Gallirea - Příspěvky uživatele

Všechno začínalo klapat. Podíval jsem se na ty dva. "Fajn. Ochránce a náborář, ještě tomu vymyslím nějaké zajímavější jméno, ale náplň práce máte," řekl jsem a zvedl se, abych se podíval na kožešiny, které jsme získaly z lovu. Vypadaly už suché a tak jsem se rozhodl je uklidit do úkrytu, aby se tam mohl kdokoli klidně vyvalovat a nemusel se tolik mačkat na té tvrdé zemi. "Mimochodem, za pár dní, týdnů, očekávám návštěvu. Není potřeba, abyste u toho byli, ale kdyby se tu objevili, zavolejte mě. A taky teď neodcházejte ze smečky, bude se hodit, když budete poblíž," instruoval jsem je ještě. Nechtěl jsem tu setrvávat moc déle. Byl jsem unavený a rád bych si odpočinul. Zvedl jsem se a počkal, jestli mají nějaké dotazy."Místní tomu tady říkají Sněžné hory, konkrétně tahle je psk Zubatá hora. Smečka se ovšem jmenuje Ansidar," sdělil jsem. "Nechtěl jsem to tu pojmenovávat tak, jako místní pojmenovávají svoje smečky,."
Jakmile bylo vše zodpovězeno, popadl jsem kožešiny a vydal se s nimi směrem do úkrytu. Doufal jsem, že tam třeba najdu Cháva, ale kdo mohl tušit, kam se ten mladík zatoulal. Trochu jsme doufal, že tam nebude ta šedá smradlavka. Nechtěl jsem úplně spát v puchu té vypelichané slepice. Nebylo ovšem na výběr.

//úkryt

Oba dva vlci ještě před mým odchodem začali zpochybňovat, že si necháváme podivnou šedou příšeru jako členku smečky. "Momentálně nabízí víc výhod než nevýhod. Co vím, je celkem dobrá v lovu a poměrně snadno manipulovatelná, mohla by se hodit," odvětil jsem před odchodem a tím udělal jasnou tečku za touhle jejich rozparavou. Pokud mne chtěli zpochybňovat, mohli tak taky činit na dně nějaké rokle v horách, kde by se jejich tělo hezky rozložilo. A pak si v říši duchů můžou zpochybňovat co chtějí. Ušklíbl jsem se a odešel za povinnostmi.

2. 5. 2026 - http://gallirea.cz/index.php?p=zubata-hora&r=1#post-249582
Další: 2. 7. 2026

Finnick se k nám postupně také dovalil. Byl jsem rád, že to aspoň nezalomil a neutekl. Vypadal, že tedy za něco opravdu stojí, i když mou důvěru si nezískal zatím tolik jako Amos. Olízl jsem si mordu a přejel je pohledem, který rozhodně nepůsobil zle, ale ani mile. "Může tu zůstat každý, kdo bude dodržovat jistá pravidla. Ve smečce je nás několik. Je tu Chávo, který právě chrápe někde v úkrytu a stará šedá vypelichaná vlčice, kterou ani nevím odkud vytáhnul. Pokud si seženete partnerky, klidně si je sem přiveďte nemám s tím problém, ale v případě, že byste si nadělali haranty, tak je musm zkontrolovat. Nehodlám tu vyživovat nějaká nedochůdčata a navíc, hora by je stejně zabila tak jako tak," zhodnotil jsem jejich budoucí vyhlídky. Nevadilo by mi, kdyby si někdo z nich partnerku ukradl nebo si přitáhl otroka nebo nějakou naivní naninku, bylo mi to v celku jedno. Pokud je vlčice schopná mít vlčata, je mi šumák jestli nedá dvě a dvě dohromdy. U vlčat jsem ovšem hodlal být mnohem více obezřetný. Věděl jsem, že nedochůdčata mohou dělat neplechu a tak je lepší se jich hned zbavit, než je živit a pak zbytečně ztrácet prostředky pro schopná vlčata.
Dožral jsem poslední sousto. "Pokud máte ještě nějaké otázky nebo žádosti, tak chvilku počkejte, jdu se vy....at." ZVedl jsem se a vyrazil do hro, abych nejenom vykonal nejpřirozenější potřebu svého těla, ale abych také zkontroloval, jestli nám sem nikdo neleze. Hned, co jsem proměnil bílý sníh na zlatavý jsem se rozešel po úpatí hory směrem na druhou stranu od vlků, abych pořádně zkontroloval všechny přístupové cesty. Nikde jsem nenašel žádné porušení našich hranic, což bylo dobře. Tak kdepak jsi Jasnavo a kde jsou moji sznové? Pohledem jsem koukal dolů z hory, ale popravdě jsem nikoho neviděl přicházet. Jenom ticho a chlad. Jaro přišlo do dolin, ale tady ještě pořád vládla zima. Věděl jsem, že se to zlepší s létem. Udělal jsem posledních pár otoček kolem cest a vrátil se zpátkz k Amosovi a Finnickovi. "Tak co, máte nějaké dotazy nebo se snad chcete rovnou ujmout nějaké smečkové funkce?" zeptal jsem se bez obalu.

