Gallirea - Příspěvky uživatele

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Podíval jsem se na Cháva, který z toho nebyl plně odvařený, že se nám to tady takhle sjelo z kopce. Ale na druhou stranu dobře pro nás. Aspoň jsme nemuseli dolů z kopce ťapkat po svých a riskovat, že se někde nameleme. Takhle jsem se sice namleli, ale aspoň jsme dole byly rychle. Vzal jsem kus sněhu do tlapek a mrsknul je po Chávovi a jeho stěžovatelském zadku. Netušil jsem, jestli jsem zasáhl nebo ne, ale to bylo v celku jedno, protože jsem se už připravoval na další kuličkovou odplatu za jeho trapný kecy. "Tobě nějakou vlčici taky seženem, ale to bude ještě nějakej pátek trvat. A navíc seš furt mlíčňák, takže je jasný, že tě nebude ještě žádná pořádně chtít. Únos bych nedoporučoval, když neuneseš ani vlče," dodal jsem a mrsknul po něm třetí kuličku ze sněhu, která ovšem byla hozena tak laxně, že spíše přistála asi tak dva metry před ním. Přehodil jsem. Pokud si mých pokusů nevšiml do teď, tak momentálně už musel vědět, odkud vítr vane stoprocentně. Jestliže zvolil odplatu, hodil jsem po něm ještě pár kuliček a rozhodně se i pár jeho vyhnul, i když některé zasáhly jistě cíl na mém mohutném těle. Pokud volil taktiku ignorace, tak už jsem po něm nic dalšího neházel.
Rozhodnutí bylo jasné, na lov se muselo. Otázka byla, zda máme vůbec šanci ve dvou něco ulovit. DOufal jsem, že ano. Ale i tak jsme byli jenom dva, což nám na šancích nepřidávalo. Na druhou stranu možná dobře, aspoň nám tam nebude nikdo jiný překážet. A nebo možná někoho objevíme, kdo by nám s lovem pomohl cestou. Vyrazil jsem tedy za chávem. "Jestli někoho potkáme, bylo by fajn ho překecat, aby nám šel s lovem pomoct," pronesl jsem drsně. Nehodlal jsem si nabít čumák od kopce a pak ještě dostat přes papulu kopytem, protože je málo lovců. Kde je sakra Thaum a ta jeho tlustá zadnice, tohle mě fakt neba.... Doufal jsem trochu v to, že zima donutí některé vlky se k nám přidat, protože to vypadalo na zimu pravda krutou.

//za Vlčetem

Prosím za wariho křišťály a oblázky
Za Proximu křišťály a mušle

Hlásím se 1x s básnickou a překvapením

Dej si s někým závod na sáňkách *

Chávo se zajímal o tu šedou možná víc, než se na první pohled slušelo. "Proč tě to zajímá? Snad se ti z ní nezapalujou lejtka," řekl jsem mu se smíchem a celkem si užíval tuhle pozici moci, kterou jsem nad ním měl. On byl nezkušené štěně, já už znalý vlk. "Otázka není jestliže je ve smečce, Otázka je, jestli se tu ještě někdy objeví. Ani škaredá vlčice nevadí, silné syny může dát i tak," mlaskl jsem. Sám jsem nebyl úplně rozhodnut se dál množit, ale kdybych musel své syny od Jasnavy kvůli jejich liberální ulhané matce zlikvidovat, hodilo by se mít náhradního dědice. Byť od takového hnusu, jakým byla šedivá.
Jenže teď tu byl zajímavější úkol. Ćhavo chtěl být bojovník a tak jsem si ho musel na svých provizorních saních vyzkoušet. Jenže to nemehlo nezvládlo ani tohle. Něco tak lehkého, jako tahnutí "saní". Sáně by možná byly lepší, ale vlci nemají ruce, aby je vyrobili, takže kámen sice měl do sání daleko, ale byl to nejbližší, co se dalo sehnat. Ćhavo vybral trasu ne do kopce, nebo po vrstevnici, ale z kopce. Asi si chtěl ujednodušit práci. "Musíš na..." nestihl jsem ani doříct, protože to už naše saně jely. Náš kámen narazil na jiný kámen a rozpulil se. Chvilku, vteřinu, jsme jeli bok po boku, než se zlomená část rozdrolila, zasekla s nás to vrhlo do sněhu. Tenhle závod jsme tak prohráli oba. Vyprskl jsem sníh a slyšel jen stížnosti. "Bylo by to v pohodě, kdybys nejel z kopce!" zachechtal jsem se hurónsky. Celkem mne tohle pobavilo. Lepší než kdybychom to napálil dolů z kopce a do nějakého stromu. "Na bojovníka nice začátek," dodal jsem, vstal a nabídl tlapku Ćhavovi, abych mu pomohl na nohy. "Ale takhle bys zadrk nakopal max sobě než jiným. Máš odhodlání, ale ne mic sílu. Využívej v boji rychlost a obratnost."

