Příspěvky uživatele

< návrat zpět

BŘEZEN| 2 | ETNEY

Koukala jsem na vlka zpod zamračeného obočí a přemýšlela, co ještě chce, že neodešel. "Doma," odsekla jsem a odplivla si, protože jsem pořád měla celou tlamu od bláta a pohyb jazyku mě donutil ho vydolovat z tlamičky. Rodiče byli někde a já byla taky někde, na tom přece nesešlo. Důležité bylo, že jsem byla. Doufala jsem, že se už konečně sebere a i s tím svým tlustým zadkem prostě odejde za obzor, ale on se místo toho posadil a začal na mě mluvit takovým tónem, jako kdybych byla opička v zoo, která ho zaujala svým nevinným výrazem poté, co po něm hodila své výkaly.
"Co je ti do toho? Táhni k čertu, úchyle," odprskla jsem. Sama jsem neodcházela, zůstala jsem sedět v bahně, kde mě zamáčkl jako razítko a nemínila jsem se pohnout ani o píď, pokud to nebude nutné. Nehodlala jsem se s ním vybavovat jenom proto, že chytil nějakou spásnou vlnů empatie. Byl to transvestita s nekontrolovatelnými výbuchy vzteku a s takovýma imbecilama jsem se nebavila.

BŘEZEN| 1 | ETNEY

Co jsem se na něj tak koukala, tak bych řekla, že se mu moje přirovnání vskutku líbilo. Načepýřila jsem se jako páv a pyšně se vzpřímila. Ta jeho hlavo-zadnice se totiž náhle nemohla rozhodnout, jestli být uražen anebo mi vzdát hold za nejlepší urážku na světě.
Jestli mě chtěl poučovat, tak mu už dávno mělo dojít, že slovy se mnou nic nezmůže a když na mě bude furt šahat, tak si akorát koleduje o malér. A že jsem mu ten malér hodlala způsobit. Zakousla jsem se do něj se vší silou a konečně se zlomil. Celá ta jeho maska z něj opadla jako listí ze stromu při prvním náznaku chladných větrů. Pořádně jsem ho štípla, až mu vyrašila krev na tlapce, ale to byla asi poslední kapka. V mžiku jsem měla hubu v blátě pod jeho nohou. Skučela jsem a vrčela a smýkala se, dokud mě nepustil. Nabrala jsem si ale celý obličej bláta a bolel mě čenich, jak mě do něj udeřil.
"Cejtíš se teď silnej? Neporazitelnej? Porazils vlče, gratuluju, ty nádivko," řekla jsem přidušeně a plivla po něm.

Kolvůz mi nehctěl říct, jak se jmenujou jeho sourozenci, což znamenalo, že mají stejně hloupá jména jako on. Uchechtla jsem se, když se z toho snažil vykroutit. "Jašně, že žajímají," prohlásila jsem přesvědčivě a zvedla k němu zvědavě čumák.
"Idiote," prskla jsem na něj a vyplázla jazyk, když mi řekl, že moje jméno bude v dospělosti záhadou. Co mu bylo po tom, že se jmenuji Vlče? Stín se jmenuje Stín a on Kašpar, takže jsem na tom nebyla nejhůř. "Kašpare," zabublala jsem ještě polohlasem, abych si potvrdila, že já jsem ta moudřejší, která vyhrává tento nesmyslný argument.
"Mám větší oprávnění rozhodovat než ty. Jsem... Ve smečce dýl než ty," zapitvořila jsem se na něj škaredě, když se mi skoro vysmál. Byl to hlupák, který se nade mě povyšoval a to já nesnášela. "Stín to říkal," dodala jsem, aby mu bylo jasné, že přes tohle nejede vlak.
"Umíš i něco? Když už se neumíš rvát?" zeptala jsem se ho, protože na mě začala doléhat nuda. Zacvakala jsem dramaticky zuby a začala si prohlížet jeho kotníky.