//Sněžné velehory

S kamzíkem na zádech jsem vyrazil směrem k úkrytu naší smečky. Byl jsem rád, že mne Amos následoval. FInnicka s kořistí jsme tedy nechali někde za sebou. Amos vypadal trochu zaskočen tím, že mu nabízím novou pozici. "prokázal jsi se, tak co bych tvůj potenciál nevyužil," pronesl jsem a tím taky ukázal, že to není unáhlené nebo subjektivní rozhodnutí, ale promyšlený kalkul. Pokud bych neměl co z Amose dostat pro smečku, pak by tenhle post nedostal. On ovšem vykazoval slibný potenciál a ten jsme chtěl pro smečku využít, dokud to šlo. A taky jsem nechtěl úplně řešit všechny problémy spojené se smečkou a někdo by se mi jako zástupce hodil. Hlavně když se tu co nevidět má objevit Jasnava a kluci.
Dotrmácel jsem se k úkrytu a pustil se do stahování kůže. Zvíře bylo potřeba očistit a vyvrhnout. Kožešiny opracovat a pak dát do úkrytu. Nejprve jsem se ovšem pustil do jídla. Vybral jsem si z vnitřností ty, které jsem měl nejraději a zbytek nechal Amosovi, zasloužil si něco pořádného k snědku. Přeci jenom teď vydal dost energie. Lehl jsem si na sníh a pustil se sám do jídla.

//Děkuji za vyjádření. Žádná smečková magie není omezená přímo napsaným údajem (vždy je to podle postavení ve smečce).
Zároveň sekundy nejsou ve hře časová ani jinak měřitelné jednotka. Jak tedy poznám, že uběhlo 10 vteřin? Jsem ochotná promyslet to na části dne nebo počet postů.

Případně prosím o reakci co nejdřív, ráda bych to dodělala.

//duben 2026 - Amos, Waristood, Finnick - 2 kamzíci

Sledoval jsem oba vlky v lovu z povzdálí. Jejich snahy se mi zamlouvaly, ale mnohem lépe se dařilo Amosovi. Přirazil kamzíka k zemi a držel. Popadl jsem svou kořist, hodil si ji na záda a vyrazil jejich směrem. Než jsem k nim došel, bylo dílo dokončeno. Náš lov se podařil a to bylo hlavní, navíc se Amos ukázal jako schopný lovec a organizátor. Přemýšlel nad věcmi.
"Výborně Amosi," ohodnotil jsem jeho výkon, když jsem k nim došel. "Někdo jako ty se nám ve smečce bude hodit," dodal jsem. Pak jsem se otočil k Finnickovi. "Můžeš to dotáhnout nahoru," řekl jsem mu rázně. Evidentně mne zklamal tím, jak málo se do lovu opřel. Neznamenalo to ovšem, že už by u nás neměl šanci. Třeba prokáže své schopnosti jinde. Začal jsem pomalu zase stoupat směrem k úkrytu. "Amosi, potřeboval bych někoho jako pravou tlapku. A Chávo je ještě moc vyjančený ze všeho, máš zájem?" nabídl jsem vlkovi.

