Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jižní Galtavar

Lucy působila divně. Mírně se třásla, jako by jí proudil podivný záškub něčeho neznámého. Netušil jsem, jestli za to může to, že se vrátila do tohohle lesa, který jí tak dlouho byl vězením. Možná ano, ale možná k tomu měla jiný důvod. "Všechno bude v pořádku," zašeptal jsem za ní, jak jsem ji následoval do útrob lesa. Nervozita na Lucy byla patrná velmi, ale její hlas byl hodně odhodlaný, jako hlas pravé bojovnice, která rozhodně nebude nechávat někoho, aby si s ní zahrával. A popravdě, já bych nechtěl skončit na druhé straně jejího hněvu a odhodlání. Krátce mne objala a i to malé objetí působilo jako lektvar, který ve mne rozdmýchal zase ten plamínek zamilovanosti. Byl jsem naprosto omámen touhle vlčicí a ani jsem si neuvědomoval všechna nebezpečí, která z toho koukala. Když se po letmém dotyku odtáhla cítil jsem prázdno.
Mírně jsem se rozhlédl, ale měla pravdu. Nikdo tu nebyl. I když... "Oni ne, ale někoho cítím," podotkl jsem a tiše zavrčel. Ještě jsem netušil jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé, ale já byl ochranitelský. Ne vůči lesu, ale vůči Lucy. Najednou se ke mně otočila a v očích zelených jako jarní tráva měla podivnou jiskru zlosti. A pak... pronesla tak krásná slova. "Dobře," řekl jsem jenom, ale znělo to spíš jako vydechnutí, protože mi docházel dech. Jak mohla takhle lehce mluvit o něčem, jako že jsme partneři a tenhle les nám patří.
Následoval jsem bez okolků Lucy, která se nesla. To já takhle elegantně neuměl, ale ani jsem to nepotřeboval. Moje nasvalené tělo působilo samo o sobě jako dostatečný důkaz mé hrdosti a nadřazenosti. Lucy tu byla od toho, aby vypadala jako nádherná ozdoba téhle smečky, já v roli hraného Alfáka zase působil jako typický bouchač. Lucy bal krása a já svaly. Působilo to až komicky, jaký rozdíl mezi námi byl. Stoupl jsem si vedle jejího boku, zhruba tak metr od ní. Kdyby něco chtěli zkusit nebylo taktické být u sebe. "Zdravím," řekl jsem jenom a pak sledoval Lucy a ty dva. Byl to vlk, který byl zelený a vlčice, která byla modrá. Vypadaly jako by právě vylezly z cirkusu, ale nesoudil jsem. Chtěl jsem počkat, abych věděl, co je sem přivedlo.

9/10 duben seilah

Seilah byla opravdu milá slečna. Dobře se s ní povídalo a evidentně se momentálně plácala v době, kdy je jeden celkem trávný. "Jistě, že můžeš někomu věřit. Minimálně mě nebo své matce," pronesl jsem. Nehodlal jsem ji ponoukat, aby věřila někomu z nevlastních sourozenců, protože ty jsem sám neznal. "Pokud to někdo s tebou myslí dobře a neubližuje ti, měla bys mu věřit. Taky pokud ti to třeba řekne někdo, komu už stejně důvěřuješ," dodal jsem a kývl hlavou. Bylo mi, jako bych svoji vlastní dcerku vychovával k tomu, jak se má chovat a co má dělat a to jsem ani žádnou dceru neměl.
Pak začala mluvit o tom, jestli ji nechci učit já. "Hmm," mírně jsem se zamračil. "A neměla by tě spíše vychovávat matka? Já nemám úplně čas na to se o někoho starat a pečovat, moje výuka by tedy byla poměrně drsná, nejednal bych v rukavičkách," vysvětlil jsem jí. Učit ještě ano, ale rozhodně bych o ni nepečoval a nestaral se o každou její bolístku. Pokud by neudržela krok s výukovým tempem byl by to její problém a já nehodlal plýtvat čas na někoho, kdo to s brekem vzdá při první nepořízené.

