Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Márylouka

Stín nebyl teda moc sdílný a vypadalo to, že dál se tomu tématu věnovat nebudeme, ale to nevadilo, protože dle mého jsem toho věděla až až. Už jen stačilo si to ověřit v praxi, což by nemělo být tak těžké.
Popisoval mi, že Styx vypadala předtím úplně jinak. "Třeba něco chytla. Nějaké magické blechy nebo tak něco," navrhla jsem. Bylo to divné a odporné, jak by řekla máma. Taková hnusná magická nákaza, která přemění vlka úplně k nepoznání. Teď už opravdu měla od vlka tak daleko, jak jen to šlo. Stačilo, aby se obrátila na cestu veganství a bylo hotovo.
Nijak víc mou jizvu nekomentoval, takže jsem to taky neřešila. Mohla jsem si myslet, že je to nějaký škaredý znak nebo naopak znak odvahy, ale dle jeho reakce to bylo tak obyčejné a nudné, že jsem se nad tím už dál nepozastavovala. Jen další jizva, ještě jich bude spousta - soudě dle počtu jizev jen na máminých tlapách.
Moc se mi nelíbilo, co říkal. Znamenalo to, že to monstrum byla máma a co hůř, že tohle nebylo poprvé, co se to stalo. "No tak to je pěkný voser. Teď si budu kolem ní muset dávat pozor celý život, kdyby jí přeplo," zafrkala jsem. "Co proti mě má? Sama si mě vzala, tak proč po mně šla? Měla mě nechat tam, kde mě našla," zafrkala jsem. Vlčata přece byla něčím, co vlk někde najde a vezme si to, ne? Tak jako se vším.
"Aha," kaktus tedy nebyl úplně normální, ale to asi ani ta pláž, kde jsme byli teď. Za ní bylo obrovské pole vody, která se táhla až tam, kam jsem dohlédla. Před mořem byla pláž s jemným pískem a skalisky a tvory, co připomínaly obroušené kamení. Jejich kožichy se jemně leskly při západu slunce. Rozešla jsem se neohroženě mezi ně, puch ryb a moře mě dráždil v nose. "Je divný, že tady nežije skoro nikdo jiný než my," poznamenala jsem. Z mého života jsem toho neviděla moc a znala jsem jen čtyři vlky. Máma zabila nějakého vlka, kterého jsem ani nestihla potkat. V mé hlavě jsme žili na samotě, někde daleko od všech ostatních.
Packou jsem drbla do jednoho z těch živočichů. Obrátil na mě svou dlouhou psí hlavu s maličkatýma ouškama. "Vypadají jako vlci. Ale jako vodní vlci," usoudila jsem, když jsem si ho tak prohlížela. Lachtan zase stáhl hlavu a ignoroval mě.

// Rozdrásané údolí

"Aha," zahučela jsem. Kousnout je do krku tedy byla lepší volba. "Tak jako tu srnku?" zeptala jsem se, abych si to mělo s čím spojit. Je to určitě stejné jako lovit srnku. No a co, že umí čarovat, já zase umím skákat a kousat do obličeje, to neumí jen tak někdo, pomyslela jsem si nabubřele.
Ke Styx jsme měli podobný vztah a na její chování a vzezření i podobný názor. Sbližovalo nás to? Nenávist k jedné osobě. "Nechápu, jak to může být mámy ségra. Vypadá úplně jinak. Vůbec ne jako vlk," zopakovala jsem Stínova slova. Měl totiž pravdu. Styx už vlkem nebyla, byla to zrůda. A pak zrůdička, když se zmenšila.
"Jo. Hrála jsem si s mámou a pak se přeměnila na příšeru a chtěla mě sníst," zahučela jsem. Nebylo potřeba to tajit. "Proč si myslíš, že vypadám takhle?" zamračila jsem se na něj a vytáhla k němu zjizvenou hlavu. Cítila jsem ty jizvy pořád, ikdyž se krev už dávno oddrolila. Věděla jsem, že tam jsou a nemohla jsem je neporovnávat s jizvami, které měl Stín nebo máma na svém těle. Naštěstí jsem je nebrala jako zohyzdění mé krásné fasády, protože jsem si o sobě rozhodně nemyslela, že jsem krásná.
A pak jsem to málem narvala do obrovské pichlavé kytky a Stín taky. S nadáváním jsem zabrzdila a pak zatočila a šla za Stínem. "Co to bylo?" ozvala jsem se konečně, když jsem ho dohnala.