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *

Podíval jsem se na Cháva. Vypadalo to, že mi úplně nevěří. Nebo minimálně není úplně přesvědčený o tom, že by nám přesila neměla mít šanci ublížit. Já věděl, že tu šance je, ale nehodlal jsem před ním vypadat jako nějaký slaboch. "Šedivka byla taková podivná vypelichaná vlčice, která se promenádovala po lese, kdo ví jestli někdy zase doleze," pronesl jsem suše, protože mě popravdě nijak extra tahle podivná hříčka přírody nezajímala. Kdo mohl tušit, že to byla Chávova máma.
Co se týkalo jeho pozice ve smečce, tam už byl odhodlanější. "Hmm válečník? A co bys jako takový válečník chtěl dělat?" vyptával jsem se ho, i když mi to bylo trochu jasné. V jeho podání to bude kousat každého, kdo se jenom trochu přiblíží do blízkosti smečky. Nebyl to úplně nejhorší nápad, ale chtěl jsem si ho nejprve trochu proklepnout. "Hele, co kdybys mi teda ukázal, jakou máš sílu?" zeptal jsem se a pustil se do hledání něčeho, co by mohlo fungovat jako podložka. "CHvilku počkej," řekl jsem a seběhl dolů z kopce směrem k úpatí hory, kde ještě roslo nějaké to roští. Našel jsem kus placatého kamene, který by se dal pro tuto aktivitu použít. Teď už jsem potřeboval něco jako lano, což bylo možná trochu horší, ale i tak jsem si dokázal poradit. Vytrhl jsem zuby kus křoviny i s kořeny, takže to mohlo sloužit dokonale. S placatým kamenem na zádech a větvemi v zubech jsem se pustil do výšlapu zpět za Chávem.
Položil jsem u něj kámen na zem a vyskočil na něj. "Teď se zakousni do tohohle," přikázal jsem mu a nabídl kus větví s kořeny. Já sám jsem chytil druhou stranu. "A teď táhni!"

Bety obsazeny

Sledoval jsem okolí a pomalu upřel pohled do kraje. Úkryt jsem měl za zády. Byla tu spousta práce a já neměl hotového nic. "Pravda, je jich víc, ale přesila nic neznamená, " řekl jsem mladšímu vlkovi, který se snažil značkovat někde kolem. Nesledoval jsem ho, výhled a přemýšlení mělo přednost, takže jsem mu nevěnoval pozornost tolik, abych si všiml, jestli zvedá nebo nezveda tlapku.
Začínala zima, to bylo jasné a nevypadalo to, že někdo z obyvatel lesa dorazí. Nickolas a Thaum jsou k ničemu. Pochopení jsem pro ně neměl. Ať byla jejich výmluva jakákoliv. "Je načase udělat pár změn, " usoudil jsem nahlas. "Thaum pujde na deltu až a jestli se tu ukáže, zbytek až na tebe si může hledat misto jinde... A ty ses hezky zavedl, až na pár přešlapů si zasloužíš něco lepšího než deltu," mlaskl jsem. "Od teď budeš gamma, můžeš si zvolit funkci, kterou bys chtěl dělat a sekýrovat každého pod sebou, což teď je jen Thaum a možná ta šedá příšerka pokud přileze," dodal jem rozhodně. Doufal jsem, že nebude joje slova zpochybňovat. "Chce to vyrazit na lov, ale dal bch tomu ještě chvíli, než stáda sejdou dolů k úpatí hory. Taky to chce zistit info o okolních smečkách, " přemýšlel jsem nahlas.

