Příspěvky uživatele

Vykopal jsem díru, ale až nad ránem jsem se konečně dostal dovnitř. Bylo příjemné se moci vyspat v relevantním teple. Pustil jsem se ještě do upravování vnitřku tohohle vykopaného prostoru. Nebylo to tu nijak velké, ale vešel jsem se i se svým mohutným tělem. No, co, měl bych zhubnout, ale kdo řešil v zimě váhu že ano. Čím víc tuku, tím líp. Mírně jsem se olíznul a vzpomněl si na to jídlo, které jsem ukradl a které mne příjemně zasytilo. Teď už bylo načase jít spát. A spánek, na ten jsem se já velice těšil. Nebylo potřeba, se nějak moc snažit. Jenom jsem se ve své vykopané díře trochu roztáhnul a spánek se dostavil sám.
Nezdál se mi žádný sen. Nic, co by mne budilo se taky nestalo. Ráno bylo klidné a pokojné, takže si moje tělo mohlo konečně náležitě odpočinout a nechat se unášet do vod slastné rehabilitace. Potřeboval jsem nabrat sílu. Odpočinout si a připravit se na výšlap na nejvyšší horu, kterou jsem mohl najít. Zmapování terénu bylo něco pro mě. Potřeboval jsem prostě vědět, kde jsem a kam jít. Ale to bylo něco pro moje probuzené a vyspalé já, plné energie. Tohle já bylo unavené a připravené k hlubokému spánku, kterému se mu v téhle bohem zapomené sněhové pustině, uvnitř vlastnotlapkou vykopané díry nejspíše podaří. Chrápal jsem tak hlasitě, že to mohlo vyrušit některé místní obyvatele. Měl jsem štěstí, že moje zařezávání nepřilákalo pozornost nějakého lovce nebo co hůř. Nespustilo lavinu. Takže když jsem se po vydatném spánku probudil, nemusel jsem řešit nic závažného. Kromě toho, že vchod do mého úkrytu hezky zapadal sněhem a já se musel vykopat ven. Perfektní.

Začínala být noc a s ní pokles teploty větší, než by se mi líbilo. Musel jsem si zařídit něco, kde bych mohl přespat, jenomže popravdě jsem to tu neznal. Bál jsem se, že pokud budu hledat nějakou jeskyni tak se jenom vysílím. Co se dalo dělat, musel jsem si ustlat na zemi, ale popravdě komu by se chtělo spát na sněhu a ledu? Ještě bych zapadal sněhem a co pak? Mírně jsem se nakrčil a pak se rozhodl využít sněhu pro svou potřebu. Začal jsem kopat malou, ale poměrně pěknou díru. Měl jsem v plánu v ní přespat, ale kdo mohl tušit, jak rychle mi to půjde. Sněhová nadílka kolem mě se zvětšovala a moje provizorní halda sněhu začínala vypadat dosti zvláštně. Ne, že bych se nějak snažil, ale jak jsem ten sníh vykopával a vršil ho na sebe, tak jsem si všímal toho, že začíná dostávat nějaký tvar. Možná bych tomu měl pak dodat nějaký poznávací znamení, abych věděl, jak moc sněhu napadlo až vylezu ven ne? Rozhodl jsem se, že se nebudu nějak zabývat estetickým cítěním a tak když jsem vykopal pořádný kus díry ve sněhu otočil jsem se na haldu, která tu po mně zůstala. Byla to pěkná kupička, ale já potřeboval vědět, jak moc sněhu napadne až budu spát. Začal jsem tedy do sněhu tlapkami rýt a uplácávat sníh tak, že to za chvilku vypadalo, že chřestýš ze sněhu se smotal do klubka a teď vystrkuje hlavu s dlouhým tělem a syčí. Nebyl to úplně perfektní had, ale mohlo mi to hezky posloužit na odhadnutí, kolik napadlo sněhu. Dolů jsem zabodnul kamínek, co jsem vyhrabal, abych věděl, kde je základna. Mírně jsem se odtáhnul, abych se na své dílko mohl podívat. Sněžný hadí měřič výšky sněhu vypadal jako by ho dělalo vlče. Část hlavy se mu oddrolila a upadla, takže mu chybělo jedno očko, ale jinak to celkem šlo. No co, nešlo mi o vzhled... hlavně že to k něčemu bude

