Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Ronhenská skála

Vylezla jsem pomalu zpoza kamení a ocitla se na denním světle. Trochu to štípalo a pálilo do očí, ale na druhou stranu teplý paprsek byl příjemný. Pomalu jsem vykročila a seskočila do mechu. Pak už jsem se jen vydala směrem, kde jsme naposledy lovili.
Po cestě za Alfredem jsem začala přemýšlet nad vším možným. Co mu vlastně řeknu? A chci mu něco říct? Nebo prostě chci být jen s ním a všechno bude dobré? Ne, je potřeba si promluvit. Jenže jak začít a co všechno mu mám říct? Co vlastně chci? To bylo asi to nejtěžší, na co jsem teď neznala úplně odpověď. Tedy, znala, ale netušila jsem, jak to má on. Prostě to zjistím a uvidím. Jednoduché, ne?
Došla jsem až kousek od něj, než jsem uviděla jeho béžový kožich. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem se pomalu přibližovala. "Alfredo," promluvila jsem, abych si ho na chvilku ukradla jen pro sebe. Pochopím, když nebude mít čas a bude se chtít sejít s rodinou. Ale třeba...

A tak jsem tam tak ležela, s plamenem plápolajícím na mých zádech a přemýšlela. Proč mi máma řekla to, co mi řekla? Furt mě to bolelo a nedokázala jsem to přijmout. Ať jsem se snažila přes to přenést jak jsem chtěla, nešlo to. Nejraději bych za ní došla a promluvila si o tom, ale... měla by se snažit ona. Proč já bych furt jen běhala a žehlila to, co udělali oba špatně? Na tom něco bylo. A dost, prostě to už nechám být, rozhodla jsem se. Zdvihla jsem hlavu a doufala, že Alfredo na mě bude mít chvilku. U něj chci začít. U toho lepšího. Snad. Netušila jsem, jestli to, co si řekneme a co se stane, bude pozitivní, nebo ne. Ale musela jsem to zkusit.

>>> Zlatavý les

Hltala jsem doušek za douškem a spokojeně si pomlaskávala. Přemýšlela jsem i, že si na chvilku lehnu a odpočinu si, nakonec jsem ale místo spánku zvolila pouze odpočinek jako takový. Po tom, co jsem dopila poslední hlt, jsem se odebrala o kousek dál a schoulela se do klubíčka. Chtěla jsem nad vším, co se stalo a co se stane, začít přemýšlet, ale zároveň se mi nechtělo přemýšlet vůbec. Netušila jsem, kde začít, jestli vůbec to má nějakou cenu teď rozebírat v hlavě nějaké věci. Stejně nic nezměním. To byla pravda. Tak proč nad tím ztrácet čas a energii? Ale zase je dobré si všechno urovnat v hlavě... to bych asi měla udělat. Jenže kde začít? Neměla jsem sebemenší tušení.

<<< Zlatavý les

Když jsem přišla blíže, opravdu to byla skála. Proto jsem vyrazila bez váhání dovnitř. Doufala jsem, že nenarazím na spícího medvěda, to by se mi opravdu nechtělo z takové situace se dostávat. Vypadalo to ale, že je vzduch čistý.
Vešla jsem dovnitř a ucítila vlhkost. Byl tu někde potok! Potok ve skále je vždycky něco neuvěřitelného, řekla jsem si. Bylo to krásné, fascinující a uklidňující zároveň. Šla jsem po zvuku vody, až jsem k potůčku doopravdy došla. Nadšeně jsem se rozzářila, mrskla ocasem a došla se napít. Voda teď pro mě byla přesně to, co jsem potřebovala. Měla jsem úplně sucho v tlamě.

Vyrazila jsem tedy mezi stromy kupředu. Chtěla jsem se podívat, co tu v okolí je a není, kde je nejlepší místo na lov a kde najít nějaký zdroj vody a tak. Nicméně jít prozkoumávat okolí v noci byl taky super nápad. Ale tak co se dá dělat. Když si teď půjdu na chvíli lehnout, kdo ví, kdy se vzbudím a hlavně - jestli vůbec usnu, pomyslela jsem si. Lov si vzal dávku energie, ale pořád mi značně dost zůstávalo.
Po chvíli jsem zcela omylem narazila na jakousi cestičku, která vedla ke kamenům. Skoro to až vypadalo jako nějaká skála, takže jsem neváhala ani sekundu a rozhodla se to prozkoumat.

