Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chtěla jsem si jenom odpočinout a počkat, až se Waristood s Jasnavou domluví. Vlčice se přimotala k vlčeti a utěšovala ho. Její pohled se mi zabodl do prázdných bledých očí barvy moči. Nedělala jsem si z jejího vzteku nic. Nic mi nemohla udělat, byla to jen blbá vlčice. Waristood mě upozornil na to, že se k nám blíží nějaká kavalerie. Otočila jsem hlavu zmíněným směrem a uviděla, jak z lesa vybíhají vlci. Jeden šedý, jeden rezavý, jeden hnědý a dalšího hnědého jsem viděla chodit kolem hranic. To jsou... Tři, nebo čtyři. Chcou se bít? nadzvedla jsem obočí a vycenila zuby na přítomné. Nezapojovala jsem se do rozhovoru a místo toho jsem se postavila. Šedý vlk stál u Jasnavy a rezoun se bavil s Waristoodem. Všichni se bavili s Waristoodem. Odfrkla jsem si, naštvaná, že všichni věnují pozornost jemu a ne mně. Samozřejmě, pomyslela jsem si uštěpačně. Já jsem přece byla nikdo. Vlče, Ćhávo, vlastně nikdo. Mohli mi říkat Vlk.
Dokonce se do toho vložil i veveřák. To jsme hodně klesli. Když ale Waristood začal mluvit, překvapeně jsem zvedla obočí. Mluvil tak chytře a přesvědčivě. A co víc, měl naprostou pravdu. Jen jsem rázně přikývla, když mluvil, abych mu dodala podpory.

// Sarumen

Čapla jsem to malé mrně za krk, což se nelíbilo nikomu. Vřeštělo děcko, vřeštěla vlčice a pak vřeštěl i Waristood. Snažila jsem se vlče táhnout lesem i mlhou, ale nešlo to moc hladce a prostě jsem ho občas táhla napůl po zemi, ale copak jsem za to mohla? Nejspíše ano, protože Waristood mi záhy vrazil takovou, až jsem vlče upustila. Do prdele, pustila jsem vlče a jestli si nabije čumák, dostanu do něj taky. Otočila jsem přeraženou hlavu zpátky k Waristoodovi se vzdorem v očích a pevně držela zuby u sebe. Čekala jsem, co bude. Vlčice křičela o pomoc.
Neřekla jsem nic, když mi spílal, přecijen to byl můj nadřízený a já neměla takové pravomoce jako on. Waristood se pak zajímal o to, jestli je jeho syn v pořádku. Nahlas jsem si odfrkla a protočila panenky. Nic mu nebylo, bylo to jen malé usmrkané děcko, které nesneslo trochu štípání za krkem.
Waristood zase začal mluvit s Jasnavou a vložil se do toho i veverčák. Já se posadila na zem a odpočívala. Bolelo mě za krkem z námahy.

Vypadalo to, že tahle situace nebyla úplně jednoduchá. Waristood o vlčatech prvně ani nevěděl a teď si je chtěl vzít všechna do hor. Bylo tu ale jenom jedno. Vlčice mluvila o více, ale k samotnému odchodu do hor se moc neměla.
Když jsem byla okřiknuta, protáhla jsem jenom obličej a mlčela. Uměla jsem dobře mlčet, když na to přišlo. Mohla jsem klidně mlčet celé dny. S povzdechem netrpělivosti jsem přešlápla z packy na packu a čekala. Pořád se dohadovali. Prostě ji čapni a jdem, pomyslela jsem si a protočila žluté oči. A nakonec se tak fakt stalo. Waristood zavelel, naložil si vlčici i s tím bordelem v kožichu na záda a mně bylo řečeno, že mám vzít juniora. Podívala jsem se na salám před sebou a zalitovala, že ho nemůžu prostě někde nechat. Wari mi vyhrožoval, že jakákoliv synova újma se mi vrátí. Chytla jsem vlče tedy ne zrovna ohleduplně zezadu za krk a táhla ho s sebou. Nebyl nejtěžší, ale já nebyla ani nejsilnější. ROzhodně ho neunesu celou cestu, ale teď jsem do něj zarývala zuby, aby se mi nevysmekl.

