Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Waristood to měl sice vyřešené, ale já bych ve tmě tápala. Nejspíše by si mé oči na tmu po chvíli přivykly, ale docela ráda bych viděla zase ty ohnivé koule, které poletovaly kolem. Zaměřili jsme se ale na to, abychom probudili nějakou magii ve mně. Chci mít ohnivý koule. Ohnivý koule, ohnivý koule, zavřela jsem pevně oči a snažila se to manifestovat. Byla to nejvíc cool magie, jakou jsem zatím viděla. Bublinky od Wizku byly nudné a nic víc jsem zatím neviděla. Krom Warových koulí a ty byly mega super.
Měla jsem vylovené vzpomínky a čekala na další instrukce. Čekala jsem něco ve stylu 'a teď tou vzpomínkou zapal hen klacek' nebo něco podobného, ale Waristood se mě ptal jako nějaká babka věštitelka na to, jak ta vzpomínka jde cítit. "Huuh," vylezlo ze mě lehce znechuceně, ale hodně tiše. Chtěla jsem tohle podstoupit a ačkoliv mi ta metoda přišla maximálně tak k smíchu, Waristood byl jediný, kdo se vůbec odhodlal to se mnou řešit. Stín i matka se na tuhle část výchovy výslovně vybodli.
Hádka se Stínem je... Protivná. Matka... Nechci to už... Mhmmm... přemýšlela jsem, čelo svraštělé a uši stažené vzad.
"Jako... Jako že chci zmizet," řekla jsem nakonec. Chtěla jsem utéct od Stína a chtěla jsem utéct od matky. Zmizet jim z dosahu, z bolestných slov i akcí. Chtěla jsem, aby se oni vypařili a já taky. Vypařila daleko od nich.

Pozorně jsem poslouchala popis Thauma a v mé hlavě se rodil velký černý vlk s nepřiměřeným předkusem, který lehce šilhal. Nezdědila jsem po mámě přílišnou kreativitu a mé vnitřní oko postrádalo smysl pro realističnost, takže Thaum v mé hlavě momentálně žil pouze jako představa, karikatura. Pokývala jsem na srozuměnou. Pravděpodobně ho poznám, žádného celého černého vlka jsem ještě nepotkala, takže jsem neochybovala o jeho rozeznání v budoucnu.
Stáli jsme před jeskyní a padla otázka, zda by se v ní dalo bydlet. "Hmm," zabručela jsem a natáhla krk dopředu, ale o moc více jsem toho ze zející černé díry neviděla. "Vypadá to, že je tam docela tma," poznamenala jsem. Nebála jsem se tmy, ale mohli jsme nevědomky šlápnout do nějaké propasti a už se nevrátit.
Naštěstí jsme objevování přenechali na později a raději se zaměřili na můj magický neum. V očích mi blýskl zájem a moje uši daly Waristoodovi hned vědět, že ho poslouchám na sto deset procent. "Hmm," zabručela jsem. "Když mě Stín... Anebo když máma..." přemýšlela jsem. Co pro mě bylo horší? Být naháněna jako kořist a bát se o holý život? Nebo když jsme se se Stínem poštěkali a rozešli se ve zlém? "Okey, asi mám," řekla jsem, ale můj hlas nebyl pevný. Obě dvě vzpomínky jsem smíchala do jedné, ale to by vadit nemuselo, ne? Tehdy jsem byla rozlícená do nepříčetna a zároveň vyděšená až do morku kostí.

