Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Západní úkryt

Vylezla jsem ze tmy do světa a přimhouřila jsem blbě oči do světa kolem. Byla jsem na pláži, ale tahle byla písčitá. Naštěstí pro mě ale tady nebyli žádní lachtani, do kterých bych mohla kopat. Rozešla jsem se po pláži, když jsem uslyšela křik. Vlci? překvapeně mi hlava vystřelila tím směrem a moje tělo se rozběhlo po zvuku téměř instinktivně. Byla jsem sama už tak dlouho, že jsem vítala jakoukoliv společnost. A tahle vypadala, že se baví. Pod palmami, hodně divnými stromy, byly dvě vlčice a koukaly na barevné ptáky a rochnily se v moři. Jsou to cizinky, zamračila jsem se a moje výchova mne nakopla do zadnice, takže jsem zpomalila z klusu do opatrné chůze. neznala jsem je a co když to byli ti magičové, o kterých máma pořád tak mluvila. Byla jsem tu jako pěst na oko, takže jsem nepochybovala, že si mne vlčice dříve či později všimnou. "Hej! Hej vy dvě!" zahulákala jsem na ně teda dřív, abych měla moment překvapení na své straně. "Umíte to, no, čarovat?" zeptala jsem se jim obezřetně a zvedla odhodlaně ocas k nebi. Nebála jsem se, ani trošku a rozhodně jsme nevypadala jako dítě ztracené na náměstí. Trochu hůře živené, opelichané dítě s jizvami na obličeji.

// Dlouhá řeka

Napitá jsem tedy už byla jako klíště opadnuté z obličeje srnky a teď jsem se valila k prvnímu úkrytu, který jsem našla. A k mému štěstí jsem našla skálu s dírou, takže jsem nemusela spát někde v křoví nebo pod stromem jako úplný vagabund. Vešla jsem dovnitř a schoulila se u jedné ze stěn, aby se mi dobře spalo a nikdo mě nerušil. Zavřela jsem oči a okamžitě usnula. Nic se mi nezdálo a jestli jo, tak jsem si to poprobuzení nepamatovala. Když jsem se probudila, všimla jsem si, že jeskyně vede pořád dál a je z ní dlouhý tunel. Že by byli všichni vlci na druhé straně? napadlo mě, když jsem jím procházela dál.

// Papouščí ostrov

// Ragar

Hory byly hodně dlouhé, cesta kolem nich mi trvala vážně dlouho. Už jsem se začínala opravdu cítit unavená a hlavně jsem měla zase žízeň, takže jsem hledala vodu, která by tentokrát nesmrděla. nehodlala jsem zase podstupovat bolest bříška a následně řešení tohoto problému. Sníh jsem ale sníst nemohla, protože byl až vysoko v horách a já byla moc líná na to jít nahoru. Byla jsem ráda, když jsem natrefila na další řeku. Provedla jsem čmuchací test a byla ráda, že tahle řeka vůbec nesmrděla. Sklonila jsem se a hltavě se napila, dokud se mi nezakulatilo břicho od toho, kolik vody jsem spolykala.

// Západní úkryt

// Sviští hůrky

Jestli jsem si myslela, že vylézt na sopku byl úkol nad moje síly, tak čím blíž jsem byla těmhle horám, tím víc jsem si uvědomovala jak malá a slabá jsem. Nejsem slabá, kdybych chtěla, tak tam vylezu, opravila jsem se. Neviděla jsem ale jediný důvod proč se snažit tyhle hory zdolat. Na jejich vrcholcích byl sníh a zima z nich přímo čišela. Oproti sopce tohle byl chladný a ledový zub, který by mě ohlodal na kost, kdybych se doopravdy rozhodla jít do nich a lézt nahoru. Stačilo mi vidět úhel, po kterém bych lezla abych si to rozmyslela a šla prostě pryč. Pitomé hory, byly úplně všude.

// Dlouhá řeka

// Sopka

Po mém hození bobku v sopce jsem se cítila o dost lépe, zvláště když jsem pak ještě hodila grcku kousek od místa dění. Potom se mi ale už mnohem lépe. Už jsem docela daleko, pomyslela jsem si a zastavila se, abych se podívala, jestli uvidím Buk. Nevěděla jsem ale, kam se přesně dívat. Viděla jsem sopku a řeku a pak tu pláň, ale neviděla jsem ty hory, přes které jsem předtím šla. viděla jsem jenom lesy. Zamračila jsem se a pokračovala dál v chůzi, protože ačkoliv jsem očividně byla už hodně daleko od Buku, stále jsem nepotkala ani živáčka. To všichni umřeli?

