Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lucy se na mě pohrdavě zašklebila, jak jsem jí říkal to, co bylo zřejmé. Jenom jsem se na ni ušklíbnul zpátky. Když chce hrát takovouhle hru, proč ne... "Představ si, že jo," odvětil jsem na její poloviční otázku "vážně?". Zkoumal jsem pohledem její tlapku, kterou jsem momentálně držel ve své a snažil jsem se zjistit, jak bych mohl ten kámen dostat co nejobratněji ven. Vypadal, že si ho tam zarazila pořádně, asi jak poskakovala jako nějaké malé vlče cestičkou k vrcholku hor. Kdyby dávala větší pozor, tohle se jí nestane. Přemýšlel jsem, jestli kámen nevydloubnout drápem, ale to by jí nejspíše způsobovalo větší bolest, jak bych vyglal kámen ven. Musel se vytáhnout rovně nahoru a to bych drápem nezvládnul, potřeboval jsem ho chytit, což tlapkou nebude snadné. Ale na druhou stranu, pořád se to dalo vyndat poměrně snadno zuby, jen sebou nesmí tolik vrtět.
Jako by slyšela co si myslím, lehla si na zem a tím minimalizovala možnost, že se bude vrtět až se budu snažit ten kámen vytáhnout. Vypadala teď trochu více zoufale a míně nabroušeně. Nejspíše ji to opravdu hodně bolelo. Takže jsem nečekal a prostě jsem se sehnul k tlapce, chytil kámen mezi zuby a vytáhnul ho. Rychle, prostě, jednodušše. Odvrátil jsem hlavu a kámen vyplyvnul směrem pryč od nás. "Dobrý?" zeptal jsem se a pomalu si prohlédl její tlapku, než jsem ji položil velmi opatrně na zem. Krvácela jí rána mezi polštářky, ale já věřil, že se teď poměrně rychle zacelý, když už nemá žádnou překážku.

//Sviští hůrky

Nabízel jsem rámě dámě, aby nemusela pajdat úplně bez opory. Bylo mi jasné, že se jí nemůže jít moc dobře, když byla ve vzduchu cítit železitá vůně krve. Navíc jsem byl celkem rád, že se můžu konečně ukázat jako ten hrdina, co ji ochrání a pomůže. Cítil jsem se nějak silnější a celkově na výši. I když mi jí bylo líto, tohle mírné nakopnutí mého ega, že můžu být užitečný rozhodně neškodilo. Kráčel jsem tedy opatrně, když sykla, že se jí něco dostalo do tlapky. Pravděpodobně to nebude nic vážného, ale jeden nikdy nevěděl... Minimálně to musí být dost nepříjemné. Jen jsem si tak trochu pomyslel svoje, ale jinak jsem Lucy nic neříkal. Když přestala jančit, že ji to bolí a věděl jsem, že to je jenom tlapka, byl jsem trochu klidnější. Kdyby to bylo něco závažnějšího, asi bych se neubránil panice. Nerad jsem ji viděl jak trpí. Teď jsem ovšem věděl, že je to jenom nějaká nepatrnost. Ach ty vlčice. Ze všeho dělají tragédii a přitom ani nevědí, co je to bolest, protože tu za ně snášíme my. Byl to omezený přístup, který do mne byl vtlučen výchovou mého otce a zbytku mužského pokolení naší rodiny.
Kameny tu byly ostré a já se rozhodl dbát její rady a dávat pozor, zatím co jsem jí nabízel pomoc. Nechtěl jsem z nedbalosti dostat taky nějaký ten šutr do tlapky. Naštěstí si Lucy našla brzo kámen, kde se rozhodla usadit a já se tak konečně mohl v klidu podívat na to její zranění. "Jistě že ti na ni kouknu, ale nesmíš sebou vrtět," pronesl jsem. Nebyl jsem pečovatel ani jsem se neuměl postarat o velká zranění, to byla práce vlčic. A o malá zranění jsem se dokázal postarat hlavně u sebe. Takhle to u nás fungovalo. Pokud to bylo malé zranění, vlk si to vyřešil sám a nebo prostě jenom nezkuhral nahlas, dokud jsme se nedostali zpět domů. Tam už se o každého postarala jeho vlčice. Popravdě jsem tak nikdy neošetřoval cizí zranění, ale neznamenalo to, že bych nevěděl, co dělat.
Sedl jsem si před Lucy. "Pomalu ti zvednu tlapku," pronesl jsem s klidem a zvedl její tlapku blíže ke mně, abych se na ni mohl podívat. Vlastní tlapkou jsem držel tu její, což mi způsobovalo menší mravenčení v břiše. Snažil jsem se ovládat a prostě přistupovat k její tlapce jako k práci. "Máš zaražený kámen mezi polštářkem a jedním z prstů, ale nevypadá to, že by byl extra hluboko. Můžu ti ho vytáhnout jestli chceš," zhodnotil jsem situaci. Kámen opravdu vypadal tak, že půjde vytáhnout. Tím, že na něj nedávala už pak váhu byl pořád ještě trochu vystouplý nad její polštářek a mohl bych ho uchopit mezi zuby a vytáhnout. Jenže jsem taky věděl, že tohle není úplně něco vhodného, co bych měl dělat. "Mohl... Mohl bych ho vzit mezi zuby a vytáhnout..." dodal jsem, aby pochopila moje váhání. Pořád to byla parnterka někoho jiného a nejspíše jí chtěla zůstat, měl jsem nějaké způsoby a tak jsem čekal na její rozhodnutí.

