Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nechoď mimo les samo!" nabádal mě pan Brouček a dokonce mě chytil za nebolavé ucho a táhnul mě mimo les. "A proč ne? Měla jsem jít na výlet a půjdu i bez mámy!" řekla jsem, když jsem uslyšela hluk. A ucítila vlky, které jsem neznala. Přikrčila jsem se v křáčí za stromy, ačkoliv byli daleko. Viděla jsem ale jejich hřbety, jak míří k úkrytu. Zamračila jsem se. "Sama bys neměla," řekl pan Brouček rozvážně, ačkoliv jeden vlk mu byl povědomý. "Huš!" okřikla jsem ho tlumeně a vydala se za nimi. Tiše jsem se za nimi kradla a následovala je. byla jsem jako úplný stopař, máma by na mě byla hrdá!
Sledovala jsem černý a hnědý ocas, jak seblíží k úkrytu.Hnědý vlezl dovnitř, zatímco tmavá vlčice stála a koukala na něj. Vypadala divně. nebyla to vlčice, bylo to monstrum, patlanina a ohavka. Měla na hlavě paroží jako srnci a na bocích křídla jako brouci, akorát pernaté. I v srsti měla peří. její boky hyzdily zelené flíčky a měla urvané ucho podobně jako já. Zamračila jsem se a vydala se do úkrytu tiše jako myška. Pan Brouček mi zalezl za krk a držel se mých chlupů.

// díra

// Tětivový potok

Utíkala jsem jako smyslů zbavená celou noc. Byla jsem vyděšená, před očima jsem i nadále měla obrovské, svítící oči monsttra, které se nade mnou sklánělo a slinami mi třísnilo obličej, který mě pálil a štípal. Doběhla jsem až do lesa, ale ve tmě jsem zaškobrtla a svalila se u potoka na zem, kde jsem ztratila vědomí.
Probrala jsem se až ráno, když mě sluníčko pošimralo na nose. A nejen to. "Seš celé?" zeptal se mě pan Brouček, který tykadélky ochmatával můj čenich. Zamžourala jsem na brouka zpoza napůl otevřených víček a zívla si. Svraštila jsem čelo a cítila, jak mě na něm něco pne. Tlapkou jsem si po čele přejelas uvědoměním, že mě i nadále bolí a zaschlá krev bude pravděpodobně má. "Nakloň se k vodě, umyjeme to," řekl mi pan Brouček. Švihla jsem po něm pohledem, neboť jeho starostlivost a ochota pomoci mi štiplavě smrděla pod nosem. "Nechci od tebe pomoct," řekla jsem přiškrceně. Hrdlo jsem měla stažené po probuzení a rozškrábané od vzlykání, které jsem nejspíše prováděla.
Otočila jsem se k potůčku a začala si sama umývat obličej. Cucky srsti a zbytky krvavých kupek pomalu odnášel proud. Naštěstí jsem se v hladině proudící vody neviděla. Když jsem seznala, že už ze mě teče jen čerstvá krev, nechala jsem toho. Nejspíše jsem si to zase rozdrápla nebo tak. Cítila jsem, jak mi po čele a kolem oka teče tenký stroužek horké krve.
Pan Brouček seděl na stromě vedle mě a pozoroval mě. "Jdi pryč!" štěkla jsem po něm naštvaně. Nechtěla jsem ho tu. Chtěla jsem... Hrdlo se mi opět stáhlo a do očí mě zašimraly slzy. Nebreč, nejseš žádné malé usmrkané děcko, okřikla jsem se a kousla se do jazyka. Vzpomněla jsem si, že mi chybí zub a jazykem jsem si našla díru. Můj zub zůstal uvězněný mámě v uchu. Předtím nebo už potom, co se změnila v monstrum?
"Musíš ji omluvit," ozval se pan Brouček náhle a já po něm švihla pohledem. Neřekla jsem ale nic. Co bych také měla? Nedokázala jsem slovy vyjádřit teror, který mi mámin zjev vepsal do srdce. Mísil se ve mě strach, smutek a zlost. Byla jsem tak bezbranná! "Nechtěla ti ublížit," ozval se za mnou pan Brouček, když jsem se klopýtavě rozešla lesem nazdařbůh. "Aha!" ucedila jsem prudce a zamračila se, až se mi z rány na hlavě vyvalil nový stroužek krve - doklad máminy péče. "Myslela si, že honí jiné vlče, ne tebe," snažil se pan Brouček mě zastavit a přistál mi na hřbetě. Zastavila jsem se a ohnala se po něm zuby, leč minula. "Jasně!" odsekla jsem mu znovu a oklepala se, což ho donutilo slézt a vylézt na strom vedle mě. "Tasa - teda tvoje máma, to měla v životě těžké a občas se stane, že nevidí to, co před ní stojí, správně," propichovala jsem modrého brouka pohledem stejně, jako moje matka propichovala před nocí mne tam na kamenech. Nejraději bych byla, kdyby prasknul a jeho ostatky se rozmázly po stromech kolem. "A tak si tě spletla s jiným vlčetem. S vlčetem, kterému chtěla ublížit," povzdechl si pan Brouček. Aspoň jsem si myslela, že si povzdechl. Jeho insektní chování a i komunikace mi sice byla od malička známá, ale absence mimiky občas znemožňovala brouka plynně číst. "Tobě by nikdy tak neublížila," dokončil pan Brouček, protože jsem na něj pořád jenom zírala a neodpovídala.
"Ne?" ozvala jsem se konečně a sveřepě svraštila čelo, které se znovu rozteklo krví na důkaz mých slov a mé pravdy. Moje matka se změnila ve zrůdu v za té nejtemnější z nocí a chtěla mě zabít. Unikla jsem jenom zázrakem. Srdce mi ještě teď vynechávalo údery, když jsem si vybavovala střípky onoho incidentu. Byla jsem ale ještě malá, už jsem se stihla oklepat a ačkoliv hrůza již byla zaseta, dokázala jsem fungovat normálně.
"Jdu na vejlet," oznámila jsem panu Broučkovi a rozešla se pryč z lesa. Máma říkala, že venku je celý širý svět a já nehodlala čekat, až sem někdo přijde a zastaví mě.

