Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Papouščí ostrov

Následovala čerňáka tmavým tunelem. V té tmě se mi skoro ztrácel. "Seš tak černej, že nejdeš ve tmě ani vidět," zamumlala jsem a byla ráda, když se objevilo světlo a Corvus i se svými beranidly vidět šel. "No, možná to v tý tmě bylo lepší," zamumlala jsem dostatečně nahlas, aby mne slyšel.
"Fajn," usoudila jsem, když nechtěl sdílet moje blechy. Šli jsme k řece a já znuděně začalakopat do kamínků kolem, zatímco on vykopával jakési chcíplotiny. Voněly nevábně, ale byla to ta nejlepší nevábná vůně, jakou jsem kdy cítila. "Co to je?" zeptala jsem se, ale spíše jen proto, abych udržela konverzaci než proto, že by mne zajímal původ mé večeře.
Ukousla jsem si jednoho a znechuceně se zašklebila. "Fuj, to je hnus," poznamenala jsem, ale stejně snědla ještě několik soust. Maso ptáků dodo bylo zvláštní tím, že bylo nechutné. Datovalo se to už od Dánů, kteří je lovili kdysi dávno. byla to rarita.
"Asi půjdu zaparkovat prdel k někomu, komu moje existence bude teda více než nepříjemná," usoudila jsem pak a vzhledem k tomu, že Corvovi jsem zas tak nevadila - dle toho, že se se mnou dokonce i podělil o jídlo - pochybovala jsem, že tu semnou bude chtít zůstat.

Mohla si říkat, jak chtěla a Corvus měl pravdu, on jí v tom bránit nebude. A co víc, nikdo jí v tom bránit nebude. Klidně si mohla říkat Drvožhubka Strašlivá a nikdo by ani nemrkl. Stejně tady všichni měli divná jména. Buď nedávala smysl anebo ho dávala až moc.
"To zní jako strašná nuda," odtušila zklamaně. "To už je lepší!" uznala ale, když dodal, že jejím životním posláním je srát ostatní tím, že oni nějaké cíle a ambice mají.
"V tom případě plním svůj život docela dobře. Už jsem se porvala s jednou vlčicí a druhé jsem předala blechy, hehehe," zachechtala se vlčice nehezky. takže její údělem teď bylo tohle dělat všem ostatním? Dobrá, to by neměla být zas taková složitá práce.
"Hmm," vyšlo z ní jenom a začala vlka následovat tunelem. Na řev papoušků si už zvykla a stejně tak na šumění příboje a další zvuky, takže když je obklopil tichý tunel, necítila se zrovna komfortně. "Jídlo se hodí vždycky," souhlasila a bezostyšně vlka následovala. jestli ji hodlal dovést až k jeho zakopanému pokladu, nehodlala odmítnout. Hlupák.

//Dlouhá řeka

"Tak přestaň brečet, že ti říkám jménem, které k tvému chování sedí víc," odfrkla si. byla to jeho volba, ona mu dala možnost ji poprosit, aby mu tak neříkala, ale když se vztekal a dupal jako malé děcko, nebo spíše jako kašpárek před králem, bylo jí zatěžko oslovovat ho jinak.
"Podle mě to jméno ani není. Jména mají význam,zní zajímavě, jedinečně. Tasa, Corvus, Pinču... Je to označení jen pro toho vlka."
"Vlče je... Každé děcko. Takže logicky bych si teď měla říkat Vlčice," zauvažovala a zcela tak negovala jeho snahu ji urazit. Celou zimu své jméno nepotřebovala, vlastně o sobě ani nepřemýšlela jako o Vlčeti ale jako o Sobě.
"Jo jasně, nadpozemskej," zopakovala po něm nedůvěřivě. On s ní dokonce souhlasil, že je to divný a protože se k tomu dál nevracela, nehodlala existenci tohoto pseudoboha dál brát v potaz. Corvus měl prostě teď rohy a vypadal jak koza. Její máma zase neměla drápy na jedné noze a kolem Stína se furt motal krkavec, každý měl nějaký handicap.
"Tak dobře - nenávidím celý svět," souhlasila. Její svět vlastně obsahoval jenom právě vyjmenované vlky a místa, kde žila, takže měl vlastně Corvus pravdu. Neměla důvod mu odporovat, protože opravdu neměla nikoho, koho by měla ráda. Nebo něco. Tenhle ostrov ušel, co se přežití týkalo, ale že by tu chtěla zůstat navěky? Možná, když bude muset.
"Postřehla, proto jsem tady," odvětila černému vlku, který se posadil. "Ale mileráda půjdu pryč, není tu moc o co stát," odvětila a zamávala nohou, na které pořád držela smyčka. I její nové jizvy jasně mluvily o tom, že tohle místo k ní nebylo zrovna dvakrát přívětivé.
"A co dělá vlk, co nenávidí celý svět?" zeptala se ho.