//SG

Slunce stoupalo nahoru po nebi a dokonce s ním stoupala i teplota kolem. I když my dva se rozhodli vydat do hor, nebylo mi úplně chladno. Mohla za to teplota kolem? Nebo snad ten pohyb? Nebo snad cit, který se mi rozhořel v tvářích vždycky, když jsem pohlédl na Lucy? Netušil jsem, možná to bylo všechno a nebo ani jedno. Možná za to mohl prostě jenom oheň, který jsem měl uvnitř sebe. Stejně jako moje magie byla ohnivá, tak možná i má krev byla teplejší než ostatních a to mě rozpalovalo i teď.
Lucy pronesla, že máma jí umřela. Jenom jsem se na chvilku zastavil, ale pak ji zase následoval. Nemluvila o tom dál a ani to neřekla smutně. Prostě jen konstatování faktu. Tím se vysvětluje, proč není jako ostatní vlčice. Nikdo ji nenaučil, kde je místo vlčice a kde není. Je proto víc jako vlci, když ji vychovával otec... možná že to mi imponuje. Přemýšlel jsem nad tím, ale nahlas jsem nic neřekl. V podstatě jsem slovně na její sdělení o takové tragédii v rodině nereagoval. Lucy začalo zajímat, že mne nemůže představit své oficiální rodině, ať už to byl kdokoli a začala se zajímat o moje rodiče. "Táta je pořádnou Alfou. Stará se o celou smečku a popravdě to vypadá, že pár let ještě bude. Je silný a zároveň rozumný. Myslím, že by se mu tady v tom kraji líbilo, je tu spousta zvěře a prostoru, kam se mohou smečky rozrůstat. Otec je ve všem celkem obezřetný, umí taktizovat a logicky promýšlet další kroky pro dobro celé smečky. A pak ho vystřídám já, až nadejde můj čas. Máma je typická vlčice, nevím co bych o ní extra řekl, vychovávala sestry, stará se o úkryt a tak..." vychvaloval jsem hlavně svého otce a nejen proto, že byl můj vzor, ale i proto že o matce jsem toho moc nevěděl. Popravdě byla prostě jednou vlčicí z mnoha. Nemagická a slabá, potřebovala chránit a to můj otec nabízel. Já se s ní pořádně viděl naposledy, když odešla Nova s Vanyou, jinak jsem se s ní moc nebavil, ale ani mi to nijak nevadilo.
Kráčel jsem za Lucy, když ta najednou vypískla. "Jsi v pořádku?!" zeptal jsem se hned a nehledě na možnost, že si taky uženu zranění jsem k ní vykročil. "Co se stalo? Co můžu udělat?" ptal jsem se a nabídl jí svůj bok, aby se mohla opřít, abych ji mohl doprovodit na nějaké příjemnější místo, kde by si mohla sednout.