// Ragarské pohoří

// Aina

tyhla hora vypadala jinak než ty kopce, přes které jsem lezla předtím. Nepoučila jsem se a rozhodla se vylézt nahoru. Na prd nápad, nadávala jsem si při druhé zastávce nahoru. Začalo se mi i navalovat a kdo ví, jestli to bylo z toho výšlapu nebo z té vody, kterou jsem snědla. Začalo mi tak trochu divně kručet v břiše a jak jsem lezla nahoru a výš, tak to bylo horší a horší. V jeden moment jsem si ublinkla do pusy a vyplichla grcku na zem. Hodila jsem ji vedle jedné pukliny, skrze kterou vycházely jakýsi smrdutý teplý vzduch. Hodně se pachem podobal té řece. Vylezla jsem nahoru a uviděla kráter a uvnitř jen vrstvu kamení. No a pak to přišlo, břicho se mi zkroutilo, střeva pohnula a protože nikde nebyl ani jeden křovík, tak jsem nastavila prdku ke kráteru a hodila bobek prostě do sopky. Pak jsem se vydala dolů.

// Sviští hůrky

// Severní Galtavar

Začínala jsem mít po té dlouhé chůzi už docela žízeň. Mířila jsem pořád někam a cítila jsem ochlazení, ale to mě moc nezajímalo, protože jsem se pořád hýbala a pohybem se tak zahřívala. Mlaskla jsem si a uvědomila si, jak moc mám sucho v tlamě. Bylo to více než protivné a tak jsem se začala obhlížet nejen po vlcích, ale i po vodním zdroji. A měla jsem štěstí, narazila jsem na nějakou říčku. Přicupitala jsem k ní a sklonila hlavu, abych se napila. Do nosu mě ale praštil sirný zápach a tak jsem hlavu zase zvedla. "Fuj, tady mají zkaženou vodu," zašklebila jsem se a přemýšlela, jestli mi stojí za to se napít. Měla jsem totiž fakt žízeň. "Jeden lok mě nezabije," usoudila jsem a následně si párkrát lokla. Nehodlala jsem u téhle smrduté, zkažené řeky dál trávit čas a tak jsem se vydala dál.

// Sopka

// Armanské hory

Ještě, že mě nikdo neviděl, protože bych vypadala jako slabko, které není schopné přejít hory na jeden zátah. Úplně jsem si dokázala představit Stína, jak se mi směje. Hahaha, vidíš, řekl by. Říkal jsem ti to že sama venku nepřežiješ ani den, parodovala jsem toho škaredečka škaredého ve své hlavě a navenek dělala obličeje, kterými jsem mu na to odpovídala. A rozhodně to nebyly korektní odpovědi. Já ale nebyla nikdy korektní, takže by se tenhle imaginární Stín ani neměl ničemu divit.

// Aina

// Vodopády

Rozhodla jsem se vzít to od moře, protože u moře očividně nežil nikdo než právě my. Možná právě proto to byla prdel světa. Beztak všichni ostatní vlci žili někde, kde moře ani nebylo vidět. Hory byly taky první, které jsem kdy viděla. A po kterých jsem šla. Bylo to otravné, pořád nahoru a pak dolů, abych pak zase mohla jít nahoru. Tohle bylo hrozné utrpení. Brzy mě začaly bolet nožičky a musela jsem si odpočinout. Rozhlédla jsem se doleva a doprava, jestli mě nikdo nevidí a na chvíli to zabodla v hlíně pod převisem, dokud jsem se zase nevydala dál.

// Severní Galtavar

// Ostružinová louka

Vyškrábala jsem se nahoru k vodopádům a uznala, že ten výšlap stál za starou bačkoru. "Ty vole, to tady jako nikdo nežije nebo jako co?" zahučela jsem si pro sebe, zatímco jsem se rozhlížela. Slyšela jsem jenom hukot vody, která dopadala o několik metrů níže a neviděla jsem nikoho jiného. Bylo tu úplné, obyčejné, prachsprosté nic. Vztekle jsem střihla ušima a na moment jsem si pomyslela, že Stín mi tak úplně neupřesil jak velká prdel světa Buk je. Otočila jsem se na patě a šla pryč.