// Tulení pláž

// Tětivový potok

Začalo se stmívat a o to méně s emi zde chtělo zůstávat. Tohle místo nebylo pro mne nejpříjemnější a to hlavně kvůli vzpomínkám na příšeru, která tady posedla mámu a pak mě chtěla zabít. "To je protivné," usoudila jsem, protože jak měl potom jeden vědět, jestli stojí proti budižkničemovi nebo nějakému mistru elementálu? "Třeba by stačilo se jich zeptat, haha. Dělat jakože jsme kamarádi a pak ho kousnout do nohy, až se otočí!" navrhla jsem strategii, která postrádala pár důležitých bodů, ale já se pořádně s magiči ještě nervala, takže jsem o něčem takovém neměla ani ponětí.
"Jo, a jak se pak ještě zmenšila! Byla skoro menší jak já! A šerednější, hnusná klysa!" zachechtala jsem se, ale můj smích se potom začal ozývat nervózními tóny, když jsme se procházeli právě kolem potoka a míst, kde se to stalo. Rozhodla jsem proto vzít čáru a vypálila jsem na sever mimo tohle místo. Stín mi byl ale hned v patách.
"Hnusný prostě. Vlci se tu mění na příšery," řekla jsem a s těžce skrývanými obavami na Stína pohlédla. Připadal mi ještě normální, ale na jak dlouho?

// Márylouka

Konečně! v duchu jsem zavýskala a zároveň frustrovaně zachrchlala. Už jsem ani netušila, proč jsem chtěla něco vědět nebo o čem to mělo být, ale doufala jsem, že si vzpomenu. Stín se projednou ukázal jako ten víc cool rodič, ačkoliv jsem ho za rodiče ani moc nepovažovala a rozhodl se, že nebudeme chodit za mámou a prostě půjdeme bez ní. "Ha!" nadšeně jsem zahučela a skočila ke Stínovi a šla vedle něj, ale s rozestupem. nechtěla jsem se na něj tlačit a být u něj blízko, přišlo mi to divný, zvlášť po tom, co jsem viděla dělat ty dva v úkrytu. Byli na sebe nalepení jako mouchy na hovně a vypadali hrozně.
"Ughh, fajn," zahučela jsem nespokojeně, ale jestli to byla jediná podmínka k tomu, abych mohla po druhé opustit les, včerty. Byla jsem ráda, že můžu zase odsud pryč a poznat kousek jiného světa. To, kam jsme šly s mámou předtím se mi moc nelíbilo, bylo tam jen kamení a malý potůček a nic víc. A taky tam byla příšera. Loupla jsem po Stínovi očkem, jestli se náhodou taky po opuštění lesa nezmění na příšeru.
"Jakože nás musí být víc? Na jednoho blbého magiče? To je otrava," zabručela jsem. "Ale ta Styx říkala, že jsem taky magič," vzpomněla jsem si. "Nejsem nemagič jako vy? Taky mě máma zabije, až vyrostu?" ptala jsem se. Už mi sice říkali, že magii v sobě můžu mít ale nemusím ji používat, ale kdo ví, kde byla pravda. Radši jsem se ptala zas.
Vyšli jsme z lesa na kamennitou, rozdrásanou planinu. Podvědomě jsem se přikrčila a srst se mi zježila. Někde tady žila ta příšera. "Pojďme jinam, tady je to hnusný," řekl jsem Stínovi a zvolila náhodný směr pryč z planiny.

