Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přišlo mi, že mě ignoruje. Zamračila jsem se, protože jsem čekala alespoň nějaký náznak emocí nebo něčeho, ale místo toho se matka tvářila, jako kdyby sežrala kaktus. Waristood si do mě musel rýpnout a já ho zpražila vražedným pohledem. Zaskřípala jsem zubama a zalitovala, že už kost nedržím v tlamě. Nezůstala jsem tu ale dlouho stát, protože mě Waristood poslal dolů z hory k místu, kde měl být další neurvalec. Zafrkala jsem jako kůň a rozešla se sněhem dolů. Matka se rozběhla dolů jako kdyby si chtěla zlomit krk, ale já šla klidně a pomalu. Se Stínem jsem se nerozloučila v dobrém, takže jsem za ním fakt nepospíchala.
Našla jsem ho ležet ve sněhu jako zdechlinu. Matka stála nad ním a vypadalo to, jako kdyby jí ten kaktus zrovna nalezl do mozku a zabral v něm všechno místo. Jen nad ním blekotala.
"S takovou tady leda tak chcípneš," řekla jsem prudce a dívala se na jeho vyzáblé, horečkou zmítané tělo. Naše cesty se rozdělily ve zlém, padla nehezká slova a i přesto, že tu vlk ležel v tak zbídačeném stavu mne to neobměkčilo. Měla jsem za Stína náhradu, měla jsem Waristooda. Neudělala jsem jediný krok k tomu, abych mu pomohla.

Mezi matkou a černým vlkem asi taky nepanovala nejpřátelštější nálada, když se na něj matka otočila a zavrčela. Waristood se hned začal ptát, co tu oba dva chcou a zase padlo jméno Stína. Zavrčela jsem a stiskla kost pevněji v zubech. Ohnivá koule mezi mnou a Waristoodem mne hřála a blikala mi ve zlatých očích, zatímco jsem poslouchala.
Zavrčela jsem znovu, když matka zmínila moje jméno a ptala se, co tady dělám. Vyplivla jsem celou kost na zem. "Jsem s magičem, protože je lepší společnost než ty a ten pitomec Stín," zavrčela jsem na matku zpod zamračeného obličeje a zacvakala na ni zubama. Nechtěla jsem ji tady, nechtěla jsem ji nikde poblíž. Waristood uvažoval nad tím, že ji do smečky vezme a já doufala, že se tak nestane. Ten druhý vlk by mi nevadil. "Co kdyby si dali souboj na život a na smrt? A ten kdo vyhraje tu může zůstat," řekla jsem polohlasem k Waristoodovi.

