Příspěvky uživatele

< návrat zpět

DUBEN| 1 | WYLAN/CIRYL?

Byla jsem u malé tůně a sledovala jsem žábu, jak sedí na lopuchu a kouká na mě zpátky. Byl to takový souboj v tom, kdo uhne pohledem první a já nehodlala proti žábě prohrát. Vítr slabě pofukoval a kolem rašila tráva a vodní rostliny v tůňce ji lehce barvily do zelena. Na vodní hladině se odráželo modré nebe s občasnými bílými obláčky. Viděla jsem tam i odraz sebe a žáby, ale jen periferně, protože jsem se zaměřovala na žábu na kameni.
Byla to žába s dlouhýma nohama, takže uměla hodně vysoko a daleko skákat. Měla zelenou barvu a tvářila se, jako kdyby sežrala všechnu moudrost světa. Tvářit se tak mohla, ale já věděla, že to není pravda. Zírala jsem teda na žábu a žába na mě. Vlče a žába, žába a já. Líbilo by se mi mít nějakou žábu jako kamaráda, stejně jako má máma pana Broučka.

Kašpar se se mnou už bavit nechtěl a vypadalo to, že jsem ho konečně dopálila. Zazubila jsem se, spokojena svou schopností rozpálit tohohle černého vlka do běla stejně, jako byl flek na jeho oku a podívala se na Stína a ámu, kteří nám přišli říct o lovu. Mamka se sebrala a šla nás pozorovat odněkud, ale já ji brzy ztratila z dohledu. Místo toho jsem cupitala za Stínem a poslouchala.
Podle instrukcí jsem šla co nejtišeji to šlo - aka nemluvila jsem. Občas mi pod nohami něco prasklo nebo zašustilo, ale nepřipadalo mi to jako moc velký problém. Mlčela jsem a to se po mně přece chtělo, ne?
Pak jsme uviděli stádo. Byla to velká zvířata a shlukovala se k sobě, snad aby si řekla něco tajného. Na boku ale stála jedna opožděná srnka a Stín mi říkal, co mám dělat já a co Corvus. Dostala jsem další instrukce a když se mě zeptal, jestli to chápu, jen jsem přikývla. Předpokládala jsem, že mám i nadále být potichu, takže jsem mlčela. Jen jsem se zamračila na Corvuse, který promluvil.

BŘEZEN| 10

Kromě všemožných žab, hadů, cvrčků, sov a Pinču bylo v lese mnoho dalších tvorů, kteří si zaslouží své vlastní okénko, neboť každé zvíře je výjimečné a jedinečné. Co se ale v lese nevyskytuje jsou tvorové vodní jako jsou ryby. Ryb je na světě velká spousta. Jsou ryby žijící v potocích, v řekách, v horských pramenech, v jezerech, v mořích a bůhví kde všude ještě. A ta rozmanitost! Ryby jsou na tom podobně jako žáby. Existuje nekonečná spousta variací a každý má nějakou oblíbenou rybu. Ať už je to určeno chutí, vzhledem, způsobem rozmnožování, velikostí, chováním nebo čímkoliv dalším. Existují taky tvorové, kteří žijí ve vodě stejně jako ryby, ale rybami nejsou! Kupříkladu žraloci nebo rejnoci, všemožní delfíni, velryby a další savci, kteří se rozhodli, že po pár letech na souši bude lepší se vrátit zpátky do moře, odkud přišli.

BŘEZEN| 9

Pinču je vlče s vybledle hnědým kožichem, který se snaží zapadnout do vyschlé špíny prachových polí vysušených řek jak vzhledem tak i svým chováním. Pinču se ke mně nikdy nechoval hezky, ale to vlastně není nic zvláštního, protože hezky se ke mně chová pouze mamka a to jenom někdy. Projevy afekce jsou v Bukovém lese skoro jako nějaká tajná a zakázaná aktivita.
Pinču je sice větší a starší než já, ale šišlá jako malé vlče. Vždycky, když ho vidím, tak se porveme a já vlastně už ani nevím proč. Naposledy to bylo kvůli zajíci, který ležel vedle Pinčua. Jediná dobrá věc na Pinčuovi je, že mě naučil spoustu nových slovíček, které mi přinesly hodně tázavých, překvapených a uražených pohledů od všemožných dospělých, když tato slova opustí mou malou vlčecí tlamičku.

