Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zubatá hora

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Mohla jsem si stěžovat jak jsem chtěla, ale nemělo to žádný efekt. Pravdou bylo, že jsme byla vlčice a byla jsem slabá jako věchýtek, ale vydávala jsem se za vlka a ještě k tomu za vlka, který všechny zvládne zmlátit. Nebála jsem se bít, znala jsem rvačky lépe než lásku, ale moje šance na výhru záležely čistě na štěstí a tom, jak dobře se dokážu vyhýbat protivníkovi. Rozhodně jsem nebyla žádný silák a tahat Waristooda na saních tedy nebylo nic pro mě. Něco mě trefilo do zadku, ale myslela jsem si že na mě něco prostě jenom spadlo. Byli jsme už dole u stromů, tak možná na mě spadl kus sněhu nebo tak něco, nedivila bych se tomu.
"Tak můžu mít taky mladou vlčici, ne? Ty starý jsou stejně škaredý," navrhla jsem. Nějaká vlčice v mojem věku by mi bohatě stačila. Jasnava byla už moc stará a po porodu se jí propadalo břicho a zplacatěla jí prdel a to by se žádnému mladému vlkovi přece nelíbilo.
Tentokrát jsem si všimla, proč na mě padá sníh. "Tak ty takhle," přimhouřila jsem oči a uplácala vlastní sněhovou kouli, kterou jsem po Waristoodovi hodila zpátky a krásně ho minula, za což jsem si vysloužila zásah přímo do obličeje. Zavrčela jsem a tentorát se snažila víc a kouli jsem po něm mrskla tak nazdařbůh, ale co největší silou. Nevěřila jsem, že něco trefím, ale světe div se, Waristoodova široká rozměrnost mi dopomohla k zásahu. "Hahá!" zafrfňala jsem spokojeně, než jsem dostala další kouli do krku. Měl nějak moc dobrou trefu. Já toho už ale měla dost, takže jsem se schovala za nízký strom a počkala, až bude vzduch čistý od artilérie.
Vykoukla jsem hlavou ven a poslouchala. "Kdyžtak ho zbijem, aby neodmlouval," navrhla jsem chytře a vydala se na pláň.

Dej si s někým závod na sáňkách *

Proč mě zajímalo, jestli je moje máma ve smečce? Dobrá otázka. Dost dobře možná proto, že jsem na ni neměla nejlešpí vzpomínky a ačkoliv bych to nikdy nepřiznala, bála jsem se jí. Bála jsem se její nevyzpytatelnosti, její moci nade mnou a toho, že před ní nemám šanci. Nebála jsem se proti přesile celého sarumenského ansáblu, ale postavit se proti matce mi nahánělo strach. Nevyhrála bych. ejí zuby by se mi znovu navěky zaryly do paměti mé kůže a nezmohla bych nic. Moje přežití by záviselo jen na jejím rozmaru a štěstí, kterého jsem rozhodně moc neměla. "Drž hubu," odsekla jsem Waristoodovi možná až moc drze. Tohle nebylo něco, o čem by se dalo žertovat. "Hm, jasně," přitakala jsem lehce pochmurně. "Kde si seženu nějaké hezké vlčice já? Musím nějakou unýst jak ty?" rozhodla jsem se změnit téma, protože jsem nehodlala dál rozebírat moji matku.
Být zapřežena jako sob by mě nikdy nenapadlo, ani by se mi o tom nesnilo, ale přece se tak stalo a když jsem nás táhla z kopce, všechno nabralo jiný spád. Vlastně jsem to neudělala ani moc schválně, protože sníh podkluzoval a Waristoodova těžká prdel nás logicky táhla dolů spolu s gravitací. Neměla jsem dost sil na to, abych ho vytáhla na rovnější terén, takže jsem byla vlastně taky součástí celé nehody jako oběť a nikoliv jako viník. Šutr s náma oběma narazil do nějaké překážky a komicky se zlomil vejpůl, což zapříčinilo, že jsme se oba dva ocitli na jedné půlce kamene a jeli jsme bok po boku dál svahem dolů. Bílá stříkala kolem a sníh a chladný vítr mě štípal do očí, zatímco jsme svištěli po svahu nepředstavitelnou rychlostí. Tato krasojízda měla ale jen krátkého trvání, protože moje sáně se rázem zabodly do sněhu a vystřelily mě kupředu jako dělovou kouli a Waristooda potkal podobný osud. Ani jsem nezaznamenala, kdo byl rychlejší.
"Máš těžkou prdel, jasně že to pojede z kopce," odsekla jsem, pořád nakvašená z celé téhle zimní hitparády, která Waristooda ale očividně náramně bavila. Přišel ke mně a podal mi tlapk, aby mi pomohl na nohy, což mě překvapilo. Po vteřině jsem se ale vzpamatovala, tlapku přijala a postavila se na nohy. Toto gesto pro mne znamenalo hodně, více, než si Waristood možná uvědomoval, neb to vykonal téměř nevědomky, automaticky. "Joo, na to jsem už taky přišel," zašklebila jsem se.
"Jdem na ten lov? Dole na pláni by mohla být zvěř," navrhla jsem. Snažila jsem se primárně o to, aby nevymyslel další ptákovinu, při které se ztrapním a nabiju si čumák.