>>> Ronherská skála

Mrkla jsem na Alfa a broukla k němu něco ve smyslu, že hned, jak bude chvilka, jsem u něj. Chtěla jsem si s ním o všem otevřeně promluvit a hlavně, přestat na všechno kolem myslet. Když jsem byla s ním, jako kdyby se všechny věci okolo prostě vypnuly a já mohla dát veškerou pozornost jen jemu. Bylo to zvláštní. Ale nechtěla jsem si nalhávat něco, co by tam nemuselo být.
Můj plán byl do budoucna jasný, chtěla jsem být součástí Vrbové smečky. Měla bych se rozhlédnout po okolí, ať vůbec vím, co tu je a není, pomyslela jsem si. Navíc jsem měla pěknou žízeň po tom lovu, není divu. Takže jsem vyrazila kupředu, vstříc poznávání okolních území.

Byla jsem celá natěšená a nabuzená na lov. Trochu ve mě proudila horká krev, když jsem byla poblíž Alfreda, srdce mi bušilo o něco více a já měla takový hřejivý pocit. Ale když se jednalo o lov, všechny myšlenky šly stranou a cíl byl jasný.
Všechno proběhlo tak, jak mělo, šlo nám to jako po másle. Spokojeně jsem zapředla, když srna ležela na zemi a italská rodinka si něco řekla. Hm, musím se ten jazyk nějak naučit, napadlo mě. Bylo to zvláštní, ale kouzelné. Pak už se tu odehrálo jen rodiné setkání a do toho jsem teda vůbec nechtěla zasahovat. Hlavně to šlo zatím mimo mě, chtěla jsem si nejdříve promluvit s Alfem, než se pustím do plnohodnotného seznamování s jeho rodinou.

Srpen 10/10

Vyrazila jsem tedy k nedalekému potůčku a tam jsem si smočila čenich. Když jsem zjistila, že voda je příjemně chladná, zabořila jsem do ní skoro celou tlamu a pak začala hltat sousta vody. Hrdlem mi projela mrazivá tekutina a já jen spokojeně zapředla. Přesně tohle jsem potřebovala, ale nesměla jsem toho vypít teď najednou příliš, protože by mi pak bylo pěkně zle. Čekal mě přeci jen kus cesty a s žaludkem plným vody by to nebylo to pravé ořechové.
Těšila jsem se, až přijdu do lesa a budu se cítit, jako doma. Doufala jsem, že to všechno, co jsem si vysnila, se opravdu jednou stane skutečností. Anebo to budu muset proměnit ve skutečnost.

Srpen 9/10

Teď už to chtělo se jen protáhnout o trochu více, napít se a vrátit do lesa. Myšlenky mi zajely i k rodině. Zajímalo mě, jak se má Krůli, jak se má Ciri s Reem a dokonce i rodiče. Taky by mě zajímalo, jestli mámu mrzí to, co mi řekla. To, že mě vyhodila. Jenom kvůli otázce, jak může vlastního potomka vydědit a přijmout úplně cizího do rodiny. Bez našeho vědomí... proč si ti rodiče vždycky myslí, že jsou nejlepší? Tep mi začal zrychlovat, jak jsem nad tím vším přemýšlela, proto jsem to nechala být a mávla nad tím tlapou. Chtěla jsem se soustředit na sebe, svůj život a ne řešit jen ten jejich. To už mě pěkně unavovalo, to vám řeknu narovinu.

Srpen 8/10

Teda, to vám musím říct, to byla lahoda! Takhle dlouho jsem si na mase opravdu nepošmákla. Ještě dlouhou chvíli po tom, co jsem dojedla poslední sousto a nechala jen kosti, jsem se oblizovala. Pode mnou to vypadalo jako po masové vraždě, ale bylo mi to jedno. Já byla absolutně spokojená, najezená, protažená... co víc si přát.
Chvilku jsem se povalovala pod keřem a přemýšlela nad vším, co se mi zrovna prohnalo hlavou. V myšlenkách jsem měla hlavně jen jednu věc, tedy konkrétně jednoho vlka, ale tam jsem se teď nechtěla zase dostat. Chtěla jsem chvíli být jen sama se sebou.

