Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 7/10 seilah

Pokýval jsme hlavou, protože tohle vlče mělo momentálně pravdu. Možná bych neměl říkat vlče, ale spíše mladá slečna. Seilah už ztrácela na vlčkovské baculatosti a spíše se mohla považovat za dospělou než za vlče. Měl bych o ní tak i přemýšlet. Bylo jasné, že pořád věří pohádkám, ale měla by z toho vyrůst... a to nejlíp hodně rychle, protože svět nebyl pro vlčice dobrým místem, pokud neměli pořádnou ochranu. A tu Seilah ani její sestry či matka neměly. "Měla bysis dávat pozor, komu věříš, aby ti nemohl každý věšet na nos takovéhle nesmysly," podotknul jsem a pak už ji zase jenom poslouchal.
Musel jsem se zasmát, když řekla, že mám zase pravdu. "Hahaha," zasmál jsem se, ale ne jí, spíše jsem se smál tomu, co řekla. "Jsem tady na tom světě o nějakej ten pátek dýl než ty, tak je jasné, že budu vědět víc ne? Jednou taky budeš moudrá, ale to budeš muset být starší," řekl jsem jí. "A taky jsem vlk, je naší povinností vědět o všem všechno, kdo by se o vás o vlčice pak staral, že?"
Mluvit o Lucy se mi líbilo. Ona se mi líbila. Všechno na ní bylo dokonalé a perfektní. Vůbec nebyla jako ty vlčice u nás, které nebyly schopné vlastního myšlení. Sice mne trochu zaráželo, že ovládá magii, protože to bylo nepřirozené pro vlčici, ale... věděl jsem, že se to děje. Srdce se mi rozbušilo, když o ní začala mluvit a blbě jsem skrýval, že se mi opravdu její matka líbí. Měl bych si dávat větší pozor sakra... "Lovil jsem s tvou matkou, je to výborná lovkyně a skvělá společnice." Doufal jsem, že tohle vysvětlení jí bude stačit.

//Přímořské pláně

Kráčel jsem opatrně dolů, abych si nezlámal hnáty. Lucy vážně uměla vybrat cestu. Nestěžoval jsem si ovšem nahlas, jen jsem si prostě dával pozor na to, kam šlapu. Snažil jsem se tedy jít opravdu obezřetně, ale po očku jsem sledoval Lucy, jestli ona zvládá. "Jistě, takový otrok by se nám hodil, ale na co otroky, když máš smečku. Každý v ní má svoje postavenní, funkci a taky pro tebe všechno dělá s úsměvem, není to lepší?" prohodil jsem a mírně se zachvěl, jak mi tlapka přejela po kluzkém kameni. Bylo to tu vážně nebezpečné a tak jsem si dával fakt o to větší pozor, kam svoje masivní tělo posouvám.
Pak začala mluvit o tom ostrově. "My dva...samotní... od všech." Slyšel jsem jí říct a to jako by ve mně vzbudilo další nával teplé lásky. "Mohlo by to být příjemné místo, kde by nás nikdo nikdy nenašel ne?" prohodil jsem jenom a pak si uvědomil, že se zase začínají v mém břiše komýhat motýlci. "Nechci, aby ses vysilovala nějakým zbytečným mostem. To přejdeme v pohodě," řekl jsem jí, když začala mluvit o tom, jak by udělala most. Popravdě jsem nechtěl, aby se moje princezna vysilovala víc než je potřeba. Lucy není princezna, je královna... Šel jsem za ní a koukal se tak na všechny její křivky. Snažil jsem se být ale taktní a nevejrat na její pozadí moc.
Pak začalo stoupání a tak jsem měl co dělat hlavně se svýma nohama, takže jsem se obrátil pohledem k nim, abych někde neuklouzl a nenabil si čenich. Pád by opravdu byl velmi nepříjemný. Lucy postupovala poměrně svižně a ladně kupředu. "Nikoho tady nemám, potkal jsem jen Seilah, tvého partnera a tebe. Jinak jsem s nikým nemluvil," řekl jsem jí. Při vyslovení slov "tvého partnera" bylo z mého hlasu jasně cítit napětí. "Doma mám hlavně Shenna, to je můj bratr, je pro mě víc než by přítel kdy mohl být. Věřím mu se svým životem i smečkou," prozradil jsem jí něco o sobě.

