Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Přímořské pláně

Pokračovala jsem dál na sever podél pobřeží. Od moře jsem měla celý čumák obalený ve slaném větru a tak jsem už úspěšně minula jeden les, kde očividně někdo bydlel. Asi to bylo jenom dobře, minimálně pro tamní. Pořád jsme byla docela v ráži a tohle setkání by pravděpodobně nedopadlo úplně nejlépe. Dostala jsem se na nějakou louku a všimla jsem si vodopádů, které byly na jednom konci. Ty se mi docela zamlouvaly a možná právě tam by nějaký vlk mohl být.

// Vodopády

// Lachtaní pláž

Šla jsem na druhou stranu od Bukového lesa a od Stína, který mě akorát nakrk. Noha mě pořád bolela od toho, jak mě do ní kousnul, ale doufala jsem, že ho obličej bolel taky tak. Měl by mi být ale vděčný, alespoň jsem mu konečně opravila ten jeho cedník. Teď vypadal alespoň trochu k světu, nemusel se stydět vylézt z lesa. Zamířila jsem si to po pláži kolem moře a dívala se, jak vlny obíjí pevninu. nehledala jsem ale žádné krásy přírody, protože jsem si je ani nedokázala moc představit. Hledala jsem vlky, nějakou společnost.

// Ostružinová louka

ŘÍJEN 10

Jaké byly moje šance na přežití v divočině o samotě? No, myslela jsem si, že to nebude tak hrozné. Nebyla jsem náročná na stravu ani na pohodlí, takže spánek pod stromem a lov srnek nezněl jako to nejhorší, co mě mohlo čekat. byla jsem úplně okey s tím, že na noc to zalomím v nějaké díře po medvědovi a pak si ráno chytnu čerstvou srnku. To mi vystačí na nějakou dobu a budu hepy jak dva grepy, když to tak řeknu. Rozhodně jsem měla o světě tam venku tu správnou představu a rozhodně jsem se nevydala do světa s růžovýma brýlema na nose. Měla jsem naprosto normální nároky a realistickou představu toho, jak to bude teď vypadat. Rozhodla jsem se jít do světa sama a pokud se mi bude žít špatně, rozhodně neřeknu, že toho lituju.

ŘÍJEN 9

Na magiče jsem už taky měla plán, o kterém jsme dokonce zpravila i Stína. Chtěla jsem na to jít chytře, jak jen to s mým dvouciferným IQ šlo. Dvouciferné IQ, heh. Pravděpodobně jsem se pohybovala spíše kolem té stovky, přecijen jsem nemohla podědit jen mámino IQ a muselo se to se Stínem nějak vytentovat. Nebyla jsem teda úplně vypatlaná, ale rozhodně jsem nebyla ani žádný génius. Bylo chytré opustit Stína, tasu, pana Broučka a Pinču a bezpečí domova? To jsme nevěděla, ale necítila jsem se v ohrožení. Necítila jsem se, jako kdyby mě nahánělo Tasa monstrum a tak jsem si říkala, že to bylo dobré rozhodnutí. Nestýskalo s emi, neplakala jsem, že jsem sama a nikdo tu není, aby se o mě postaral a dohlédl na mě.

ŘÍJEN 8

To moc velká svět nebyl a tak jsem měla nemalé naděje, že uvidím a najdu mnohem zajímavější věci než tyhle. A taky, že potkám snad i někoho jiného. Otázkou ale bylo, kdy a kde někoho potkám. Stín říkal, že žijeme v prdeli světa. nebo jsem to říkala já? Na tom nesejde, každopádně daleko od jiné společnosti. A protože jsem nedostala žádné instrukce kudy se vydat a kam jít za společností, musela jsem doufat, že na někoho po cestě narazím. A taky mě zajímalo, jestli to bude magič nebo ne. A jak to poznám. Tasa mi to určitě říkala, ale já už to beztak zase zapomněla. Vím, že ovládají magie, ha! Takže se jich prostě zeptám, jestli ovládají magie. Jo a taky bylo důležité, že je ovládat chcou. Když nechcou, tak je to okey, to pak není magič.