//Rozkvetlá louka přes paseku

Kráčel jsem poměrně uvolněně za Lucy. Bylo to fajn se moct takhle proběhnout v krásném teple jarních paprsků. Byl jsem rád, že mě Lucy nakonec vzala namilost, i když naše setkání v lese nebylo úplně dobré. První dojem jsem u ní ztratil, ale dle všeho jsem to vynahradil. Lucy nesouhlasila s tím, že by ji Etney zavřel v lese. "Když myslíš," řekl jsem jenom, ale dál jsem si myslel svoje. Ne, že bych jí to nějak zazlíval. Přeci jenom to byl její partner nějakou dobu a určitě s ním zažila mnohé, měli spolu i potomky pro vlčíšovi rány, takže bylo jenom jasné, že ho bude hájit. Jenom jsem doufal, že ta její obhajoba nebude mít moc dlouhého trvání. Přestaň na ni myslet nebo to bude vidět až moc! Napomenul jsem sám sebe a popravdě jsem byl rád, že se blížíme do lesa, kde bude zima. Horkost mi pomalu stoupala tělem a to nejenom z okolního počasí, ale i z Lucy, která se zastavila u krtince a se zájmem si ho prohlížela. Ve vycházejícím slunci se její hnědá srst na krku a čele leskla odstíny mědi. Vypadala opravdu nádherně.
Vypadalo to, že na otroky dočista zapomněla, což mi nevadilo. Užíval jsem si toho, že jsem venku v tak krásný den a s tak krásnou společností. "Jak si přeješ, budu dělat jenom to, co budeš chtít. Však jsi Alfa, že ano," prohodil jsem šibalsky. Bylo mi jasné, že kdybych chtěl, tak bych ji dokázal přeprat. Stačilo by ji chytit a bylo by. Byla by moje, jenom moje. Ale ne, nebyl jsme hrubiján jako otec a chtěl jsem, aby mi sama vlezla do pelechu. Takže jsem se usmál a vykročil jsem za ní do lesa, který podivně páchnul.

//Cedr

//rokle

Snažil jsem se udržet tempo. Popravdě jsem to nechával na Lucy, kudy nás povede, protože já se tu nevyznal. O to víc jsem si dával pozor kam šlapu a to mne stálo rychlost. Vlčice se tu nejspíš vyznala a tak si nemusela dávat takový pozor. Pohledem jsem přeletěl okolí, které bylo rozkvetlé. Jaro se tu projevilo poměrně brzo a já doufal, že případné opožděné dubnové mrazy nezničí tuhle nádheru ještě v zárodku. Úplně jsem nepochopil, proč mluví o otrocích a ani jsem nepochopil její záměr. "Ah, takhle to myslíš," pronesl jsem protáhle, když jsem pochopil, že by chtěla reálného sluhu, který by se o ní staral. Chtěla i někoho, kdo ale neodejde. "Jestli budeš chtít, tak ti nějakou pěknou otrokyni najdeme. Nemyslím si, že by to byl problém, některé vlčice je snadné zlomit a ještě bude ráda, že má kde být," dodal jsem a v očích se mi zablesklo. Vlčice jsem popravdě bral spíše jako majetek, se kterým se mohlo libovolně nakládat. Ne, tedy svou partnerku, tu bych tak nebral. Ani faktickou ani možnou. Ale všechny ostatní vlčice mi byli podřízené od přirozenosti no ne?
Pak začala mluvit o přátelství. A já ji poslouchal. Evidentně její problém byl větší, protože kromě toho, že jí ten její hulvát odtrhnul od reálného světa ji postavil do situace, kdy ji odtrhl od přátel. Etney se mi méně a méně líbil s každým jejím slovem. Mírně jsem zavrčel. "Přijde mi to, nebo tě tvůj partner prostě odstřihnul tím, že tě uzavřel povinnostmi v lese... proto sis nemohla najít přátele a teď jediný koho máš je on. Je nuchutný, jak si tě zavázal," pronesl jsem soud, jako bych mluvil o počasí. Bylo to nechutný, ale zároveň chytrý. Měl jistotu, že mu Lucy neuteče až prokoukne jaký je hovado, protože takhle nebude mít kam jít. Chytrý, vážně chytrý.
Lucy najednou přidala do kroku a já musel přidat taky, nejspíše se už moc těšila domů, nebo ji donutilo k úprku něco jiného. Netušil jsem co. Neptal jsem se, jen jsem přidal. Prostě jsem ji následoval ať už utíkala před čímkoli. Pachy její rodiny se ke mně nedonesly, neměl jsem tak pečlivý čenich.