//Za Lucy

6/10 duben Seilah

Poslouchal jsem vlčici a snažil se potlačit smích. Úsměv se mi ovšem zadržet nepodařilo. "Víš Seilah, možná ti to někdo řekl jenom pro to, aby ses tolik netrápila tím, až někdo v tvém okolí zemře. Ale věř mi, pokud se tady vrací mrtví zpět k životu, je tu něco hodně špatně," sdělil jsem jí a doufal, že ji tohle trochu uklidní. Sám jsem si myslel, že jí to někdo nakukal prostě jenom pro to, že byla moc malinkatá a nechtěl ji tím zatěžovat. Co kdyby ovšem ona někam skočila, jen proto, že by si myslela, že se jí nemůže nic stát? To ten chytrák nedomyslel.Cesta do pekel byla dlážděna dobrými úmysly.
Pak se obrátila na vlastní mínění o sobě samé. Začala mluvit o tom, jak chce rodinu a smečku. "Na smečku si musíš sehnat dobrého partnera," podotkl jsem. Mohla si to vyložit všelijak, ale já to myslel hlavně tím, že vlčice nemůže mít sama smečku. Seilah ovšem byla chytrá a mohla si to přebrat, že ve dvou se to lépe táhne. "Tvoje matka je výborná lovkyně, to máš pravdu. Třeba by tě něco z toho naučila," při zmíňce o Lucy jsem se nedobrovolně uculil a tlapkou začal hrabat v zemi.

Bylo to fakt krásné. Klidné a příjemné. Kdybych mohl, tak bych odsud neodcházel. Prostě bych tu zůstal s Lucy do konce svých dní. Jenomže mi bylo jasné, že tohle nepůjde. Nemohl jsem být sobecký a nechat všechen svůj život v prachu. Musel jsem se prostě starat o druhé. A to nejenom o to, co chce Lucy, ale i to, co po mne chtěl otec. Získat zkušenosti a najít si partnerku, to jsem musel a to jsem chtěl splnit, i když mi teď bylo tak nějak hezky. Lucy pronesla, že by chtěla do hor. Ale zároveň, že má nějaké povinnosti, které je potřeba zařídit. "Můžeme klidně vyrazit do lesa a pak se vydat do hor, podle tvojí libosti," pronesl jsem s úsměvem, protože jsem byl rád, že tak budu moct být s vlčicí déle. I kdyby jenom o jeden moment déle, pořád to pro mne bylo lepší, než ji muset jen odvést domů a koukat se, jak si užívá život s Etneym.
Koukal jsem se na moře a byl jsem spokojený. Bylo krásné, jak se o něj opíraly paprsky slunce a jak se vlnky podivně vlnily. Bylo to zajímavé a zároveň jaksi uklidňující. Teplo mi hřálo kožich a bylo to naprosto perfektní. Celá tahle vteřina života, byla naprosto dokonalá. Pak jsem si všiml, že se Lucy otočila pohledem na mě a tak jsem se mírně překvapeně podíval na ni. Její pohled mne vtáhl do sebe a tak, když se o mne opřela, neuhnul jsem nejenom tělem, ale ani pohledem. Mírně jsem se zachvěl pod jejím dotekem. Trval jenom chvilku, ale i tak jsem zahořel láskou, protože tohle byl důkaz. Důkaz, že i když to ona popírala, tak ke mně něco cítila. I kdyby jen jako k příteli... jenže pak se omluvila a to byla ta poslední tečka. Kdyby to myslela jen z kamarádství, neomlouvala by se. "Neomlouvej se," řekl jsem trochu i přísně. "Nikdy se neomlouvej za něco, co cítíš," dodal jsem milým a tichounkým hlasem. Pak jsem ji následoval, protože se zvedla k odchodu. Možná bych byl rád, kdybychom našli v lese Etneyho. Mohl bych mu rozbít tlamu a Lucy se s ním jednou provždy rozloučit. Konečně by byla volná. A vem to čert, i kdyby se mnou pak nechtěla být, byl bych radši, že je svobodná než s tím blbcem. "Taky se mi to tu moc líbilo," podotknul jsem s úsměvem a následoval ji.
Mluvila o ostrově v dálce a o tom, jak by se na něj dostala. "Nezkoušel bych tam doplavat, protože to by tě mohlo stát život... Ale mohl bych tam zkusit doplavat já, jestli chceš, zjistit co tam je, nebo bych vymyslel nějaké plavidlo a tak bych tě tam dostal," pustil jsem se do přemýšlení a vymýšlení plánů. Stačilo říct a já bych ji tam dostal.

