Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 3/10 | Kezi

Došla jsem až k mladé vlčici a posadila se. Když jsem ji pozdravila, vycítila jsem její nervozitu. Vykoktala ze sebe pozdrav a já věnovala lehké máchnutí oháňkou zpět na její známku toho, že se nejdu rvát.
Vlčice si mě prohlédla a já se na ní snažila alespoň trochu usmát, ale doposud na ní nebyl znát žádný projev emoce nebo něčeho, co by mě utvrdilo v tom, že ještě nedávno byla vlče. Ne každé vlče je usměvavé a veselé, došlo mi. Znala jsem to ze svého příkladu. "Jsem Vivi, a ty?" Zeptala jsem se jí a pak koukla na její křídla. "Pěkný křídla," doplnila jsem ještě a čenichem pohodila směrem k nim.

Září 2/10 | Kezi

Když jsem se napila, zdvihla jsem hlavu od vody a nechala posledních pár kapek okapat a dopadat na hladinu, na které se vždy kapka rozezněla při setkání se s jezerem. Podívala jsem se vedle sebe a spatřila mladou vlčici. Nebyla už vlče, byla poměrně vysoká, ale nebyla dospělá. Sledovala mě, proto jsem se na ní podívala a přikývla směrem k ní.
Řekla jsem si, že třeba nebude od věci se s ní seznámit a popovídat si, přeci jen jsem neměla moc víc co na práci. Přišla jsem tedy kousek blíže k ní a sedla si, aby pochopila, že jdu v přátelském duchu. "Čau," pozdravila jsem ji a prohlédla si její křídla. Zajímavé.

Září 1/10 | Kezi

Nakonec jsem došla až k jezeru. Měla jsem trochu žízeň, takže jsem došla ke břehu a pomalu sklonila hlavu nad hladinu. Pokaždé předtím, než jsem se napila, jsem si musela prohlédnout svůj odraz. Nebyla jsem na to tolik zvyklá - vidět sebe po všech těch změnách. Tmavé oči, černý oheň na zádech, bylo to tak zvláštní a tak... osobité? Líbilo se mi to. Byla jsem spokojená, Život udělal svoje a odvedl skvělou práci.
Pak už jsem se jen sklonila, zabořila jazyk do ledové vody a užívala si každý doušek. Měla jsem vyprahlo a slepenou tlamu s jazykem přilepeným na patře po celý den, takže tohle bylo opravdu něco, co jsem si užila.

Až po chvilce mi došlo, jak jsem ho chudáka svými slovy rozhodila. Absolutně zapomněl na moje ustarané dotazy a dost možná jsem mu ještě s dechem přitížila. Omluvně jsem sklopila uši. "Promiň, nechtěla jsem tě rozhodit," začala jsem, "jen vůbec nevím, jak se tohle říká a tak," nevinně jsem se uculila a přišla k němu o trošku blíže. Sedla jsem si k jeho boku.
Pak jsem na něj otočila hlavu a nechtěla situaci vůbec prodlužovat. Polkla jsem. "Víš... je mi s tebou strašně dobře. Cítím se v té společnosti jako někde, kde si přijdu, že tam prostě patřím. Hrozně ráda bych se přidala do Vrbové smečky a byla po tvém boku... co nejblíže," doplnila jsem a poslední slova prakticky zašeptala. Pohled jsem zapíchla do země a doufala, že reakce nebude negativní. Na to jsem nebyla připravená.

Pomalu jsem s oslovením přicházela k béžovému vlku. Do čenichu se mi opřel jeho příjemný pach, který jsem si poválela v ústech a spokojeně polkla. Pak jsem se na něj usmála, když mě oslovil. Jeho hlas byl příjemnější, než jsem si ho zapamatovala. Bylo to jako uklidňující pohlazení.
Nadechla jsem se, když jsem chtěla začít mluvit, ale on hned promluvil. "Ano, jsem. A ty? Dýchá se ti zle? Jakto?" Chtěla jsem mu instantně pomoci. "Vůbec si mě nenaštval, není proč," vlídně jsem se na něj usmála. Mrskla jsem ocasem. Pak jsem se posadila a prohlédla si ho od tlapek až po jeho značku mezi stříbrnýma očima. "Chtěla jsem si s tebou promluvit," začala jsem. Doufala jsem, že ho tím nějak nerozhodím.

