Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Roland ocenil mou ukázku a já na něj spiklenecky mrkl. Bylo fajn, že někdo ocenil mou magii. "Umím bohužel ovládat jenom oheň, takže pokud chceš něco z toho vidět, můžem to zkusit, ale nerad bych ti úplně ublížil... Jako můžeme zkusit něco, co jsem chtěl zkusit vždycky. Strašně rád, bych se naučil oheň k někomu přiblížit, ale neublížit mu..." sdělil jsem. Tohle bylo něco, co ovládal dobře otec a já se mu chtěl v tomhle přiblížit. Jenže mě to nikdy nešlo, když jsem to zkoušel na stromech nebo zvířatech, tak jsem je v případě stromů popálil a v případě zvířat vyděsil. Chtělo to někoho živého, kdo by mi řekl, jestli je to ok, ale kdo by neutekl. Roland by mohl být tím nejlepším pokusným králíkem.
Podíval jsem se na něj a pak prostě jenom naklonil hlavu na stranu Mluvil o tom, že on magii nemá, že je nemagický. Začal jsem se smát. "Ale no ta, to kecáš... magie neovládají jenom holky, teda některý jsou dost silný a ty jo, ale správný vlčice ji nemají, nikdy jsem neslyšel o vlkovi co by ji neměl," vysmál jsem se mu dost netaktně, ale pro men to bylo něco nepochopitelného. Vlk, co nemá magie. Pak mluvil o tom, že je ze smečky na jihu. Její název jsme neznal a jen přikývnul.

Ohnivé jiskřičky se neměly čeho chytit, takže se kolem vlka jenom rozmohl dým z mokré trávy, která mu blafla pod tlapama. Potutelně jsem se usmál jako nějaký nezbedník, který provedl malou a nevinnou lumpárnu. "Stačí nebo chceš předvést něco pořádnýho?" zeptal jsem se se smíchem, když se vlk rozkašlal. Ke mně se naštěstí nedostal kouř, protože foukalo tak silně, že ho vítr roznesl do slabounkého zápachu po okolí. Podzim se ozýval tím svým duněním a hnaním listů po okolí, ale teď mi to konečně pro jednou nevadilo. Já měl raději zimu, než podzim. Roland vypadal, že má ukázek dost. "Umím toho mnohem víc... Ty musíš taky něco umět ne?" zeptal jsem se, protože mne trochu zajímalo, jestli umí ovládat magii, která měnila věci jako vlci u nás nebo ne.
Pak jsem se posadil na zem a líně si olízl tlapku, na které jsem měl trochu zaschlé krve od ptáka. "Mimochodem, jsou tu někde nějaké smečky?" zeptal jsem se nenuceně.

Vlk mluvil tak nějak vznešeně. To mi přišlo vtipné a tak jsem se jenom uculil a poslouchal jeho hlas o tom, že místní kraj nezná tak moc. A kdo jo... Nepolemizoval jsem s ním ovšem o tom, zda mlha je nebo není nebezpečná. Pro blbce bylo nebezpečné i chmíří v nose. Tenhle vlk byl pomlácený až hamba, takže bych se vsadil, že je spíš rváč než myslitel. Nevadilo mi to, i takové jsem měl jako budoucí Alfa umět vést. Nebylo tak pro mne nijak náročné se snížit na jeho myšlenkovou úroveň poté, co se představil jako Roland a projevil zájem o moje magie.
"Tak, že mám magii ohně je jasný, podle rudých očí..." pronesl jsem suše. Mechanicky. Jako by mne ani netěšilo mu tuhle banalitu říkat. Jeho oči byly hnědé a já předpokládal, že bude mít nějakou z méně útočných magií. "Jasně, že můžu, jestli teda chceš, tak ti můžu něco ukázat, ale nejsem si jist, jak to půjde. Tohle místo vycucává z vlků energii jako houba," dodal jsem ještě a posadil se. Teď mohl konečně vidět mou celkovou stavbu těla. Pozorně jsem se zaměřil na trávu, kolem Rolandových tlapek a ta vzplála jako by na ní někdo hodil žhavé uhlíky. Jelikož byla mokrá, tak plamen jenom vystřelil a pak začal syčet a dýmit.