//Za Lucy

5/10 doben seilah

Mladá vlčice se poměrně nepříjemným způsobem stáhla do sebe. Podle všeho byla smutná z toho, že jí umřel kamarád a navíc tak hloupým způsobem. Musel jsem se přemlouvat, abych se neuculil. Smát jsem se nechtěl, ale popravdě mi mírně zacukaly koutky. Byla to vtipná smrt a poměrně vtipná záchraná před ní. Zakopnout a jenom díky tomu neumřít? "Asi mu nebylo přáno," pronesl jsem celkem jistě. Pokud někdo zemřel, tak to prostě bylo tak, jak to příroda chtěla. Jenomže mi bylo jasné, že tohle malé pískle ještě neví, jak to na světě je. "A určitě je teď na mnohem lepším místě," dodal jsem a pokusil se tak vlčici uklidnit.
Její další slova se týkala hlavně toho, že neví, co sama se sebou. Popravdě jsem si všiml, že tohle je u místních mladých poměrně značný jev. Nedostatek výchovy vede k absenci vlastního směru. U svých vlčat bych nějaké přemýšlení o tom, co budou zatrhnul. Prostě budou mít svoje místo, já měl svoje a nestěžoval jsem si. A energii jsem si mohl investovat do jiných věcí. "V lovu se zlepšit můžeš určitě, ale ohledně pečování o ostatní na tom bys měla zapracovat rozhodně, jak bys pak chtěla mít vlastní smečku nebo rodinu, když se nebudeš umět starat. Takovou vlčici ani nikdo nebude chtít," dodal jsem brutálně upřímně.

4/10 duben seilah

Seilah mluvila o svých rodičích, což jsem neposlouchal úplně rád. Nelíbilo se mi, že i ona odhalila to, jak se její nový otec chová k ostatním. Nehodlal jsem jí to ovšem zazlívat. Byla malá a malým se odpouští jistá naivita ohledně rodičů. Navíc to byla vlčice a to bylo jasné, že jí nebudu nijak lanařit od otce, se kterým by mohla mít jenom problémy. Jejich opravdové děti to zjistili nejspíš poměrně dobře, když se od nich uráčily odejít. Crowley a ta černá... a pak ti dva, kteří šly taky a ze Seilah nebyly nadšení. Přišlo mi zvláštní, že její nová rodina, ji vlastně moc nechtěla. Nebo minimálně její sourozenci ne a její otec ji, jak sám chtěl, nejspíše chtěl jenom proto, aby mohl mít někoho pod sebou.
Pak začala mluvit. Ptala se mne, ale vlastně nepoložila žádnou otázku. Jen jsem naklonil hlavu na stranu a naslouchal jí. Mluvila o smrti přítele v horách, ale také zároveň i o tom, že se cítí slabá. Jen jsem poslouchal a nechal ji domluvit a zatím jsem si v hlavě třídil myšlenky a snažil se vymyslet správnou odpověď. "Smrt přátel nás takhle nahlodává, ale rozhodně by sis za jeho smrt neměla dávat vinu. Pokud někam spadnul, tak si za to mohl sám," řekl jsem po chvilce hloubání. "Víš, jsi vlčice a to už je tak trochu váš úděl být slabší, ale rozhodně ne postradatelné. Můžeš být dobrá lovkyně nebo skvělá pečovatelka, ale silou se nevyrovnáš vlkům, tak už to prostě příroda zařídila. Vlci jsou silní bojovníci, vlčice jsou opatrovatelky a ochranitelky. Každý má svoje místo. Možná jsi tedy jenom zatím zkoušela uplatňovat schopnosti a dovednosti, které ti nebyly naděleny. Třeba tvoje zpackání věci nesouvisí s tím, že bys nebyla dobrá v ničem, ale jenom nejsi dobrá v tom, o co ses snažila..."