<<< Ronhenská skála

Vylezla jsem pomalu zpoza kamení a ocitla se na denním světle. Trochu to štípalo a pálilo do očí, ale na druhou stranu teplý paprsek byl příjemný. Pomalu jsem vykročila a seskočila do mechu. Pak už jsem se jen vydala směrem, kde jsme naposledy lovili.
Po cestě za Alfredem jsem začala přemýšlet nad vším možným. Co mu vlastně řeknu? A chci mu něco říct? Nebo prostě chci být jen s ním a všechno bude dobré? Ne, je potřeba si promluvit. Jenže jak začít a co všechno mu mám říct? Co vlastně chci? To bylo asi to nejtěžší, na co jsem teď neznala úplně odpověď. Tedy, znala, ale netušila jsem, jak to má on. Prostě to zjistím a uvidím. Jednoduché, ne?
Došla jsem až kousek od něj, než jsem uviděla jeho béžový kožich. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem se pomalu přibližovala. "Alfredo," promluvila jsem, abych si ho na chvilku ukradla jen pro sebe. Pochopím, když nebude mít čas a bude se chtít sejít s rodinou. Ale třeba...

A tak jsem tam tak ležela, s plamenem plápolajícím na mých zádech a přemýšlela. Proč mi máma řekla to, co mi řekla? Furt mě to bolelo a nedokázala jsem to přijmout. Ať jsem se snažila přes to přenést jak jsem chtěla, nešlo to. Nejraději bych za ní došla a promluvila si o tom, ale... měla by se snažit ona. Proč já bych furt jen běhala a žehlila to, co udělali oba špatně? Na tom něco bylo. A dost, prostě to už nechám být, rozhodla jsem se. Zdvihla jsem hlavu a doufala, že Alfredo na mě bude mít chvilku. U něj chci začít. U toho lepšího. Snad. Netušila jsem, jestli to, co si řekneme a co se stane, bude pozitivní, nebo ne. Ale musela jsem to zkusit.

>>> Zlatavý les

Hltala jsem doušek za douškem a spokojeně si pomlaskávala. Přemýšlela jsem i, že si na chvilku lehnu a odpočinu si, nakonec jsem ale místo spánku zvolila pouze odpočinek jako takový. Po tom, co jsem dopila poslední hlt, jsem se odebrala o kousek dál a schoulela se do klubíčka. Chtěla jsem nad vším, co se stalo a co se stane, začít přemýšlet, ale zároveň se mi nechtělo přemýšlet vůbec. Netušila jsem, kde začít, jestli vůbec to má nějakou cenu teď rozebírat v hlavě nějaké věci. Stejně nic nezměním. To byla pravda. Tak proč nad tím ztrácet čas a energii? Ale zase je dobré si všechno urovnat v hlavě... to bych asi měla udělat. Jenže kde začít? Neměla jsem sebemenší tušení.

<<< Zlatavý les

Když jsem přišla blíže, opravdu to byla skála. Proto jsem vyrazila bez váhání dovnitř. Doufala jsem, že nenarazím na spícího medvěda, to by se mi opravdu nechtělo z takové situace se dostávat. Vypadalo to ale, že je vzduch čistý.
Vešla jsem dovnitř a ucítila vlhkost. Byl tu někde potok! Potok ve skále je vždycky něco neuvěřitelného, řekla jsem si. Bylo to krásné, fascinující a uklidňující zároveň. Šla jsem po zvuku vody, až jsem k potůčku doopravdy došla. Nadšeně jsem se rozzářila, mrskla ocasem a došla se napít. Voda teď pro mě byla přesně to, co jsem potřebovala. Měla jsem úplně sucho v tlamě.

Vyrazila jsem tedy mezi stromy kupředu. Chtěla jsem se podívat, co tu v okolí je a není, kde je nejlepší místo na lov a kde najít nějaký zdroj vody a tak. Nicméně jít prozkoumávat okolí v noci byl taky super nápad. Ale tak co se dá dělat. Když si teď půjdu na chvíli lehnout, kdo ví, kdy se vzbudím a hlavně - jestli vůbec usnu, pomyslela jsem si. Lov si vzal dávku energie, ale pořád mi značně dost zůstávalo.
Po chvíli jsem zcela omylem narazila na jakousi cestičku, která vedla ke kamenům. Skoro to až vypadalo jako nějaká skála, takže jsem neváhala ani sekundu a rozhodla se to prozkoumat.

