Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//řeka

Kráčel jsem za Ninou, která se mnou nesouhlasila. Její postoj i mimika to naznačovaly. Nemusel jsem ovšem ledat její souhlas. Byla jenom vlčicí, která mi mohla maximálně tak připravit pelech nebo se postarat o to, aby maso bylo čerstvé. Co se týkalo jejích názorů ty mne absolutně nezajímaly, tak jako názory ostatních vlčic. Ani politické názory Lucy jsem nebral jako nic důležitého. Vlčice jednali emocionálně a tím pádem ve vedení smeček neměly sami co dělat. V tichosti jsem tedy následoval vlčici, abych zaručil její bezpečný přesun.
Její další slova byla neurčitá. což se mi rozhodně nelíbilo. Nechápal jsem proč tohle vlčice dělají, vlci aspoň všechno řeknou na přímo. "Typické," zabručel jsem si pro sebe. Něco nakousnou ale pak prostě mlčí. Jenom se mnou snaží manipulovat, aby měla dobrou šanci ve smečce...

//za NInou

Nina vypadala hladová, jako by rok nežrala a to byla údajně na lovu. Něco mi tu nesedělo. Její břicho se mi zdálo velké jako u některých vlčic u nás ve smečce, než se to v jejich úkrytu začalo tetelit vlčaty. Chvilku jsem jí pozoroval, ale nic jsem neřekl. Možná proto ji Etney vzal do smečky. Vlčice, kterou někdo zbouchnul před zimou potřebovala ochranu, že bych se v něm spletl? Etney v mých očích trochu stoupl, pokud se rozhodl vzít tuhle chutinku pod svá ochraná křídla a ochranu své smečky. V zimě by její vlčata exla, to bylo jasné. Zimu zvládne jenom silný vlk a ne vlčice bez partnera a s vlčaty. "Alfa je alfa a tím to hasne," sdělil jsem jí napřímo. Ať už si myslela cokoli, pro mne byla Alfa posvátnou postavou, sám jsem jí měl v budoucnu být a nějaké kamarádíčkování k ní nepatřilo.
"Jak ti mohl vyprávět o někom koho nezná mě celkem udivuje," odvětil jsem jí. S Etneym jsem se viděl jen, když mne přijal do smečky. Pak jsem se snažil postarat o les a doprovodil jsem Lucy do hor. Nic víc, nic míň. Etney o mě tedy nemohl vědět zhola nic, kromě toho, že jsem šel na zkušenou, abych se do své smečky vrátil jako vlk, který něco prožil.
Nina nevypadala jako někdo, kdo by měl být ponechán na pospas a já tedy musel plnit roli ochránce vlčic. Byla členkou smečky a tím pádem byla důležitým nástrojem. Její poslání bylo porodit nová vlčata, nové silné členy smečky, a bylo jedno jestli teď nebo za rok. Jako nástroj na dělání vlčat nemohla být vystavována nebezepčí. Kývl jsem hlavou a následoval ji.

//Za Ninou

Nina navrhla, že společně můžeme dorazit do smečky. Jen jsem na to přikývnul, nebylo třeba dalších slov. Pak se vlčice ujala nabízeného zajíce. Sledoval jsem jak ho roztrhla a pustila se do jídla. Před tím ovšem prohlásila, že s Etneym ulovila losa. Takže místo aby se staral o les nebo partnerku šel na lov... blbec... Bylo mi teď Lucy fakt líto... Možná měla pravdu v tom, že na ní Etneymu nezáleželo a já jí to hlupák ze začátku rozmlouval, že to tak třeba není, ale asi měla pravdu hned od začátku.
Sledoval jsem Ninu, jak se cpe a sám si nabídl zbytek ze zajíce. Trochu jsem aspoň zahnal hlad, který jsem měl po tom pochodu až sem. "Neřekl bych, že jsem její dobrý přítel, je to moje Alfa," odvětil jsem dost neurčitě. Byl jsem jako vždy celkem úsečný, nikomu jinému do mého osobního života nic nebylo a s Lucy se to mělo všelijak. "A kdo ti o mě vyprávěl? Ve smečce mě vlastně skoro nikdo nezná, Etneyho jsem viděl jenom chvilku, stejně jako Seilah a Reonys s Ciri mě v podstatě neznají."