//Ansidar

Byl jsem se svým úlovkem spokojený a teď jsem jen pohledem pátral po tom, zda se něco podařilo ulovit Amosovi a Finnickovi, kteří lovili někde na stráních hor. Pohledem jsem se snažil najít nějaký pohybující se bod, který by mohl prozrazovat dva vlky. A hle, v dálce jsem zahlédl nejprve kořist a za ní tmavého i světlého vlka. Viděl jsem Amose, jak se žene za kořistí, kterou si vybrali. Byl to celkem dobrý výběr. Nebyl to žádný extra statný samec, ale nažralo by se z něj pěkných pár vlků. Kořist přeci jenom nebyla hodnotná podle toho, jestli byla dost silná nebo zdatná během lovu, ale podle toho, kolik hladových břichů zaplnila. Sedl jsem si a sledoval z dálky počínání obou dvou a... počkat, kde je Finnick? Náhle se šedý vlk zhmotnil přímo u kořisti, která vypadala dost vyděšeně. Finnick se zakousl do jedné strany krku kořisti a snažil se ji strhnout na zem, ale bestie jako by se jeho tlaku nechtěla podvolit. Mrskala sebou v jeho držení a mocně ho kopla někam do slabin. Ušklíbl jsem se a doufal, že kopyto minulo důležité součástky mladého vlka, které by mohl ještě v životě potřebovat. Amos nezaostával a já očekával, že se jim podaří kořist položit na zem, co možná nejdříve.

//zubatá hora

Vykračoval jsem si opatrně dolů z hory. Cesta byla zasněžená, ale mě nevadilo udělat si takovou menší zdravotní rozcvičku sněhem. Amos nebyl nadšený, ale i tak se vydal v mých patách. Finnick byl o trochu více ukecaný, což aspoň trochu vylepšilo tenhle pochod. "Hory nejsou po každého. Jsou bezpečnější, než leš. Nikdo nám sem neleze a když už se vyškrábe nahoru, tak je oslabený a tedy snadná kořist," pronesl jsem a vysvětlil tak své myšlenkoé pochody. Když jsem smečku zakládal věřil jsem, že to bude rozhodně jedna z jejích předností. Zima mě přiměla si to trošku zpochybnit, ale i tak... Zimu jsme přežili a nikdo nás neotravoval. Takže úkol splněn. "Navíc pokud tu chvilku pobudeš, najdeš cestičky, které se dají bezpečně využít a nic ti tak nehrozí při chůzi po horách." Taky jsem měl ale i jinou motivaci. Když se někdo chtěl přidat a nezvládl hory, bylo jasné, že je slaboch a není ho ve smečce potřeba. To jsem jim ale neřekl.
Čím níže jsme byli, tím lépe se šlo. Sněhu bylo méně a já v něm pozoroval stopy kamzíků. "Výborně! Kamzíci jsou nedaleko. Využiju magii, abych jednoho z nich skolil. Na vás pak bude pokusit se pokusit se strhnout alespoň jednoho dalšího," vysvětlil jsem svůj plán. "Počkejte až se k vám rozeběhnou," dodal jsem a pak se pomalu rozešel směrem, kam mizely stopy kamzíků. Nehodlal jsme čekat na nějaké otázky, souhlas, nesouhlas. Muselo se ulovit a já doufal, že budou schopni ve dvojici ulovit alespoň jednoho. Na toho, komu se to povede, čeká rozhodně nějaká odměna.
Stádo jsem uviděl po chvilce pochodu. Rozhodl jsem se využít své magie a zjednodušit si lov. Začal jsem se pomalu plížit na druhou stranu stáda. Chtěl jsem, aby se rozeběhli směrem k Amosovi a Finnickovi. Vedle hlavy se mi vytvořila ohnivá šipka. Našel jsem si jednoho krásného samce. Mohl bych jít po nějaké kořisti, která je malá nebo zraněná, ale proč bych to dělal. Vyslal jsem šipku jeho směrem a ta proletěla jeho tělem v oblasti srdce. Zvíře zařvalo bolestí a celé stádo se dalo do pohybu tam, kde měl stát Finnick s Amosem. Neměl jsem čas to ovšem kontrolovat. Moje ohnivá šipka zasáhla cíl, ale nezabila zvíře na místě. Musel jsem ho doběhnout, což ve sněhu nebylo vůbec jendoduché. Naštěstí se za kořistí táhla krvavá skvrna, která prozrazovala, že je zvíře zraněné a že moje magické nářadí splnilo aspoň částečně cíl. Kamzík byl pomalejší a pomalejší. Začal zaostávat za zbytkem stáda. To byla moje chvilka. Konečně jsem ho doběhl a vyskočil mu na krk. Moje síla ho svalila na zem a nebohé zvíře v chrčení a skučení vykrvácelo. Očka se zaleskla a z mocného kamzíka byl oběd.
Pustil jsem tělo a podíval se kolem. Hledal jsem dva vlky, které jsem chtěl u lovu sledovat. Jak se jim bude dařit? Co uloví? Splní co jsem chtěl?