ŘÍJEN 7

Když jsem odcházela, vrtalo mi to trochu hlavou. Stín si na mě zvykl a jak jsem mu já sama řekla: vlk si může zvyknout na počasí, na bolest v kloubech nebo na to, že mě svědí za uchem, protože tam mám blechu. Zvyknout si ale na někoho? Bylo to podivné a nedokázala jsem si samu sebe představit v jeho pozici. Já si na nic ještě nezvykala a už vůbec ne na nikoho. Narodila jsem se a Stín, Tasa, pan Brouček a dokonce i Pinču už tam prostě byli. To oni si museli zvyknout na mě a ne já na ně. Oni byli součástí světa, do kterého jsem otevřela oči a který jsem se s nimi rozhodla inhabitovat. Zatím jsme ten svět teda neměla moc velký, omezoval se jen na Bukový les, Kamennou pláž a na tuhle Lachtaní pláž. Jo a ještě jsem znala Díru.

ŘÍJEN 6

To si nezasloužil, ale pochybuju, že to tak cítil, vždyť ho tak ani nemohlo bolet, když je to tak tlusté prase. No, nečekala jsem, že se tak rychle po mně ožene a požene mě přes pláž několik hodných metrů. Rozhodně to nebyl nejlepší odchod, nejdůstojnější, ale na tom mi nezáleželo. Já nebyla důstojná, já si nezakládala na tom, jak vypadám, jak se chovám a jak na ostatní působím. Byla jsem, jsem a budu jen vyvrhel, kterého nikdo nechtěl a o kterého nikdo nestojí. Jenže pak řekl, že si na mě zvykl, skoro jsem se pozvracela, když jsem si to pomyslela. To bylo od Stína opravdu obdivuhodné gesto, snad první projevení náklonnosti, které jsem od něj viděla a slyšela. Škoda, že jsme ani jeden nebyli emočně vyspělí a neuměli se k tomu postavit.

ŘÍJEN 5

Jenže kdo jsem byla já, abych se uměla vypořádávat s podivnými pocity v hrudníku? Víte, kdo je moje máma? Tasa. TASA. Vlčice, která smrdí jako losí lejno na přímém slunci, z tlamy ji při pohledu na zdechlinu teče vodopád vazkých slin a oči má jako brouk se špendlíkovitýma zorničkama. A to mluvím jenom o jejím vzhledu. Zkusili jste s ní mluvit? Sami si to zkuste a potom se na mě podívejte a řekněte mi, že se chovám nerozumně. Dle mého jsem jednala nejlépe, jak to jen šlo. Kdyby se jenom tak Stín a Tasa chovali normálně, hned by se mi v tom jejich zapadákově žilo lépe, jenže né. Zatímco jsem odcházela z pláže, musela jsem ty svoje divné pocity nějak vyřešit a tak jsem kopla do nejbližšího nevinného tvora, který byl po ruce. Chudák lachtan.

ŘÍJEN 4

A bylo to tady. Byla jsem svobodná. Nebo svobodná... Nikdy jsem se necítila jako kanárek v kleci, ačkoliv celý můj první rok života - až doteď! - jsem trávila s mámou, Stínem nebo Kašparem. De facto jsem mohla kdykoliv odejít. Jo, ještě jsem trávila čas s panem Broučkem. Teď jsem ale byla na vlastní pěst a mohla jsem si jít, kam se mi zachtělo. A z Lachtaní pláže jsem si to zamířila prostě úplně někam do Říma, co nejdál od Bukového lesa. Čekal mě teď celý svět a mohla jsem si konečně dělat, co se mi zachtělo. Mohla jsem běhat po lesech, mohla jsem plavat v řekách, mohla jsem zabíjet všechny srnky, které mi přijdou na oko. Už jsem na ně uměla jeden trik a víc jsem toho umět přece nepotřebovala. V hrudníku jsem měla jen podivný pocit, když jsem Stína opouštěla.