Dýchání bolelo, pokud se mi vůbec povedlo do staženého hrdla dostat vzduch a rozprostřít plicní váčky. Sípavě jsem lapala po dechu a snažila se nebrečet, neprojevit slabost před monstrem, které stálo nade mnou. Cenila na mě zuby, z tlamy jí kapaly sliny, její obrysy byly nepravidelné, ježeté, neustále se pohybovaly a vibrovaly, když jsem hýbala očima. Její oči, žluté a svítící jako reflektory s miniaturními zorničkami velikosti špendlíkové hlavičky se mi zabodávaly přímo do hlavy, kterou se snažily odbouchnot náloží umístěnou v mém temeni. Chtělo to jen říct jedno slovo, zmáčknout na správném místě. Stačilo vykázat jen jednu akci, jeden pohyb a bylo by to.
Bylo by po mně.
Zakvílela jsem, oněmělá strachy, začínající pláč a sopel mi zalil obličej, dusila jsem se bez vzduchu a topila se ve vlastních slinách a hlenech. Copak jsem od života chtěla tak moc? Jenom být? Proč mi ta zrůda nedovolila existovat?
Prudce jsem se nadechla, když síla na mém hrudníku povolila a vysmýkla jsem se na nohy. Adrenalin mi pumpoval srdcem a já se neohlížela. Rozběhla jsem se jako střela pryč od toho, co mělo být mou matkou. Utíkala jsem domů, do bezpečí.