// rozdrásané údolí

Stín souhlasil, že lov ryb je děsná nuda. Lov srnek byl lepší než tohle mrskání se v potoce, který studil. "Stejně je to otrava. Už to dělat nebudu," rozhodla jsem se a v duchu k tomu přířadila i čas: Nikdy.
Když jsem se začala vztekat, máma po mně hodila jednu malou rybu a najednou jsem měla hned ryby tři a z toho jsem ani jednu sama neulovila. Jedna chcípla, druhou chytil Stín a dal mi ji a třetí po mně hodila máma. "Jo," zahučela jsem, když Stín řekl, že se na to mám vykašlat. "Tse. já si ulovím srnku nebo toho magiče, když mi konečně řeknete jak," řekla jsem a jednu rybu dojedla. Zbyla mi ta chcíplá a jedna od jednoho z rodičů.
"Už mi to teda řekneš?" začala jsem do Stína jet, jen co máma vzala roha. Nechtělo se mi čekat, až dojdeme za mámou. A teď jsem měla Stína jen pro sebe. "A půjdeme ven?" zeptala jsem se znova.

// aaa pardón, vždycky na Vlče zapomenu ;-;

Jestli ve mně ještě zůstalo pár kapek naivity, tak matčinými slovy se všechny rázem vypařily. Věděla jsem, že nejsem chtěná, že jim jenom otravuju život svou přítomností. Neprosila jsem se o jejich lásku a náklonnost, už ne. Jejich společnost byla ale to jediné, co jsem znala a tak mi byla příjemnější než jít do neznáma o samotě, ačkoliv bych to nikdy neřekla nahlas.
Ulovila jsem jednu rybu a hodila ji po mámě, ale ta si jí ani nevšimla. S frfňáním jsem šla za Stínem a čučela vedle něj do vody. "Tohle je hrozná nuda," zašeptala jsem zpátky, protože na mě taky šeptal. lov ryb mě vážně nebavil, lov srny byl mnohem lepší.
"Jo, je hen," ukázala jsem tlapou na chcíplou rybu, která ke mně v proudu vlastně připlavala sama, takže jsem ji mohla jen vyndat a hodit na břeh. No a co, že umřela sama od sebe.
Stín pak chytil další rybu a co bylo snad první hezké gesto od něj v mém dosavadním životě mi ji podal. S lehce pootevřenou tlamou jsem koukala na rybu, kterou mi dal. Neměla jsem slov, kterými bych ho teď počastovala a slova díků jsem neznala, takže jsem jen sklapla čelisti k sobě, vzala rybu a donesla ji k té první. "Dvě!" oznámila jsem nahlas, aby mě máma slyšela.
Pak jsem nějakou dobu dřepěla u vody a párkrát tak jako Stín strčila čumák pod hladinu a scvakla čelisti, ale nic jsem nechytila.
"Už mě to nebaví! Nejde mi to!" zaprskala jsem protivně a dost nahlas, abych zmařila úlovek i ostatním. Kopla jsem do vody, přiběhla k rybě, kterou ulovil Stín a začala ji žrát a trhat. "Blbé ryby," nadávala jsem s plnou tlamou.

