Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protáhla jsem obličej, když zmínil, že dobrou smečku děláme my a to, že tu nejsou žádné podpantoflácké bačkory. Kdo ví, co to bylo, ale tušila jsem, že mluví o vlčicích. Bylo zajímavé ale slyšet, že i já dělám tuhle smečku lepší od jiných. To byla... Novinka. Nevěděla jsem, jestli tomu plně věřit, protože co se týkalo mé osoby, nemyslela jsem si bůhvíco. Hodlala jsem Waristoodovi sežrat hodně věcí, ale aby měnil můj pohled na mě bylo možná trochu moc.
Asi jsem mu po břiše skákat neměla, ale já si prostě nemohla pomoct. DOstala jsem za to taky pořádný kopanec do zjizvené kebule, ale protože jsem byla odmalička otloukána zleva i zprava a zastavit mě zkrátka trvalo, stačilo mi jen chvíli než jsem se vzpamatovala a zacvakala zuby naprázdno do vzduchu. "K-Koušu!" štěkla jsem napůl hravě, napůl dotčeně. "Potřebuju-si-kousnout!" sekala jsem slova a při tom jsem pomrkávala na Waristooda, který přede mnou stál jako zježená koule. Zacvakala jsem zuby a očima těkala kolem sebe. Buď se znovu zahryznu do něj, nebo najdu něco jiného, ale nic lepšího jsem neviděla. Zakotvila jsem pohledem teda na něm a nachystala se k dalšímu výpadu.
Být v klidu zkrátka nebylo pro mě.

"Opravdu? A proč je tahle lepší než... jiné?" zajímala jsem se. Neznala jsem žádnou jinou smečku a tak jsem mohla jen těžko porovnávat. Waristoodova slova jsem tak musela buď brát na plnou váhu nebo mu zkrátka nedůvěřovat, ale vzhledem k tomu, jak se náš vztah doposud vyvíjel bylo pro mne jednodušší mu věřit.
Waristood se rozvalil na zem a úplně odhalil břicho. Trochu to ve mně cuklo, když se mi naskytl pohled na celé obnažené slabiny, ale to jenom proto, že to bylo skvělé místo, kam zarýt zuby. Musela jsem se zastavit v pohybu, abych po něm prostě neskočila a nesnažila se ho zamordovat. Musíš.... Odolat!
"A jak se ti to daří? Tenhle les tu stál i před tebou," oh, jiskra intelektu! Stejně rychle, jako se objevila, ale zase zmizela. "Souhlasím, Kašpara jsem pak taky vyhodili, protože to byl budižkničemu co furt jen vzdychal a na všechno si stěžoval," souhlasila jsem. Já bych Thauma vyhodila hned, ale... Místo slov jsem se pohnula prudce k Waristoodovi. Nemohla jsem si pomoci a už jsem to nedokázala dál zadržet. Skočila jsem mu po břiše a zaryla mu zuby do měkké tkáně bez jediné známky agrese. Ne moc, přecijen jsem byla slabko, ale koho by to nebolelo?

"Pravda," souhlasila jsem. Rodinu jsem si nevybrala a kdybych si vybírat mohl, tu svoji bych ani nezvažovala. Byla jsem ráda, že odpovídá na mé dotazy jako kdybych nebyla vlezlá a otravná. Uklidňovalo mě to a mohl si všimnout, že přestávám být taková... Na přesdržku. Jako kdyby zájem a čas dokázaly formovat mladé duše! "A proč nejsi s bratrem? A proč ji má on a ne ty, když bude tvoje? Jaké je to mít bratra?" vyvalila jsem na něj spoustu dalších otázek, zatímco se Waristood uvelebil a já seděla vedle něj.
"Bratra nemám, ale byl tu Pinču, ale už není. Už dlouho," poznamenala jsem. Nebylo tak těžké tevřit se někomu, kdo se mi otevíral zpátky. Kéžby takhle vypadala moje opravdová rodina! Na moment mě napadlo, že Tasu a Stína vyměním za Waristooda, ale to nešlo. Nemohla jsem změnit rodinu, jen smečku. A Stasa smečku jsem zavrhla a radši jsem byla tady, ve Wari smečce. "Kde je vůbec ten Thaum? Je jak Kašpar, taky se mrcosí všude jinde než doma," odfrkla jsem si.