Waristood byl očividně plně přesvědčený, že jsem vlk. Prvně jsem si myslela, že je to jenom žert nebo škodolibé pošklebování, ale čím déle jsme s ním byla, tím víc vycházelo najevo, že je to jeho skálopevné přesvědčení. A proč by ne? Sice nemám pindíka, ale záleží na tom? Klidně si může myslet, že jsem kluk. Nechtěla bych být jeho vlčicí, pomyslela jsem si. I mně došlo, že by se mnou bylo zacházeno jinak a to jsem nechtěla. Takhle mi to vyhovovalo a tak jsem se rozhodla plně přijmout tuto novou falešnou identitu na sto procent.
"Nebyl," zavrtěla jsem hlavou. "Žádné vlčice jsme v rodině neměli, první co jsem potkal, byly Wizku a Agape," vysvětlila jsem jednoduše a bez obalu. Vyrůstala jsem jenom s Pinčuem a pak rodinou a tak nebylo o koho jevit zájem. Ani jsem se nemusela ptát, jaký je jeho typ, protože řeč na to přišla přirozeně. Svezli jsme se přes Wizku k tomu, co má rád Thaum. "Úplný opak jeho," poznamenala jsem trpce, ačkoliv jsem toho vlka neznala. Narozdíl ode mě ale tady nebyl, takže nebyl poslušný a dělal problémy tím, že nebyl ve smečce a někde se flákal. "Jak vypadá Thaum? Abych si ho nesplet," zeptala jsem se.
"Chci to zkusit!" vyhrkla jsem dřív, než vůbec dokončil svá slova. To, že se matka bála magií neznamenalo, že jsem se jich bála taky. Fascinovaly mě, ale sama jsem je neměla. Asi. Waristood ale tvrdil, že nějakou mám, tak jak to tedy bylo doopravdy?
Přikývla jsem a nechala vlka zmizet. Sama jsem se pak v tichu hor pustila do křoupání křehkých kostí, ohlodávání běháků a trhání všeho, co mi zůstalo.
Našpicovala jsem uši, když se ke mně skrze hory a údolí roznesla ozvěna mého nového jména. Znamená to taky něco? Něco jako Vlče? napadlo mě, když jsem se zvedala a po stopách vyrazila za Waristoodem. Našel nějaké vlčice pro mě? uvažovala jsem po cestě, zatímco jsem míjela milníky jeho pobytu zde. Všimla jsem si, že nad horami je duha a její konec míří tam, kam šly i Waristoodovy stopy. Nikdy jsem zkazky o konci duhy neslyšela, takže jsem její konec ani nehledala. Tudíž mě ani nemrzelo, když duha pak zmizela a já šla zase jen pod oblohou.
"Hmm, co je?" ozvala jsem se, jen co jsme byla na dohled. "Díra?" nadhodila jsem, když jsem došla až k němu - ušmudlaná od krve, peří a zbytků, ani jsem se neupravovala, než jsem vyrazila. Nebylo divu, že si myslel, že jsem zkrátka jenom nevycválaný Pepík.

"Okey, to zní dobře," souhlasila jsem. Mohla jsem si vybrat dvě hezké mladé vlčice dle svých vlastních standartů a preferencí. Netušila jsem, jak bych si je vybrala, ale mohla jsem. A dokonce dvě!
"Aby na to nechcípla," poznamenala jsem. Věděla jsem o sexu, dokonce jsem ho i viděla jako malá, ale nechápala jsem všechny části. Věděla jsem, že jsou zapotřebí dva vlci opačného pohlaví, že pak na sobě leží a válí se po sobě, nějak, pak vlčice zabřezne a porodí. Waristoodovy narážky jsem občas nechápala a přebírala je jinak, ale základ rozmnožování jsem měla v hlavě správně. Aspoň něco. "Wizku sis vybral ty?" zeptala jsem se ho potom.
Waristood tvrdil, že nějakou magii mám. Zamračila jsem se. "Vím, že vlčice ví o magiích prd," řekla jsem lehce vzdorovitě. Wizku nic neuměla, máma taky ne a já taky ne. Vlčice věděly prd, nemusel mě o tom přesvědčovat uprostřed jídla. Z ptáka ale už moc nezbývalo a vypadalo to, že se tak přesvědčování nevyhnu.