Vlčice se nejprve zdála nedostupná, ale když zjistila odkud jsem zjihla. Bylo to zvláštní, ale pak se vše vysvětlilo. Podle všeho byla taky členkou smečky. "Hmm náhoda, zajímavá náhoda," pronesl jsem s trochou povzdechu. Nerad jsem tu narážel na kohokoli ze smečky, chtěl jsem mít Lucy pro sebe a..."Nemáš hlad?" pronesl jsem a packou šťouchl do zajíce. Na zemi celkem vychladl a já tak nějak předpokládal, že Lucy ho jíst už nebude. Nabízel jsem tedy zajíce Nině, pokud na něj měla chuť.
Řeka klidně plynula. "Já jsem Waristood, ale přátelé mi říkají Wari," představil jsem se také, aby o mne věděla, kdo jsem. Mohl jsem tuhle informaci zadržovat, ale neviděl jsem důvod proč. Byl jsem celkem rád, že mám možnost poznat i někoho jiného ze smečky kromě milované Lucy, náfukz Etneyho a nevychovaných vlčat. Z rodinné smečky se evidentně stávala smečka normální. Možná čas vypadnout.

KOukal jsem na vlčci před sebou, která se snažila působit elegantně.... jeden jí nemohl upřít jistou roztomilost pohybů a pohledů, ale na druhou stranu pokládala tlapky nějak z těžka, za což mohl mokrý kožich nebo velké břicho, jejihž váha ji táhla k zemi. Já na tom ale nebyl o nic lépe. Moje srst byla huňatá a tak jak vlhla těžkla. Já jí musel připadat přátelský a příjemný, měl jsem takový efekt na vlky a hlavně na vlčice. Prý byla v pořádku a tak jsem se připravoval, že popadnu zajdu a zmiznu. Jenže pak dodala, že kráčela směrem do Cedrového háje. "Tam je ale smečka," pronesl jsem. Možná to znělo víc jako varování, že by se tam neměla vydávat, pokud nechce přijít o nějaké to kilo. Jakožto člen smečky jsem taky cítil povinnost vyhnout se případnému nepříjemnému potkávání cizinců v lese, takže odradit ji od plánu tam jít dřív, než tam dojde, bylo celkem vzato výborné. "Jsem členem dané smečky, takže bych nerad, aby se ti případně něco stalo, když narušíš smečkové území," dodal jsem o poznání milejším hlasem, v kterém se zračil upřímný zájem.

//Medvědí jezírka

S houpajícím se ušákem v zubech jsem došel k řece. Trochu jsem doufal, že třeba Lucy změnila místo, kde se nacházela a najdu ji tady u řeky, ale to se nestalo. Místo ní jsem tu objevil vlčici, která hltavě pila a pak dýchala, jako by se snažila uklidnit. Vlčice.... Nechtěl jsem být ale nepřátelský, takže jsem k ní pomalu došel a položil si zajíce na zem. Vlčice byla kulaťounká, jako by nabrala tuk na zimu, což bylo možné... A nebo měla jenom nafouknutý břicho a zaražený prdy, to jeden nemohl poznat s jistotou nikdy. Jen jsem doufal, že si nepšoukne přímo v mojí přítomnosti, protože v mojí pokřivený hlavě vlčice neprdí ani nechodí na malou stranu....
"Zdravím, je všechno v pořádku?" zeptal jsem se a pohledem přejel vlčici, která se snažila dýchat na svoje vlastní slova, jako by jí to mělo nějak pomoct. Nejspíše to neměla v hlavě v pohodě, ale tak já tyhle pomůcky vlčic neznal.

//Esíčka přes středozemní pláň

Šel jsem směrem na pláň a podařilo se mi tam ulovit zajíce. Nic přeborného, ale doufal jsem, že to bude Lucy stačit. Nebyl jsem úplně odhodlaný jí lovit nějakou vysokou, i když bych ji asi zvládnul. Listí a tráva byly mokré a já se obával úrazu. Se zlomenou tlapkou bych nejspíše někde pošel nebo bych se k Lucy ani nezvládl vrátit a to jsem nehodlal riskovat. Vyrazil jsem tedy jenom pro toho zajíce, který se mi teď houpal v tlamě jako nějaká podařená kořist. Byl to ovšem dárek a tak i když jsem měl zase hlad, nehodlal jsem se do něj pustit. Měl být pro Lucy a pro nikoho jiného ne. Došel jsem směrem k řece a rozhodl jsem se, že tudy bych se měl dostat k jezeru, kde na mne nejspíše moje dáma čekala. Už bude mít určitě pořádný hlad.

//Mahtae sever

Jerry vypadal, že je z tohohle magického místa celý unešený. Byl jako sluníčko na hnoji, ale já mu tu jeho představu nehodlal nabourávat. Jen jsem nakrčil čenich a na jeho proslov se tvářil jako vždycky. Zaujatě, ale neutrálně. Bylo načase vyrazit směrem zpátky k Lucy, ale rozhodně jsem nechtěl jít s prázdnou. Napadlo mne tedy se vydat směrem k té louce o které mluvil Jerry. Ten nejspíše vytušil, že hodlám vzít kramle nebo spíše, že mne on zdržuje a tak se odklidil. Jen jsem mu kývnul na rozloučenou hlavou. "Divnej patron," pronesl jsem. Nějak se mi tu všichni zdáli divní. Buď jako vlčice neovládali magie nebo byli až moc přátelští. Možná tohle bylo právě to, proč mne otec poslal na zaučení se do světa.

