Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ŘÍJEN 7

Když jsem odcházela, vrtalo mi to trochu hlavou. Stín si na mě zvykl a jak jsem mu já sama řekla: vlk si může zvyknout na počasí, na bolest v kloubech nebo na to, že mě svědí za uchem, protože tam mám blechu. Zvyknout si ale na někoho? Bylo to podivné a nedokázala jsem si samu sebe představit v jeho pozici. Já si na nic ještě nezvykala a už vůbec ne na nikoho. Narodila jsem se a Stín, Tasa, pan Brouček a dokonce i Pinču už tam prostě byli. To oni si museli zvyknout na mě a ne já na ně. Oni byli součástí světa, do kterého jsem otevřela oči a který jsem se s nimi rozhodla inhabitovat. Zatím jsme ten svět teda neměla moc velký, omezoval se jen na Bukový les, Kamennou pláž a na tuhle Lachtaní pláž. Jo a ještě jsem znala Díru.

ŘÍJEN 6

To si nezasloužil, ale pochybuju, že to tak cítil, vždyť ho tak ani nemohlo bolet, když je to tak tlusté prase. No, nečekala jsem, že se tak rychle po mně ožene a požene mě přes pláž několik hodných metrů. Rozhodně to nebyl nejlepší odchod, nejdůstojnější, ale na tom mi nezáleželo. Já nebyla důstojná, já si nezakládala na tom, jak vypadám, jak se chovám a jak na ostatní působím. Byla jsem, jsem a budu jen vyvrhel, kterého nikdo nechtěl a o kterého nikdo nestojí. Jenže pak řekl, že si na mě zvykl, skoro jsem se pozvracela, když jsem si to pomyslela. To bylo od Stína opravdu obdivuhodné gesto, snad první projevení náklonnosti, které jsem od něj viděla a slyšela. Škoda, že jsme ani jeden nebyli emočně vyspělí a neuměli se k tomu postavit.

ŘÍJEN 5

Jenže kdo jsem byla já, abych se uměla vypořádávat s podivnými pocity v hrudníku? Víte, kdo je moje máma? Tasa. TASA. Vlčice, která smrdí jako losí lejno na přímém slunci, z tlamy ji při pohledu na zdechlinu teče vodopád vazkých slin a oči má jako brouk se špendlíkovitýma zorničkama. A to mluvím jenom o jejím vzhledu. Zkusili jste s ní mluvit? Sami si to zkuste a potom se na mě podívejte a řekněte mi, že se chovám nerozumně. Dle mého jsem jednala nejlépe, jak to jen šlo. Kdyby se jenom tak Stín a Tasa chovali normálně, hned by se mi v tom jejich zapadákově žilo lépe, jenže né. Zatímco jsem odcházela z pláže, musela jsem ty svoje divné pocity nějak vyřešit a tak jsem kopla do nejbližšího nevinného tvora, který byl po ruce. Chudák lachtan.

ŘÍJEN 4

A bylo to tady. Byla jsem svobodná. Nebo svobodná... Nikdy jsem se necítila jako kanárek v kleci, ačkoliv celý můj první rok života - až doteď! - jsem trávila s mámou, Stínem nebo Kašparem. De facto jsem mohla kdykoliv odejít. Jo, ještě jsem trávila čas s panem Broučkem. Teď jsem ale byla na vlastní pěst a mohla jsem si jít, kam se mi zachtělo. A z Lachtaní pláže jsem si to zamířila prostě úplně někam do Říma, co nejdál od Bukového lesa. Čekal mě teď celý svět a mohla jsem si konečně dělat, co se mi zachtělo. Mohla jsem běhat po lesech, mohla jsem plavat v řekách, mohla jsem zabíjet všechny srnky, které mi přijdou na oko. Už jsem na ně uměla jeden trik a víc jsem toho umět přece nepotřebovala. V hrudníku jsem měla jen podivný pocit, když jsem Stína opouštěla.

