Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To zní jako vopruz," konstatovala jsem. Nechtěla jsem se furt starat o oheň. "Jako práce pro vlčici!" uvědomila jsem si hned vzápětí a usmála se. Ano, musíme ale nějakou sehnat, aby nám tu držela teplo a světlo. "A neroztaje to tu, když tu bude furt oheň?" zeptala jsem se a rozhlédla se. Mohlo by. Nedivila bych se, kdyby se z podlahy stalo jezero.
"Pche, jestli si to vůbec zaslouží," protočila jsem oči. Nechtěla jsem tu ani Thauma a ani Wizku. Byla blbá a Thaum určitě taky. Hlavně nebyl ve smečce a ani ji nehledal, takže to byl pitomec. To já tady odváděla všechnu práci s Waristoodem. "Chtělo by to víc vlčic," dodala jsem, kdy Waristood popisoval všechny úkoly, co se budou muset splnit. A dle mého se nebudou muset splnit pouze jednou. Sbírat dřevo, nosit a dělat kožešiny, to znamená lovit. Ugh, vopruz.
"Co třeba Naše smečka?" nadhodila jsem. Byla jsem tvorem jednoduchých jmen, nápaditost nebyla moje siná stránka. Sama jsem si říkala Vlče a teď vlastně Chávo, což je vlastně taky deskriptivní, ale to už jsem netušila.
"Můžu ostatní vyhánět, aby nás tu nikdo neotravoval. Kousat je do řiti, shazovat na ně laviny a tak," navrhla jsem. Lov mi nešel, takže mě nebavil a nic víc jsem neuměla.

Ohnivá koule osvětlovala cestu. Nešlo vidět moc hluboko, ale něco vidět šlo. Třeba mokrá a namrzlá podlaha, krystalky ledu a rampouchy. Světlo se od nich odráželo a někdo s citem pro krásu by se jistě tetelil blahem při tomto pohledu. Já jenom věděla, že musím jít opatrně, protože jinak mi podjedou nohy, uklouznu, vezmu s sebou i Waristooda a poletíme neznámo kam někam do tmy a dopředu. Můj hlas se rozezníval jeskyní a vracel se stále slaběji, až utichl úplně.
Světlo se rozletělo doprostřed velké místnosti, jejíž stěny se blyštily ledem. Hladký strop jen s pár krápníky vyprávěl příběh o spadlém kameni, který nyní ležel uprostřed celé místnosti jako takový piedastal nebo kuchací stůl. Našli jsme i nějakou díru, která ale vedla kolmo dolů. Lehla jsem si a tlapkou zkusila dosáhnout na dno, ale nenahmatala jsem nic. Strčila jsem dovnitř tedy hlavu a křikla dolů ostře: "HA!"
"Ha.... Ha.... Ha... ha..............ha.......................ha.................................................ha..." ozvěna se nesla, ale byla jaksi tlumená a krátká, prostor tedy nebyl příliš velký. Byla to prostě ďuzna. Líbila se mi ale a hned mě napadlo, že bych do ní někoho nacpala, když mě bude štvát. Třeba Wizku nebo Thauma.
Vytáhla jsem hlavu zrovna v momentě, kdy se mě Waristood ptal, jak se mi to tady líbí. "Je to jeskyně. Bez tvých koulí tu bude ale tma," řekla jsem. Waristoodovy koule byly nepostradatelné v tomto momentě. V úplné tmě bychom si akorát nabili čumáky.

