Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Etney mne ujišťoval, že nikam chodit nemusím. Což jsem celkem ocenil, protože nevím, co bych v té zimě pak dělal. Zůstal jsem tedy tady a nadechoval se k odpovědi, jenže... pak se strhla pěkná bouře. Slovní tedy. Stál jsem tam a poslouchal. Taktně jsem dělal, že neslyším vůbec nic, ale kdo by neslyšel takovouhle plamenou debatu, která se děje kousek od nej. Ze slušnosti jsem udělal pár kroků směrem vedle, abych nebyl přímo u centra dění a nepůsobil tak až moc... No že se motám do něčeho, do čeho mi nic není. Jenomže kdo by nepostřehnul tak plamenou debatu by musel být hluchej nebo možná pitomej. Neměl jsem úplně náladu na to někomu šlapat do kuřího oka, takže jsme prostě koukal kolem. Ciri se do toho taky zapojila, takže jsem nemohl odvést svou pozornost na rozmluvu s ní. Etney, Lucy, Reonys a Vivianne se bavili mezi sebou. Štěkali na sebe jako banda divokých psů. Z dětí teda nejvíce štěkala tmavá vlčice, její bratr tak postával v závěsu a světlá sestřička mlčela. Rodiče se do toho taky pěkně obuli. Tohle je ale povedená familie. Došlo mi, že jde ještě o někoho jménem Crowley, kdo tu ale nebyl. Netušil jsem, jestli to bylo jejich pokrevní vlče nebo další adoptované, jako Seliah. Zajímavé, že ji podal jako svou dceru, ale jeden to asi tak vnímá, když někoho adoptuje. Ten, co tu nebyl, asi nehodlal se svou rodinkou trávit happy time v tomhle lese... Popravdě po tomhle výstupu jsem se ani nedivil. Začal jsem zvažovat jestli taky nemám jít.
Vlčata se evidentně rozhodla jít někam pryč, za svým dědou. Další stopa, která nemluvila moc v prospěch téhle smečky. Proč by něčí otec, dědeček, žil mimo smečku? To ho nechali někde pojít hlady? Nebo je v nějakém starobinci, smečce pro důchodce? Nechápal jsem to a netušil, jak to tady chodí. Takže jsem zase jenom mlčel. Jenomže... svědil mne jazyk. "Takhle byste s rodiči neměla mluvit," pronesl jsem a doufal, že jako staršího a nezaujatého mne třeba pochopí. Na druhou stranu jsem ani nesouhlasil s tím, co jí říkali rodiče. Ale třeba neměla takový výstup poprvé.
Reonys a Ciri se rozešly za Vivianně, která odešla rázně pryč. Jediné, co po ní zůstlo, byly stopy ve sněhu a podivná pachuť ve vzduchu. Jako by nepříjemná atmosféra mohla mít vůni. Mírně jsem se ošil. Etney na mne promluvil a já se na něj usmál. "Kdyby si tohle dovolila dcera v mé rodné smečce... No řekněme, že by přišla o jazyk dřív než by dořekla poslední slovo," řekl jsem poměrně lakonicky, bez vysvětlování. "Můžu se zeptat... tohle tu máte běžně?"