Byl jsem rád, že mám kus žvance a rád bych ulovil ještě jeden a pak se vrátil k Lucy, jenže to bych nesměl být pod drobnohledem vlka, který pronesl své "samozřejmě" a ucouvnul. Nelíbilo se mi to, něco na něm nehrálo, ale ne a ne přijít na to co. Nevypadal sice zanedbaně, ale proč by jinak prudil. Musel vidět, že jím ne? Nebo to minimálně musel cítit. Na jeho mluvení o mlze jsem se jenom pobaveně usmál. "Mlha není zrádná, když si jeden dává bacha kam šlape," odvětil jsem. Nechápavě jsem pak naklonil hlavu ze strany na stranu, protože jsem si nebyl jist, co mi ohledně té mlhy chce jako říct.
Snědl jsem poslední sousto z opěřence a mlsně se olíznul. Dva ptáci v mém břiše zahnaly zpěv prázdného žaludku. Bylo mi dobře. "Jmenuju se Waristood," pronesl jsem a přišel si v podstatě nadřezeným, protože jsem zachovával společenské dekorum, i když to on mne takhle neurvale vyrušil od jídla. "Toho ptáka jsem sestřelil já," odvětíl jsem laxně. V očích mi skákaly plamínky. Kam tím sakra míří.

Bylo super mít něco k snědku. Jen co jsem sežvejkal jednoho ptáka, měl jsem chuť na dalšího. Ohnivá střela protla vzduch a s ohořelým pírkem přistál na zemi další chuták v jídelníčku. Lehl jsem si a pustil se do druhého chodu. Nebylo to ani nijak náročné, takhle lovit. Ale začal jsem na sobě pociťovat únavu. Možná, že tady magie nefungovala tak, jako normálně u nás. Tady si brala prostě nějakou tu daň.... a to v podobě energie. Zastříhal jsem ušima a nakrčil nos, dolehl ke mně totiž pach a pak i hlas někoho, kdo se tu zjevil v podstatě od nikud. Proklatá mlha.
Tiše jsem jedl a jen k nově příchozímu upřel pohled. "Zrovna jím," řekl jsem suše, jako by to nebylo očividné, že tu hoduji. Tenhle vlk vypadal, že by si taky kus dal, ale já neplánoval obětovat ani kousek pro nějakého vandráka. U nás doma se prostě slabé kusy vyřadily tím, že pošly hlady, taková byla příroda.

//Východní hvozd

Došel jsem na území, které rozhodně nevypadalo, že by se tu dalo něco chytit. Sakra! Neměl jsem chuť se táhnout někam daleko. Chtěl jsem donést Lucy jídlo, ale ne kvůli tomu projít celý kraj. Navíc jsem měl sám pořádný hlad a potřeboval jsem energii, než to se mnou někde sekne. Živit tenhle kolos nebylo vůbec jednoduché. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl tu kromě bahna a rozkládajících se stromů i celkem velké hejno ptáků. Ptáčci poletovali kolem. Někteří zpívali, jiní jenom posedávali. Vyslal jsem ohnivou šipku k jednomu z ptáků a ten mu proletěl tělem. Nestihl ani pípnout a bylo po něm. Ostatní opeřenci s povykem začaly opouštět své útočiště. Laxně jsem došel ke svému úlovku a tlapkou ho trochu udusal, aby nehořel. Pak jsem se pustil do jídla. Bylo mi jasné, že budu muset pro sebe ulovit ještě aspoň dva a další dva bude potřeba zabít pro Lucy. Nevadilo mi to.