//JG přes paseku

8/10 duben seilah

Podíval jsem se na vlčici a poměrně očividně jsem dával najevo svůj nesouhlas s tím, že si myslí, že jsou všichni vlci milí. "Zlý vlci ti nemusí jenom ublížit fyzicky, ale můžou ti ublížit i jinak víš... A abys někomu mohla věřit, měla bys s nimi nejdřív strávit nějakou dobu a poznat je. A hlavně bys jim neměla hned říkat kdo jsi, kde bydlíš nebo tak. Svět je plný nebezpečných vlků, ktečí by toho mohly využít," snažil jsem se jí poradit, komu by měla věřit a komu ne. Popravdě na to nebyl žádný speciální způsob, jak poznat hodné a zlé vlky, ale byla jistá pravidla, která by jí mohla pomoct.
"Vlčice nikdy nemůže být silnější než vlk. Ano jako nějaký prašivý vořech určitě silnější budeš, ale nikdy vem si třeba mě. Mě bys nepřeprala, ani kdyby ses sebevíc snažila... Když si najdeš nějakého vlka, který tě bude chránit, tak to pro tebe bude určitě bezpečnější," sdělil jsem jí a pohledem se trochu zasoustředil na vodu. "Ale na to jsi ještě malá. Až budeš větší určitě potkáš někoho, kdo bude tím pravým," dodal jsem.
Mírně jsem se usmál, když začala o Lucy mluvit jako o té úžasné vlčici, kterou bezesporu byla. Ach, tak moc mi chyběla i když mě nechtěla.

Duben 7/10 seilah

Pokýval jsme hlavou, protože tohle vlče mělo momentálně pravdu. Možná bych neměl říkat vlče, ale spíše mladá slečna. Seilah už ztrácela na vlčkovské baculatosti a spíše se mohla považovat za dospělou než za vlče. Měl bych o ní tak i přemýšlet. Bylo jasné, že pořád věří pohádkám, ale měla by z toho vyrůst... a to nejlíp hodně rychle, protože svět nebyl pro vlčice dobrým místem, pokud neměli pořádnou ochranu. A tu Seilah ani její sestry či matka neměly. "Měla bysis dávat pozor, komu věříš, aby ti nemohl každý věšet na nos takovéhle nesmysly," podotknul jsem a pak už ji zase jenom poslouchal.
Musel jsem se zasmát, když řekla, že mám zase pravdu. "Hahaha," zasmál jsem se, ale ne jí, spíše jsem se smál tomu, co řekla. "Jsem tady na tom světě o nějakej ten pátek dýl než ty, tak je jasné, že budu vědět víc ne? Jednou taky budeš moudrá, ale to budeš muset být starší," řekl jsem jí. "A taky jsem vlk, je naší povinností vědět o všem všechno, kdo by se o vás o vlčice pak staral, že?"
Mluvit o Lucy se mi líbilo. Ona se mi líbila. Všechno na ní bylo dokonalé a perfektní. Vůbec nebyla jako ty vlčice u nás, které nebyly schopné vlastního myšlení. Sice mne trochu zaráželo, že ovládá magii, protože to bylo nepřirozené pro vlčici, ale... věděl jsem, že se to děje. Srdce se mi rozbušilo, když o ní začala mluvit a blbě jsem skrýval, že se mi opravdu její matka líbí. Měl bych si dávat větší pozor sakra... "Lovil jsem s tvou matkou, je to výborná lovkyně a skvělá společnice." Doufal jsem, že tohle vysvětlení jí bude stačit.

