Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pustila jsem mámu hned, jen co jsem ji rafla. Byla jsem už poučená z našich předchozích her a taky z lovu na srnku, že držet se jako klíště nemusí být vždy tou nejlepší strategií, ačkoliv to byla má nejoblíbenější strategie. Momentálně jsem ale chtěla mít všechny zuby a nehledat je někde v listí, aby mi je pak šlohla nějaká divná pidi vlčice s křídly.
Matka kopla jako kobyla, ale já tam už nebyla. Zakřičela na mě zpátky, že neví. "TAK. PROČ. MĚ. VOLÁÁÁÁÁŠ?" zařvala jsem přes celý les a šlehla sebou před mámou nosem napřed do listí a jak už to u mě bylo zvykem, natvrdo jsem usnula. Neměla jsem nějak správně rozvody v hlavičce a melatonin se mi nedostavoval normálně jako ostatním, takže únavu jsem necítila. A když moje těl o prostě už nemohlo dál, jednoduše se vypnulo a já tak skončila hlavou v hlíně.
Ale jen na chvíli. Nepotřebovala jsem dlouho spát, stačilo pár minutek a pak jsem byla zase připravená na další dny zábavy. "Fuj, hlína," vyflusala jsem hlínu, kterou jsem během spánku snědla a pak začala vejrat na mámu, co stála vedle mě."Co čučíš?"

"Aspoň nějakou mám, narozdíl od tebe," odfrkla jsem Corvusovi a vyplázla na něj jazyk. Uměla jsem se díky ní poradit ve svízelných situacích jako byl kupříkladu lov srny. Skočila jsem jí po hlavě zatímco on se nechával udupávat jejíma nohama. beztak mu ta srna všechnu představivost vydupala z palice přesně v ten moment.
Vlk ještě něco hučel, ale já se jen načuřila a rozešla se pryč. Měl štěstí, že jsem se nad ním slitovala a ukázala, kam může ten svůj kombajn zaparkovat, aby nemohl venku.
Teď můžu dělat, co chci. Co ale chci dělat? Olizovat veverky? zahleděla jsem se kolem sebe a přemýšlela, kde najdu nějakou blbou veverku dostatečně mírnou na to, aby se nechala olizovat.
Nemusela jsem ale přemýšlet dlouho, protože to už se lesem ozvalo volání mojí matinky. Její skřehotavý hlas rezonoval mezi stromy. "MÁÁÁMÓÓÓ!" zakřičela jsem zpátky a rozběhla se po hlase za ní.
Stála nečekaně mezi stromy. Zabrzdila jsem jí o zadní nohu a přátelsky ji rafla do haksny. "CO JE?" zakřičela jsem ještě s chechotem.

"Vypadáš jako někdo, kdo sedí v tmavé jeskyni celý den a celou noc a protivně čumí do zdi," odvětila jsem mu přemoudřele a jízlivě. To jsem se naučila od mámy. "Možná proto seš tak černej. Beztaks byl bílej ale jak seš fut protivnej v jeskyni bez světla, taks zčernal," vysvětlila jsem mu, proč je jeho kožich černý. Co kdyby to náhodou nevěděl? Já v tom měla jasno a tak jsem se nebála mu to prozradit. A bílý flek kolem oka měl proto, že tam byla malá dírka, kudy svítila světlo a tou dírkou se koukal ven na svět kolem. Ale jeskyni neopustil. byl to hlupák.
"Já říkám jenom chytré věci. to ty seš jenom moc zpomalenej na to, abys je chápal," odsekla jsem a zastavila se před korunou spadlého buku. Větve byly staré a některé už seschlé, ale dalo se mezi nimi v klidu projít a ani se moc nepoškrábat. "Úkryt je hen," ukázala jsem tlapkou skrze větve někam do tmy. "Já si to rozmyslela. Nebudu přece chrápat s úplným cizákem, co jsem, nějaká klysa?" odfrkla jsem si a zívla si. Hodlala jsem být vzhůru a jít někam na výlet, ale bylo dost dobře možné, že mě to vypne dřív, než dojduk hranicím lesa, který jsem ještě nikdy neopustila.