Uráželo by mě to, kdybych nebyla tak jednoduchá. Já se musela na ostrově živit mršinami, protože jsem neuměla lovit, ale tady mi bylo kázáno, jak je to jen pro starý báby. "My ale nechcem takový báby," řekla jsem jasně. Bylo mi jasné, že v téhle smečce mají být jen silní vlci a nějaké ty submisivní vlčice, aby se neřeklo. "Wizku už je ale docela stará babka," poznamenala jsem. Neměla jsem ji ráda a jakákoliv příležitost k hanění jejího jména mi byla dobrá.
"To by sedělo," prskla jsem napůl smíchy a napůl škaredě, dávala jsem mu zapravdu. Wizku kouzlila jako děcko a matka to neuměla. A Agape neuměla taky nic. Byly to nuly.
"Hahá!" zaradovala jsem se a dala se do ptáka, když jsem dostala povolení. Mezitím mi bylo vysvětlováno, jak je Waristood skvělý a celé jsem mu to žrala. Fakt byl hustej. Nebyl jak Stín a ani jako ostatní vlci, které jsem potkala. Chtěl se se mnou bavit a říkal mi zajímavé věci. A neodcházel, teda alespoň ne teď. A beztak, kdyby zase šel, budu moci jít hned za ním.
"Ne, vyplivla jsem kus kosti. "Matka říkala, že žádnou nemám a mít nebudu," dodala jsem a pokračovala v jídle, se kterým jsem se nepárala. Byla jsem od peří i krve a bylo mi to šumafuk.

Pobavila jsem ho. Samotné mi to směšné nepřišlo, ale i přesto se mi na mordě objevil veselý škleb. Už se nezlobil, což bylo dobře. "Joo, mršiny žerou jen slabý vlčice!" přisadila jsem si. Nebylo pro mě zas tak těžké předstírat, že jsem někdo jiný. Že nejsem vlčice, že nejsem slabá a nechtěná.
"Neumím, matka je nesnášela," řekla jsem bez obalu. Matka magie nenáviděla, říkala, že mě magiči zkusí zabít a místo toho to byl právě magič, kdo se mě ujal a trávil se mnou čas i když jsem byla takové vemeno. "A Stín prostě nečaroval," dodala jsem. Následovala jsem ale Waristooda po sněhu a skoro si ani nevšimla bělokurů, kteří se na hranicích se sněhem a horskou skálou procházeli. Ozobávali to něco málo, co hora nabízela.
"Hmmm," zabručela jsem, aby věděl, že poslouchám a pak s úžasem sledovala, jak vedle něj vznikla ohnivá koule, vystřelila na ptáka, zapálila ho a donutila klesnout k zemi. Ne tedy, že by bělokurové uměli moc lítat, ale i tak to bylo hodně, hodně "Hustý!" Zalapala jsem po dechu a rozběhla se k mrtvému ptáku, který čoudil ze sněhu. Ostatní bělokurové při pohledu na svého vznětlivého přítelíčka vzali nohy na ramena a rozběhli se pryč. "Zapálil bys tak i vlka?" zeptala jsem se okamžitě, zatímco jsem pohledem skenovala ohořelého ptáka.

// Sněžné hory

Stoupali jsme vzhůru. Sníh se objevil velmi brzy a od pohledu mi bylo jasné, že tady musí být pořád. Už jsem cítila únavu a Waristood šel pořád dál a dál. Nevím, co mě hřálo v tomto prostředí, ale nemrzla jsem. Kdyby ano, hned bych to otočila a šla dolů.
"Aby mi utek jak ta srna?" procedila jsem mezi zuby. "Nemůžeme najít nějakou zdechlinu?" navrhla jsem místo toho protáhlým hlasem. Lov mi nešel. Chvástala jsem se, jak jsem v tom dobrá, ale skutek doslova utek. Uměla jsem dělat problémy, to mi šlo, ale ulovit něco sama? Prosím vás, zvládla jsem chytit pár ryb, ale tady to na rybaření moc nevypadalo.
"Jak se loví ptáci? Neumím lítat," zeptala jsem se. Trochu jsem pookřála po té nabídce, protože mě to zaujalo.