//Sopka

//Cedr

Kráčel jsem poměrně narovnaně za Lucy, ale i já cítil, jak mírně vleču nohy a každý krok je takový... no jako bych se lepil. Chtěl jsem si odpočinout, ale zároveň jsem ji v tom nemohl nechat ne? Kráčel jsem tedy za ní a jenom občasně jsem přidal do kroku, abych jí stačil. Ona má výdrž jako drak. Myšlenka to byla stupidní, ale já jich moc inteligentních nikdy neměl. Mluvila o tom, že by bylo vtipné najít útočiště s její rodinou. Viditelně jsem polknul, protože představa, že se někde mačkám v úkrytu společně s Etneym a jeho vlčaty.... Zježily se mi chlupy na zátylku. Vtipnější jí ovšem přišlo, kdyby v tom útočišti byl někdo z mojí rodiny. To mě opravdu rozesmálo. "Hahaháá," zasmál jsem se od srdce a zavrtěl hlavou. "Moje rodina tu rozhodně nebude. Shenn ví, že musí doma hlídat, než se vrátím a co vím, tak sestry jsou spokojeně ve svých vlastních smečkách po boku svých partnerů, jak to má být," pronesl jsem s úsměvem. Byl jsem o tom opravdu přesvědčen. To, že jsou všichni blíž, než jsem si myslel, jsem nemohl tušit.
Lucy začala vyprávět o svém otci a já poslouchal. Nevěděl jsem, co si z toho vzít. Proč se nechtěla se sourozenci byť polovičními vidět jsem chápal. To že svého otce odsuzovala jsem jenom přešel s mírnou nevolí v obličeji. Dle mého soudu měla vlčata svého otce milovat, ne ho odsuzovat za něco tak přirozeného, jako je roznášení vlastního genu dál. "Popravdě... mluvíš pořád o otci, ale co matka?" zeptal jsem se. Nebyl jsem citlivý dost na to, abych pochopil, že třeba zemřela. A tak mě to přirozeně zajímalo.

//hůrky

Lucy se rozhodla, že jdeme a nebude odpočívat. Trochu mě to trápilo, protože vážně vypadala unaveně a vyčerpaně a já bych nějakou tu opravdovou přestávku ke spánku taky uvítal. Jenže ona řekla a já se choval podle toho. Ne, že bych byl podpantoflák, ale nehodlal jsem ji rozčilovat kvůli zbytečnostem. Pak pronesla, že půjdeme do těch velkých hor a než tam dojdeme, tak si odpočineme. Kývnul jsem na to hlavou, protože to znělo jako celkem dobrej náad. Nemělo se mi to tak moc líbit, ale představa, že s ní strávím nějkaý ten volný čas mě naplňovala poměrně veselou náladou. Usmál jsem se na ni. "Možná si budeme moct odpočinout v nějakém úkrytu, kde nebude pravděpodobnost, že potkáme někoho z tvojí rozvětvené rodiny," pronesl jsem. Momentálně jsem nemyslel Etneyho a děti, ale zbytek její familie. Netušil jsem jak mohla být velká, ale jejího otce nebo matku bych potkat nechtěl. Ne teď.
Kráčel jsem za Lucy jako její stín, ale vlastně to bylo jen proto, že jsem takhle mohl obdivovat líp její postavu. "Popravdě mi přišla celkem přátelská, na to že tě neznala byla odvaha sem poměrně v klidu přijít... Mohla jsi být příšera," uchechtnul jsem se. "Ten její větvičkovej přítel nebude problém, kdyby si zase moc vyskakoval, tak bych ho přelomil vejpůl," podotknul jsem. S takovou souchotinou jsem si nedělal moc velkou hlavu. Kdyby se mi nelíbil, prostě bych ho zamáčknul jako nepříjemný hmyz.