//Mahtae jih přes Středozemní pláŇ

Vlk se představil nakonec jako Jerry a věděl, že je tu kousek pláň, která by mi mohla pomoct splnit alespoň něco z toho, co jsem se rozhodl jít udělat. Měl jsem něco ulovit pro Lucy a nechtěl jsem to už odkládat. V močálech jsem se zakecal až až. "Díky, to je dobrá informace... Asi bych se tam měl hnedka vydat," konstatoval jsem a oklepal si kožich, abych se vydal tím směrem. "Já jsem Waristood mimochodem," odvětil jsem mu, když mi on sdělil své jméno, neměl jsem problém mu na oplátku prozradit to svoje. "Ještě než půjdu, měl bych si tady na něco dávat pozor? Jsem v kraji celkem nový a nerad bych se dopustil nějakého nerozumného činu," řekl jsem napřímo, neměl jsem úplně rád tancovačky kolem horké kaše a nějakou tu konverzaci, která se táhne jako smůla přilepená k tlapce, jen aby se pak teprve ťalo do živého. A tohle mne zajímalo, takže jsem se na to prostě bez obalu zeptal. Jestli si to Jerry vyloží špatně mi bylo celkem jedno, už jen pohledem mi bylo jasné, že bych ho nejspíše přepral.

Kožich jsem měl trochu mokrý, ale nic drastického. Pomalu jsem si na místní podnebí zvykal a bylo mi jasné, že rychle uschnu. Jenže než jsem stihl najít, co ulovit a donest Lucy, objevil se kus od mého těla. Nejdřív jsem si ho nevšiml, ale lechtalo mne, jak na mne vejral. "Zdravim, děje se něco? Nebo očumovat je místníbzvyk?" zeptal jsem se bez obalu na to, co mne trápilo. Nebyl jsem úplně ten typ, který by hledal hned přítele na každém kroku. A když se mi něco nelíbilo, neměl jsem problém to druhému hned sdělit. Ještě aby taky ne, byl jsem syn vlka, který si sám své místo musel mezi ostatními vydobýt.
Vlk vypadal, že ho někdo protáhnul duhou, ale neptal jsem se. Do cizích kožichů mi nebylo nic. Ptal se mne, kam mám namířeno. "Hodlám ulovit něco k snědku své přítelkyni a nerad bych ji nechal čekat. Nevíš, kde se tady dá ulovit něco lepšího než ryba?" zeptal jsem se a doufal, že mi nějak odpoví. Nebo že mě minimálně někam nasměřuje.

//Maharské močály

Šel jsem tak nějak na zdař bůh. Netušil jsem úplně jestli mě cesta nezavede někam, kde bych to neznal, ale tak vráti jsem se mohl vždycky. Nebo jsem si to aspoň myslel. Tenhle kraj ovšem byl mnohem více záhadou, než jsem si uvědomoval. A tak jsem možná kráčel dál od Lucy, než jsem původně chtěl. Rozhodně to bylo dál, než jsem si vytyčil, ale co se dalo dělat, když tady nikde nebylo nic pořádného k snědku. Došel jsem až k řece, kde byla spousta ryb, ale na ty já neměl ani pomyšlení, chtělo to něco pořádného. Přeskákal jsem proto potok a rozešel se směrem k louce, která snad bude poskytovat nějakou lepší příležitost pro lov. Oklepal jsem se na druhém břehu

Byl jsem připravený na další svačinku. Vedle mojí hlavy se začala zhmotňovat koule ohně. Jenomže to už Roland křičel, stejně jako se mi zdálo, že něco vykřikla ta podivná věcička na jeho hřbetě. Koule se zase rozpadla. Pohledem více než nepřesvědčeným jsem pohlédl na Rolanda, který o opeřenci, který odletěl, tvrdil, že je jeho společnice. "Pff... Tak tohle jsem jetě nezažil, proč se dáváš dohromady s jídlem?" pronesl jsem a bylo jasné, že jsem z celé téhle situace naprosto nevyveden z míry. Jako by bylo naprosto normální chtít někomu zabít domácího mazla. Nechápal jsem totiž, proč by někdo mohl něco takového dělat. Proč by chtěl mít společníka z kořisti? Ještě víc to u mne podkopalo Rolandovu pozici. Nejen, že neovládal magie, ale zároveň si dělala ze zvířátek kamarády. Je to prostě myslí vlčice, to je jasný... Koule má jenom jako ozdobu.
Lehl jsem si na zem a cítil se fakt unaveně. Nechtěl jsem se ovšem nějak dotknout Rolanda, že bych se nerozloučil. "Jasně, užij si zbytek výletu," dodal jsem. Ležel jsem a usínal. Najednou mne odnesl spánek.