"Jo aha. Hmm," pokývala jsem hlavou. Netušila jsem, jak moc dobře mi slušné vyhazování půjde, ale nehodlala jsem na plnou čáru přiznat, že se pravděpodobně moc držet zpátky nebudu a moje vypoklonkování bude spíš chycení za čapek a prohození oknem.
Vysvětloval mi potom, jak se t s ním postavením má. Alfa, beta... Já a pak až Wizku. "Hmm, hmm, dobře," kývala jsem hlavou a snažila se si to v hlavě opakovat, ale čím déle jsem to dělala, tím více se mi to míchalo, až mi nakonec zůstalo jenom: Waris, já, Wizku. Thauma jsem neznala a tak mi byl dost u zádele jak celá jeho bytost tak i toto smyšlené postavení. Stejně to byla jen nějaká dospělácká hra stejně jako když se dospěláci mydlí spolu v pelechu. Mohla jsem předstírat, že to beru vážně a brát si výhody z toho plynoucí, ale jinak mi to mohlo být... Jak říkám, buřt.
"Hehe," zachechtala jsem se, když použil moje slova. "To zní jako obyčejná rodina," poznamenala jsem, protože tohle jsme dělali vlastně taky. Lovili srnky, chránili území před Kašparem a vyháněli pitomce. "Ty máš rodinu kde?" zeptala jsem se ho bez obalu. On už věděl, jak na tom je ta moje a možná to věděl i lépe než já.

"Hehehe," vydala jsem ze sebe tři utichající slabiky. Pošťuchování mě bavilo, ale to jeho vrčení se mi nelíbilo. Nechtěla jsem ho naštvat. Když ho naštvu, tak mě vyžene z lesa a budu mít po ptákách. Waristood vlastně nahradil Stína, aniž bych si to příliš uvědomovala.
"Ćhavo?" zopakovala jsem po něm. "Eh, fajn," mávla jsem nad tím tlapkou. Mohl mi přece říkat, jak chtěl. Vlče, Ćhavo, kluk, krvesaj, bylo to buřt. Ćhavo znělo aspoň trochu jako jméno a ne jenom jako označení pro skupinu věcí.
"Cože mám udělat?" nadzvedla jsem obočí. Někoho vypoklonkovat jsem ještě nedělala a v životě jsem to neslyšela. Ne teda, že bych toho moc slyšela, přecijen jsem se zdržovala jen s pár vlky a druhou půlku života žila sama na ostrově v divočině. Na druhou část jsem jenom pokývala hlavou, že rozumím. Takže jsem vlčice vodit mohla, když budou rozumné.
"Delta... A to je víc než Thaum?" zeptala jsem se. Věděla jsem úplný kulový, ale když říkal, že si toho mám vážit... Tak to možná nebylo tak špatné. Anebo mě tahal za čumák! "Hele a co budem jako smečka dělat? Děláme vůbec něco? Nebo je to... taky buřt?"