//Přímořské pláně

Kráčel jsem opatrně dolů, abych si nezlámal hnáty. Lucy vážně uměla vybrat cestu. Nestěžoval jsem si ovšem nahlas, jen jsem si prostě dával pozor na to, kam šlapu. Snažil jsem se tedy jít opravdu obezřetně, ale po očku jsem sledoval Lucy, jestli ona zvládá. "Jistě, takový otrok by se nám hodil, ale na co otroky, když máš smečku. Každý v ní má svoje postavenní, funkci a taky pro tebe všechno dělá s úsměvem, není to lepší?" prohodil jsem a mírně se zachvěl, jak mi tlapka přejela po kluzkém kameni. Bylo to tu vážně nebezpečné a tak jsem si dával fakt o to větší pozor, kam svoje masivní tělo posouvám.
Pak začala mluvit o tom ostrově. "My dva...samotní... od všech." Slyšel jsem jí říct a to jako by ve mně vzbudilo další nával teplé lásky. "Mohlo by to být příjemné místo, kde by nás nikdo nikdy nenašel ne?" prohodil jsem jenom a pak si uvědomil, že se zase začínají v mém břiše komýhat motýlci. "Nechci, aby ses vysilovala nějakým zbytečným mostem. To přejdeme v pohodě," řekl jsem jí, když začala mluvit o tom, jak by udělala most. Popravdě jsem nechtěl, aby se moje princezna vysilovala víc než je potřeba. Lucy není princezna, je královna... Šel jsem za ní a koukal se tak na všechny její křivky. Snažil jsem se být ale taktní a nevejrat na její pozadí moc.
Pak začalo stoupání a tak jsem měl co dělat hlavně se svýma nohama, takže jsem se obrátil pohledem k nim, abych někde neuklouzl a nenabil si čenich. Pád by opravdu byl velmi nepříjemný. Lucy postupovala poměrně svižně a ladně kupředu. "Nikoho tady nemám, potkal jsem jen Seilah, tvého partnera a tebe. Jinak jsem s nikým nemluvil," řekl jsem jí. Při vyslovení slov "tvého partnera" bylo z mého hlasu jasně cítit napětí. "Doma mám hlavně Shenna, to je můj bratr, je pro mě víc než by přítel kdy mohl být. Věřím mu se svým životem i smečkou," prozradil jsem jí něco o sobě.

//Za Lucy

6/10 duben Seilah

Poslouchal jsem vlčici a snažil se potlačit smích. Úsměv se mi ovšem zadržet nepodařilo. "Víš Seilah, možná ti to někdo řekl jenom pro to, aby ses tolik netrápila tím, až někdo v tvém okolí zemře. Ale věř mi, pokud se tady vrací mrtví zpět k životu, je tu něco hodně špatně," sdělil jsem jí a doufal, že ji tohle trochu uklidní. Sám jsem si myslel, že jí to někdo nakukal prostě jenom pro to, že byla moc malinkatá a nechtěl ji tím zatěžovat. Co kdyby ovšem ona někam skočila, jen proto, že by si myslela, že se jí nemůže nic stát? To ten chytrák nedomyslel.Cesta do pekel byla dlážděna dobrými úmysly.
Pak se obrátila na vlastní mínění o sobě samé. Začala mluvit o tom, jak chce rodinu a smečku. "Na smečku si musíš sehnat dobrého partnera," podotkl jsem. Mohla si to vyložit všelijak, ale já to myslel hlavně tím, že vlčice nemůže mít sama smečku. Seilah ovšem byla chytrá a mohla si to přebrat, že ve dvou se to lépe táhne. "Tvoje matka je výborná lovkyně, to máš pravdu. Třeba by tě něco z toho naučila," při zmíňce o Lucy jsem se nedobrovolně uculil a tlapkou začal hrabat v zemi.