Druhé ucho se dostalo do existence nedlouho po svém bratru. Neovlivňovala jsem to a vlastně jsem jenom v odrazu rampouchu viděla, že mi najednou uši zmizely a teď se zase objevily. Těšilo mne ale, že jsem dle Waristooda speciální. Že nejsem jen tak někdo. "Hustý," konstatovala jsem, když mluvil o vlkovi, který dokázal zmizet celý a nešlo ho najít ani po pachu. "Ale stejně jsou ty tvý koule hustší," dodala jsem skálopevně. Házet oheň a rozsévat zkázu by se mi líbilo.
Přikývla jsem, když mi doporučil odpočinek. Přišlo mi, jako kdybych běžela hodně daleko, srdce mi bilo a bolel mě nějaký sval nebo orgán, který ani neexistoval, ale teď naříkal vyčerpáním. Možná nějaká magická... ledvina? Kouzla přes ni procházela, filtrovala se a ven pak vyšel výsledek. Nebyl teda zrovna dechberoucí, ale Waristooda jsem překvapila i tak a to mi upřímně stačilo. Chtěla jsem, ne, potřebovala jsem, jeho náklonnost. Stejně jako dítě potřebuje pozornost matky já se motala kolem Waristooda, hrála tu jeho hru na samce a ani necekla o opaku.
Vešli jsme dovnitř a Waristood nám svítil.
"Hmm..." zapřemýšlela jsem. "HALÓÓ? JE NĚKDO DOMA?" zakřičela jsem pro krátké úvaze do jeskyně. Můj hlas se roznesl otvorem, odrážel se od stěn a vracel se zpátky, až to znělo, jako kdyby nám někdo odpovídal.

Ani jsem se nestihla nadechnout a už mě Waristood naváděl, abych se podívala na rampouchy. No, ale ty tam byly už i předtím, pomyslela jsem si a protočla oči. Narovnala jsem se a dívala se na rampouchy, ale krom rampouchů jsem viděla jenom rampouchy.
Pak mluvil dál a já naklonila hlavu na stranu a konečně si toho všimla. Na hlavě mi chybělo uši. Ha!" křikla jsem, až se jedno ucho leklo a znovu se objevilo. Jako vlk bez uší jsme vypadala blbě, ale jako vlk s jedním uchem jsem vypadala jako debil.
"Jó, fotr..." zopakovala jsem po Waristoodovi nepřesvědčivě. To slovo jsem nikdy nepoužila, ani táta a ani otec. Neměla jsem nikoho takového. Měla jsem matku a Stína, pana Broučka a možná Pinču, ale už ani jeden z nich v mém životě nefiguroval. Proč se na to furt upínáš? Děláš jako kdyby to byl tvoje jediná charakterová vlastnost. Buuhuu, seš tak opuštěná... protočila jsem nad sebou v duchu oči.
"Tak co, dem do jeskyně?" zeptala jsem se a rozšela se k jeskyni. Její díra na nás zírala celou dobu, ale bez světla se mi tam první jít moc nechtělo.

List se ani nepohnul a tak jsem jeho existenci ukončila. Dalo by se polemizovat nad tím, že list byl přeci již dávno mrtvý, neb spadnul z nějakého vzdáleného stromu z údolí a cesta až k téhe zubaté hoře ho připravila mrazem o všechny živé buňky a tudíž jsem se vlastně snažila magicky probudit k životu něco, co v sobě nemělo ani jednu živou organelu a tím pádem bylo jasné, že můj pokus bude neúspěšný.
Ale to by vyžadovalo alespoň trojciferné IQ.
"Hmm," poslouchal Waristooda bylo ale snadné. Zvedla jsem přední nohu a začala na ni vejrat stejně, jako jsem předtím vejrala na list a stejně jako předtím se nic nedělo. Tlapka tam pořád byla. Bez mého vědomí mi ale zmizely uši na hlavě. Práskla jsem tlapkou do sněhu a napruzeně, zničeně, unaveně vydechla. "Tohle stojí za starou bačkoru, Waristoode!" postěžovala jsem si.

