Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice odešla a já zůstal sám. Popravdě jsem za to byl i rád, nerad bych se s někým zaseknul kdo nebyl přímo vhodným společníkem. Ne, že bych si nerad povídal, ale potřeboval jsem najít nějakou partnerku a momentálně to tahle vlčice rozhodně nebyla. Byla moc... no moc blbá a taky moc umíněná a tak dále a tak dále, naprosto nevhodná pro Alfa pozici. Budoucí Alfička musí být hlavně poslušná a navíc moudrá a to tahle nebyla. Setřásl jsem ze sebe sníh a rozhodl se pochodovat jinam. Nechtělo se mi moc na sever, ale mohl bych se aspoň porozhlédnout, jestli tady někde nenajdu nějaký jiný les. Věděl jsem, že někde nahoře na severo-západě byl taky lesík, který vypadal slibně, že by v něm někdo mohl bydlet. Že tu jsou smečky i ve velkých lesích a hvozdech jsem popravdě nevěděl, takže jsem hledal menší lesíky, kde by mohla smečka být.
Vykročil jsem směrem do dalšího neznáma a doufal, že se mi podaří najít partnerku brzo a budu moci jít zase pěkně domů.

//Zrcadlové hory

Procházel jsem kolem šípkového keře a dostal nápad, že kdybych utrhnul hezkou větvičku s bobulkami a dal ji vlčici, třeba by ji to obměkčilo a ona by nebyla tak naštvaná. Utrhl jsem tedy větvičku a vyrazil k ní. Vypadala opravdu dost naštvaně. Sníh si tlapkou setřela z čenichu a já jenom doufal, že jsem jí nezpůsobil nějaké zranění. Ale vypadala v pořádku. "Moc se vám omlouvám milady, já jsem nechtěl. Popravdě tu lovím zlaté prase, vím zní to trochu šíleně, ale rozhodně to není tak šílené, jako to, že jsem se tu ocitl náhodou. Viděl jsem to prase v křoví a chtěl po něm hodit sněhovou kouli, ale nějak jsem neodhadl vzdálenost a špatně zamířil. Moc mne mrzí, že vás moje sněhová koule zasáhla do tak choulostivého místa, jakým je čenich... Snad vás trochu obměkčí tento malinkatý dáreček. Takový symbol míru mezi námi," pronesl jsem, ale vlčice měla podle všeho naprosto jiný záměr. Nejprve to vypadalo, že se jí dáreček líbí a udělal jí radost, ale pak...Rozhodla se, že mne počestuje poměrně ne moc milou poznámkou. Vysmála se tomu, že věřím na to, že jsem viděl zlaté prase. Nadechnul jsem se, že bych jí něco řekl, ale ona se jenom posměšně podívala na větvičku, kterou jsem jí přinesl jako dárek na usmířenou a rozešla se pryč. Jako by ji vůbec nezajímalo, že ji ještě slyším. Odkráčela si to pěkně středem a její dlouhý ocas se za ní jenom vlnil. Jen jsem se za ní koukal, pak jsem sklopil pohled a to byla chyba mezi očima mi přistála koule ze sněhu. Ani jsem si ji nestihl, pořádně prohlédnout a byla pryč. "Blbka," povzdechl jsem si negalantně, když odešla, protože popravdě i když hezky voněla, chovat se očividně neuměla, když odmítla takový pěkný dáreček. Jen jsem doufal, že tohle neměla být moje partnerka, kterou jsem si přál.

