Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Užívala jsem si každou sekundu. To, že tu zrovna nad našimi hlavami řádila bouře jen dodávalo tu správnou atmosféru. I přes déšť mi oheň neuhasl, plameny, které mi hořely v srdci, se ještě více rozproudily. Každý kontakt a dotek, který jsem s Alfem měla, jsem cítila a nesmírně si ho užívala. Kdybych byla kočka, předla bych o sto šest.
Když jsem mu řekla ta slova, která on řekl mně, jako kdyby jeho svaly jemně povolily. Nechtěla jsem ho nijak napínat, nebo ho znervózňovat, ale pro mě tohle bylo nové. Chtěla jsem mu dokázat, že to myslím zcela upřímně.
Za mým přáním, že ho nechci nikdy pustit, řekl, že nemusím. Přitiskla jsem se k němu ještě více. Cítila jsem se tak dobře, jak jen to šlo. Ačkoli bouřka se ozvala, nevnímala jsem ji. Až do okamžiku, když hrom zazněl tak hlasitě, až jsem stáhla uši k hlavě. Bouři jsem milovala, ale i tak, možná by nebylo od věci se jít ukrýt. A odpočinout si třeba? "Co kdybychom se vrátili do Vrbového lesa, zalezli do úkrytu a zaslouženě si odpočinuli?" Zeptala jsem se ho, ale nehnula jsem se ani o chlup. Musel ten první krok udělat on, protože já jsem ho teď pustit opravdu nehodlala.

Za normálních okolností bych si myslela, že tyhle všechny věci jsou fuj. Že jsou až moc sladké. Že vlci, co sedí k sobě takhle blízko by si to měli nechat někam do jeskyně. A hele, teď jsem tu seděla já a lepila se na béžového vlka. A víte vy co? Já jsem si to neskutečně užívala. Bylo mi úplně ukradený, jak to asi vidí ostatní a co by na to řekli. Tenhle moment byl pro mě k nezaplacení.
Když se o mě ještě trochu více opřel, potěšeně jsem zapředla. Jakmile ticho prolil jeho medový hlas, který byl tedy v italském jazyce, na tváři se mi objevil široký úsměv. Bylo mi jedno, co říká, ale jak to znělo? Rozplynula bych se. Pak mi to přeložil. Ta slova byla pro mě velmi vzácná, ještě mi tohle nikdo neřekl, proto jsem si chtěla nechat chvilku k tomu, abych to zpracovala. Jenže pak řekl něco dalšího. Opravil se. Řekl ne, nemám tě rád. Srdce mi vynechalo minimálně tři údery. Jenže následující slova? Na ty jsem vůbec nebyla připravená. Nečekala jsem to. Řekl, že mě miluje. To mnou projelo jako sladký šíp, ze kterého se mi až podlomila kolena. Ta slova se ještě chvilku rozléhala v mé hlavě a já jsem cítila tak krásný a uspokojující pocit, že jsem to ani nedokázala popsat. Teď už jsem se ale neudržela, zdvihla hlavu a olízla mu tvář. Více jsem se k němu přitulila, ačkoli se mohlo zdát, že víc už to nejde. "Alfredo," řekla jsem s lehkostí v hlase, "taky tě moc miluji." Šlo to tak snadno, jako kdyby to tak prostě mělo být. Čekala jsem, že se zadrhnu, že budu mít problém ta slova vyslovit, ale řekla se sama. Přitulila jsem se k němu. "Nechci tě nikdy pustit," řekla jsem a nasála do čenichu jeho krásnou vůni, která teď jako kdyby voněla snad ještě více. Ať tenhle okamžik nikdy neskončí.