Srpen 7/10

Na chvilku jsem přestala dýchat, pak už jsem se jen nastavila do pozice a odrazem jsem doletěla až k němu. Skočila jsem na něj, chudák vůbec nic netušil. Ale měl to rychlé, nechtěla jsem ho trápit, to se mi vůbec nelíbilo.
S poctivě ulovenou kořistí jsem se zviditelnila a vydala se zpátky na místo, kde jsem před chvilkou ještě odpočívala, abych si tam v klídku spořádala večeři. Měla jsem pěkný hlad, takže po celou dobu cesty mi z tlamy padaly kapky slin, které se místy táhly a ulepily zajíce. Nevadilo mi to. Došla jsem na místo, lehla si a pustila se do zasloužené hostiny. Ještě jsem spolkla plnou tlamu slin, rozhlédla se, abych na jídlo měla soukromí a klid a hurá do toho!

Srpen 6/10

Bylo to jasné. Kořist se jistě skrývá tam. Prakticky až na břicho jsem zalehla do země a doufala, že když nevydám ani hlásku, kořist se objeví sama. Proč si ale tenhle trénink nespojit i s tréninkem magií? Napadlo mě, načež jsem usoudila, že to je dobrý nápad. Použila jsem tedy magii neviditelnosti a za mírného soustředění jsem se zneviditelnila. Pak už jsem jen odhodlaně, ale stále přikrčeně, vyrazila ke křovisku.
Tak kde si, kde si maličký? Říkala jsem si pro sebe. V tom jsem spatřila dvě ušiska a pohybující se tlamičku, která se ládovala stébly trávy. No dobrej! Řekla jsem si pro sebe a přikrčila jsem. Prakticky jsem zadržela dech.

Srpen 5/10

A tak jsem se pomalu zdvihla a vyhrabala zpod keře. Protáhla jsem se, párkrát si i unaveně zívla a doufala, že hledání kořisti nezabere zbytek noci. Chtěla jsem si opravdu něco ulovit a pořádně se nadlábnout, třeba díky tomu zase naberu mírnou únavu a pak dospím noc. Ale kdo ví, nechtěla jsem předbíhat událostem.
Vydala jsem se tedy mezi stromy a hlavu sklonila k zemi. Zastavila jsem, nasála okolní pachy a doufala, že se tu najde nějaký ten zatoulaný zajíc. Jenže jak jsem tak šla, necítila jsem absolutně nic. Zamračeně jsem tedy pokračovala a v hlavě už začala celou situaci vzdávat, když v tom jsem uslyšela zašustění v nedalekém křovisku. Ha!

Srpen 4/10

Spalo se mi opravdu krásně. Přišlo mi, jako kdybych spala jen chviličku, ale přitom to byla dost dlouhá doba. Nicméně netrvalo dlouho a já se probrala. Uprostřed noci. No skvěle. To jsem se nemohla vzbudit až ráno? Co teď? Cítila jsem, že kdybych se pokusila znovu usnout, nepomohlo by to. Jednoduše už jsem měla dost síly na to najít nějakou aktivitu, kterou přečkám tuhle noc, než se zase vydám někam dál.
Asi to bylo jasné, co jsem tak mohla dělat. Chtělo to něco, co jsem dlouho nedělala a chybělo mi to. Ano, přesně tak. Lovení. V noci, říkáte si? O tom to přesně je, procvičit i další smysly, když zrak není ten hlavní.

Srpen 3/10

Během pár sekund se mi zavřela očka a já jen nerušeně oddychovala do rytmu úderů srdce. Spokojeně jsem sem tam vydala jakýsi zvuk, který byl něco mezi chrápáním a vrčením. Ale bylo mi to jedno, spalo se mi velmi dobře.
Nechybělo i typické škubnutí tlapkami. V jeden moment to mohlo i vypadat, jako kdybych někam snad ve snu utíkala. Co se mi zdálo, to opravdu netuším. Je to zvláštní, ale některé sny si prostě ani za boha nemohu zapamatovat. Doufala jsem, že budu spát dost dlouho na to, abych až se vzbudím měla pořádný násun energie, který mi za poslední dny dost chyběl. Možná to bylo z toho nicnedělání.