"A jak se jmenujou tfoji soulozenci?" zeptala jsem se ho, když se kasal tím, že jejich jména jsou klasická. Klasicky mi byli u zadnice, ale zajímalo mě, jestli měl Kolvůz sestru Kolkolo a bratra Kolauto. Pak se ale začal opírat do mojeho jména. "A pllroč si myslíš, že je to moje méno?" zaškaredila jsem se na něj. "Žříkají mi vlče, protože jím sem. Sem vlče," odsekla jsem mu. Moje jméno bylo moje jméno, neměla jsem k němu vůbec žádný vztah. Bylo to to samé, jako kdyby kameni někdo říkal kámen. Byl to prostě jednoduchý popis, který každý pochopí.
"Neumíš přijmout prohru, to je to, co to znamená," prskla jsem na něj, když mě začal poučovat. Dle mého jsem jasně vyhrála, protože on mi nic neudělal. Moje zuby na tom sice nebyly nejlépe, ale tyhle body jsem přičítala stromu a ne Corvovi.
Vlk se pak zvedl a oklepal se, což jsem napodobila. Začal se pak shánět po nějakém úkrytu, ale já neviděla důvod, proč mu ho ukazovat. "Jo, je," řekla jsem jenom a uvědomila si, že už nešišlám. Konečně nezním jak malé děcko, ulevilo se mi. "Ale já ti tam zakazuju spát," řekla jsem a zašklebila se stejně, jako se šklebí Stín - hezky od ucha k uchu, křivě a s drou mezi zubama. Tu tam Stín neměl, ale to byl detail.

Čuměla jsem na svůj zub jako vyoraná myš, než jsem se přihlásilo o slovo a prohlásila Kašpara za svého poskoka. Nevypadal mou nabídkou nadšen, ale to vlastně nevěděl, že to nebyla nabídka, ale rozhodnutí. Hodlala jsem si ho podrobit tak či onak a bylo mi docela dost dobře jedno, že jsem pro všechny ostatní jenom nějaké malé blbé vlče, které po nárazu do stromu se zvedne, aby si způsobilo bolehlav znovu. Mamka přišla za mnou a společně jsme civěly na můj zub. "A ne pošlední!" zazubila jsem se na ni s dírou v držce.
Překvapilo mě, když Stín se mnou souhlasil. S otevřenou tlamkou jsem na něj zírala a nedokázala uvěřit tomu, co slyším. ten vlk mě doposud jenom přehlížel a teď byl tak ochotný a věnovat mi dokonce dvě věty? A v jedné z nich se mnou dokonce souhlasil a vyzvedl mě nad Kašpara? Oh, div jsem se blahem netetelila!
Až na to, že vůbec. Zaklapla jsem tlamičku, přisedla si vrtící ocas, aby na mě radost nešla vidět a jala se Kašpara otravovat. Nehodlala jsem se nechat prozradit.Nezáleželo mi na tom, co si o mě Stín myslí a jestli mi věnuje pozornost.
Mamka pak taky souhlasila, aby byl Kašpar mým opatrovatelem a já se začala zubit o sto šest. Měla jsem radost z toho, že mám v tomhle lese konečně nějaké slovo. Mamka se Stínem se vydali značkovat hranice, což byla aktivita tak nudná, že jsem byla ráda, že mě zanechali s Kašparem. "Teď ši můj poškok," zazubila jsem se na něj zespodu a stoupla si. Vesele jsem vrtěla ocasem a nemusela se před Stínem tvářit, že se mi jeho pozornost velmi líbí. "Štín to žíkal," řekla jsem a protože mi přišlo, že to není dostatečně silné opodstatnění, dodala jsem ještě: "A Štín je alfa." Tak, teď nemohl namítat. "A mamka tě vosthne jako hada, dyš mi ublíšíš," teď jsem jistě zaručila jeho poslušnost. Trochu mě štvalo, že šišlám, ale vzduch mi procházel dírou po zubu sám a ještě jsem občas pískla při mluvení jako blbá pískací hračka. "Ty seš teda Kolvůz jo?" přimhouřila jsem na něj oči. "Tě máma naneušila se plát, že tě plepele i děsko?" zeptala jsem se ho a nakrčila čumák. Proč se to šišlání zhoršovalo?