Září 10/10 | Kezi

Kezi nebyla tolik ukecaná, jak by si jeden o vlčatech mohl myslet, ale to bylo fajn. Měla jsem radost, že se nám naše snaha o plavání podařila a evidentně i ona z toho měla radost, jen neuměla tolik vyjádřit svoje pocity. "Joo, akorát to jednoho pěkně unaví, že," zazubila jsem se ještě a pak jsem se rozhlédla. Měla bych jít, napadlo mě.
Když jsem se zeptala na její názor, ještě mi poděkovala, že jsem jí to naučila. "Zvládla si to úplně sama, ani si mě k tomu prakticky nepotřebovala," usmála jsem se a dloubla do ni lehce čenichem. "Hele, musím razit. Tak kdybys někdy chtěla, stav se ve Vrbovém lese," houkla jsem k ní a rozešla se směrem pryč. "Páčko!"

Září 9/10 | Kezi

Kezi souhlasila s mým návrhem kolečka. Musela jsem uznat, že byla poměrně dost rychlá, protože já se ještě otáčela a ona už si to štrádovala vodou na břeh. Zazubila jsem se, líbilo se mi, jak byla smutná, že ji to nejde a teď jí to bavilo. Doplavala jsem kruh a vrátila se směrem za ní.
Když jsem připlavala na břeh, postupně jsem vylezla z vody a taky se otřepala. Několik kapek dolétlo až k ní, ale to mi bylo jedno. Musela jsem ji pochválit! "Páni! Ty jsi šikovná, jak ti to šlo, to čumím!" Vydala jsem ze sebe, abych ji trochu podpořila a radostně rozhoupala oháňku. "Bylo to super, ne?" Zeptala jsem se na její názor. Snad ji to bavilo, přinejmenším tak alespoň vypadala.

Září 8/10 | Kezi

Sledovala jsem, jak mladistvá poslouchá to, co jí říkám a z ničeho nic začala plavat. Měla radost, poznala jsem to, jak se do ní vlila nová energie. "Vidíš to! Šikovná!" Nadšeně jsem se vydala směrem za ní a začala plavat taky.
Kezi se mi snažila povědět svoje pocity, ale místo toho si lokla. Jen jsem se zazubila a zdvihla o něco výše hlavu nad hladinu. "Pozor... ať si nelokneš... je těžké mluvit," nadechla jsem se a natáhla opět hlavu, "když plaveš," dodala jsem a sledovala ji. Šlo jí to úplně samo! Křídla ji nijak neomezovala, což bych čekala, že bude nejtěžší, ale šlo to jako po másle. Měla jsem radost. "Kolečko a zpátky?" Zeptala jsem se jí a snažila se obeplavat kolečko kolem Kezi.

Září 7/10 | Kezi

Mladá vlčice neváhala ani sekundu a pustila se do toho. Poslouchala mých pokynů, když už byla ve vodě po břicho, pokračovala. Vzpomněla jsem si, jak jsem se učila plavat já, když jsem byla malá. Snažila jsem se ale teď nerozptylovat a soustředit se na to, aby vlčice nezahučela pod vodu a já ji nelovila kdo ví kde.
V tom se najednou odrazila, lehce povyskočila a snažila se plavat. Chvilku jí to šlo. "Supér!" Povzbudila jsem ji a sledovala ji, když najednou začala klesat. Bylo vidět, že možná začne panikařit, tak jsem se tomu pokusila zabránit. "Neboj, to je normální! Teď jen více máchej tlapama a zkus hlavu natáhnout dopředu," pobídla jsem ji a sledovala ji, abych mohla případně kdykoli zakročit a zachránit ji.

Září 6/10 | Kezi

Bylo vidět, že mladá vlčice váhá. Netušila, jestli mi může věřit, což bylo fajn, že alespoň zaváhala. Že se rovnou po hlavě nerozeběhla do vody, i když bych ji pak mohla jednoduše zabít. Ale co si budeme, kdybych tak chtěla učinit, už bych to mohla udělat tisíckrát. Je fajn, řekla jsem si pro sebe, když se po chvilce zaváhání rozešla do vody.
Přikyvovala jsem a stála vedle ní. "Tak, to je ono," pobízela jsem jí a pokračovala po jejím boku. "A až budeš mít hlavu až u krku, tak prostě začni kopat tlapama," doplnila jsem. Postupovala poměrně rychle, asi se toho tolik nebála. Sice jsem byla vedle ní, ale i tak mohla mít strach. Doufala jsem, že jí to půjde.