Mámu jsem štvala. Pravděpodobně jsem štvala i Stína. I toho krkavce, co tu byl s náma. Určitě jsem štvala i pana Broučka. I Pinču. I Kašpara. Byla to taková moje konstanta. Štvala jsem své okolí už jen svou pouhou existencí a bohužel, nehodlala jsem se jít ukončit někam ze srázu jenom proto, že jsem ostatní štvala.
Máma mě v tom nechala sama lehla si na zem s tím, ať splácím dluhy. "A kdo se prosil," odfrkla jsem si ještě. Nedožadovala jsem se toho být na tomto světě, splácali mě oni a tak mě tady měli. Šla jsem lovit a Stín šel taky, ale jinam. Když se mi to napoprvé nepovedlo, prostě jsem zůstala sedět na břehu a čekala. A vskutku, jedna ryba ke mně připlavala. Dobrovolně se opřela o okraj řeky a vyvalila na mě svou šedou bulvu. Vzala jsem rybu z vody a donesla jí mámě. "Jedna," řekla jsem a hodila chcíplou rybu na zem. Pak jsem šla za Stínem. A čekala. "Tohle je děsná otrava," zašeptala jsem mu. "Proč nelovíme srnky, to byla legrace aspoň," postěžovala jsem si znovu a ignorovala ryby, které byly přímo přede mnou.

// Buk

Stín mě pořád peskoval a snažil se mi podrazil ego tím, jak mě zesměšňoval. Stáhla jsem uši k hlavě. "Sešňákejchytrej," zabručela jsem si nesrozumitelně popod nos, aby mi nikdo nerozuměl a jala se nakopávat větve, listí i malé kamení po cestě k potoku, kde jsme s mámou kdysi hrály na honěnou.
"Tři?" zeptala jsem se mámy skoro až znechuceně. Budu ráda, když ulovím jednu, natožpak tři. "Jako pro každého jednu? A vy budete dělat co? Stát a blbě čumět?" zašklebila jsem se drze na mámu a zastavila u potoka, kde ryby měly být. Věděla jsem, co ryba je, nebyla jsem tak blbá, ale i tak jsem zírala do vody a hledala je, jako kdybych netušila, že jsou zrovna vylekané naším rozhovorem a pohybem.
"Kašpar Corvus," řekla jsem, když si Stín nemohl vzpomenout na jeho jméno. Moc ráda bych jim zase vyprášila kožichy. "A on magiči nejsou?" zeptala jsem se. Proč by jinak měli dovoleno tady s námi být, že?
Stín mi vysvětlil, jak ryby lovit a já se do toho teda pustila, akorát teda žádné zrovna v dosahu nebyly, tak jsem poodešla kus od rodičů a hledala je. Zahlédla jsem stín pod vodou a přikrčila se na břehu. Čekat, odfrkla jsem si a skočila do vody. Ryby uplavala dřív, než jsem do vody dopadla. Zůstala jsem ve vodě stát a snad jsem doufala, že mi nějaká skočí do tlamy, jenže se tak nestalo. Šla jsem teda o kus dál, vylezla na břeh a oklepala ze sebe přebytečnou vodu, než jsem si sedla na prdel na břehu a teda čekala na ryby.

IQ tykqe jsem měla po mamince, to bylo přece jasné. Ovšemže nejde o výmluvu, já si přece pamatuji všechno, co se kolem mě děje a nemůžu za to, že občas něco vypustím. Tohle bylo ale takových pár sekund zpátky, že by si někdo mohl myslet, že mi nějaký vyšší neviditelná bytost, která ani není z tohoto vesmíru, gumou přejela po mé hladké mozkové kůře a nebo na události před pár sekundami dočista zapomněla, protože pro tu bytost to bylo skoro dvacet dní zpátky. Kdo ví.
"Nejsem malá, zvládla bych to," vyplázla jsem na mamku jazyk, když mě diagnostikovala jako hluchého dementa, s čímž mohla dost dobře mít pravdu. Nechtěla jsem slyšet slova jako 'nemůžeš, nesmíš, nedokážeš', bylo to jako pohon pro mou malou vrtulku, abych právě takové věci šla dělat.
Vyplázla jsem jazyk i na Stína, který držel s Tasou basu. Zamračila jsem se a vycenila zubiska ve snaze jim ukázat, že je mám dost velké na to, abych někoho dokázala zakousnout. Mamka pak navrhla lov ryb a protože se to Stínovi líbilo, šlo se. Stín to tady vede, co si Stín vymyslí, to se bude dělat. Musíme počkat na Stína, nedělej to, protože se to Stínovi nelíbí... Blá blá blá! šla jsem s nimi, ale kopala jsem do cestě do všeho, co mi přišlo pod tlapku. "A pak půjdem ven?" zeptala jsem se, protože jsem nechtěla dřepět celý život v lese, což jsem vlastně doteď dělala. Byla jsem venku jednou a nedopadlo to zrovna dobře, ale to mě nemohlo zastrašit.