Stínovo souhlasné zahmkání bylo jen sladkou tečkou na mém dopisu na rozloučenou. Doma o mě nikdo nestál. Máma se mě snažila příležitostně zprovodit ze světa a on mě měl u čokoládového věnečku. Pinčua jsem neviděla už ani nepamatuju a Kašparovi jsem byla ukradená stejně jeko loňský sníh. Domov, jak to Stín nazval, byl jen místem, kde jsme vyrůstala. Byl to jen les, který stál za velké kulové.
Pak ale řekl, že si na mě zvykl. Nahlas jsem si odfrkla, pohrdavě a nevěřícně. "Zvykl? To je od tebe skoro až neuvěřitelné gesto náklonnosti. Zvykat si můžeš na stáří v kloubech, na blechy v kožichu. Ah, já vlastně nejsem zas tak jiná," uštěpačnost na sebe nenechala dlouho čekat. Copak jsem měla dělat s takovým projevem minimální náklonnosti? Neuměla jsem ho zpracovat, ocenit a už vůbec na něj adekvátně reagovat.
Nedalo se říct, že by mezi námi přeskočila zrovna jiskra, ale hromy zazněly jak z mojí tak Stínovy tlamy. Ostrá slova na sebe dlouho nenechala čekat. Zapitvořila jsem se na Stína, když mi vyhrožoval. "Fajn! Jdu!" zakončila jsem to a jak se on rozešel nasraně pryč, udělala jsem to samé, jen na druhou stranu. Nezapomněla jsem při tom kopnout co nejsilněji do nejbližšího lachtana, což vyústilo potom v můj překotný úprk o pár metrů dál, protože jsem zvíře solidně nakrkla a to mne pronásledovalo hodný kus po pláži.

// bai aj gon

ŘÍJEN 3

Lachtani jsou podivná zvířata. Jsou to psovité šelmy, které se rozhodly, že být terestrickým tvorem a mým čtyři funkční končetiny je pod jejich úroveň a devolvovat zpátky do moře je to nejlepší řešení. Lachtani jsou velmi podobní tuleňům, ale jsou mezi nimi zásadní rozdíly. Tak kupříkladu tuleni nemají uši, ale lachtani je mají. A stejně tak je to i s ocáskem! Tuleni jsou navíc takoví víc roztomilí a víc se kutálí a sunou jako píďalka na souši, což je další stupeň snahy evolvovat zpátky do rybí, absolutně akvatické formy. Lachtani jsou na tom lépe, dokáží se pohybovat i po zadních nohách, které jsou už přeměněné v ploutve, ale stále jsou užitečné i na souši. Dalším rozdílem je, že lachtani umí na nose balancovat míče.

ŘÍJEN 2

Zmizel jako pára nad hrncem a ani neřekl bů. Byl to pitomec, pitomý klysák. Chtěla jsem vidět další vlky a chtěla jsem poprvé zabít svého prvního magiče, abych matce ukázala, že to není tak těžké a že se mi nemá co posmívat a pořád mě buzerovat, že jsem malé děcko. Hodlala jsem někoho zabít a pak mu vyrvat zuby a udělat si z nich naušnice, aby všichni věděli, jaká jsem hustá a drsná holka.
Máma měla kolem krku jakousi nohu a Stín tam měl zas lebku na provázku. Takové ozdoby se mi docela líbily a hodily se k nám. Byli jsme zabijáci vlků a nosili jsme části svých zabitých. To ale znamenalo, že Stín zabil jen nějakého ptáka. Možná ten krkavec, co létal kolem něj, byl jeho další oběť?

ŘÍJEN 1

Byli jsme se Stínem na kamenité pláži u moře. Byla jsem vděčná za to, že můžu být pryč z našeho zatuchlého domova a dál od své matky megery, ale i přítomnost Stína mě začínala čím dál tím víc štvát. Byl to zapšklý protivný páprda, který neměl smysl pro humor a já jsem mu byla stejně u řiti jako kamení kolem něj. Stín si chtěl žít v tom svém zapadákově a nebýt nikým rušen, jenže to mě BRUTÁLNĚ nebavilo. Chtěla jsem odejít. Nedalo se tady mluvit o nějakém útěku z domova, protože mě doma nikdo nedržel. Chtěla jsem vidět i jiná místa, ačkoliv krajinný ráz mne zas tolik nezajímal. Co mě doopravdy zajímalo byli jiní vlci. Měla jsem takovou radost, když se k nám přidal Pinču, jenže ten lotr se už pak rozhodl neukázat.