//VVJ

Neměl jsem úplně klid v hlavě. Bylo mi z toho až nesnesitelně. Lucy se na mne popravdě řečeno trochu vykašlala. Tedy, ne že by to udělala napřímo a já to chápal, ale měl jsem i pravdu v tom, že se nejspíše od Etneyho nikdy netrhne a tím pádem jsem já měl smůlu. Ale pokud chtěla být sama a rozmyslet si všechno, dával jsem jí momentálně šanci tím, že jsem šel na lov. V této končině to vypadalo slibně, jenže i já nebyl idiot. Cítil jsem tu kolem kojoty a kamzíky. Jejich pach se linul všude. Pokud bych se sám pustil do lovu a podařilo se mi nějakého kamzíka složit, pak by se na mne vrhla tlupa kojotů, kteří by maso chtěli bez práce pro sebe. A těm bych se nejspíše sám neubránil. Bylo tedy rozhodnuto, že na lov se přesunu někam trochu jinam, kde to bude snad milejší.

//Mahar

Došel jsem s Lucy k jezeru. Nebylo to nijak příjemné tu být, když kolem procházela její rodina. Nedivil jsem se tomu. Taky bych nechtěl narazit na nikoho z nich. Ale měl jsem pravdu. Lucy to musela vědět. Etney za ní nešel, ani děti se k ní nehlásily a že tu procházely sem a tam. Já jenom odpočíval a čekal, až se vlčice nějak rozhoupe. Ta se stáhla do sebe a tak jsem jenom posedával na kraji jezer. Občas jsem usnul, občas hlídal Lucy. Bylo to takové lahodné nicnedělání, ale po chvilce jsem začal mít hlad. "Zajdu pro něco k jídlu," sdělil jsem šeptem Lucy, která se slunila a pak jsem se vydal do nějakého lesa, kde bych snad mohl mít štěstí a něco ulovit.

//Východní hvozd

// Sopka

Závěs za Lucy byl celkem příjemný. Nemusel jsem přemýšlet o cestě a mohl jsem si jenom užívat toho, co bylo okolo. Místní krajinu jsem ještě neměl celou prochozenou, takže jsem se snažil zapamatovat alespoň nějaké ukazatele míst, které bych potom mohl používat k orientaci. Velká masa vody k nim rozhodně patřila. Podle pachů okolí jsem poznal, že sem přivábil chládek a možnost se ochladit nejenom nás. Lucy můj návrh vyvedl z rovnováhy a její samozřejmosti. Usmál jsem se, měl jsem rád, když jsem vlčice znejistil. Byly pak v tak roztomilých rozpacích, že to bylo úsměvné. "Co nejhoršího by se mohlo stát?" zeptal jsem se místo, abych jí odpověděl na její otázku.
Jezero bylo zahaleno pachy, ale já jeden z nich poznal. I Lucy si všimla, že její partner je poblíž. "Jestli se chceš vrátit, vrátíme se," řekl jsem to s klidem. Bylo to její rozhodnutí a já jí nemohl vnucovat svoje názory. Mohl jsem jí ale nabídnout radu. "Já bych se vrátil a dal jim najevo, že odcházím, utnul bych všechno, co je potřeba utnout, abych neměl výčitky později, ale to je jen můj názor," sdělil jsem jí. Její výraz se změnil, když sama zaregistrovala pach Etneyho. Podle větru a všeho se k nám, ale neblížil, takže jsem byl v klidu. "Lucy v klidu... Nejde sem..." vyklouzlo mi a až pak mi došlo, co to vlastně znamená. Jak dlouho už ji neviděl a ani za ní nejde? Nezavyje aby jí dal na vědomí kde je nebo se nerozeběhne do jejího náručí? Nechává ji být a nezajímá se o ni, nestojí mu ani za tolik aby zvedl zadek a zašel k ní... "Není tohle odpověď na tvojí nejistotu..." dodal jsem.