Chtěla jsem vědět,co se mi snaží zatajit. Dělali, jako kdyby se kolem lesa proháněl nějaký pomyslný bubák, který by mi snad mohl ublížit. Ale já měla ostré zuby a dost sil na to, abych skolila srnu, nějaký bubák přece neměl šanci!
Stín protočil oči a vypadalo to, že jsem tuhle slovní přestřelku vyhrála. Zablýskala jsem ostrýma zubama v piraním úsměvu vítězství a dívala se, jak to v něm bublá. Stejně nevím, proč je to problém. Je to prostě les, taky jsem byla vedle na kamení a to nepatří nikomu a i kdyby jo, tak je to jedno.
Loupla jsem očima na mámu, která slíbila, že pak mi všechno se Stínem poví, když se přestanu chovat jako malá piraňa. “Hmm, dobře,” souhlasila jsem napůl nechtě, ale byla jsem příliš zvědavá na to, abych odmítla úplně.
“Vlky! Pojďme lovit vlky!” navrhla jsem nadšeně, když se s lovem souhlasilo, ale srnky už se lovit nechtělo. “Půjdeme lovit ty magiče! To bude prdel!” zachechtala jsem se.

Stín mi vysvětloval, že magie a oživování je jenom pro vlky a jiné druhy zvířat na to nemají nárok. jen jsem vydala chápavé zabručení a pokračvala podél hranic, které jsme obcházeli. Mířili jsme k útesu a já spokojeně zamířila mimo stromy k okraji. Nechtěl mi ale říct, že o magiích, genetice a kopulování něco ví, takže jsem jenom přimhouřila oči a otevřela tlamku, že na to něco řeknu. "Já to chci taky vědět," zahučela jsem,protože tohle schovávání informací za nějakou pomyslnou neviditelnou zeď se mi nelíbilo. byla jsem už dospělá, měla jsem nárok mít stejně vědomosti jako on a máma.
Vypadalo to, že ho akorát prudím, ale od toho jsem tady přece byla. Nikterak mě neznervózňovalo, že se Stín cítí nepříjemně nebo uraženě, to byl jeho problém, ne můj. "Však tys tu taky nebyl, ani máma. Jen já. Malé, hloupé Vlče, kterému nechceš nic říct," zaprskala jsem zpátky. Na svůj věk jsem byla vskutku až moc chytrá. Pravděpodobně za to mohla má drsná výchova. Neměla moc sílu, ale měla jsem hlavu a v ní tři kolečka, od kterých se kouřilo, jak šrotovala. Občas se ale zasekla, jen co je pravda.
Máma souhlasila, že mi bude vyprávět, až dokončíme obchůzku. Vrátila jsem se mezi stromy a pokračovala po vyšlapané stezce za Stínem, na kterém jsem se pokusila předvést náš útok. otočil se a shodil mě ramenem na zem. Hekla jsem při dopadu, ale okamžitě jsem vyskočila zpátky na nohy a zavrčela na něj, připravena se bránit. Secvakla jsem zuby vzduch a vyzývavě zamávala štětkou, co mi trčela ze zadnice. "Tak pojďme něco ulovit!" navrhla jsem. Jestli jediné, co mě dělilo od krvavé řeže bylo jídlo, nebylo nic snadnějšího než skočit další srně na hlavu!