"Na něco přijdu," odfrkla jsem si, když o mně Waristood pochyboval. Sama jsem byla vlčice, takže jsem věděla, co vlčice chtěj a na co je nalákat. Měla jsem v tomhle oproti Waristoodovi výhodu, aniž by o tom věděl. Trochu ji pocuchám a pak jí dám kost s kusem masa a je to, to mi zaručeně vyjde, pomyslela jsem si spokojeně.
"No jo furt," protočila jsem oči. Pořád mi jen cpal do hlavy, že musím být silná, abych mohla udělat cokoliv. Abych byla dobrý ochránce, abych mohla mít vlčici... Asi bylo načase začít s tím fakt něco dělat a přestat rozumovat. Sledovala jsem Warisovu jasnou ukázku síly, která plápolala mezi námi. Já se uměla zneviditelnit, ale jen trochu a ještě k tomu neúmyslně. Nebylo moc o co stát.
Odpovědi se mi nedostalo, jen smíchu a poté samoty. Odfrkla jsem si, evidentně jsem toho už měla dost. Waristood zmizel dolů z kopce a já tu zůstala sama s ohněm. Nedalo mi to a vzala jsem svou kost a strčila ji do ohně. Začala se škvařit, syčet a prskat. Vytáhla jsem ji ožehlou a zbylé šlachy a jiné úplny byly uškvařené na uhlík. Zasmárdlo to a zavonělo zároveň, když jsem to pustila do sněhu, který se pod kostí roztápěl.
Waristood se vracel sněhem nahoru. "Hm," přitakala jsem a cvakla zuby. To je necháme dolézt až sem nahoru? Až k jeskyni? Neměli bychom je zbušit už dole? měla jsem nárok na myšlenky, ale nemohla jsem Waristoodovi odporovat a tak jsem jen mlčky čekala se zježeným kožichem. Nejen, že jsem vypadala větší, ale zároveň mi piloerekce i pomáhala proti mrazu.
Do kopce za námi se vlekli do vlci. Šedý a černý, nepřehlédnutelní v bílém povlaku kolem. Zamračila jsem se a čekala, dokud nebyli blíž. Poznala jsem šedivku, byla to moje matka. Prudce jsem vdechla nosem a moje srst okamžitě splaskla a já zatnula zuby, div mi nepraskly. Doufala jsem, že to nedá, pomyslela jsem si. Měla jsem z ní strach a nesnášela jsem ji. Nesnášela jsem Stína. Nesnášela jsem svou starou rodinu. Znovu jsem se naježila a vzala do zubů kost s ohořelým koncem. Mohla jsem mezi zuby drtit to, zatímco přišli blíž. Koukala jsem na něj zpod zamračeného obočí a cenila zuby se stehenní kostí soba v tlamě. Žádná slova, jen nakrčený čenich a obličej nasraneého gremlina. Vlk se chtěl k nám přidat. Aspoň to nebyla vlčice. Očima jsem loupla po Waristoodovi.

"Hmm," zabručela jsem nespokojeně, když mi Waristood odmítl říct, co bych měla chtít. "Asi chci tu vlčici," poznamenala jsem mezi okusováním toho, co bylo kdysi sobí nohou. Bylo to to, o čem jsme se bavili pořád dokola a tak jsem to měla v hlavě skoro jako na výslunní. "Nejsem už žádný děcko, abych ji nemoh mít. Prostě ji nalákám," uvažovala jsem nahlas. Sníh mě pomalu zasypával a byla jsem víc bílá jak šedá a Waristood akorát stihl opracovat tu kůži. Zvedla jsem se, že se půjdu podívat na sobí polévku, která vydávala teplo. Sníh jsem na sobě nesla jako malý náklaďáček a moc mě to netrápilo. "Tak půjdu trénovat," pokývala jsem hlavou. Nevěděla jsem sice kam a s kým, ale to mi mohl Waristood vlastně taky říct! Netřeba zapojovat frontální kortex, když jsem tu měla někoho, kdo měl neurony i za mě. "Mám jít zkusit někoho zbušit? Nebo budem trénovat spolu? Můžu zbít nějaké vlče, to se nebude moc bránit," navrhla jsem pár pitomých nápadů a tlapkou žďuchla do paroží, až se celá bílá lebka ve vodě zakymácela.

Když jsem odpověděla, Waristood se tak zarazil, že přestal pracovat a jenom na mě vejral, jako kdyby byl sova a já kus oživlé myši. S klidem jsem dál okusovala nohu kolem kopyt a užívala si strukturu kosti i šlach, které jsem zuby ničila. Líbilo se mi namáhat svaly na čelistech, bylo to uklidňující.
"Co bych měl chtít?" zeptala jsem se na oplátku Waristooda. Co jsem chtěla jsem měla - Waristooda jako společnost a nic víc jsem nepotřebovala. Měli jsme tu klid, žádné otravné blbce a měli jsme i jídlo a kde spát. Nevěděla jsem, co bych víc mohla chtít.
Waristood mi hned začal vykládat, že bych měla něco chtít, jenže to mne nepřesvědčilo. Navíc být bojovníkem nebyl ani tak můj cíl jako něco, co jsem si měla vybrat, abych mohla ve smečce zůstat. "Tak asi budu trénovat?" pokrčila jsem rameny a pokračovala v kousání sobí nohy.