Bylo to fakt krásné. Klidné a příjemné. Kdybych mohl, tak bych odsud neodcházel. Prostě bych tu zůstal s Lucy do konce svých dní. Jenomže mi bylo jasné, že tohle nepůjde. Nemohl jsem být sobecký a nechat všechen svůj život v prachu. Musel jsem se prostě starat o druhé. A to nejenom o to, co chce Lucy, ale i to, co po mne chtěl otec. Získat zkušenosti a najít si partnerku, to jsem musel a to jsem chtěl splnit, i když mi teď bylo tak nějak hezky. Lucy pronesla, že by chtěla do hor. Ale zároveň, že má nějaké povinnosti, které je potřeba zařídit. "Můžeme klidně vyrazit do lesa a pak se vydat do hor, podle tvojí libosti," pronesl jsem s úsměvem, protože jsem byl rád, že tak budu moct být s vlčicí déle. I kdyby jenom o jeden moment déle, pořád to pro mne bylo lepší, než ji muset jen odvést domů a koukat se, jak si užívá život s Etneym.
Koukal jsem se na moře a byl jsem spokojený. Bylo krásné, jak se o něj opíraly paprsky slunce a jak se vlnky podivně vlnily. Bylo to zajímavé a zároveň jaksi uklidňující. Teplo mi hřálo kožich a bylo to naprosto perfektní. Celá tahle vteřina života, byla naprosto dokonalá. Pak jsem si všiml, že se Lucy otočila pohledem na mě a tak jsem se mírně překvapeně podíval na ni. Její pohled mne vtáhl do sebe a tak, když se o mne opřela, neuhnul jsem nejenom tělem, ale ani pohledem. Mírně jsem se zachvěl pod jejím dotekem. Trval jenom chvilku, ale i tak jsem zahořel láskou, protože tohle byl důkaz. Důkaz, že i když to ona popírala, tak ke mně něco cítila. I kdyby jen jako k příteli... jenže pak se omluvila a to byla ta poslední tečka. Kdyby to myslela jen z kamarádství, neomlouvala by se. "Neomlouvej se," řekl jsem trochu i přísně. "Nikdy se neomlouvej za něco, co cítíš," dodal jsem milým a tichounkým hlasem. Pak jsem ji následoval, protože se zvedla k odchodu. Možná bych byl rád, kdybychom našli v lese Etneyho. Mohl bych mu rozbít tlamu a Lucy se s ním jednou provždy rozloučit. Konečně by byla volná. A vem to čert, i kdyby se mnou pak nechtěla být, byl bych radši, že je svobodná než s tím blbcem. "Taky se mi to tu moc líbilo," podotknul jsem s úsměvem a následoval ji.
Mluvila o ostrově v dálce a o tom, jak by se na něj dostala. "Nezkoušel bych tam doplavat, protože to by tě mohlo stát život... Ale mohl bych tam zkusit doplavat já, jestli chceš, zjistit co tam je, nebo bych vymyslel nějaké plavidlo a tak bych tě tam dostal," pustil jsem se do přemýšlení a vymýšlení plánů. Stačilo říct a já bych ji tam dostal.

//Za Lucy

5/10 doben seilah

Mladá vlčice se poměrně nepříjemným způsobem stáhla do sebe. Podle všeho byla smutná z toho, že jí umřel kamarád a navíc tak hloupým způsobem. Musel jsem se přemlouvat, abych se neuculil. Smát jsem se nechtěl, ale popravdě mi mírně zacukaly koutky. Byla to vtipná smrt a poměrně vtipná záchraná před ní. Zakopnout a jenom díky tomu neumřít? "Asi mu nebylo přáno," pronesl jsem celkem jistě. Pokud někdo zemřel, tak to prostě bylo tak, jak to příroda chtěla. Jenomže mi bylo jasné, že tohle malé pískle ještě neví, jak to na světě je. "A určitě je teď na mnohem lepším místě," dodal jsem a pokusil se tak vlčici uklidnit.
Její další slova se týkala hlavně toho, že neví, co sama se sebou. Popravdě jsem si všiml, že tohle je u místních mladých poměrně značný jev. Nedostatek výchovy vede k absenci vlastního směru. U svých vlčat bych nějaké přemýšlení o tom, co budou zatrhnul. Prostě budou mít svoje místo, já měl svoje a nestěžoval jsem si. A energii jsem si mohl investovat do jiných věcí. "V lovu se zlepšit můžeš určitě, ale ohledně pečování o ostatní na tom bys měla zapracovat rozhodně, jak bys pak chtěla mít vlastní smečku nebo rodinu, když se nebudeš umět starat. Takovou vlčici ani nikdo nebude chtít," dodal jsem brutálně upřímně.

