Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zakousla jsem se vlčici do nohy a ta se začala zmenšovat. Pustila jsem ji, protože změna její tělesné stavby mi hýbala se zuby. Než jsem se nadála, stálo přede mnou malé vlče mojí tety, její přesná zmenšená kopie. "Ha! Teď si zkus vyskakovat, ty!" štěkla jsem po ní, ale to už se do mě pustila. Nedala jsem se a začala se s ní rvát také. Trhaly jsme se zuby i drápy, vrčely a kníkaly. Vypadalo by to jako obyčejná vlčecí rvačka, kdyby ona nebyla v duchu dospělá a její taktiky nebyly podlé a promyšlené. Já se naopak rvala s vervou a bez zábran, takže z toho taky nevyšla nejlépe.
Najednou mi moji rivalku někdo sebral přímo zpod tlap a já se rozplácla na zemi. Vyplivla jsem srst a peří a probodávala kroutící se, prskající a vztekající se Styx vlče pohledem hezky zespodu, zatímco ji hnědý vlk držel za kůži na krku a nesl ji ven. Na ponoukání Stína jsem přikývla a následovala hnědého se Styx v zubech. Poskakovala jsem kolem nich a cvakala zuby jak hnědému vlkovi po patách, tak Styx po nohách a ocasu, co byly nejblíže. Jednou jsem hnědého dokonce i kousla, aby zrychlil.

// Buk

Nelíbila se mi ani ta vlčice, ani její společník, který se ji snažil přesvědčit, ať se drží nějakého plánu. Mohli mě do něj zahrnout abych věděla, co se bude dít. Takhle jsem jenom sledovala, jak do úkytu vtrhl Stín jako velká voda a ona se s ním začala hádat. A zkusila ho čapnout za krk. Stín ale uhnul. Byl slizký jako úhoř a stisk jejích čelistí ho minul. Slyšela jsem cvaknutí čelistí naprázdno, ale i tak byl onen zvuk dostatečně hlasitý na to, abych poznala sílu jejího stisku. Stačilo by jí jen trošku zmáčknout a ucvakla by mi palici od těla.
Zatímco pořád mluvili, začala jsem se k vlčici krást. Nehodlala jsem ji nechat odejít jen s prokousnutou tlapkou a tváří, vždyť mi chtěla urvat rameno! Začala jsem se k ní plížit a pak jsem jí skočila po zadní noze a zakousla se do ní. Vrčela jsem a cukala hlavou, ale moje malá tlama toho na velké noze moc nezmohla. Ani jsem neměla takovou sílu, avšak to neznamenalo, že bych se chtěla jen tak pustit.

Vlčice bez zadních nohou nevypadala vůbec nadšeně, ale to já taky ne. Mračila jsem se na ni jako kakabus a doufala, že na místě vzplane. "Zkus si, šeredo!" štěkla jsem po ní, když mi začala vyhrožovat. Nebyla jsem žádný malý plyšák ani posera, nebála jsem se. Celá jsem se naježila a cenila na ni zuby. Ještě jsem po ní něco štěkala, když mě najednou její noha praštila do těla a přizemnila mě. Na nic jsem nečekala a použila svou osvědčenou taktiku. Zahryzla jsem se vlčicic do nohy, zoubky jsem prokousla i kůži. Musela jsem už mít o něco větší sílu než kdysi, nebyla jsem už nejmenší. Ona ale nepouštěla a tak jsem jí zarývala zuby co nejvíc a překusovala a hryzala. Začala cosi blekotat o tom, že jsem magič, máma vrže a ona je její sestra. Moc jsem ji neposlouchala, přecijen jsem se víc věnovala tomu, abych z její nohy udělala fašírku. Nakonec sklapla čelisti kolem mého ramene a já se snažila držet, nepouštět, ale ona stála zatínala víc a víc, až mě ostrá bolest donutila ji pustit. Svět na chvilku zbledl, když mě zvedala ze země, ale jakmile zase získal barvy, ohnala jsem se jí zuby po obličeji a zakousla se jí do masa. Prudce s sebou škubla a servala mě ze svého obličeje a potom mne odhodila ke zdi jeskyně. Dokutálela jsem se tam a z očí mi metaly blesky, když po mně křičela, ať vypadnu. "Samazmizni, ty špinavá klyso!" zaječela jsem na ni, když se k ní přidal hnědý vlk a cosi se jí snažil říct. V tu ránu ale do úkrytu vletěl Stín. Zůstala jsem ležet na zemi a rozdýchávala se. Rány na hlavě už se mi naštěstí neotevřely, ale čerstvá krev z ramene mi tekla kožichem a tlamu jsem měla také od krve. Jak čerstvé tak zaschlé.
Stín se pustil do vyhazování Styx, máminy sestry a já jen sveřepě stiskla rty a přikývla mu na souhlas. Vyplivla jsem z tlamičky zub, který se mi uvolnil.