"Eeeeeh," protáhla jsem otráveně. "Mně je to jednooooo," protáhla jsem a protočila panenky až dozadu do hlavy. Viděla jsem si v ten moment do lebky a překvapivě... Tam byly dvě mozkové buňky. S tou třetí hrály ping pong.
"Mi nějaké vymysli ty," vybídla jsem ho, protože jsem fakt nevěděla, jak bych se měla jmenovat. "Wari?" zopakovala jsem po něm a koutek se mi trochu zvedl. Znělo mi to děstky. Maličký Wari, Wari, Wari, Warísek. "Warísek, Waruška," zahihňala jsem se pošklebovačně. Na to, že mi před chvílí říkal něco o tom, že si nemám naňho a na Thauma vyskakovat se mi to v hlavě udrželo asi tak dvě vteřiny.
"Jo, vobčas nejsou na škodu," souhlasila jsem zčásti proto, že mě Agape v zimě hřála a zčásti proto, že jsem tak trochu chtěla, aby si se mnou povídal dál. Líbilo se mi, že neutíká, že mě tady dokonce chce. Nikdo mě nikdy nechtěl a tohle byla... Příjemná změna. "Okey. A co když sem bude chtít nějaká blbka? To ji mám dovést i tak?" zeptala jsem se. Netušila jsem, jestli já mám právo vybírat členky nebo ne, ale dávalo mi smysl, že úplné vypatlance tady nechceme. Stačilo, že tu jsme odteď já, ne?
"Uhhh, já nechci být lovec, to je moc práce," protáhla jsem. "Nemůžu prostě... Jenom bejt? Nebo bejt něco jinýho?" navrhla jsem. Lovec měl moc práce a já práci nechtěla. Já tu chtěla jenom bydlet.

Byla jsem ráda, že se příliš neěťoural v tom, co bych mohla chtít. Sama jsem byla na to moc jednoduchá a vlastně mi stačilo mít jenom jídlo v žaludku a občas společnost, protože jsem nerada byla sama. Nad čím se ale pozastavil bylo moje jméno.
"Mně je to buřt," pokrčila jsem jenom rameny. "A tobě říkaj jak?" naklonila jsem se k němu a přimhouřila světle žluté oči. Řekl mi to? Ehhh, nevím, možná že můj vlastní nezájem o mé vlastní jméno vyústil v to, že jsem vypouštěla i jména ostatních. Né, tím to nebude. Vostatní si pamatuju, nakrčila jsem obličej přemýšlením.
"Tche, to docela sedí. Všechny jsou to pindy. Matka, Wizku, Agape... Uhhh, víc jich neznám, ale to je asi dobře," zašklebila jsem se a poslouchala, jak se to teda s vlčicema má. Hmm, takže vlčice nemaj mít magie? Matka měla zas ty svoje magiče... Tak jak to teda je? Mám ňákou já? zdálo se, že se ve mně na moment probudilo nějaké přemýšlivé stvoření, protože jsem zčistajasna měla myšlenek víc než dost.
"Eeeh, uvidíme," prohlásila jsem, když mluvil o tom, že nemám otravovat ostatní nade mnou. "Když nebudou oni srát mě, nebudu srát já je. To by šlo, ne?" nadhodila jsem. Mohl to brát jako nějaký náznak respektu, ale pro mě to bylo spíše o přežití. "Konflikta se nebojim," vycenila jsem na něj zuby. "Jako škvrně se mi povedlo zabít srnu skokem po hlavě," naparovala jsem se svým jediným pořádným loveckým zážitkem. Ještě jsem chytala ryby, ale... To nebylo nic moc zajímavého.

A tak jsem se nějak dostala do smečky a ještě k tomu do smečky, kde se na vlčice koukalo skrze prsty. Byla by to jistě zábava a bžunda, kdybych to věděla, ale protože jsem měla IQ tyqve, zaznamenala jsem prostě jenom to, že už nejsem vyháněná a můžu si tady teda dělat, co chci.
A navíc tu nejsou ti dva, těšilo mě to, ale zároveň i lehce zraňovalo, neboť ikdyž jsem si to nechtěla osobně přiznat, pořád byli mou rodinou a měla jsem k nim silnou vazbu. Převážně ke Stínovi, protože matka mě chtěla sežrat a to jsem nenesla moc dobře.
"Já..." zamyslela jsem se a posadila se na zadek. "Já chci... Nevím. Prostě... Nevím, něco," nedokázala jsem nic vymyslet. Neměla jsem žádné cíle, žádné sny a byla jsem jenom ráda, že jsem. Nepotřebovala jsem pohon, který by mne hnal kupředu, protože největší boj jsem už vyhrála - přežila jsem a narodila se, teda v opačném pořadí.
"Eeeeeh," zahučela jsem ne zrovna dvakrát potěšeně, když se mě zeptal na jméno. "Říkaj mi Vlče," dokončila jsem. "Ale klidně mi říkej kluku, to už je prašť jako uhoď," mávla jsem nad tím tlapou. Jak jsem už říkala, jména, přezdívky, jakékoliv jmenovky pro mne byly na jedno brdo.
"Wizku?" nakrčila jsem čumák, když ji zmínil. "To je blbka, co neumí udělat ani pořádný kouzlo," odfrkla jsem si. "Když budu vejš než Wizku, bude mě muset poslouchat?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že Stína jsme museli poslouchat, protože tomu tady velel, ale nikdo jiný ve vyšší pozici tu nebyl anebo jsme ho nerespektovali.
"A proč to nemám dělat?" zeptala jsem se ještě, protože jsem nechápala, proč bych se měla vyhýbat někomu na 'vyšší pozici'. Jestli proto, aby mi něco neprovedli... Tak to mohli zkusit. Ukázala bych jim, zač je toho loket.

