Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ÚNOR | 2 | HÁTI EÄ

Koukala na mě zpatra, viděla jsem to už z dálky. Blbá blbka, pomyslela jsem si a zaskřípala zubama. Pevněji jsem se postavila na svém konci mostu a propichovala ji pohledem. "Byla jsem tu první!" zahulákala jsem na ni, protože pravdu má ten, kdo je přece hlasitější. Netušila jsem, jestli tu ona nestála dřív než já nebo jsme přišly na most ve stejný moment, ale hodlala jsem ji přesvědčit, že já mám pravdu a ona ať táhne. "Ha, a to je jako kam? Třřřřeba do prdele?" zašklebila jsem se na ni hnusně. "Co žříkáš? Blbě ti rozumím, když tak slintáš!" zahukála jsem na ni extenzivně hlasitě. Možná jsme byla mladší, ale alespoň mě šlo slyšet. Až na druhou stranu světa.
"Ať si hledaj, nenajdou! Nic není nebezpečnější než já," zachechtala jsem se a zavrčela na ni.

ÚNOR | 1 | HÁTI EÄ

Vejlet byl fajn. Utéct mámě zpod tlap bylo mým největším úspěchem dne a teď už mi zbývalo jenom donést domů něco, co by utvrdilo mou silnou pozici ve smečce. Nebyla jsem žádný škvrcek, na kterého by si mohl kde kdo dovolovat. Nemyslela jsem si, že jsem lepší než kdokoliv z nich, ale nehodlala jsem po sobě nechat tancovat. Jistě se už všichni přesvědčili, že se nebojím použít zubů, abych si vydobyla kouska respektu.
"Stůj, klyso! Todle je moje!" zaječela jsem na divnou prťavou vlčici, která sice byla větší a starší než já, ale byla jakoby zmáčklá k zemi. Obě dvě jsme se potkaly na mostě přes propast a zastavily jsme se naproti sobě. Nehodlala jsem jí uhnout. "Kam deš, tlupko?" přimhouřila jsem na ni svá světle žlutá očka.

Pinču ze mě slezl a já se mohla uklidnit. Už mi v hlavě ale šrotovalo, co dalšího vyvést a stopy po Stínovi vedly dál k hranicím lesa, kde jsem předtím byla s mámou. "Mě," odsekla jsem mu,když se škaredil a tvářil se, že ho vůbec nezajímá, co dospělí dělaj. Mě to zajímalo a to dost. Dospěláci dělají dospělé věci, co vlčata nemůžou a já chtěla dělat věci, co nemůžu.
Vyplázla jsem na Pinčua jazyk, když přede mnou jedl králíka jako svou trofej. Stejně jsem ho už nechtěla. Sebrala jsem se a po stopách zamířila směrem, kam Stín šel.
Slyšela jsem ale Pinčua za sebou. "Pohni demente klyso," opáčila jsem mu svižně. Neměla jsem žádné iluze o tom, že to jeh ooslovení znamenalo něco hezkého. Nikdy jsem neslyšela od něj nic hezkého, proč by se to mělo měnit teď?
Zrychlila jsem do běhu a za notnou chvíli jsem celá udýchaná uviděla pod kopečkem skupinu tří vlků. Mámu, Stína a nějakou černou šmouhu. Na nic jsem nečekalaa rozběhla se dolů mámě na pomoc. Nebo... Rozpárat obličej tomu cizákovi, protože jsem mohla. O mámu jsem se nebála. Cizák držel mámin ocas a máma cizáka pod krkem, takže jsem s jekotem - "ÚÚÚTOOOK!" - při plné rychlosti vyskočila vlkovi přímo na obličej a začala ho tyranizovat. Nešetřila jsem drápy ani zuby a pustila se do všeho, co jsem měla v dosahu.

Snažila jsem se Pinču udupat nohama, ale uskočil a ještě mě pak pustil a tyčil se nade mnou jako hora. Zavrčela jsem a vyplázla na něj jazyk. “Klyso!” zakřičela jsem na něj hystericky, když mě chytil za nohu a snažil se ji překousnout vejpůl. Začala jsem ječet tak moc, že by to urvalo uši i hluchému. AAAAAAAAAUUUUUUU!
Stín stál nad námi, ale pak se sebral a prostě odešel, jako kdyby se mu pod nohama nervala dvě děcka a to jedno jen tak čirou náhodou nebylo jeho. Nemohla jsem říct, že bych ho brala jako svého tatínka, ale to jsem ani mámu nebrala jako svou maminku.
Přestala jsem se vzpouzet, jakmile nás pár dospělých oči opustil i s krkavcem a pokusila se nohu vytrhnout z Pinčova sevření. “Pusť mě, demente,” byla jsem na sebe pyšná, protože jsem se naučila nové slovo a rovnou ho použila ve větě.
“Dem se podívat co kujou,” zazubila jsem se od ucha k uchu a očima přejela po zajíci a pak po stopách, které za sebou Stín nechal. Hlad mě přešel, zlobivost ne.