// Ledová pláň

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *

Šedivka byla... Dle slov Waristooda, nějaká vypelichaná, vyzáblá, pravděpodobně s předkusem a jedním okem na Kavkaz a druhým na Monako typ vlčice. Máma? zamrkala jsem překvapeně, nedokázala jsem své překvapení na obličeji skrýt. "Ona je pořád ve smečce? Proč?" zeptala jsem se ublíženě.
"Natrhávat zadky," zašklebila jsem se na Waristooda přesvědčeně. "Zmlátit každýho, kdo se na nás blbě podívá. Jako první třeba to sarumenské pidlovočko," řekla jsem a cvakla zuby. Měla jsem na tu vlčici spadeno. Blbě na mě čuměla a to měla jenom jedno oko. Kdyby měla dvě, už bych to asi nevydržela a prostě bych jí na místě skočila po obličeji. Myslela si, jak není hustá a krčila na mě čenich. Ukázala bych jí, zač je toho loket. "Huh, okey," pokrčila jsem rameny. Byla jsem dost silná, teda alespoň jsem si to o sobě myslela. Pod tou hromadou chlupů jsem byla ale jenom malé vyzáblé tintítko, které každého překvapilo svou zubatou kuráží. Vyčkávala jsem ale na Waristooda na místě a snažila se přesvědčit svoje nohy, že stát na místě a nehnout se úděl válečníka. Nepolevit, neprojevit únavu. Stejně bych šla spát, pomyslela jsem si. Možná nebudu ten nejlepší válečník, ale furt lepší než být cuchta co se stará vo oheň, pokývala jsem hlavou, ale to už se Waristood vracel. Na zádech nesl placatý šutr a v zubech roští. Vypadal jako nějaká groteskní želva.
Chytila jsem zuby roští tak, jak řekl a zabrala, když dal pokyn. Zapřažena do tohoto podivného postroje jsem se naklonila a celou vahou i silou jsem zabrala nohama a Waristooda poposunula. Nejhorší byl první posun. Ani nevím, jestli jsem s ním pohla já, nebo se kámen slitoval a sníh pod ním nás dal do pohybu. Jeli jsme z kopce a já táhla. A Waristood za mnou zrychloval. A zrychloval, až mi narazil do zadních nohou, já pustila větev, spadla na Waristooda a společně jsme jeli na kameni jako v bobech dolů z kopce. Brzy jsme ale narazili na něco v zemi a to nás vymrštilo ze sedla. Přeletěla jsem přes hlavu a zabodla se do sněhu jako ne zrovna umně hozený šíp. Vytáhla jsem hlavu a oklepala se. "Přece nebudu nikoho vozit!" vztekla jsem se směrem, kde ležel Waristood.