Neměla jsem o magiích přehled. Ani trochu. Věděla jsem pouze o jejich existenci a to bylo vše. Neznala jsem ani druh magií. Wizku uměla tvořit bubliny, Waristood ohnivé koule. Neměla jsem ani ponětí o tom, jaké možnosti megie nabízí a jak různorodá může být. Ochuzena o tyhle vědomosti jsem se musela spoléhat na svého nového otce alfu, aby mě vedl slepou po neznámé cestě za světlem.
Přestala jsem se soustředit na to, jaké emoce ve mně magie vyvolávají a poslouchala. Vzduch nebo neviditelnost? zopakovala jsem po něm. Nedokázala jsem si představit, jak by někdo ovládal vzduch. Udělal ho smradlavý jako po prdu? Neviditelnost tolik kreativity nepotřebovala, tu jsem si dokázala představit.
"Mhmm," zabručela jsem souhlasně a podívala se směrem, kde ležel jeden jediný, jedinečný, na hoře nikde jinde nezaznamenaný, pravděpodobně magicky vytvořený - list. Sníh a kamení kolem něj působilo skoro až nepatřičně. Přišla jsem k tomu prapodivnému listu a zírala na něj. Sklonila jsem se blíže, když se vůbec nehýbal a pohledem vykulených očí, jako kdybych tlačila nějakého šprajclého hovňouse, jsem list hypnotizovala.
Žel bezúspěšně.
Když mě už bolela hlava z toho zírání - neb jsem totiž ani nemrkala - odfrkla jsem si a prostě na list prudce foukla. Vznesl se o kousek dál a lehl si do sněhu. Abych ukončila jeho nepřirozenou existenci na této listatých stromů prosté hoře, zadupla jsem ho a tlapkou zatočila, aby se rozdrolil. "Blbej list."

Waristood to měl sice vyřešené, ale já bych ve tmě tápala. Nejspíše by si mé oči na tmu po chvíli přivykly, ale docela ráda bych viděla zase ty ohnivé koule, které poletovaly kolem. Zaměřili jsme se ale na to, abychom probudili nějakou magii ve mně. Chci mít ohnivý koule. Ohnivý koule, ohnivý koule, zavřela jsem pevně oči a snažila se to manifestovat. Byla to nejvíc cool magie, jakou jsem zatím viděla. Bublinky od Wizku byly nudné a nic víc jsem zatím neviděla. Krom Warových koulí a ty byly mega super.
Měla jsem vylovené vzpomínky a čekala na další instrukce. Čekala jsem něco ve stylu 'a teď tou vzpomínkou zapal hen klacek' nebo něco podobného, ale Waristood se mě ptal jako nějaká babka věštitelka na to, jak ta vzpomínka jde cítit. "Huuh," vylezlo ze mě lehce znechuceně, ale hodně tiše. Chtěla jsem tohle podstoupit a ačkoliv mi ta metoda přišla maximálně tak k smíchu, Waristood byl jediný, kdo se vůbec odhodlal to se mnou řešit. Stín i matka se na tuhle část výchovy výslovně vybodli.
Hádka se Stínem je... Protivná. Matka... Nechci to už... Mhmmm... přemýšlela jsem, čelo svraštělé a uši stažené vzad.
"Jako... Jako že chci zmizet," řekla jsem nakonec. Chtěla jsem utéct od Stína a chtěla jsem utéct od matky. Zmizet jim z dosahu, z bolestných slov i akcí. Chtěla jsem, aby se oni vypařili a já taky. Vypařila daleko od nich.