// Kiërb

Moc dlouho jsem nespala, ale byla jsem vděčná aspoň za chvíli klidu. Probudilo mě ječení po mámě a tak jsem otevřela světle žluté oči a začala koukat kolem. Waristoodovy bílé tlapky, teď zaprášené z cesty, stále kousek ode mne, ale doplňovaly je jemné, drobné a stejně světlé další nohy. Zvedla jsem zrak k vlčici, která se na Waristooda blbě culila v srsti měla kvítí a další bordel. Odfrkla jsem si a zapíchla pohled do toho, kdo mě vzbudil. Malé tmavé vlče.
Zarazila jsem se a mhouřila na toho malého smrada oči. Ještě napůl rozespalá jsem slyšela, jak si Waristood a vlčice povídají, ale moc jsem je nevnímala. Pořádně jsem začala vnímat až v momentě, kdy Waristood zavelel, že jdeme do hor.
Zvedla jsem se a zívla si. "Vlčice se bude hodit," pronesla jsem jako svou první větu k cizincům. Nelíbili se mi, protože jim Waristood věnoval na můj vkus až moc pozornosti.

// kierb?

Šli jsme a šli podél řeky a pak jsme se od ní odpojili a zamířili do lesa před námi. Mlha se plazila po zemi a olizovala nám packy, studila a chladně nás zadržovala v pochodu vpřed. Jako kdyby měla vlastní vůli a držela nás od středu všeho dění.
"Souhlasím, skvělý nápad," přitakala jsem. Jen ať si Thaum znovu projde přijímáním do smečky a tak, ať se snaží. Měla bych tak větší moc než on, ikdyž jsem plně nechápala, v čem moc spočívá. Měla jsem nějakou mít, ale její plné fungování jsme nechápala. Waristooda jsem respektovala jenom proto, že mě zvládl zmlátit a přijal mě do této smečky.
Byl skvělý, geniální. Byl to pan alfák, ten nejlepší ze všech.
"Já bych chtěl... Hordu vlčic," zazubila jsem se. Z jeho slov mi přišlo, že čím více vlčic vlk měl, tím větší kabrňák byl a protože jsem byla nastrčenec, tahle představa mě velmi bavila.
Po zavytí jsem mlčky čekala, nepřipojila jsem se svým skřípákem. Pomalu jsem jenom zamrkala, když se na mě přísně podíval a poslušně si lehla na zem. Sice bylo chladno, ale já byla se zimním kožichem v klidu. Rychle se mi začala klížit očka a já začínala usínat.

// Zubatá hora

Následovala jsem Waristooda. Scházeli jsme z hory, ale nějakou dobu trvlo než jsme našli vhodnou cestu a skrze sníh se dostali do údolí, které nás provedlo až k patě hor a následně k řece, kterou jsem následovali po proudu. Napila jsem se, ale jinak šla dál mlčky. Waristood se neměl k žádnému vysvětlování ani ničemu, takže jsem mohla svým mozkovým závinům dát čas na odpočinek.
Mezitím se k nám přidala i ta veverka, kterou měl Waristood v lese. Úplně jsem zapomněla, že existuje a tak jsem ho jen propichovala pohledem zezadu, zatímco se veverčák usadil Warimu na záda.
"To vypadá, že Thaum stojí jako vlk smečkový dost za hovno," okomentovala jsem Brunovy zprávy. Nemohla jsem si jinak než do Thauma nekopnout. Waristood ho přede mnou tak opěvoval, že jsem toho vlka nenáviděla jen z vyprávění.
"Les," hlesla jsem jenom, když Waristood po několika hodinách ukázal čenichem k lesu v dáli. Byl zastřený mlhou a byl plný jehličnatých lesů.

