Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Vrbový lesík

Bylo to jako včera, když jsem tady byla poprvé. Protáhla jsem se pod proutím vrb a vplula do jedné z nich, té nejstarší. Přede mnou se rozprostřel smečkový úkryt, který byl snad tak krásný, jak jen mohl pod stromem být. Jeskyně se mi zdála teď o trochu větší, nevím, čím to bylo, že na mě tak působila. Musela jsem si ale uvědomovat fakt, že Alfredo je alfa a já jsem jen kappa, takže jsem to musela respektovat. Teď jsem to ale řešit nechtěla, pořád na to bylo poměrně dost brzy, protože ještě před chvilkou jsme se prakticky ani neznali.
S jeho slovy jsem se rozplácla do sena a užila si jemného poprašku a vůně, která se spolu s ním zdvihla. Zhluboka jsem se nadechla a při výdechu jsem se na něj podívala. Poodešel ze sebe oklepat vodu, ale já to moc neřešila. Navíc oheň, který plápolal na mých zádech, ji možná i trochu vysušil, protože jsem nebyla až tak moc mokrá.
Olízla jsem mu čenich a lehce se poodsunula tak, aby se vešel přímo vedle mě. "Tak to by mě taky zajímalo," přitakala jsem souhlasně a nechala ho chvilku proběhnout ve svých myšlenkách. Bylo zajímavé, jak jsme oba byli tak odlišní, ale přitom jsme k sobě patřili. "Tvé sestry jsou fajn. Těším se, až poznám i ty dvě poslední, myslím, že jsem se zatím potkala jen s Chiarou a Pippou?" Upřímně se mi ta jejich jména pletla, protože jsem je zatím nepotkala všechny a nedokázala jsem si je přiřadit. "Je mi s tebou krásně...," řekla jsem mu ještě a položila si hlavu na jeho spodní část krku. "Budou tvoje sestry... s tímhle v pohodě?"

Sledovala jsem, jak na mě kouká, když v tom pomalu sklonil hlavu a zabořil ji ke mně do kožichu. Jeho teplý dech se mnou rozléval spolu s příjemnou husinou, kterou jsem měla z jeho dotyku. Bylo to tak... vzrušující, že jsem to ani nedokázala popsat.
Když se najednou rozlehla vzduchem, nebo tedy mojí srstí jeho slova, vůbec jsem nevěděla, co mu na to říct. Bylo to tak uvolňující najít konečně někoho, kdo mě chápe a vidí takovou, jaká doopravdy jsem. A hlavně mě takovou měl rád, nebo dokonce miloval. Pravda byla, že takovou energii jsem měla jen s ním, protože mě neskutečně dobíjel. Tím vším. "Já ani nevím, co na to říct," řekla jsem popravdě, protože v tuhle chvíli kdybych mohla, umazlila bych ho k smrti. Obrazně řečeno. "Fakt tě moc miluju," dodala jsem jen. "Je strašně fajn vědět, že mě někdo chápe a vnímá takovou, jaká jsem," podívala jsem se mu do jeho stříbrných očí a usmála se.
S tím, že bych ho mohla poslouchat celý den, jsem nežertovala. "Ale prdlajs, žádný blbosti neplácáš. Máš tak strašně příjemný hlas, že to snad ani není možný," dodala jsem. Pak jsem přikývla. "Dobře, jsem pro," vyrazila jsem po jeho boku. Les jsem ještě natolik neznala, ale mírnou orientaci jsem tady už měla. Takže jsem zhruba věděla kudy, i tak jsem ale nechala Alfa vést. "Já doufám, že do konce života mě budeš budit jenom a jenom ty," usmála jsem se a ladně pohodila zadkem, abych do něj hravě šťouchla a pak se pomalu proplížila do úkrytu.