//Javorový les

Hrůza... horší...negativní věci. Lucy si vedle mě pořád něco broukala. Popravdě mne to začínalo trochu vytáčet, protože jsem chtěl, aby mi všechno řekla prostě napřímo. Jenomže ona mi napřímo nic neříkala, udělala jenom protáhle hmm a to bylo celé. Broukání pro sebe jí šlo, ale říct něco pořádně od plic. Jako bych si o to přímo říkal, když se z její roztomilé tlamičky najednou rozedral přímo vodopád slov. Musel jsem se ušklíbnout, když řekla, že mě bude vítat ať se mi to líbí nebo ne. Tohle byla silná vlčice, která sebou nenechá zametat a mě to přišlo vlastně i roztomilé. Ne, že bych to u své partnerky schvaloval vůči sobě dlouho, ale vůči jiným... A Lucy nebyla moje partnerka, takže to bylo vlastně jedno. Mírně jsem se tedy ušklíbnul a nechal to být, zatím to z vlčice přímo pršela slova. Jen jsem jí poslouchal a pak pokývnul hlavou. "Dobře, ale kdyby sis to náááhodičkou rozmyslela, jsem tady," brouknul jsem zase pro změnu rád a i ona musela vycítit z mého hlasu, že rozhodně tohle její prohlášení neberu jako nějakou mou kapitulaci, spíše jako zastavení všech akcí do doby, dokud se tahle emoční válka nebude moct rozproudit nanovo. A taky dokud nebudu moct Etneymu rozbít čenich, to je věc druhá... Celkem by mě zajímalo, co by udělal kdyby věděl... Kdyby věděl, že ho jeho vlastní partnerka nejspíš nechce... už jenom to, že o někom jeho milý či milá pochybuje muselo dost podrýt ego a Etney mi nepřišel jako někdo, kdo si nechá po svém egu šlapat. Lucy by na něm zatancovala přímo dupáka, kdyby mi teď dala jenom jedno malé políbení. To muselo být jasné jí, ale stejně tak to bylo jasné mě. Ať už se mělo stát cokoli, nechal jsem tomu volný průběh.
Pak mě nazvala bláznem. Jsi blázen? To byla bezesporu zajímavá otázka. "Jsem blázen," odvětil jsem prostě a upřel na ní svoje kukadla, zamrkal jako naprosté neviňátko a zazubil se. Jeden by řekl, že tenhle kukuč jste nemohli trénovat, ale že jste se s ním už prostě museli narodit. Pohled neviného uličníka, kterému musí být vše odpuštěno. Naučil mě ho Shen, ale to ona vědět nemusela. Mohla si myslet, že tuhle rozpustilost mám od přírody. "Dokud budeš chtít, tak bych se rád toulal s tebou," dodal jsem pohotově, když začala o toulání se. "A navíc jsi chtěla jít do těch hor ne?"
Před námi se otevřela krajina, která jako by byla přímo zalitá jarem. Písek a teplo se táhly snad úplně všude a do toho všeho se Lucy rozešla jako by byla nějakým snem, přeludem, který se mi může rozplynout před očima s každou vteřinou. A já, hlupák se nedíval na to krásné moře, hezký písek ani na západ slunce, ale díval jsem se jenom na ni."Je to nádhera," pronesl jsem a moře šumělo všude kolem. Přišel jsem k Lucy, poměrně blízko. Jeden by řekl, že až neslušně. Zůstal jsem stát po jejím boku tak, že se naše kožichy mírně dotýkaly, ale těla ne. Byl to překrásný večer, který by si zasloužil trochu toho... přešlápnul jsem, protože tohle jsem si teď nemohl dovolit. Snažil jsem se ukldinit dech a i jiné projevy těla, zrychlený tep atd, které by prozradily na co myslím.

3/10 duben seilah

Doufal jsem, že tu vlčici nevyplaším, ale nevypadala, že by se dala vyplašit. I tak jsem raději volil taktoku, nebýt moc zastrašující. Aspoň jsem věděl odkud je a jak se jmenuje, což pravděpodobně muselo způsobit, že byla ke mně otevřenější. S cizincem by se sai jen tak nebavila. Nebo jsem v to aspoň doufal. "Ach, voda je tu příjemná, nenech se rušit," pronesl jsem a odstoupil od jezera, abych si sednul kousek opodál a nerušil jí tak při pití. Rozhlédl jsem se kolem. Vypadalo to, že jezero je místem setkávání různých vlků. "Ještě nevím," odvětil jsem na její zvídavou otázku. Bylo dobré vědět, že poslouchá rozhovory kolem. "To všechno záleží na tvé matce a otci," dodal jsem neurčitě.