BŘEZEN| 8

V lesích se cvrčci moc nepotkávají, tyhle malé skákavé a protivné tvorečky spíš vlk potká na loukách s květinami a dlouhou trávou, kde se cvrčci mohou úkryvat. Jejich typické cvrkání je způsobeno třením jejich zadních nožiček o sebe. Chitin pod tlakem vyluzuje typické cvrkání. Podobně cvrkají i jiní brouci, kupříkladu cikády cvrkají také, ale zní to spíše jako vrzání a je to způsobeno třením křídel o sebe.
Cvrčci jsou býložravci, převážně, živící se vším, na co přijdou. Nejsou tak destruktivní jako sarančata ničící celá pole. Cvrčci jsou potravou pro mnoho jiných zvířat. Od malých hmyzožravých savců až po opice. Existují totiž různé druhy cvrčků - domácí, banánový a mnozí další! Banánoví cvrčci nejméně cvrkají.

BŘEZEN| 7

Hadi mají mnoho přirozených nepřátel a mezi ty patří i sovy. Tiší opeření dravci noci, kteří svou nenápadností připomínají létající žraloky. Mistři ve svém oboru, kteří se díky specializaci přizpůsobili lovu v naprosté tmě. Zvláštní typ letek jim umožňuje létat vzduchem neslyšeni a na poslední chvíli neviděni, než zaryjí své pařáty do nic netušící oběti. K vidění ve tmě mají i nepoměrně velké oči, které ale kvůli své velikosti musí sedět na místě a nemůžou se v očních jamkách hýbat. Proto se sova rozhlíží doleva a doprava, když přechází silnici, jako kdyby byla ještě malé mláďátko jdoucí ze soví školky anebo jako student autoškoly, kterému za zadkem sedí revizor při zkoušce. Sovy jsou také známy svými vývržky, které obsahují vše, co jejich žaludky nedokázaly strávit. Podle typu vývržku se dá určit druh sovy, neboť každý druh má jinou potravu.

BŘEZEN| 6

Hadi jsou taky velmi podivná zvířata a ta se vlkům nepodobají vůbec. Vypadají spíše jako dlouhá žížala, která se rozhodla emigrovat z podzemí do světa nad zeminou a musela se tomuto přestěhování přizpůsobit. Mají šupiny místo chlupů, velkou roztažitelnou tlamu a dlouhé ostré zuby. Někteří hadi jsou i jedovatí. Dokážou vás uhranout nadávkami ale i ochramit jedem, zvláště ti exotičtí. Tady naštěstí moc jedovatých hadů není, takže se ničeho nemusím obávat. Slyšela jsem jenom, že na severu u sopky kdysi byl Neprobádaný les a v něm úkryt, kam se mohl každý schovat, ať už byl tulák nebo smečkovník, nicméně cesta k tomu úkrytu přes Neprobádaný les byla nebezpečná, protože les byl plný jedovatých hadů! Možná je lákalo teplo sopky a tak se jim tam velmi dařilo.

BŘEZEN| 5

Žáby byly vlastně docela fajn. Fascinovaly mě, pokud se někdo ptá. Žáby jsou úplně jiné než ostatní zvířata. Nemají chlupy a ačkoliv mají čtyři nohy, oči a tlamu jako já, byly vlastně úplně jiné. Jsou žáby, které mají dlouhé zadní nohy a dokážou daleko a vysoko skákat. Jsou také žáby s krátkými a zavalitými nožičkami, které jenom pomalu chodí listovím a tváří se jako vedoucí tajných organizací. Jsou žáby hnědé, zelené, žluté a v exotických krajinách i červené, bílé, modré, černé, pruhované, tygrované, dvojbarevné jako sušenka namočená v čokoládě. Jsou žáby malé a velmi jedovaté a jsou žáby veliké na maso. Těm se říká respektive šípové žáby a žába goliath. Některé žáby kvákají a někeré piští jako pískací hračky. Žáby jsou vlastně strašně fajn, protože je jich tolik druhů, že si každý najde nějakou, která by se mu mohla líbit.