//SG

//Úplně v pohodě, tahle hra mě moc baví, takže si počkám klidně

Lucy vypadala zaskočeně z toho všeho. Trochu mi vadilo vidět ji takhle posmutnělou. Byl jsem zamilované štěně, které na ní upíralo rudá očka a rozhodně se mu nelíbilo, že je z něčeho v tak špatné náladě. Usmála se na mne, ale byl to unavený úsměv, který prozrazoval, že se rozhodně necítí úplně nejlépe. Dovolil jsem si k ní udělat krok a s přikrčenou hlavou jsem se jí díval do zelených očí. "Jestli si chceš odpočinout, tak můžeme a pak vyrazíme? Pohlídal bych to tu, aby ses mohla prospat," navrhnul jsem jí. Nejraději bych jí teď objal, protože mi opravdu přišla nesvá. I když se usmívala, viděl jsem, že všechno není úplně v nejlepším pořádku. Jenže jsem věděl, že si něco takového jako obejmout ji nemohu dovolit. A nechtěl jsem jí přidávat, už tak toho měla v hlavě nejspíše dost a potřebovala se prospat, orpočinout si. Jen jsem se na ni tedy pozbudivě usmál a doufal, že nabídku přijme a odpočine si. "Jak jsem říkal, v čekání a přečkávání jsem mistr," dodal jsem s hlavou pořád svěšenou mezi ramena, abych jí viděl pořádně do očí.

Pohledem jsem si Beliala změřil. Vypadalo to, že Rowenu celkem slušně tahá za fusekli. Nebo mi to tak alespoň přišlo z jeho slov. Prý že vlčic běhají stovky, však ale Lucy je jen jedna... Vypadalo to, že ho nudím, ale já tu nebyl od toho, abych ho bavil. Měl jsem ho hlavně hlídat, protože i když byl partnerem sestry Lucy, nemusel mít úplně dobré úmysly. A podle toho jak mluví o vlastní družce ani nemá... Takže popravdě jsem byl rád, že odchází. Když se zvednul a zamířil k Roweně a Lucy, zůstal jsem stát a sledoval z povzdálí. Nechtěl jsem vlčice rušit, i když můj konverzační partner odešel. Nevadilo mi sedět a vyčkávat, užívat si dne. Pak jsem se podrbal za uchem a no... nebylo nic jiného, co bych mohl dělat, takže jsem se prostě rozhlížel po lese.
Rowena se ještě s Lucy bavila, ale pak i ona zvolila odchod. Možná doufala, že Beliala doběhne, ale do toho mi nic nebylo. Jen jsem ji vyprovodil pohledem a mírným kývnutím na rozloučenou. Zvedl jsem se ze země a vykročil k Lucy. "Pořád chceš jít do hor?" zeptal jsem se, ale spíš řečnicky, protože jsem věděl, jak moc ji hory lákaly. Bylo to na ní vidět, už když o nich mluvila poprvé.

květen 9, Stín

Moje tělo leželo na vlkovi, který mi vyrval z krku chlupy, maso a místo teď bolelo a krvácelo. Díky adrenalinu jsem ale necítil, jak moc mě zasáhnul. Co mu šiblo? To se fakt chtěl porvat? Proč? Co jsem mu udělal? Hlavou mi výřila změť myšlenek, ale nebyl moc čas na to, se jimi zaobírat. Proč taky. Nebylo už co řešit. Vlk ležel pod mým tělem a já věděl, že jeho tělo nemůže nápor vydržet dlouho. Kopal sebou a házel pod mým tělem, takže mě nepříjemně poškrábal. A já stal před otázkou. Mám povolit a pustit veškerou sílu na jeho hrudník a zmítající se tělo? Nebo ho mám pustit.
Byl to jen okamžik. Chvilka, kdy jsem žongloval s otázkou vlkova života. Bylo to lákavé, mít někoho takhle v hrsti...
Vstal jsem na všechny čtyři a odskočil od vlka, který se zmítal v panice na zemi. Výhružně jsem vrčel. Pokud něco zkusí znovu už bych mu nedal druhou šanci.

květen 8 Stín

Ten malej rachitickej vyžírka, kterej se mi tu momentálně snažil něco dokázat, se mi zavěsil na tlapku, ale já ho odkopnul, jako by to bylo pírko. V noze mi zůstal maximálně tak kus nějakýho jeho gemru nebo sliny. Nechutný tohle to. Jak nízko můžou někteří vlci klesnout? Nedokázal jsem si představit sebe jako takovéhleho tlamoubušila, který se vrhá na prvního kdo jde kolem jenom proto, že je moc línej nebo možná aby si dokázal, že není zase takovej odpad společnosti?
Najednou mi ten všivák skočil na záda a zakousnul se mi do zátylku. Cítil jsem ve vzduchu krev, protože mi prokousnul kůži. Takže tohle rozhodně nebylo jenom nějaký cvičný laškování. Jenomže, jak na mne dopadla jeho váha vyvedlo mě to z rovnováhy a spadl jsem na zem. A přímo na vlka. Jeho malinkaté tělíčko muselo být pod mým monstrózním dost pochumlané. Jenže si za to mohl sám, neměl mi skákat na krk.