>>> Ronherská skála

Mrkla jsem na Alfa a broukla k němu něco ve smyslu, že hned, jak bude chvilka, jsem u něj. Chtěla jsem si s ním o všem otevřeně promluvit a hlavně, přestat na všechno kolem myslet. Když jsem byla s ním, jako kdyby se všechny věci okolo prostě vypnuly a já mohla dát veškerou pozornost jen jemu. Bylo to zvláštní. Ale nechtěla jsem si nalhávat něco, co by tam nemuselo být.
Můj plán byl do budoucna jasný, chtěla jsem být součástí Vrbové smečky. Měla bych se rozhlédnout po okolí, ať vůbec vím, co tu je a není, pomyslela jsem si. Navíc jsem měla pěknou žízeň po tom lovu, není divu. Takže jsem vyrazila kupředu, vstříc poznávání okolních území.

Byla jsem celá natěšená a nabuzená na lov. Trochu ve mě proudila horká krev, když jsem byla poblíž Alfreda, srdce mi bušilo o něco více a já měla takový hřejivý pocit. Ale když se jednalo o lov, všechny myšlenky šly stranou a cíl byl jasný.
Všechno proběhlo tak, jak mělo, šlo nám to jako po másle. Spokojeně jsem zapředla, když srna ležela na zemi a italská rodinka si něco řekla. Hm, musím se ten jazyk nějak naučit, napadlo mě. Bylo to zvláštní, ale kouzelné. Pak už se tu odehrálo jen rodiné setkání a do toho jsem teda vůbec nechtěla zasahovat. Hlavně to šlo zatím mimo mě, chtěla jsem si nejdříve promluvit s Alfem, než se pustím do plnohodnotného seznamování s jeho rodinou.

Srpen 10/10

Vyrazila jsem tedy k nedalekému potůčku a tam jsem si smočila čenich. Když jsem zjistila, že voda je příjemně chladná, zabořila jsem do ní skoro celou tlamu a pak začala hltat sousta vody. Hrdlem mi projela mrazivá tekutina a já jen spokojeně zapředla. Přesně tohle jsem potřebovala, ale nesměla jsem toho vypít teď najednou příliš, protože by mi pak bylo pěkně zle. Čekal mě přeci jen kus cesty a s žaludkem plným vody by to nebylo to pravé ořechové.
Těšila jsem se, až přijdu do lesa a budu se cítit, jako doma. Doufala jsem, že to všechno, co jsem si vysnila, se opravdu jednou stane skutečností. Anebo to budu muset proměnit ve skutečnost.

Srpen 9/10

Teď už to chtělo se jen protáhnout o trochu více, napít se a vrátit do lesa. Myšlenky mi zajely i k rodině. Zajímalo mě, jak se má Krůli, jak se má Ciri s Reem a dokonce i rodiče. Taky by mě zajímalo, jestli mámu mrzí to, co mi řekla. To, že mě vyhodila. Jenom kvůli otázce, jak může vlastního potomka vydědit a přijmout úplně cizího do rodiny. Bez našeho vědomí... proč si ti rodiče vždycky myslí, že jsou nejlepší? Tep mi začal zrychlovat, jak jsem nad tím vším přemýšlela, proto jsem to nechala být a mávla nad tím tlapou. Chtěla jsem se soustředit na sebe, svůj život a ne řešit jen ten jejich. To už mě pěkně unavovalo, to vám řeknu narovinu.

Srpen 8/10

Teda, to vám musím říct, to byla lahoda! Takhle dlouho jsem si na mase opravdu nepošmákla. Ještě dlouhou chvíli po tom, co jsem dojedla poslední sousto a nechala jen kosti, jsem se oblizovala. Pode mnou to vypadalo jako po masové vraždě, ale bylo mi to jedno. Já byla absolutně spokojená, najezená, protažená... co víc si přát.
Chvilku jsem se povalovala pod keřem a přemýšlela nad vším, co se mi zrovna prohnalo hlavou. V myšlenkách jsem měla hlavně jen jednu věc, tedy konkrétně jednoho vlka, ale tam jsem se teď nechtěla zase dostat. Chtěla jsem chvíli být jen sama se sebou.