Ještě štěstí, že bylo takové dusno. S mým kožichem bych chladno moc nezvládala.
Červenoočko mi odpověděl, ikdyž nemusel. Mohl na mě začít dorážet a tak, ale místo toho prostě mluvil. Už nějakou dobu jsem pochybovala o tom všem, co mi matka o magičích povídala, ale s každým novým vlkem se to více a více potvrzovalo.
Jeho sdělení mne nezasáhlo tolik, jak by mělo. Něco se ve mně ale i přesto pohlo, záblesk mi přejel po žlutých očích. "Dobře jí tak," nikdo v širokém okolí by neuhodl, že mám zrovna svou vzdornou puberťáckou éru, kdy nesnáším všechny a všechno a nikdo mi nerozumí. S odchodem na ostrov se můj vývin zastavil, takže jsem to musela dohánět teď. Otázkou ale bylo, jestli z toho vyrostu.
Zamračila jsem se, protože to vypadalo, že Stína neviděl a ani neslyšel a už vůbec necítil. Což bylo zvláštní, protože si to tu Stín vychvaloval a tak. "Tse, pokrytec," zamumlala jsem si pod fousky polohlasem, zatímco vlk mluvil. A mluvit nepřestal, takže jsem poslouchala. Znovu mě označil za kluka, ale bylo to to samé, jako kdyby mi řekl jakkoliv jinak. Špína, vlče, nekňuba, kluk... Bylo to buřt. "Nevím k čemu mi bude dobré... postavení," zopakovala jsem po něm tónem, který jasně prozrazoval mou neznalost, "ale zůstanu tu."
"Když už tady nesmrdí Stín ani matka, tak tu zůstanu," řekla jsem. Neznělo to moc jako přijmutí jeho žádosti jako spíše oznámení.