Zima přicházela, teda alespoň v jiných částech kraje. Tady sníh byl po celý rok a moje nohy už byly přeměněny v solidní rampouchy. Nic, na co by se ale nedalo zvyknout s časem. Sice jsem v nich neměla cit, ale aspoň už mi na ně nebyla zima.
"Aha," utrousila jsem ne zrovna dvakrát přesvědčeně. Dle mého názoru přesila něco znamenala. Bylo jich více, měli více zubů, více drápů. Pokrčila jsem ale rameny, protože mi to bylo jedno. Klidně jich mohlo být i třikrát tolik a nic by se nezměnilo na faktu, že bych je všechny zakousla, kdyby na to došlo. Užívala jsem si moment ticha v představách o rozškrábaných obličejích, vypíchlých očích a ukousnutých ocasech, než se Waristood zase ozval. Ten vlk rád mluvil, ale já ho ráda poslouchala. Nemusela jsem tak používat svůj mozeček k vytváření myšlenek.
"Chci být válečník," řekla jsem Waristoodovi zatrvzele. "Hmm, šedá příšerka?" zopakovala jsem po něm netušíc, že mluví o mé vlastní matce. Pokývla jsem na jeho nápady a přišla k němu trochu blíž, očekávaje rozkazy. Dobrý voják byl ten, co uměl poslouchat, ne?

// Kiërb

Cesta zpátky do hor byla náročná. Věděla jsem, kudy půjdeme, neb stejnou cestou jsme šli do Sarumenu. Podél řeky k úpatí hor, kde nás už čekala zima a sníh. Tlapy si rychle zvykly na chlad a pak už nás čekal výstup. S každým vystoupaným metrem se vzduch více a více pročišťoval a řídnul. Naštěstí nešlo o žádnou osmi tisícovou horu, aby nás to stálo život.
Waristood se ke mně otočil. Mlčení se mi vyplatilo, konečně byla jeho pozornost zase jenom na mně. Nemusela jsem se o ni dělit s těmi, kdo jí nebyli hodni. Jasnava ani jeho pitomý syn, ani jeden z těch blbých sarumenských vlků. Já jsem byla po jeho boku dnem i nocí, to já jsem si zasloužila jeho slova, jeho přítomnost, chválu a... lásku. Já!
Bedlivě jsem poslouchala. Mělo to něco do sebe a teď mi celá ta situace dávala více smyslu než předtím. "Je jich víc," podotkla jsem očividný fakt, nicméně můj tón byl kurážný. Nebála jsem se přesily, klidně zhynu při obraně Waristooda a toho, čemu věřil, nicméně by se tento fakt neměl přehlížet.
"Ano," souhlasil jsem s jeho návrhem na lov u úpatí hor. Pomáhala jsem značkovat jak to jen šlo, jen čůrání jsem se v jeho dohledu stranila. Možná i někdy všiml, že moje čůrací stopy nedosahují takových výšek jako ty jeho, ale mohl to prostě přisuzovat k tomu, že mám malého pindíka. Malý mozek, malý pindík. Čím si to Chávo, vlk jak by smet, vynahrazoval? Debilní kuráží, nulovým pudem sebezáchovy, prořízlou držkou a ostrými zuby. Mnohé z toho Waristood věděl.
"Tentokrát se nám to třeba povede," ušklíbla jsem se.

Ta hnědá vlčice na mě protáčela oči. Otočila jsem hlavu tedy přímo na ni a ukázala jí, které zuby potom bude moci přirovnat k otisku na svém obličeji, jestli jí nějaký zůstane. Už teď byla dořezaná jako nějaká neschopná, volně se povalující slanina. Dokonce měla jedno oko slepé. Cvakla jsem zuby jejím směrem a čekala, jestli náhodou nedostanu povolení na to ji roztrhat na cucky.
To ale nikdy nepřišlo. Vlci se na můj vkus bavili až moc klidně a spořádaně. Ocenila bych více zubů a míň slov, nicméně nebylo na mně, abych o tom rozhodovala.
Nakonec to dopadlo tak, že náš výlet byl úplně zbytečný. Jasnava do jara mohla zůstat s vlčaty tady a my neměli tak ani buchtu a ani hrášek a už vůbec jsme neměli kožešiny. Hluboce jsem vydechla frustraci z hrudníku, když se opravdu ukázalo, že celá tahle konfrontace končí prostým odejitím. Waristood mě oslovil a zavelel k odchodu. Chvíli jsem stála na místě a zaostávala, naposledy jsem probodla hnědou vlčici očima a pak jsem si plivla na zem, než jsem se rozběhla za Waristoodem. Mlčky. Už jsem věděla, že je lepší mlčet, když se něco posere.
A tohle se určitě posralo.