BŘEZEN| 4

Každý les měl své vlastní lesní obyvatele. Od malých hlodavců jako byly veverky a myši až po velké býložravce jako srnky a laně. Některé lesy měly i divoká prasata nebo lišky. Ve větvích poletovali draví ptáci nahánějící malé zpěvné ptáky, v noci se mezi korunami neslyšně protloukaly sovy. Všude v lese se nacházel hmyz. Létalo to ve vzduchu jako mouchy nebo komáři, kteří pisklavými hlásky šeptají výhružky celé vaší rodině. Lezlo to po zemi jako mravenci nebo brouci. Dokonce hmyz žil i v zemi, kupříkladu žížaly, které vylézaly na povrch jenom za deště, aby se osprchovaly. Nebylo se čemu divit, když celý život žijí pod zemí a smrdí zatuchlinou, kterou i žerou. V lese žili i hadi, kteří se vyhřívali na sluníčku a rozehřátých kamenech a pokud měl les nedaleko vodní zdroj, měl les i žáby. Žáby, které kvákaly a jejichž orchestry zněly každou noc lesem.

BŘEZEN| 3

Byla jsem v lese. V nějakém dalším z mnoha lesů, které mi stouply do cesty. Už jsem se ničemu v lesích ani nedivila, neboť každý les obsahoval to samé a opakoval stejné vzory stále dokolečka. Jako kdyby si každý les nedokázal vymyslet něco nového a zajímavějšího. V každém lese byly stromy. Les plný dlouhých kmenů s korunami, které les zastřešovaly a chránily zdejší před nepřízní počasí. Každý les měl také svou specifickou tlející vůni jehličí nebo listoví, možná to se dalo považovat za rozdílné. V jehličnatých lesech ještě smrděla lepkavá pryskyřice a v listnatých lesech na jaře voněly květy. Každý les měl své bylinné a keřové patro, každé neslo různé barvy a keře občas měly i zajímavé plody, které jsem ale nejedla. Nikdo mě nenaučil, které se dají jíst a které ne.

Ani nevím, kdy jsem usnula. Popravdě to mohlo být kdykoliv - během lovu, poté, co se mnou Kašpar praštil o strom nebo o několik dní později. Ve snech se těžko určovalo datum nebo fáze dne. Přišlo mi ale, že je něco jako podvečer, když jsem se protáhla a vydala k vysokému stromu na kopečku uprostřed lesa. Byly tady i jiné stromy, ale ty tolik nepřitahovaly mou pozornost jako statný javor přede mnou. Vypadal jako král tohoto lesa, skoro jako kdyby z jeho větví rostly větve ostatních stromů a z těch větví teprve až rostly kmeny a kořeny, kterými se upínali do země. Netušila jsem, co tady potkám. Budou tady jednorožci? Létající ryby a mluvící srnky? Mohlo tu být cokoliv, přece to byl sen! Připadala jsem si velmi zvláštně, skoro jako kdybych tady vlastně ani nebyla. Necítila jsem vlastní tělo a pouze se dívala svýma očima. Moje nohy dělaly to, co jsem chtěla, aniž bych musela používat svalstvo. Stačilo si to jenom pomyslet a už jsem to udělala. Došla jsem tedy až k javoru a prohlížela si ho. Nevypadal nikterak podivně, dokud jsem si nevšimla maličké dírky, do které jsem nakoukla. Pištění mě donutilo sebou cuknout dozadu a dělat přemet vzad s takovou ladností, jako kdybych se narodila akrobatem. Ve snech bylo možné přece cokoliv.
"Copak to se dělá? Koukat vílám do domečku? Ty jsi ale nestyda!" pištělo na mě nějaké podivné tvoření, které stálo v díře stromu a přísně na mě mhouřilo oči. Byl to maličkatý vlk s hmyzími křídly a co víc, byl ověšený zuby. Spoustou zubů. "Kdo seš?" zeptala jsem se nevybíravě a udělala zase pár kroků zpátky k víle, která na mě koukala. "Kdo bych byla? Jsem Zoubková víla, pískle," ucedila víla lehce netrpělivě a vyletěla ze stromu. Drobná křidélka se jenom míhala ve vzduchu,když ke mě přiletěla a násilím mi otevřela tlamu. "Tak ukaž, co tu máme," pobrukovala si lehce netrpělivě, zatímco mi držela tlamku dokořán. Snažila jsem se vymanit, ale jako kdyby měla ocelovou sílu. "Samé mléčňáky! To bude ale sklizeň! Drží ale pevně," snažila se mi vytáhnout zuby, které ještě pevně držely na místě. Zakňučela jsem, což ji donutilo vykouknout z mojí tlamy a podívat se mi do očí. "Nemel sebou tolik, bude to trvat déle! Jsi tu přece kvůli zubu, tak kde ho máš?" pídila se víla po odpovědi, až našla díru v dásni. Jenže zub nikde. Pustila mou tlamou a vznášela se se založenýma tlapkama přímo přede mnou. "Kde ho máš schovaný? Přece se nebudeme dohadovat o jeden hloupý zub!" láteřila, ale těžko jsem ji mohla brát vážně, když bych ji jediným cvaknutím zubů mohla sežrat.
"Nevím. Doma v lese, když mě Kašpar praštil o strom," zahudrala jsem a jazykem si přejela po zubech, které se mi pokusila předtím vypáčit násilím. Víla si jen povzdechla. "A tos nemohla říct dřív? Ušetřila bych si tak návštěvu ve Smradlopapulově!" řekla a dřív, než jsem se stihla na cokoliv zeptat, zmizela v lese. Zůstala jsem stát u stromu jako trouba úplně sama a společnost mi dělalo jenom šumění větru v koruně javoru nade mnou. Bylo to opravdu podivné místo, ale byl to přece sen, nemusela jsem se ničeho bát. Ne tedy, že bych se snad něčeho bála. Když to byl ale sen, mohla jsem si dělat, co se mi zachtělo. Už předtím jsem udělala přemet dozadu, možná bych ho zvládla i dopředu! A možná bych mohla i lítat jako ta víla!
Nestihla jsem ale ani jedno z toho, protože to už se víla vrátila a s veselým broukáním v tlapkách nesla můj zub. Určitě to byl on. "Tak to bychom měly," usmála se na mě a zaletěla do svého vílího domečku, kam zub schovala. "Tak zase příště, trdlo," zasmála se, zvedla packu a plácla mě přímo mezi oči. A já byla pryč.