Stín byl tedy výhradně masožravec. Dle toho, jak vypadal, i přesto, že byl alfa, bych ho soudila ale spíše na mrchožrouta nebo myrmekofága. Dokázala jsem si ho živě představit, jak jazykem olizuje hlínu kolem mravenišť a polyká jednoho brabence za druhým. Vyžadovalo to minimum námahy a udržovalo by ho to jakš takš při životě nebo jak tenhle svůj fyzický stav, či to, co z něj zbylo, nazýval.
Konečně souhlasil, že už jsem dospělá. "Ještě aby, stejně jsem ti úplně u prdele," pronesla jsem klidně a věcně, bez jediné výčitky. Věděla jsem, na čem doma stojím. Nikdy jsem nebyla chtěná a to, že jsem byla naživu a oni se o mě jakš takš starali bylo jen dílem mé snahy jim znepříjemňovat život svou existencí.
Když mě poučoval o mé mámě, jen jsem protočila panenky a přestala poslouchat. Místo toho jsem drbala do těch divných vodních vlků a uhýbala před jejich protivnými plácanci a zuby. Docela obratně, nutno poznamenat.
"Jo, za prahem žádní nejsou, ale před ním stojí jako dementi aspoň tři," zaprskala jsem. Nebavilo mě žít na konci světa, kde nikdo a nic není. Můj plán vzít roha se stával čím dál tím reálnějším.
Začala jsem si z něj utahovat, ale to se mu nelíbilo. mě bavilo, že jsem se mu dostala na kobylku. Jeho zubům jsem ale nestihla uhnout, takže mě cvakl do stehna. Stáhla jsem nohu se zakňučením a vykopla, abych ho kopla do obličeje. "Se tě to dotklo nebo co, ty citlivko? Dbáš na svou figuru? Nebo se bojíš, že tě Tasa fakt sežere? Bůhů," zaškaredila jsem se na něj.

"To tady rostou zakleté jabloně?" zeptala jsem se lehce nechápavě. Netušila jsem, co je jabloň a aby byla zakletá... Představila jsem si ji jako strom na které rostou smrduté ryby. Takový strom bych taky jíst nechtěla a nedivila bych se, kdyby mi po jeho snězení vyrostly parohy.
"Nananan, já už jsem dospělá," odmlouvala jsem a protočila očima. "Můžu odejít klidně teď hned," odfrkla jsem si. Mohla jsem dělat, co se mi zachtělo a nikdo mě nemohl zastavit. Už jsem byla jednou sama a zvládla jsem to, co mi bránilo to udělat znovu?
"Hmm," zabručela jsem, protože jsem na mámu nechtěla úplně nakládat. "Pořád mě peskuje, je hrozná," nedalo mi nakonec, protože do mě už dávno vrazily hormony a já byla puberťák snad už od druhého dne narození. "Nedělej tohle, nedělej tamto, nu-uh!" rozdurdila jsem se a vrazila do jednoho lachtana schválně tak silně, až se celý roztřásl. Prudce po mně vystartoval a kdybych neucukla dozadu a nezakopla o jiného lachtana, kousnul by mě do nosu. Takhle jsem se překulila přes dalšího a zastavila se o kámen. Tenhle lachtan jen zahučel a začal se sunout pryč.
"Aha, no tak to je skvělý," odfrkla jsem si. Žila jsem na konci světa, kde nikdo nebyl. Jak jsem si potom měla najít zábavu? Tohle bylo strašné, strašný život!
Stín usoudil, že lachtani vypadají líně a tupě. Zachechtala jsem se jako správný degenerát. "Chrocht, jako ty," zachrochtala jsem smíchy a pokračovala k moři. Bylo to velké jezero, ale bylo slané, což mi došlo hned, jen co jsem si olízla čumák, když mě pocákalo pár kapek z probíhajícího lachtana. Obličej se mi zkřivil znechucením. "Bys furt jenom žral, budeš tlustej a pak tě sežere Tasa," říct jí jménem mělo podivně příjemný dozvuk. Přejel mi při tom jakoby mráz po zádech a spokojeně jsem se zatetelila. Byla jsem rozhodnutá, uteču z domova a půjdu do světa.