Byla zima a začínalo se stmívat. Nelíbilo se mi, že budu v těchto horách sám přes noc. Ale, co se dalo dělat. Dolů do údolí bych to stejně nestihnul před tím, než se snese černá noc. A potom by už bylo moc nebezpečné někam chodit. Mohl bych se zřítit do propasti a byl by konec. Už žádná partnerka, žádná smečka, žádná Alfa. Jen placka Waristood. Mírně jsem se zachvěl zimou a vzpomínal na to, jak mi kdysi někdo poradil, ať přemýšlím nad něčím teplým, že mě to zahřeje. Představoval jsem si tak, jak si užívám krásnou přírodu v létě. Kolem se to jenom hemží hmyzem, ptáčci zpívají. Slunce mi nahřívá můj kožich. Navíc je tu ale i příjemný stín, kdybych náhodou myslel, že už toho slunce bylo moc. Mírně jsem se zachvěl při té představě. Moje tělo se teplem jenom chvělo. Bylo to příjemné. Bylo to nádherné. Mírně jsem se uculoval a se zavřenýma očima předstíral, jak se v teplém prostředí rochním v čerstvé trávě. Bylo příjemné se tak nějak porochnit a podrbat si tak záda. Bylo to perfektní, takhle jsem doufal, že jednou prožiju nějaký ten letní měsíc.
Ale když jsem otevřel oči. Zima. Chlad. Sníh. Nikde nebylo nic příjemného a z mého krásného představování zbyla jenom podivná pachuť na jazyku. Začínalo být více tmavo a to nejen nebe, ale i ve sněhu se hůř našlapovalo, jak jeden neviděl pořádně kam jde. Zamotal jsem se sám do svého snu a ten mě teď trochu rozhodil, protože jsem se prostě probudil do zimy a ne do toho příjemného teplého letního měsíce. Bylo to k vzteku. A nefungovalo to, za tu chvilku klidu jsem zaplatil zimou teď. Roztřásl jsem se.

//Sopka

A tak jsem kráčel. Nebylo potřeba někam spěchat, dával jsem si proto pozor a když sníh začal houstnout a objevovat se ve větších a větších kupkách, nemusel jsem se obávat, že si přerazím hnátu. Nespěchat bylo jedno z uměních, které jsem si jako budoucí Alfa musel osvojit. Ale, že tu byla najednou zima. Nepříjemně to profukovalo. Jak se tu držela sněhová pokrývka už nějakou tu dobu, byla drsná a pod tlapkami sníh křupal a praskal. Takováhle zima hezk z kraje zimy, byla něco neúplně očkávaného. Začínal jsem mít větší a větší hlad. Dávat ten dárek v podobě mrtvého zajíce nějaké náhodné vlčici nebyl nejspíše ten nejbrilantnější nápad, který jsem mohl mít. Žaludek se mi začínal bouřit a nepříjemně převracet, jak se snažil netrávit sám sebe, ale přesto mi poskytnout energii k dalšímu pochodu. Najednou jako by to někdo chtěl, byla předemnou stopa. Byl to lovec, to jsem poznal. Neměl jsem úplně sílu na to se pouštět do lovu predátora, ale mohl bych ho následovat a třeba mi ukáže nějakou tu svačinku cestou. Čenich v mírném kontaktu se zemí mne naváděl směrem, odkud vycházel i zajímavý pach. Ibris tu zabil kamzíka a teď hodoval. Zavrčel jsem na něj. Neměl jsem úplně sílu, abych se s ním pral, ale mohl jsem mu naznačit. A možná, že naznačení by stačilo. Naježila se mi srst na krku. Ibris si mne měřil zrakem. Byl tu sám a to nejvhodnější z kamzíka už sežral. Znovu jsem zavrčel v přikrčení a udělal krok směrem k šelmičce. Zakňoural a s kusem masa zdrhnul. Chvilku stál opodál a prskal na mě, ale pak se stáhnul. Hladově jsem se zakousnul do zbytků kamzíka. Nebylo to moc, ale pro mě to byla pořádná hostina. Konečně jsem se po dlouhé době pěkně najedl.