4/10 duben seilah

Seilah mluvila o svých rodičích, což jsem neposlouchal úplně rád. Nelíbilo se mi, že i ona odhalila to, jak se její nový otec chová k ostatním. Nehodlal jsem jí to ovšem zazlívat. Byla malá a malým se odpouští jistá naivita ohledně rodičů. Navíc to byla vlčice a to bylo jasné, že jí nebudu nijak lanařit od otce, se kterým by mohla mít jenom problémy. Jejich opravdové děti to zjistili nejspíš poměrně dobře, když se od nich uráčily odejít. Crowley a ta černá... a pak ti dva, kteří šly taky a ze Seilah nebyly nadšení. Přišlo mi zvláštní, že její nová rodina, ji vlastně moc nechtěla. Nebo minimálně její sourozenci ne a její otec ji, jak sám chtěl, nejspíše chtěl jenom proto, aby mohl mít někoho pod sebou.
Pak začala mluvit. Ptala se mne, ale vlastně nepoložila žádnou otázku. Jen jsem naklonil hlavu na stranu a naslouchal jí. Mluvila o smrti přítele v horách, ale také zároveň i o tom, že se cítí slabá. Jen jsem poslouchal a nechal ji domluvit a zatím jsem si v hlavě třídil myšlenky a snažil se vymyslet správnou odpověď. "Smrt přátel nás takhle nahlodává, ale rozhodně by sis za jeho smrt neměla dávat vinu. Pokud někam spadnul, tak si za to mohl sám," řekl jsem po chvilce hloubání. "Víš, jsi vlčice a to už je tak trochu váš úděl být slabší, ale rozhodně ne postradatelné. Můžeš být dobrá lovkyně nebo skvělá pečovatelka, ale silou se nevyrovnáš vlkům, tak už to prostě příroda zařídila. Vlci jsou silní bojovníci, vlčice jsou opatrovatelky a ochranitelky. Každý má svoje místo. Možná jsi tedy jenom zatím zkoušela uplatňovat schopnosti a dovednosti, které ti nebyly naděleny. Třeba tvoje zpackání věci nesouvisí s tím, že bys nebyla dobrá v ničem, ale jenom nejsi dobrá v tom, o co ses snažila..."