Vypadalo to, že nově příchozí se sem zatoulal omylem. Nevadilo mi to, pokud hodlal přidat tlapku k dílu, což sám také pronesl. "Smečka je tu poměrně krátce, ale už se nám tu daří celkem dobře usadit. Pokud budeš ít zájem, můžeme si o možnosti přidat se k nám promluvit," vysvětlil jsem nově příchozímu vlkovi. Amos se objevil po mém boku a já byl rád, že jsme tři. Ve třech se nám snad podaří ulovit nějaký ten kousek, možná dokonce dva, pokud použijeme i magie. "Výborně pánové, vyražme než zase začne mrznout," pronesl jsem a pustil se do sestupu k úpatí hor. Nehodlal jsem riskovat, že budeme zde lovit. Navíc tady ani nic moc nebylo. občas nějaký orel. Chřtán byl někde v polovině kopce, ale dolů do hor to pořád byla štreka. Dával jsem si pozor, abych nikde neuklouzl a abych nemusel ani řešit, že se zraní ti dva, šel jsem raději jako první. Vyšlapal jsem jim tak poměrně dobrou cestu sněhem, který byl postupně, čím níže jsme byli, slabší. Na jaře možná bude i u úkrytu sněhu jen pomálu. "V horách jsem viděl kamzíky, co říkáte zkusit ulovit aspoň dva?" navrhl jsem. Trochu jsem si je chtěl prověřit. Minimálně Amos se mi zdál slibný. "Co vlastně umíš nováčku? Já jsem Waristood, takže pokud ti nemám říkat nováčku bylo by fajn se představit," dodal jsem ještě se smíchem. Dneska jsem měl očividně dobrou náladu.