//Rokle

Lucy si pořád něco brebentila. Občas, ale řekla něco nahlas, že jsem to slyšel. "Partner mě nechal, by se tohle nestalo, trapná." Nejspíš to nechtěla říct nahlas a tak jsme raději nereagoval, i když mne to vnitřně trhalo. Lucy mi přišla celá taková... smutná. Nejenom ze svého života, ale i z celé téhle situace a já jí prostě chtěl nabídnout všechno, protože ona přece byla dokonalá. A i kdybych se kvůli ní měl poprat tak ať. Etneymu natrhnu zádel a pak bude les i vlčice moje no ne? Znělo to jako skvělý plán. Přesně takové skvělé plány mají zamilovaní floutci, kteří poprvé zahučely do nástrah lásky po hlavě a teď se nemůžou pořádně nadechnout vzduchu reality, jak moc je ten opojný mrak emocí obalil. Lucy se pak začala vyjadřovat o tom, jak na ni nemůžu čekat. Že chce abych žil a užíval si. Ale to nevěděla, jak moc mě trápí? Však může přeci jenom být se mnou ne? Může být perfektní život tak jednoduchý? Ano, může. "Nemůžu... neměl bych... ale musím. Nejde to jinak. Očarovala si mne jako nějaká čarodějka a i když se ti to nelíbí, já takhle prostě nechci být. Nechci tě jenom jako kamarádku, za kterou můžu přijít, když mám nějakou bolístu. Nechci ani být tvoje ramínko na vyplakání až se zase něco stane s tvým partnerem. Chci, abys byla moje... jenom moje... všechno, co by trápilo tebe by bylo i mým trápením. Všechno co by pro tebe bylo problémem, bude i mým problémem. Chci, abys mě ve svém životě nemusela vítat, protože chci abych nikdy z tvého života neodcházel. Nechci v něm být jenom na návštěvě, chci v něm být jako doma, navždy," řekl jsem jí a moje rudé oči prohledávaly její travnatý oceán duhovek.
Lucy se těšila na sluncem zalité dny. Na teplo, které bude. Jenomže se mnou by její teplo nemuselo nikdy končit. Postaral bych se o to, aby kolem ní bylo neustále teplo, aby před ní sníh tál a zima si dávala odchod. Usmál jsem se na ni jako slunéčko na hnojišti, protože jsem byl šťastný bez ohledu na to, kam jsem kráčel. Mohla by mne klidně navést ke srázu a kopnout dolů a já bych si toho ani nevšiml. Tak moc jsem byl zamilovaný. Blíznivě, ztřeštěně a úplně. A navíc jsem rezignoval. Ano, rezignoval jsem na to, že bych se prostě stáhnul a spokojil se s tím být jenom jejím přítelem. Možná bych ještě snesl na nějakou chvilku předstírat a být jen milencem, i když to by mi taky nebylo úplně po chuti. Plížit se stínem k ní až její partner půjde pryč. Ale pro ni bych to vydržel, kdyby si to přála, než všechno vyřeší. Mluvila o vodě a o tom, že se budeme muset vrátit. "Můžeme se vrátit... nebo můžeme ještě chvilku zůstat jenom spolu Polničko," pronesl jsem broukavě, jako bych uspával malé vlče.

//Přímořské pláně

Duben 2/10 seilah

Koukal jsem na hladinu, která se pěkně vlnila. Byl jsem celkem rád, že jsem sám, jenomže mi nebylo dopřáno být sám déle, než pár minut. Tenhle svět byl plná vlků a vlčic, kteří vyhledávali společnost. Otočil jsem se a uviděl vlčici, kterou mi Etney představil jako svou dceru. Pak jsem zjistil, že to jeho dcera vlastně nebyla, ale že to jenom předstíraly. Možná že ji mají rádi jako svojí, ale může jede milovat cizí krev, jako tu svou? "Zdravím Seilah, že?" zeptal jsem se pomaličku, abych tu malou vlčici nějak nevyděsil. Nehodlal jsem na ni pouštět hrůzu, ale bylo mi jasné, že takový nasvalený pako, jako jsem já, může působit nebezpečně i když nechce. Takže jsem se snažil nedávat jí záminku k tomu, aby se něčeho obávala. Podle všeho to byla oblíbenkyně Lucy a tím pádem i moje. "Co tě sem vede?"

