Gallirea - Příspěvky uživatele

Srpen 7/10

Na chvilku jsem přestala dýchat, pak už jsem se jen nastavila do pozice a odrazem jsem doletěla až k němu. Skočila jsem na něj, chudák vůbec nic netušil. Ale měl to rychlé, nechtěla jsem ho trápit, to se mi vůbec nelíbilo.
S poctivě ulovenou kořistí jsem se zviditelnila a vydala se zpátky na místo, kde jsem před chvilkou ještě odpočívala, abych si tam v klídku spořádala večeři. Měla jsem pěkný hlad, takže po celou dobu cesty mi z tlamy padaly kapky slin, které se místy táhly a ulepily zajíce. Nevadilo mi to. Došla jsem na místo, lehla si a pustila se do zasloužené hostiny. Ještě jsem spolkla plnou tlamu slin, rozhlédla se, abych na jídlo měla soukromí a klid a hurá do toho!

Srpen 6/10

Bylo to jasné. Kořist se jistě skrývá tam. Prakticky až na břicho jsem zalehla do země a doufala, že když nevydám ani hlásku, kořist se objeví sama. Proč si ale tenhle trénink nespojit i s tréninkem magií? Napadlo mě, načež jsem usoudila, že to je dobrý nápad. Použila jsem tedy magii neviditelnosti a za mírného soustředění jsem se zneviditelnila. Pak už jsem jen odhodlaně, ale stále přikrčeně, vyrazila ke křovisku.
Tak kde si, kde si maličký? Říkala jsem si pro sebe. V tom jsem spatřila dvě ušiska a pohybující se tlamičku, která se ládovala stébly trávy. No dobrej! Řekla jsem si pro sebe a přikrčila jsem. Prakticky jsem zadržela dech.

Srpen 5/10

A tak jsem se pomalu zdvihla a vyhrabala zpod keře. Protáhla jsem se, párkrát si i unaveně zívla a doufala, že hledání kořisti nezabere zbytek noci. Chtěla jsem si opravdu něco ulovit a pořádně se nadlábnout, třeba díky tomu zase naberu mírnou únavu a pak dospím noc. Ale kdo ví, nechtěla jsem předbíhat událostem.
Vydala jsem se tedy mezi stromy a hlavu sklonila k zemi. Zastavila jsem, nasála okolní pachy a doufala, že se tu najde nějaký ten zatoulaný zajíc. Jenže jak jsem tak šla, necítila jsem absolutně nic. Zamračeně jsem tedy pokračovala a v hlavě už začala celou situaci vzdávat, když v tom jsem uslyšela zašustění v nedalekém křovisku. Ha!

Srpen 4/10

Spalo se mi opravdu krásně. Přišlo mi, jako kdybych spala jen chviličku, ale přitom to byla dost dlouhá doba. Nicméně netrvalo dlouho a já se probrala. Uprostřed noci. No skvěle. To jsem se nemohla vzbudit až ráno? Co teď? Cítila jsem, že kdybych se pokusila znovu usnout, nepomohlo by to. Jednoduše už jsem měla dost síly na to najít nějakou aktivitu, kterou přečkám tuhle noc, než se zase vydám někam dál.
Asi to bylo jasné, co jsem tak mohla dělat. Chtělo to něco, co jsem dlouho nedělala a chybělo mi to. Ano, přesně tak. Lovení. V noci, říkáte si? O tom to přesně je, procvičit i další smysly, když zrak není ten hlavní.

Srpen 3/10

Během pár sekund se mi zavřela očka a já jen nerušeně oddychovala do rytmu úderů srdce. Spokojeně jsem sem tam vydala jakýsi zvuk, který byl něco mezi chrápáním a vrčením. Ale bylo mi to jedno, spalo se mi velmi dobře.
Nechybělo i typické škubnutí tlapkami. V jeden moment to mohlo i vypadat, jako kdybych někam snad ve snu utíkala. Co se mi zdálo, to opravdu netuším. Je to zvláštní, ale některé sny si prostě ani za boha nemohu zapamatovat. Doufala jsem, že budu spát dost dlouho na to, abych až se vzbudím měla pořádný násun energie, který mi za poslední dny dost chyběl. Možná to bylo z toho nicnedělání.