// Ledová pláň

Táhla jsem nohu za sebou. Šla jsem za Waristoodem, který se prodíral sněhem a tvořil cestu, ale chůzi mi ztěžovala právě noha, která byla dlouhá skoro jako já a táhla jsem ji za sebou. Šla jsem monotónně pomalu a ani moc nevnímala okolí ani Waristooda, protože cesta do kopce byla náročná a unavovala mne. V jeden takový nestřežený moment do mne Waristood naboural a já na vlastní ňufák poznala, jaké jsou rozdíly mezi samci a samicemi. Naštěstí jsem si to ani nepamatovala, protože jsem byla vyvrácena do sněhu s omluvami od své alfy. Natáhla jsem nohu, aby mi pomohl nahoru a dál to neřešila. Nebylo to chtěně. Chytla jsem sobí nohu a připravila se na další výstup. S každým dalším výstupem byl ten další snazší a snazší, ale pořád to nebylo vončo.
Nahoře se Waristood pustil do sobí polévky a oddělávání kůže. Já jsem sebou šlehla do sněhu a začala ohryzávat nohu, kterou jsem tak pracně vytáhla nahoru.
"Ne," odpověděla jsem stručně. Neměla jsem žádné plány, žádné vize ani tužby. Žila jsem ze dne na den a nepřemýšlela nad tím, co bude zítra, ne-li za rok.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Hltala jsem jako největší hladovec široko daleko a sežrala bych celého soba klidně sama, kdyby na mě nebylo promluveno. Sledovala jsem, jak Waristood roztápí kouli ze sněhu do teple břečky a nakrčila čenich. Zrovna z tohohle se mi pít nechtělo. Podvědmně jsem vnímala, že teplá voda není dobrá voda a tak jsem se raději najedla ještě sněhu. Sice studil na zuby, ale připadalo mi to rozumnější. Nechala jsem ve sněhu krvavé stopy po své tlamě, zatímco Waristoodova louže byla čistá. Podívala jsem se do louže a uviděla vlastní odraz. Šedo černá skvrna se žlutýma očima a rudou tlamou. Byla rozmazaná a matná, takže těžko říct, jak jsem vypadala doopravdy. Jestli víc jako Stín nebo jako máma. Třeba se máma nevrátí, pomyslela jsem si. Snažila jsem se z odrazu vyčíst, co by se mohlo udát v budoucnu. Třeba budu jen já a Waristood a vše bude fajn. Vyženeme nějaký vlky, zbijeme jiný a bude to dobrý, pokračovala jsem klidně, dokud na mne zase nebylo promluveno.
Sobí hlava mohla být dobrá dekorace, ale rozhodně nebyla děsivá. Znala jsem děsivé věci a tohle mezi ně nepatřilo. Chtěla jsem si vzít nějakou kost, ale protože ty kosti ještě tak nějak držely spolu, tak jsem vzala celou končetinu, kterou se mi povedlo urvat. Zbytek soba tady tak zůstal. Kosti, maso, šlachy, nějaké orgány, věci, co můžou sežrat jiný zvířata. "Tam? Hmm, ok," odsouhlasila jsem a šla nahoru.