// Márylouka

Stín nebyl teda moc sdílný a vypadalo to, že dál se tomu tématu věnovat nebudeme, ale to nevadilo, protože dle mého jsem toho věděla až až. Už jen stačilo si to ověřit v praxi, což by nemělo být tak těžké.
Popisoval mi, že Styx vypadala předtím úplně jinak. "Třeba něco chytla. Nějaké magické blechy nebo tak něco," navrhla jsem. Bylo to divné a odporné, jak by řekla máma. Taková hnusná magická nákaza, která přemění vlka úplně k nepoznání. Teď už opravdu měla od vlka tak daleko, jak jen to šlo. Stačilo, aby se obrátila na cestu veganství a bylo hotovo.
Nijak víc mou jizvu nekomentoval, takže jsem to taky neřešila. Mohla jsem si myslet, že je to nějaký škaredý znak nebo naopak znak odvahy, ale dle jeho reakce to bylo tak obyčejné a nudné, že jsem se nad tím už dál nepozastavovala. Jen další jizva, ještě jich bude spousta - soudě dle počtu jizev jen na máminých tlapách.
Moc se mi nelíbilo, co říkal. Znamenalo to, že to monstrum byla máma a co hůř, že tohle nebylo poprvé, co se to stalo. "No tak to je pěkný voser. Teď si budu kolem ní muset dávat pozor celý život, kdyby jí přeplo," zafrkala jsem. "Co proti mě má? Sama si mě vzala, tak proč po mně šla? Měla mě nechat tam, kde mě našla," zafrkala jsem. Vlčata přece byla něčím, co vlk někde najde a vezme si to, ne? Tak jako se vším.
"Aha," kaktus tedy nebyl úplně normální, ale to asi ani ta pláž, kde jsme byli teď. Za ní bylo obrovské pole vody, která se táhla až tam, kam jsem dohlédla. Před mořem byla pláž s jemným pískem a skalisky a tvory, co připomínaly obroušené kamení. Jejich kožichy se jemně leskly při západu slunce. Rozešla jsem se neohroženě mezi ně, puch ryb a moře mě dráždil v nose. "Je divný, že tady nežije skoro nikdo jiný než my," poznamenala jsem. Z mého života jsem toho neviděla moc a znala jsem jen čtyři vlky. Máma zabila nějakého vlka, kterého jsem ani nestihla potkat. V mé hlavě jsme žili na samotě, někde daleko od všech ostatních.
Packou jsem drbla do jednoho z těch živočichů. Obrátil na mě svou dlouhou psí hlavu s maličkatýma ouškama. "Vypadají jako vlci. Ale jako vodní vlci," usoudila jsem, když jsem si ho tak prohlížela. Lachtan zase stáhl hlavu a ignoroval mě.

// Rozdrásané údolí

"Aha," zahučela jsem. Kousnout je do krku tedy byla lepší volba. "Tak jako tu srnku?" zeptala jsem se, abych si to mělo s čím spojit. Je to určitě stejné jako lovit srnku. No a co, že umí čarovat, já zase umím skákat a kousat do obličeje, to neumí jen tak někdo, pomyslela jsem si nabubřele.
Ke Styx jsme měli podobný vztah a na její chování a vzezření i podobný názor. Sbližovalo nás to? Nenávist k jedné osobě. "Nechápu, jak to může být mámy ségra. Vypadá úplně jinak. Vůbec ne jako vlk," zopakovala jsem Stínova slova. Měl totiž pravdu. Styx už vlkem nebyla, byla to zrůda. A pak zrůdička, když se zmenšila.
"Jo. Hrála jsem si s mámou a pak se přeměnila na příšeru a chtěla mě sníst," zahučela jsem. Nebylo potřeba to tajit. "Proč si myslíš, že vypadám takhle?" zamračila jsem se na něj a vytáhla k němu zjizvenou hlavu. Cítila jsem ty jizvy pořád, ikdyž se krev už dávno oddrolila. Věděla jsem, že tam jsou a nemohla jsem je neporovnávat s jizvami, které měl Stín nebo máma na svém těle. Naštěstí jsem je nebrala jako zohyzdění mé krásné fasády, protože jsem si o sobě rozhodně nemyslela, že jsem krásná.
A pak jsem to málem narvala do obrovské pichlavé kytky a Stín taky. S nadáváním jsem zabrzdila a pak zatočila a šla za Stínem. "Co to bylo?" ozvala jsem se konečně, když jsem ho dohnala.