I mě bylo jasné, že mi prostě hráblo z té zimy. Zlaté prase to být nemohlo, ale něco mě nutilo jít to prozkoumat. Takže jsem se rozhodl vyplašit divočáka tak, že udělám kuličku a hodím ji po něm. Udělal jsem tedy ze sněhu nejprve hromádku a pak ho hezky ve svých tlapkách uválel, aby měl podobu poměrně šišaté, ale funkční koule. Pak jsem si kuličku hezky položil na tlapku a vrhnul ji směrem k roští. Jenomže místo toho, aby koule letěla rovně, mírně se stočila do strany a já kuličkou zasáhnul vlčici, která se vynořila kdo ví odkud. "Ježiš," hrklo ve mně, protože jsem rozhodně nechtěl nějakou vlčici urazit tím, že po ní hodím kuličku sněhu. Navíc jí to muselo bolet. Abych pravdu řekl, vypadala hodně nakvašeně, ale moc pěkně voněla. Její vůně mi připomínala domov. Připomínla mi vůni matky, ale takovou jinou, lepší. Přímo se mi začala točit hlava z té její vůně. Že by tohle byla ta vlčice, kterou jsem si přál? Že by ona byla tou, kterou jsem si vysnil? Mou partnerkou a Alfou? Jenomže ona se na to netvářila a já netušil, co bych měl udělat jako omluvu, takže jsem tam chvilku jenom postával. Na podivné prase se zlatou srstí jsem popravdě zapomněl ve vteřině, kdy se ta kulička rozrazila o čenich vlčice. Kdo by taky přemýšlel nad přeludem, když se mu tady začalo plnit přání. "Já se omlouvám," pronesl jsem a pomalým krokem jsem zamířil k vlčici, protože jsem ji nechtěl zaskočit, ale zároveň jsem taky chtěl zkontrolovat, jestli je v pořádku. Cestou jsem procházel kolem šípkového keře a dostal jsem nápad.

8. Najdi zlaté prase a něco si přej (najdeš ho na určitém území)

Postával jsem v hájku, který vypadal poměrně zajímavě. Kdybych měl lepší náladu, tak bych si možná nepokrytě užíval, že jsem se sem dostal. Jenomže jsem netušil, kam bych měl jít dál. Nemohl jsem se odsud jen tak vydat kdo ví kam. Řeky mi aspoň dávala nějaký směr, nějakou věc, kterou bych mohl následovat. Jenomže u řeky bylo chladno. Tady bylo tepleji, ale rozhodně to neznamenalo, že by to bylo lepší. Mírně jsem si povzdechl a pohlédl někam do roští, kde jsem uviděl podivné mihnutí se zlata. Jako by tam někdo byl. Jako by mne pozoroval. Jenomže to musel být přelud. Takhle zlatý kožich nemá nikdo. A podle pachů tu byla jenom spousta divokých prasat. Že by jejich štětinky chytli zlatou barvu? Zavrtěl jsem hlavou nad vlastním pokusem o to, být vtipný. Však mi bylo jasné, že to rozhodně nebylo žádné prase ani zlaté ani jiné. Určitě mi už z té samoty a zimy začínalo pořádně hrabat.
Oklepal jsem ze sebe vločky. "Kdybych si tak mohl přát nějakou hodnou a milou vlčici, která by se mnou šla až na konec světa..." pronesl jsem své přání. Bylo to nejen to, po čem jsem toužil nejvíce, ale i možnost vrátit se domů. Bez vlčice jsem se vrátit nemohl, takže ona byla mou propustkou s téhle samoty a možostí k návratu. Jenomže dokud jsem nějakou vlčici neměl, nemohl jsem se ani vydat na zpáteční cestu domů. A popravdě bych se teď rád vrátil domů. Otec by mne bez partnerky stejně vyhnal. Nemohl bych být pořádným Alfou, pokud bych si nesehnal družku. A já chci být Alfou. Záleží na tom. Mírně jsem nakrabatil čelo a povzdechl si. Začínalo to vypadat, že zima bude opravdu nepříjemná a já byl pořád sám.

Byla tu spousta stromů. Nejenom, že by tu byl jeden nebo dva, ale prostě spousta. Byl to tu celkem hezký remízek. Byla tu spousta roští a taky tu byla spousta trnků a tak podobně. Ale občas jsme tu viděl i nějaký ten strom. Viděl jsem nějaké břízy, taky jsem zahlédl pár jabloní a olší. Bylo to tu celkem pěkné, vážně. Trochu mne ovšem znervozňoval počet pachů, hlavně pachů divočáků. Doufal jsem, že jenom nebudou mít nějakou špatnou náladu, aby se na mne rozeběhly, to by bylo opravdu nemilé. Možná, že když jim to tady trochu vyzdobím, tak budou víc v klidu? Netušil jsem, jak mě to napadlo, ale asi to bylo tou vánoční náladou. Rozhodl jsem se, že prostě nejprve využiju suchou trávu, která byla pod sněhem. Sehnul jsem se a vyhrabal ji, abych ji pak mohl umístit na jeden stromek jabloně, která rostal kousek ode mne. Vypadala tak smutně a zanedbaně, že jsem měl prostě chuť ji pěkně ozdobit. Možná proto aby vypadala líp a nebyla tak... smutná. Jsou přece vánoční svátky. Kromě trávy jsem utrhl několik šípků, z šípkového keře, který tu také rostl a umístil jsem je na jabloň, aby to vypadalo jako hezké rudé kuličky, které se nádherně vyjímaly na hnědých větvých jabloně. Možná, že kdyby se jednalo o nějaký jehličnan, tak by to bylo lepší, ale nic lepšího než tohle jsem momentálně neměl. Suchá tráva vytvořila mezi větvemi hezký řetěz a ta rudá byla naprosto top. Tohle vypadá perfektně. Byl jsem ze sebe celkem nadšený, protože se mi to opravdu hodně povedlo. Spokojenost z vlastní dobře odvedené práce trochu zastínil fakt, že tu bylo možná někde divoké prasátko, které mne pozorovalo a připravovalo se k útoku.