ÚNOR | 10 | ETNEY

Zlobivě jsem seděla v břečce a koukala na toho pošahance. Měla jsem strašnou srandu z toho, jak se musel držet na uzdě, aby mi něco neudělal. Nevěděla jsem, proč, ale byla to legrace. Začal se na mě pitvořit a usmívat se, jako kdyby mi nechtěl zabořit hlavu do bláta. "Ugh," znechuceně jsem hýkla, když mě nazval hvězdičkou a chtěl mi vysvětlit, že nejenom mráčky umí dělat blesky. Jo a nejenom ze zadku vychází prdy. Ty tvoje vychází i z tlamy, pomyslela jsem si a vesele si uchrochtla. Musela jsem mu to říct i nahlas. "Jasně že vím," odsekla jsem, ačkoliv jsem vůbec neměla páru, o čem mluví. "A ne každý prd jde z prdele, teda pokud to co máš na krku není řiť," zašklebila jsem se na něj a když na mě začal znovu sahat, nemohla jsem prostě jinak, než prudce smýknout hlavou a znovu se mu do tlapy zakousnout. Nehodlala jsem se nechat takhle osahávat nějakým úchylem. To on chtěl mít tlapy samou díru, tak ať si to užije.

Zakousla jsem se Kašparovi do zadní nohy a snažila se z jeho šlach udělat kašičku pro myší rodinku. Vlk mě chytil za zátylek a pokusil se mě sundat, ale já se odmítala pustit. Místo toho jsem pevně skousla a nechala ho, ať mě teda vyškubne i se srstí. Secvakla jsem naprázdno, jakmile mě sundal a zamračeně se dívala na všechny tři dospělé. Vyplivla jsem chlupy. Jazykem jsem si nahmatala zub v tlamě a nakrčila čumáček. Stín mě poučoval, abych aspoň na pět vteřin přestala ale duuh, já nevěděla, co je vteřina. vyplázla jsem na něj jazyk, ale zůstala jsem sedět na mokré zemi a jazykem si drbala do povoleného zubu. Viklal se tam a zpátky a dělala se pod ním díra.
Mamka na mě pískla, tak jsem k ní zvedla zrak, ale pak se vrátila ke svému zubu. Jazykem se mi ho podařilo podebrat a když jsem skousla, zub se dostal před jiné zuby. Ucítila jsem rupnutí, trochu to štíplo a pak jsem měla v tlamě krev.
Vyplivla jsem zub i s chuchvalcem krve na zem. "Bude můj poškok!" zašišlala jsem, protože mi dírou po zubu profukoval dech. Jako piraňa jsem se zazubila na kašpara, kterého jsem hodlala ve spánku rozkousat na vatu.

ÚNOR | 9 | ETNEY

Držela jsem se zuby a jenom a pouze zuby, protože drápy jsem se zarývala do země, zatímco mi vlk slintal za krk. začínal mě tisknout silněji a silněji, ale pořád jsem si z toho nic nedělala. Máma to uměl hůř. A já byla na bolest zvyklá. Neustále mi něco bylo a to se potom jednomu omrzí, taková bolest. Kde jaké zranění, které by jiného posadilo na prdel pro mě bylo jenom bebínkem, které ani nepotřebuju pofoukat.
Pak se ale začalo dít něco divného. Jako kdyby mě něco kopalo, ale nemělo co. Občas jsem sebou škubla, ale jinak nic. Jindy to jenom zabrnělo a cítila jsem to až v zubech. Intenzita se začala zvyšovat a já bych se možná i pustila, ale nemohla jsem. Elektřina paralyzovala a já nedokázala uvolnit žvýkací svaly. Musela jsem tak počkat, až to celé přejde, nebo až mi vlk vyrazí zuby nebo mě násilím odtrhne od své tlapy.
Pak to ale konečně přestalo. Sama jsem se pustila a vyplivla chuchvalec jeho srsti, sople a slin, co semi nahromadily v tlamě. Ani jsem si neuvědomila, že mi tečou slzy. Nebrečela jsem ale. Utřela jsem si oči a znovu si odplivla. "Seš možná tak pěkně pošahanej," ucedila jsem, když se pyšnil tím, že má magii blesků. "Nejseš žádnej blbej mrak, abys uměl dělat bouřky," poučila jsem ho. Nebála jsem se jeho výhružek, byly hloupé. "Seš hloupější než Pinču," zachechtala jsem se. On si vážně myslel, že je mrak!