Pohledem jsem pátral po vlkovi, který se vychloubal vlastní smečkou. Neměl jsem mu to za zlé, taky bych se chlubil něčím, co je moje. "Malé smečky jsou většinou útulnější a aspoň nepotřebují tolik potravy," nadhodil jsem, i když se mi v hlavě objevilo hned několik důvodů, proč je malá smečka na nic. Jedním byla obrana. Pokud by se větší smečka rozhodla sem nakráčet a všechny pozabíjet, území si zabrat a přivlastnit si jejich úkryt i všechno v něm, neměla by moc složitou práci. Nahlas jsem nic neříkal. Jen jsem sledoval vlky a snažil se nevzbudit žádný rozruch nějakou nepříliš korektní otázkou.
Děti Etneyho a Lucy šly kousek od nás řešit svoje záležitosti. Nedivil jsem se jim. Muselo být nudné postávat tady. Jediný, kdo nás poslouchal aspoň trochu byla Ciri. Dovolil jsem se na ni povzbudivě usmát, kdyby se taky chtěla zapojit do rozhovoru. Nechtěl jsem působit jako nějaké nebezpečí. Lucy nebyla nadšená z toho, že bych u nich trávil jenom zimu a přiživoval se. "Nemusíte se obávat madam, že bych se přiživoval. Rád bych pomohl s lovem pokud bude třeba, ale nebudu ničit vaši rodinnou smečku, pokud to tady tak vnímáte, svým delším pobytem. Nerad bych někomu způsoboval nepříjemnosti, takže klidně hned půjdu, jestli chcete?" navrhnul jsem, ale něco mi říkalo, že mě odejít nenechá. Ona by mne poslala určitě pryč hned, kdyby bylo po jejím. Ale Etney by to nejspíše bral jako porážku. "Máte krásný les, pěknou smečku i takovou příjemnou atmosféru, ale nehodlám to tu narušovat svou přítomností."
Jenomže jsem se možná s tou atmosférou trochu unáhlil, protože se k nám přiřítila Vivianne a její bratr. Nevypadalo to zrovna jako milá rozprava s matkou, spíše na ni křičela nebo... no rozhodně se nechovala jako dospělá vlčice, ale spíše jako rozmazlený spratek. Takhle mluvit s vlastní matkou? A ještě před otcem? Vivianne v tom, ale nebyla sama. Reonys se také jal slova a začal zpochybňovat, že by Seliah byla jejich sestrou. Nechtěl jsem se do toho montovat, takže jsem jenom udělal dva kroky stranou.

Kráčel jsem přímo za tím vlkem, který se jmenoval Etney. Seliah někam zmizela, takže evidentně neměla zájem o to být v mojí přítomnosti, takže jsem o tom kde se pohybuje ztratil přehled v momentě, co kolem nás proběhla pryč. Dokráčel jsem mechanickými, dobře odměřenými kroky směrem ke skupince vlků, kterou mi Etney chtěl tak moc představit. Nejprve jsem si všiml vlčice, která byla ze všech nejstarší. Vyzařovala z ní jistá rezervovanost, ale i klid. Jako by věděla předem, co se stane a v kterou hodinu, minutu či sekundu dne. Nebyla jenom někým náhodným v davu, byla přesně tou, pro kterou se píšou písně a básně. Poznal jsem, že to musí být Etneyho partnerka, věkově k němu seděla nejblíže. A taky se mi potvrdilo to, co jsem tušil. Představila se jako Lucy a já s mírným kývnutím hlavou zopakoval její jméno ve své mysli. Snažil jsem si ho zapamatovat stejně jako jméno Ciri, která vypadala jako čerstvě padlý sníh. Jméno Reonyse se mi vrylo do paměti hned, protože byl jediný kluk, kterého jsem tu viděl. Mladík už odrostl vlčkovskému věku, ale rozhodně to nebyl ještě stařík. Poslední se představila čero-šedá vlčice, která na mě hodila jenom drsné zdravím, aniž by se namáhala s představováním. Pak se na mě sice párkrát usmála, ale já měl pocit, že jsem ji vyrušil z nějaké závažné debaty s rodinou.
"Přeji pěkný den, jmenuji se Waristood a váš otec, Etney, mě sem pozval," pronesl jsem a mírně poklonil hlavu k přítomným vlčicím. Slušelo se pozdravit slečny menší úklonou. Shenn by se tím nezdržoval, ale mě to vždycky přišlo jako dobré gesto na začátek konverzace. Lucy se pak posadila vedle Etneyho a pronesla, že bych se chtěl přidat dobrovolně. To, že použila slova jako "maličká" smečka a "dobrovolně". Neznělo jako dobré znamení, ale rozhodl jsem se nemít předsudky. "Popravdě, asi došlo ke komunikačnímu šumu. Etney mi nabídl zůstat tu přes zimu, nabrat zkušenosti a tak dále. Mám smečku jinde, kam bych se rád vrátil. Mimo tenhle kraj," sdělil jsem vlčici a oplatil jí tak úsměv.