// An'sidar

Dej si s někým dalším slavnostní večeři *

Bedlivě jsem poslouchala, co mi jaký typ vlčice může přinést. Zatímco ty mladé byly nezkušené a jeden si mohl libovat v jejich naivitě a cudnosti, ty staré a zkušené zase moc dobře věděly, co dělají. Nevím, co by se líbilo mně. "Hmm, asi bych to měl brzo vyzkoušet, ať vím i svoji preferenci. Už aby tu Jasnava byla!" poznamenala jsem a ani mi hlavou neproběhla myšlenka o tom, že páření mezi vlčicemi neponese kýžený efekt.
Sobi byli krásní, ale ještě lepší by byli v našem žaludku a vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo nikoho zlanařit k otročině, museli jsme si poradit sami. Můj nápad se uchytil a tak jsem poslouchala Waristooda a jeho rozdělení rolí. Přikývla jsem na souhlas a šla ke stádu z druhé strany. Držela jsem si odstup a čekala na útok. Waristood sejmul jednoho soba ohnivou šipkou a ten se skácel k zemi jako podťatý. Vyběhla jsem ze sněhu proti stádu a hnala je pryč od úlovku, ačkoliv to nebylo moc potřeba. Pro jistotu jsem ale cvakala zuby u jejich kotníků a hnala je pryč. Otočila jsem se až když mi Waristood úplně zmizel z dohledu. Při svém běhu jsem se nechala unést aktivitou a tak jsem se rozklusala po stopách zase zpátky k Waristoodovi, který už porcoval jídlo a sundávat kožešinu.
Přisunul ke mně játra a já bez okolků zabořila zuby do tučného orgánu dřív, než tlapku stihl zcela stáhnout. Skoro jsem ho pokousala. Sežrala jsem játra a pak se pustila do masa. Tahala jsem svaly i šlachy, zakousávala se do kostí a dělala z nebohého soba šrot.
"Kdo se bojí sobů?" zeptala jsem se s hlavou od krve, když navrhl, že hlavu vystavíme jako odstrašující dekoraci u hranic. "Měli bychom zakousnout nějakého vlka! Třeba to pidlovočko ze Sarumenu, určitě jim nebude chybět," navrhla jsem nadšeně.

Běž pozorovat soby na Ledovou pláň.

// An'sidar

"Jasný no. A který jsou teda lepší? Ty mladý šťavajzny nebo zkušený babky? A které máš radši ty?" zeptala jsem se bez obalu. Na moment mne napadlo, kam bych dle jeho úsudku potom spadala já, ale já byla přece vlk, takže nad tím nemělo smysl uvažovat. Ani jeden z nás nebyl teplej, přece!
Dolů z hor už to bylo jenom kousek, když jsme se na našich nepovedených bobech dostali dolů a pak se chvíli koulovali a ztratili pojem o čase i místě. Přesunovali jsme se dolů a dolů, až jsme byli u paty hory a já ani nezaznamenala, že podloží pode mnou už není v devadesáti stupňovém úhlu.
Někomu by to možná přišlo kontraproduktivní, zbít si pomocníka na lov, ale mně to dávalo naprostý smysl - a Waristooovi očividně taky. Pokud najdem někoho, kdo nebude chtít pomoci dobrovolně, prostě ho násilím donutíme. Není nic, co by nevyřešilo drobné popostrčení kopancem do obličeje. Pláň byla... Pláňovitá. Bílý sníh šel kam až oko dohlédlo o přes padající vločky toho moc vidět nešlo, takže jsme nějakou dobu museli jít a doufat, že na něco narazíme. Waristood si stáda všiml dříve než já a upozornil mne na něj. Přikrčila jsem se a prohlížela si bílo hnědá, stříbrná stvoření s parožím před námi. "Sou divný srnky," poznamenala jsem. Nikdy jsme soby neviděla. Vypadali tak chundelatě. "Vypadají chundelatě," pronesla jsem svoje myšlenky nahlas. Jejich kožešina by byla do chladného úkrytu naprosto fantastická. "A nemůžeš je prostě zabít magií?" zeptala jsem se. "To by vynahradilo nějakou pomoc," dodala jsem, protože když jsem se rozhlédla, nikdo nám pomoci nepřišel. Navíc jsme ani nikoho nepotkali po cestě, takže v tomhle směru jsme měli docela smůlu. Waristood byl ale hustej kabrňák, určitě by zvládl zabít aspoň tři ty divný srnky ohnivou koulí a měli bychom vystaráno.