//Kierb

Přišel jsem do lesa, který byl kousek od řeky. Bylo to tu celkem pěkné. Ale já si pořád lámal hlavu s tím, kde to vlastně jsem a proč tu jsem. Ne, že bych se nějak extra zajímal o okolí, ale spíš mi šlo o to, že jsem pořád nechápal, co se stalo v tom lesíku s mlhou. Prý duchové vánoc nebo co to bylo. Nebo to byla prostě blbost? "Hahaha," pousmál jsem se sám sobě, protože jsem si připadal, jako naprostý blázen. "Prý duchové.... Hahaha, jsem velký zlý vlk a můžu tě posednout! Posednu tě vánoční náladou a vánočním klidem a mírem," pronesl jsem a sál se tomu, protože mi to přišlo jako naprostá blbost. Kopnul jsem do závěje sněhu a rozhodil všude kolem vločky, což bylo nejenom zábavné, ale i mi to připomínalo, že bych se nemusel tolik snažit a byl bych poměrně dobrý vánoční duch. Nebo Elf. Nebo co to vůbec Vlčíšek má? Házel jsem vločky do sněhu s každým svým krokem a ani trochu mi nevadilo, že vypadám jako nějakej magor, kterýho posedl vánoční duch nálady a přátelství. Smál jsem se a rozhazoval všude sníh, jako by se nechumelilo.
Mírně jsem se rozesmála. když mi došlo, že se chovám jako naprostý blázen. Ne, že bych se choval jako blázen běžně, ale celé to předešlé setkání bylo prostě až moc podivné, abych se tomu nevysmál. A tím se také nevysmál sám sobě. Prostě to byla jenom podivná náhoda nebo možná tu fungujou opravdu nějaké podivné magie a ne jenom ty, které fungovaly u nás. Prostě se mohlo stát, že tady jsou magie jiné? Ale neo prostě jenom mám už vidiny z hladu.

//Jezevec

Byl jsem z toho podivného setkání více než zaskočený. Udělal jsem proto menší zastávku u vody, abych se mohl hezky pěkně napít. Držel jsem se ovšem bezpečně na okraji, abych nespadl do ledové vody, která mě hezky odprostila od těch myšlenek, na ty podviné věci. Mírně jsem se zakuckal, ale pak už to bylo v pořádku. Chladná voda projasnila nejen můj krk, ale i moji hlavu. Snažil jsem se uklidnit a podařilo se. Takže jsem se pomalu vzdálil od řeky s trochu jasnějším přehledem o tom, co se děje. Mírně jsem pořád pochyboval o svém zdravém rozumu, protože jsem neuměl vysvětlit to, co jsem zažil. Ale snažil jsem se a šel jsem prostě dál.