Pan Brouček mi zacláněl ve výhledu, dokud jsem neslyšela, jak na mě někdo mluví. Modrý brouk pak náhle slezl z mých očí a posadil se mi za krk, odhaloval tak můj zkrvavený obličej a jizvy, ze kterých krev předtím prýštila. Roztrhlé ucho mě svědilo.
Pohledem jsem přejela po černé vlčici a šklebila se na ni jako když se někdo dívá do sluníčka. Hnědý vlk zůstal vzadu a mlčel. Alespoň jsem se mohla soustředit na tuhle příšeru a na to, že jí chybí zadní nohy. "Nemáš nohy," poznamenala jsem, když se mě na něco zeptala. Zašklebila jsem se znovu a zvedla k ní zrak vyblitě žlutých očí. "Co bych byla, jsem Vlče," odtušila jsem odmlouvačně. "Spíš co vy tu chcete? Tady nebydlíte, kdyby jo, máma by mi o tom řekla!" zaprskala jsem na ně a začala se ježit. Vlčice poznamenala, že jsem něčí potomek. "Já jsem mámy!" štěkla jsem po ní. Žádnou Novu jsem neznala a Stín byl Stín. Nevnímala jsem ho jako otce, nikdo mi neřekl, že jemůj otec a tak jsem otce neměla.

// Díra

Potichu jsem prošla vchodem, aniž bych udělala jakýkoliv zvuk. Nezašramotila jsem jedinou větví, ale trvalo mi, než jsem se dostala dovnitř. Ale možná jsem se ani tak snažit nemusela, protože jsem slyšela zvuky, jako kdyby se v úkrytu někdo rval. Slyšela jsem vrčení, posouvání končetin po zemi a sténání. Jistě se museli porvat! Pan Brouček byl moudřejší než já a snažil se mě zavést zpátky, ale já šla opatrně dál, dokud jsem na pár kožeinách, na kterých jsem se narodila, neuviděla směs černých a hnědých chlupů v podivné změti. Ani Pablo Picasso by to nevystihl lépe. Vytřeštila jsem oči a tlamka mi spadla skoro až na zem, ale to mi už přozřetelný pan Brouček skočil na obličej a zamezil mi výhled na tu hučící hroudu.
"Slez ze mě!" zasyčela jsem na něj bez filtru.

"Nechoď mimo les samo!" nabádal mě pan Brouček a dokonce mě chytil za nebolavé ucho a táhnul mě mimo les. "A proč ne? Měla jsem jít na výlet a půjdu i bez mámy!" řekla jsem, když jsem uslyšela hluk. A ucítila vlky, které jsem neznala. Přikrčila jsem se v křáčí za stromy, ačkoliv byli daleko. Viděla jsem ale jejich hřbety, jak míří k úkrytu. Zamračila jsem se. "Sama bys neměla," řekl pan Brouček rozvážně, ačkoliv jeden vlk mu byl povědomý. "Huš!" okřikla jsem ho tlumeně a vydala se za nimi. Tiše jsem se za nimi kradla a následovala je. byla jsem jako úplný stopař, máma by na mě byla hrdá!
Sledovala jsem černý a hnědý ocas, jak seblíží k úkrytu.Hnědý vlezl dovnitř, zatímco tmavá vlčice stála a koukala na něj. Vypadala divně. nebyla to vlčice, bylo to monstrum, patlanina a ohavka. Měla na hlavě paroží jako srnci a na bocích křídla jako brouci, akorát pernaté. I v srsti měla peří. její boky hyzdily zelené flíčky a měla urvané ucho podobně jako já. Zamračila jsem se a vydala se do úkrytu tiše jako myška. Pan Brouček mi zalezl za krk a držel se mých chlupů.

