jsem těm dvěma prostor. Nehodlal jsem se mezi ně vetřít ani v momentě, kdy kolem začaly létat motýlci. Bylo mi to celkem jedno. Přišlo mi to zvláštní, ale jenom jsem mechanicky máchl tlapkou a nechal motýla odletět, který byl moc dotěrný a motal se kolem mě. Zbytek byl v hejnu kolem Etneyho, ale já to dával za vinu hlavně tomu, že je k němu nahnal vítr. Pak zmizely stejně rychle, jako se objevily. Svědomitě jsem čekal. Čekal jsem, než budu moct vyrazit někam jinam, nejlíp někam do tepla.
Seilah a Etney se vynadívali a vyrazili směrem dolů. Rozešel jsem se za nimi. Dával jsem si pozor, abych se neprobořil sněhem někam do prčic. Bylo tu sněhu celkem dost. "Pokud budete potřebovat pomoct, řekněte," nabídnul jsem Seile, protože mi přišlo, že by mohla mít problém se sněhem takhle hlubokým brodit. Ještě že s každým krokem níž bylo sněhu méně, ale i tak to nebylo příjemné cestování tímhle sněhem.

//zrcadlovky

"Momentálně nehledám nový domov," podotknul jsem. Proč by jeden hledal smečku, když má jednu naprosto perfektní jinde. Hledal jsem jenom partnerku, to bylo celé. Nechtěl jsem se nikde usazovat na delší dobu. Možná tu budu rok, dva než najdu tu pravou a naberu potřebné zkušenosti a potom? To už bylo jasně naplánováno, co se mnou bude a nebyl to konec v Cedrové smečce. "Jistě že, Seili," prohodil jsem k Seilah a trochu změnil její jméno na roztomilou přezdívku, která jí snad nebude vadit. Vlčice, která vypadala až moc nadšeně z toho všeho, byla podivnůstkou sama o sobě, na to že mají nový hladový krk na zimu ve smečce, byla až moc veselá. Netušil jsem, jestli je to dobře, nebo jestli bych se měl začít bát. Něco mi na tom jejich přívětivém stylu nesedělo, ale přisuzoval jsem to místnímu folklóru stejně jako to původní oslovení mojí maličkosti.
Následoval jsem Etneyho, který tu chtěl něco ukázat své dceři. Nehodlal jsem do toho zasahovat, i když mi začínala být zima. Sněhu tu bylo požehnaně a noc značila pokles teploty. Nechal jsem jim prostor, zatím co se bavili o lese pod horou. Neznal jsem ho, tak mne to nezajímalo. Jenomže pak udělal Seilah krok ke mně a já zaměřil pohled na jejího otce. Kolem něj létalo hejno motýlů. Nakrčil jsem čenich. "To není světluška, ale motýl," podotkl jsem, abych ji vyvedl z omylu. "A tady v zimě brzo chcípnou," dodal jsem pragmaticky. "A my taky, pokud tu budeme postávat," zabrblal jsem si spíš už jenom pro sebe.