Matka nakonec uznala, že tu Styx byla. "Takže ona umřela, ale pak přišla zpátky. Jakoby nic. Oživne tak i ta srna?" kdysi jsme ulovili a zbaštili srnu, jejíž ostatky momentálně zarůstaly trávou a kvítím pod listovím buků, ale nezdálo se, že by se jí chtělo zase skotačit na louce a sjíždět se tisovím.
"A ty o tom něco víš?" zeptala jsem se Stína, když napruzeně promluvil. Dle mámy jsem byla napůl magič a protože ona magič není... Nějak se to do mě muselo dostat. Nebyla jsem hloupá, alespoň ne tak moc, ale matematika a dávání si věcí dohromady mi moc nešly, takže ty techtle Styx a hlupáka v úkrytu a moje padesátiprocentnost mi prostě nikterak nesouvisely a nedávaly smysl. Možná to tak bylo lepší.
Máma mi pak začala vyprávět, jak to se mnou a s magiči je a popisovala mi, co jí udělali. To kvůli nim neměla drápy na jedné noze a to oni jí zabili předešlá vlčata. "Juuu," vylezlo ze mě napůl znechuceně a napůl pobaveně, když mi popisovala, jak oči jejích dětí vytekly z důlků. "Řekni, řekni!" nabádala jsem mámu,protože mě tyhle nechutnosti zajímaly.
Stín se na mě pak obořil s tím, že mé IQ dosahuje až nepřeberné výšky na můj věk. "Takže raději půjdeme všichni pryč a až se to podělá, tak se vrátíme?" zeptala jsem se, nechápaje koncept, který se mi Stín snažil vysvětlit. "Proč raději nejdeme zabít magiče venku? Tak nikdo nebude chtít zabít nás! Zaútočíme první! To nebudou čekat!" řekla jsem a při tom předváděla, jak bychom to provedli. Připlížila jsem se ke Stínovi a při posledních slovech mu skočila po zadní noze a zakousla se do ní. Už jsem nebyla malé vlče, měla jsem už trochu sílu na to, aby ho to štíplo. Nechala jsem ho ale vyklouznout a rafla do prázdného vzduchu. Máma mě sice poučovala o tom, že mám ke Stínovi mít nějakou... Něco, ale já si dělala, co jsem chtěla.

Jak stará jsem vlastně byla? Připadala jsem si už jako stařec mezi vlčaty a to mi nebyl ještě ani rok. Byla jsem ale dost stará na to, abych dokázala být protivná a trnem v tlapce všem kolem sebe. Což o to, to jsem dělala od svého početí - matka se mě nedokázala zbavit ani dvakrát a vypadalo to, že jako šváb přežiji všechno.
Sledovala jsem, jak se směje Stínovi do obličeje. Na to, jak mě vychovávala k úctě k tomu vypelichanému cypovi tak se k němu chovala úplně opačně. "Ugh, byla tu," řekla jsem protivně. Vadilo mi, jak zavírá oči před pravdou. "A říkala divný věci - že prej jsem napůl magič a tak," protočila jsem velké, světle žluté oči. Matka mi o magičích už vyprávěla, byly to zrůdy, nepřirození vlci, kteří jiné vlky zabíjejí.
No jenže pak máma prohlásila, že zabila nějakou magičku venku mimo les. Zamračila jsem se. "Nemají magiči zabíjet nás?" houkla jsem na ty dva. Celý tenhle pohled na svět jsem teď měla akorát tak pomotaný. Stín vyprávěl o tom, kde byl on a já poslouchala a následovala ho. "Vlastně jste z lesa odešli oba a nechali ho napospas Styx a tomu, aby dělali úchylárny v díře," odtušila jsem znalecky a odfrkla si. shazovat vinu jeden na druhého jim šlo, ale oba byli vadní. Já za nic nemohla, byla jsem vlče, které matka zkusila zavraždit.

