Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 2/10

Došla jsem až ke křovisku a protáhla si zadní tlapy. Když jsem se rozlámaně protáhla i v přední části těla, obešla jsem keř, abych zkontrolovala situaci. Unaveně jsem ještě jednou zívla a pak se podívala kolem sebe. Vypadalo to, že je tu klid a tohle místo je jako dělané na odpočinek. Mrskla jsem ocasem a spatřila pár černých, blyštivých jiskřiček, které odletěly z plamene.
Zalezla jsem pod keř a ulehla do místa, které příjemně chladilo. Stočila jsem ocas k tělu a tlapy dala pod hlavu, kterou jsem na ně položila a pak už jen sem tam natočila ucho směrem, kterým by se mohl vydat nějaký zvuk. Netrvalo dlouho a víčka ztěžkla.

Srpen 1/10

Cítila jsem se poměrně unaveně. Chtělo to něco, co by mě buď povzbudilo natolik, abych načerpala energii a začala něco dělat, nebo zasloužený odpočinek. Výběr byl asi jasný, proto jsem vklouzla mezi stromy, kde jsem se cítila nejbezpečněji a bedlivě pozorovala jakékoli místo, které by bylo vhodné pro přespání. Unaveně jsem po chvilce zívla a doufala jsem, že co nejdříve něco najdu.
Obloha se zabalila do černého kabátu a já jen sledovala, jak se místy prodírají hvězdy, které prokukovaly mezi korunami stromů. V tom jsem uviděla obrostlý keř, který vypadal jako přesně to místo, co jsem hledala.

10/10

Promýšlela jsem to dlouho. Dokonce tak dlouho, až jsem z toho nakonec usnula. Nespala jsem zase tak dlouho, ale už se začalo trochu šeřit, což nebylo ideální. Teď už jsem se domů vydat musela a navíc mi začalo v žaludku kručet teda pořádně. Musela jsem přidat do kroku. Výlet k jezeru byl sice příjemný, ale zpětně asi také trochu zbytečný. Mohla jsem se vydat domů, najíst se a zdřímnout si někde tam. A horko? To bych asi přežila, přežila jsem už spoustu horkých dnů, tohle bych zvládla také. Musela jsem přidat do kroku, abych se domů vrátila ještě předtím, než se úplně setmí. Ne, že bych měla večerku, ale chtěla jsem být doma včas. Už mi i má vlastní společnost začala trochu překážet a chtěla jsem s někým prohodit pár slov.

9/10

Když jsem vylezla z vody, pořádně jsem se otřepala, než jsem se rozvalila na trávě, abych trochu oschla, než se vydám skrýt se pod strom. Přeci, když jsem si dala takovou práci s osvěžením se nenechám zase trápit tímhle horkem. Ne, jen nechám trochu vyschnout kožich a hurá na odpočinek. Co jiného také? Ještě jsem se mohla vydat najít něco k snědku, ale po cestě k jezeru jsem nic neobjevila a hledat se mi moc nechtělo. Možná jsem byla líná, ale když jsem se válela v trávě, cítila jsem se zcela spokojeně. Mohla bych se vydat domů, říkala jsem si, protože tam by bylo jídla dost, ale byla to docela daleká cesta. To bylo ale dilema. No nic, ještě si to promyslím. Zatím jsem se skryla pod tím stromem.

8/10

Říkala jsem si, jestli to mělo nějaký důvod, nebo jestli tu prostě bylo prázdno, protože se radši všichni schovali v lese. No co, já mohla být spokojená, přesně tohle mi vyhovovalo. Vyrazila jsem k vodě ve které jsem nejprve smočila packy, než jsem vstoupila do vody celá. Tohle bylo mnohem lepší než nějaký les. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že bych zůstala v lese? Když jsem brouzdala vodou, už na mě žádné horko nedoléhalo. Nebo možná ano, ale už jsem to alespoň tolik nevnímala. Plameny, které jsem měla na zádech, nezmizely. Těm mým zkrátka voda nevadila a i kdyby ano, i tak bych se vykoupala. Bylo moc horko a chladná voda pronikala skrz chlupy až na kůži. To bylo něco.

Červenec 7/10

No, tak jsem šla k jezeru. Zdálo se to jako docela dobrý plán. Znělo to logicky. Co také jiného v tomhle horku? Snad tam nebude moc plno, říkala jsem si, protože jsem neměla moc náladu na ničí společnost. Občas to jediné, co vlčice potřebuje je její vlastní mysl. Spokojeně jsem si pro sebe kývla hlavou. To bylo moudro. Takže jezero. Mířila jsem k jezeru a cestou jsem se loudala lesem. V tom bylo příjemně, stálo to za to. Možná jsem se neměla tak pachtit k jezeru, když se to horko dalo docela příjemně přežít v lese... ale ne, jednou jsem se rozhodla, tak jdu. Dojít k jezeru mi netrvalo zase tak dlouho, když jsem přidala do kroku a když jsem si vytyčila jasný cíl. Měla jsem štěstí. Bylo tu prázdno.