//Sněžné hory

Následoval jsem opatrně Lucy. Z kopce jsem se nehnal nijak rychle, nehodlal jsem si zlámat hnáty nebo tak něco. Když se Lucy zastavila, aby se na mne podívala srovnal jsem nohy na povrchu, který klouzal a sálalo z něj teplo, abych se na ni mohl taky podívat. Naklonil jsem hlavu na stranu a usmál se, jako pobízení, aby řekla, co má na srdci. "Chápu, pomůžu," odvětil jsem nakonec po tom, co uzavřela svou vlastní výpověď. Bylo jasné, že je prostě slabou vlčicí, která pomoc potřebuje. Tak jako to bylo u nás, vlčice prostě nebyly uzpůsobené k tomu, aby chránily území, to musel vědět každý. Byly dobré třeba na lov menší zvěře nebo ve skupinkách na zvěř větší, výchova byla jejich a pečování o úkryt, staré a raněné. Ale ochrana území nebyla nic pro vlčici. Ne, ne, v tomhle jsem měl jasno a byl jsem rozhodnutý Lucy vystřídat v téhe pozici, která nebyla pro její pohlaví určena.
Kroky nás nesly směrem k jezeru a já byl rád, protože tady bylo celkem vedro. Kouknul jsem pohledem na tu horu po jejímž úpatí jsme šli a došlo mi, že se jedná o sopku. Snad je bezpečná. Lucy se najednou rozplakala, což mě trochu vykolejilo, protože plakat jsem ji pořádně neviděl. Smutnou a naštvanou ano, ale plakat? Poslouchal jsem jí a nechával jí prostor, aby řekla co chce. Pláč a emoce patřili vlčicím a já to respektoval. Sám jsem nikdy nebyl emocionálně otevřený, nebo že bych plakal před někým jiným. Pamatoval jsem si, jak jsem jednou jako vlče brečel při lovu a otec mi dal takovou ťafku, že se mi hlava zatočila a před očima jsem měl mžitky. Od té chvíle jsem nebrečel před jinými, nikdy.
Plakala nad tím, že nechce zpět do svého domova. Došel jsem k Lucy a tlapkou jí otřel slzy, které se jí valily po tvářích."Nejsi špatná, jen to prostě nevyšlo," řekl jsem naprosto pragmaticky. Byla to pravda a já nebyl ten, co by jiným matlal med kolem tlamy. Ne, řekl jsem prostě to, co zaznít muselo, než to co zaznít možná mělo. "A co kdyby... co kdybychom se nevraceli? A začali... začali někde znovu?" pronesl jsem. "Ne společně, ale jako přátele... někde si založit úkryt a cestovat, poznávat tenhle kraj a občas se vrátit do úkrytu a odpočinout si, než vyrazíme dál?" Rozešel jsem se za ní směrem k jezeru.