Naše vytí se rozléhalo lesem. Slyšela jsem pleskání křídel ptáků, kteří poplašeně prchali z korun stromů za doporovodu bouření blesků a hromování nebes. I přes tento nečas se raději zvedli a prchli do jiné části lesa, kterou neokupovala špína, náplava a blechy, jak nás teta Styx, sestra matky, bývalá alfa a momentálně vlče nazvala.
Matka se vyřítila zpoza stromů, krev na mordě, hlavě, krku a hrudi jí stékala v pramíncích po bílých tlapách na zem. Zamrzla jsem na chvíli, znovu se mi vybavil vjem z naší předešlé hry na honěnou. Zůstala jsem nehybně stát i poté, co se přiblížila a začala do mě šťouchat čenichem. Srst se mi podvedomně zježila a ucukla. Nechtěla jsem, byla to moje matka, jediný můj rodinný příslušník, který ke mě měl jakš takš vřelý vztah, ale moje tělo zareagovala samovolně. Odtáhla jsem se a se zorničkama velikosti špendlíkové hlavičky probodávala vlčici před sebou němým, nicneříkajícícím pohledem.
Vytrhl mě až její hlas, který nezněl jako hlas monstra, které mne nahánělo u řeky. Pan Brouček mi také pomohl se vzpamatovat, když mi vylezl mezi uši a přeskočil či přeletěl na matku. Na ni patřil, vypadal na ní mnohem lépe a patřičněji než na mně.
"Nic," odbyla jsem mámu bez špetky starosti o vlastní zdraví. Vlastně mi nic moc nebylo. Nejhůře na tom byla hlava, kde se blýskaly dva rudé šrámy, stopy po jejích zubech a natrhlé ucho. Od Styx jsem měla pohmožděné rameno a různé škrábance a tak, ale jinak nic moc. Stín se jí ptal, kde byla a proč nehlídala hranice. Mlčela jsem, nechtěla jsem vytahovat to, že mě naháněla nahoře nad lesem a já potom utekla domů. Byla jsem ráda, že nehlídala hranice a že tady nebyla. Monstrum očividně zmizelo i s ní. Chtěla jsem svou mámu, ne tu příšeru, kterou se stala. Obezřetně jsem tedy postávala kus od ní a trochu blíže ke Stínovi, snad jsem doufala, že v případě potřeby by mě ochránil.

//úkryt

Vyběhla jsem za dvojicí a pronásledovala je až na okraj lesa tak, jak Stín chtěl. Chňapala jsem zuby po Styx i po vlkovi, za což jsem byla odměněna kopancem do obličeje a po kousnutí do vlka se mi začala motat hlava. Přestala jsem na ně tedy dorážet, ale i přesto jsem je hnala spolu se svým biologickým otcem svinským krokem pryč z našeho lesa.
“Hehe,” zachechtala jsem se, když Stín prohlásil, že příště z nich naděláme cucky. Jakmile nám oba dva výtržníci zmizeli z dohledu, hned se tázal na mámu. Projel mnou podivný osten bolesti, ale rychle přešel a zmizel. To nebyla máma, to bylo nějaké monstrum. Ze stromu na mě spadl pan Brouček a začal mi prolézat kožichem a kontrolovat mě. V boji byl tenhle brouk úplně k ničemu, ale nemohla jsem na něj svádět svá zranění. Obličej jsem mela od zaschlé krve z ran na čele, rameno mi pulsovalo a měla jsem ho taky trochu krvavé, ale to ani nehodlalo zamechat kozvu. Sice mě prokousla jako hračku, ale tyhle bodné rány se hojí snáze, ač víc bolí. Měla jsem ještě nakopnutý obličej, ale jinak jsem vypadala tak, jako vždy - rozcuchaná, požmoulaná a skoro zplstnatělá, jak mi pud sebezáchovy a čistota nic neříkaly.
Ani jsem nemusela odpovídat, protože máma náhle zavyla a Stín se jal jí odpovědět. Moc jsem nad tím nepřemýšlela a připojila svůj skřípavý hlas k jejich: “Auiiiiiooeieieooii!”