ÚNOR | 8 | ETNEY

Celou dobu na mě tak divně čučel, až jsem prostě nemohla jinak, než to okomentovat. "Co na mě tak blbě čumíš, klyso? Máš zaražené prdy? Huh?" podívala jsem se mu na břicho a udělala na něj nechápavý obličej. "Možná proto seš tak tlustej," dodala jsem, neboť byl opravdu spíše soudečkového vzhledu. Moje máma vypadala úplně jinak, takhle tlustýho vořecha jsem ještě nikdy neviděla.
Zakousla jsem se mu do tlapy a pevně se držela. Nehodlala jsem se pustit jenom tak a když s tlapou začal zmítat, jenom jsem víc přitlačila, aby mi nevyklouznul. Už jsem si myslela, že se vzdává, když mnou přestal třást, ale to udělal jenom proto, aby mě chytil za zátylek. "GRRRHGRR," zavrčela jsem na něj jenom. Nemohl si přece myslet, že se pustím proto, že mě drží za kůži na krku. Máma to uměla líp jak on. Nehodlala jsem ho pustit jenom proto, že mi slintal za krk.

ÚNOR | 7 | ETNEY

Zlobivými očima jsempropichovala toho cápka před sebou, který se tvářil jako největší citlivka široko daleko. Byl jasným cílem. A jednoduchým ještě k tomu. začal ode mě tancovat nazpátek, odkud přišel, jako kdybych měla nějakou nakažlivou chorobu. Kdo ví, třeba jsem nějakou vážně měla.
Znechuceně jsem se zadávila: "UGH." Řekl mi prdelinko, a to bylo snad to nejohavnější, jak mě mohl kdo kdy nazvat. "Nečum mi na zadek ty starý demente," osočila jsem ho. Strašně mi rvalo uši to jeho vysoké pištění. "Zníš jako baba! A přitom seš cápek. Seš ujetej," odsoudila jsem ho znovu, protože mu to prvně očividně nevlezlo do palice.
Bez ostychu přistoupil ke mně, chytil mě za tváře a dělal něco, co mi ani máma nedělala, když jsem byla malá. "ÁÁÁÁÁÁ!" zaječela jsem na něj z plných plic a ostrými zoubky se mu zahryzla do jedné z tlap, kterou mě držel. Já mu ukážu mimuško!

ÚNOR | 6 | ETNEY

Seděla jsem u jezera jako pecka a čekala, co mě jako první trefí do čumáku. Byla to jedna z mých častých aktivit, protože jsem neměla kamarády a mezi otravováním ostatních jsem měla hluchá místa, která jsem zaplňovala nic neděláním.
Do čumáku mě nic nepraštilo, ale div mi oči nevytekly z důlků při pohledu na šedého vlka, který se nakrucoval jako mrouskající kočka. "HAHAHAHAH," začala jsem se hlasitě chrochtavě smát, když jsem ho z dálky pozorovala, jak se třepe k jezeru a snaží se do něj drápkem udělat díru, aby se napil, což mu vůbec nešlo a tak do toho nakonec praštil.
Vyskočila jsem ze zadnice na nohy a rozběhla s k němu. "Hej ty, seš divnej," řekla jsem mu, jen co jsem zastavila vedle něj. "Divnej dement," zachechtala jsem se.