//hůrky

Šel jsem směrem po vrstevnici. Nechtěl jsem se moc přemáhat nějakým pochodem do výšek. Popravdě jsem potřeboval hlavně rozhled do krajiny, takže jsem ani nemusel jít nikam moc vysoko. Stačilo dostat se nad první vrcholky stromů a odtamtud pozorovat všechno, co bylo podemnou. Nemusel jsem se ani tolik škrábat nahoru, protože popravdě tady moc rostlin nebylo. Bylo to tu zvláštní. Pomalu bych řekl, že leč to bylo v blízkosti vysokých hor a samotný pahorek byl poměrně vysoký, bylo tu tepleji než v nížinách dole. Prostě zvláštní. Jenomže teploty mne teď nezajímaly, hlavní o co mi šlo byl pohled na všechnu tu nádheru kolem. Zima byla něco, co mě nikdy nepřestalo uchvacovat. Měl jsem ji rád, protože díky zimě vypadalo skoro každé místo jako domov. Domov pod pokrývkou bílého sněhu, nevinný a klidný. Přesně takhle jsem si ho představoval a přesně takový jsem ho chtěl. Ne, že bych se nějak extra chtěl snažit, svůj domov měnit. Byl jsem spokojený s tím, jak bylo vše uspořádáno. Stejně jako v přírodě, kterou pokryl sníh, i v naší smečce mělo vše svá pravidla. Vlci měli magii a vlčice ne. Vlci se starali o bezpečnost a vlčice zabezpečovali rod. Takhle to bylo naprosto perfektní. Musel jsem si najít nějakou vlčici, která by byla tohohle života hodna a já doufal, že v tomhle zasněženém údolí ji najdu. Viděl jsem poměrně daleko. Do všech směrů se táhl prostor, ale pořád jsem neviděl dostatečně. Naštěstí kus ode mne byly hory. Možná že tam bych našel větší štěstí a tak jsem tím směrem vyrazil. S každým krokem se mi ovšem zdálo, že začíná být více zima. Sice jsem mírně klesal, ale teplota klesala taky. Zvláštní.

//sněžné velehory

//jedlový pás

Bylo celkem chladno a začalo sněžit. Do toho mi začalo kručet v břichu a já litoval toho, že jsem vlčici vyhublé na kost daroval svůj poslední kus jídla. Kdybych nebyl tak galantní třeba bych teď nekráčel krajinou s naprosto prázdným žaludkem. Škoda. Mohla to být zábava, ale nebyla. Krajina byla krásná, jen co se jeden podíval kolem viděl všude sníh. Předemnou byla vysoká hora a já se rozhodl dojít až k ní, abych se podíval, kde to vlastně jsem. Musel jsem to tady prohlédnout, než zase vyrazím dál. A třeba tady nakonec najdu partnerku, kterou si dovedu domů jako správná Alfa. Zatím se mi nedařilo. Byla to škoda.
Vruuuum vruuum, které se ozvalo z mého žaludku mi jasně oznamovalo, abych se najedl. Netušil jsem sice kde bych tady mohl sehnat něco k jídlu, ale doufal jsem že jako lovec se zkušenostmi to půjde rychle. A když ne... otevřel jsem tlamu a vyplázl jazyk, abych mohl nachytat nějaké vločky na špišku jazyka. Byla to zábava pro mrňata, ale taky jsem věděl, že mi to dodá aspoň trochu potřebné hydratace. Žrát sníh ze země se mi nechtělo, protože bych se maximálně tak podchladil, ale pár padajících vloček rozpouštějících se v životadárnou vodu na mém jazyku neškodilo. Navíc trocha vláhy stačila na zahnání vyschlého pocitu v tlamě. Výstup do kopce, který mne čekal se nezdal jednoduchý. Nechtěl jsem zbytečně riskovat, takže jsem se zastavil a nachytal ještě pár chladivých vloček. Byl jsem na jejich chuť zvyklý, nebylo to poprvé, co jsem je využíval jako vodní zdroj. Shenn to nesnášel, ale mě to nevadilo. Patřilo to k naší práci. Chyběl mi jeho pitomej obličej a ještě pitomnější vtípky. Zaklapl jsem čelisti a vyrazil do kopce.