//Kančí remízky

//Kierb

Kráčel jsem poměrně zmateně kolem. Nebál jsem se... Jenomže se všude zvedla podivná mlha, kterou jsem úplně nechápal. "Hej počkej!" houknul jsem za podivným ocáskem, který mi mizel v mlze předemnou. Ten se najednou zastavil, že jsem do jezevce málem naboural. Postavil se na zadní nožky a já tiše zavrčel, protože jsem předpokládal, že po něm budu muset skočit až zaútočí, ale zvíře neútočilo. "Waristoode, Waristoode," neslo se kolem. Otáčel jsem se za tím hlasem, který přicházel z mlhy. Nechápal jsem, co se tady děje. Kdo to byl a jak znal moje jméno?! Začal jsem stát v bojovém postoji, připravený na všechno, ale jezevec se ani nehnul a popravdě to nevypadalo, že by byl zrovna on původcem toho hlasu. "Kdo jsi a co chceš?" vyštěknul jsem podrážděně. Na nějaké hry jsem neměl náladu. Pokud znal moje jméno, musel vědět, že jsem Alfa a chtěl mne třeba zabít.
"Jsme vším a nejsme ničím. Jsme všude a nikde. Jsme v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jsme Vánoční duchodé," rozneslo se zase z mlhy. Možná, že kdybych nebyl tak moc připravený na souboj, tak bych se těmhle blbostem začal smát. Jenomže to vypadalo, že ten někdo to myslí vážně a tak jsem to i já vážně bral. Hlavně jako hrozbu. "A co po mně chcete," procedil jsem skrze vytasené zuby, ale vlastně to nebyla otázka jenom konstatování. Každý, kdo vás takhle obklíčí po vás něco chce. "Chceme, aby si prozřel. Chceme, abys viděl." Než jsem stihl říct, cokoli jiného, mlha mne pohltila a já najednou viděl tmu. Uvnitř té tmy byly ovšem obrazy. Viděl jsem to, co už jsem znal. Vánoce doma, které byly příjemné. Hrál jsem si s bratrem a užíval si klidu. A pak tu byli vánoce dneška. Viděl jsem sám sebe. Opuštěného a samotného. A pak jsem se viděl jako starý vlk, který sedí kolem obklopený vlčaty. Vypadalo to jako krásný sen. Jenomže pak jsem si všiml, že ve všech těch třech obrazech jsou jenom vlci a žádné vlčice. Věděl jsem proč to tak je... Vlčice neměly vánoce klidné, ony pracovaly. Musely se o nás postarat ne? Tak to bylo dobře. "Nech mě být,"řekl jsem nakonec a snažil se vymanit z podivné mlhy a snů. "Třeba to změníš... změníš..." Zamrkal jsem a mlha byla pryč. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl. Ani jezevce ani původce podivného hlasu. Rozešel jsem se zpět k vodě.

//Kierb

//Safírové jezírko

Došel jsem přes pláň až k řece. KONEČNĚ! Oddechl jsem si a na chvilku sklonil hlavu, abych se z řeky napil, protože popravdě jsem byl celkem unavený. Bloudění po pláni a hledání správného místa, kde bych věděl, že jdu na jih nebo minálně do údolí, mi zabralo celou noc a já byl teď rád. Tak moc rád, že jsem se mohl jít pořádně nějakým správným směrem. Vydal jsem se tedy po proudu řeky směrem, který sliboval nějaké zvýšení teploty a pokles sněhové pokrývky. Suma sumárum, byl jsem zralej pro peklo... Ne, že bych se nějak protivil nějakým morálním nebo jiným zákonům, ale byla mi prostě zima a v pekle bych se aspoň mohl krásně ohřát. Mírně jsem zavrtěl hlavou nad svou vlastní podivností. Jeden by si mohl říct, že na mě leze nějakej duch vánoc nebo něco takovýho... že bych...Vánoční kdo že? Cože?. Znovu jsem nad sebou jenom zavrtěl hlavou. Z té zimy mi začínalo očividně hrabat a bylo jenom na místě, jít se někam pořádně ohřát. Takže když jsem uviděl lesíky, byl jsem rád, že konečně mířím někam, kde se schovám před tím ledem a sněhem. Aspoň na chvilku. Já jsem malej, ale šikovnej! pochválil jsem se, když jsem zvládnul přeží v těch zmrzlých horách a konečně se dostat někam, kde to bylo příjemnější. Navíc konečně mohla začít ta pořádná zábava a já se mohl pustit do hledání svojí pravé partnerky. Netušil jsem, jestli třeba nebude už v tomhle lesíku, takže jsem se před vstupem do lesa pořádně oklepal a úhledně si očistil kožíšek. Nechtěl jsem vypadat jako nějakej umouněnec... Vkročil jsem do lesa, kde nebyl skoro žádný sníh, protože jeho nafoukání a napadání bránily vysoké stormy.