"Jo, jasně," ušklíbla se a její obličej mohl i neznalci prozradit, že k něčemu takovému dojde až bude tráva růžová. "Popros," dodala škodolibě. Jestli něco chtěl, tak přece měl mít vychování a poprosit o to, ne?
"Bůh? A to je jako co?" zeptala se ho nevěřícně. Její rodiče omezili výchovu na magiče a nemagiče, lov srnek a rvaní, takže toho o světě kolem moc nevěděla. Pobyt na osamoceném ostrově po celou zimu jí taky nepřispěl, co se její intelektuální roviny týkalo.
"Nenávidím mámu a Stína. A Pinčua a tebe taky. A Wizku a Agape," zahudrovala. "Všichni jste jenom lajdácká chátra, co si sotva vidí na špičku čumáku," odplivla si znovu. Všichni ji opustili, někteří ji chtěli zabít a jiní ji prostě nenáviděli jenom proto, že je. Nesnášela je za to.
"Tse, však jsem tady," odfrkla si, když naznačil pochybnosti o její schopnosti přežití. "Abych chípla někde v díře bez jídla bych musela být úplně blbá," protočila panenky a podrbala se v kožichu, který byl složený jen z jediné vrstvy chlupů.

Vlče sotva tak tušilo, že tohle beranidlo bylo vlkem, ale když skočilo černému tvoru na záda a jeho pach se mu dostal do čumáku, procitlo. Na to ale bylo už stejně pozdě, protože ji vlk bez problémů shodil do písku a jeho nohy ji přišpendlily k zemi.
"Kašpare?" vylezlo Vlčeti z tlamy s nemalým nádechem neuvěření. Myslelo si, že je tady úplně samo, samo samoné, samotinké Vlče, ale teď, když přemýšlelo nad návratem na pevninu se tu objevil on. Byl to snad nějaký žert? Nebo znamení?
Pustil ji a dožadoval se pokoje a klidu a zmínil, že jejich smečka je mu u zadnice. Vlče - už skoro dospělé, vytáhlé a vyhublé a zjizvené - k němu natáhlo uši a postavilo se. Po oklepání se na Corva podívalo pohledem, který bylo složité číst. "Vypadáš jak zvěř," utrousila k jeho první otázce. To, že i kdyby tou zvěří doopravdy byl, nezaručovalo její úspěch při jeho lovu, nezmiňovala. "Není to moje smečka," odfrkla si pak. "Abys věděl, taky jsem vodešla, protože jsou to kreténi. A Stín je největší z nich," odplivla si do písku.

// Západní úkryt na konci ledna

Byla krutá zima a ačkoliv Agape vypadala jako možná spása, opustila hubaté vlče v mžiku. To, když zjistilo, že ho i tato vlčice, se kterou se zdálo navázalo docela dobrý vztah, vzala roha, s hněvem zalezlo hlouběji do tunelu a dostalo se na ostrov, kam naněj zima nemohla.
Nedalo se říci, že by to vyřešilo všechny problémy Vlčete, ale minimálně smrt na podchlazení mu nehrozila. Muselo si ale obstarat potravu, pití a nějaké místo na přespávání, protože zde hodlalo zůstat po celou dobu nečasu, co se na Galliree odehrával a navíc bylo naštvané na všechny vlky, které znalo, tudíž důvod vracet se neexistoval.
Najít přístřeší nebylo těžké, prales nabízel spoustu zákoutí a míst k přespání a když se poučila, že místní fauna není tak mírumilovná jako na poloostrově, byla i opatrnější ve svém počínání. Jídlo jí zprostředkovávaly převážně mršiny, ale naučila se chytat pomalá zvířata, dokonce i želvy, co se v jeden moment objevily na pláži.
Největší zážitek, pokud se to tak dá nazvat, měla s místními domorodci - lidmi. Když se jejich cesty poprvé střetly, měla štěstí, že byla hned u lesa a mohla se schovat dovnitř. Lidé ji totiž začali zahánět. V jiném případě už takové štěstí neměla a nejen, že se chytla do pasti, ale než se jí podařilo utéct, dostala se i do střetu, ze kterého vyvázla jenom tak. Zbytek zimy se toulala lesem se smyčkou kolem nohy a novými jizvami na ramenech, nohou a obličeji.