// Zubatá hora

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Mohla jsem si stěžovat jak jsem chtěla, ale nemělo to žádný efekt. Pravdou bylo, že jsme byla vlčice a byla jsem slabá jako věchýtek, ale vydávala jsem se za vlka a ještě k tomu za vlka, který všechny zvládne zmlátit. Nebála jsem se bít, znala jsem rvačky lépe než lásku, ale moje šance na výhru záležely čistě na štěstí a tom, jak dobře se dokážu vyhýbat protivníkovi. Rozhodně jsem nebyla žádný silák a tahat Waristooda na saních tedy nebylo nic pro mě. Něco mě trefilo do zadku, ale myslela jsem si že na mě něco prostě jenom spadlo. Byli jsme už dole u stromů, tak možná na mě spadl kus sněhu nebo tak něco, nedivila bych se tomu.
"Tak můžu mít taky mladou vlčici, ne? Ty starý jsou stejně škaredý," navrhla jsem. Nějaká vlčice v mojem věku by mi bohatě stačila. Jasnava byla už moc stará a po porodu se jí propadalo břicho a zplacatěla jí prdel a to by se žádnému mladému vlkovi přece nelíbilo.
Tentokrát jsem si všimla, proč na mě padá sníh. "Tak ty takhle," přimhouřila jsem oči a uplácala vlastní sněhovou kouli, kterou jsem po Waristoodovi hodila zpátky a krásně ho minula, za což jsem si vysloužila zásah přímo do obličeje. Zavrčela jsem a tentorát se snažila víc a kouli jsem po něm mrskla tak nazdařbůh, ale co největší silou. Nevěřila jsem, že něco trefím, ale světe div se, Waristoodova široká rozměrnost mi dopomohla k zásahu. "Hahá!" zafrfňala jsem spokojeně, než jsem dostala další kouli do krku. Měl nějak moc dobrou trefu. Já toho už ale měla dost, takže jsem se schovala za nízký strom a počkala, až bude vzduch čistý od artilérie.
Vykoukla jsem hlavou ven a poslouchala. "Kdyžtak ho zbijem, aby neodmlouval," navrhla jsem chytře a vydala se na pláň.

Dej si s někým závod na sáňkách *

Proč mě zajímalo, jestli je moje máma ve smečce? Dobrá otázka. Dost dobře možná proto, že jsem na ni neměla nejlešpí vzpomínky a ačkoliv bych to nikdy nepřiznala, bála jsem se jí. Bála jsem se její nevyzpytatelnosti, její moci nade mnou a toho, že před ní nemám šanci. Nebála jsem se proti přesile celého sarumenského ansáblu, ale postavit se proti matce mi nahánělo strach. Nevyhrála bych. ejí zuby by se mi znovu navěky zaryly do paměti mé kůže a nezmohla bych nic. Moje přežití by záviselo jen na jejím rozmaru a štěstí, kterého jsem rozhodně moc neměla. "Drž hubu," odsekla jsem Waristoodovi možná až moc drze. Tohle nebylo něco, o čem by se dalo žertovat. "Hm, jasně," přitakala jsem lehce pochmurně. "Kde si seženu nějaké hezké vlčice já? Musím nějakou unýst jak ty?" rozhodla jsem se změnit téma, protože jsem nehodlala dál rozebírat moji matku.
Být zapřežena jako sob by mě nikdy nenapadlo, ani by se mi o tom nesnilo, ale přece se tak stalo a když jsem nás táhla z kopce, všechno nabralo jiný spád. Vlastně jsem to neudělala ani moc schválně, protože sníh podkluzoval a Waristoodova těžká prdel nás logicky táhla dolů spolu s gravitací. Neměla jsem dost sil na to, abych ho vytáhla na rovnější terén, takže jsem byla vlastně taky součástí celé nehody jako oběť a nikoliv jako viník. Šutr s náma oběma narazil do nějaké překážky a komicky se zlomil vejpůl, což zapříčinilo, že jsme se oba dva ocitli na jedné půlce kamene a jeli jsme bok po boku dál svahem dolů. Bílá stříkala kolem a sníh a chladný vítr mě štípal do očí, zatímco jsme svištěli po svahu nepředstavitelnou rychlostí. Tato krasojízda měla ale jen krátkého trvání, protože moje sáně se rázem zabodly do sněhu a vystřelily mě kupředu jako dělovou kouli a Waristooda potkal podobný osud. Ani jsem nezaznamenala, kdo byl rychlejší.
"Máš těžkou prdel, jasně že to pojede z kopce," odsekla jsem, pořád nakvašená z celé téhle zimní hitparády, která Waristooda ale očividně náramně bavila. Přišel ke mně a podal mi tlapk, aby mi pomohl na nohy, což mě překvapilo. Po vteřině jsem se ale vzpamatovala, tlapku přijala a postavila se na nohy. Toto gesto pro mne znamenalo hodně, více, než si Waristood možná uvědomoval, neb to vykonal téměř nevědomky, automaticky. "Joo, na to jsem už taky přišel," zašklebila jsem se.
"Jdem na ten lov? Dole na pláni by mohla být zvěř," navrhla jsem. Snažila jsem se primárně o to, aby nevymyslel další ptákovinu, při které se ztrapním a nabiju si čumák.