// díra

// Tětivový potok

Utíkala jsem jako smyslů zbavená celou noc. Byla jsem vyděšená, před očima jsem i nadále měla obrovské, svítící oči monsttra, které se nade mnou sklánělo a slinami mi třísnilo obličej, který mě pálil a štípal. Doběhla jsem až do lesa, ale ve tmě jsem zaškobrtla a svalila se u potoka na zem, kde jsem ztratila vědomí.
Probrala jsem se až ráno, když mě sluníčko pošimralo na nose. A nejen to. "Seš celé?" zeptal se mě pan Brouček, který tykadélky ochmatával můj čenich. Zamžourala jsem na brouka zpoza napůl otevřených víček a zívla si. Svraštila jsem čelo a cítila, jak mě na něm něco pne. Tlapkou jsem si po čele přejelas uvědoměním, že mě i nadále bolí a zaschlá krev bude pravděpodobně má. "Nakloň se k vodě, umyjeme to," řekl mi pan Brouček. Švihla jsem po něm pohledem, neboť jeho starostlivost a ochota pomoci mi štiplavě smrděla pod nosem. "Nechci od tebe pomoct," řekla jsem přiškrceně. Hrdlo jsem měla stažené po probuzení a rozškrábané od vzlykání, které jsem nejspíše prováděla.
Otočila jsem se k potůčku a začala si sama umývat obličej. Cucky srsti a zbytky krvavých kupek pomalu odnášel proud. Naštěstí jsem se v hladině proudící vody neviděla. Když jsem seznala, že už ze mě teče jen čerstvá krev, nechala jsem toho. Nejspíše jsem si to zase rozdrápla nebo tak. Cítila jsem, jak mi po čele a kolem oka teče tenký stroužek horké krve.
Pan Brouček seděl na stromě vedle mě a pozoroval mě. "Jdi pryč!" štěkla jsem po něm naštvaně. Nechtěla jsem ho tu. Chtěla jsem... Hrdlo se mi opět stáhlo a do očí mě zašimraly slzy. Nebreč, nejseš žádné malé usmrkané děcko, okřikla jsem se a kousla se do jazyka. Vzpomněla jsem si, že mi chybí zub a jazykem jsem si našla díru. Můj zub zůstal uvězněný mámě v uchu. Předtím nebo už potom, co se změnila v monstrum?
"Musíš ji omluvit," ozval se pan Brouček náhle a já po něm švihla pohledem. Neřekla jsem ale nic. Co bych také měla? Nedokázala jsem slovy vyjádřit teror, který mi mámin zjev vepsal do srdce. Mísil se ve mě strach, smutek a zlost. Byla jsem tak bezbranná! "Nechtěla ti ublížit," ozval se za mnou pan Brouček, když jsem se klopýtavě rozešla lesem nazdařbůh. "Aha!" ucedila jsem prudce a zamračila se, až se mi z rány na hlavě vyvalil nový stroužek krve - doklad máminy péče. "Myslela si, že honí jiné vlče, ne tebe," snažil se pan Brouček mě zastavit a přistál mi na hřbetě. Zastavila jsem se a ohnala se po něm zuby, leč minula. "Jasně!" odsekla jsem mu znovu a oklepala se, což ho donutilo slézt a vylézt na strom vedle mě. "Tasa - teda tvoje máma, to měla v životě těžké a občas se stane, že nevidí to, co před ní stojí, správně," propichovala jsem modrého brouka pohledem stejně, jako moje matka propichovala před nocí mne tam na kamenech. Nejraději bych byla, kdyby prasknul a jeho ostatky se rozmázly po stromech kolem. "A tak si tě spletla s jiným vlčetem. S vlčetem, kterému chtěla ublížit," povzdechl si pan Brouček. Aspoň jsem si myslela, že si povzdechl. Jeho insektní chování a i komunikace mi sice byla od malička známá, ale absence mimiky občas znemožňovala brouka plynně číst. "Tobě by nikdy tak neublížila," dokončil pan Brouček, protože jsem na něj pořád jenom zírala a neodpovídala.
"Ne?" ozvala jsem se konečně a sveřepě svraštila čelo, které se znovu rozteklo krví na důkaz mých slov a mé pravdy. Moje matka se změnila ve zrůdu v za té nejtemnější z nocí a chtěla mě zabít. Unikla jsem jenom zázrakem. Srdce mi ještě teď vynechávalo údery, když jsem si vybavovala střípky onoho incidentu. Byla jsem ale ještě malá, už jsem se stihla oklepat a ačkoliv hrůza již byla zaseta, dokázala jsem fungovat normálně.
"Jdu na vejlet," oznámila jsem panu Broučkovi a rozešla se pryč z lesa. Máma říkala, že venku je celý širý svět a já nehodlala čekat, až sem někdo přijde a zastaví mě.