Červenec 6/10

Bylo horko. Nenapadlo mě nic lepšího, než jít na lov v tom největším horku. A navíc sama. Proč? Proč jsem si takové věci dělala? Co jsem asi tak mohla sama ulovit? Ne, že bych byla špatná lovkyně, to vůbec ne, ale možná najdu zajíce. To bude taková jednohubka, která mi sotva zaplní žaludek. To se mi vůbec nelíbilo. Možná bude lepší počkat na nějaký jinačí úlovek, na něco pořádného. Co jít na průzkum? Nebo se jen tak svalit k nějakému stromu a počkat až se ochladí? Nebo se vydat k jezeru? Kdo měl v takovém horku vůbec chuť přemýšlet? Vše se zdálo být příliš. Ale to jezero... to neznělo nakonec tak špatně? Trochu se ochladím a lehnout si tam můžu taky.

Červenec 5/10 ¤ Kezuše

Nabídla jsem vlčeti možnost si na můj oheň na zádech sáhnout. Samotnou mě to zajímalo, jestli ji to popálí, nebo ne. Asi by mi jí bylo líto, ale ona byla odvážná a bylo to její rozhodnutí, musela se naučit, že někdy některý věci prostě bolí. Jenže ona mi jednoduše sáhla na krk a dodala, že je to hustý. Asi nepálily. "Jsou studený, nebo co?" Zeptala jsem se jí a pak si zase sedla.
Když jsem jí řekla o křídlech, asi si s ní o tom ještě nikdo nepromluvil, protože se na to evidentně těšila. Létat by nebylo na mě, zkusila bych si to, ale celý život? Radši tlapky. "To je jasný, jsou pevný už teď." Pak se mě zeptala, kdy to bude. "Myslím, že tak po létě, to už bys mohla být větší," kývla jsem k ní povzbudivě hlavou a usmála se.

Červenec 4/10 ¤ Kezuše

Malá byla zvídavá, ale byla i opatrná. Líbilo se mi, jak je odvážná a klidná, že tu na mě hned nechrlí třista otázek a všeho, prostě byla v klidu. Jen jsem přikývla na její odpověď. Moc toho nenamluvila, to jsme měly společné, stejně jako neobvyklost, kterou jsme každá měla na zádech. Taky jsem byla dříve spíš tichá, šedá myš. "No, nevím, já si tam nedosáhnu," zazubila jsem se a pak jsem si lehla. "Jestli chceš, tak to zkus. Ale pak nekňuč," dodala jsem a čekala, jestli to zkusí, nebo ne.
Když jsem se zeptala na její křídla, dodala, že neví, páč jsou nový. "Aha, ale jsou pěkný. Až vyrosteš, určitě tě unesou," dodala jsem. Nebyly takové, jaké měla třeba Styx.

Červenec 3/10 ¤ Kezuše

Vlče udělalo přesně to, co jsem udělala já. Jen jsem se ušklíbla a taky si jí prohlédla. Ona na mě čučela, ale nebylo se čemu divit. Asi zřejmě ještě neviděla vlčici s hořícími zády, přeci jen je tady jeden nepotká každý den na každým rohu. Posadila jsem se taky a poslouchala ji. Moc jí nešlo se rozpovídat, na což jsem nijak nereagovala. "Civíš, to je jakože na mě moc čumíš," vysvětlila jsem a pak se ušklíbla. Když se zeptala na moje plameny, lehce jsem otočila hlavou, aby je viděla. "Jo, jsou černý. Ještě si je neviděla na nikom?" Zeptala jsem se jí a prohlédla si její křídla. "Ty máš zase křídla. Hustý. Unesou tě?" Malé, létající vlče, to se taky přeci jen každý den nevidí.

Červenec 2/10 ¤ Kezuše

Sledovala jsem svůj odraz. Měla jsem tmavě černá očka, čehož jsem si ještě posledně nevšimla. Ten oheň se mi ale líbil nejvíc, za to jsem byla opravdu vděčná. Působil mocně a já si nepřipadala tak neviditelná, jako vždycky.
Zasněně jsem se prohlížela, že jsem ani nezaslechla vlče, které si to čvachtalo vedle mě. Přišlo k vodě a při jeho dotknutí se vody jsem si ho všimla. Udělala jsem krok do strany a všimla si, jak na mě kouká. "Zdar, co tak civíš?" Řekla jsem bez rozmýšlení, když jsem si všimla jejích křídel. Byla maličká, ačkoli vlčice už byla trochu odrostlejší vlče. Máchla jsem lehce ocasem, ale ne moc. Nějak se mi do seznamování nechtělo.