Září 5/10 | Kezi

Když jsem se Kezi zeptala, jestli umí plavat, přišlo mi, že se odpovědi bojí. Nebo spíše se za ní stydí, takže jsem usoudila, že jí to prostě jen ještě nikdo nestihl naučit. Nebo to zapomněla, kdo ví, ale na to nebyla tak stará, aby zapomínala věci.
Lehce jsem se usmála a máchla tlapou. Pak jsem ji zabořila do vody a vydala se směrem do hloubky. "Pojď, neboj. Nic to není," řekla jsem a postupně si nechala vodu sahat až po břicho. "Až dojdeš na místo, kde už skoro nedosáhneš, tak se prostě odrazíš a takhle děláš tlapama," ukázala jsem jí. Opřela jsem se na zadní a ve vzduchu se to snažila napodobit, ale moc mi to nešlo. "Prostě pojď, budu tě jistit."

Září 4/10 | Kezi

Seděla jsem nedaleko vlčice a sledovala ji. Pozorovala jsem, jak zatřásla křídlem, když jsem se o nich zmínila. Zazubila jsem se a přikývla. "Těší mě, Kezi," doplnila jsem ještě. Těžko se jí mluvilo, skoro to až vypadalo, že má strach. Netušila jsem z čeho, nicméně jsem ji do ničeho nehodlala nutit. Z nějakého důvodu se mi i chtělo se s ní bavit, vypadala celkem zajímavě. Odlišně od ostatních.
"Díky," přikývla jsem ještě a postavila se. Pak jsem se oklepala a nechala malé jiskřičky odletět z mých zad. "Chceš se smočit? Umíš plavat?" Zeptala jsem se jí a podívala se na vodu. Popravdě mi bylo celkem teplo a zároveň mě zajímalo, co udělá plamen ve vodě. Co asi.

Bylo to tady. Ta chvíle, kdy jsem se prostě odhodlala si s Alfredem promluvit a říct mu, jak to všechno vidím a jak bych chtěla, aby to bylo. Nemít srst, pot by mi stékal po kapkách po celém těle z toho, jak nervózní jsem byla. Měla jsem strach z jeho odpovědi. Jakmile si přisedl blíže ke mně, rozlil se mnou teplý pocit, který si zároveň zvláštně pohrával v mém břiše. Bylo to příjemné, až podivuhodně moc. Opřela jsem se o něj a podívala se mu do očí. Při všech těch slovech jsem doufala, že alespoň z části to vidí tak, jako já. Měla jsem neskutečný strach z jeho odpovědi.
V tom si však najednou ponořil čenich za moje uši a dodal, ta slova, která se mi ještě asi pětkrát rozlehla v hlavě. To, jak to řekl, že to vůbec řekl... byl to ten nejlepší okamžik v mém životě. Nevěděla jsem, co na to říct, srdce mi plesalo a já jsem měla sto chutí jako mladá vlčice začít poskakovat a radostně tancovat do konce dne, ale místo toho jsem se na něj otočila a hlavu si položila na jeho krk. Bylo to tak zvláštní. Tak moc jsem vždycky chtěla mu být na blízku a teď byla ta možnost! A on chtěl taky. "Je... je mi s tebou krásně," řekla jsem ještě tiše a přivřela oči. Nešlo snad ani popsat, jak moc jsem si tenhle okamžik užívala.