Dýchání bolelo, pokud se mi vůbec povedlo do staženého hrdla dostat vzduch a rozprostřít plicní váčky. Sípavě jsem lapala po dechu a snažila se nebrečet, neprojevit slabost před monstrem, které stálo nade mnou. Cenila na mě zuby, z tlamy jí kapaly sliny, její obrysy byly nepravidelné, ježeté, neustále se pohybovaly a vibrovaly, když jsem hýbala očima. Její oči, žluté a svítící jako reflektory s miniaturními zorničkami velikosti špendlíkové hlavičky se mi zabodávaly přímo do hlavy, kterou se snažily odbouchnot náloží umístěnou v mém temeni. Chtělo to jen říct jedno slovo, zmáčknout na správném místě. Stačilo vykázat jen jednu akci, jeden pohyb a bylo by to.
Bylo by po mně.
Zakvílela jsem, oněmělá strachy, začínající pláč a sopel mi zalil obličej, dusila jsem se bez vzduchu a topila se ve vlastních slinách a hlenech. Copak jsem od života chtěla tak moc? Jenom být? Proč mi ta zrůda nedovolila existovat?
Prudce jsem se nadechla, když síla na mém hrudníku povolila a vysmýkla jsem se na nohy. Adrenalin mi pumpoval srdcem a já se neohlížela. Rozběhla jsem se jako střela pryč od toho, co mělo být mou matkou. Utíkala jsem domů, do bezpečí.

// Buk

Zahryzla jsem se do máminého ucha jako dravá piraňa z Tětivového potoka - zdejší endemit, jehož vyhynutí bylo nasnadě, vzhledem k poslednímu exempláři vykazujícími minimální pud sebezáchovy. Mámina hlava padla jako švestka k zemi a já se tlapama mohla dotknout země a zapírat se o ni, abych mohla ještě více táhnout. Když jsme držela ucho, její zuby na mě nemohly.
Mámina noha mě přimáčkla k zemi a ucho se mi vysmeklo, zanechávající další z mých zubů zaseklých v mámině uchu. Měla jsem je poslední odbou dost viklavé, ale i tak to bolelo. Zachrčela jsem pod máminou nohou, kterou mi tlačila hrudní koš ke kamenité zemi.
V tenhle moment jsem cítila všechno. Teplou krev tekoucí mi do oka, pálení na uchu, bolest v hrudním koši a v tlamě, ze které vytékal další proužek krve. Pan Brouček se ji snažil donutit, aby mě pustila, ale ona byla jako smyslů zbavená. Další odpor byl zbytečný, bylo mi to jasné. Její tlapa mě drtila k zemi moc silně na to, abych se zvládla vysvobodit.
"Pusť mě!" křikla jsem, hlas se mi zlomil zlostí a pláčem, který se dral na povrch skrze bolavý hrudník a stažené hrdlo. Strach mi svíral srdéčko. Strach o můj malý, zatracený život, který jsem si tak urputně vybojovala v mámině břiše.