Stála na pláži a vyhlížela přes průplav na pevninu. Pole už byla zelená a bělostný sníh se stáhl na sever. Už by se dalo vrátit, pomyslela si, ale tato myšlenka v ní neprobouzela žádnou naději ani radost. Neměla důvod se tam vracet. Nikdo ji tam nechtěl - ani matka, ani Stín, ani Kašpar, ani Pinču a ani Agape.
Stáhla uši k temeni, když se z tunelu, poblíž něhož stála, pomalu vyřinulo nějaké zvíře. S velkými beraními rohy se černý tvor vydal na pláž netuše, že přímo za jeho zády je už skoro dospělé, vysoké, hubené, zjizvené a se smyčkou na zadní noze... Vlče.
To nebohého pana Monokla nepoznalo a protože moc rozumu nikdy nepobralo, skočilo vlkovi přímo na záda a zakouslo se mu do zátylku.

// Loterie 4/5

"Protože pořád dýcháš, duuuh," řekla jsem přechtřele a protočila oči a vůbec jsem nezazdila fakt, že mně se máma sníst pokusila a vlastně jsem to taky přežila. Ale co, pochybovala jsem, že se se mnou bude přít, už jí určitě došlo, že to nemá cenu.
"Léto... Tak si to vyškubej," navrhla jsem jí a podívala se ven, kde to vypadalo na problém. Problém s velkým P, protože jsem byla solidně v Prdeli. I přes svá chytrolínská slova a kasání se loveckým uměním jsem byla neschopná jako vlče s malým v a moje šance na přežití se blížily spíše nule než jedničce.
"A proč?" zeptala jsem se Agape. "Protože seš škaredá?" zeptala jsem se jí a nevinně na ni zamrkala očičkama, jako kdyby mi vůbec nedocházelo, že ji urážím.
"Hehehe, třeba mám neviditelný blechy," zahudrala jsem spokojeně.

// Loterie 4/5

"Hah, poctivost. Seš trouba," usoudila jsem prostě. Nemusela se ke mně chovat tak, jak jsem se já chovala k ní. Jasně, že jsem si na ni pak jenom víc dovolovala, když mi přihazovala dřívka do ohně.
"Seš dospělá, to zaprvý. Nikdo se tě teda nepokusil sežrat jako malou," začala jsem se vyjmenovávat, když jsem se k ní tak hezky prdelila. "Za druhý; máš huňatej kožich na zimu, takže seš i teď v teple," třetí důvod mě nenapadl, ale já to neřešila. Vždyť jsem pomalu ani počítat neuměla, dva mi stačilo tak akorát k života. Navíc jsem nedokázala vysvětlit, jak to z Agape dokážu poznat. Prostě jsem to cítila.
"Jo asi tak. Jsou jen vosinou v prdeli," přitakala jsem Agape. Rodina stála za hovno. Bylo mnohem lepší bejt sám. "Jasně. Skočíš jí na obličej a už si ani neškytne, hahahah," zasmála jsem se řezavě. Všimla jsem si, že kolem mě obtočila ocas, což mě trochu polekalo, ale krom malého trhnutí jsem to na sobě nedala znát. "Hehe, víš ty co? Teď chytneš blechy, protože se na mě tak teplíš," zachechtala jsem se.

// Loterie 1/5

Agape byla strašná pruda. S uvědoměním na dospělácké úrovni jsem zjistila, že tahle vlčice nikdy nezažila zábavu a že jí někdo jako malé narval klacek do zadnice a vyšťoural z níí vtipný orgán. Stáhla jsem uši k hlavě a protočila panenky, když mluvila. Její nezájem byl hrozně odpudivý, dokonce více než máminy prdy.
"Kdo řekl, že seš pod moji úroveň?" zabrblala jsem. Spratek z mého tónu zmizel jako lusknutím prstů a nahradila ho chladnokrevná upřímnost. Možná koukání ven zajistilo, že jsem se rozhodla chovat o něco snesitelněji. "Pokud vím, tak seš na tom lépe než já, ikdyž seš prašivej tulák, frk," odfrkla jsem si, ale tentokrát jsem si neodfrkávala nad Agape. "Hádám, že tys byla aspoň chtěná," dodala jsem po chvíli. Mě totiž nikdo nechtěl.
Lehla jsem si vlastně skoro až na ni, což se jí moc nelíbilo. Na její zavrčení jsem reagovala stejně. Vycenila jsem zuby a zavrčela zpátky, ale zůstala jsem ležet u jejího boku. Trochu jsem se třásla, ale její teplo to pomalu zmírňovalo. "A to řekl kdo? Umim ulovit srnu," prskla jsem napůl tlamy a opřela si o ni hlavu.