// Tulení pláž

// Tětivový potok

Začalo se stmívat a o to méně s emi zde chtělo zůstávat. Tohle místo nebylo pro mne nejpříjemnější a to hlavně kvůli vzpomínkám na příšeru, která tady posedla mámu a pak mě chtěla zabít. "To je protivné," usoudila jsem, protože jak měl potom jeden vědět, jestli stojí proti budižkničemovi nebo nějakému mistru elementálu? "Třeba by stačilo se jich zeptat, haha. Dělat jakože jsme kamarádi a pak ho kousnout do nohy, až se otočí!" navrhla jsem strategii, která postrádala pár důležitých bodů, ale já se pořádně s magiči ještě nervala, takže jsem o něčem takovém neměla ani ponětí.
"Jo, a jak se pak ještě zmenšila! Byla skoro menší jak já! A šerednější, hnusná klysa!" zachechtala jsem se, ale můj smích se potom začal ozývat nervózními tóny, když jsme se procházeli právě kolem potoka a míst, kde se to stalo. Rozhodla jsem proto vzít čáru a vypálila jsem na sever mimo tohle místo. Stín mi byl ale hned v patách.
"Hnusný prostě. Vlci se tu mění na příšery," řekla jsem a s těžce skrývanými obavami na Stína pohlédla. Připadal mi ještě normální, ale na jak dlouho?

// Márylouka

Konečně! v duchu jsem zavýskala a zároveň frustrovaně zachrchlala. Už jsem ani netušila, proč jsem chtěla něco vědět nebo o čem to mělo být, ale doufala jsem, že si vzpomenu. Stín se projednou ukázal jako ten víc cool rodič, ačkoliv jsem ho za rodiče ani moc nepovažovala a rozhodl se, že nebudeme chodit za mámou a prostě půjdeme bez ní. "Ha!" nadšeně jsem zahučela a skočila ke Stínovi a šla vedle něj, ale s rozestupem. nechtěla jsem se na něj tlačit a být u něj blízko, přišlo mi to divný, zvlášť po tom, co jsem viděla dělat ty dva v úkrytu. Byli na sebe nalepení jako mouchy na hovně a vypadali hrozně.
"Ughh, fajn," zahučela jsem nespokojeně, ale jestli to byla jediná podmínka k tomu, abych mohla po druhé opustit les, včerty. Byla jsem ráda, že můžu zase odsud pryč a poznat kousek jiného světa. To, kam jsme šly s mámou předtím se mi moc nelíbilo, bylo tam jen kamení a malý potůček a nic víc. A taky tam byla příšera. Loupla jsem po Stínovi očkem, jestli se náhodou taky po opuštění lesa nezmění na příšeru.
"Jakože nás musí být víc? Na jednoho blbého magiče? To je otrava," zabručela jsem. "Ale ta Styx říkala, že jsem taky magič," vzpomněla jsem si. "Nejsem nemagič jako vy? Taky mě máma zabije, až vyrostu?" ptala jsem se. Už mi sice říkali, že magii v sobě můžu mít ale nemusím ji používat, ale kdo ví, kde byla pravda. Radši jsem se ptala zas.
Vyšli jsme z lesa na kamennitou, rozdrásanou planinu. Podvědomě jsem se přikrčila a srst se mi zježila. Někde tady žila ta příšera. "Pojďme jinam, tady je to hnusný," řekl jsem Stínovi a zvolila náhodný směr pryč z planiny.

// rozdrásané údolí

Stín souhlasil, že lov ryb je děsná nuda. Lov srnek byl lepší než tohle mrskání se v potoce, který studil. "Stejně je to otrava. Už to dělat nebudu," rozhodla jsem se a v duchu k tomu přířadila i čas: Nikdy.
Když jsem se začala vztekat, máma po mně hodila jednu malou rybu a najednou jsem měla hned ryby tři a z toho jsem ani jednu sama neulovila. Jedna chcípla, druhou chytil Stín a dal mi ji a třetí po mně hodila máma. "Jo," zahučela jsem, když Stín řekl, že se na to mám vykašlat. "Tse. já si ulovím srnku nebo toho magiče, když mi konečně řeknete jak," řekla jsem a jednu rybu dojedla. Zbyla mi ta chcíplá a jedna od jednoho z rodičů.
"Už mi to teda řekneš?" začala jsem do Stína jet, jen co máma vzala roha. Nechtělo se mi čekat, až dojdeme za mámou. A teď jsem měla Stína jen pro sebe. "A půjdeme ven?" zeptala jsem se znova.