//sopka

//Ragarské pohoří

Vykročil jsem směrem k lesíku v údolí. Bylo fajn se takhle moct projít po novém prostředí. Doma jsem znal všechno, ale od té doby, co jsem byl na cestách, jsem si užíval všechno nové. Hlavně ty vůně. Ach, vonělo to tu tak… “To je smrad,“ zabručel jsem. Nikde nebylo vidět původce toho zápachu, který mi ježil chlupy na krku. Cítil jsem tu strach. Strach jsem cítil jako něco kyselého, ale nasládlého. Jako když sníte nahnilou nezralou bobulku. Maliny tak chutnaly na jaře, když třeba spadly na zem. Byla to nechutná chuť, a ještě horší vůně. Nakrčil jsem čenich a přešel z pohodového vycházkového kroku do poklusu. Nelíbilo se mi to, protože vůně strachu a paniky znamenala, že tu něco není v pořádku. A já hned měl zjistit, co.
Přímo přede mnou se objevila zasněžená jeskyně, která vypadala jako jedno z těch podivných sídel, které jsem na svých cestách viděl. Jenom tohle bylo menší a celkem zanedbanější. A taky smrdělo hůř. Normálně jsem z těchto podivných jeskyní cítil hlavně jídlo, ale tady to neplatilo. Zastavil jsem se několik kroků před tím podivným uspořádáním kamenů a sněhu. “Co vejráš,“ ozvalo se za mnou a já uviděl černou vlčici, která vypadala jako by chtěla někoho vyděsit, ale netušil jsem proč. Něco mi prostě na ní nesedělo. “Zdá se mi to tu zajímavé,“ odvětil jsem a sledoval její pohyby. Jako by nenašlapovala do sněhu, ale plula na něm. Trochu se mi zdálo, že sníh pod ní taje, což musela být jenom moje představivost. Vlčice mne obešla a stoupla si do vchodu, do kamenné jeskyně. “Jdeš dál?“ “Asi raději ne, nechci rušit,“ odvětil jsem. Na její tváři se rozletěl smutek, ale její oči jako by plály naštváním. Cítil jsem z ni nepříjemné pocity. Nebezpečí. Něco mi na ní nesedělo. Třeba jí jenom chybí nějaký to dobrý slovo nebo tak... Sledoval jsem jí pozorně. Byla hubená jako kostra. Skoro jsem až viděl její žebra. U mých nohou se válel zajíc. Měl jsem na něj chuť ale... "Na, vem si ho... Zasloužíš si pořádný kus jídla, vypadáš jako smrtka," pronesl jsem a hodil k vlčici zajíce. Mlsně se olízla, i když jenom tlapkou do něj šťouchla a víc si ho nevšímala. "Co tě to napadlo, takhle mi dávat dárečky, sám seš hubenej na kost," pronesla a jako by mne studovala. Chápal jsem tu obezřetnost. I když se mi vlčice nelíbila asi toho zažila hodně. Sama, venku. Nebylo se čemu divit, že je opatrná. "Budou brzo vánoce, hodlám nasbírat kladný body abych dostal něco pěknýho," pronesl jsem neurčitě. [smr]"Hahahaha,"[/smrt] rozesmála se vlčice a já na ni jenom nevěřícně zíral. Asi tu byl nějakej vtip, který mě unikal. "Vánoce, svátky klidu a pohody... Taky ti dám dárek... Můžeš jít," pronesla a já věděl, že to myslí vážně. Věděl jsem, že mě nechtěla pustit a tohle byla nápověda, abych šel. Kývl jsem hlavou. "Tak šťastný a veselý," řekl jsem a vyrazil směrem pryč.