// Armanské hory

// Přímořské pláně

Pokračovala jsem dál na sever podél pobřeží. Od moře jsem měla celý čumák obalený ve slaném větru a tak jsem už úspěšně minula jeden les, kde očividně někdo bydlel. Asi to bylo jenom dobře, minimálně pro tamní. Pořád jsme byla docela v ráži a tohle setkání by pravděpodobně nedopadlo úplně nejlépe. Dostala jsem se na nějakou louku a všimla jsem si vodopádů, které byly na jednom konci. Ty se mi docela zamlouvaly a možná právě tam by nějaký vlk mohl být.

// Vodopády

// Lachtaní pláž

Šla jsem na druhou stranu od Bukového lesa a od Stína, který mě akorát nakrk. Noha mě pořád bolela od toho, jak mě do ní kousnul, ale doufala jsem, že ho obličej bolel taky tak. Měl by mi být ale vděčný, alespoň jsem mu konečně opravila ten jeho cedník. Teď vypadal alespoň trochu k světu, nemusel se stydět vylézt z lesa. Zamířila jsem si to po pláži kolem moře a dívala se, jak vlny obíjí pevninu. nehledala jsem ale žádné krásy přírody, protože jsem si je ani nedokázala moc představit. Hledala jsem vlky, nějakou společnost.

// Ostružinová louka

ŘÍJEN 10

Jaké byly moje šance na přežití v divočině o samotě? No, myslela jsem si, že to nebude tak hrozné. Nebyla jsem náročná na stravu ani na pohodlí, takže spánek pod stromem a lov srnek nezněl jako to nejhorší, co mě mohlo čekat. byla jsem úplně okey s tím, že na noc to zalomím v nějaké díře po medvědovi a pak si ráno chytnu čerstvou srnku. To mi vystačí na nějakou dobu a budu hepy jak dva grepy, když to tak řeknu. Rozhodně jsem měla o světě tam venku tu správnou představu a rozhodně jsem se nevydala do světa s růžovýma brýlema na nose. Měla jsem naprosto normální nároky a realistickou představu toho, jak to bude teď vypadat. Rozhodla jsem se jít do světa sama a pokud se mi bude žít špatně, rozhodně neřeknu, že toho lituju.

ŘÍJEN 9

Na magiče jsem už taky měla plán, o kterém jsme dokonce zpravila i Stína. Chtěla jsem na to jít chytře, jak jen to s mým dvouciferným IQ šlo. Dvouciferné IQ, heh. Pravděpodobně jsem se pohybovala spíše kolem té stovky, přecijen jsem nemohla podědit jen mámino IQ a muselo se to se Stínem nějak vytentovat. Nebyla jsem teda úplně vypatlaná, ale rozhodně jsem nebyla ani žádný génius. Bylo chytré opustit Stína, tasu, pana Broučka a Pinču a bezpečí domova? To jsme nevěděla, ale necítila jsem se v ohrožení. Necítila jsem se, jako kdyby mě nahánělo Tasa monstrum a tak jsem si říkala, že to bylo dobré rozhodnutí. Nestýskalo s emi, neplakala jsem, že jsem sama a nikdo tu není, aby se o mě postaral a dohlédl na mě.

ŘÍJEN 8

To moc velká svět nebyl a tak jsem měla nemalé naděje, že uvidím a najdu mnohem zajímavější věci než tyhle. A taky, že potkám snad i někoho jiného. Otázkou ale bylo, kdy a kde někoho potkám. Stín říkal, že žijeme v prdeli světa. nebo jsem to říkala já? Na tom nesejde, každopádně daleko od jiné společnosti. A protože jsem nedostala žádné instrukce kudy se vydat a kam jít za společností, musela jsem doufat, že na někoho po cestě narazím. A taky mě zajímalo, jestli to bude magič nebo ne. A jak to poznám. Tasa mi to určitě říkala, ale já už to beztak zase zapomněla. Vím, že ovládají magie, ha! Takže se jich prostě zeptám, jestli ovládají magie. Jo a taky bylo důležité, že je ovládat chcou. Když nechcou, tak je to okey, to pak není magič.