//VVJ

Koukal jsem na slunce, které stoupalo po úbočí hory k nebesům. Kývl jsem hlavou a usmál se na ni. Bylo mi fuk, že nechce být se mnou, ale aspoň se rozhodla pro to, co bylo nejlepší pro ni. Což jsem mimochodem tak nějak celou dobu chtěl, jen jsem to neuměl asi pořádně vyjádřit. Pohledem jsem zavadil o jeden z rampouchů, který pomalu tál. Muselo to být děsné, z toho jak mluvila. Jako mít kouli na noze a nevědět, kde vlastně je, jak je velká a jestli vás táhne k propasti nebo ne. Já znal u nás doma všechny. Teda ne vlčice, protože co mi bylo do nich. Ale jinak jsem znal vlastně každého. Nechtěl bych sdílet smečku s vlkem, kterého neznám natolik, abych mu důvěřoval. Ne, to rozhodně ne. Ještě, že jsem měl bráchu, který byl mým druhým já. Věřil jsem mu jako nikomu jinému a teď mi chyběl, protože by určitě věděl, co mám teď udělat nebo říct. Pravděpodobně by hodil nějakej trapnej vtip nebo ještě trapnější balící hlášku... "Buď jen tak svobodná jak sama chceš, musí to být vyčerpávající být vázaná na někoho, koho vlastně už ani moc neznáš," pronesl jsem nakkonec. Suché. Velmi suché. Měl jsem přijít s něčím lepším, ale nic mne nenapadalo.
Když začala mluvit trochu jsem zkoprněl, protože to vypadalo, že mi vlastně nedá vůbec nic výměnou za pomoc s ochranou smečky. Jenže pak se rozmluvila a já pochopil, jak to myslela. Kývl jsem hlavou. Stačilo mi vědět, že se můžu kdykoli sebrat a jít, pokud mě Etney bude nějak zadupávat do země nebo pokud to prostě nepůjde. "Díky," řekl jsem jí pak jako odpověď na to, že vyhověla mému požadavku. Alespoň jednomu, tomu který mohla splnit.
Lucy pronášela slova o hrdosti, ale co ona mohla vědět. Byla to vlčice a ty hrdost nemají... aspoň ne takovou jako vlci. Pro nás je hrdost vším, pro vlčice je zase vším loajalita. "Hrdost je pro vlka vším," podotknul jsem. "Vlčice to asi úplně nechápou," dodal jsem potichu. Nebyla to výtka spíše jsem jenom konstatoval.
Moje společnice měla toualvé tlapky a neposeděla chvíli na jednom místě. Nedivil jsem se. Svět byl nádherný a plný míst k objevování. Navíc pokud ji drželi ve smečce jako princeznu na vodítku, tak bylo jasné, že teď bude chtít zažít všechno. "Možná bychom mohli jít k tomu velkému jezeru, co ty na to?" zeptal jsem se s úsměvem. Chtěla jít do mé smečky, ale to by bylo na dlouho. To jezero v tomhle nadcházejícím teplém počasí znělo lákavěji. "A třeba tě jednou do své smečky zavedu," dodal jsem a následoval ji do kopce.

//Zubatá hora

Koukal jsem na ten krásný výhled a na tu krásnou Lucy, která si užívala ten krásný výhled. Bylo mi krásně. Bylo tu krásně. Nějradši bych tady zůstal v téhle kráse zbytek svého života. Ale realita byla až moc blízká. "Nechci si pak přijít zneužitě, to je celý... Nechci aby ses rozhodovala pro mě, pro něj... Chci aby ses rozhodla pro sebe a udělala, co ty považuješ za nejlepší pro tebe," povzdechl jsem si, protože její reakce byla velmi obranná. Měl jsem potřebu to vysvětlit. "Ale nechci být někde jenom ochránce, uvrtat se do pozice, kde musím držet tlamu a krok, to není pro mě... Pokud bych tu pozici přijal, budu potřebovat ujištění, že z ní můžu kdykoliv odejít, kdyby ses rozhodla pro Etneyho a taky chci předem vědět, že mě bude on respektovat," pronesl jsem vážně. Byl to nepříjemný rozhovor, ale chtěl jsem aby pochopila, jak to cítím. Chtěl jsem jí pomoct, aby mohla chodit mimo les a nemusela myslet na odpovědnost, kterou v něm má. Navíc chránit území byla práce hlavně pro vlky, nechávat to na vlčici byla prostě blbost. Neměla na to postavu, sílu ani založení, aby se při ochraně území rvala. Ne, pomohl bych jí a s radostí, ale nehodlal jsem být něčí vchodová rohožka. Chtěl jsem respekt od ní i od Etneyho. Od ní v tom, že mě funkce zprostí, když to nepůjde a od něj, že se ke mně bude chovat jako k rovnému. "Doma na mě čeká smečka a já se nechci vrátit bez zkušeností, tohle by mohla být dobrá zkušenost, ale ne... nedovolím, aby mě to stálo hrdost, Lu," dodal jsem. Teď už snad chápala.
Udělal jsem k ní několik váhavých kroků. Zůstal jsem stát vedle ní a koukal na svět. "Moje smečka je odsud daleko," prohodil jsem. "Měla by být támhle tím směrem, na druhou stranu od tohohle kraje, ale hádám, že ani z druhé strany hory na ni nebude vidět," řekl jsem jí s úsměvem a doufal, že atmosféra, která mírně zhoustla, bude teď už příjemnější. "Chtěla by ses tam někdy jít podívat?"