Srpen 2/10

Došla jsem až ke křovisku a protáhla si zadní tlapy. Když jsem se rozlámaně protáhla i v přední části těla, obešla jsem keř, abych zkontrolovala situaci. Unaveně jsem ještě jednou zívla a pak se podívala kolem sebe. Vypadalo to, že je tu klid a tohle místo je jako dělané na odpočinek. Mrskla jsem ocasem a spatřila pár černých, blyštivých jiskřiček, které odletěly z plamene.
Zalezla jsem pod keř a ulehla do místa, které příjemně chladilo. Stočila jsem ocas k tělu a tlapy dala pod hlavu, kterou jsem na ně položila a pak už jen sem tam natočila ucho směrem, kterým by se mohl vydat nějaký zvuk. Netrvalo dlouho a víčka ztěžkla.

Srpen 1/10

Cítila jsem se poměrně unaveně. Chtělo to něco, co by mě buď povzbudilo natolik, abych načerpala energii a začala něco dělat, nebo zasloužený odpočinek. Výběr byl asi jasný, proto jsem vklouzla mezi stromy, kde jsem se cítila nejbezpečněji a bedlivě pozorovala jakékoli místo, které by bylo vhodné pro přespání. Unaveně jsem po chvilce zívla a doufala jsem, že co nejdříve něco najdu.
Obloha se zabalila do černého kabátu a já jen sledovala, jak se místy prodírají hvězdy, které prokukovaly mezi korunami stromů. V tom jsem uviděla obrostlý keř, který vypadal jako přesně to místo, co jsem hledala.

10/10

Promýšlela jsem to dlouho. Dokonce tak dlouho, až jsem z toho nakonec usnula. Nespala jsem zase tak dlouho, ale už se začalo trochu šeřit, což nebylo ideální. Teď už jsem se domů vydat musela a navíc mi začalo v žaludku kručet teda pořádně. Musela jsem přidat do kroku. Výlet k jezeru byl sice příjemný, ale zpětně asi také trochu zbytečný. Mohla jsem se vydat domů, najíst se a zdřímnout si někde tam. A horko? To bych asi přežila, přežila jsem už spoustu horkých dnů, tohle bych zvládla také. Musela jsem přidat do kroku, abych se domů vrátila ještě předtím, než se úplně setmí. Ne, že bych měla večerku, ale chtěla jsem být doma včas. Už mi i má vlastní společnost začala trochu překážet a chtěla jsem s někým prohodit pár slov.

9/10

Když jsem vylezla z vody, pořádně jsem se otřepala, než jsem se rozvalila na trávě, abych trochu oschla, než se vydám skrýt se pod strom. Přeci, když jsem si dala takovou práci s osvěžením se nenechám zase trápit tímhle horkem. Ne, jen nechám trochu vyschnout kožich a hurá na odpočinek. Co jiného také? Ještě jsem se mohla vydat najít něco k snědku, ale po cestě k jezeru jsem nic neobjevila a hledat se mi moc nechtělo. Možná jsem byla líná, ale když jsem se válela v trávě, cítila jsem se zcela spokojeně. Mohla bych se vydat domů, říkala jsem si, protože tam by bylo jídla dost, ale byla to docela daleká cesta. To bylo ale dilema. No nic, ještě si to promyslím. Zatím jsem se skryla pod tím stromem.

8/10

Říkala jsem si, jestli to mělo nějaký důvod, nebo jestli tu prostě bylo prázdno, protože se radši všichni schovali v lese. No co, já mohla být spokojená, přesně tohle mi vyhovovalo. Vyrazila jsem k vodě ve které jsem nejprve smočila packy, než jsem vstoupila do vody celá. Tohle bylo mnohem lepší než nějaký les. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že bych zůstala v lese? Když jsem brouzdala vodou, už na mě žádné horko nedoléhalo. Nebo možná ano, ale už jsem to alespoň tolik nevnímala. Plameny, které jsem měla na zádech, nezmizely. Těm mým zkrátka voda nevadila a i kdyby ano, i tak bych se vykoupala. Bylo moc horko a chladná voda pronikala skrz chlupy až na kůži. To bylo něco.