Mířila jsem si to k úkrytu hlavně proto, abych zjistila, jestli tam neleží Stín nebo matka. Jestli jo, tak to nechápu proč tady toho pobudu nechávají. Ještě když o sobě roztrubuje, že mu to tu patří... pomyslela jsem si kysele. Připomínal mi Kašpara Corva, ale byl ještě více neodbytný. Na rozdíl od monokláka ale byl méně... Zapšklý? Zahleděný do sebe a do toho, jak strašně emo je?
Slyšela jsem ho a na moment jsem se zastavila, když mluvil o mé mámě. Musela to být ona, protože tenhle popis seděl jako ulitý. Votrhaná, šedá smradlavka s chutí zamordovat všechno a všechny jen tak, nakrčila jsem čumák. "A proč by jako nedejchala?" zeptala jsem se ho. Neřekla jsem, jestli to je nebo není moje máma a myslela jsem si, jak nejsem strašně chytrá, když mu nedám odpověď. Myslela jsem si totiž, že dedukce je věcí chytrých a já byla chytrá, takže on logicky být nemohl.
Obešel mě a postavil se mi do cesty. "Hovno alfa!" štěkla jsem na něj hned potom, co to vyslovil, aniž bych ho nechala domluvit. Slušné vychování pro mě bylo sprosté slovo. "Stín je alfa, Stína musíme poslouchat!" zavrčela jsem a v očích se mi zablýskalo. V mých svěle žlutých očích, které byly jako zředěná moč. "Já tady BYDLIM," odsekla jsem mu, ale zůstala jsem stát na místě. To mohl považovat za trochu toho respektu, co vyžadoval. "Kde je Stín?" zeptala jsem se ho tvrdě. Nenáviděla jsem Stína, po našem posledním setkání... Nerozešli jsme se v dobrém a to vyústilo v to, že jsem vyrůstala sama na ostrově. Kvůli tomu jsem na sobě měla několik nových jizev, nejenom tu, co mi hyzdila tvář. I rameno a tlapky jsem měla zjizvené... Někdo říká, že jizvy jsou důkazem odvahy a tak... Ale u mě to byla spíše jen další vada na kráse, kterou mi upřeli bohové hned od narození. Vytáhlá, žebertnatá, střapatá, opelichaná vlčice, co připomínala spíše Jožina z bažin, to jsem byla já. A co víc, očividně nešlo poznat, jestli jsem kluk nebo holka. Nic jsem mu na to neřekla, protože zrovna oslovování, jména a přezdívky bylo to poslední, co mě zajímalo. Bylo jsem vlčetem, když jsem dostala svoje jméno, byla jsem Vlče i teď? Je to buřt.

Po stínech už nebylo ani stopy a to mne uklidňovalo. Mohla jsem se vrátit zpátky do své prskačské nátury, kdy já jsem byla ta nejděsivější příšera široko daleko a nikdo mi nemohl ublížit. Ani Wizku, ani stíny, ani má blbá rodina a ani tenhle ohnivec.
"TohLe jE mŮj LeS," zopakovala jsem po něm protivným, kvílivým hlasem. "Nenarodil ses tu, seš cizák," uvedla jsem jeho pozici na pravou míru a klidně si kráčela lesem dál k úkrytu, ale on šel hned za mnou s tím, že les obsadil a teď mu patří. "Vobsadil?" zopakovala jsem po něm znovu, ale tentokrát byl můj tón pochybovačný a posměšný. To určitě! "To ti zrovna tak žeru, bejt tebou, ohniváčku, sbalím si saky paky a vysmahnu než přijde máma. Uvidí ty tvý koule a rozcupuje tě na hadry," poradila jsem mu a do hlasu se mi vetřela hořkost, neboť něco podobného se snažila udělat i mně a to jsem byla její vlče. Její Vlče!
"Nejsem Bruno, ty blbečku," zahudrovala jsem a ohlédla se, ale ukázalo se, že mluvil s veverkou. "Aha," řekla jsem jenom a stáhla uši k hlavě. Vycenila jsem na veverku zuby a pak se otočila a rozešla se pryč. Pryč k úkrytu, přesněji řečeno. Veverka mě možná znala, ale já ji ne.

Blboun se namě otočil s tím, že mu to tady patří. “Jo, tak to určitě,” zamumlala jsem si pod vousy, ale protože se k nám blížili ti divní mozkomoři, neměla jsem moc chuť se hádat. Měla jsem chuť si lehnout a utápět se nad tím, že mě vlastní rodina nemá ráda.
Nad vlkem se najednou objevily ohnivé koule. Ztuhla jsem, ale když je hodil po černých stínech, jako kdyby se mi ulevilo a najednou bylo lépe. “Hahá!” zajásala jsem skřípavým hlasem. Úsměv mi z tváře nesmazal ani fakt, že tenhle vlk u mě doma použil magii, takže to byl prašivý magič. Konečně jsem viděla to, před čím mě varovali, ale nebála jsem se. Bylo to docela hustý, abych pravdu řekla, víc cool než to, co předvedla ta trapka Wizku.
“Hehe, zapal jim kakodíry!” zaśkaredila jsem se vesele na černé stíny, které se začaly ztenčovat a najednou se vsákly zpátky do černého mraku nad lesem a ten se rozplynul. “To bylo divný,” okomentovala jsem černé stíny a pak se podívala na rudookého pořádně. Byla to docela horda svalů a prostě kus vlka, ne jak kost a kůže Stín a Tasa. A já. “No a teď vodpal, dík za úklid, zaplatí ti za to matka,” prskla jsem na vlka důležitě a rozešla se směrem k úkrytu.