// An'sidar

Chtěla jsem si jenom odpočinout a počkat, až se Waristood s Jasnavou domluví. Vlčice se přimotala k vlčeti a utěšovala ho. Její pohled se mi zabodl do prázdných bledých očí barvy moči. Nedělala jsem si z jejího vzteku nic. Nic mi nemohla udělat, byla to jen blbá vlčice. Waristood mě upozornil na to, že se k nám blíží nějaká kavalerie. Otočila jsem hlavu zmíněným směrem a uviděla, jak z lesa vybíhají vlci. Jeden šedý, jeden rezavý, jeden hnědý a dalšího hnědého jsem viděla chodit kolem hranic. To jsou... Tři, nebo čtyři. Chcou se bít? nadzvedla jsem obočí a vycenila zuby na přítomné. Nezapojovala jsem se do rozhovoru a místo toho jsem se postavila. Šedý vlk stál u Jasnavy a rezoun se bavil s Waristoodem. Všichni se bavili s Waristoodem. Odfrkla jsem si, naštvaná, že všichni věnují pozornost jemu a ne mně. Samozřejmě, pomyslela jsem si uštěpačně. Já jsem přece byla nikdo. Vlče, Ćhávo, vlastně nikdo. Mohli mi říkat Vlk.
Dokonce se do toho vložil i veveřák. To jsme hodně klesli. Když ale Waristood začal mluvit, překvapeně jsem zvedla obočí. Mluvil tak chytře a přesvědčivě. A co víc, měl naprostou pravdu. Jen jsem rázně přikývla, když mluvil, abych mu dodala podpory.

// Sarumen

Čapla jsem to malé mrně za krk, což se nelíbilo nikomu. Vřeštělo děcko, vřeštěla vlčice a pak vřeštěl i Waristood. Snažila jsem se vlče táhnout lesem i mlhou, ale nešlo to moc hladce a prostě jsem ho občas táhla napůl po zemi, ale copak jsem za to mohla? Nejspíše ano, protože Waristood mi záhy vrazil takovou, až jsem vlče upustila. Do prdele, pustila jsem vlče a jestli si nabije čumák, dostanu do něj taky. Otočila jsem přeraženou hlavu zpátky k Waristoodovi se vzdorem v očích a pevně držela zuby u sebe. Čekala jsem, co bude. Vlčice křičela o pomoc.
Neřekla jsem nic, když mi spílal, přecijen to byl můj nadřízený a já neměla takové pravomoce jako on. Waristood se pak zajímal o to, jestli je jeho syn v pořádku. Nahlas jsem si odfrkla a protočila panenky. Nic mu nebylo, bylo to jen malé usmrkané děcko, které nesneslo trochu štípání za krkem.
Waristood zase začal mluvit s Jasnavou a vložil se do toho i veverčák. Já se posadila na zem a odpočívala. Bolelo mě za krkem z námahy.

Vypadalo to, že tahle situace nebyla úplně jednoduchá. Waristood o vlčatech prvně ani nevěděl a teď si je chtěl vzít všechna do hor. Bylo tu ale jenom jedno. Vlčice mluvila o více, ale k samotnému odchodu do hor se moc neměla.
Když jsem byla okřiknuta, protáhla jsem jenom obličej a mlčela. Uměla jsem dobře mlčet, když na to přišlo. Mohla jsem klidně mlčet celé dny. S povzdechem netrpělivosti jsem přešlápla z packy na packu a čekala. Pořád se dohadovali. Prostě ji čapni a jdem, pomyslela jsem si a protočila žluté oči. A nakonec se tak fakt stalo. Waristood zavelel, naložil si vlčici i s tím bordelem v kožichu na záda a mně bylo řečeno, že mám vzít juniora. Podívala jsem se na salám před sebou a zalitovala, že ho nemůžu prostě někde nechat. Wari mi vyhrožoval, že jakákoliv synova újma se mi vrátí. Chytla jsem vlče tedy ne zrovna ohleduplně zezadu za krk a táhla ho s sebou. Nebyl nejtěžší, ale já nebyla ani nejsilnější. ROzhodně ho neunesu celou cestu, ale teď jsem do něj zarývala zuby, aby se mi nevysmekl.