// aina

Hory jsem... Nikdy nenavštívila. Už jenom pohled na ně pro mě byl odstrašující a nový. Kdysi jsem šla kolem hor na západě a rozhodla se, že chladno hor není pro mě a teď sem se dobrovolně vlekla za Waristoodem do dalších hor. Nezbývalo mi nic jiného, než přidat do tempa a jít mu hned za ocasem.
Bylo chladněji, ale kupodivu mi to nebylo nepříjemné. Jako kdyby moje věčně rozpálené tělo konečně našlo stabilitu. Přecijen moje kořen byly severské, ačkoliv mi to nikdy nikdo neřekl. Narodila jsem se na jihu Gallirei, ale to hrálo menší roli. Možná, kdybych byla čtvrtá generace, tak už to půjde znát více.
"Hory jsou pro mě něco úplně nového," řekla jsem a zastavila se na menší plošině s výhledem. Šlo vidět široko daleko, což se mi líbilo. A to jsme ani nebyli úplně nahoře na hoře. Waristood ale mířil na jakýsi špičák, nebo stoličku.
"Vypadá to osamoceně," poznamenala jsem.

// Zubatá

// Mechtaje na sever

Byli jsme tak daleko na severu, že jsem se začínala bát toho, kam až půjdeme. Hovno! Nebojím se! usadila jsem se. Ale čím dál půjdem, tím dál budem vod Tasy a Stíny... Ale to je fuk! Čím dál tím líp! zpřetrhat pouta prostě bylo příliš těžké i přesto, že jsem je oba nesnášela.
Zabručela jsem, když mě Waristood upozornil, že je tady řeka nebezpečná. Smrděla a štípala do nosu a byla trochu divoká, ale nepřipadala mi nebezpečná. "Blbá voda," pomyslela jsem si a opatrně kladla nohu před nohu. Waristood už ale na mě asi nebyl tak nasraný jako v lese a i já jsem trochu ochladla. Snažila jsem se zrychlit a dohnat ho, ale moje fyzička podnapilého komára o půstu mi to moc nedovolovala.

// Sněžné hory

// buk

Jako stín jsem se plížila po stopách Waristooda. Pořád jsem na něj byla nakrklá, že na mě tak řval, když jsem za to nemohla. Ještě víc než to mě ale štvalo, že mě chtěl opustit. Teď mě přijal do smečky, do pomyslné "rodiny", ale hned po prvním zklamání se sbalil a odešel. Nesla jsem to více než těžce a protože jsem nevěděla, jak se s tím vypořádat, rozhodla jsem se být jak hovno na botě a prostě ho pronásledovat.
Mířil kolem řeky na sever a míjel les za lesem. Neznala jsem to tady a tak jsem zrychlila, abych ho měla na dohled. Už jsem se nesnažila ani skrývat, prostě jsem šla jenom za ním. Kdyby se otočil, viděl by moji ušatou hlavou vyčnívat zpoza vysoké trávy.

// Aina

Waristood se blížil. Jeho těžký krok, přimhouřené rudé oči a zavalitá postava vypadala ve stínu rodných buků více než děsivě. Nebála jsem se ale, tohle byl můj domov, můj život a já se nebála. Strach neměl v mém světě místo.
Škubla jsem sebou, když začal řvát. Stáhla jsem uši a na moment jsem pocítila něco, na co jsem se snažila dlouho zapomenout. Strach byl smrt. Zatnula jsem zuby a ucítila, jak oheň v mém nitru začal žhnout. Chtěla jsem na něj začít křičet zpátky, ale nezvýšila jsem hlas tolik, co on. "No tak se to posralo no," procedila jsem skrze zuby. On řval a já bublala. "Ne vždycky všechno vyjde tak, jak by si jeden přál," zavrčela jsem na něj ještě. Poslouchala jsem ho, ale prostě se mi to nepovedlo.
Zůstala jsem stát na místě, když řekl, že se jde podívat po lepším místě pro život. Jako kdyby existovalo nějaké dobré místo pro život. Byla prostě jenom místa a život si našel cestu. Stiskla jsem zuby a zůstala stát, nechala ho tak. Opouštěl mě, nechtěl mě s sebou. Lepší místo na život bez Vlčete, bez Ćháva. Zaskřípala jsem zuby a až po nějaké době Waristooda následovala. Už mi dávno zmizel z dohledu, ale šla jsem po jeho stopě. Když jsem našla na hranicích lesa vypálenou půdu, věděla jsem, že les opustil tímto směrem.