>>> Stará vrba

Déšť ustal a bouře se odebrala zase o kraj dál. Spokojeně jsem vydechla a poslouchala jeho slova. Ještě do nedávna by mi tohle přišlo celé jako scifi, zejména proto, jak mě všichni ignorovali. Nebyla jsem zvyklá na pozornost a k tomu ještě kladnou, proto jsem si to asi tak moc užívala. Navíc Alf byl neskutečnej sympouš, takže jsem si to opravdu vychutnávala. Ladně jsem mrskla ocasem a opět nechala potěšený úsměv rozlít po mém obličeji, když do jeho slov vložil i italštinu. Musím se ten jazyk taky naučit, projelo mi hned hlavou. Znělo to tak romanticky! A pro něj bych se naučila klidně i chodit po dvou.
Jeho lichotky byly jako opravdové pohlazení po hlavě s pusou na čelo. Bylo to tak roztomilé! Když jsem mu řekla svoje pocity já, hned se ujal vedení. Znělo to tak mile, že jsem nemohla se lehce nepousmát. "Zní to překrásně, jako každé tvoje slovo," ujistila jsem ho. "Mohla bych tě poslouchat celý den," dodala jsem. Lehce jsem se u toho natočila, aby si ten nejjemnější kožíšek pod sluncem mohl prohlédnout.
Počasí konečně zcela uklidnilo nebesa a k zemi se snesl malý mlžný opar, který se proplétal mezi vrbami. Sledovala jsem území a pásky vrb, které se vlnily ve větru. Celé mi to přišlo jako sen. "Jestli tohle je sen, tak se opravdu nechci probudit," řekla jsem ještě a podívala se na Alfreda. Měla jsem na něj taky nějaké otázky, ale nevěděla jsem, jestli je na to ta vhodná chvíle. Chtěla jsem si ten euforický stav užít.

<<< Zlatavý les

Utíkala jsem jako o závod - byl to vlastně závod, ale brala jsem to spíše s nadhledem. Bavilo mě si občas takhle zablbnout, mít stále vážnou tvář bylo občas dost vyčerpávající. V tom jsem najednou Alfreda uslyšela, jak říká, ať počkám. Nevěděla jsem, jestli to je jen oklamání, aby vyhrál, ale on opravdu zastavil. Přiklusala jsem k jeho boku a podívala se na něj. V očích se mi blyštilo a kdybych mohla, nespustím z něj ani na sekundu pohled. Měl všechno, co jsem vždycky chtěla, aby vlk měl. "Jasně, povinnosti volají," zazubila jsem se a máchla ocasem.
Vyrazili jsme tedy podél hranic a já sledovala, jak je Alfredo ladný, ale přitom mohutný. Užívala jsem si opravdu každý jeho pohled, jako kdyby mě ním pohladil a řekl, že jsem jenom jeho. Na jeho slova jsem se jen uculila, protože kdybych mohla, oblížu mu celý obličej. "Je to tu dokonalé," dodala jsem, "hlavně proto, že tu jsi ty," doplnila jsem ještě a věnovala mu letmý oblíznutí čumáku za pochodu.
Líbily se mi ty maličkosti, které dělal. To, jak se na mě podíval, to, jak do mě drknul bokem nebo se o mě lehce opřel hlavou. Užívala jsem si všechno a musela jsem se culit jako sluníčko. Nešlo to zastavit. "Tak to mám radost, ta vůně je za mě skvělá," dodala jsem. To, že už ze mě nebyl cítit Cedr, ve mě vyvolalo ještě další dávku mírného uspokojení. Přikývla jsem na jeho slova, ale jeho poslední poznámka ve mně zase rozlila vlnu hřejivého pocitu. "Já.. asi ti to budu říkat pořád, ale jsi fakt dokonalej," zazubila jsem se nevinně a otřela se o něj. Olízla jsem mu čenich a usmála se. "Nikdy jsem nebyla šťastnější."