Pinču ještě protestoval, ale to už jsem nevnímala, protože jsem se s řevem rozběhla proti černému vlkovi s bílým monoklem. Byla jsem bujaře povzbuzována Pinčem a cítila jsem na sobě i pohledy ostatních. Teď byl čas jim ukázat, kdo je opravdovým poděsem tohohle lesa.
Držela jsem se zuby drápy vlkova obličeje, když ho máma pustila. Hodlala jsem mu způsobit několik zranění, ale on chtěl to samé způsobit mně. Ucítila jsem prudkou sílu, jak se rozmáchl a potom náraz do stromu. S jekotem jsem sebou praštila na zem, ale když se mě vlk dotkl, aby mě odstrčil, bojovně jsem ho tlapou škrábla do nohy. Ramenem mi projela tupá bolest.
Zatnula jsem zuby a postavila se na nohy. Rozhodně jsem ještě neskončila a nikdo mi nemohl říkat, co můžu a nemůžu. Bylo mi jedno, že Stín mluví s mámou, aby ho už nechala, to totiž nebylo mířeno na mě. Černý vlk se díval na Stína a já využila příležitosti a zahryzla se mi do paty na zadní noze. A nehodlala jsem ho pustit jen tak. "Si mhhvý!" křičela jsem skrze plnou tlamu. Jsi mrtvý, mrtvý,mrtvý! opakovala jsem si, zatímco jsem se pevně držela jeho končetiny.

ÚNOR | 5 | HÁTI EÄ

Nehodlala jsem uhnout a jí nezbývalo nic jiného než jít přese mne, aby nevypadala jako podělaná princezna, kterou stejně byla. Rozešla se proti mě rázným krokemzakrslého pinče a já se rozkročila, abych si víc upevnila svou pozici. Ona už byla skoro dospělá, takže mě dost převyšovala, ale to mě nezastrašilo. Ani se nezastavovala, ani se mě nesnažila přeskočit, prostě to do mě narvala, jako kdybych tam ani nebyla, ale já tam byla a tak o moje tělo zakopla. Kopla mě do obličeje, takže jsem se jí logicky zahryzla do zadní nohy, což způsobilo, že znovu spadla a tentokrát svou tlustou zádelí přímo na můj hřbet. Vyšlo ze mě huffnutí, ale nepustila jsem ji. Držela jsem ji zuby nohu a ohryzávala ji jako starou kost. Ani plácnutí přes čumák jí nepomohlo, o to víc jsem se zakousla.

ÚNOR | 4 | HÁTI EÄ

Chvíli stála a ani se nehnula, než se z ní začala valit slova. "Sama seš rozmazlená a malá," prskla jsem na ni zpátky. Viděla jsem, jak to v ní bublá a stačilo jenom trochu, aby jí pěna přetekla přes okraj a udělala spoušť. Měla jsem z toho radost. Neměla si začínat, když tohle neuměla hrát.
A pak konečně se přestala tvářit jako hodná dušička a ukázala mi, že tuhle hru hrát umí. Nebo... Snaží se.
Ušklíbla jsem se. "Přesně. A ty seš malá rozmazlená princeznička, která si myslí, že když si dupne, tak jí všichni uhnou z cesty. Seš namyšlená blbka, která na ostatní kouká zpatra," prskla jsem po ní zpátky. Dala mi ultimátum a já, protože nejsem jen tak ledajaké vlče, jsem se na ni zazubila: "Ani. Mě. Nehne."

ÚNOR | 3 | HÁTI EÄ

"PROTOŽE MÁM PRAVDU!!!" zařvala jsem z plných plic na vlčici, které se moje křičení nelíbilo. Jen ať se jí nelíbí, ať jí klidně prasknou ušní bubínky, tupce jedné. Vůbec se mi nelíbilo, jak si o sobě myslí něco víc.
O to větší jsem měla radost, když jí po mým slovech konečně sklaplo. "Ha! Mám pravdu co? Urazila jsem tě, posero?" rýpala jsem dál, když tam tak zamlkle stála a asi přemýšlela, jestli se nerozbrečet a neutíkat domů. "Chce se ti brečet? Bůůhůů, uteč domů, uplakánku, dřív, než ti vyškrábu oči z důlků!"
Toho se ale nezalekla a vydala se proti mně. Vypadala více zatvrzele, ale já se nenechala zmást. Stála jsem na svém konci jako skála a ani se nepohnula. "Ani mě nehne. Takový přizdisráč jako ty mě nevyděsí," plivla jsem jí pod nohy.