Už z dálky jsem cítila lahodnou vůni oběda a nic mi nebránilo v tom se k němu rozběhnout a nacpat si břicho, což jsem taky udělala. Prosvištěla jsem kolem dlouhána Stína a kolem neformného Klysáka a zabořila zoubky do krvavého zajíce, ale pak jsem ucítila štípnutí v ocase a jak mě za něj Klysák tahá. Zavrčela jsem, ale držela jsem maso v zubech a odmítala se ho pustit. Dokonce jsem si ještě drze několikrát překousla, ale jak mě tahal pryč, nedokázala jsem nic spolknout. Nechala jsem se chvíli táhnout i se zajícem, než jsem se rozhodla zaútočit zpátky.
“Pusť, Klyso!” zavrčela jsem na něj a otočila se, abych ho předníma nohama zadupala v obličeji. Nebyla jsem žádná bačkora a už vůbec ne bulík, abych se sebou nechala takhle zametat. Hodlala jsem mu ten jeho škaredý obličej zadupat do sněhu a pak si dát oběd.
Škoda jen, že byl větší než já, ale to mě neodradilo od toho mu dát co proto.

// úkryt

Vyběhla jsem, teda ne, vyplížila jsem se z úkrytu a tiše se dostala přes větve, přes které jsem ještě nemusela lézt. Trvalo to dlouho a fakt jsem se snažila mamku neprobudit, ale jakmile byla překážka za mnou, rozběhla jsem se po sněhové krustě pryč náhodným směrem. Směrem, odkud něco vonělo.
Utíkala jse: a ze začátku jsem se ohlížela, jestli mamka nejde, ale pak už jsem uviděla Stína a Pinču a bez ostychu jsem si to s úsměvem od ucha k uchu zamířila k nim. Jestli se Pinču bál, že mu hned skočím po obličeji a pokusím se mu vydrápat oči, bál se zbytečně. Nebo teda, nebál, ale měl štěstí, že na zemi leželo to, co tak krásně vonělo. Bylo to červené a já se rozhodla, že červená je teď moje nejoblíbenější barva. Místo zastavení, pozdravu ba místo jen hloupého pohledu jsem to prostě zabrzdila tím, že jsem hodila šipku přímo do toho zajíce a začala se cpát jako divá.

Loterie 4

// buk

Spala jsem celou cestu až do úkrytu a spala jsem i v úkrytu. A spala jsem dlouho a sladce a spalo bych i déle a sladčeji, kdyby mi něco nespadlo na nos a nedonutilo mě to otevřít zlaté oči do mrazivého světa v teplém úkrytu. Máma spala, takže jsem se snažila být tiše jako myš. Lákalao mě jí skočit na hlavu a zkusit jí rozdrápat obličej jako Klyse, ale pak mě napadlo něco mnohem lepšího.
Útěk.
Tiše jako myška a doopravdy se mi tentokrát povedlo jít opravdu potichounku a vyplížit se z úkrytu zpátky ven. Neměla jsem toho moc v plánu po tom, co úspěšně opustím úkryt a dozor mámy a toho divného brouka, který se furt ochomýtal kolem a smrděl jako mamčin zadek, ale to mi nevadilo a nemohlo mě to zastavit. Úprk byl v provozu!

// buk

Vysvětlovala jsem mamce, že jsem vlastně úplně mrtvá a proto je to vtipné. Nebo je vtipné to, že jsem mrtvá. Nikdy jsem nebyla mrtvá, ani jsem nevěděla, co to znamená a jak to vypadá, ale když mě chytila, tak mi vždycky řekla, že jsem mrtvá, takže jsem to považovala za náramnou legraci. To, že to má něco společného s neexistencí vlastní osoby jsem nevěděla, nechápala, nechtěla vědět a stejně jsem se to dozvěděla, protože mi to mamka řekla. Naštěstí pro ni a i po sebe jsem byla blbá jako poleno, a to zvlášť dnes, kdy jsem to třikrát narvala do stromu. Dobrý začátek prvního dne venku.
"Tak budu nemrtvá," nadhodila jsem s nadějí, že tím mamce třeba udělám trochu radost. Zaujalo mě ale, že mi zakázala být mrtvou. Já zákazy jenom porušovala a tohle bylo rozhodně něco, co jsem hodlala taky porušit. Prostě se příště nechám několikrát chytit a budu tak mrtvá, že ani ticho lesa nebude mrtvolnější.
Měla jsem v plánu jít zmastit Klysu, ale to by mě nesmělo vypnout na místě. Co naplat, byla jsem nalítaná a unavená, takže jsem to zabořila hlavou napřed do sněhu a usnula. A možná se mi i něco zdálo. Nebránila jsem se, když mě máma vzala zpátky do úkrytu. Houpala jsem se jí v tlamě jako hadrová panenka.