// Papouščí ostrov

Následovala jsem Agape do tunelu, který spojoval tento teplý ostrov s Gallireou. Kdo ví, jestli byl její součástí anebo to bylo místo přivandrovalé, možná dokonce i magické. Měla jsem chuť se při tom pomyšlení oklepat tak, jak to dělává matka, kdykoliv se někdo o kouzlech zmíní. Místo toho se mi do tlamy jen dostala hořká pachuť. Pohlédla jsem na písek a teplé podnebí za sebou a pohledem pak sledovala Agapin ocas, který mizel dolů. Nehodlala jsem ji nechat přede mnou prchnout. Byla to má jediná společnost! Navíc mě bavillo ji štvát.
"A co jako? Kdyby nás Wizku nezastavila, už dávno máš z toho svého pěkného obličeje fašírku," řekla jsem namyšleně a sebevědomě. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem na tom byla fyzicky mnohem lépe než Agape a že ve rvačce bych ji snadno rozmlátila na kaši. Měla štěstí, že měla tak kouzelnou kamarádku.
Agape smečku neměla a snažila se mě odehnat. Posměšně jsem si zafrkala, protože nějaká slova mě nedonutí něco udělat. "Nemůžeš mi říkat, co mám dělat. Nejseš moje máma. Ani Stín. A ty sem taky neposlouchala," byla jsem malý fakan, kterého nespravilo ani pořádně propleskání. Neponaučitelná. A moje slova, slizká jako čára za slimákem a protivná jako vítr vhánějící liják do obličeje, jistě nutila krev v Agape bublat. Ne, vřít, až jí pára jela nosem a ušima.
Dostaly jsme se do jeskyně, která vedla ven. Cítila jsem chladný závan a najednou mi došlo, že jsem byla pryč docela dlouho. Už stihl napadat sníh. Vzpomněla jsem si na svůj první sníh. Byla jsem zimní dítě a tohle znamenalo, že tohle byl můj první rok. Už jsem byla fakt dospělá a nikdo mi nemohl říkat, co můžu a co ne. Tehdy mě máma nabádala, ať ji poslouchám a dělám to, co chce Stín, protože nám šéfuje. Vštěpovala mi to do hlavy stejně jako odpor ke kouzlům. Ale nebylo to tehdy až tak zlé, tehdy si se mnou ještě i hrála. Naháněly jsme se po lese a já se klouzala po ledu a zapadávala do závějí. A taky jsem poznala Pinčua a porvala se s ním. Kapky krve na sněhu jsem měla vypálené do paměti jako živý obraz. Tehdy život ještě za něco stál, pomyslela jsem si, zatímco jsem skoro hypnotizovaně pozorovala sníh a vločky venku, že jsem dokonce přeslechla otázku od Agape. Můj život po zimě stál za prd. Moje vlastní máma se mě pokudsila zabít a od té doby to šlo hezky z kopce. nebylo divu, že jsem se vyloupla tak, jak jsem se vyloupla.
Zakabonila jsem se a vrátila se zpátky do tohoto světa, kde zima teprve začínala a zebala mě na těle. Nebyla jsem na ni připravená a kdybych měla špetku rozumu v těle, snažila bych se narvat do nějaké smečky nebo si najít někoho, kdo mi pomůže. Ale to bych nebyla já.
Začala jsem se trochu klepat, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost. Došla jsem až k Agape a lehla si k ní, ne-li přímo na ni se slovy: "Uhni trochu." Její teplo mi bylo příjemnější než zima venku. "Ste všichni tlustý a nažraný, se vám to žije," zabručela jsem a olízla si křivou mordu.