Povídal jsem si s tím vlkem, ale už mě to trochu přestávalo bavit. Mnohem raději bych trávil čas s Lucy. Tihle dva sem přišli jen tak a popravdě jsem se začínal bát, že se tu brzo objeví Etney a bude to... No náročnější na vysvětlování. Lucy se pořád bavila se svou sestrou, ale já doufal, že to brzo uzavřou a budeme moct vyrazit na výlet do hor, na který se tak moc těšila. V horách by to teď mohlo být pěkné a příjemné. Usmál jsem se a pohledem jsem zavadil o Lucy a její sestru, které stály kousek od nás a povídaly si. Lucy působila strašně hezky a přišlo mi, že se i uvolnila. Slušelo jí to, když byla v klidu a nemusela pořád nad něčím přemýšlet. Sice asi vlčice řešily něco důležitého, ale Lucy měla uvolněný postoj, který prozrazoval, že se uvolnila. Nebyla napnutá jako struna a to jsem viděl rád.
"Ehm...co..." vyrušil mne Belial, který si evidentně všiml toho, že na vlčici koukám. To, že jsme se bavili o nějakých bozích jsem popravdě provejral na Lucy, protože mne nějaký předstíraný magický božstvo nezajímalo. Hodně nadaný magický vlk se mohl vydávat za boha tam, kde mu to žrali. "Já... je to moje partnerka, ty snad na tu svojí nekoukáš občas jako bys ji viděl poprvé?" zeptal jsem se... nevinná lež mi sklouzla z tlamy.

Stín 7 květen

Vlk byl jako otravnej komár, kterého je potřeba zašlápnout. Rozmáznout ho hezky a do krve. Jenže jak bych mohl někoho jenom tak prostě zaplácnout a sejmout? Jak bych mohl někomu vzít život? Budoucí alfa ale bude rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo ne... Zamračil jsem se a znovu zavrčel. Uši stažené k hlavě. Pořád jsem to bral jako cvičný zápas, pokud se bude i vlk chovat férově. Jenže on začal zase pindat jako baba. Nebylo to vůbec příjemné. A pak po mě skočil a zakousnul se mi do nohy. Nečekal jsem, že bude takhle rychlý. Popravdě mě to mělo napadnout, protože vlk nevypadal jako bojovník či voják, spíš jako vyžírka a nebo mrchožrout a ti byli vždycky rychlejší. Jen co se do mne zakousnul jsem vykopnul. Částečně to byl reflex, ale zároveň to taky byla dobrá obrana, která mohla vlka odkopnout dozadu v lepším případě a v horším mu i rána mohla roztříštit lebku.

květen 6 stín

Koukal jsem na toho vyzáblého pitomečka, který mi nesahal ani po špičky tlapek. Nebylo na něm nic, ale vůbec nic zvláštního. Jen na krku měl nějakou mrtvolu nebo co... sám teda vypadal, jako by chcípnul. Ale evidentně byl přírodním vysíračem, protože ne a ne toho nechat. Navíc to vypadalo, že si evidentně nějaký ten souboj užije a já neměl nic proti cvičné srandě. Zabíjet někoho jen proto, že byl otravný bylo pod mou úroveň, ale trochu mu načechrat srst... to byla jiná. Mrštně vyskočil na všechny čtyři a poskakoval jako čertík z krabičky. Já se ovšem teprve musel zvednout. Rozpohybovat kolos jakým jsem byl, nebylo nic jednoduchého. Když jsem se postavil jenom jsem se přikrčil a zavrčel. Nechával jsem to na něm ať si rozhodne, jak chce souboj vést. Mohl by mi uskakovat a utíkat do nekonečna, to bylo jasné, ale já neměl potřebu ho pronásledovat.