// Buk

Zahryzla jsem se do máminého ucha jako dravá piraňa z Tětivového potoka - zdejší endemit, jehož vyhynutí bylo nasnadě, vzhledem k poslednímu exempláři vykazujícími minimální pud sebezáchovy. Mámina hlava padla jako švestka k zemi a já se tlapama mohla dotknout země a zapírat se o ni, abych mohla ještě více táhnout. Když jsme držela ucho, její zuby na mě nemohly.
Mámina noha mě přimáčkla k zemi a ucho se mi vysmeklo, zanechávající další z mých zubů zaseklých v mámině uchu. Měla jsem je poslední odbou dost viklavé, ale i tak to bolelo. Zachrčela jsem pod máminou nohou, kterou mi tlačila hrudní koš ke kamenité zemi.
V tenhle moment jsem cítila všechno. Teplou krev tekoucí mi do oka, pálení na uchu, bolest v hrudním koši a v tlamě, ze které vytékal další proužek krve. Pan Brouček se ji snažil donutit, aby mě pustila, ale ona byla jako smyslů zbavená. Další odpor byl zbytečný, bylo mi to jasné. Její tlapa mě drtila k zemi moc silně na to, abych se zvládla vysvobodit.
"Pusť mě!" křikla jsem, hlas se mi zlomil zlostí a pláčem, který se dral na povrch skrze bolavý hrudník a stažené hrdlo. Strach mi svíral srdéčko. Strach o můj malý, zatracený život, který jsem si tak urputně vybojovala v mámině břiše.

// rozdrásané údolí

Potok byl bohužel jenom potokem a jeho břehy neposkytovaly žádnou útěchu ani bezpečí. Za mnou to divné monstrum vrčelo, slintalo a dýchalo mi na krk. Skočila jsem do vody a začala se brodit na druhou stranu potoka, ale bylo mi jasné, že se tam nedostanu dřív, než mě máma čapne, takže jsem se znovu zastavila a zůstala stát čelem k ní, když se ke mě hnala. Nemůžu pořád utíkat! uvědomila jsem si prostě. Byla moc rychlá, moc silná a větší a lepší ve všem, než jsem byla já. Mohla jsem ji jenom přechytračit a to mi taky vždy úplně nešlo.
Když byla blízko, stříkla jsem jí vodu do obličeje a pak jsem skočila na ten její ošklivý ksicht a zakousla se jí do ucha. A nehodlala se jen tak pustit. Už jsem to měla natrénované z lovu srnky a už jsem nebyla jen malé batolící se nic, uměla jsem se i odrazit a skákat. Pověsila jsem se mámě na ucho tedy jako nechtěná naušnice a čekala, co bude.

Rozběhla jsem se proti vlastní matce, která se změnila v démona. Slina, tehdy jen představená, momentálně reálně skapávala z vrčící tlamy na kameny pod ní. Rozběhla jsem se, křičela a křičet jsem nepřestala, ani když její tesáky sjely po mém obličeji jako horký nůž. Už to nebyla jen krev z nosu, ale i krev v očích. Vrazila jsem jí do nohy a pádila pryč, pryč, daleko co nejdál od ní.
Monstrum, v hlavě mi tepalo, nohy mě bolely ale já nehodlala zastavit. Cestička z mé krve ji jistě dovede za mnou, co mi tedy zbývalo, co jsem mohla udělat?
Skrze červený závoj jsem hledala vysvobození, cokoliv, co by zastavilo to monstrum za mnou. Dostatečně ostrý kámen? Propadlina, kam by jí sklouzla noha a tu by si zlomila? Potok.
Nepříliš dobré místo na schování, ale měla jsem dostatečný náskok na to, abych u potoka našla něco, co by se mi možná hodilo.

// tětivový potok

V ten moment, kdy jsem pevně stála a dívala se na mámu, už to moje máma nebyla. Byla to zrůda. Monstrum.
Ostré dlouhé zuby zakřivené do stran, připravené mě rozsápat stejně jako rozsápaly tělo padlé srny. Zježená srst a oči jako špendlíky, připravené pokochat se pohledem na krvavý flek, který po mně zůstane.
Zůstala taky stát a koukala na mě. Neběžela proti mně tak, jak jsem prvně doufala a mě nezbylo nic jiného, než vymyslet něco nového. Génius mě ale opustil a když jsem ucítila krev tekoucí mi z nosu do tlamy,nebylo už moc o čem přemýšlet. Tahle hra nebyla úplně hrou, ale doufala jsem, že vyváznu.
Rozběhla jsem se proti ní a jekotem, vřeštěním divokého zvířete, které se snaží odstrašit většího a silnějšího oponenta. Kličkovala jsem před ní a pokusila se jí proběhnout mezi předníma nohama a mezi zuby, abych následně vrazila do jedné její zadní nohy a pak utekla pryč. Povedlo se mi to ale?