Pozorně jsem poslouchala popis Thauma a v mé hlavě se rodil velký černý vlk s nepřiměřeným předkusem, který lehce šilhal. Nezdědila jsem po mámě přílišnou kreativitu a mé vnitřní oko postrádalo smysl pro realističnost, takže Thaum v mé hlavě momentálně žil pouze jako představa, karikatura. Pokývala jsem na srozuměnou. Pravděpodobně ho poznám, žádného celého černého vlka jsem ještě nepotkala, takže jsem neochybovala o jeho rozeznání v budoucnu.
Stáli jsme před jeskyní a padla otázka, zda by se v ní dalo bydlet. "Hmm," zabručela jsem a natáhla krk dopředu, ale o moc více jsem toho ze zející černé díry neviděla. "Vypadá to, že je tam docela tma," poznamenala jsem. Nebála jsem se tmy, ale mohli jsme nevědomky šlápnout do nějaké propasti a už se nevrátit.
Naštěstí jsme objevování přenechali na později a raději se zaměřili na můj magický neum. V očích mi blýskl zájem a moje uši daly Waristoodovi hned vědět, že ho poslouchám na sto deset procent. "Hmm," zabručela jsem. "Když mě Stín... Anebo když máma..." přemýšlela jsem. Co pro mě bylo horší? Být naháněna jako kořist a bát se o holý život? Nebo když jsme se se Stínem poštěkali a rozešli se ve zlém? "Okey, asi mám," řekla jsem, ale můj hlas nebyl pevný. Obě dvě vzpomínky jsem smíchala do jedné, ale to by vadit nemuselo, ne? Tehdy jsem byla rozlícená do nepříčetna a zároveň vyděšená až do morku kostí.

Waristood byl očividně plně přesvědčený, že jsem vlk. Prvně jsem si myslela, že je to jenom žert nebo škodolibé pošklebování, ale čím déle jsme s ním byla, tím víc vycházelo najevo, že je to jeho skálopevné přesvědčení. A proč by ne? Sice nemám pindíka, ale záleží na tom? Klidně si může myslet, že jsem kluk. Nechtěla bych být jeho vlčicí, pomyslela jsem si. I mně došlo, že by se mnou bylo zacházeno jinak a to jsem nechtěla. Takhle mi to vyhovovalo a tak jsem se rozhodla plně přijmout tuto novou falešnou identitu na sto procent.
"Nebyl," zavrtěla jsem hlavou. "Žádné vlčice jsme v rodině neměli, první co jsem potkal, byly Wizku a Agape," vysvětlila jsem jednoduše a bez obalu. Vyrůstala jsem jenom s Pinčuem a pak rodinou a tak nebylo o koho jevit zájem. Ani jsem se nemusela ptát, jaký je jeho typ, protože řeč na to přišla přirozeně. Svezli jsme se přes Wizku k tomu, co má rád Thaum. "Úplný opak jeho," poznamenala jsem trpce, ačkoliv jsem toho vlka neznala. Narozdíl ode mě ale tady nebyl, takže nebyl poslušný a dělal problémy tím, že nebyl ve smečce a někde se flákal. "Jak vypadá Thaum? Abych si ho nesplet," zeptala jsem se.
"Chci to zkusit!" vyhrkla jsem dřív, než vůbec dokončil svá slova. To, že se matka bála magií neznamenalo, že jsem se jich bála taky. Fascinovaly mě, ale sama jsem je neměla. Asi. Waristood ale tvrdil, že nějakou mám, tak jak to tedy bylo doopravdy?
Přikývla jsem a nechala vlka zmizet. Sama jsem se pak v tichu hor pustila do křoupání křehkých kostí, ohlodávání běháků a trhání všeho, co mi zůstalo.
Našpicovala jsem uši, když se ke mně skrze hory a údolí roznesla ozvěna mého nového jména. Znamená to taky něco? Něco jako Vlče? napadlo mě, když jsem se zvedala a po stopách vyrazila za Waristoodem. Našel nějaké vlčice pro mě? uvažovala jsem po cestě, zatímco jsem míjela milníky jeho pobytu zde. Všimla jsem si, že nad horami je duha a její konec míří tam, kam šly i Waristoodovy stopy. Nikdy jsem zkazky o konci duhy neslyšela, takže jsem její konec ani nehledala. Tudíž mě ani nemrzelo, když duha pak zmizela a já šla zase jen pod oblohou.
"Hmm, co je?" ozvala jsem se, jen co jsme byla na dohled. "Díra?" nadhodila jsem, když jsem došla až k němu - ušmudlaná od krve, peří a zbytků, ani jsem se neupravovala, než jsem vyrazila. Nebylo divu, že si myslel, že jsem zkrátka jenom nevycválaný Pepík.

