Gallirea - Příspěvky uživatele

Sledovala jsem bráchu, jak stojí vedle vlčice. Bylo zvláštní vidět, že má vedle sebe někoho... někoho. Kdo to vlastně je? Třeba to je jeho známost, partnerka, kdo ví, zamýšlela jsem se, ale nechtěla jsem dělat ukvapené závěry.
Podívala jsem se mu do očí, které prozařovaly skrze masku a sledovala opeřence, jak cestuje mezi ním a vlčicí. "No vidíš, jsem to tušila, proto jsem tady," zazubila jsem se a podívala se na vlčici. "Těší mě," řekla jsem směrem k nim a doufala, že nebude nějaký větší vzrůšo. Brácha mě ale představil tak, až mi to div nevecpalo slzičku do oka. "Hehe," zasmála jsem se jen a souhlasně s jeho slovy přikývla.
Když mi řekl, že neruším a zeptal se, jak to jde, nevěděla jsem ani, kde začít. "Noo, hele, jde to skvěle, u mě to snad ani lepší být nemůže. Co u tebe?" Pozdvihla jsem jemně obočí a lehce a nenápadně hlavou kývla směrem k vlčici. "Usadila jsem se nedaleko ve Vrbové smečce," začala jsem, aby věděl, co je u mě vlastně nového a z té nicneříkající odpovědi se něco dozvěděl. "A mám... partnera," dodala jsem ještě. O tom víc se nechci před Lilac moc bavit, je to spíše... mezi námi, pomyslela jsem si a koukla na bráchu, čekajíc, co se děje u něj.

<<< teleport z úkrytu Vrby

Se zavřenýma očima jsem doufala, že to bude fungovat tak, jako posledně. A fungovalo. Když jsem oči otevřela, ocitla jsem se úplně někde jinde. Neměla jsem tušení, jak tohle celé vlastně funguje a jak je to možné, ale takových věcí, které nešly pomalu ani vysvětlit, tu bylo nespočet, proto nebylo třeba si nad tím lámat hlavu.
Pod nohami se mi rozlil písek a já jen zamžourala do dálky. Slunce zapadalo za obzor a malovalo na zemi všechny možné odstíny písčité až po sytě oranžovou. Přede mnou stál vlk, černý, s maskou na obličeji. Brácha, projelo mi hlavou. Nedaleko něho byla vlčice. Neznala jsem ji, ale i tak jsem se kousla a šla za nimi.
Došla jsem k nim a podívala se nejdříve na vlčici. "Zdravím," řekla jsem a pak koukla na Krůliho. "Zdarec," dloubla jsem do něj tlapkou a zazubila se. Jistě toho zase bylo tolik, co bylo potřeba probrat, tak jsem doufala, že nejdu nevhod. "Snad neruším," mrkla jsem nenápadně na Krůliho a vycenila tesáky do úsměvu.

Všechno to bylo krásný, sluncem zalitý. Cítila jsem se tak skvěle, jak jen to bylo možné, proto jsem chvíli ani nedutala, pomalu ani nedýchala. Pocity se ve mně mísily, ale všechny byly jenom pozitivní. Neměla jsem sebemenší ponětí, jestli mám něco říkat, dělat, ale nechala jsem to být. Prostě jsem si ten okamžik užívala.
A tak, jak tomu bývá, jednoho z nás to jistě vyčerpalo a druhého to nabilo poměrně dost velkou energií. A já byla ta, co měla energie na rozdávání. Celá ta euforie se ve mně rozlévala, od špiček uší až po konec ocasu. S jiskřičkou v oku jsem koukla na Alfreda. "Alfí, odpočiň si," šťouchla jsem ho jemně čenichem, "dojdu si ještě něco vyřídit a hned jsem zpátky. Tady, u tebe. Miluji tě," olízla jsem ho a věnovala mu ten nejsrdečnější úsměv.
Pak už jsem jen odešla k východu z vrby a přivřela oči. Snad to bude fungovat.

>>> teleport za Krůlim (Narrské vršky)