Pádila jsem si to po kamenech a myslela jsem si, jak nejsem chytrá a rychlá, když tu náhle jsem za sebou uslyšela dupání mámy a najednou jsem byla ve vzduchu. Chytila mě za zátylek, což by jinak nebolelo, kdyby se nerozhodla mi ho připravit na dočasný piercing. Kníkla jsem, protože jsem se lekla. Nečekala jsem, že mi máma ublíží při téhle hře. Odhodila mě na kamení, až jsem se skutálela. Náraz to byl tvrdý, mnohem horší než při dopadu do listí a hlíny v lese. Cítila jsem, jak moje gumové tělíčko odskočilo od kamení a nic se mu nestalo, ale to neznamenalo, že by se mi líbilo nechávat sebou házet. Zvedla jsem se na nohy s nevraživým pohledem zabodnutým do matky, která se na mě dívala jako divoké zvíře. Její světle žluté oči mě propichovaly skrz naksrz, tesáky měla obnažené, srst naježenou a byla přikrčená. Kdyby mi řekli, že ona je příšera mimo les, věřila bych jim. Byla to ale moje matka a mě nezbylo nic jiného, než to zkusit znovu.
Rozběhla jsem se, zprvu pomalu, ale pak rychleji, po jiné cestičce jiným směrem. Když jsme hru hráli naposledy, vždycky jsem jenom utíkala. Možná mě právě teď zasáhl génius, ale zastavila jsem se a čekala na mámu, až mě doběhne. Hodlala jsem se jí proplést mezi nohama a utíkat druhým směrem.

Ha! vítězoslavně jsem se na mámu podívala, když na mě zavrčela. Bylo to skoro lepší než nějaká milá slovíčka, kterých se mi stejně dostávalo jen málo a většinou jsem pochybovala o jejich pravosti. Dle mého si ze mě všichni jenom tropili žerty a nebrali mě vážně, ať už to bylo kvůli věku nebo jménu. Byla jsem odsouzena k tomu, abych byla navždy vlčetem.
Ani jsem nemusela nic říkat a prostě jsem se rozběhla přes šutráky k jednomu z lesů. Vybírala jsem si cestu, která byla nejsnazší pro mě, ale která by pro máminy giga nohy nemusela být úplně pohodlná. Cesta drobných ostrých kamínků. Moje malé packy snadno dopadaly mimo hrany, zatímco jsem svištěla kamennou plání a mezi občasnými dlouhými stvoly zeleně.
Zamířila jsem si to k lesu na východě a ohlížela se za sebe, jestli už máma běží. Tuhle hru jsem už znala. Ona za mnou poběží, bude prskat a vrčet a z tlamy se jí při běhu potáhne slina a já se budu muset snažit, aby mě nechytila. Předtím mi nikterak neublížila, nejspíše proto, že jsem byla fakt škvrně, takže jsem nepředpokládala, že by to udělala teď. Vlastně mi ta myšlenka ani nepřišla na mysl.

// buk

Chechtala se jako hyena, ne že bych někdy hyenu viděla nebo vůbec věděla, že něco takového je.
Zase mi zopakovala, že jsem vlastně neschopné malé nic a mám se jít zahrabat, což mě akorát naštvalo. Zakabonila jsem se a odmítala se s ní o tom dál bavit. Však počkej, já ti ukážu! zavrčela jsem v duchu. Byla jsem dospělá, byla jsem schopná a žádný blbý magič na mě ze stromu nespadne!
Máma mě vyvedla ven z lesa a já mohla jen valit bulvy. Před námi bylo strašně velké pole kamení a kamení a.... Kamení. Zklamaně jsem se na mámu podívala, protože takovéhle blbé šutry jsme měli i v lese a dokonce tam byly i zajímavěji poskládány na sobě. Tady to vypadalo jako po vymření. Před námi byl ale další les. "Vždyť tady to vypadá děsně. Pojďme do toho dalšího lesa," navrhla jsem a ukázala packou na les před námi za kamenným polem.
"Vím jak to funguje," protočila jsem panenky, když mě máma chtěla začít poučovat o dospěláckém světě. A že jsem si doteď nezasloužila vyjít ven? Vyplázla jsem na ni jazyk. Já si nepotřebuju nic zasloužit, můžu si dělat, co chci.