//Sněžné hory

Vypadalo to, že Chávo a Smradlavka si budou válet šunky. Minimálně u kluka mi to nevadilo, ale ta šedivá mohla aspoň trochu přidat tlapku k dílu. Lov stejně není nic pro vlčice, může se pak postarat o kožešiny aspoň. Pohledem jsem se podíval na Amose, který přišel jako jediný na mé zavolání a nejspíše tedy jako jediný chápal, že lov je důležitá součást života smečky. Nebylo to nic překvapivého, myslel jsem si o něm jen to nejlepší. "Vyrazíme na lov, ale musíme sejít k úpatí hory, tady toho moc neběhá," řekl jsem mu a pustil se do pomalého sestupu. Začínal jsem tu znát každý kámen, ale i tak jsem si nechtěl zlámat tlapky. Rozhodně ne ted, když jsem byl tak moc potřeba. Cestou mne praštil do čenichu cizí pach.
Uviděl jsem, jak se do kopce sune vlk, který se tu zjevil jako z čista jasna. Vypadal zmateně, ale zároveň schopně. Přecijen se vyškrábal skoro nepozorovaně až sem nahoru, to chtělo poměrně dobré schopnosti. "Jsi na území smečky a zorvna vyrážíme na lov," křikl jsem na něj z povzdálí, když se představil. "Jestli tě sem zavála prozřetelnost, tak třeba pro to, abys šel na lov s náma a pokud ne, tak ti radím otočit se a vypadnout, na příživníky nemám dneska náladu," dodal jsem a sjel ho pohledem. věřil jsem taky, že Amos mne podrží a v případě nouze se přidá v bitce na mojí stranu, i když by to nemuselo být potřeba. Z nás tří jsem tu byl podle svalové hmoty nejsilnější já.

2. 3. 2026 - http://gallirea.cz/index.php?p=zubata-hora&r=1#post-248802
Další: 2. 5. 2026

//značkování

Vyšel jsem ven z našeho úkrytu. Bylo to tu celkem dost zasněžené, takže jsem si nejprve musel prokopat cestu sněhem. Nebyl jsem žádný ořezko a navíc jsem byl na zimu zvyklý z domova. Nechtělo se mi to nikomu přiznat, ale popravdě zima byla to jediné, čeho jsem se reálně bál. Zima se nerozhodovala podle toho, kdo měl a kdo neměl sílu. Zima byla schopná zabít jak siláka, tak slabocha, jak inteligenta, tak hlupáka. Zima přinášela hlad a hlad zabíjel stejně účinně, jako nemoci. Podíval jsem se kolem, když konečně vykoukla moje hlava z úkrytu a pak jsem vykročil do sněhové závěje. Nebylo to nic příjemného. Nejprve mne ofoukl chladný vítr a já se nepříjěmně zachvěl. Nechtěl jsem, ale byla to prostá reakce mého těla na náhlý chlad. Usmál jsem se. Tohle všechno mi patřilo a já si užíval, že to mohu za ranního světla sledovat. Koukal jsem se na to, co všechno mi říkalo pane a pak jsem teprve vykročil, až když jsem se dostatečně navykoukal svého malého království. Kdyby tenkrát Lucy byla co proto, mohla žít se mnou tady.
Brodil jsem se sněhem a ani mi to moc nevadilo. Zanechával jsem za sebou stopy nejen od svých tlap, ale i ocasu, který jsem táhl po zemi. Občas jsem si sedl do sněhu a sledoval okolí. Občas jsem něco označkoval. Nebylo tu nic o co by se jeden otíral. Všechno zapadalo sněhem. Kameny, skály, občasné křoviny. Byla tu opravdu nepříjemná zima. A to i na mne. Nehodlal jsem tu tedy zůstávat dlouho. Ale při pohledu do dálky se mi zdálo, že sníh už na jihu kraje ubyl, takže možná že už v nížinách začínalo jaro? Uvidíme, jestli tady sníh vůbec někdy opravdu sleze, nebo to opravdu bude tak, že se zimy nikdy nezbavíme? Už jsem se tu začínal celkem dobře vyznávat. Když jsem tu byl poprvé, musel jsem si opravdu dávat pozor kam šlapu. Teď už ne. Teď jsem se tu vyznal. Otočil jsem se a vydal se zpátky směrem k úkrytu. Sice bylo dobře, že už nepadal sníh, ale znamenalo to, že se musíme začít otáčet, pokud chceme na jaře se mít dobře. "Auuuuu," zavolal jsem a pokusil se tak přivolat všechny zájemce o lov. Chtěl jsem vyrazit do nížin dřív, než se stáda stihnou pořádně vzpamatovat ze zimy. Nějaké to mladé nebo slabý kus bude teď jednodušší chytit, než až všichni naberou sílu.