// rozkvetlé louky

Jakože nevěděla jsem, že mě řeka zavede až zpátky domů. Tohle není můj domov, todle je prostě blbej les a idiotama uvnitř, zavrčela jsem si pod nos. Nicméně jsem cítila prázdnotu tam, kde mě všichni opustili a tak jsem se ze zvědavosti rozhodla vlézt do lesa. Bez pozvání, bez dovolení a sprostě dovnitř, jako kdyby mi to tu patřilo. Sem se tu narodila, tak mi to tu i patří, ne? zaškaredila jsem se na první buk po cestě.
Když jsem ale vzhlédla, nad lesem bylo černo. “Co to do prdele je?” nakrčila jsem čumák a jako tele čuměla nahoru a šla, dokud jsem se nestřetla s nějakým dalším vlkem.
“Co se tu votíráš jako by ti to tu patřilo, ty hejkale,” osočila jsem ho hned zvostra, když se z nebe snesly tři černé siluety. Vypadalo to jako vlci, trochu, ale byli divní a mě z nich bylo smutno. ”Boha jeho, nad váma by i slepej zaplakal,” ucedila jsem, ale vždypřítomná ostrost se mi vytratila z jazyka a nahradila jej kapka nervozity. Co to herdek je?

// po týdnech loudání se na severu kolem dlouhé řeky

Mířila jsem zpátky na jih. Ukázalo se, že sever a ostrov jsou sice docela přijatelná destinace mého vyhazovu z domova, ale v horách byla zima a na ostrově se udělalo nesnesitelné vedro, takže jsem zamírila zpátky na pevninu, abych se zchladila. Měla jsem kožich jako jednou přejetá, dvakrát vycpaná a v sušičce protočená vačice, takže jsem hledala zkrátka takové podmínky, které mi budou sedět.
Byla jsem na své vlastni dovolené už nějaký ten pátek a tak jsem nebyla úplně marná, ačkoliv samoučství nebylo to nejlepší pro mladou vlčí slečnu, jak by někdo řekl. Vyrostla ze mě… řekla bych čtyřnohá pohroma bez manýrů a špetkou respektu, ale taková jsem byla od narození.

// buk přes Mahtae jih

// Papouščí ostrov

Následovala čerňáka tmavým tunelem. V té tmě se mi skoro ztrácel. "Seš tak černej, že nejdeš ve tmě ani vidět," zamumlala jsem a byla ráda, když se objevilo světlo a Corvus i se svými beranidly vidět šel. "No, možná to v tý tmě bylo lepší," zamumlala jsem dostatečně nahlas, aby mne slyšel.
"Fajn," usoudila jsem, když nechtěl sdílet moje blechy. Šli jsme k řece a já znuděně začalakopat do kamínků kolem, zatímco on vykopával jakési chcíplotiny. Voněly nevábně, ale byla to ta nejlepší nevábná vůně, jakou jsem kdy cítila. "Co to je?" zeptala jsem se, ale spíše jen proto, abych udržela konverzaci než proto, že by mne zajímal původ mé večeře.
Ukousla jsem si jednoho a znechuceně se zašklebila. "Fuj, to je hnus," poznamenala jsem, ale stejně snědla ještě několik soust. Maso ptáků dodo bylo zvláštní tím, že bylo nechutné. Datovalo se to už od Dánů, kteří je lovili kdysi dávno. byla to rarita.
"Asi půjdu zaparkovat prdel k někomu, komu moje existence bude teda více než nepříjemná," usoudila jsem pak a vzhledem k tomu, že Corvovi jsem zas tak nevadila - dle toho, že se se mnou dokonce i podělil o jídlo - pochybovala jsem, že tu semnou bude chtít zůstat.