// Díra

Bylo to krásné, být bezstarostným vlčetem a nedělat si z ničeho hlavu. Smála jsem se a hihňala a sem tam chrochtla, zatímco jsem ležela ve sněhu a hrála si na mrtvolu. Jazyk jsem vystrčila z tlamky a rozhodila nožky do stran jako správná rohožka, až mě studil celý podvozek. Máma se přidala ke mně a lehla si do sněhu vedle mě se smíchem. Ptala se, čemu se smějeme.
"Protože jsem moc mrtvá! Dívej jak moc!" řekla jsem a dramaticky sebou zaškubala a zabořila celý obličej do sněhu. Bylo by to jistě důvěryhodné vystoupení, kdyby moje oháňka nelítala ze strany na stranu.
Vytáhla jsem hlavu ze sněhu a zahihňala se. "Kam šel? Klysa?" zeptala jsem se mamky a vyškrábala se na nohy. Už to byla nějaká doba, co se s mámou rozdělili do těch dvou a začínala jsem přemýšlet nad tím, že bych mu znovu zmalovala ciferník. Vždyť to byla taková legrace.
Ani jsem si ale neuvědomila, že jsem unavená. Takže když jsem udělala krok k mamce, nohy se mi podlomily a já jako hadrová panenka spadla do sněhu a usnula. Aspoň na chvíli.

Máma se fakt ohlédla, takže jsem využila příležitosti a schovala se.
Se zatajeným dechem jsem špicovala ouška, jestli už je někde poblíž. Chvíli se nic nedělo a já se začala znovu chichotat. Mamka mě nemohla najít a já se tak dobře schovala. Vystrčila jsem učmák ze sněhu a rozhlížela se, ale neviděla jsem ji.
"ÁÁÁ!" zaječela jsem a škubla sebou, když jsem za sebou uslyšela její hlas. Vyskočila jsem ze svého úkrytu v explozi sněhu a ani jsem nečekala na její pobídnutí a s jekotem jsem se rozběhla lesem křížem krážem. Už jsem to nedokázala vydržet, prostě jsem se smála i při běhu a když jsem zakopla a znovu to narvala do stromu - čert ví, že to byl ten samý jako minule - vzdala jsem to a se smíchem jsem zůstala ležet pod stromem. "Mrtvá, úplně mrtvá!" přiznala jsem se a dramaticky jsem rozhodila nožky do stran a vyplázla ven jazyk z tlamky. Dokonalá mrtvolka.

Jela jsme po ledu a chichotala se, protože mě to studilo na podvozku a aniž bych se nějak snažila, furt jsem se pohybovala. Očima jsem hledala mámu a nemusela jsem hledat dlouho. Celá naježená a s bleskama v očích letěla za mnou, prorážela sníh jako kombajn a skočila na led za mnou, aniž by se bála propadnutí. Byla tuhá zima.
Chytila mě zubama kolem krku a prohlásila, že jsem mrtvá. Zasmála jsem se, zakroutila se doleva a doprava, dokud mě nepustila a dala mi zelenou k tomu to zkusit znovu.
Jakmile jsem dopadla na led, zaryla jsem drápky do zamrzlé řeky a vyletěla jako střela zpátky do sněhu a na krustu do lesa. Utíkala jsem mezi stromy a hledala, kam bych se schovala.
Ideální! přede mnou byla obrovská kopa sněhu, což znamenalo že tam byl zvýšený terén. Oběhla jsem to a sedla si nahoru na sněhovou kopuli, odkud jsem koukala na mámu, která byla pode mnou. "Mami, podívej!" s hrůzou v očích jsem ukázala za ni, jako kdyby tam bylo to nejhorší a nejstrašidelnější strašidlo na čirém světě a poté jsem se rozběhla z mámina rozného pole a skočila do měkkého sněhu nedaleko, kam jsem zapadla a schovala se. Zatajila jsem dech a poslouchala. Sníh vše tlumil a jemně mi šeptal do uší a studil do čumáku.