"Okey, to zní dobře," souhlasila jsem. Mohla jsem si vybrat dvě hezké mladé vlčice dle svých vlastních standartů a preferencí. Netušila jsem, jak bych si je vybrala, ale mohla jsem. A dokonce dvě!
"Aby na to nechcípla," poznamenala jsem. Věděla jsem o sexu, dokonce jsem ho i viděla jako malá, ale nechápala jsem všechny části. Věděla jsem, že jsou zapotřebí dva vlci opačného pohlaví, že pak na sobě leží a válí se po sobě, nějak, pak vlčice zabřezne a porodí. Waristoodovy narážky jsem občas nechápala a přebírala je jinak, ale základ rozmnožování jsem měla v hlavě správně. Aspoň něco. "Wizku sis vybral ty?" zeptala jsem se ho potom.
Waristood tvrdil, že nějakou magii mám. Zamračila jsem se. "Vím, že vlčice ví o magiích prd," řekla jsem lehce vzdorovitě. Wizku nic neuměla, máma taky ne a já taky ne. Vlčice věděly prd, nemusel mě o tom přesvědčovat uprostřed jídla. Z ptáka ale už moc nezbývalo a vypadalo to, že se tak přesvědčování nevyhnu.

Uráželo by mě to, kdybych nebyla tak jednoduchá. Já se musela na ostrově živit mršinami, protože jsem neuměla lovit, ale tady mi bylo kázáno, jak je to jen pro starý báby. "My ale nechcem takový báby," řekla jsem jasně. Bylo mi jasné, že v téhle smečce mají být jen silní vlci a nějaké ty submisivní vlčice, aby se neřeklo. "Wizku už je ale docela stará babka," poznamenala jsem. Neměla jsem ji ráda a jakákoliv příležitost k hanění jejího jména mi byla dobrá.
"To by sedělo," prskla jsem napůl smíchy a napůl škaredě, dávala jsem mu zapravdu. Wizku kouzlila jako děcko a matka to neuměla. A Agape neuměla taky nic. Byly to nuly.
"Hahá!" zaradovala jsem se a dala se do ptáka, když jsem dostala povolení. Mezitím mi bylo vysvětlováno, jak je Waristood skvělý a celé jsem mu to žrala. Fakt byl hustej. Nebyl jak Stín a ani jako ostatní vlci, které jsem potkala. Chtěl se se mnou bavit a říkal mi zajímavé věci. A neodcházel, teda alespoň ne teď. A beztak, kdyby zase šel, budu moci jít hned za ním.
"Ne, vyplivla jsem kus kosti. "Matka říkala, že žádnou nemám a mít nebudu," dodala jsem a pokračovala v jídle, se kterým jsem se nepárala. Byla jsem od peří i krve a bylo mi to šumafuk.

Pobavila jsem ho. Samotné mi to směšné nepřišlo, ale i přesto se mi na mordě objevil veselý škleb. Už se nezlobil, což bylo dobře. "Joo, mršiny žerou jen slabý vlčice!" přisadila jsem si. Nebylo pro mě zas tak těžké předstírat, že jsem někdo jiný. Že nejsem vlčice, že nejsem slabá a nechtěná.
"Neumím, matka je nesnášela," řekla jsem bez obalu. Matka magie nenáviděla, říkala, že mě magiči zkusí zabít a místo toho to byl právě magič, kdo se mě ujal a trávil se mnou čas i když jsem byla takové vemeno. "A Stín prostě nečaroval," dodala jsem. Následovala jsem ale Waristooda po sněhu a skoro si ani nevšimla bělokurů, kteří se na hranicích se sněhem a horskou skálou procházeli. Ozobávali to něco málo, co hora nabízela.
"Hmmm," zabručela jsem, aby věděl, že poslouchám a pak s úžasem sledovala, jak vedle něj vznikla ohnivá koule, vystřelila na ptáka, zapálila ho a donutila klesnout k zemi. Ne tedy, že by bělokurové uměli moc lítat, ale i tak to bylo hodně, hodně "Hustý!" Zalapala jsem po dechu a rozběhla se k mrtvému ptáku, který čoudil ze sněhu. Ostatní bělokurové při pohledu na svého vznětlivého přítelíčka vzali nohy na ramena a rozběhli se pryč. "Zapálil bys tak i vlka?" zeptala jsem se okamžitě, zatímco jsem pohledem skenovala ohořelého ptáka.