//Jezevčí les

//Ledová pláň

Šel jsem rovně a možná to nebylo úplně to nejlepší řešení. Protože ta pláň byla fakt naprosto všude. Myslel jsem si, že jdu správným směrem, ale jelikož jsem neměl slunce, které by mne navádělo, šel jsem místo na jih na jiho-východ a tak jsem se z pláně skoro nehnul. V dálce jsem ovšem uviděl jezero, které se odráželo ve sněhu jako zrcadlo. Proháněl se po něm vítr a já doufal, že od jezera povede řeka. Řeka mě navede určitě někam na teplejší místo, protože řeky vždycky vedou někam do údolí. Nepředpokládal jsem, že tady něco funguje jinak než jinde. Usmál jsem se, ale moje radost byla vystřídána poměrně hrozivým zjištěním. Ale to předbíhám.
Nejprve jsem vkročil na led a ten mi podjel přímo pod tlapkama a hodil jsem sebou na zem. Bylo to krásné ukázání toho, jak se jeden musí naučit v přírodě přežít. Jednoduše se prostě musíte přizpůsobovat tomu, co dělá příroda kolem vás a já se tedy přizpůsobil. Místo, abych zvedal tlapky, jsem s nimi jezdil po zamrzlé ploše. Nebyl to ten nejrychlejší posun, ale byl aspoň bezpečnější než běh po ledu. Odrážel jsem se a tím v podstatě bruslil, bylo to fajn. Jenomže ne na dlouho. Najednou mi to podklouzlo a já se projel po zádeli přes polovinu jezera. "Sakra!" Zvedl jsem se a rozhlížel se kolem. Nikde nebylo vidět žádnou řeku ani nic jiného, co by mi napovídalo kam jít. Takže jsem prostě vykročil zase na zdař pán bůh někam do pryč. Na blind. Nešlo se mi tak snadno, protože jsem chození jen tak podle momentální nálady nesnášel. Měl jsem rád nějaký plán, ale v té pláni jsem se prostě ztratil. Měl bych se vrátit k těm gejzírům. Kráčel jsem zpátky ve svých stopách, ale ty postupně odfoukal vítr.

//Ledová pláň

//Gejzír přes Kierb

Bylo celkem zajímavé dostat se z toho podivného místa zase někam, kde mi nevybuchovala země přímo pod tlapkama. Rád jsem si užíval tuhle novou nabytou schopnost jít a nemuset se obávat, že šlápnu na bublinku a vynesu se několik desítek metrů do vzduchu. Takový konec bych si vážně nepřál. A samou radostí jsem si poskočil a... propadl jsem se do hlubokého sněhu... Mírně jsem se ušklíbl a začal se ze sněhu hrabat zase pryč. Bylo to fajn moc oslavit to, že jsem nezemřel jako pečínka. Brácha by byl nadšený, že konečně blbnu ve sněhu a dělal by si ze mě srandu, že jako mocný budoucí Alfák blbnu jako malé vlče. Táta by mne ale zabil. A tak jsem se vydrápal ze závěje a popolezl na nejbližší kus kamene, abych zase skočil do závěje sněhu. Bylo to svým způsobem osvobozující nemuset se extra strachovat, že bych svého vlastního otce nějak urazil tím, že si prostě skočím do pár kupek sněhu. Tátu by to naprosto znechutilo, ale možná to byla poslední šance, jak si pořádně zablbnout ve sněhu. Takže jsem skočil ještě několikrát, abych si to pořádně užil a taky abych nevypadl ze cviku. Jeden by měl zažít všechno. Tahle vlčkovská radost, jako by byla ovšem přerušena náhlým poklesem teploty. Jako by s přicházejícím večerem řeklo slunce NOPE a rozhodlo se, že kromě toho, že se celý den nebude pouštět do práce svícením, tak nás ani nezahřeje. Přestal jsem blbnout v závějích, což mě sice zahřálo, ale taky mírně vyčerpalo a rozhodl jsem se, že bych měl pravděpodobně vyrazit někam, kde bude větší teplo. Nemohl jsem si dovolit nastydnout nebo chytit něco jiného. Navíc už mě trochu začaly fakt zábnout nohy, takže jsem poklusem zamířil rovnou za nosem.