Máma se mi smála, že nejsem dospělá. Nafoukla jsem tváře a zaškaredila se na ni. "Jsem dospělá!" štěkla jsem po ní zpátky. Nějaká výchovná facka, která mě měla naučit respektovat mámu a Stína se prostě a jednoduše minula účinkem. Byla jsem příliš tvrdohlavá a příliš tupá na to, aby mi něco takového rozlepilo oči. "Zvládnu se o sebe postarat sama," dodala jsem nakvašeně. Zvládla jsem skočit srnce po hlavě, jistě bych to zvládla znovu a hned bych měla jídla dost.
Magičové... Kodo ví, co to bylo, ale já se neptala. Přijala jsem jenom informaci, že venku mimo les něco takového je a že to zabíjí. Speciálně mě. S mým IQ houpacího koně to klidně mohl být chodící kámen, co by mě zavalil, když by spadl ze stromu.
"ŇŇňňňh," zahudrala jsem, když mi máma znovu pohrozila magičema a šla jsem za ní. Následovala jsem její opelichaný ocas a poskakovala po lese. "Proč jsme doteď venku nebyli?" zeptala jsem se mámy. Přítomnost Vlčetežravých kamenů mi už byla objasněna, ale přece nemohli být na každém stromě!

// Rozdrásané údolí

Máma mě poučovala, že tohle je les Stína a my mu s tím máme pomáhat, jestliže chceme spát pod suchou střechou a mít co žrát. "Blbej les, taky bych mohla mít vlastní, najím se i sama," brblala jsem si pod vousky, ale už potichu, aby mě máma neslyšela.
Navrhla jsem, že můžem jít ke skalám ve středu lesa, ale to máma zavrhla jako zábavu pro mrňata a já jsem žádné mrně nebyla. "Uh-oh, já nejsem žádné mrně, jsem už dospělá!" vypravila jsem ze sebe nepříliš přesvědčivě a vyškrábala se z křoví a oklepala se, až mi pár těch zamotaných větviček z kožichu opadalo.
"Chci jít mimo les!" prohlásila jsem a protáhla si všechny čtyři. Nikdy mě ani nenapadlo, že můžu jít mimo les. Mimo Stínův les. Ven. Pryč. On existoval svět i mimo tyto bukové háje a vysoké skály a já jsem o něm prozatím nic nevěděla. samozřejmě, že jsem chtěla jít ven!

"Za to, že jsem skočila srnce po hlavě," vypnula jsem hrdě hruď netuše, že tento styl lovu je rezervovaný hlavně pro mentálně choré. Moje dosavadní zkušenosti se soubojem byly velmi nedostačující a omezovaly se hlavně na útok na hlavu, takže jsem při lovu neměla moc z čeho vybírat. Navíc kousat do nohou jako Kašpar, jak máma poznamenala, mi nepřišlo jako nejlepí nápad. Navíc měla srna nohy strašně úzké a kostnaté, tam by se nebylo ani do čeho zakousnout!
Pochvala od mámy mě potěšila, ještě víc jsem vypnula hrudník a div pýchou nepraskala. "Jasně že jo," řekla jsem, když se mě ptala, jestli mě lov bavil. "Byla to legrace. Stín utíkal vedle srny a tak jsem skočila na Stína - hop! - odrazila se od něj, udělala salto a přistála srně na hlavě! Takhle!" popisovala jsem mámě to, co jistě viděla ze svého výhledu a doplňovala to pohyby, kterými jsem napodobavala lov. Odrazila jsem se od stromu a dopadla na kámen. "A pak, a pak jsem chytila srnku za ucho - grrr! - a stáhla ji dolů," zachechtala jsem se. "A pak mě Stín serval a zahodil do křoví, aby na mě srnka nespadla," dodala jsem lehce otráveně, ale ne moc. Byla jsem krapátek vděčná, ale jenom retrospektivně. V ten moment jsem zuřila.
"Už zaseee?" protáhla jsem protivně. Tohle bylo už podruhé od mého narození, co jsme je obcházeli. "Však nikam nejdou," vydechla jsem a následovala mámu, která se drbala o stromy a čůrala. Napodobovala jsem ji ale ještě jsem na hranici hodila bobek.
Rozhodla jsem se místo toho si povídat s panem Broučkem, který sletěl mámě z hlavy a přistál na stromě, pod kterým jsem se drbala. Moc dobře věděl, že být moc blízko mých jehliček není nejlepší nápad. "Se vším možným," odpověděl mi brouk. "A čím jako přesně?" "No hlavně s tím, s čím si neví rady." "A to je jako co?" "No," začal brouk už lehce otrávaně. "Třeba s tím, jestli tě shodit ze srázu nebo sežrat jako tu srnku, jestli budeš pořád mít blbé otázky," dokončil brouk a slezl ze stromu přímo mezi moje uši. "Já tě nechci vozit, slez!" zakňučela jsem s vrčením a zatřepala hlavou, až se mi jeho drápky zasekly do uší, aby nespadl. "Nemel s sebou, dovez mě k Tase," poručil mi jenom brouk, což jsem neposlechla a místo toho hodila šipku do křoví. Brouk sletěl dřív a vrátil se k mámě.
"Já jsem silná!" houkla jsem na mámu z křoví a vyškrábala se ven. Pár větví mi zůstalo zapletených v kožichu. "Pojďme na výlet! Pojďme... Třeba k těm skalám v lese!" navrhla jsem. Chodili jsme kolem nich často, ale spíše jenom kolem. Co kdybychom se pokusili na ně vylézt?