DUBEN| 8 | WYLAN

Jak se jmenuješ? Proč se jmenuješ Vlče? Seš vlče, bla bla bla! mračila jsem se na něj jako malý bouřkový mráček s nožičkama a neodpovídala, dokud neprohlásil, že mi vymyslí nové jméno. To jde? "Klidně. Jména jsou stejně hloupá," prohlásila jsem navýsost přesvědčeně.
"Vyrovnaný? Chceš říct, že nechceš připustit, že tě porazilo vlče?" zazubila jsem se na něj. Moc ráda jsem prohlašovala, že už jsem dospělá, ale pak to obracela a vytahovala svou dětskou jízdenku kdykoliv, kdy to bylo příhodné. Přesně jak jsem říkala, život nebyl fér a vlk si musel umět poradit.
Vypadalo to, že jsem ho pobouřila a to mě bavilo. Udělal krok vpřed, až jsem musela zaklnit kebuli a skrze varovně přivřená víčka se dívat nahoru. Docela si koledoval, takhle mi oponovat a chodit ke mně blízko. Jazykem jsem si přejela po jehličkách, které se už třepaly na to, aby se do něj zakously.
"Každej každýho soudí, citlivko," prskla jsem, ale pak jsem mlčela a poslouchala. Skoro to znělo, jako kdyby se mi vysmíval, že mě nemá nikdo rád. Zavrčela jsem, ale pohledem neuhnula, ačkoliv mě to docela zasáhlo. A zasáhla mě i jeho tlapa. Vyškubla jsem packu zpod jeho hnáty a obořila se na něj: "No a co, že mě nemá nikdo rád! Já nikoho nepotřebuju! Taky nikoho nemám ráda!" Svoje prohlášení jsem podtrhla emočně nezvládnutým zavřeštěním a pak jsem se otočila k Wylanovi zády a pochodovala zpátky ke kaluži, kde jsem viděla tu žábu. Pitomej Wylan, mručela jsem v duchu.

DUBEN| 7 | WYLAN

Šlehla jsem po Wylanovi tím nejvíc škaredým pohledem, jaký jsem měla v zásobě. Můj zrak ho propálil skrz naskrz a div se země nezačala třást, hory bortit, stromy kácet a voda vylévat z moří, zatímco erupce na slunci zahltily celou oblohu a nás spálil žár tisíců sluncí.
A to jenom proto, že mu došlo, že moje jméno je Vlče. A že to musel říkat nahlas. "Ne, seš úplně tupej? Proč bych se jmenovala Vlče?" zaškaredila jsem se na něj. "Jsem vlče a ty ses blb, ale jmenuješ se snad Blb?" vystřelila jsem na něj ještě. Měla jsem munice dost.
Spokojeně jsem šlehala tím pometlem, co mi trčelo z kostrče, ze strany na stranu, když říkal, že je moc velký na to, aby mi stačil. Dobře se to poslouchalo. "Máš recht, seš docela padavka," přitakala jsem po vteřinovém zamyšlení. "Už jsem tě dvakrát porazila. Seš dvakrát zašláplý," brebentila jsem dál spokojeně, vychvalujíce svou výhru.
Rozhodla jsem se mít ale nemístné otázky místo další hry, protože to vlky taky dokázalo rozparádit. Nečekala jsem ale, že se mi to vrátí jako bumerang do ksichtu. "Kluka? Blé!" vyplázla jsem na něj jazyk. "Vždyť seš taky kluk," nakrčila jsem čenich a pro jistotu to zkontrolovala nevybíravým pohledem. O sexuálním styku jsem naštěstí ještě nic nevěděla, takže tohohle rýpání byl Wylan ušetřen. "Kluci ají přece holky. Seš divnej," řekla jsem mu prostě.