Vlčice se rozloučily jako civilizované osoby, zatímco já se rozhodla se poškrábat zuby na zadku. Měla jsem v sobě asi tolik výchovy jako má divoké mládě ponechané o samotě s tlupou goril. Měla by přijít nějaká spanilá dáma a udělat ze mě svou kopii. Heh, nenechala bych se a ještě bych jí ukousla prsty na nohou.
"Ha!" vítězně jsem štěkla a vzpřímila se. Matka mi vyprávěla o magičích, kterých bych se měla bát, ale ono to bylo naopak. Měli strach ze mne! "To těžko, já bych to sežrala první!" zašklebila jsem se na vlčici a bez ostrychů ji následovala. "Kam se vůbec třepeš? Máš snad taky smečku jako Wizku? Hmm, nebo se prašivej klysák jako byl Kašpar, než se k nám do smečky nacpal?" zeptala jsem se jí provokativním tónem a dohnala ji při vstupu do jeskyně. Nebojácně jsem si to štrádovala tmou za ní a nehodlala se nechat odehnat.

// Západní úkryt

"L-A-MA a ještě hluchá k tomu," pošklebovala jsem se vlčici, která byla stará nejspíše jako celý vesmír a byla vlastně ráda, že její tělo nějakým zázrakem drží pohromadě, aniž by se přeměnilo v atomy. Srst mi stále trčela do všech stran po tom úderu blesku a jazyk jsem měla pořád lehce ztrnulý, ale to mi nebránilo v tom se blbě šklebit na obě dvě. Očividně jsem tu černou vyprovokovala a spokojeně jsem ji probodávala pohledem, když po mně vyjela. Chtěla jsem jí potom rozdrápat obličej, ale když jsem vyrazila z místa, hnědá vlčice mě smetla k zemi. Sotva jsem ji stihla chytit za nohu, když jsme obě dvě ztuhly jako plastové figurky a přestaly se hýbat. Černá se rozhodla, že je teď ideální čas jít domů. Odfrkla bych si, ale pořád jsem se nemohla hýbat, takže jsem jenom pohledem pentlovala z boku na bok a snažila se zachytit, kam vlčice jde. Asi šla zase dolů tou jeskyní, kudy jsem přišla já. Pak se ale její zuby objevily u mne a vyhrožovala mi. Něco hezkého bych jí řekla, ale nemohla jsem nic. Až když vlčice zmizela a s ní i působení jejích kouzel, mohla jsem se odtrhnout od hnědé. Pomocí odstrkování a kopanců (nezapomněla jsem ji pěkně kopnout do žeber, když jsem se snažila osvobodit) jsem se od ní odplazila a zacvakala zuby. "Posraná až za ušima z vlčete," zachechtala jsem se a zavrčela zároveň. Chtěla jsem se trochu porvat, ale ona mi utekla. A s touhle stařešinou jsem se bít nechtěla. Loupla jsem po Agape pohledem a odfrkla si. "Nečum," ucedila jsem dřív, než mohla něco říct. Ha, to jsem jí to nandala.