// rozdrásané údolí

Potok byl bohužel jenom potokem a jeho břehy neposkytovaly žádnou útěchu ani bezpečí. Za mnou to divné monstrum vrčelo, slintalo a dýchalo mi na krk. Skočila jsem do vody a začala se brodit na druhou stranu potoka, ale bylo mi jasné, že se tam nedostanu dřív, než mě máma čapne, takže jsem se znovu zastavila a zůstala stát čelem k ní, když se ke mě hnala. Nemůžu pořád utíkat! uvědomila jsem si prostě. Byla moc rychlá, moc silná a větší a lepší ve všem, než jsem byla já. Mohla jsem ji jenom přechytračit a to mi taky vždy úplně nešlo.
Když byla blízko, stříkla jsem jí vodu do obličeje a pak jsem skočila na ten její ošklivý ksicht a zakousla se jí do ucha. A nehodlala se jen tak pustit. Už jsem to měla natrénované z lovu srnky a už jsem nebyla jen malé batolící se nic, uměla jsem se i odrazit a skákat. Pověsila jsem se mámě na ucho tedy jako nechtěná naušnice a čekala, co bude.

Rozběhla jsem se proti vlastní matce, která se změnila v démona. Slina, tehdy jen představená, momentálně reálně skapávala z vrčící tlamy na kameny pod ní. Rozběhla jsem se, křičela a křičet jsem nepřestala, ani když její tesáky sjely po mém obličeji jako horký nůž. Už to nebyla jen krev z nosu, ale i krev v očích. Vrazila jsem jí do nohy a pádila pryč, pryč, daleko co nejdál od ní.
Monstrum, v hlavě mi tepalo, nohy mě bolely ale já nehodlala zastavit. Cestička z mé krve ji jistě dovede za mnou, co mi tedy zbývalo, co jsem mohla udělat?
Skrze červený závoj jsem hledala vysvobození, cokoliv, co by zastavilo to monstrum za mnou. Dostatečně ostrý kámen? Propadlina, kam by jí sklouzla noha a tu by si zlomila? Potok.
Nepříliš dobré místo na schování, ale měla jsem dostatečný náskok na to, abych u potoka našla něco, co by se mi možná hodilo.

// tětivový potok

V ten moment, kdy jsem pevně stála a dívala se na mámu, už to moje máma nebyla. Byla to zrůda. Monstrum.
Ostré dlouhé zuby zakřivené do stran, připravené mě rozsápat stejně jako rozsápaly tělo padlé srny. Zježená srst a oči jako špendlíky, připravené pokochat se pohledem na krvavý flek, který po mně zůstane.
Zůstala taky stát a koukala na mě. Neběžela proti mně tak, jak jsem prvně doufala a mě nezbylo nic jiného, než vymyslet něco nového. Génius mě ale opustil a když jsem ucítila krev tekoucí mi z nosu do tlamy,nebylo už moc o čem přemýšlet. Tahle hra nebyla úplně hrou, ale doufala jsem, že vyváznu.
Rozběhla jsem se proti ní a jekotem, vřeštěním divokého zvířete, které se snaží odstrašit většího a silnějšího oponenta. Kličkovala jsem před ní a pokusila se jí proběhnout mezi předníma nohama a mezi zuby, abych následně vrazila do jedné její zadní nohy a pak utekla pryč. Povedlo se mi to ale?