// Sarumen

"Uhh, okey," řekla jsem nepřesvědčeně a hlavně přehlédnutě. Neodpověděl mi na mou otázku, místo toho se úpně nechal strhnout tím, jak skvělá tahle smečka bude. Já netušila, jak přesně smečky mají fungovat, jak to má být a jak si to Waristood představuje. Chce armádu vlčic, co e budou starat o oheň v úkrytu, chce vlky a vlčata, ale zatím jsem tu byla jenom já - vlčice v přestrojení - a on. Sami dva na jedné studené hoře.
Aspoň něco se ale skrze Waristoodovu silnou lebeční stěnu dostalo. Výlet do Sarumenu tak byl zajištěn. "Však už lezu," zívla jsem si. Moje přání o spánku vyslyšeno nebylo, ale tak snad není Sarumen daleko a kdyžtak se vyspím tam. Vypadalo to, že Waristood to tam zná a zná nějakou Jasnavu, takže bych tam mohla hodit dvacet.
Začala jsem scházet z hor za Waristoodem. Následovala jsem jeho ocas a občas hypnotizovala jeho tlapky.

// Kiërb

Jak jsem měla vědět, jak se jmenujou ostatní smečky kolem? Protočila jsem oči a vyfoukla napruzeně vzduch z plic. Znala jsem jen dvě místa, teď už tři, a cesty mezi nimi. Znala jsem blbej Bukovej les, pitomej ostrov a tenhle zmrzlej kopec. Poslouchala jsem teda, jak hodlá smečku pojmenovat. "A co to znamená? Je to něco jako Chávo?" zeptala jsem se hnedka.
Následovala jsem ho ven, protože jsem nechtěla být v tmavé jeskyni sama. Waristood sice úplně tekl z toho, jak to bude super a bude tam vlčice hlídat oheň a tak, ale teď jsme žádnou takovou blbku neměli, takže tam byla tma a zima. A já v takových podmínkách být nechtěla, to raději budu spát venku pod sněhem.
"Huh," udělala jsem, když jsem spatřila stopy ve sněhu a Waristood mě hned začal poučovat o tom, co bych měla dělat. "Fajn," přikývla jsem, ale nedávala úplně pozor. Dívala jsem se, kam stopy vedly.
"Hmm, fajn," udělala jsem znovu a fixovaně čuměla na stopy. "Nepůjdeme ho najít? Mohli bychom ho zbušit, že nám sem nemá příště lízt," navrhla jsem lehce nepřítomně. V hlavě už jsem si představovala, jak někoho přeměním ve zbušenou veverku.
"Joooo, pojďme tam," souhlasila jsem nadšeně s nápadem. Sarumen jsem neznala, neznala jsem nic a cokoliv bylo lepší než nic.

Spokojeně jsem se usmála, když mě pochválil. Nejspíše na tom něco bylo, my vlci jsme to zkrátka měli lepší než vlčice, které si zasloužily nám sloužit. Dělat podřadné práce a tak.
"Fajn tak třeba Horská smečka. Nebo chladná, zimní, studená..." házela jsem návrhy. "Nejlepší smečka," zašklebila jsem se. Bavilo to i mně. Moje bývalá 'smečka' snad ani název neměla a pokud jo, tak se nikdo neobtěžoval mi ho sdělit.
"To zní jako moc práce. Trénink... Nemůžu prostě jenom bejt?" protáhla jsem otráveně. Už se mi přestávala práce líbit. Hlavně mi nic nešlo, tak jsem nevěděla z čeho vybírat. Buď špatné nebo horší.
"Šl-Šel bych spát," prořekla jsem se málem, ale zamaskovala jsem to zcela nečekaným zívnutím. "Ale ta země je studená... Neukrademe někomu ty kožešiny? To zní jako větší sranda než je dělat sám," navrhla jsem.

"To zní jako vopruz," konstatovala jsem. Nechtěla jsem se furt starat o oheň. "Jako práce pro vlčici!" uvědomila jsem si hned vzápětí a usmála se. Ano, musíme ale nějakou sehnat, aby nám tu držela teplo a světlo. "A neroztaje to tu, když tu bude furt oheň?" zeptala jsem se a rozhlédla se. Mohlo by. Nedivila bych se, kdyby se z podlahy stalo jezero.
"Pche, jestli si to vůbec zaslouží," protočila jsem oči. Nechtěla jsem tu ani Thauma a ani Wizku. Byla blbá a Thaum určitě taky. Hlavně nebyl ve smečce a ani ji nehledal, takže to byl pitomec. To já tady odváděla všechnu práci s Waristoodem. "Chtělo by to víc vlčic," dodala jsem, kdy Waristood popisoval všechny úkoly, co se budou muset splnit. A dle mého se nebudou muset splnit pouze jednou. Sbírat dřevo, nosit a dělat kožešiny, to znamená lovit. Ugh, vopruz.
"Co třeba Naše smečka?" nadhodila jsem. Byla jsem tvorem jednoduchých jmen, nápaditost nebyla moje siná stránka. Sama jsem si říkala Vlče a teď vlastně Chávo, což je vlastně taky deskriptivní, ale to už jsem netušila.
"Můžu ostatní vyhánět, aby nás tu nikdo neotravoval. Kousat je do řiti, shazovat na ně laviny a tak," navrhla jsem. Lov mi nešel, takže mě nebavil a nic víc jsem neuměla.