Červenec 7/10

No, tak jsem šla k jezeru. Zdálo se to jako docela dobrý plán. Znělo to logicky. Co také jiného v tomhle horku? Snad tam nebude moc plno, říkala jsem si, protože jsem neměla moc náladu na ničí společnost. Občas to jediné, co vlčice potřebuje je její vlastní mysl. Spokojeně jsem si pro sebe kývla hlavou. To bylo moudro. Takže jezero. Mířila jsem k jezeru a cestou jsem se loudala lesem. V tom bylo příjemně, stálo to za to. Možná jsem se neměla tak pachtit k jezeru, když se to horko dalo docela příjemně přežít v lese... ale ne, jednou jsem se rozhodla, tak jdu. Dojít k jezeru mi netrvalo zase tak dlouho, když jsem přidala do kroku a když jsem si vytyčila jasný cíl. Měla jsem štěstí. Bylo tu prázdno.

Červenec 6/10

Bylo horko. Nenapadlo mě nic lepšího, než jít na lov v tom největším horku. A navíc sama. Proč? Proč jsem si takové věci dělala? Co jsem asi tak mohla sama ulovit? Ne, že bych byla špatná lovkyně, to vůbec ne, ale možná najdu zajíce. To bude taková jednohubka, která mi sotva zaplní žaludek. To se mi vůbec nelíbilo. Možná bude lepší počkat na nějaký jinačí úlovek, na něco pořádného. Co jít na průzkum? Nebo se jen tak svalit k nějakému stromu a počkat až se ochladí? Nebo se vydat k jezeru? Kdo měl v takovém horku vůbec chuť přemýšlet? Vše se zdálo být příliš. Ale to jezero... to neznělo nakonec tak špatně? Trochu se ochladím a lehnout si tam můžu taky.

Červenec 5/10 ¤ Kezuše

Nabídla jsem vlčeti možnost si na můj oheň na zádech sáhnout. Samotnou mě to zajímalo, jestli ji to popálí, nebo ne. Asi by mi jí bylo líto, ale ona byla odvážná a bylo to její rozhodnutí, musela se naučit, že někdy některý věci prostě bolí. Jenže ona mi jednoduše sáhla na krk a dodala, že je to hustý. Asi nepálily. "Jsou studený, nebo co?" Zeptala jsem se jí a pak si zase sedla.
Když jsem jí řekla o křídlech, asi si s ní o tom ještě nikdo nepromluvil, protože se na to evidentně těšila. Létat by nebylo na mě, zkusila bych si to, ale celý život? Radši tlapky. "To je jasný, jsou pevný už teď." Pak se mě zeptala, kdy to bude. "Myslím, že tak po létě, to už bys mohla být větší," kývla jsem k ní povzbudivě hlavou a usmála se.

Červenec 4/10 ¤ Kezuše

Malá byla zvídavá, ale byla i opatrná. Líbilo se mi, jak je odvážná a klidná, že tu na mě hned nechrlí třista otázek a všeho, prostě byla v klidu. Jen jsem přikývla na její odpověď. Moc toho nenamluvila, to jsme měly společné, stejně jako neobvyklost, kterou jsme každá měla na zádech. Taky jsem byla dříve spíš tichá, šedá myš. "No, nevím, já si tam nedosáhnu," zazubila jsem se a pak jsem si lehla. "Jestli chceš, tak to zkus. Ale pak nekňuč," dodala jsem a čekala, jestli to zkusí, nebo ne.
Když jsem se zeptala na její křídla, dodala, že neví, páč jsou nový. "Aha, ale jsou pěkný. Až vyrosteš, určitě tě unesou," dodala jsem. Nebyly takové, jaké měla třeba Styx.

Červenec 3/10 ¤ Kezuše

Vlče udělalo přesně to, co jsem udělala já. Jen jsem se ušklíbla a taky si jí prohlédla. Ona na mě čučela, ale nebylo se čemu divit. Asi zřejmě ještě neviděla vlčici s hořícími zády, přeci jen je tady jeden nepotká každý den na každým rohu. Posadila jsem se taky a poslouchala ji. Moc jí nešlo se rozpovídat, na což jsem nijak nereagovala. "Civíš, to je jakože na mě moc čumíš," vysvětlila jsem a pak se ušklíbla. Když se zeptala na moje plameny, lehce jsem otočila hlavou, aby je viděla. "Jo, jsou černý. Ještě si je neviděla na nikom?" Zeptala jsem se jí a prohlédla si její křídla. "Ty máš zase křídla. Hustý. Unesou tě?" Malé, létající vlče, to se taky přeci jen každý den nevidí.