// Sněžné hory

Stoupali jsme vzhůru. Sníh se objevil velmi brzy a od pohledu mi bylo jasné, že tady musí být pořád. Už jsem cítila únavu a Waristood šel pořád dál a dál. Nevím, co mě hřálo v tomto prostředí, ale nemrzla jsem. Kdyby ano, hned bych to otočila a šla dolů.
"Aby mi utek jak ta srna?" procedila jsem mezi zuby. "Nemůžeme najít nějakou zdechlinu?" navrhla jsem místo toho protáhlým hlasem. Lov mi nešel. Chvástala jsem se, jak jsem v tom dobrá, ale skutek doslova utek. Uměla jsem dělat problémy, to mi šlo, ale ulovit něco sama? Prosím vás, zvládla jsem chytit pár ryb, ale tady to na rybaření moc nevypadalo.
"Jak se loví ptáci? Neumím lítat," zeptala jsem se. Trochu jsem pookřála po té nabídce, protože mě to zaujalo.

// aina

Hory jsem... Nikdy nenavštívila. Už jenom pohled na ně pro mě byl odstrašující a nový. Kdysi jsem šla kolem hor na západě a rozhodla se, že chladno hor není pro mě a teď sem se dobrovolně vlekla za Waristoodem do dalších hor. Nezbývalo mi nic jiného, než přidat do tempa a jít mu hned za ocasem.
Bylo chladněji, ale kupodivu mi to nebylo nepříjemné. Jako kdyby moje věčně rozpálené tělo konečně našlo stabilitu. Přecijen moje kořen byly severské, ačkoliv mi to nikdy nikdo neřekl. Narodila jsem se na jihu Gallirei, ale to hrálo menší roli. Možná, kdybych byla čtvrtá generace, tak už to půjde znát více.
"Hory jsou pro mě něco úplně nového," řekla jsem a zastavila se na menší plošině s výhledem. Šlo vidět široko daleko, což se mi líbilo. A to jsme ani nebyli úplně nahoře na hoře. Waristood ale mířil na jakýsi špičák, nebo stoličku.
"Vypadá to osamoceně," poznamenala jsem.

// Zubatá

// Mechtaje na sever

Byli jsme tak daleko na severu, že jsem se začínala bát toho, kam až půjdeme. Hovno! Nebojím se! usadila jsem se. Ale čím dál půjdem, tím dál budem vod Tasy a Stíny... Ale to je fuk! Čím dál tím líp! zpřetrhat pouta prostě bylo příliš těžké i přesto, že jsem je oba nesnášela.
Zabručela jsem, když mě Waristood upozornil, že je tady řeka nebezpečná. Smrděla a štípala do nosu a byla trochu divoká, ale nepřipadala mi nebezpečná. "Blbá voda," pomyslela jsem si a opatrně kladla nohu před nohu. Waristood už ale na mě asi nebyl tak nasraný jako v lese a i já jsem trochu ochladla. Snažila jsem se zrychlit a dohnat ho, ale moje fyzička podnapilého komára o půstu mi to moc nedovolovala.

// Sněžné hory