Minuty, možná i hodiny plynuly jako nanosekundy. Bylo to tak krátké, že jsem chtěla zůstat napořád. A ani se nepohnout. Užívala jsem si snad každou možnou chvilku naplno, tak moc, jak jen to šlo. Nějaká bouřka mi byla fakt ukradená. Jeho pach se mi vrýval čím dál, tím víc do paměti a já jen spokojeně vrněla. Chtěla jsem mu být co nejvíc nablízku, jak jen to šlo.
Jenže když počasí nabíralo na síle, tak už jsem navrhla, že bychom se mohli přesunout. Tady bylo fajn, ale chtěla jsem zpátky do vrbového lesa a možná i úkrytu, abychom si odpočinuli. Ten, kdo však odpočívat evidentně nepotřeboval, byl Alf, který jako kdyby do něj střelilo mě kousl do ucha a rozeběhl se pryč s medovými slovy. Zazubila jsem se, než jsem se stihla rozkoukat už byl kousek cesty ode mě, ale vyskočila jsem na všechny čtyři a vyrazila za ním. "Jo tak ty takhle... jen počkej!" Křikla jsem a v sekundě ho skoro doběhla. Neměl přeci šanci, to bylo jasný.

>>> Vrbový lesík

Užívala jsem si každou sekundu. To, že tu zrovna nad našimi hlavami řádila bouře jen dodávalo tu správnou atmosféru. I přes déšť mi oheň neuhasl, plameny, které mi hořely v srdci, se ještě více rozproudily. Každý kontakt a dotek, který jsem s Alfem měla, jsem cítila a nesmírně si ho užívala. Kdybych byla kočka, předla bych o sto šest.
Když jsem mu řekla ta slova, která on řekl mně, jako kdyby jeho svaly jemně povolily. Nechtěla jsem ho nijak napínat, nebo ho znervózňovat, ale pro mě tohle bylo nové. Chtěla jsem mu dokázat, že to myslím zcela upřímně.
Za mým přáním, že ho nechci nikdy pustit, řekl, že nemusím. Přitiskla jsem se k němu ještě více. Cítila jsem se tak dobře, jak jen to šlo. Ačkoli bouřka se ozvala, nevnímala jsem ji. Až do okamžiku, když hrom zazněl tak hlasitě, až jsem stáhla uši k hlavě. Bouři jsem milovala, ale i tak, možná by nebylo od věci se jít ukrýt. A odpočinout si třeba? "Co kdybychom se vrátili do Vrbového lesa, zalezli do úkrytu a zaslouženě si odpočinuli?" Zeptala jsem se ho, ale nehnula jsem se ani o chlup. Musel ten první krok udělat on, protože já jsem ho teď pustit opravdu nehodlala.

Za normálních okolností bych si myslela, že tyhle všechny věci jsou fuj. Že jsou až moc sladké. Že vlci, co sedí k sobě takhle blízko by si to měli nechat někam do jeskyně. A hele, teď jsem tu seděla já a lepila se na béžového vlka. A víte vy co? Já jsem si to neskutečně užívala. Bylo mi úplně ukradený, jak to asi vidí ostatní a co by na to řekli. Tenhle moment byl pro mě k nezaplacení.
Když se o mě ještě trochu více opřel, potěšeně jsem zapředla. Jakmile ticho prolil jeho medový hlas, který byl tedy v italském jazyce, na tváři se mi objevil široký úsměv. Bylo mi jedno, co říká, ale jak to znělo? Rozplynula bych se. Pak mi to přeložil. Ta slova byla pro mě velmi vzácná, ještě mi tohle nikdo neřekl, proto jsem si chtěla nechat chvilku k tomu, abych to zpracovala. Jenže pak řekl něco dalšího. Opravil se. Řekl ne, nemám tě rád. Srdce mi vynechalo minimálně tři údery. Jenže následující slova? Na ty jsem vůbec nebyla připravená. Nečekala jsem to. Řekl, že mě miluje. To mnou projelo jako sladký šíp, ze kterého se mi až podlomila kolena. Ta slova se ještě chvilku rozléhala v mé hlavě a já jsem cítila tak krásný a uspokojující pocit, že jsem to ani nedokázala popsat. Teď už jsem se ale neudržela, zdvihla hlavu a olízla mu tvář. Více jsem se k němu přitulila, ačkoli se mohlo zdát, že víc už to nejde. "Alfredo," řekla jsem s lehkostí v hlase, "taky tě moc miluji." Šlo to tak snadno, jako kdyby to tak prostě mělo být. Čekala jsem, že se zadrhnu, že budu mít problém ta slova vyslovit, ale řekla se sama. Přitulila jsem se k němu. "Nechci tě nikdy pustit," řekla jsem a nasála do čenichu jeho krásnou vůni, která teď jako kdyby voněla snad ještě více. Ať tenhle okamžik nikdy neskončí.