Naslouchal jsem Lucy, zatím co něco mlela o tom, jak někoho poslouchá a někoho ne. Jediné, co jsem si z toho odnesl bylo, že mě nijak neoznačila, ale že by můj názor vzala v úvahu. Trochu jsem se rozhodl v tom dloubat, protože přeci jenom jsem sem šel jenom kvůli tomu, že ona chtěla a zároveň jsem jí pomohl. Chtěl jsem vědět, jestli mám aspoň nějakou šanci, ale nechtěl jsem to hned kazit, protože ona si začala prohlížet výhled. Pomohl jsem jí nahoru a schoval se sám pod převisem, který nás bránil před přírodou natolik, že jsme si tu mohli v klidu posedět.
Naštěstí to vypadalo, že s příchodem nového dne se počasí umírnilo a uklidnilo. Slunce vstávalo stejně rozhodně jako stoupala teplota kolem nás a já měl předtuchu, že jsme si vybrali správné místo na to, kde si odpočinout. Protože tady aspoň nebude takové vedro. Lucy byla unesená výhledem a nakonec si sedla vedle mě a schoulila se do malého klubíčka. Tahle schopnost vlčic se zmenšit nebo zvětšit na přání, mě popravdě fascinovala. Lucy mluvila o tom, že bych jim, mohl pomoct jako ochránce. Uniklo mi zavrčení.... nelíbilo se mi to označení NÁM. Jí a tomu jejímu partnerovi, ke kterému se asi chtěla vrátit. "Tobě bych pomohl rád, ale nechci abys mě tahala za čenich..." odvětil jsem prostě a jednodušše. Líbilo se mi tu s ní být a líbila se mi ona, ale rozhodně jsem nehodlal někomu dělat podržtašku a pak se dívat, jak si ten někdo užívá jinde. Věděl jsem, že si to chce s Etneym vyřešit nejdřív, ale popravdě nebylo to, že teď ji nehledal dostačující? Kdyby chtěl mohl ji poměrně rychle najít, ale on nebyl nikde k vidění no ne?