Za prvné; ani jsem nevěděla, co frflat jako stará baba znamená. Za druhé; jistě to byla urážka. A za třetí... Nepotřebovala jsem tři důvody, abych se cítila uražena. "Frfly frfly," zafrflala jsem na matku zpátky skrze škvíry očí, kterýma jsem se na ni zlobně dívala. Jestli si myslela, že mě fackou usměrní, musela se snažit víc. Já nebyla žádné malé děcko, které se rozbrečí jen co na něj zvýšíte hlas.
S hlasitým povzdechem jsem před ní schválně výrazně protočila oči v sloup. Stín tohle a Stín tamto, hudrala jsem v duchu. "Pořád říkáš, že Stínovi se tohle nelíbí a tamto nelíbí, ale když jsem s ním byla naposledy, tak mě chválil," vyvalila jsem na ni bulvy a škaredě se na ni zašklebila. Mohla si říkat, co chtěla, ale já věděla svoje.
"Ne," řekla jsem prostě a vyplázla na mámu jazyk. Kdo ví, kdy se dostavil moje období vzdoru. jestli se tedy vůbec dostavilo. Bylo dost dobře možné, že jsem se s ním narodila. Nevznikla jsem totiž ani z lásky jako spíše z potřeby a náhody. A i po mámině exorcismu jsme jako jediná přežila. Mohla si myslet, že jsem její boží trest. To jsem ale sama nevěděla, myslela jsem si, že jsem chtěná, ale tahle výchova se mi nelíbila. Pořád jsem mámu měla ráda, avšak ozvat se při jakékoliv nelibosti mi nebylo cizí.
"Tvůj rádce?" zakabonila jsem se a podívala se na pana Broučka. Vůbec mi nepřišlo divné, že taky mele pantem. "A co mámě radíš?" zeptala jsem se ho.

Máma na mě koukala jako tele na nová vrata, ale nějak jsem to nebrala. Byla to moje máma. Být to někdo jiný, už si o něm myslím bůhvíco a bůhvíco mu i říkám, ale tohle stvoření přede mnou, jakkoliv vypelichané, místy plešaté, smradlavé a ušmudlané stvoření bylo žel bůh půlkou mé genetické matrice a ať už se mi to líbilo nebo ne, mým rodičem. Ne, že by se máma jako rodič chovala.
No a pak jsem se vypla a znovu zapla.
Máma mě monitorovala jako něco velmi vzácného a křehkého a když jsem ji na to slušně upozornila, dostala jsem přes čumák. Hekla jsem a protočila hlavu po směru úderu, ale pak jsem se otočila zpátky s ohýnky v očích. "Nefrflám," zavrčela jsem na ni a připravila se jí skočit po palici za to, že mě doteď pálila půlka hlavy, ale zaujal mě ten divnej brouk,co ho měla máma mezi ušima. "Proč ho furt nosíš?" zeptala jsem se a ukázala na něj hnátičkou.