//Safírové jezero

//Zubatá hora

Slezl jsem z hory plné ledu, zpívat však o ní nebudu protože nejsem žádnej dementní básník ne? Naprostý budiž k ničemu jsou tihle pisálkové. Odplivl jsem si a byl jsem celkem rád, že jsem momentálně v místě, kde bylo celkem teplo. Klid, teplo. Oproti tomu klidu a chladu v horách to byla celkem vítaná změna. Věděl jsem teď alespoň směr, kterým se chci vydat. Ne, že bych zrovna toužil po tom, natrefit na nějakou krvelačnou smečku, ale riskovat jsem musel, pokud jsem chtěl najít svou budoucí partnerku a Alfu mojí vlastní smečky. Kráčel jsem po poli, které bylo podivně zahaleno mlhou. Najednou předemnou byla bublinka. Přímo na zemi u mých tlapek. Kouknul jsem na ní. Netušil jsem, co to je a co tu dělá bublina v ledové krajině a pak vžžžžm. Vzduchem proletěl proud horké vody, která mi naježila snad všechny chloupky na těle. Mírně jsem se zatřásl a udělal pár kroků vzad, jenže to už vystřelil další proud vody těsně vedle mě.
Lekl jsem se a ucuknul, ale to už jsem si všiml, jak se ze země chrlí další a další proudy horké vody. Mírně jsem zavrávoral. Klid, jsem silý Alfa. Nic takového mne nerozhodí. Musím v tom najít systém. Zavřel jsem oči, nadechl se a s výdechem je otevřel. Viděl jsem bublinky. Než nějaký proud vody vytryskl ze země, byla tam bublina. To byl klíč, který jsem nalezl a pak jsem s jeho pomocí začal nepřerušovaně procházet loukou. Doufal jsem, že se dostanu zase zpátky na nějaké normální místo, ale postupně jsem si na to docela zvykl. Bylo tu o dost tepleji než v horách. Asi za to mohla ta horká voda, ale nestěžoval jsem si. Aspoň jsem se pořádně zahřál a rozproudil krev v těle a to bylo dobře.

//Ledová pláň

//Sněžné hory

Šel jsem pořád do kopce, abych došel tak vysoko, že i nebudou překážet žádné stromy ve výhledu. A taky že nepřekážely. Bylo to super. Naprosto super. Mohl jsem se konečně na vrcholku zastavit, otočit, vydýchat a porozhlédnout se. Bylo to tu vážně moc pěkné, ale taky hodně studené a chladné. Těšil jsem se, až zase sejdu dolů do teplejších míst. "Zdravím tě," ozvalo se za mnou a já se mírně otřásl. Nevišml jsem si, že by tu někdo byl a vlk s obrovským úsměvem od ucha k uchu se ke mně přiblížil naprosto bez sebemenšího zvuku. Bylo zvláštní, že se dokázal přiblížit až ke mně. "Já jsem Vlčíšek, a ty jsi kdo?" Nejprve jsem na toho vlka koukal trochu nedůvěřivě a v obranném postoji, ale teď jsem se neudržel a vyprsknul jsem smíchy. "Co je?" zeptal se jako neviňítko a začal si prohlížet, jako by si myslel, že se směju něčemu na jeho naprosto dokonale býlém kožichu. Byl neuvěřitelný. "Nechci ti kazit náladu, ale Vlčíšek neexistuje," sdělil jsem mu naprosto s klidem, i když mi pořád ještě cukaly koutky. Vypadal jako by mi to nevěřil. Podivně zamrkal, přestal se smát. Na chvilku to vypadalo, že se rozpláče, ale pak plácl tlapkou do sněhu a znovu se začal usmívat. "No tak když neexistuju, tak neexistuju a to asi ani neplním přání?" "No přání rozhodně neplníš..." odvětil jsem tomuhle bezdomovci, který pravděpodobně v zimě ztratil rozum. Pohlédl jsem dolů do krajiny a uviděl poměrně hezké háje a lesíky, které byly docela daleko, ale rozhodně by se v nich dala najít nějaká ta dobrá dušička a budoucí partnerka pro Alfáka jako jsem já. "Hele ty... otočil jsem se na údajného Vlčíška. Ale vlk byl pryč. Stejně jak přišel tak i zmizel. "Divný patron... No co, i kdyby byl Vlčíšek,ale blbost... ten neexistuje," odplivl jsem si a pustil se do opatrného sestupu dolů z hory.