//Javorový les

Hrůza... horší...negativní věci. Lucy si vedle mě pořád něco broukala. Popravdě mne to začínalo trochu vytáčet, protože jsem chtěl, aby mi všechno řekla prostě napřímo. Jenomže ona mi napřímo nic neříkala, udělala jenom protáhle hmm a to bylo celé. Broukání pro sebe jí šlo, ale říct něco pořádně od plic. Jako bych si o to přímo říkal, když se z její roztomilé tlamičky najednou rozedral přímo vodopád slov. Musel jsem se ušklíbnout, když řekla, že mě bude vítat ať se mi to líbí nebo ne. Tohle byla silná vlčice, která sebou nenechá zametat a mě to přišlo vlastně i roztomilé. Ne, že bych to u své partnerky schvaloval vůči sobě dlouho, ale vůči jiným... A Lucy nebyla moje partnerka, takže to bylo vlastně jedno. Mírně jsem se tedy ušklíbnul a nechal to být, zatím to z vlčice přímo pršela slova. Jen jsem jí poslouchal a pak pokývnul hlavou. "Dobře, ale kdyby sis to náááhodičkou rozmyslela, jsem tady," brouknul jsem zase pro změnu rád a i ona musela vycítit z mého hlasu, že rozhodně tohle její prohlášení neberu jako nějakou mou kapitulaci, spíše jako zastavení všech akcí do doby, dokud se tahle emoční válka nebude moct rozproudit nanovo. A taky dokud nebudu moct Etneymu rozbít čenich, to je věc druhá... Celkem by mě zajímalo, co by udělal kdyby věděl... Kdyby věděl, že ho jeho vlastní partnerka nejspíš nechce... už jenom to, že o někom jeho milý či milá pochybuje muselo dost podrýt ego a Etney mi nepřišel jako někdo, kdo si nechá po svém egu šlapat. Lucy by na něm zatancovala přímo dupáka, kdyby mi teď dala jenom jedno malé políbení. To muselo být jasné jí, ale stejně tak to bylo jasné mě. Ať už se mělo stát cokoli, nechal jsem tomu volný průběh.
Pak mě nazvala bláznem. Jsi blázen? To byla bezesporu zajímavá otázka. "Jsem blázen," odvětil jsem prostě a upřel na ní svoje kukadla, zamrkal jako naprosté neviňátko a zazubil se. Jeden by řekl, že tenhle kukuč jste nemohli trénovat, ale že jste se s ním už prostě museli narodit. Pohled neviného uličníka, kterému musí být vše odpuštěno. Naučil mě ho Shen, ale to ona vědět nemusela. Mohla si myslet, že tuhle rozpustilost mám od přírody. "Dokud budeš chtít, tak bych se rád toulal s tebou," dodal jsem pohotově, když začala o toulání se. "A navíc jsi chtěla jít do těch hor ne?"
Před námi se otevřela krajina, která jako by byla přímo zalitá jarem. Písek a teplo se táhly snad úplně všude a do toho všeho se Lucy rozešla jako by byla nějakým snem, přeludem, který se mi může rozplynout před očima s každou vteřinou. A já, hlupák se nedíval na to krásné moře, hezký písek ani na západ slunce, ale díval jsem se jenom na ni."Je to nádhera," pronesl jsem a moře šumělo všude kolem. Přišel jsem k Lucy, poměrně blízko. Jeden by řekl, že až neslušně. Zůstal jsem stát po jejím boku tak, že se naše kožichy mírně dotýkaly, ale těla ne. Byl to překrásný večer, který by si zasloužil trochu toho... přešlápnul jsem, protože tohle jsem si teď nemohl dovolit. Snažil jsem se ukldinit dech a i jiné projevy těla, zrychlený tep atd, které by prozradily na co myslím.

3/10 duben seilah

Doufal jsem, že tu vlčici nevyplaším, ale nevypadala, že by se dala vyplašit. I tak jsem raději volil taktoku, nebýt moc zastrašující. Aspoň jsem věděl odkud je a jak se jmenuje, což pravděpodobně muselo způsobit, že byla ke mně otevřenější. S cizincem by se sai jen tak nebavila. Nebo jsem v to aspoň doufal. "Ach, voda je tu příjemná, nenech se rušit," pronesl jsem a odstoupil od jezera, abych si sednul kousek opodál a nerušil jí tak při pití. Rozhlédl jsem se kolem. Vypadalo to, že jezero je místem setkávání různých vlků. "Ještě nevím," odvětil jsem na její zvídavou otázku. Bylo dobré vědět, že poslouchá rozhovory kolem. "To všechno záleží na tvé matce a otci," dodal jsem neurčitě.