I have never ever really wondered why it is that I don't have that many friends if any. Is it because I live far away from others with my very strange and not so friendly family members? Or is it because nobody wants to be my friend? Surely there must be someone who would like to be my friend but then there is the other question - would I like to have friends? Or maybe subordinates? Comrades!
It seems overly complicated to have friends. You have to spend time with them, talk to them and taky in considiration their feelings and desires. It sounds so draining! Maybe there is a way, how to make others spend time with me and not expecting anything in return. No sweet words, no acts of kindness.
Or maybe I just dont know how to make friends and because I have never ever had one I can't simply say that I would like one. Maybe it is easier then it sounds and maybe not, but how is one supposed to know? Maybe Pinču is my friend, I should ask him. Or not. If I ask him I would sound so desperate and lonely! And I am neither of those two things.
I think that I don't need friends. I can live by myself like any other adult wolf around. I bet mom and Stín lived alone until they established this wannabe family pack.

Podívala jsem se na Kašpara, který se tyčil nade mnou a pořád měl nějaké blbé hemzy o tom, že jsem jenom malé vlče co nemá bůhvíjaké jméno a nemůžu mu zakazovat lozit do úkrytu. Upřímně jsem doufala, že se mu na lovu něco stane, ať už jeho nešikovností, kterou oplýval, anebo mu k tomu dopomůžu svými vlastními silami. I takové náhlé vypadnutí oční bulv se dá svést na přírodní katastrofu, ne? Eventuálně bych mohla předstírat, že prostě zakopnul.
Ledabyla jsem se vydala za Stínem a ještě mrkla na mamku, která se rozhodla držet v ústranní a fandit mi proti Kašparovi, který šel s námi na lov. Vlastně mi tím řekla, že tohle je soutěž a já měla velmi soutěživého ducha, jako ostatně většina vlčat mého věku, a chtěla jsem se před mámou a Stínem předvést, ačkoliv jsem neměla ani ponětí o tom, co lov obnáší a jak se vlastně vykonává. Ale já narozdíl od Kašpara nebyla žádný ztracený případ, takže jsem tomu hodlala dát všechno a postavit se mu i jeho rokům praxe, které jistě měl za sebou (protože jinak by už asi nežil, kdyby neuměl lovit). Trochu jsem doufala, že si tím šplhnu ve Stínových očích a třeba se mi dostane další pochvaly z jeho mrzutých úst a možná na mě spočine pohledem déle než na pouhé tři vteřiny jako předtím. Mohla jsem jenom doufat a tak jsem tedy doufala, aby se mi lov vydařil a Kašparovi ne. Egotisticky jsem házela po Kašparovi pohledy, které jasně naznačovaly, že ho v následující hodině roznesu na kopytech a nemá se tedy ani snažit svou situaci zachránit. Těšila jsem se, až se něco začne dít, protože chůze a čuchání srnek mě už nebavilo. Obzvlášť jsem byla zvědavá na to, jak takovou srnku donutíme si lehnout na zem a nehýbat se, abychom ji mohli sníst. Třeba když to jeden udělá špatně,tak se srnka zvedne a odejde?