waristood

//JG

Jen jsem se ušklíbnul a nechával jsem Etneyho, aby si dělal svoje závěry. Mezitím jsem si prohlížel tenhle les, který nebyl úplně extra. Byl pěkný, ale stejný jako jakýkoli jiný les, který jsem kdy viděl. Možná to bylo tím, že domov máme jenom jeden a ten je pro nás vždy nejkrásnějším. Všechna ostatní místa už nejsou tak pěkná, tak bezpečná, jako domov. Chvilku jsem tak postával a rozhlížel se. Bylo to tu celkem ucházející, podle všeho dobře chráněné před počasím a možná že by se tu dalo i něco hezkého ulovit, ale moc pachů jsem necítil. To asi tou zimou. Místozvěře jsem ovšem cítil pachy vlků, takže jsem se rozhodl být opravdu pozorný. Etney a Seliah nevypadali nebezpečně, ale mohli být jenom návnadou. Úplně jsem jim nedůvěřoval.
"Každá smečka má asi svůj způsob, jak naučit mládež, co je potřeba. U nás se doma učí hlavně ochránci, lovci a průzkumníci chodí do světa, aby se naučili přežít na vlastní tlapu a pak se vrací. Ale i mít učitele rovnou po ruce, má nejspíše něco do sebe," sdělil jsem Etneymu, který byl evidentně na tu svou rodinku nějak moc fixovaný. Ne že bych se hodlal nějak dohadovat, ale nechtělo se mi úplně pouštět do řešení toho, kdo to má lepší. Takže jsem prostě jenom konstatoval stručnou pravdu a doufal, že se toho ten nafoukanec nechytí. Seilah se rozhodla běžet pryč. "Sbohem slečno," prohodil jsem za vlčicí, která zmizela v závějích sněhu.
"Děkuji za přivítání, les vypadá dobře," konstatoval jsem skoro až mechanicky. Jako by můj hlas byl promazaným strojem, který opakuje naučené fráze. Etney mě chtěl seznámit s tvou svojí rodinkou a já se popravdě nebránil. Pokud měl víc dcer třeba bude nějaká z nich starší než Seliah, ale mírně jsem pochyboval o tom, že bude tak stará jako já, abych se jí mohl nějakým způsobem dvořit. "Ukažte cestu pane."

//řeka

"Nikdy jsem neřekl, že je můj táta Alfa," pronesl jsem s mechanickým klidem, ale přejel jsem si pohledem oba dva. Že by věděli něco víc? Že by si jenom hráli na hlupáky a přitom mne znali celou dobu? Co když je poslal Tonres? Nebo Vanya? Nechtělo se mi věřit tomu, že by bratr se sestrou dorazili až sem, ale kdo mohl tušit, kam se vypařil můj povedený bratříček a jak pošla moje milovaná sestřička. Přeci jenom jsme úplně nezkoumali s Shennem kam kdo jde. Bylo mi sester líto, ale rozhodně jsem neprojevoval žádný velký zájem o to zjistit do které smečky se přidaly. Nova to mohla dotáhnout daleko, ale u druhé jsou pochyboval, že by to vydržela ve smečce dlouho se svým... magickým handicapem.
Před námy se otvíral les, který byl podle jejich reakcí jejich domovem. Rozhodl jsem se tedy vnímat okolí co nejobezřetněji a když bude potřeba, tak prostě zmizet. "Ochranář má jiný výcvik než lovci nebo průzkumníci, u vás je to ve smečce snad jinak?" pronesl jsem s klidem. Trochu mě zaráželo, jak to tady vedou. "Jak cvičíte ochránce a lovce vy?"

//cedr

//hory

Seila se zasmála. Její táta byl sice podle toho jak vypadal mladší než já, ale rozhodně se choval jako nějaký zapšklí páprda, který je posednutý jenom sebou a vším svým. Na svoje potomky asi nemá úplně moc času... Shennovi by se líbilo dělat si z něj srandu, ale já byl jiný. Jen jsem spolknul svoje poznámky a v tichosti kráčel prostě dál. Doprovodil jsem vlčici dolů z hory na poměrně rovinatější cestu. "Není za co," odvětil jsem a oklepal se, abych ze svého kožichu dostal vločky. Nepomohlo to.
"Ano, mám v plánu se vrátit," odvětil jsem a kývnul hlavou v mechanickém naučením gestu. Byla to moje přirozená reakce, se souhlasem jsem prostě kýval. Pak se na něco ptala slečna. "U nás si pořádné místo musí jeden zasloužit tím, že vyrazí do světa. Přežít na vlastní tlapu a vrátit se chce odhodlání, ale i sílu," vysvětlil jsem jí, jak to chodilo u nás. "Ale je pravda, že jsem se dobře narodil," dodal jsem potichounku jenom k vlčici a pak na ni mrkl jako spiklenec. Připomínala mi moje sestry. Byla až moc zvídavá a to nemohlo být nic dobrého. Snad její sestřičky budou starší a nebudou takhle zvědavé. "S otcem mám velice dobrý vztah, založený na důvěře a pochopení," shrnul jsem svou rodinnou anamnézu do jedné věty. O matce a sestrách jsem nemluvil. "Ve smečce mám také bratra. Měl jsem dva, ale jeden bohužel zmizel. Druhý se rozhodl ve smečce zůstat, momentálně je ochráncem a aspiruje na budoucí Betu."