Září 3/10 | Kezi

Došla jsem až k mladé vlčici a posadila se. Když jsem ji pozdravila, vycítila jsem její nervozitu. Vykoktala ze sebe pozdrav a já věnovala lehké máchnutí oháňkou zpět na její známku toho, že se nejdu rvát.
Vlčice si mě prohlédla a já se na ní snažila alespoň trochu usmát, ale doposud na ní nebyl znát žádný projev emoce nebo něčeho, co by mě utvrdilo v tom, že ještě nedávno byla vlče. Ne každé vlče je usměvavé a veselé, došlo mi. Znala jsem to ze svého příkladu. "Jsem Vivi, a ty?" Zeptala jsem se jí a pak koukla na její křídla. "Pěkný křídla," doplnila jsem ještě a čenichem pohodila směrem k nim.

Září 2/10 | Kezi

Když jsem se napila, zdvihla jsem hlavu od vody a nechala posledních pár kapek okapat a dopadat na hladinu, na které se vždy kapka rozezněla při setkání se s jezerem. Podívala jsem se vedle sebe a spatřila mladou vlčici. Nebyla už vlče, byla poměrně vysoká, ale nebyla dospělá. Sledovala mě, proto jsem se na ní podívala a přikývla směrem k ní.
Řekla jsem si, že třeba nebude od věci se s ní seznámit a popovídat si, přeci jen jsem neměla moc víc co na práci. Přišla jsem tedy kousek blíže k ní a sedla si, aby pochopila, že jdu v přátelském duchu. "Čau," pozdravila jsem ji a prohlédla si její křídla. Zajímavé.

Září 1/10 | Kezi

Nakonec jsem došla až k jezeru. Měla jsem trochu žízeň, takže jsem došla ke břehu a pomalu sklonila hlavu nad hladinu. Pokaždé předtím, než jsem se napila, jsem si musela prohlédnout svůj odraz. Nebyla jsem na to tolik zvyklá - vidět sebe po všech těch změnách. Tmavé oči, černý oheň na zádech, bylo to tak zvláštní a tak... osobité? Líbilo se mi to. Byla jsem spokojená, Život udělal svoje a odvedl skvělou práci.
Pak už jsem se jen sklonila, zabořila jazyk do ledové vody a užívala si každý doušek. Měla jsem vyprahlo a slepenou tlamu s jazykem přilepeným na patře po celý den, takže tohle bylo opravdu něco, co jsem si užila.

Až po chvilce mi došlo, jak jsem ho chudáka svými slovy rozhodila. Absolutně zapomněl na moje ustarané dotazy a dost možná jsem mu ještě s dechem přitížila. Omluvně jsem sklopila uši. "Promiň, nechtěla jsem tě rozhodit," začala jsem, "jen vůbec nevím, jak se tohle říká a tak," nevinně jsem se uculila a přišla k němu o trošku blíže. Sedla jsem si k jeho boku.
Pak jsem na něj otočila hlavu a nechtěla situaci vůbec prodlužovat. Polkla jsem. "Víš... je mi s tebou strašně dobře. Cítím se v té společnosti jako někde, kde si přijdu, že tam prostě patřím. Hrozně ráda bych se přidala do Vrbové smečky a byla po tvém boku... co nejblíže," doplnila jsem a poslední slova prakticky zašeptala. Pohled jsem zapíchla do země a doufala, že reakce nebude negativní. Na to jsem nebyla připravená.

Pomalu jsem s oslovením přicházela k béžovému vlku. Do čenichu se mi opřel jeho příjemný pach, který jsem si poválela v ústech a spokojeně polkla. Pak jsem se na něj usmála, když mě oslovil. Jeho hlas byl příjemnější, než jsem si ho zapamatovala. Bylo to jako uklidňující pohlazení.
Nadechla jsem se, když jsem chtěla začít mluvit, ale on hned promluvil. "Ano, jsem. A ty? Dýchá se ti zle? Jakto?" Chtěla jsem mu instantně pomoci. "Vůbec si mě nenaštval, není proč," vlídně jsem se na něj usmála. Mrskla jsem ocasem. Pak jsem se posadila a prohlédla si ho od tlapek až po jeho značku mezi stříbrnýma očima. "Chtěla jsem si s tebou promluvit," začala jsem. Doufala jsem, že ho tím nějak nerozhodím.