Březen 1 - seliah

Došel jsem až k vodnímu toku a pak se vydal jeho směrem. Nešel jsem dlouho a nalezl Jsem velké jezero. Voda se na něm tetelila a já byl rád, že jsem něco takového našel a můžu se na to podívat, bylo fajn vidět, že příroda umí být stále tak nádherná i když zima byla tak dlouhá a nepříjemná. Teď už bde snad líp. Jaro se hlásí o slovo a sni nebyli moc velké záplavy. Tak uvidíme treba bude jaro delší než obyvkle. Moc jsem nemusel tropické teploty a tak jsem se popravdě obával léta. A taky jsem myslel na Lucy. Ta bude z léta určitě nadšená, takže jsem měl taky radost. Škoda že ten její někde neumeznu.l

//Kaštanový les

Tak tohle jsem grandiozně přehnal. ALE nebyla to moje chyba, že jsem neměl zkušenosti. A popravdě, Lucy mi mohla rovnou říct, jak to je, ale mě přišlo, že občas naznačovala, že by mohlo... Nebyl jsem ten typ, kterému by se jeho srdéčko rozpadlo pro to, že ho vlčice nechce. Spíš mne přepadl hněv a agrese, nejraději bych tak teď Etneymu rozmašíroval čenich na kašičku. I když bych při tom měl sám zařvat. Takový už jsou všichni ohniváci. Prostě lepší... zkomírající vztah. Lucy si nejspíše něco šeptala pro sebe a já dělal ve vší slušnosti, že ji neslyším. Trochu mě sice rozechvělo to, že o vlastním vztahu mluví jako o zkomírajícím. To by mi totiž dávalo naději. Slabou, ale aspoň nějakou.
Při mém proslovu se celou dobu koukala na tlapky. Ale pak zvedla oči a já... Kdybych mohl, tak bych s ní utekl až na konec světa. Pryč od jejího parntera, nezvedených děcek a všech závazků, které by jeden nebo druhý z nás mohl mít. Kvůli takové vlčici bych klidně zapomněl na vlastní povinnosti a na vlastní poslání být Alfou. Proč? Protože jsem se poprvé ve svém životě zamiloval a tohle prostě s jedním láska dělá. Není racionální a rozhodně si nevybírá správně. Poprvé jsem se zamiloval... a ona je zadaná, má své místo ve světě a rozhodně ho nechce opustit kvůli mě. Jenomže možná... přece... Její slova nebyla odmítnutím. Nebyla jednoznačným "ne, nechci tě". Byla jako když se snažíte udržet na hranici toho, co je společensky slušné a toho, co chcete.
Dojedl jsem a ona ke mně přistoupila. Na chvilku jsem se zarazil, protože jsem očekával... ale ne, jen si o mne opřela čelo. Hladila mne tlapkou po straně hlavy. Moje srdce bilo jako o závod a nejraději by vyskočilo z hrudníku ven, naproti tomu jejímu. Netušil jsem, jak to má ona. Bez partnera... skočila po tobě... "Skvělý, ale ne dost dobrý..." hlesl jsem jenom. "Ale já počkám, slibuju... počkám ať se rozhodneš jakkoli," zašeptal jsem jenom a sledoval, jak se ode mne odtáhla pryč. Její pohled smaragdových očí zmizel a já musel zamrkat, abych rozehnal své vlastní emoce.
Kráčel jsem pak za ní, jako poslušný společník. Nikdy bych ji neopustil. Teď bych ji mohl klidně skopnout dolů do vodního toku a nechat ji za tu potupu odplout pryč. To by udělal můj otec... Jenže já takový nebyl. Neviděl jsem vlčice jako někoho na samotném dně, ale viděl jsem je jako dobrého spojence. Za dobu mého cestování jsem pár dobrých vlčic potkal, samozřejmě nebyly tak dobré jako vlci nebo jako Lucy, ale byly milé, hodné a bojovné. Došel jsem vedle ní a opláchl si vlastní zakrvácený kožich, abych vypadal aspoň trochu slušně. "Nezlobím se Polničko," pronesl jsem s úsměvem. Nezlobil jsem se na ní, to rozhodně ne. Možná tak na sebe. "Jistě že se nezlobím, jen si procvičím trpělivost čekáním, to je taky dobrá vlastnost ne? A jistě, do hor bych šel moc rád," dodal jsem s dalším úsměvem a vyrazil za ní.