Ohnivá koule osvětlovala cestu. Nešlo vidět moc hluboko, ale něco vidět šlo. Třeba mokrá a namrzlá podlaha, krystalky ledu a rampouchy. Světlo se od nich odráželo a někdo s citem pro krásu by se jistě tetelil blahem při tomto pohledu. Já jenom věděla, že musím jít opatrně, protože jinak mi podjedou nohy, uklouznu, vezmu s sebou i Waristooda a poletíme neznámo kam někam do tmy a dopředu. Můj hlas se rozezníval jeskyní a vracel se stále slaběji, až utichl úplně.
Světlo se rozletělo doprostřed velké místnosti, jejíž stěny se blyštily ledem. Hladký strop jen s pár krápníky vyprávěl příběh o spadlém kameni, který nyní ležel uprostřed celé místnosti jako takový piedastal nebo kuchací stůl. Našli jsme i nějakou díru, která ale vedla kolmo dolů. Lehla jsem si a tlapkou zkusila dosáhnout na dno, ale nenahmatala jsem nic. Strčila jsem dovnitř tedy hlavu a křikla dolů ostře: "HA!"
"Ha.... Ha.... Ha... ha..............ha.......................ha.................................................ha..." ozvěna se nesla, ale byla jaksi tlumená a krátká, prostor tedy nebyl příliš velký. Byla to prostě ďuzna. Líbila se mi ale a hned mě napadlo, že bych do ní někoho nacpala, když mě bude štvát. Třeba Wizku nebo Thauma.
Vytáhla jsem hlavu zrovna v momentě, kdy se mě Waristood ptal, jak se mi to tady líbí. "Je to jeskyně. Bez tvých koulí tu bude ale tma," řekla jsem. Waristoodovy koule byly nepostradatelné v tomto momentě. V úplné tmě bychom si akorát nabili čumáky.

Druhé ucho se dostalo do existence nedlouho po svém bratru. Neovlivňovala jsem to a vlastně jsem jenom v odrazu rampouchu viděla, že mi najednou uši zmizely a teď se zase objevily. Těšilo mne ale, že jsem dle Waristooda speciální. Že nejsem jen tak někdo. "Hustý," konstatovala jsem, když mluvil o vlkovi, který dokázal zmizet celý a nešlo ho najít ani po pachu. "Ale stejně jsou ty tvý koule hustší," dodala jsem skálopevně. Házet oheň a rozsévat zkázu by se mi líbilo.
Přikývla jsem, když mi doporučil odpočinek. Přišlo mi, jako kdybych běžela hodně daleko, srdce mi bilo a bolel mě nějaký sval nebo orgán, který ani neexistoval, ale teď naříkal vyčerpáním. Možná nějaká magická... ledvina? Kouzla přes ni procházela, filtrovala se a ven pak vyšel výsledek. Nebyl teda zrovna dechberoucí, ale Waristooda jsem překvapila i tak a to mi upřímně stačilo. Chtěla jsem, ne, potřebovala jsem, jeho náklonnost. Stejně jako dítě potřebuje pozornost matky já se motala kolem Waristooda, hrála tu jeho hru na samce a ani necekla o opaku.
Vešli jsme dovnitř a Waristood nám svítil.
"Hmm..." zapřemýšlela jsem. "HALÓÓ? JE NĚKDO DOMA?" zakřičela jsem pro krátké úvaze do jeskyně. Můj hlas se roznesl otvorem, odrážel se od stěn a vracel se zpátky, až to znělo, jako kdyby nám někdo odpovídal.