//galtavar

//Vyhlídka

Kráčel jsem vedle vlčí slečny a nabízel jí svoje rameno a bok, pro případné zaškobrtnutí nebo pád, jako berličku. Bylo pěkné narazit na někoho, kdo si ještě vážil galantnosti a nebyl samé "udělám si to sama" nebo "vzepřu se zajetým pořádkům", jako moje sestra. Tím to začíná. Nejdřív nechtějí pomoct při scházení kopce a potom si rovnou nechají rozběhnout magický talent a zabarvit oči. Seilah vypadala ovšem naprosto dobře vychovaná. Etney se na nás otočil s tím, že on pomoc nepotřebuje. Jen jsem na něj kouknul a když se otočil pohled jsem upřel na Seili a ušklíbnul se. "Možná jsem měl přeci jenom nabídnout pomoc tvýmu tátovi, když ji tak vehementně odmítá," pošeptal jsem se smíchem v hlase tak, aby nás nemohl slyšet. Nechtěl jsem ho urazit, ale přišlo mi to jako dobrý okamžik na to se trochu zasmát. Sestup byl ve tmě docela náročný a tak bylo dobře, že se soustředění a napětí dalo něčím jako smích uvolnit.
"Vaše starost je milá," pronesl jsem směrem k Etneymu, který se zase pustil do mluvení. "Pocházím z Topolového lesa, který je odsud vzdálený měsíc a půl chůze minimálně. V naší smečce jsem... mám slíbené postavení, ale nejprve musím získat zkušenosti a poznat svět, než se budu moci chopit povinností a usadit se doma," vysvětloval jsem a takticky vynechal, že by ze mě mohla být Alfa. To tu nikdo vědět nepotřeboval. "Pokud poznám i různé tradice, zvyky nebude to naškodu. Udělám si třeba nějaké spojence, přátele a nebo možná i najdu partnerku, kdo ví," dodal jsem ještě s úsměvem. Jestli byl Etney alfák a měl dcerky, určitě by nějakou z nich chtěl vyšoupnout z domu ne? Nechtěl jsem se ale podbízet, takže jsem nechal možné úvahy na něm.

//mahtae sever

Nechával jsem těm dvěma prostor. Nehodlal jsem se mezi ně vetřít ani v momentě, kdy kolem začaly létat motýlci. Bylo mi to celkem jedno. Přišlo mi to zvláštní, ale jenom jsem mechanicky máchl tlapkou a nechal motýla odletět, který byl moc dotěrný a motal se kolem mě. Zbytek byl v hejnu kolem Etneyho, ale já to dával za vinu hlavně tomu, že je k němu nahnal vítr. Pak zmizely stejně rychle, jako se objevily. Svědomitě jsem čekal. Čekal jsem, než budu moct vyrazit někam jinam, nejlíp někam do tepla.
Seilah a Etney se vynadívali a vyrazili směrem dolů. Rozešel jsem se za nimi. Dával jsem si pozor, abych se neprobořil sněhem někam do prčic. Bylo tu sněhu celkem dost. "Pokud budete potřebovat pomoct, řekněte," nabídnul jsem Seile, protože mi přišlo, že by mohla mít problém se sněhem takhle hlubokým brodit. Ještě že s každým krokem níž bylo sněhu méně, ale i tak to nebylo příjemné cestování tímhle sněhem.