// Ledová pláň

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport *

Šedivka byla... Dle slov Waristooda, nějaká vypelichaná, vyzáblá, pravděpodobně s předkusem a jedním okem na Kavkaz a druhým na Monako typ vlčice. Máma? zamrkala jsem překvapeně, nedokázala jsem své překvapení na obličeji skrýt. "Ona je pořád ve smečce? Proč?" zeptala jsem se ublíženě.
"Natrhávat zadky," zašklebila jsem se na Waristooda přesvědčeně. "Zmlátit každýho, kdo se na nás blbě podívá. Jako první třeba to sarumenské pidlovočko," řekla jsem a cvakla zuby. Měla jsem na tu vlčici spadeno. Blbě na mě čuměla a to měla jenom jedno oko. Kdyby měla dvě, už bych to asi nevydržela a prostě bych jí na místě skočila po obličeji. Myslela si, jak není hustá a krčila na mě čenich. Ukázala bych jí, zač je toho loket. "Huh, okey," pokrčila jsem rameny. Byla jsem dost silná, teda alespoň jsem si to o sobě myslela. Pod tou hromadou chlupů jsem byla ale jenom malé vyzáblé tintítko, které každého překvapilo svou zubatou kuráží. Vyčkávala jsem ale na Waristooda na místě a snažila se přesvědčit svoje nohy, že stát na místě a nehnout se úděl válečníka. Nepolevit, neprojevit únavu. Stejně bych šla spát, pomyslela jsem si. Možná nebudu ten nejlepší válečník, ale furt lepší než být cuchta co se stará vo oheň, pokývala jsem hlavou, ale to už se Waristood vracel. Na zádech nesl placatý šutr a v zubech roští. Vypadal jako nějaká groteskní želva.
Chytila jsem zuby roští tak, jak řekl a zabrala, když dal pokyn. Zapřažena do tohoto podivného postroje jsem se naklonila a celou vahou i silou jsem zabrala nohama a Waristooda poposunula. Nejhorší byl první posun. Ani nevím, jestli jsem s ním pohla já, nebo se kámen slitoval a sníh pod ním nás dal do pohybu. Jeli jsme z kopce a já táhla. A Waristood za mnou zrychloval. A zrychloval, až mi narazil do zadních nohou, já pustila větev, spadla na Waristooda a společně jsme jeli na kameni jako v bobech dolů z kopce. Brzy jsme ale narazili na něco v zemi a to nás vymrštilo ze sedla. Přeletěla jsem přes hlavu a zabodla se do sněhu jako ne zrovna umně hozený šíp. Vytáhla jsem hlavu a oklepala se. "Přece nebudu nikoho vozit!" vztekla jsem se směrem, kde ležel Waristood.

Zima přicházela, teda alespoň v jiných částech kraje. Tady sníh byl po celý rok a moje nohy už byly přeměněny v solidní rampouchy. Nic, na co by se ale nedalo zvyknout s časem. Sice jsem v nich neměla cit, ale aspoň už mi na ně nebyla zima.
"Aha," utrousila jsem ne zrovna dvakrát přesvědčeně. Dle mého názoru přesila něco znamenala. Bylo jich více, měli více zubů, více drápů. Pokrčila jsem ale rameny, protože mi to bylo jedno. Klidně jich mohlo být i třikrát tolik a nic by se nezměnilo na faktu, že bych je všechny zakousla, kdyby na to došlo. Užívala jsem si moment ticha v představách o rozškrábaných obličejích, vypíchlých očích a ukousnutých ocasech, než se Waristood zase ozval. Ten vlk rád mluvil, ale já ho ráda poslouchala. Nemusela jsem tak používat svůj mozeček k vytváření myšlenek.
"Chci být válečník," řekla jsem Waristoodovi zatrvzele. "Hmm, šedá příšerka?" zopakovala jsem po něm netušíc, že mluví o mé vlastní matce. Pokývla jsem na jeho nápady a přišla k němu trochu blíž, očekávaje rozkazy. Dobrý voják byl ten, co uměl poslouchat, ne?