// Kiërb

Moc dlouho jsem nespala, ale byla jsem vděčná aspoň za chvíli klidu. Probudilo mě ječení po mámě a tak jsem otevřela světle žluté oči a začala koukat kolem. Waristoodovy bílé tlapky, teď zaprášené z cesty, stále kousek ode mne, ale doplňovaly je jemné, drobné a stejně světlé další nohy. Zvedla jsem zrak k vlčici, která se na Waristooda blbě culila v srsti měla kvítí a další bordel. Odfrkla jsem si a zapíchla pohled do toho, kdo mě vzbudil. Malé tmavé vlče.
Zarazila jsem se a mhouřila na toho malého smrada oči. Ještě napůl rozespalá jsem slyšela, jak si Waristood a vlčice povídají, ale moc jsem je nevnímala. Pořádně jsem začala vnímat až v momentě, kdy Waristood zavelel, že jdeme do hor.
Zvedla jsem se a zívla si. "Vlčice se bude hodit," pronesla jsem jako svou první větu k cizincům. Nelíbili se mi, protože jim Waristood věnoval na můj vkus až moc pozornosti.

// kierb?

Šli jsme a šli podél řeky a pak jsme se od ní odpojili a zamířili do lesa před námi. Mlha se plazila po zemi a olizovala nám packy, studila a chladně nás zadržovala v pochodu vpřed. Jako kdyby měla vlastní vůli a držela nás od středu všeho dění.
"Souhlasím, skvělý nápad," přitakala jsem. Jen ať si Thaum znovu projde přijímáním do smečky a tak, ať se snaží. Měla bych tak větší moc než on, ikdyž jsem plně nechápala, v čem moc spočívá. Měla jsem nějakou mít, ale její plné fungování jsme nechápala. Waristooda jsem respektovala jenom proto, že mě zvládl zmlátit a přijal mě do této smečky.
Byl skvělý, geniální. Byl to pan alfák, ten nejlepší ze všech.
"Já bych chtěl... Hordu vlčic," zazubila jsem se. Z jeho slov mi přišlo, že čím více vlčic vlk měl, tím větší kabrňák byl a protože jsem byla nastrčenec, tahle představa mě velmi bavila.
Po zavytí jsem mlčky čekala, nepřipojila jsem se svým skřípákem. Pomalu jsem jenom zamrkala, když se na mě přísně podíval a poslušně si lehla na zem. Sice bylo chladno, ale já byla se zimním kožichem v klidu. Rychle se mi začala klížit očka a já začínala usínat.

// Zubatá hora

Následovala jsem Waristooda. Scházeli jsme z hory, ale nějakou dobu trvlo než jsme našli vhodnou cestu a skrze sníh se dostali do údolí, které nás provedlo až k patě hor a následně k řece, kterou jsem následovali po proudu. Napila jsem se, ale jinak šla dál mlčky. Waristood se neměl k žádnému vysvětlování ani ničemu, takže jsem mohla svým mozkovým závinům dát čas na odpočinek.
Mezitím se k nám přidala i ta veverka, kterou měl Waristood v lese. Úplně jsem zapomněla, že existuje a tak jsem ho jen propichovala pohledem zezadu, zatímco se veverčák usadil Warimu na záda.
"To vypadá, že Thaum stojí jako vlk smečkový dost za hovno," okomentovala jsem Brunovy zprávy. Nemohla jsem si jinak než do Thauma nekopnout. Waristood ho přede mnou tak opěvoval, že jsem toho vlka nenáviděla jen z vyprávění.
"Les," hlesla jsem jenom, když Waristood po několika hodinách ukázal čenichem k lesu v dáli. Byl zastřený mlhou a byl plný jehličnatých lesů.