//Sopka
a omluva za zpožděný post, ale konec června byl pestrej

Šel jsem za Lucy a doufal, že jí někde noha nevypoví službu a nebudu ji muset nosit do hor jako nějakej mezek. Sice se mi líbila, ale abych ji nosil do kopce na to náš vztah ještě nedosáhnul. Popravdě náš vztah nedosáhnul na nic moc vážného, protože ona mne odmítla no ne? Pokud se jí něco stane, tak si tu může počkat na toho Etneyho? Ale hádám, že ten se tady otočí až tak příští jaro... Nepochyboval jsem o tom, že její parner by ji tu nejspíše nehledal. "Nepřijdeš mi jako někdo, kdo by poslouchal názory ostatních byť to myslej dobře," dodal jsem v odpovědi na její pochyby. "Nebo se snad pletu a když ti řeknu ať si tu v klidu lehneš, tak to uděláš?" dodal jsem zvědavě. Možná by chtěla nějakou změnu, možná by chtěla jednou nebýt ta co musí rozhodovat, ale aby někdo rozhodoval za ní. Pro vlčice to bylo přeci jen přirozenější poslouchat. Nemuset si trápit hlavinky důležitým rozhodováním.
Naše kroky mířily do kopce a sníh se pomalu stával spíše většinovým zastoupením místní přírody, než jenom slabým popraškem. Lucy si ledovala tlapku pochodem a vypadala, že jí to takhle vyhovuje více, než cokoliv jiného. Nestěžoval jsem si tedy už na to, že by měla zastavit a sednout si, vypadala spokojeně a šťastně. Jenom jsem ji následoval a doufal, že nebudeme stoupat až úplně nahoru nahoru. Vzduch tu řídl a nebylo to úplně příjemné. Měl jsem taky už celkem žízeň, takže její slavnostní zvolání, že vidí vodu bylo oceněno mým úsměvem. Nechal jsem jí ať se napije a pak se sám sehnul k vodě. Byla krásně průzračná a ledová. Chutnala naprosto perfektně i když štípala v tlamě a krku.
Lucy mezitím rozhodovala o tom, že půjdeme dál, hledat výhled. V klidu jsem dopil a nedohadoval se s ní. "Když myslíš, že to zvládneš," pronesl jsem nakonec a následoval ji při pochodu do kopce. Už jsem viděl místo, kde to bude hezké. Jednalo se o skalní převis, kam bychom si mohli v klidu sednout a pozorovat okolí. Byl dobrých šedesát metrů nad námi, když postup zastavila Lucy, která začala sledovat kamzíky. V její fascinaci tím úplně neobyčejnějším bylo něco kouzelného. Jako by občas zamrzla v dětinskosti a nemohla se i přes svou dospělost a povinnosti z tohohle stavu snadno vymanit. Kamzík skákal nahoru a kolem nás padaly kamínky, jak se na skalní římse promenádoval. Nebýt tak vysoko, tak bych tě sežral. Udělal jsem několik dlouhých kroků a byl před Lucy. Pak jsem se vyhoupnul ke skalnímu převisu. "Tohle vypadá jako dobré místo s rozhledem, tady můžeme počkat," sdělil jsem jí a pak nabídl dámě bok, aby se případně mohla zapřít až bude hopkat nahoru. Přeci jenom byla Lucy pořád zraněná a já nechtlě riskovat, že spadne.
Když byla i Lucy nahoře sedl jsem si s pohledem upřeným ke krajině. Za zády jsem měl velký balvan o který jsem se opřel. I když byla bouře, tak tady bylo bezvětrno. Mraky se honily pod námy a já byl rád, že jsem tohle tiché a suché místo našel.

Lucy byla celkem v pohodě pacientka. Seděla tiše a snažila se necukat. Byl jsem za to rád, protože kdyby sebou cukala, asi bych jí něco řekl o tom, že jako vlčice by se měla naučit držet a neskuhrat u toho. Ale ona mi nedala záminku svým chováním k ničemu, takže jsem se na ni jenom usmál, když mi poděkovala za pomoc s vyndáním kamene. Doufám, že se jinak o svoje zranění umí postarat, ale hádám že pokud měla po boku jenom Etneyho, tak se to naučit nějak musela, jinak by chcípla. Urážet jejího partnera nahlas jsem si nedovolil, ale v duchu to bylo něco jiného. Etney se mi jako vlk nezamlouval, navíc když se nakrásně vykašlal na Lucy, která taky měla svoje potřeby, touhy a cíle. Otec by řekl, že jsem slaboch, ale já to viděl trochu jinak. Pokud se vlčicím dovolí trocha té svobody a seberealizace, budou pak poslušnější.
Chtěla pokračovat dál a já jí v tom nemohl bránit. "I kdybych ti řekl, že si máš odpočinout, tak bys mě neposlechla ne?" pronesl jsem trochu ustrananým hlasem, protože jsem nechtěl později zjistit, že se jí do rány něco dostalo a ona proto přišla o tlapku nebo hůř. Už jen z té představy se mi dělalo blivno. "Ale pokud si budeš chtít odpočinout, tak hned zastavíme," dodal jsem rázněji. Nebyl to úplně rozkaz, spíše nátlaková žádost.
Viděl jsem hory, plné ledu, které se táhly až k obzoru a já netušil, kam mne to tahle vlčice vlastně chce zavést. Hor jsem se nebál, ale rozhodně jsem se nehodlal pouštět do nebezpečí, jenom proto, že to ona chtěla. Nehodlal jsem se vrhnout do žádné laviny nebo jiného "dobrodružství". A to ani kvůli Lucy ne. Na dotaz ohledně potůčku jsem horlivě přikývl. Sám bych se rád někde napil, pokud bude ta možnost.

//Hory