DUBEN| 6 | WYLAN

Spokojeně jsem kývla hlavou, div se mi neurvala a neodletěla někam do křoví. Vyhrála jsem a basta, nic s tím nemohl udělat. A to, že se mu to očividně nelíbilo (to jsempoznala dle jeho mračení), mi ještě přidávalo na radosti. Byla jsem ráda, když okolí bylo chmurné z mého vítězství. Hned jsme si připadala lepší než oni.
"Přesně tak. Vlastně jsem už skoro dospělá," přitakala jsem a ze své nížky na Wylana upřela zrak světle žlutých očí. Neměla jsem je krásně jantarové jako jiná vlčata, ale byly bledé a studené, skoro jako kdyby mi v nich chyběl život. "Jsem Vlče," odvětila jsem po chvíli, protože jsem předtím skřípala zubama a mumlala si pod vousky něco jako: "Jmenuju, jmenuju, co vás to všechny zajímá." Věděla jsem, že moje jméno je ještě víc na Pinču než Pinčovo, to mi dal Pinču hned vědět. A všichni se na mě dívali blbě, když jsem jim ho říkala.
"To je tím, že vlčata podceňuješ," vysvětlila jsem mu zadýchaně a dupla mu oběma nohama na jednu nohu, až zakňučel a odstrčil mě. Zachechtala jsem se a oklepala se. Bylo to snad poprvé, co jsem po někom nevyjela zubama, když se mě dotkl. Nejspíš jsem měla prostě radost z toho, že jsem mu způsobila bolest jinak. "To jsem si vymyslela! Je to super hra, že?" zazubila jsem se na něj spokojeně. Už jsem byla míň v ráži a tak jsem si sedla na prdel a začala si okusovat zadek a ocas, protože mě svědily. "Máš holku, Wylane?" zeptala jsem se nezdvořácky na první, co mě napadlo, že by ho mohlo urazit.

S dupáním jsem se dodupala až ke Corvusovi a dívala se nahoru na jeho obličej, kde byly vidět ještě drobné škrábance po mém útoku. S potěšením jsem si svou práci prohlížela, zatímco jsem ho zpovídala. "Nevím, třeba deš na výlet," usoudila jsem a přeměřila si jeho tlapy, jestli náhodou nevyazovaly znaky budoucího výletování. Zdály se ale stabilně zakořeněné v půdě, takže jsem udělala krok vzad, abych nemusela tak hrozně zaklánět hlavu a zamávala jsem ocasem ze strany na stranu, když zmínil šlofíka. "A kam? Furt nevíš, kde je úkryt," rýpala jsem a zubila jsem, protože já jsem to věděla a byla jsem tak nejbližším zdrojem informací. "Nebo budeš spát pod stromy jako bezdomovec?" zeptala jsem se ho následně.
"Já půjdu taky zakopat nohama, ale já si zalezu do úkrytu," nafrfňala jsem se spokojeně a rozešla se směrem k úkrytu. Šla jsem schválně pomalu a ohlížela se, jestli jde Corvus za mnou.

Spokojeně jsem si hryzala zadek srny, která už neodporovala. všichni jsme si cpali břicha a pošťuchovali se při jídle z boku na bok. Výhružně jsem zavrčela na matku, když mě odstrčila od něčeho hodně smradlavého a tudíž chutného, ale vybila jsem si zlost na kousku kůže.
Máma potom začala zírat na Stína a ten se jí zeptal, jestli je něco v nepořádku. Corvus se začal klidit ze scény s tím, že ti dva chtějí soukromí. Soukromí. Sou-kromí. Mmm ne, neznám, usoudila jsem a dál se věnovala jídlu. Hodlala jsem jíst tak dlouho, dokud neprasknu.
Nakonec se tak stalo, já se postavila, říhla si a šla hledat nějaká zdroj vody. Nepotřebovala jsem ani vykopnout, aby si pokecali.
Došla jsem až k potůčku, který byl předtím zamrzlý a napila se z něj. Corvus procházel zrovna nedaleko. "Se snažíš zdejchnout?" křikla jsem na něj podezřívavě. Probodla jsem ho pohledem a začala se houpavě valit k němu. Nažrané břicho mě zpomalovalo. "Kam jako jdeš?" zeptala jsem se ho znovu. Nemohl si jen tak dělat, co se mu zlíbí!