// Sarumen

"Uhh, okey," řekla jsem nepřesvědčeně a hlavně přehlédnutě. Neodpověděl mi na mou otázku, místo toho se úpně nechal strhnout tím, jak skvělá tahle smečka bude. Já netušila, jak přesně smečky mají fungovat, jak to má být a jak si to Waristood představuje. Chce armádu vlčic, co e budou starat o oheň v úkrytu, chce vlky a vlčata, ale zatím jsem tu byla jenom já - vlčice v přestrojení - a on. Sami dva na jedné studené hoře.
Aspoň něco se ale skrze Waristoodovu silnou lebeční stěnu dostalo. Výlet do Sarumenu tak byl zajištěn. "Však už lezu," zívla jsem si. Moje přání o spánku vyslyšeno nebylo, ale tak snad není Sarumen daleko a kdyžtak se vyspím tam. Vypadalo to, že Waristood to tam zná a zná nějakou Jasnavu, takže bych tam mohla hodit dvacet.
Začala jsem scházet z hor za Waristoodem. Následovala jsem jeho ocas a občas hypnotizovala jeho tlapky.

// Kiërb

Jak jsem měla vědět, jak se jmenujou ostatní smečky kolem? Protočila jsem oči a vyfoukla napruzeně vzduch z plic. Znala jsem jen dvě místa, teď už tři, a cesty mezi nimi. Znala jsem blbej Bukovej les, pitomej ostrov a tenhle zmrzlej kopec. Poslouchala jsem teda, jak hodlá smečku pojmenovat. "A co to znamená? Je to něco jako Chávo?" zeptala jsem se hnedka.
Následovala jsem ho ven, protože jsem nechtěla být v tmavé jeskyni sama. Waristood sice úplně tekl z toho, jak to bude super a bude tam vlčice hlídat oheň a tak, ale teď jsme žádnou takovou blbku neměli, takže tam byla tma a zima. A já v takových podmínkách být nechtěla, to raději budu spát venku pod sněhem.
"Huh," udělala jsem, když jsem spatřila stopy ve sněhu a Waristood mě hned začal poučovat o tom, co bych měla dělat. "Fajn," přikývla jsem, ale nedávala úplně pozor. Dívala jsem se, kam stopy vedly.
"Hmm, fajn," udělala jsem znovu a fixovaně čuměla na stopy. "Nepůjdeme ho najít? Mohli bychom ho zbušit, že nám sem nemá příště lízt," navrhla jsem lehce nepřítomně. V hlavě už jsem si představovala, jak někoho přeměním ve zbušenou veverku.
"Joooo, pojďme tam," souhlasila jsem nadšeně s nápadem. Sarumen jsem neznala, neznala jsem nic a cokoliv bylo lepší než nic.

Spokojeně jsem se usmála, když mě pochválil. Nejspíše na tom něco bylo, my vlci jsme to zkrátka měli lepší než vlčice, které si zasloužily nám sloužit. Dělat podřadné práce a tak.
"Fajn tak třeba Horská smečka. Nebo chladná, zimní, studená..." házela jsem návrhy. "Nejlepší smečka," zašklebila jsem se. Bavilo to i mně. Moje bývalá 'smečka' snad ani název neměla a pokud jo, tak se nikdo neobtěžoval mi ho sdělit.
"To zní jako moc práce. Trénink... Nemůžu prostě jenom bejt?" protáhla jsem otráveně. Už se mi přestávala práce líbit. Hlavně mi nic nešlo, tak jsem nevěděla z čeho vybírat. Buď špatné nebo horší.
"Šl-Šel bych spát," prořekla jsem se málem, ale zamaskovala jsem to zcela nečekaným zívnutím. "Ale ta země je studená... Neukrademe někomu ty kožešiny? To zní jako větší sranda než je dělat sám," navrhla jsem.