// Mahtaë sever

A jak celé tohle fiasko dopadlo? Nahánět srnu v dešti po kluzkém povrchu bylo složitým úkolem a pro někoho, kdo se v lovu na vysokou vdělával jen na jednom příkladu nemožným ke splnění. Takže mi po chvíli srna utekla a já to narvala do stromu ramenem. Otočilo mě to ve směru a jen jsem viděla Waristooda, jak běží za mnou.
"Do prdele!" zanadávala jsem, když jsem se sbírala do sedu a bylo jasné, že srna už nadobro utekla. Tohle se nemělo stát, však nebylo tak těžké ulovit srnku! Proč mi tahle utekla? Proč se prostě nenechala chytit?
Zlostně jsem dupla nohou do země a postavila se. Rameno mě bolelo, ale jinak mi nic nebylo. Zatím. Blížil se Waristood a ten mi určitě rozbije držku za to, jak jsem to zpackala. "Ta srnka měla rychlejší nohy!" postěžovala jsem si dřív, než stihl cokoliv říct. Rozhodně to nebyla moje vina, že nám utekla večeře.

Ćhavo na lov půjde a myslím ze velkou smečku bychom zvládli, ale prvně by to chtělo víc členů, hlavně vlků, ať máme víc ochránců co můžou znackovat :D

Mířili jsme nahoru do lesa k srnkám. Waristood nijak neodporoval a šel za mnou, ačkoliv jsem si jeho přítomnost moc neuvědomovala. Začala jsem ho vnímat až poté, co jsem v dáli srnky zmerčila a ptala se na rozkazy. I předtím jsem musela Stína poslouchat a nerozhodovat se úplně sama, takže tohle nebylo pro mě tak těžké. Jen jsem prostě všechny Stínovy povinnosti a to, jak se k němu měla Vlče chovat přehodila na Waristooda a to, jak se měl chovat Ćhávo.
Stačilo mi jen vypuštění z řetězu a jako střela se se přikrčená rozběhla skrze les. Nebyla jsem nejtižší, ale byla jsem malá, hubená a tmavě, dobře schovávaná ve stínech. I přesto mě srnky zaznamenaly, přecijen jsem na nějaké plížení úplně kašlala. Vběhla jsem mezi ně v momentě, kdy se rozbíhaly k útěku lesem. Vybrala jsem si tu nejblíže u sebe, aniž bych moc řešila, že je ta srnka docela velká, zdravá a plná života.
Rafala jsem jí po kotnících a hnala ji lesem... Úplně jiným směrem, než byl Waristood. Už jsem ho totiž vytěsnila a teď jsem se snažila srně jenom zakousnout do noh.

"Hmmm, třeba!" štěkla jsem a zacvakala zuby. Touha kousat byla čím dál tím horší. Úplně jsem se klepala k tomu, abych s edo něčeho zakousla a Waristood mě jen díky svým slovům zastavil od toho, abych si z něj udělala kousátko. Naklonila jsem se kupředu, aby se moje těžiště posunulo a nohy se automaticky daly do pohybu. "Žijou tady srnky. Tady, nahoře!" řekla jsem krátce a vyrazila rychlým krokem, jako kdyby se mi úpěnlivě chtělo na záchod, nahoru do kopce.
Cítila jsem je už z dálky, ale nemohla jsem si pomoct a počkat. Šla jsem jejich směrem jako očarovaná, viděla jejich tenké nohy a představovala si je ve své tlamě, jak je rozkousávám vejpůl. "Hhhhmmm," vylezlo ze mě jenom mručivě, když ji ukápla slina na zem.
Ač jsem to odmítala, geny zkrátka dělaly své. Matka se na mě podepsala více způsoby.
"Chytám? Honím?" zeptala jsem se Waristooda netrpělivě.