DUBEN| 5 | WYLAN

Vlk se vykrucoval jako žížala v zobáku kosa, že čučení asi není jeho oblíbená činnost. "Fajn, v tom případě jsem vyhrála," usoudila jsem moudře. Když se nechtěl ani zúčastnit, tak byl automaticky slabko a já měla převahu. Prohlížela jsem si ho, jak se přede mnou krčí a myslela si, že je nějaký pokažený. Možná měl něco s páteří a to mu jelo až do mozku, který se měnil v kaši.
"Přesně tak. Nejsem žádné malé ubrečené vlče, které volá mámu pokaždé, když se mu něco stane," přitakala jsem sebevědomě. Ještě nikdy jsem mámu nevolala, ať už se mi dělo cokoliv. byla jsem samostatná jednotka, která nepotřebovala dozor matky při každém kroku.
Dupla jsem mu na nohu a konečně jsem se dočkala nějaké aktivity. Když už mě vlk vyrušil při jiné hře, měl mě zabavit jinou, pokud nechtěl mít obličej na cáry.
S chechotem jsem uskočila jeho prvnímu dupnutí, ale na podruhé už mě trefil. "Víš, co je nefér?" zašklebila jsem se na něj, když jsem poskočila, abych mu dupla na nohu, a minula. Zamávala jsem nadšeně ocasem. "Život, svět. Musíš se k tomu jenom umět postavit," dodala jsem přechytřele. Kdo ví, kde jsem na ta moudra chodila. Z matčiny strany určitě ne. Poskočila jsem a oběma předníma nohama mu dupla směrem k jeho předním nohám, ale věděla jsem, že minu. Bylo to ale schválně a když uhýbal, vybrala jsem si nohu, kterou se opíral o zem a oběma předníma mu dupla po ní.

Vyběhla jsem z křoví k už skolené srnce, ale i tak jsem se jí zakousla do zadnice, kdyby náhodou chtěla ještě po smrti odporovat. Cukala jsem hlavou a vrčela a natolik se ponořila do své předstírané práce, až jsem vyškubla kus srsti. Pramínek krve stékal srně přímo mezi půlkama.
Vyplivla jsem srst a podívala se na Stína, který komentoval moje zapojení do lovu. Chtěla jsem na něj vypláznout jazyk, ale když dodal, že to fungovalo, na tváři se mi objevil potěšený škleb. Vypnula jsem hrudníček a zamávala několikrát ocasem. "Vím přece, co dělám," řekla jsem sebevědomě.
Máma přišla za námi a po bradě jí tekla dlouhatánská slina. Ušklíbla jsem se a sama se přidala ke stínovi, který vykotlal díru do nitra srnky. Zabořila jsem hlavu po jeho vzoru dovnitř a chytila něco, co mi jako první padlo pod zuby. Dlouhá klikatice zažívacího ústrojí pod mým trháním rychle povolila a já tak ze srnky vytáhla celé zažívání ven. Nechutnalo to ale dobře, smrdělo to a bylo to trochu slizké, takže jsem tuhle maškarádu pustila a šla ožužlávat něco jiného.

Slyšela jsem Stína vyhrnout moje jméno, když jsem se od něj odrazila, ale nezastavoval mě, takže jsem se jako visačka zakousla srně do ucha a svou vahou její hlavu táhla k zemi a tím ničila její stabilitu. Nohy se jí podlamovaly, zvláště, když na jedné byl zavěšený Corvus. Stín křičel, ať se pustím, tak jsem se pustila. V ten moment mě Stín chytil za nohu a smýkl se mnou tak, abych se nedostala pod padající srnku.
Skulila jsem se do trávy, popadaného listí a křoví a snažila se dostat na nohy, zatímco se zbylí vlci rvali se srnkou. Zabralo mi notnou chvíli, než jsem se z křoví dostala, ztratila jsem cenné vteřiny, které při lovu znamenaly zásadní momenty. Vyběhla jsem ale hned za nimi, jen co jsem se zvládla z křoví dostat. Kolem krku jsem měla šlahoun čehosi, co za mnou vlál, jak jsem ho vyrvala z jeho domoviny, ale i s touto provizorní šálou jsem mířila ke dvojici vlků, abych se srnkou pomohla. Vycenila jsem zuby a zakousla se do první části srnky, která zrovna nekopala a byla nejblíž. Kdo ví, třeba už byla i mrtvá, ale já se chtěla zapojit.