Stínovo souhlasné zahmkání bylo jen sladkou tečkou na mém dopisu na rozloučenou. Doma o mě nikdo nestál. Máma se mě snažila příležitostně zprovodit ze světa a on mě měl u čokoládového věnečku. Pinčua jsem neviděla už ani nepamatuju a Kašparovi jsem byla ukradená stejně jeko loňský sníh. Domov, jak to Stín nazval, byl jen místem, kde jsme vyrůstala. Byl to jen les, který stál za velké kulové.
Pak ale řekl, že si na mě zvykl. Nahlas jsem si odfrkla, pohrdavě a nevěřícně. "Zvykl? To je od tebe skoro až neuvěřitelné gesto náklonnosti. Zvykat si můžeš na stáří v kloubech, na blechy v kožichu. Ah, já vlastně nejsem zas tak jiná," uštěpačnost na sebe nenechala dlouho čekat. Copak jsem měla dělat s takovým projevem minimální náklonnosti? Neuměla jsem ho zpracovat, ocenit a už vůbec na něj adekvátně reagovat.
Nedalo se říct, že by mezi námi přeskočila zrovna jiskra, ale hromy zazněly jak z mojí tak Stínovy tlamy. Ostrá slova na sebe dlouho nenechala čekat. Zapitvořila jsem se na Stína, když mi vyhrožoval. "Fajn! Jdu!" zakončila jsem to a jak se on rozešel nasraně pryč, udělala jsem to samé, jen na druhou stranu. Nezapomněla jsem při tom kopnout co nejsilněji do nejbližšího lachtana, což vyústilo potom v můj překotný úprk o pár metrů dál, protože jsem zvíře solidně nakrkla a to mne pronásledovalo hodný kus po pláži.

// bai aj gon

ŘÍJEN 3

Lachtani jsou podivná zvířata. Jsou to psovité šelmy, které se rozhodly, že být terestrickým tvorem a mým čtyři funkční končetiny je pod jejich úroveň a devolvovat zpátky do moře je to nejlepší řešení. Lachtani jsou velmi podobní tuleňům, ale jsou mezi nimi zásadní rozdíly. Tak kupříkladu tuleni nemají uši, ale lachtani je mají. A stejně tak je to i s ocáskem! Tuleni jsou navíc takoví víc roztomilí a víc se kutálí a sunou jako píďalka na souši, což je další stupeň snahy evolvovat zpátky do rybí, absolutně akvatické formy. Lachtani jsou na tom lépe, dokáží se pohybovat i po zadních nohách, které jsou už přeměněné v ploutve, ale stále jsou užitečné i na souši. Dalším rozdílem je, že lachtani umí na nose balancovat míče.

ŘÍJEN 2

Zmizel jako pára nad hrncem a ani neřekl bů. Byl to pitomec, pitomý klysák. Chtěla jsem vidět další vlky a chtěla jsem poprvé zabít svého prvního magiče, abych matce ukázala, že to není tak těžké a že se mi nemá co posmívat a pořád mě buzerovat, že jsem malé děcko. Hodlala jsem někoho zabít a pak mu vyrvat zuby a udělat si z nich naušnice, aby všichni věděli, jaká jsem hustá a drsná holka.
Máma měla kolem krku jakousi nohu a Stín tam měl zas lebku na provázku. Takové ozdoby se mi docela líbily a hodily se k nám. Byli jsme zabijáci vlků a nosili jsme části svých zabitých. To ale znamenalo, že Stín zabil jen nějakého ptáka. Možná ten krkavec, co létal kolem něj, byl jeho další oběť?

ŘÍJEN 1

Byli jsme se Stínem na kamenité pláži u moře. Byla jsem vděčná za to, že můžu být pryč z našeho zatuchlého domova a dál od své matky megery, ale i přítomnost Stína mě začínala čím dál tím víc štvát. Byl to zapšklý protivný páprda, který neměl smysl pro humor a já jsem mu byla stejně u řiti jako kamení kolem něj. Stín si chtěl žít v tom svém zapadákově a nebýt nikým rušen, jenže to mě BRUTÁLNĚ nebavilo. Chtěla jsem odejít. Nedalo se tady mluvit o nějakém útěku z domova, protože mě doma nikdo nedržel. Chtěla jsem vidět i jiná místa, ačkoliv krajinný ráz mne zas tolik nezajímal. Co mě doopravdy zajímalo byli jiní vlci. Měla jsem takovou radost, když se k nám přidal Pinču, jenže ten lotr se už pak rozhodl neukázat.