//Rokle

Lucy si pořád něco brebentila. Občas, ale řekla něco nahlas, že jsem to slyšel. "Partner mě nechal, by se tohle nestalo, trapná." Nejspíš to nechtěla říct nahlas a tak jsme raději nereagoval, i když mne to vnitřně trhalo. Lucy mi přišla celá taková... smutná. Nejenom ze svého života, ale i z celé téhle situace a já jí prostě chtěl nabídnout všechno, protože ona přece byla dokonalá. A i kdybych se kvůli ní měl poprat tak ať. Etneymu natrhnu zádel a pak bude les i vlčice moje no ne? Znělo to jako skvělý plán. Přesně takové skvělé plány mají zamilovaní floutci, kteří poprvé zahučely do nástrah lásky po hlavě a teď se nemůžou pořádně nadechnout vzduchu reality, jak moc je ten opojný mrak emocí obalil. Lucy se pak začala vyjadřovat o tom, jak na ni nemůžu čekat. Že chce abych žil a užíval si. Ale to nevěděla, jak moc mě trápí? Však může přeci jenom být se mnou ne? Může být perfektní život tak jednoduchý? Ano, může. "Nemůžu... neměl bych... ale musím. Nejde to jinak. Očarovala si mne jako nějaká čarodějka a i když se ti to nelíbí, já takhle prostě nechci být. Nechci tě jenom jako kamarádku, za kterou můžu přijít, když mám nějakou bolístu. Nechci ani být tvoje ramínko na vyplakání až se zase něco stane s tvým partnerem. Chci, abys byla moje... jenom moje... všechno, co by trápilo tebe by bylo i mým trápením. Všechno co by pro tebe bylo problémem, bude i mým problémem. Chci, abys mě ve svém životě nemusela vítat, protože chci abych nikdy z tvého života neodcházel. Nechci v něm být jenom na návštěvě, chci v něm být jako doma, navždy," řekl jsem jí a moje rudé oči prohledávaly její travnatý oceán duhovek.
Lucy se těšila na sluncem zalité dny. Na teplo, které bude. Jenomže se mnou by její teplo nemuselo nikdy končit. Postaral bych se o to, aby kolem ní bylo neustále teplo, aby před ní sníh tál a zima si dávala odchod. Usmál jsem se na ni jako slunéčko na hnojišti, protože jsem byl šťastný bez ohledu na to, kam jsem kráčel. Mohla by mne klidně navést ke srázu a kopnout dolů a já bych si toho ani nevšiml. Tak moc jsem byl zamilovaný. Blíznivě, ztřeštěně a úplně. A navíc jsem rezignoval. Ano, rezignoval jsem na to, že bych se prostě stáhnul a spokojil se s tím být jenom jejím přítelem. Možná bych ještě snesl na nějakou chvilku předstírat a být jen milencem, i když to by mi taky nebylo úplně po chuti. Plížit se stínem k ní až její partner půjde pryč. Ale pro ni bych to vydržel, kdyby si to přála, než všechno vyřeší. Mluvila o vodě a o tom, že se budeme muset vrátit. "Můžeme se vrátit... nebo můžeme ještě chvilku zůstat jenom spolu Polničko," pronesl jsem broukavě, jako bych uspával malé vlče.

//Přímořské pláně

Duben 2/10 seilah

Koukal jsem na hladinu, která se pěkně vlnila. Byl jsem celkem rád, že jsem sám, jenomže mi nebylo dopřáno být sám déle, než pár minut. Tenhle svět byl plná vlků a vlčic, kteří vyhledávali společnost. Otočil jsem se a uviděl vlčici, kterou mi Etney představil jako svou dceru. Pak jsem zjistil, že to jeho dcera vlastně nebyla, ale že to jenom předstíraly. Možná že ji mají rádi jako svojí, ale může jede milovat cizí krev, jako tu svou? "Zdravím Seilah, že?" zeptal jsem se pomaličku, abych tu malou vlčici nějak nevyděsil. Nehodlal jsem na ni pouštět hrůzu, ale bylo mi jasné, že takový nasvalený pako, jako jsem já, může působit nebezpečně i když nechce. Takže jsem se snažil nedávat jí záminku k tomu, aby se něčeho obávala. Podle všeho to byla oblíbenkyně Lucy a tím pádem i moje. "Co tě sem vede?"