V každé rodině existuje ten jeden vlk, který tak úplně nezapadá mezi ostatní. V některých případech to může být způsobeno jeho vzhledem, chováním nebo minulostí či dokonce něčím zcela jiným a triviiálním, kupříkladu zápachem. Většinu svého krátkého, leč zážitky nabitého života jsem si myslela, že tím podivným kolečkem v našem nepřizpůsobivé, vrzglavém a netradičním bukovém soukolí jsem já, nicméně když se na hranicích ukázal Kašpar, hned jsem věděla, že existují vlci mnohem divnější a otravnější. Vlk byl černý jako noc a kolem oka měl bílý flek, jako kdyby mu někdo savem vyčůral dírku do černého trička, avšak to nebylo to, co jej činilo podivným. Vůbec se mi nezdál a oto už od prvního pohledu, kdy jsem ho viděla se rvát s mámou, která mu bez problémů natrhávala zadek. V mém přesvědčení mě ještě utvrdil fakt, že i já jsem mu dokázala ublížit víc než on mně a to jsem byla jenom jedno malé vlče. Vlče, já, které muselo v téhle naší disharmonické rodince fungovat tak, jak máma a Stín pískali. Vyznala jsem se ale v používání zubů a drápů a to mi získalo několik výher v roztržkách, které jsem většinou začala. Vůbec jsem se nebála skočit větším vlkům po krku a riskovat tak zranění, které jsem ze sebe snadno a rychle sklepala. Vybírala jsem si oběti asi jako si je vybírá nemoc - co bylo poblíž a v okruhu nákazy, to bylo potřeba zakousnout. Vůbec jsem se necítila provinile a už vůbec jsem s tím nehodlala přestat, ačkoliv jsem tušila, že existují hranice, za které nesmím. Vytvořila jsem si kolem sebe takovou podivnou pichlavou auru, kterou jsem ostatní držela na špičkách a v pozoru, kdykoliv jsem byla poblíž a to samé musel pochopit i Kašpar. Vybral si Bukový sráz za svůj domov a musel se naučit, že já, jakožto služebně starší veterán Vlče, jsem měla větší pravomoce než lůza jako on a musel se mít tedy na pozoru, pokud nechtěl skončit napíchnutý na ostrých skaliských pod srázem jako moje teta, o které jsem neměla nejmenší tušení.

Odfrkla jsem si, když seznal, že mě jména jeho sourozenců vůbec nezajímají. No tak poznal, že kecám. Zaškaredila jsem se na něj. "Beztak se jmenujou Tupec, Hlupák a Nekňuba," zabručela jsem si napůl tlamy, ale to už mě Kolvůz chválil za můj krásně pestrý slovníček. Pochvalu od cizích jsem ještě nikdy nedostala a nevěděla jsem, jak na ni reagovat, ale jako první mě napadlo, že si ze mě jenom utahuje. "Ještě aby ne, nejsem žádné mimino," odsekla jsem, aby si nemyslel, že si mě může naklonit pár hezkými slůvky.
Zakázala jsem mu chodit do úkrytu, ale to už vzdoroval, že Stín nic takového nezakázal a že se ho na to můžeme jít zeptat. Jestli si myslel, že mě postraší Stínem, měl se na omylu. Stín mě neděsil, ani ta slepice, co se kolem něj furt motala. Nic mě neděsilo. "Samozřejmě," přisvědčila jsem ledově a dala tak svému zákazu na neoblomnosti. Nehodlala jsem dopustit, abych před ním polevila.
"Skoro jsem ti vydrápala oči, pamatuješ?" zašklebila jsem se na jho zapomnětlivou kebuli, kde ještě teď byly vidět stopy po drápech.
Byla jsem docela ráda, když jsem uviděla Stína a mamku, jak jdou k nám. Otevřela jsem tlamu, abych Stínovi řekla o tom zákazu, když nám nakázal jít na lov srnek. Srnku jsem v životě neviděla a lov v životě neprovozovala, a to mi bylo už pár mesíců, ale nehodlala jsem se před Kašparem ztrapnit. Mamka mi dala pár povzbuzujících slov a já se na ni zazubila a přikývla. Mileráda jí ukážu, že jsem lepší než Vořech Kolvůz Kašpar Corvus. "Dobře!" houkla jsem na Stína se zápalem.