Stín byl tedy výhradně masožravec. Dle toho, jak vypadal, i přesto, že byl alfa, bych ho soudila ale spíše na mrchožrouta nebo myrmekofága. Dokázala jsem si ho živě představit, jak jazykem olizuje hlínu kolem mravenišť a polyká jednoho brabence za druhým. Vyžadovalo to minimum námahy a udržovalo by ho to jakš takš při životě nebo jak tenhle svůj fyzický stav, či to, co z něj zbylo, nazýval.
Konečně souhlasil, že už jsem dospělá. "Ještě aby, stejně jsem ti úplně u prdele," pronesla jsem klidně a věcně, bez jediné výčitky. Věděla jsem, na čem doma stojím. Nikdy jsem nebyla chtěná a to, že jsem byla naživu a oni se o mě jakš takš starali bylo jen dílem mé snahy jim znepříjemňovat život svou existencí.
Když mě poučoval o mé mámě, jen jsem protočila panenky a přestala poslouchat. Místo toho jsem drbala do těch divných vodních vlků a uhýbala před jejich protivnými plácanci a zuby. Docela obratně, nutno poznamenat.
"Jo, za prahem žádní nejsou, ale před ním stojí jako dementi aspoň tři," zaprskala jsem. Nebavilo mě žít na konci světa, kde nikdo a nic není. Můj plán vzít roha se stával čím dál tím reálnějším.
Začala jsem si z něj utahovat, ale to se mu nelíbilo. mě bavilo, že jsem se mu dostala na kobylku. Jeho zubům jsem ale nestihla uhnout, takže mě cvakl do stehna. Stáhla jsem nohu se zakňučením a vykopla, abych ho kopla do obličeje. "Se tě to dotklo nebo co, ty citlivko? Dbáš na svou figuru? Nebo se bojíš, že tě Tasa fakt sežere? Bůhů," zaškaredila jsem se na něj.

"To tady rostou zakleté jabloně?" zeptala jsem se lehce nechápavě. Netušila jsem, co je jabloň a aby byla zakletá... Představila jsem si ji jako strom na které rostou smrduté ryby. Takový strom bych taky jíst nechtěla a nedivila bych se, kdyby mi po jeho snězení vyrostly parohy.
"Nananan, já už jsem dospělá," odmlouvala jsem a protočila očima. "Můžu odejít klidně teď hned," odfrkla jsem si. Mohla jsem dělat, co se mi zachtělo a nikdo mě nemohl zastavit. Už jsem byla jednou sama a zvládla jsem to, co mi bránilo to udělat znovu?
"Hmm," zabručela jsem, protože jsem na mámu nechtěla úplně nakládat. "Pořád mě peskuje, je hrozná," nedalo mi nakonec, protože do mě už dávno vrazily hormony a já byla puberťák snad už od druhého dne narození. "Nedělej tohle, nedělej tamto, nu-uh!" rozdurdila jsem se a vrazila do jednoho lachtana schválně tak silně, až se celý roztřásl. Prudce po mně vystartoval a kdybych neucukla dozadu a nezakopla o jiného lachtana, kousnul by mě do nosu. Takhle jsem se překulila přes dalšího a zastavila se o kámen. Tenhle lachtan jen zahučel a začal se sunout pryč.
"Aha, no tak to je skvělý," odfrkla jsem si. Žila jsem na konci světa, kde nikdo nebyl. Jak jsem si potom měla najít zábavu? Tohle bylo strašné, strašný život!
Stín usoudil, že lachtani vypadají líně a tupě. Zachechtala jsem se jako správný degenerát. "Chrocht, jako ty," zachrochtala jsem smíchy a pokračovala k moři. Bylo to velké jezero, ale bylo slané, což mi došlo hned, jen co jsem si olízla čumák, když mě pocákalo pár kapek z probíhajícího lachtana. Obličej se mi zkřivil znechucením. "Bys furt jenom žral, budeš tlustej a pak tě sežere Tasa," říct jí jménem mělo podivně příjemný dozvuk. Přejel mi při tom jakoby mráz po zádech a spokojeně jsem se zatetelila. Byla jsem rozhodnutá, uteču z domova a půjdu do světa.