Popravdě v tomhle jsem byl poměrně jednozávitový, takže jsem nestíhal slyšet o čem se bavily vlčice vedle. Pokud jsem měl na něco upřenou pozornost, sledoval jsem jenom to. Takže jsem teď sledoval jenom to, co mi říkal Belial. Který pronesl, že tedy je Belial. Belial a Rowena. Musím si to zapamatovat. Střihl jsem mírně ušima a mrskl ocasem. Mluvil o tom, že takhle barevný je od narození, což jsem mu prostě věřil, proč taky ne. "Zajímavé," pronesl jsem zamyšleně. Třeba jeho máma jedla moc trávy na pročištění střev když ho čekala a trochu toho barviva skončilo na kožichu vlka? Netušil jsem, jak tohle funguje a ani jsem se v tom nehodlal šťourat.
Pak začal mluvit o něčem, co mě trochu překvapilo. "Pseudobožstvo?" zeptal jsem se taky šeptem. Netušil jsem, jestli tohle není nějaká tajná vlčí informace, kterou nemají vědět vlčice a proto šeptáme. Dávalo by to smysl, že tu některé věci vlčice prostě nebudou vědět, proč taky zatěžovat jejich pomalejší a menší mozečky věcmi, které je nemusí trápit že? Poslouchal jsem, co mi chce Belial říct.

Květen 4 Stín

Vlk byl jednoznačně vysírač, kterej nerespekovat osobní prostor ostatních. A pak začal mluvit o tom, že je na lovu mamlasů nebo co a jestli já jsem mamlas. Popravdě mě začínal otravovat a nudit. "Začínáš být otravnější než jakákoli vlčice nebo lejno na tlapce. Mám ti snad rozbít držku, proto jsi sem přišel? Nebo máš nějakej jinej zájem? Zlomenou kost nebo natržený ucho? Řekni si, nemám problém s tím si to s tebou vyřešit ručně stručně, ale tyhle kecy si nech pro někoho, koho to zajímá. Dohadovat se jako stará babka, to fakt není nic pro mě," povzdechl jsem si a zvednul jsem se. Musel vidět moji nasvalenou postavu. Síla ze mne přímo zářila. Nechytil bych ho, kdyby se rozeběhnul, ale to bych ani nezkoušel. Stačilo by mi ho jenom chytnout a křup. Bylo by po něm. Nechtěl jsem ho zabít, popravdě jsem nikdy nikoho nezabil, ale byl jsem prostě vlk, chlap. Chlapi si rozbijou čenichy a pak jsem v klidu, nehrajou tyhle psycho hry jako vlčice.

Doufal jsem, že teď už bude všechno v klidu. Vypadalo to, že vlk se uklidnil. Rowena uklidnit nepotřebovala, ta se chovala celkem v klidu, ale něco mi prostě nehrálo na jejím pachu, který se až tak moc podobal pachu Lucy až mi z toho šla hlava trochu kolem. Musel jsem se uzemnit pohledem na svoje vlastní tlapky. Vypadalo to, že vlčice si chtějí pokecat a já je popravdě nechtěl vyrušovat při tomhle osobnějším rozhovoru, ale na druhou stranu jsem nechtěl opouštět Lucy. Mohla by mne potřebovat a tak jsem tu chtěl zůstat. Obrátil jsem tedy svou pozornost na vlka a rozhodl se navázat rozhovor s ním, zatím co Lucy se bavila s Rowenou. Přišel mi jako někdo, kdo je sice trochu výbušnější, ale to byla Lucy taky. Když se takhle nad tím, co říkal před tím jeden zamyslel, bylo to celkem logické, to co říkal.
Udělal jsem krok stranou a usmál se na Lucy, abych jí naznačil, že nikam nejdu, jen jí a její sestře nechávám prostor, aby si probraly co potřebují. Svou pozornost jsem pak upřel na vlka. "Belial, že ano?" ujistil jsem se jenom, že si jeho jméno pamatuju dobře. "Kdes sehnal takovou barvu kožichu, působí to celkem magicky," zeptal jsem se a obdivně se na vlka kouknul. Byla to taková ta příjemná malá konverzace, která nikomu nemohla ublížit. Navíc pokud byl jeden svou maskulinitou jistý, mohl v klidu skládat komplimenty jiným vlkům. Chtěl jsem si s ním prostě pokecat, abych dal prostor Lucy, ale i proto, že mě jeho zbarvení zaujalo.