Černá mě začala poučovat o tom, jak magie fungují. Nakrčila jsem na ni čenich. "No, takže je prostě lama," řekla jsem a protočila panenky, protože to bylo nad slunce jasné. Když jsem tu její magii ani nezaznamenala, tak se neměla čím chlubit. "Měla bys zůstat u něčeho, co ti de," řekla jsem jí s posměchem jako taková ta kůl grl, když mluví s novou trapnou holkou, co se snaží zapadnout do kolektivu, ale je moc quirky, což ji dělá divnou, ale nakonec se ukáže, že právě tenhle její quirk ji udělá královnou plesu, přebere kůl grl boje a její rodiče se nakonec nerozvedou.
Začaly se bavit mezi sebou. Střihla jsem ušima a přimhouřila na ně oči, ale neslyšela jsem je, protože si něco šišlaly pro sebe. "Že vy kujete pikle!" nebyla to otázka. Nebyla jsem úplně hloupá.
"Ehh, proč ne?" zeptala jsem se hnědé, která se mě ptala, jestli si myslím - její první error - že by na vlčata někdo sesílal bouři blesků. Viděla můj obličej? Viděla ty jizvy? Někdo se o to už možná pokoušel. Po mých slovech za vlčicemi do moře uděřil blesk a byl tak blízko, až se nám všem změnily kožichy v ježkovy kabátky. ten můj byl teda výrazně ošklivější než ty jejich. Měla jsem vypelichaná místa a místy srst tak řídkou, že mi z jednoho centimetru čtverečního trčel jeden ubohý chlup. Na druhou strany obě dvě vyadaly jako ukázkoví ježci.
"DHÉ HJŮ TJÓ KVÍ!" zaskřekala jsem na vlčici, když mi vyhrožovala, abych neříkala to, co jsem řekla. Chtěla jsem ji počastovat mnohem horšími slovy, ale moje hrdlo bylo stáhlé a nic jsem říct nemohla.
Hnědá se mě pak zeptala na jméno, ale já vzdorovitě mlčela, protože jsem nechtěla zase skřekat. Stáhlé hrdlo ale pak povolilo a když jsem si pošeptala jedno slovo, už neznělo jako skřek. Nechápala jsem, odkud ví moje jméno, ale asi měla ještě nižší IQ než já, protože se mě na to jméno zeptala znovu. "Vlče, blbko," prskla jsem na ni a pak šlehla pohledem po Wizku. "Abys věděla, tak se tě nebojim. Ten tvůj blesk byl pěkná nuda, anis mě netrefila," odfrkla jsem si a rozhodla se, že jim ukážu, jak to vypadá, když chcete někomu pocuchat kožich. Přikrčila jsem se a plížila se k nim. Zcela na očích, protože se nebylo jak v písku schovat. "Nedivím se, že se schováváte na tomhle blbým místě, když nic neumíte. Určitě z vás mají ostatní jen prču," říkala jsem jim a pak jsem skočila na černou vlčici, protože mě štvala víc a rozhodla se jí rozdrápat obličej. To byla moje zatím nejlepší strategie.

Stála jsem v písku, který mě kousal do noh a čekala, zda se mi vlčice předvedou nebo ne. Hnědá se mě zeptala, jestli nějaké kouzlo umím. Zarazila jsem se a moje dvě mozkové buňky se na moment musely dohodnout, jestli je lepší zatloukat a říct že jo, ikdyž vlastně ne anebo říct pravdu a uvidět, jak to dopadne. "Eeeeeee..." vylezlo ze mě nerozhodným, vyhýbavým a čas prodlužujícím tónem, protože buňka A se hádala s buňkou B zrovna o tom, jestli mě to prozradí a vlčice mě na místě rozcupují. Ani jsem nezaregistrovala vánek, který se kolem nás líně proletěl. "He? Vždyťs nic neudělala," odfrkla jsem si napůl posměšně a napůl tónem, který jí vlastně říkal, že nejsem blbá a nenechám se tahat za nos. Černá se teda ukázala víc, ikdyž to bylo zajímavé a vlastně to bylo poprvé, co jsem viděla kouzlo a magii v akci, bylo to spíš zklamání. "To bylo všechno? To bylo teda dostr trapný," řekla jsem bez filtru a odfrkla si. A o tomhle mi Stín a máma vyprávěli? Tohohle jsem se měla bát? "Jste úplně nuly ty vole, a prej že jste nebezpečný, pf!" vysmála jsem se jim a zachechtala se jako hyena. Černá pak mluvila o smečce a já natáhla uši. Smečka znamenala víc vlků a možná že tam by mohl být někdo, kdo je fakt nebezpečný. Tohle byly čudly v moři. Já chtěla vidět žraloka.

Jedna z vlčic vyknivkla, když jsem na ně zahuláka. Pobaveně jsem zachrochtala. To je ale padavka, takhle se leknout vlčete, zašklebila jsem se ještě a pak stočila pohled na hnědou vlčici, která mi odpovídala. “Aha!” ŕekla jsem bojovně, jako kdybych odhalila tajné špióny, ale pak mi došlo, že se s nimi přece nemůžu dát do otevřeného komfliktu, protože by to bylo strategicky nevýhodné… Ha! Kdo si myslíte, že jsem? Nějaký strategický génius? Moje matka byla Tasa a ne Styx, takže další akce o tom dost vypovídaly.
“Ale co když kecáš! Uka!” dožadovala jsem se toho, aby mi předvedly, jak takové kouzlení vypadá. Nikdy jsem žádné na vlastní oči neviděla. Mezitím jsem si to došla bez obav až k nim, protože jsem se cítila v převaze, když se mě ta černá lekla a ta hnědá si sedla na zadek. Tohle bylo moje první setkání s magiči a zatím to teda vypadalo, že jsou to docela padavky.