Ahoj smečka věci

Prosím že smečky odebrat Nickolase.
Vlče dát na gammu
Thauma dát na deltu
Finnicka přidat do smečky na pozici delta

O body si sem dopíší. Zároveň beru na vědomí že do 6 měsíců musím sehnat druhou Alfu nebo Betu, dle platných pravidel.

17. 11. 2025 - http://gallirea.cz/index.php?p=zubata-hora&r=1#post-244760
Další: 17. 1. 2026

//Kierb

Vkročil jsem do hor a ovanul mne příjemný chladný vzduch. Tady jsem se cítil dobře. Tady jsem byl doma. Všechny problémy se tu zdály menší a s každým krokem vzhůru po úpatí nejvyšší hory Gallirei se zdály ještě menší. Byl jsem rád, že jsem tohle místo objvil a že jsem si zde zvolil zůstat. Tohle bylo místo pro mne. Nad problémy obyčejného světa. Moje hlava ovšem šrotovala. Honily se mi hlavou myšlenky o tom, jak to všechno mohlo dopadnout jinak, ale popravdě jsem netušil, že by mohlo být nějaké lepší řešení, než to, jak všechno dopadlo. Každý můj scénář vedl nevyhnutelně k tomu, že nás obklíčí banda pitomců. ALE teď jsem měl výhodu. Pokud sem na jaře Jasnava a vlčata nedorazí bude to otevřené vyhlášení války. To jsem tušil nejen já, ale teď o tom věděli i oni. A mohli se podle toho rozhodnout a zařídit. Můj požadavek nebyl nijak velký, ale přesto ve své podstatě skrýval velikost. Nemohl jsem prohrát. Otočil jsem mírně pohledem k Chávovi, který vypadal nabroušeně. Nejspíše plně nechápal, co všechno se odehrálo.
"Tohle byla lekce hlavně pro tebe," pronesl jsem. "Možná ti to tak nepřijde, ale teď máme výhodu. Buď se rozhodnou, že na jaře nedorazí a tím nám vyhlásí otevřeně válku. Což navíc povede k tomu, že budeme moct říct, že jsem v právu, protože to oni oddělují rodinu od sebe a brání otci v setkání s potomky. A nebo přijdou sem a v takovém případě máme výhodu místního prostředí," vysvětloval jsem mu, zatím co jsem obcházel hranice a tím obnovoval náš pach na tomto bohem zapomenutém místě. Nikde jsem necítil, že by hranice někdo překročil, ať už někdo známý nebo neznámý. Rozhodl jsem se, že tohle bude nejspíše ten okamžik, kdy se rozloučit s těmi, kdo ve smečce nehodlali zůstat. "Bude to chtít vyrazit na lov, ale až bude více slunce nad námi. Nechtěl bych se někde v těhlech místech zaseknout... můžeme vyrazit více k úpatí hory, tam to vypadalo na vysokou nadějněji, nemysíš?" zeptal jsem se Cháva a sedl si na kámen, který tu čněl z vnitřností hory. Byl mírně zledovatělý, ale to mi nevadilo. Po obloze se táhly cáry mraků a začínalo mírně foukat.