//za lucy

A tak jsem dostal ťafku. Razantní a rezolutní... a taky rezonující až mne rozbolela čelist. Hlavu jsem otočilo strany silou toho odmítnutí. Au. Tlapkou jsem si proměnil čelist, zatím co Lucy v klidu dopolkla sousto. "Já," snažil jsem se najít slova, která by nějak pomohla. Říct že nevím, co do mne vjelo? To bych lhal a to jsem nechtěl. Snažit se to hodit na adrenalin? To by byla pravda, ale jenom častečná. Spravný chlap nelž. Obrátil jsem pohled zpět k Lucy. "Omlouvám se, neměl jsem to dělat. Jenže ty jsi dokonalá,
perfektní, nechapu Etneyho, že si tě neváží a má tě jen jako ozdobu, trofej. Ale ty jsi mnohem víc," spustil jsem bez ohledu na to, jestli to vlčici zajímalo nebo ne. "Jsi chytrá,
krásná, máš smysl pro povinnost. Jsi přesně taková vlčice, jakou bych chtěl za partnerku." Hlas jsem měl pevný jako škála. I tohle mne výcvik na Alfu naučil. Nebát se následků, mluvit na přímo a odhodlaně. I kdyby to mělo znamenat, že dostanu dalšího facana. "Vím že nejsi spokojená a vim že já možná nejsem ten nejlepší, na druhou stranu bych ti dal první poslední. Pomohl bych ti, abys byla tou nejobávánější a navíc nejnásledovanější Alfa vlčicí." Konec proslovu. Byla v něm vášeň, odhodlání a neskrývaná pravda. Pronesla, že nikoho nechce. Že jsem ji nepochopil. "Ve dvou se to lépe táhne, když ten druhý není vůl," odvětil jsem prostě.
Stáhl jsem se a začal žrát. Naházel jsem do sebe maso ve spěchu a nechal kolem kosti a krev. Pak jsem jako poslušný čokl následoval Lucy. Nechci ji opouštět, ale rozhodně se už nehodlám před tim jejím klanět když vím co jí provedl. Držet sojku v kleci není dobré, stejně jako mit připoutanou vlčici vlčaty k lesu.

//za lucy

Naslouchal jsem tomu, co říkala Lucy. Znělo to trochu pokřiveně, že by vlčice mohla sama vést smečku? Nepředstavitelné. Ne, tohle se mi nelíbilo. Nakrčil jsem "obočí". "Nemyslím si, že by jeden měl být na vedení smečky sám," řekl jsem ovšem politicky. Nebyl jsem ten typ, co by vlčicím dovoloval stoprocentní svobodu. Prostě jsem měl rád tradiční a zavedené způsoby. Například to, že Alfa pár jsou vždy dva, vlk a vlčice. Ne jeden vlk nebo jedna vlčice. I když vlk by to měl asi snadnější, kdyby na to byl sám.
Poslouchal jsem Lucy a zastříhal ušima. Nevypadalo to, že by chtěla vlčata, ale popravdě... já vycítil šanci. Než jsem ovšem stihl cokoliv říct, tak se rozhodla pro to, co budeme lovit. Takže jsem se rozhodl odsunout všechny další debaty o vlčatech, rozchodech, nových partnerech a možnostech na jiný čas. Lov mne úplně pohltil. Byl jsem rád, že si můžu pořádně zalovit. Ve dvou to sice bylo těžké, ale ne nereálné. Odebral jsem se tak, aby mi Lucy mohla srnku nahnat přímo před tlamu. Jenomže srna upadla. Bahnitý terén asi nebyl úplně nejlepší pro její malá kopýtka. Lucy ji zatížila a já vyrazil. Musel jsem fakt máknout, abych doběhl k srnce dřív, než shodí na zem Lucy a zdrhne. Zakousnul jsem se jí hned do krku a trhnul. Krev se rozlila do všech stran. Cítil jsem její teplotu, možná až horkost. Roztříkla se mi po krku, tlamě a předních tlapkách.
Pustil jsem srnku a udělal krok vzad. Olízl jsem si čenich a podíval se na Lucy. Adrenalin ve mně jenom lítal. Byl jsem udýchaný a celý jsem přímo zářil energií. Mužností pravého lovce. Lucy se mezitím pustila do zadní nohy srnky. Sledoval jsem jí jak trhá a měl jsem chuť. Vlčíši ty to vidíš. Jak tam tak stála, dostla jsem chuť ji políbit. Jenom jednou, malinkato. Nešlo tomu odolat, protože mnou cloumal všechen adrenalin. Takže jsem prostě překročil srnku a olíznul Lucy čenich. Bezmyšlenkovitě. Zadýchaně. Neelegantně. S naivitou nezkušeného chlapce, který poprvé ukradl něco, co patří někomu jinému.