Září 10/10 | Kezi

Kezi nebyla tolik ukecaná, jak by si jeden o vlčatech mohl myslet, ale to bylo fajn. Měla jsem radost, že se nám naše snaha o plavání podařila a evidentně i ona z toho měla radost, jen neuměla tolik vyjádřit svoje pocity. "Joo, akorát to jednoho pěkně unaví, že," zazubila jsem se ještě a pak jsem se rozhlédla. Měla bych jít, napadlo mě.
Když jsem se zeptala na její názor, ještě mi poděkovala, že jsem jí to naučila. "Zvládla si to úplně sama, ani si mě k tomu prakticky nepotřebovala," usmála jsem se a dloubla do ni lehce čenichem. "Hele, musím razit. Tak kdybys někdy chtěla, stav se ve Vrbovém lese," houkla jsem k ní a rozešla se směrem pryč. "Páčko!"

Září 9/10 | Kezi

Kezi souhlasila s mým návrhem kolečka. Musela jsem uznat, že byla poměrně dost rychlá, protože já se ještě otáčela a ona už si to štrádovala vodou na břeh. Zazubila jsem se, líbilo se mi, jak byla smutná, že ji to nejde a teď jí to bavilo. Doplavala jsem kruh a vrátila se směrem za ní.
Když jsem připlavala na břeh, postupně jsem vylezla z vody a taky se otřepala. Několik kapek dolétlo až k ní, ale to mi bylo jedno. Musela jsem ji pochválit! "Páni! Ty jsi šikovná, jak ti to šlo, to čumím!" Vydala jsem ze sebe, abych ji trochu podpořila a radostně rozhoupala oháňku. "Bylo to super, ne?" Zeptala jsem se na její názor. Snad ji to bavilo, přinejmenším tak alespoň vypadala.

Září 8/10 | Kezi

Sledovala jsem, jak mladistvá poslouchá to, co jí říkám a z ničeho nic začala plavat. Měla radost, poznala jsem to, jak se do ní vlila nová energie. "Vidíš to! Šikovná!" Nadšeně jsem se vydala směrem za ní a začala plavat taky.
Kezi se mi snažila povědět svoje pocity, ale místo toho si lokla. Jen jsem se zazubila a zdvihla o něco výše hlavu nad hladinu. "Pozor... ať si nelokneš... je těžké mluvit," nadechla jsem se a natáhla opět hlavu, "když plaveš," dodala jsem a sledovala ji. Šlo jí to úplně samo! Křídla ji nijak neomezovala, což bych čekala, že bude nejtěžší, ale šlo to jako po másle. Měla jsem radost. "Kolečko a zpátky?" Zeptala jsem se jí a snažila se obeplavat kolečko kolem Kezi.

Září 7/10 | Kezi

Mladá vlčice neváhala ani sekundu a pustila se do toho. Poslouchala mých pokynů, když už byla ve vodě po břicho, pokračovala. Vzpomněla jsem si, jak jsem se učila plavat já, když jsem byla malá. Snažila jsem se ale teď nerozptylovat a soustředit se na to, aby vlčice nezahučela pod vodu a já ji nelovila kdo ví kde.
V tom se najednou odrazila, lehce povyskočila a snažila se plavat. Chvilku jí to šlo. "Supér!" Povzbudila jsem ji a sledovala ji, když najednou začala klesat. Bylo vidět, že možná začne panikařit, tak jsem se tomu pokusila zabránit. "Neboj, to je normální! Teď jen více máchej tlapama a zkus hlavu natáhnout dopředu," pobídla jsem ji a sledovala ji, abych mohla případně kdykoli zakročit a zachránit ji.