//zrcadlovky

"Momentálně nehledám nový domov," podotknul jsem. Proč by jeden hledal smečku, když má jednu naprosto perfektní jinde. Hledal jsem jenom partnerku, to bylo celé. Nechtěl jsem se nikde usazovat na delší dobu. Možná tu budu rok, dva než najdu tu pravou a naberu potřebné zkušenosti a potom? To už bylo jasně naplánováno, co se mnou bude a nebyl to konec v Cedrové smečce. "Jistě že, Seili," prohodil jsem k Seilah a trochu změnil její jméno na roztomilou přezdívku, která jí snad nebude vadit. Vlčice, která vypadala až moc nadšeně z toho všeho, byla podivnůstkou sama o sobě, na to že mají nový hladový krk na zimu ve smečce, byla až moc veselá. Netušil jsem, jestli je to dobře, nebo jestli bych se měl začít bát. Něco mi na tom jejich přívětivém stylu nesedělo, ale přisuzoval jsem to místnímu folklóru stejně jako to původní oslovení mojí maličkosti.
Následoval jsem Etneyho, který tu chtěl něco ukázat své dceři. Nehodlal jsem do toho zasahovat, i když mi začínala být zima. Sněhu tu bylo požehnaně a noc značila pokles teploty. Nechal jsem jim prostor, zatím co se bavili o lese pod horou. Neznal jsem ho, tak mne to nezajímalo. Jenomže pak udělal Seilah krok ke mně a já zaměřil pohled na jejího otce. Kolem něj létalo hejno motýlů. Nakrčil jsem čenich. "To není světluška, ale motýl," podotkl jsem, abych ji vyvedl z omylu. "A tady v zimě brzo chcípnou," dodal jsem pragmaticky. "A my taky, pokud tu budeme postávat," zabrblal jsem si spíš už jenom pro sebe.

"Pokud by vám nevadilo, kdybych se u vás na pár nocí ohřál. Nebudu nijak překážet a případnou nabídku oplatím tím, že třeba pomůžu něco ulovit nebo něco podobného," sdělil jsem těm dvěma. Nehodlal jsme nikomu být dlužen za jeho pohostinost a nabídka, že něco ulovím mi přišla slušná. I kdybych nic neulovil, mohl jsem kontrolovat les nebo hlídat jeho dcerku. Nebo spíše dcerky, protože podle slov vlčice jich bylo víc když byla nejmladší dcerou.
Poslouchání mi celkem šlo. Vlk se rozkecal celkem dost. Prý první svého jména... to určitě. Nic jsem neřekl, ale z logiky věci nebyl ani prvním ani posledním vlkem, který má toto jméno, stejně jako mladá vlčice. Každý z nás měl jméno, které musel mít statisticky i někco jiný, ale být až takhle moc přesvědčený o své jedinečnosti vyžadovalo dost velké klapky na očích. Mechanicky jsem pošlápnul, ale neřekl jsem nic. Vyvracet někomu jeho sebestředný názor na svou originalitu jsem nemínil. "To máte pravdu," pronesl jsem stručně, když mluvil o tom, že bez smečky je to v zimě těžké. "Domov mi nechybí, až nasbírám zkušenosti vrátím se tam," dodal jsem. Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem nějaký tulácký šméčko. Nebyl jsem. Byl jsem ve světě, abych sehnal zkušenosti a partnerku. Nic víc a nic míň. A až se vrátím, čeká na mne místo Alfy.

Zastříhal jsem ušima, když vlk promluvil. Vlčice se zdála trochu zaražená tím, že jsem jí projevil náležitou úctu, což se také mělo vlčicím projevovat. Nejspíš na to nebyla zvyklá, protože z ní vyklouzlo podivné kníknutí, které jsem od vlčic většinou neslyšel. Ne proto, že bych se jim neklaněl, ale spíš pro to, že většina z nich měla moc práce, než aby se někomu takhle odvděčila svou pozorností. Pravděpodobně tahle mladá na práci neměla skoro nic. Že by to byla dcera Alf? Vlk mi pak svými slovy potvrdil domněnku, když o ní mluvil jako o princezně. "Máte naprostou pravdu pane, já jsem popravdě vyrazil sem do hor, abych obhlédl okolní krajinu. Nejsem tu dlouho a tak jsem se potřeboval zorientovat. A momentálně hledám nějakou přijatelnou jeskyni, kde bych mohl hlavu složit," pronesl jsem s mírným pokývnutím na souhlas s jeho slovy.
Vlčice vypadala, že vyskočí z kůže a vlk leč se snažil, tak jsem si všiml, že je nějak hodně rozrušený. V očích měl podivnou jiskřičku a ta jeho samochvála smrděla na sto honů. Jenomže moje Alfa postavení mne nutilo mít zavřenou tlamu a být vychovaný. Shenn by ho poslal k šípkům nebo by se začal tlemit a válet po zemi. Já ovšem ne. Kývl jsem hlavou. "O tom nepochybuji," pronesl jsem upřímně, protože vlk vypadal, že toho má naběháno hodně a že by mu nevadilo někomu rozbít tlamu. Ale jelikož neměl žádná zranění celkem jsem přemýšlel nad tím, jestli se vůbec někdy pral. Můj kožich schovával moje vlastní rány dobře, třeba ten jeho taky? "Jak jsem říkal, nejsem tu dlouho a tedy jsem o vašem lese neslyšel," pronesl jsem s omluvným tonem. "Jmenuji se Waristood, ale všichni mi říkají Waris, jaká jsou vaše ctěná jména?"