// Kiërb

Cesta zpátky do hor byla náročná. Věděla jsem, kudy půjdeme, neb stejnou cestou jsme šli do Sarumenu. Podél řeky k úpatí hor, kde nás už čekala zima a sníh. Tlapy si rychle zvykly na chlad a pak už nás čekal výstup. S každým vystoupaným metrem se vzduch více a více pročišťoval a řídnul. Naštěstí nešlo o žádnou osmi tisícovou horu, aby nás to stálo život.
Waristood se ke mně otočil. Mlčení se mi vyplatilo, konečně byla jeho pozornost zase jenom na mně. Nemusela jsem se o ni dělit s těmi, kdo jí nebyli hodni. Jasnava ani jeho pitomý syn, ani jeden z těch blbých sarumenských vlků. Já jsem byla po jeho boku dnem i nocí, to já jsem si zasloužila jeho slova, jeho přítomnost, chválu a... lásku. Já!
Bedlivě jsem poslouchala. Mělo to něco do sebe a teď mi celá ta situace dávala více smyslu než předtím. "Je jich víc," podotkla jsem očividný fakt, nicméně můj tón byl kurážný. Nebála jsem se přesily, klidně zhynu při obraně Waristooda a toho, čemu věřil, nicméně by se tento fakt neměl přehlížet.
"Ano," souhlasil jsem s jeho návrhem na lov u úpatí hor. Pomáhala jsem značkovat jak to jen šlo, jen čůrání jsem se v jeho dohledu stranila. Možná i někdy všiml, že moje čůrací stopy nedosahují takových výšek jako ty jeho, ale mohl to prostě přisuzovat k tomu, že mám malého pindíka. Malý mozek, malý pindík. Čím si to Chávo, vlk jak by smet, vynahrazoval? Debilní kuráží, nulovým pudem sebezáchovy, prořízlou držkou a ostrými zuby. Mnohé z toho Waristood věděl.
"Tentokrát se nám to třeba povede," ušklíbla jsem se.

Ta hnědá vlčice na mě protáčela oči. Otočila jsem hlavu tedy přímo na ni a ukázala jí, které zuby potom bude moci přirovnat k otisku na svém obličeji, jestli jí nějaký zůstane. Už teď byla dořezaná jako nějaká neschopná, volně se povalující slanina. Dokonce měla jedno oko slepé. Cvakla jsem zuby jejím směrem a čekala, jestli náhodou nedostanu povolení na to ji roztrhat na cucky.
To ale nikdy nepřišlo. Vlci se na můj vkus bavili až moc klidně a spořádaně. Ocenila bych více zubů a míň slov, nicméně nebylo na mně, abych o tom rozhodovala.
Nakonec to dopadlo tak, že náš výlet byl úplně zbytečný. Jasnava do jara mohla zůstat s vlčaty tady a my neměli tak ani buchtu a ani hrášek a už vůbec jsme neměli kožešiny. Hluboce jsem vydechla frustraci z hrudníku, když se opravdu ukázalo, že celá tahle konfrontace končí prostým odejitím. Waristood mě oslovil a zavelel k odchodu. Chvíli jsem stála na místě a zaostávala, naposledy jsem probodla hnědou vlčici očima a pak jsem si plivla na zem, než jsem se rozběhla za Waristoodem. Mlčky. Už jsem věděla, že je lepší mlčet, když se něco posere.
A tohle se určitě posralo.

// An'sidar