Ani jsem se nestihla nadechnout a už mě Waristood naváděl, abych se podívala na rampouchy. No, ale ty tam byly už i předtím, pomyslela jsem si a protočla oči. Narovnala jsem se a dívala se na rampouchy, ale krom rampouchů jsem viděla jenom rampouchy.
Pak mluvil dál a já naklonila hlavu na stranu a konečně si toho všimla. Na hlavě mi chybělo uši. Ha!" křikla jsem, až se jedno ucho leklo a znovu se objevilo. Jako vlk bez uší jsme vypadala blbě, ale jako vlk s jedním uchem jsem vypadala jako debil.
"Jó, fotr..." zopakovala jsem po Waristoodovi nepřesvědčivě. To slovo jsem nikdy nepoužila, ani táta a ani otec. Neměla jsem nikoho takového. Měla jsem matku a Stína, pana Broučka a možná Pinču, ale už ani jeden z nich v mém životě nefiguroval. Proč se na to furt upínáš? Děláš jako kdyby to byl tvoje jediná charakterová vlastnost. Buuhuu, seš tak opuštěná... protočila jsem nad sebou v duchu oči.
"Tak co, dem do jeskyně?" zeptala jsem se a rozšela se k jeskyni. Její díra na nás zírala celou dobu, ale bez světla se mi tam první jít moc nechtělo.

List se ani nepohnul a tak jsem jeho existenci ukončila. Dalo by se polemizovat nad tím, že list byl přeci již dávno mrtvý, neb spadnul z nějakého vzdáleného stromu z údolí a cesta až k téhe zubaté hoře ho připravila mrazem o všechny živé buňky a tudíž jsem se vlastně snažila magicky probudit k životu něco, co v sobě nemělo ani jednu živou organelu a tím pádem bylo jasné, že můj pokus bude neúspěšný.
Ale to by vyžadovalo alespoň trojciferné IQ.
"Hmm," poslouchal Waristooda bylo ale snadné. Zvedla jsem přední nohu a začala na ni vejrat stejně, jako jsem předtím vejrala na list a stejně jako předtím se nic nedělo. Tlapka tam pořád byla. Bez mého vědomí mi ale zmizely uši na hlavě. Práskla jsem tlapkou do sněhu a napruzeně, zničeně, unaveně vydechla. "Tohle stojí za starou bačkoru, Waristoode!" postěžovala jsem si.

Neměla jsem o magiích přehled. Ani trochu. Věděla jsem pouze o jejich existenci a to bylo vše. Neznala jsem ani druh magií. Wizku uměla tvořit bubliny, Waristood ohnivé koule. Neměla jsem ani ponětí o tom, jaké možnosti megie nabízí a jak různorodá může být. Ochuzena o tyhle vědomosti jsem se musela spoléhat na svého nového otce alfu, aby mě vedl slepou po neznámé cestě za světlem.
Přestala jsem se soustředit na to, jaké emoce ve mně magie vyvolávají a poslouchala. Vzduch nebo neviditelnost? zopakovala jsem po něm. Nedokázala jsem si představit, jak by někdo ovládal vzduch. Udělal ho smradlavý jako po prdu? Neviditelnost tolik kreativity nepotřebovala, tu jsem si dokázala představit.
"Mhmm," zabručela jsem souhlasně a podívala se směrem, kde ležel jeden jediný, jedinečný, na hoře nikde jinde nezaznamenaný, pravděpodobně magicky vytvořený - list. Sníh a kamení kolem něj působilo skoro až nepatřičně. Přišla jsem k tomu prapodivnému listu a zírala na něj. Sklonila jsem se blíže, když se vůbec nehýbal a pohledem vykulených očí, jako kdybych tlačila nějakého šprajclého hovňouse, jsem list hypnotizovala.
Žel bezúspěšně.
Když mě už bolela hlava z toho zírání - neb jsem totiž ani nemrkala - odfrkla jsem si a prostě na list prudce foukla. Vznesl se o kousek dál a lehl si do sněhu. Abych ukončila jeho nepřirozenou existenci na této listatých stromů prosté hoře, zadupla jsem ho a tlapkou zatočila, aby se rozdrolil. "Blbej list."