Vzbudil jsem se až nad ránem a to už jsem byl sám. Měl bych se vrátit za Lucy. Pořád jsem ovšem nic neulovil a plýtvat magii na další lov sem i nechtělo. Rozešel jsem se proto dál.

//Esíčka

Rolandovi se nelíbilo, co jsem mu řekl, ale byla to pravda. Nehodlal jsem ji nijak umenšovat jen proto, že se někomu nelíbila. U nás doma prostě magie ovládal každý pořádný vlk, jenom vlčice neměly magii v krvi. Roland se tak z mého pohledu stavěl k tomu slabšímu pohlaví, nikoli ke stejným vlkům jako jsem byl já nebo můj bratr. Nechal jsem to ale být. Přeci jenom dohadování se byla parketa vlčic, ke kterým jsem si Rolanda právem zapsal. Je jako baba. Plnou hubu keců, ale neodkáže skoro nic...
Přestal jsem si hrát s magií. Cítil jsem se tak nějak unavenější a tak jsem si sedl. "Po pořádném obědě a trochu toho tréninku, bych se celkem i prospal," pronesl jsem neurčitě. Na záda vlka předemnou se najednou snesla nějaká vypelichaná slepice.... ne sova to byla, nebo něco takového. Ušklíbnul jsem se. "Už se na tebe slétaj jako na mršinu, nehejbej se ať ji můžu sejmout, stejně mám ještě trochu hlad," pronesl jsem a připravoval se vyvolat a hodit po sově ohnivou kouli.

Roland se nejspíše začal bát, protože mne osočil z toho, že vlky posuzuju podle zvláštních způsobů a že se vůbec neznáme. "Máš pravdu, neznáme, ale už teď jsi kývnul na to být pokusné morče pro někoho, koho ani neznáš... Řekl bych, že magie by v tvých tlapkách byla spíše věcí, které bych se měl obávat. S velkou silou přichází i velká zodpovědnost a v tlapách někoho, kdo je nezkušený a nerozhodný by mohla být smrtící," odrecitoval jsem jako naučenou básničku to, co mne otec učil. Většinou takhle mluvil o vlčicích a o tom, proč nemají ony magii a my ano. Bylo to poměrně jednoduché k pochopení a tak jsem to dál nerozváděl, i když to mohlo Rolanda naštvat.
Hrál jsem si s magickou koulí a snažil se ji udržet ve vzdálenosti od kožichu Rolanda, ale zároveň dost blízko, aby trochu hřála. Mluvil o tom, že je to na hranici. Nechal jsem kouli, aby popojela trochu kolem něj a pak se vypařila. Pár jisker od ní odlétlo kvůli větru k zemi a možná k Rolandovu kožichu, ale těžko říct, zda je vítr nahnal přímo na něj. "Na první pokus s živým vlkem, to nebylo úplně nejhorší," pousmál jsem se sám pro sebe.

Magie ohně nebyla hold něco bezpečného. Ovládat ji chtělo silnou dávku sebeovládání, ale taky důvěru, pokud si chtěl jeden něco vykoušet. Roland souhlasil, pokud na něm budu testovat magii jenom lehce. Kývl jsem a pustil se do toho. KOusek vedle mojí hlavy se objevila malá levitující kulička, ze které stoupal plamen a dým. Vypadala trochu jako kapka tancující ve vzduchoprázdnu. Ale narozdíl od chladné vody, tahle kapka pálila rudým žárem. Pomalu jsem ji začal přibližovat k Rolandovi.
Roland teď mluvil o tom, že u nich doma se narodili bez magie. Jen jsem se ušklíbnul. Takže je z nějakýho divnýho kraje plnýho vlků, co jsou spíše jako uplakaný ženský a nic pořádně neovládají a neumí. Nedivil bych se tomu, všichni tu jsou nějaký měkotinky. "Popravdě už jen z toho jak mluvíš, je mi jasný, že bys ani magii nezvládnul," rýpnul jsem si do něj. Ne, že bych ho pokoušel, ale tohle byla typická macho věc. "Teď mi jenom řekni, jestli to pálí moc nebo ne,"dodal jsem a koule se už konečně dostala k Rolandovi. Byla v jeho blízkosti. Chtěl jsem jenom zjistit, jestli ho dokážu zahřát i takhle a jak moc se budu muset soustředit, abych ho nepopálil.