Držela jsem se u Stína a očkem pozorovala Corvuse, jestli náhodou nedělá bordel. Praskání větviček pod mýma nohama nebudilo přílišnou pozornost, ale to jeho kecání by mohlo. Už jsem ta zvířata viděla a ty jo, takové velké potvory jsem ještě neviděla. Koukala jsem na toho s parohy, který zvedl hlavu a zadíval se naším směrem, ale rychle ztratil zájem a zase shlédl dolů k rašící trávě.
Přicupitala jsem ke Stínovu boku tak, abych stačila jeho dlouhému kroku a tajila jsem dech. Tohle jsme měli ulovit? Už jsem měla představu o tom, co lov znamená, ale netušila jsem, jak se provádí. S trochou štěstí to bylo jako rvačka s Corvusem nebo Pinču, to by mi šlo.
Připlížili jsme se na své pozice a chvíli zůstali nehybní. Tenze naplnila vzduch i mé svaly a já se skoro až třepala a to, abych mohla vyběhnout. Stačilo jediné slovo a už to šlo. S lehkým zpožděním jsem vyběhla za Stínem k srnce, po které cvakal zuby. Klaply naprázdno, ale už jenom zvuk toho cvaknutí naznačoval, že tady se nehraje.
Dokonce i Corvus se snažil a chytil srnu za přední nohu. Já mezitím stihla pochopit o co jde a mým nejlepším rozhodnutím bylo skočit srnce po hlavě. Byla ale vysoko, takže jsem využila toho, že Stín byl vedle mě. Skočila jsem Stínovi na záda, odrazila se a dopadla srně na hlavu jako cvičený gymnasta. Cvakla jsem zuby a cítila, jak něco chrupavkoidního držím mezi zuby. Bylo to ucho. Na srnčině hlavě jsem se udržet nedokázala, takže jsem rychle sklouzla dolů a tahala její hlavu k zemi.

DUBEN| 4 | WYLAN

"Třeba," zakaboniila jsem se na něj a už ho nechala být, když ustoupil. Jen ať ví, že ke mně nemá lozit, plížit se za mnou a kazit mi aktivity. Nebyla jsem žádné malé neschopné vlče, aby se o mě musel strachovat a tvářit se, že mu záleží na mém zdraví.
"Jo, protožes to zkazil," nafoukla a vyfoukla jsem tváře, protože mu stále nedocházelo, že jeho příchod mi všechno zkazil. Byla jsem tady spokojená, vesele jsem čučela na žábu a on mi to pokazil. Fajn, ať je tedy teď mou zábavou on. "Co mám dělat teď? Chceš si dát soutěž v čučení?" navrhla jsem mu.
Seš jako všichni! zaškaredila jsem se, když se mě ptal, kde mám rodiče. "Máma je doma, kde by byla," řekla jsem paličatě a přišla k němu. "Zahrajem si šlapáka!" řekla jsem a dupla jsem mu na packu. "To bys musel vyhrát!" vysmála jsem se mu a dupla mu na druhou nohu.

DUBEN| 3 | WYLAN

Ha! Lekl se! vítězně se mi zablýsklo v očích. Neměl se ke mně tak sklánět. Nejsem žádné malé děcko, vyžaduji stejný respekt jako dospělí vlci.
"Soutěž v zírání," zamračila jsem se na něj, jako kdyby byl úplně hloupý. "Kvůli tobě jsem prohrála," štěkla jsem, udělala několik kroků k němu a kopla ho do holeně. Ať si nemyslí, že mi může jen tak zkazit moje vítězství a nepřijít k úhoně.
"No jasný, proto ses ke mně tak připlížil, když jsem k tobě byla zády, co?" prskla jsem na něj a probodla ho světle žlutýma očima. Určitě to byl nějaký jiný druh úchyla.
"Proč bych padala do vody? Vypadám snad jako nemehlo?" zamračila jsem se na něj a vyplázla na něj jazyk. "Abys tam nespadl ty, ty klyso," prskla jsem a přitom poposkočila na místě jako štěkající ratlík.

DUBEN| 2 | WYLAN

Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela hlas. Ani jsem nezaznamenala, že za mnou někdo je, dokud cizinec nepromluvil. Mrkla jsem, škubla sebou dozadu a žába za mnou skočila do tůňky a zmizela pod vodou. "Hej!" křikla jsem na něj, jen co jsem vlka zmerčila. Tyčil se nade mnou jako každý dospělý a díval se na mě, jako kdybych byla nějaká nemocná nebo co. "Zkazils mi to!" nařkla jsem ho a zamračila se na něj. teď mi žába zmizela a já prohrála.
"Ty seš taky nějaký úchyl, co dělá, že je vlčice ikdyž je vlk?" zeptala jsem se ho a nevybíravě se mu podívala do choulostivých partií. Moc dobře jsem si pamatovala, jaké to bylo, když jsem byla s dospělým vlkem o samotě předtím. "Taky máš potřebu dokazovat si na malém vlčeti, že seš lepší?" nakrčila jsem na něj čenich a naježila se jako malá ostnatá koule.