//gejzíry

A tak jsem se vykotil ze svého příbytku a rozhodl se vykročit. Sněžilo už jenom mírně a já doufal, že když se dostanu dostatečně nahoru na horu, tak budu mít perfektní rozhled a budu vědět, kam jít. Moje tělo začínalo mrznout, ale každý krok mne trochu zahříval. Těšil jsem se, že dojdu nahoru a budu moct zase do tepla dolů. "Jak jsi krásná horo v sněhu, zpívající klid a něhu, před tebou padáme, tlami ve sněhu mácháme. Já ti nesu jen nadávky, že jsi strmá já chci zpátky, zpět dolů do tepla, kde nebude řádit tma. Na vrcholku zima bude, aspoň uvidíme všude, vánoce jsou skoro tu, já tu snad nezmrznu," prozpěvoval jsem si do kroku, aby mi ta cesta mnohem příjemněji ubíhala. Nebál jsem se, že zmrzni na to jsem byl prostě moc silný a moc dobrý a moc Alfa, ale rozhodně jsem se bál omrzlin. Mít takovou omrzlou tlapku a přijít o ní... nechtěl sjem ani přmýšlet nad důsledky, které by to na mne mělo a to hlavně při výběru partnerky. Moje matka by se nejspíše zhrozila, ale otec by mne rovnou vydědil. Musel jsem si tedy dávat pozor a snažit se chodit hlavně po tvrdém a zmrzlém sněhu, abych se nebrodil po kolena prašanem. Ale moje taktika se vyplácela, za chvilku jsem v menších mrazích viděl vrcholek hory a když už jsem byl tak blizounko řekl jsem si, že dojdu až nahoru. Chtěl jsem mít ten nejkrásnější výhled a taky nejlepší, toho se dalo dosáhnout jenom někde hodně vysoko a nezdálo se mi, že by tady někde v okolí bylo něco většího než tahle hora. Aspoň to budu mít za chvilku za sebou a budu vědět kam mám jít. Dolů už to půjde lépe.

//zubatá hora

Probudil jsem se tedy do skoro tmy. Bylo tu navlhlé a podivně namodralé světlo. Vzduch se divně tetelil, protože jsem si ho skoro celý vydýchal. No tohle nebylo úplně dobře. Nelíbilo se mi to. Možnost, že kdybych spal ještě chvilku, otrávil bych se vlastním vydýchaným vzduchem byla vážně velká a já si v duchu děkoval, že jsem se probudil. Pokusil jsem se nejprve jednou tlapkou najít východ, ale nedařilo se. Všechen sníh kolem se proměnil mým teplem na led a tím se sice udržela hezky díra ve své celosti, ale jakmile zapadl vchod bylo těžké se z ní dostat. Začal jsem škrábat a kopat. Snažil jsem se zničit každý kousek ledu, ale tomu se moc povolovat nechtělo.
Zadýchaně jsem se položil na záda. Jednou tlapkou jsem začal kreslit do stropu. Kreslil jsem nástěnnou malbu ani nevím proč. Jen jsem si tak čmáral. Nakreslil jsem podobiznu bratra, která vypadala spíše jako brambora, které někdo přidělal oči uši a čenich. Taky jsem se pokousl nakreslit rodný topolový les, ale ten dopadl jako parta divně zapíchaných párátek. Ani památka tu po mně nezůstane. K SAKRU! Bouchl jsem tlapkou naštvaně do stropu a k mému údivu strop povolil. Moje tlapka vyletěla do prázdna a já se konečně mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Sice jsem se hned málem zadusil sněhem a ledovým chladem, ale aspoň jsem neumíral. Mírně jsem se oklepal a vystrčil dírou ven hlavu a pak prosoukal i svoje velikánské tělo. Sněhový had byl zapadaný až po svou roztomilou hlavičku. Vykukoval jenom kousek oček. Evidentně sněžilo přes noc víc, než jsem předpokládal. Tak tohle už nikdy opakovat nebudu. Oklepal jsem se a byl celkem rád, že jsem svoje umělecké dílo začal kreslit a pak i zničil. Možná, že kdybych byl lepší umělec, nikdy bych se ven nedostal.