Lucy byla... no dokonalá? V mnoha ohledech měla své mouchy, jako třeba to že nechávala vlastní vlčata, aby s ní vorala, jak jsem sám byl svědkem. A taky byla celkem horkokrevná, ale to mi nevadilo, já totiž taky. S magií ohně jeden nemohl být přirozený kliďas. A chceš se... také starat... ozvalo se, jako by to opravdu vlčice řekla, jenže neřekla. Netušil jsem, že mám i magii myšlenek, takže jsem prostě předpokládal, že se dál doptává na otázku ohledně vlčat, kterou jsem zodpověděl. "Jistě, že bych se o vlčata chtěl starat, i když hlavní břemeno by bylo na matce. Vlci nejsou od přírody vybaveni na starání se jako vlčice... Nerad bych omylem vlče rozbil nebo tak, ale rozhodně bych chtěl v životě svých potomků zůstat. Hlavně syny bych rozhodně musel naučit spoustu věcí, jednou by po mně převzali smečku..." rozvedl jsem a vůbec mi nedošlo, že reaguju na její myšlenky a ne pronesená slova.
Na můj sen reagovala, že je hezký. Doufal jsem, že mi i ona otevře trochu sebe, což se stalo, ale... nějak jsem jí to nevěřil. "Vážně bylo tvým snem mýt celý les, ze kterého nesmíš vytáhnout tlapky? Nebo jsi snila o tom být silnou Alfou po boku silného Alfáka?" nadhodil jsem. Chtěl jsem, aby to rozvedla. Nechtěl jsem jí vkládat do hlavy nějakou myšlenku na opuštění partnera, nebo snad chtěl? Jo, nejspíš i chtěl. Líbila se mi a muselo jí to docvaknout, protože jsem v těhlech věcech neuměl chodit. "A chtěla... chtěla bys někdy další potomky?" zeptal jsem se a nechával vyset ve vzduchu nedořčenou myšlenku, že nemám úplně na mysli potomky s jejím momentálním partnerem. Popravdě jsem testoval trochu hranice. Čekal jsem, kdy mě pošle do správných mezích a budu vědět, jak na tom jsem. Nebo mě nechá prozkoumávat ty hranice dál? A kam až mě tenhle průzkum zavede?
Krásný večer se snesl na okolní kraj a já popravdě předpokládal, že to není úplně dobré znamení. Nejdřív to vypadalo nadějně, ale pak se začalo zatahovat a já předpokládal, že bude pršet. "Nejspíš bude pršet, měli bychom se s úlovkem někam schovat, nevíš o nějakém místě?" navrhnul jsem a doufal, že o něčem poblíž bude vědět. Nějaký hezký úkryt nebo malá nora by se rozhodně hodil. Rozhodla se pro lov srnky. "Dobře... Ty ji nadženeš a já strhnu?" navrhnul jsem, protože podle všeho byla rozhodně rychlejší než já. Já byl samý sval a rozhýbat takový kolos trochu trvalo. Stopování jsem nechal taky na ní.