Situace nebyla úplně přehledná. Chávo se snažil působit silně, i když to byl jenom skrček. Byl jsem mu za to vděčný, protože mi i svým přikývnutím kryl záda. Mluvil jsem pravdu, Jasnava to nebyla schopna popřít. Ale já jsem věděl, že když tu budeme postávat dýl, ten tmavší po nás skočí. Vypadal, že je nervní, netušil jsem co má za problém, že je nemocný se na něm neprojevovalo jinak než tím, že jeho výraz byl hodně zachmuřilý a tím, že při každém slovu mu tiklo ucho, jako by ho hlasitá slova vyloženě bolela. Jejich Alfa musel být ten hnědý, prtože rozhodoval. A pokud ne Alfa tak je minimálně nejvýšše postavený. Protiřečili si celkem dost. Jasnava a hnědý mluvili o tom, jak vlčata nejsou dost stará, zatím co třetí vlk, ten co přišel Jasnavě na pomoc jako první, tvrdil, že již staří jsou dostatečně.
Tohle byla patová situace. "Fajn, Jasnavo, pokud ti přijdou tak malinkatí, že nemohou žít se svým otcem, nebudu ti to rozmlouvat. Chápu že jsi matka, ale chci abys je na jaře přivedla!" dal jsem důraz na slovo přivedla, aby věděla, že neblafuju . "Budu tě s kluky čekat v horách a neopovažuj se mě zase podvést. A ty," otočil jsem se na velitele jejich skupiny (Nicos). "Ty mi za to, že přijdou ručí. Je mi fuk, jestli si sebou tahle lhářka přivede celou smečku, ale jestli nedorazí... dáváš mi svoje slovo chlapa?" zeptal jsem se a očekával odpověď.
Jelikož musela být kladná, co jiného taky mohl říct. Dal jsem jí všechny možnosti a vycházelo to navíc z toho, co sám on navrhoval. Až budou dostatečně staří, což bude na jaře, není proč by je nemohli přivést no ne? "Chávo," houkl jsem na vlka. "Jdeme. Pánové, juniore, těším se na jarní setkání," dodal jsem na rozloučení a Jasnavu jsem vynechal z celého tohohle ukončení rozhovoru.

//Zubatá přes sněžné hory

Než jsem se stihl pořádně rozkoukat, uviděl jsem jak se k nám žene skupina vlků. Hodil jsem po nich pohledem. "Hele kavalérie, buď ve střehu," zasyčel jsem směrem k Chávovi, který byl konečně zase v pohodě, i když synátora trochu pocuchal. Byl jsem rád, že se drží v lati. Sám jsem poznal jeho zuby a věděl jsem, že kdybych mu dal jenom jedním slovem rozkaz, zakousl by se do první věci, co uvidí. Zatím jsem ho držel na vodítku zkrátka, ale pokud mě někdo naštve, nebudu mít problém ho z něj pustit. Vlci se sem seběhli, Jasnava do toho brečela jako správná cuchta. Začínal jsem zase cítit sílu, kterou mi ona brala tím, že mi vzala syny. "Bruno, mlč."
Podíval jsem se na ni a nekomentoval, spíše jsem pohledem padl na nově přichízí. Usmál jsem se na všechny příchozí a kývl hlavou, jako by se vůbec nic nedělo. Můj úsměv byl odzbrojující, to jsem tak nějak tušil. "Zdravím pánové, mé jméno je Waristood jsem Alfa smečky v horách," představil jsem se. "Mrzí mne, že se setkáváme takto, ale toto je rodinná záležitost, pokud dovolíte. Jasnava je moje přítelkyně a rozhodla se mi jaksi zatajit, že máme syny.... A to prosím poté, co zneužila mé pohostinosti v chladném počasí, kdy jen můj úkryt nabízel ochranu... Příšel jsem na vaše území jen kvůli tomu, že jsem si chtěl s Jasnavou opět promluvit, zjistit jak se má, ale zjistil jsem to, že mne zradila a že mne okradla nejen o teplo úkrytu, ale i o rodinu...." vysvětlil jsem jim situaci. Bruno, veverčák se stáhl a opět vyskočil na můj hřbet. Věděl, že nemá cenu mi v tuto chvilku cokoliv říkat nebo se snažit nabídnout řešení. "Považte, kdo z vás by byl v klidu, kdyby zjistil, že má rodinu, ale s tou je vám odepřen kontakt, protože jejich matka se rozhodla, že vám o nich nic neřekne... měla rok na to mne najít a kontaktovat, ale neudělala to... nemyslíte si, že mám také svá práva a že synové by měli mít možnost odejít se mnou hned? Už nejsou malí, aby potřebovali mateřské mléko..." TÍm jsem trochu odpovídal i na to, co se snažila Jasnava naznačit. Ale Kulihrášek rozhodně nebyl mrně, které musí matce viset na cecku.