//sviští hůrky

Sněhu tu bylo požehnaně, ne že by mi sníh vadil, byl jsem na něj zvyklý, ale asi byl už čas nakráčet někam do údolí. Někam, kde to bude bezpečnější. Minimálně, co se lavin týče. Lavin jsem se bál, měl jsem k nim respekt. Jedna lavina dokázala zabít spoustu dobrých a silných vlků. Byl jsem tedy celkem dost ostražitý, abych se náhodou nedopustil nějakého špatného pohybu nebo se nedostal do nezáviděníhodné situace klouzající ledové řeky. Na jeden den bylo těch dobrodružství s ledem až až. Měl jsem celkem hlad, minimálně posledních pár minut mi sebralo všechnu energii, kterou jsem v sobě ještě měl. Začal jsem se proto rozhlížet po něčem k snědku. V noci se lovilo dobře, ale za rozbřesku ještě líp. Nemohl jsem si noční dobu vybírat, takže jsem se rozhodl jít na jistotu a s čenichem u země jsem vyhledával stopu. Nebylo třeba stopovat něco konkrétního. Bylo potřeba stopovat hlavně něco. Najít pořádný kus žrádla mohla být v zimní krajině celkem výzva. Ale nebylo to nemožné. A pak, hle stopa. Zajíc. Musel tu mít někde noru. Hledání nor bylo poměrně jednoduché, co jsem ovšem musel zohlednit byla možnost, že mi uteče jiným východem než tím, který najdu. Když jsem se konečně dostal k noře uviděl jsem zajdu, jak si chrupká spokojeně na začátku. “Wuf, wuf jsem velký zlý vlk a tebe taky sním,“ pronesl jsem a čekal až se zajda vzbudí. Dostalo se přímo reakce, jakou jsem čekal. Zajda vyskočil do vzduchu a zamrznul. Chtěl vystřelit pryč, ale tam jsem stál já a jak byl rozespalý a zmatený, zaseknul se. Vteřina stačila a já měl v tlamě jídlo. A taky jsem ucítil bolest v zadní tlapce. Evidentně v noře nebyl jenom zajíc, čímž by se vysvětlilo i to, proč neležel uvnitř nory. Momentálně mě do nohy bodal poměrně naštvaný ježek. Nejspíše si v noře užíval zimního spánku a já ho vyrušil. Tiše jsem zavrčel, ale ježek si nedal říct. Jeho dupání a ňufání vypadalo, že se připravuje k útoku. Takže jsem zvolil taktiku ústupu, jídlo jsem už stejně měl. Začal jsem scházet do údolí.

//Jedlový pás

//Z druhé strany Ragaru

Připadalo mi, že není potřeba dávat na sebe pozor. Možná to bylo přehnaně sebevědomé, ale tak kdo by v mém postavení nebyl. Byl jsem Alfa, skoro… ne tak úplně, ale zároveň jsem nebyl nic míň. Nic míň, nic víc. Byl jsem a tečka. Nástupce, následovník, princ… Znělo to divně, ale bylo to tak. Takže jsem nepodceňoval sám sebe a tím jsem se dostal do téhle problematické situace. Pod nohama jsem měl led. Klouzalo to, ale držel jsem se. Drápy zaryté, co nejvíce to šlo, abych nespadl. Když jsem se odrazil a skočil, cítil jsem se jako pán tvorstva. To teď v téhle kaši neplatilo. Držel jsem se a doufal. Led se uvolnil hned po dopadu. Jen co jsem uslyšel křupání jsem se začal otáčet, ale bylo pozdě. Led se utrhl a já se ocitl na moři. Krása… Hezky se mi to povedlo, musel jsem se pochválit. Ironie. Nicméně teď nebyl úplně prostor na to přemýšlet o tom, co jsem udělal špatně, teď bylo potřeba jednat. Vyhodnotil jsem situaci. Led pod tlapkou se s křupáním začíná bortit. Bylo potřeba jednat hned. Rozeběhl jsem se po ledové kře a odrazil se od jejího okraje. Nemohl jsem si dovolit spadnout do vody. Mokrý kožich by znamenal v téhle pustině jasnou smrt. Moje tělo se napnulo, ledový vítr mi začal ničit plíce zevnitř. Cítil jsem, jak se plicní sklípky napnuly na maximum, když jsem se rozeběhl a odrazil. Teď se bolestně během letu začaly stahovat. A pak… náraz, překotný a zakončený během. Nemohl jsem hned zastavit, to by znamenalo pád. Běžel jsem. Ze skoku do běhu a začít pomalu zpomalovat. Když jsem se konečně zastavil byl jsem udýchaný. Až teď mi došlo, že jsem zadržoval dech. Otočil jsem se, abych viděl kru, která se rozpadla na malé kousky a pomalu se ponořil do hluboké ledové vody moře. Měl jsem štěstí… Ale kde to jsem? Pomalu jsem vykročil za novým krajem.