Červenec 1/10 ¤ Kezuše

Loudala jsem se po lese a neměla jsem moc co dělat. Chtěla jsem mít chvilku pro sebe, proto jsem si to celkem užívala, ale těšila jsem se na to, až se zase vrátím do Vrbové smečky. Něco ve mně mi říkalo, že tam prostě patřím.
Ponořená do myšlenek jsem prošla kolem kmenů stromů a vyšla kdesi u jezera. Bylo mi trochu známé, ale neřešila jsem to. Bouřka naštěstí ustala, půda byla podmáčená, takže se šlo o trochu hůře. Zamířila jsem k hladině a na chvilku se prohlédla, jak teď vlastně vypadám. Pak jsem obraz narušila pitím a spokojeně se protáhla.

// Vrba

Následovala jsem oba vlky směrem do lesa, který se před námi rozprostřel a já jen spokojeně zamlaskala. Po dlouhé době jsem se cítila, že někam patřím. Cítila jsem se skvěle, měla jsem pocit, že ačkoli oba zrzavé vlky znám krátce, můžu se na ně obrátit prakticky s čímkoli. Děkovně jsem po nich šlehla pohledem a pokračovala mezi stromy.
Na lov jsem se těšila jako malé vlče na svojí první zkušenost s lovem. Malé zkušenosti jsem už měla, i tak jsem se ale nechala vést. Alfredo vedoucí pozici nechal na sestře, která s tím souhlasila a tak jsem jí poslouchala. Na slova béžového, která padla ke mně ještě před tím vším jsem přikývla a děkovně se usmála. Chtěla jsem mu toho říct tolik! Ale teď bylo potřeba se soustředit na lov.
Chiara postupně promyslela plán, který bych navrhla asi stejně. Srna před námi nebyla daleko, bylo potřeba už teď být v pozoru a přicházet s největší opatrností. "To zní jako skvělý plán," potvrdila jsem ještě situaci a podívala se na Alfa. Na její poslední poznámku jsem se usmála, představa byla sice děsivá, ale zároveň i trochu vtipná. "Tak já to můžu vzít zprava, ty třeba zleva a Alf ji skolí?" Doplnila jsem ještě detaily a čekala na pokyn, abych se vydala na případnou pozici a pustili jsme se do toho.

Měla jsem v sobě smíšené pocity z toho, že jsem teď byla konečně tady. Na místě, kam jsem se tak těšila a zároveň jsem měla obavy. A teď jsem tu stála, před Alfem a jeho sestrou, která si evidentně situaci nás dvou celkem užívala. Nedivila jsem se jí. Ale v hlavě se mi stále omílala ta její slova o tom, že Alfredo je vlastně taky rád, že mě vidí a tím jsem se snažila uklidnit.
Musela jsem si začít zvykat na tu jejich řeč, kterou jsem měla odhodlání se naučit, abych ryšavému a jeho rodině porozuměla plnohodnotně. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli bych se mohla přidat k němu do smečky a tím, že bych lehce začala ovládat jeho jazyk, bych projevila upřímný zájem. Jeho sametový hlas se mi ještě chviličku rozplýval v hlavě a já se jen uculila.
Těšila jsem se na lov, který nás teď čekal. Konečně jsem mohla dělat i něco zajímavějšího, než se tu jen potulovat a přemýšlet nad vším, co se stalo, nestalo, stane a nestane... "zajímavá. Stalo se toho... poměrně dost," zazubila jsem se. "Ale těšila jsem se sem," doplnila jsem ještě a následovala vlka s jeho sestrou.

>>> Zlatavý les

Květen 10/10 | Tomíno

Musela jsem uznat, že mě to překvapilo. Jeho upřímnost, které se jen těžko dalo věřit. Ale když byl upřímný i bez magie, začala jsem ho vidět v trochu lepším světle. Furt to ale neměnilo nic na tom, že jsem o něj neměla sebemenší zájem. Prostě jsem se těšila na Alfreda a tím to haslo.
Doplnil, že nemusím děkovat, na což jsem přikývla. Když se zdvihl a řekl, že se dá na odchod, odkašlala jsem si. Podívala jsem se na něj taky a jen dodala: "jsem Vivianne," k tomu, aby si mě pamatoval. Přeci jen to nebyl takový moula, jak jsem si myslela, ale neměla jsem chuť ho už vidět, pokud to nebude nutně potřeba. I tak jsem ještě na rozloučenou mrskla ocasem, lehce, ze strany na stranu.