//Sarumen

Popadl jsem Jasnavu, ale Chávo to zase celý podělal, protože nesplnil můj rozkaz tak, jak jsem řekl. Mohl za to fakt, že byl slabko, ale to ho neopravňovalo v tom, nakládat s mým synem jako s kusem větve. To že Jasnava používala magii na mlhu jsem netušil a to, že se mi nohy pletou do větví jsem bral jako normální věc. Prostě někde občas rostou větve a popínavky se vám snaží zachytit kožich. Nebyla to pro mne tedy známka, že vlčice ovládá magii. Jakmile začalo ovšem vlče křičet bolestí, sumdal jsem jí ze svých zad. A ne, že bych ji nějak hodil na zem, ale hezky jsme ji sumdal jako drahocený náklad, který byla. Ona už stihla řvát o pomoc, což jsem nechápal proč. "CO DĚLÁŠ IDIOTE?!" křikl jsem na Cháva a vrazil mu facana tlapkou, že musel vlče pustit. "Řekl jsem ti snad jasně, že se mu nemá nic stát blbče," zavrčel jsem a vycenil na něj zuby. Tenhle bezmozek znal jenom sílu.
Otočil jsem se k mrněti na zemi. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a můj hlas byl najednou milý a jemný. Nemluvil jsem na něj tak drsně jako na Cháva. Tohle byl můj syn. Prohlédl jsem ho, ale dle všeho vypadal v pořádku. Chávo ho sice táhl, ale neublížil mu.
Obrátil jsem se tedy k Jasnavě. "Ukradla jsi mi rodinu! Ukradla jsi mi syny! Zneužila jsi mojí pomoci a ani ses neobtěžovala mi o nich říct. Kdybych se tu neukázal, tak mi o nich ani nikdy neřekneš! A teď ani nechceš žít se mnou? Raději budeš žít s cizími a myslíš si, že to nechám jen tak?! Ani náhodou. Když nechceš jít ty, tak si alespoň vezmu své syny, protože to je moje právo jako otce!" řekl jsem jí a sliny mi lítaly od tlamy. Byl jsem naštvaný, ale nehodlal jsem se tu zahazovat s ní ani s nikým koho k nám zavolala. Mohla si vybrat, být poslušná a jít s námi a nebo prostě ne a v takovém případě si mohla táhnout ke všem čertům. Udělala ze mě jenom prachobyčejnou děvku... Cítil jsem se poníženě, zneužitě a využitě, byť to nebyl možná její záměr, tak to tak vypadalo. Proč mi o nich nepřišla říct sama? Proč je schovávala? Proč? Chyba byla na její straně ne na mojí, já chtěl jenom rodinu pohromadě. To ona odmítala. Ona byla ta špatná.
Veverčák mezi mýma ušima se ošil. "Pane, navrhuji, že bych mohl zůstat tady s paní Jasnavou. Než se trochu uklidníte a všechno se jistě vyřeší. Určitě vás madam nechtěla nijak poškodit na vašem právu být s vlastnimí syny," vložil se do toho Bruno aseskočil na zem, abych na něj viděl. "Mohl bych tu zůstat a nosit vám zprávy o vašich synech, jsou ještě malí a matku potřebují, ale za chvilku už budou jinochy a to by se k vám mohli přidat, minimálně byste je mohl naučit magii a lovu a tak," navrhoval celkem rozumně zrzeček, ale já byl naštvaný a skoro ho neposlouchal. Vztek na sebe, že jsem jasnavu kdy poznal a vlastní ponížení mne ovládalo.

//V dalším postu odcházím, potřebuju se vrátit do hor a označkovat, takže na delší hru ve více lidech nemám čas. Mrzí mne to, ale do 18. prostě musím být v lese... :/