Září 6/10 | Kezi

Bylo vidět, že mladá vlčice váhá. Netušila, jestli mi může věřit, což bylo fajn, že alespoň zaváhala. Že se rovnou po hlavě nerozeběhla do vody, i když bych ji pak mohla jednoduše zabít. Ale co si budeme, kdybych tak chtěla učinit, už bych to mohla udělat tisíckrát. Je fajn, řekla jsem si pro sebe, když se po chvilce zaváhání rozešla do vody.
Přikyvovala jsem a stála vedle ní. "Tak, to je ono," pobízela jsem jí a pokračovala po jejím boku. "A až budeš mít hlavu až u krku, tak prostě začni kopat tlapama," doplnila jsem. Postupovala poměrně rychle, asi se toho tolik nebála. Sice jsem byla vedle ní, ale i tak mohla mít strach. Doufala jsem, že jí to půjde.

Září 5/10 | Kezi

Když jsem se Kezi zeptala, jestli umí plavat, přišlo mi, že se odpovědi bojí. Nebo spíše se za ní stydí, takže jsem usoudila, že jí to prostě jen ještě nikdo nestihl naučit. Nebo to zapomněla, kdo ví, ale na to nebyla tak stará, aby zapomínala věci.
Lehce jsem se usmála a máchla tlapou. Pak jsem ji zabořila do vody a vydala se směrem do hloubky. "Pojď, neboj. Nic to není," řekla jsem a postupně si nechala vodu sahat až po břicho. "Až dojdeš na místo, kde už skoro nedosáhneš, tak se prostě odrazíš a takhle děláš tlapama," ukázala jsem jí. Opřela jsem se na zadní a ve vzduchu se to snažila napodobit, ale moc mi to nešlo. "Prostě pojď, budu tě jistit."

Září 4/10 | Kezi

Seděla jsem nedaleko vlčice a sledovala ji. Pozorovala jsem, jak zatřásla křídlem, když jsem se o nich zmínila. Zazubila jsem se a přikývla. "Těší mě, Kezi," doplnila jsem ještě. Těžko se jí mluvilo, skoro to až vypadalo, že má strach. Netušila jsem z čeho, nicméně jsem ji do ničeho nehodlala nutit. Z nějakého důvodu se mi i chtělo se s ní bavit, vypadala celkem zajímavě. Odlišně od ostatních.
"Díky," přikývla jsem ještě a postavila se. Pak jsem se oklepala a nechala malé jiskřičky odletět z mých zad. "Chceš se smočit? Umíš plavat?" Zeptala jsem se jí a podívala se na vodu. Popravdě mi bylo celkem teplo a zároveň mě zajímalo, co udělá plamen ve vodě. Co asi.

Bylo to tady. Ta chvíle, kdy jsem se prostě odhodlala si s Alfredem promluvit a říct mu, jak to všechno vidím a jak bych chtěla, aby to bylo. Nemít srst, pot by mi stékal po kapkách po celém těle z toho, jak nervózní jsem byla. Měla jsem strach z jeho odpovědi. Jakmile si přisedl blíže ke mně, rozlil se mnou teplý pocit, který si zároveň zvláštně pohrával v mém břiše. Bylo to příjemné, až podivuhodně moc. Opřela jsem se o něj a podívala se mu do očí. Při všech těch slovech jsem doufala, že alespoň z části to vidí tak, jako já. Měla jsem neskutečný strach z jeho odpovědi.
V tom si však najednou ponořil čenich za moje uši a dodal, ta slova, která se mi ještě asi pětkrát rozlehla v hlavě. To, jak to řekl, že to vůbec řekl... byl to ten nejlepší okamžik v mém životě. Nevěděla jsem, co na to říct, srdce mi plesalo a já jsem měla sto chutí jako mladá vlčice začít poskakovat a radostně tancovat do konce dne, ale místo toho jsem se na něj otočila a hlavu si položila na jeho krk. Bylo to tak zvláštní. Tak moc jsem vždycky chtěla mu být na blízku a teď byla ta možnost! A on chtěl taky. "Je... je mi s tebou krásně," řekla jsem ještě tiše a přivřela oči. Nešlo snad ani popsat, jak moc jsem si tenhle okamžik užívala.