Rozhlížel jsem se kolem a hledal... úkryt nebo aspoň nějaký náznak toho, že by tu byla nějaká hezká vypouklina, do které bych se mohl na noc schovat. No při nejhorším sejdu někam do nížiny a uvidíme. Jenže než jsem se stačil rozhodnout, zda půjdu dolů nebo se podívám ještě za poslední výčnělek, rozezněl se po planině hlas někoho, kdo mne oslovoval, ne zrovna nejšťastnějším oslovením, ale třeba to byl nějaký místní folklór. No a za tím hlase mse ozval ještě jeden. Zvedl jsem hlavu a postavil se k příchozím čelem. Přejel jsem je pohledem. Vlk byl rozhodně Alfa. Cítil jsem z něj zemitý pach a navíc byl taky hodně dobře vyživován, na to, že byla zima. Já už svou Alfovskou zakulacenost během putování stihl ztratit. A v zimě ji ztratím ještě více. Ještě, že svalnatá postava mi zůstala. Mrkl jsem pohledem i na vlčici, která kráčela vedle vlka. Byla to mladá vlčice, ještě ne dospělá, ale už ani žádné děcko. Nejprve jsem předsunul tlapku a uklonil se vlčici, pak mírně pokývnul hlavou i k vlkovi. Byla to slušnost. Poklonit se a pozdravit. "Zdravím."

//zrcadlové hory

Tak tohle místo bylo příjemné. Byl tu pěkný rozhled a jeden se nemusel obávat, že ho někdo uvidí, protože mezi kameny tu bylo příjemně mnoho místeček, kde se jeden mohl schovat. "Asi bych si měl najít nějakou jeskyni, kde přespím." Myšlenky jsem občas vyslovil nahlas, což nevadilo když byl jeden sám. Začal jsem se rozhlížet po místě, kam bych mohl složit svou velkou a utrápenou hlavu, protože jsem popravdě začínal pociťovat zase chlad. Sněhu bylo požehnaně a noc se přikrádala k nám s přicházejícím večerem, nechtěná a nezvaná, ale jako vždy na minutu přesná. Oklepal jsem si ze zad sníh a začal se procházet po tomhle místě, které umožňovalo krásné výhledy do okolí. Spát venku rozhodně nepřipadalo v úvahu.

//Kančí remízky

Kráčel jsem a doufal, že se mi podaří najít nějakou vhodnou smečku, která bude mít vhodnou partnerku pro mne. Nechtěl jsem nějakou fiflenku, ale rozhodně jsem se taky nechtěl dávat dohromady s nějakou tulačkou. Tuláci byly prostě určitá sorta a já nechtěl opakovat to, co se stalo bráchovi, pokud ty klepy byly pravdivé, což jeden nemohl vědět. Tonres podle všeho totiž s nějakou vlčicí zdrhnul, ale to mohla být taky jenom povídačka vlčic z naší smečky, které se chtěly přiživit na tom, že se brácha ztratil. Já na drby nebyl, takže jsem to popravdě považoval za blbost, ale na každém šprochu pravdy trochu ne?
Takže tulačky jsem zamítnul.
Na druhou stranu to nemusela být přímo dcerunka Alf, klidně bych se dal dohromady i s dcerkou Bet, pokud by to muselo být. U nás byly všechny vlčice kappy, takže tam jsem partnerku rozhodně hledat nehodla. Šplhal jsem dál a u toho přemýšlel.

//vyhlídka