Pádila jsem si to po kamenech a myslela jsem si, jak nejsem chytrá a rychlá, když tu náhle jsem za sebou uslyšela dupání mámy a najednou jsem byla ve vzduchu. Chytila mě za zátylek, což by jinak nebolelo, kdyby se nerozhodla mi ho připravit na dočasný piercing. Kníkla jsem, protože jsem se lekla. Nečekala jsem, že mi máma ublíží při téhle hře. Odhodila mě na kamení, až jsem se skutálela. Náraz to byl tvrdý, mnohem horší než při dopadu do listí a hlíny v lese. Cítila jsem, jak moje gumové tělíčko odskočilo od kamení a nic se mu nestalo, ale to neznamenalo, že by se mi líbilo nechávat sebou házet. Zvedla jsem se na nohy s nevraživým pohledem zabodnutým do matky, která se na mě dívala jako divoké zvíře. Její světle žluté oči mě propichovaly skrz naksrz, tesáky měla obnažené, srst naježenou a byla přikrčená. Kdyby mi řekli, že ona je příšera mimo les, věřila bych jim. Byla to ale moje matka a mě nezbylo nic jiného, než to zkusit znovu.
Rozběhla jsem se, zprvu pomalu, ale pak rychleji, po jiné cestičce jiným směrem. Když jsme hru hráli naposledy, vždycky jsem jenom utíkala. Možná mě právě teď zasáhl génius, ale zastavila jsem se a čekala na mámu, až mě doběhne. Hodlala jsem se jí proplést mezi nohama a utíkat druhým směrem.

Ha! vítězoslavně jsem se na mámu podívala, když na mě zavrčela. Bylo to skoro lepší než nějaká milá slovíčka, kterých se mi stejně dostávalo jen málo a většinou jsem pochybovala o jejich pravosti. Dle mého si ze mě všichni jenom tropili žerty a nebrali mě vážně, ať už to bylo kvůli věku nebo jménu. Byla jsem odsouzena k tomu, abych byla navždy vlčetem.
Ani jsem nemusela nic říkat a prostě jsem se rozběhla přes šutráky k jednomu z lesů. Vybírala jsem si cestu, která byla nejsnazší pro mě, ale která by pro máminy giga nohy nemusela být úplně pohodlná. Cesta drobných ostrých kamínků. Moje malé packy snadno dopadaly mimo hrany, zatímco jsem svištěla kamennou plání a mezi občasnými dlouhými stvoly zeleně.
Zamířila jsem si to k lesu na východě a ohlížela se za sebe, jestli už máma běží. Tuhle hru jsem už znala. Ona za mnou poběží, bude prskat a vrčet a z tlamy se jí při běhu potáhne slina a já se budu muset snažit, aby mě nechytila. Předtím mi nikterak neublížila, nejspíše proto, že jsem byla fakt škvrně, takže jsem nepředpokládala, že by to udělala teď. Vlastně mi ta myšlenka ani nepřišla na mysl.

// buk

Chechtala se jako hyena, ne že bych někdy hyenu viděla nebo vůbec věděla, že něco takového je.
Zase mi zopakovala, že jsem vlastně neschopné malé nic a mám se jít zahrabat, což mě akorát naštvalo. Zakabonila jsem se a odmítala se s ní o tom dál bavit. Však počkej, já ti ukážu! zavrčela jsem v duchu. Byla jsem dospělá, byla jsem schopná a žádný blbý magič na mě ze stromu nespadne!
Máma mě vyvedla ven z lesa a já mohla jen valit bulvy. Před námi bylo strašně velké pole kamení a kamení a.... Kamení. Zklamaně jsem se na mámu podívala, protože takovéhle blbé šutry jsme měli i v lese a dokonce tam byly i zajímavěji poskládány na sobě. Tady to vypadalo jako po vymření. Před námi byl ale další les. "Vždyť tady to vypadá děsně. Pojďme do toho dalšího lesa," navrhla jsem a ukázala packou na les před námi za kamenným polem.
"Vím jak to funguje," protočila jsem panenky, když mě máma chtěla začít poučovat o dospěláckém světě. A že jsem si doteď nezasloužila vyjít ven? Vyplázla jsem na ni jazyk. Já si nepotřebuju nic zasloužit, můžu si dělat, co chci.