Máma byla bačkora, viděla jsem jí to na očích. Neměla takovou páru jako já, když jsem jí hryzala nohy. Posmívala jsem se jí a neuvědomovala si, že je mnohonásobně větší, rychlejší, silnější a zkušenější než já. Kdepak, já jsem byla centrem svého vesmíru a já jsem byla dokonalost sama, takže jsem na mámu koukala zpoza posměváčsky přivřených kukadel a čekala, až přizná svou prohru a půjdeme dál.
Ona ale nevycouvala, přijala mou výzvu. Přikrčila se a vycenila zuby, které byly pomalu větší než moje hlava. Zavrčela jsem na ni zpátky a pak se zasmála. Najednou z toho byla hra na naháněnou. Už jsem zapomněla, co jí předcházelo, chtěla jsem jenom utíkat sněhem a tak jsem se z místa rozběhla a prosvištěla mámě mezi nohama a pryč do lesa. Utíkala jsem co mi jen moje malé krpaté nožičky stačily, až za mnou sníh odletoval. Drápky mi cvakaly o zamrzlý sníh, po jehož krustě jsem utíkala. Před sebou jsem uviděla řeku, zamrzlou v kluzký led a zamířila tam. Vyskočila jsem ze sněhu přímo do řeky a rozplácla se na ledu. Jela jsem po něm jako puk a nemohla se zvednout. Smála jsem se, byla to přece sranda!

Pamatovala jsem si bolest, která mi projela uchem, když mě do něj máma hryzla. Byla to ale jen vzpomínka a vzpomínky nebolí. Bolí, když do někoho zaryjete zuby a pořádně držíte. A mámu to očividně nebolelo. Normálně u toho mluvila a jevila se v tomto odvětví zdatná. A já byla přece určitě po ní.
Vycenila jsem na ni zuby a složila předek těla k zemi a vystrčila zadek vzhůru. Nebyla to ale výzva k nevinné hře. Mamka se z toho snažila vykroutit. “Seš posera, bojíš se, co? Neumíš kousat jako já!” zaškaredila jsem se ma ni místo odpovědi. Jenom jsem teď měla další důvod, proč mamku pokousat. Nemohla se bránit a já byla lepší. Nebrala jsem v potaz fakt, že mě jediným pohybem uzemnila a její kousnutí bolelo, zatímco ona na ty mé skoro nereagovala. V mých očích jsem byla vítěz.
“Udělej to, jestli nejseš srab!” řekla jsem panovačně nakonec, dávaje mamce zelenou k tomu, aby mě zdemolovala.

Se zubama připravenýma k zakousnutí se do první chlupaté věci v mém dosahu jsem se rozběhla na mámu a doufala, že z ní udělám svou vlastní pískací hračku, ale dřív, než jsem se k ní vůbec přiblížila, zůstala jsem připláclá ve sněhu pod její tlapou a nemohla se ani pohnout. S divokým vrčením jsem se pokusila vymanit, ale máma držela fakt pevně. Však počkej! zlobivě jsem na ni blýskala očima. "Udělej to!" štěkla jsem po mámě bojově. Nebála sem se hryzance a bolest byla jen chvilková.
Přestala jsem sebou smýkat a máma mě pustila. Vylezla jsem na všechny čtyři a vyzývavě se na ni dívala. "Uka, dělej," vybízela jsem ji zpod zamračeným očí. nezlobila jsem se, byla jsem nadšená, těšila jsem se na cokoliv, co přijde. Nebála jsem se. Chtěla jsem jí ukázat, že nejsem žádný slabý kus, kterému může vyhrožovat a on poslechne. Kdepak! Já si hodlala kousak kohokoliv jsem chtěla.

Ty nevíš co je vlkulák? Jak bych mohla, kdyžs mě doteď nepustila z díry mámo, protočila jsem v duchu očima, ale protože moje slovní zásoba byla zatím jen minimalistická, spokojila jsem se s pouhým: "Ně."
Mamka pak začala plácat koule a dávala je na sebe. Chvíli jsem ji pozorovala a dokonce jsem se snažila udělat vlastní kouli, ale tak krásně jsem ji zaplácala do okolního sněhu, že z ní byla jenom placka, až jsem nakonec usoudila, že dělání vlkuláků je pro blbečky a raději jsem se mamce zakousla do nohy, protože a) začaly se mi tvořit dospělácké zuby a přezubit jsem musela tak jako onak a b) být malou čtyřnohou piraní byla moje oblíbená hra.
Máma se mnou třepala přesně jako s rybou, ale já se nepustila, ani když mi řekla, ať se pustím, což byla chyba, protože hned poté mě mamka čapla za ucho a pořádně ho stiskla. To už mě mamku pustit donutilo. S kňučením jsem mamku pustila a zahučela do sněhu.
Zvedla jsem bojovně hlavu a v očích, které se leskly žlutou barvou chladného zimního slunce, nebyla slzy ale neústupný oheň. "Waaaa! Sním tě!" zakřičela jsem bojovně a rozběhla se proti mamce a zuby jí hodlala zaseknout do další končetiny, která bude nejblíže.