To, jak byl můj partner klidný mě uklidňovalo taky. Nemusela jsem přemýšlet nad ničím, jako kdyby se zastavil čas a já byla tady a teď. Hlavou se mi toho honilo hodně, ale jakmile se ke mně přitulil a obejmul mě, pocítila jsem jeho teplo a tok všech myšlenek a obav se v tu chvíli zcela zastavil. Spokojeně jsem se ještě jednou zhluboka nadechla a s výdechem poslouchala jeho slova. Byla jsem ta nejspokojenější a nejšťastnější vlčice pod sluncem.
Chvilku panovalo ticho a klid, což mi vůbec nevadilo. Znamenalo to, že jsme oba šťastní a spokojení v přítomnosti toho druhého, nemuselo se furt jenom něco řešit a o něčem se bavit. To mi vyhovovalo nejvíce a zároveň to bylo něco, co mě na Alfredovi strašně přitahovalo. To, že jsme si rozuměli, aniž bychom mluvili. Jak jenom může být někdo tak dokonalý, projelo mi hlavou a já nepochopeně nad tím zavrtěla hlavou.
V tom se ozvala jeho slova. Přitulila jsem se k němu ještě víc. "Moc si toho vážím," řekla jsem mu. Říkat mu stále, jak je dokonalý, jak ho miluji a všechny tyhle věci, mi přišlo už přehnané. "Taky ti budu oporou, ve všem, kdykoli a kdekoli," dodala jsem ještě. Chtěla jsem, aby měl tu jistotu, že tu jsem. Pro něj. A vždycky budu. "Můžeš se mi svěřit s čímkoli," dořekla jsem ještě. Nechtěla jsem, aby se někdy cítil kvůli něčemu špatně a neřekl mi o tom, ale o takové situaci jsem nemusela ani přemýšlet. Alf byl asi ten poslední, který by to tak dělal.
Co bude následovat mi teď bylo jedno. To, že se mi dost možná v břiše za chvíli objeví stádo vlčat mě teď nezajímalo, nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet, ani si to představovat. To, že moje rodina nemá sebemenší ponětí o tom, co se děje, mě bavilo o to více. Představa, že tam k nim jednou přijdu a ukážu jim, že jsem lepší rodič, jak oni, mě nutila si na výchově dát co jen nejvíce záležet. Zabořila jsem hlavu do srsti Alfreda a nasála zhluboka jeho vůni. Doufala jsem, že tenhle okamžik nikdy neskončí.

Stála jsem oproti béžovému vlkovi. Upřímně? Neměla jsem tušení, co se bude dít. Tedy, jako, věděla jsem všechny ty věci okolo, teorii jsem znala, ale z praxe... jsem byla trošku nervózní. Netušila jsem, že tohle všechno přijde tak rychle a tak najednou. Neměla jsem tušení, jestli to je správně, jestli se jen po hlavě nehrneme do problémů. Ale pak jsem si představila, jak před námi sedí malé kopie mě a Alfreda. Těch dvou nejúžasnějších vlků. Ty nejúžasnější kopie.
Když se najednou béžový zdvihl a svou medovou hlavou pokynul, následovala jsem ho. Byla jsem nervózní, projížděl mnou ledový pot a já nevěděla, co a jak mám správně dělat. Ale věděla jsem, že s Alfem to půjde všechno samo. Že bude stačit jen zavřít oči a nechat se vést. Unášet.
Došli jsme až do zadní části úkrytu, kde bylo ticho, tma a klid. Spokojeně jsem vydechla a podívala se na mého drahého. Na tváři se mi rozlil spokojený, ale trošku nervózní úsměv a já jen přivřela oči. Všechno, co bylo potom, šlo úplně samo a jednoduše.

*Představte si zvuky ohňostroje, jako to je v The Sims*

Když bylo po všem, otočila jsem se na něj. Na tváři už ten nervózní úsměv neměl ani stopy, teď jsem měla spokojený pohled a suchý čenich. Naposledy jsem zhluboka vydechla a pomalu si lehla na zem, abych své uvolněné svaly nechala odpočívat. "To bylo... krásný," řekla jsem ještě s rozměkčeným hlasem a spokojeně zapředla. "Ti amo."
Netušila jsem, jestli všechno vyšlo, jestli to bude fungovat tak, jak by mělo. Ale co, bylo mi to i jedno, momentálně jsem v sobě měla tak silný pocit euforie, že i kdyby z toho žádná vlčata nevznikla, nemrzelo by mě to tolik. Protože jsem teď věděla a měla jistotu, že to se mnou Alf myslí vážně. On se mnou opravdu chce mít rodinu! Jak se to všechno odehrálo tak rychle, nedošlo mi, jak moc praštěné to je. A to se mi na tom líbilo a neskutečně mě bavilo. To, jak to celé bylo spontánní.

1) Prozkoumat všechna území okolo Vrbového lesa. (4 body)
2) Seznámit se s celou Italskou rodinkou Alfreda. (Pippa, Lia, Chiara)(3 body)
3) Potrénovat si magii myšlenek na někom (alespoň 3 vlci), kteří o tom nebudou vědět.(2 body)
4) Dát si v Kaštanovem lese houbu a promluvit si s Gallirejskými předky.(1 bod)

Zhluboka jsem se nadechla a vychutnala si vůni vrbového proutí společně s příjemným pachem Alfreda, aby mi uklidnil mysl. Přimhouřila jsem oči a užívala si to, takhle dobře jsem se za celý život ještě necítila. Bylo to něco neuvěřitelného a něco uvnitř mě jakoby říkalo, že tohle je můj domov a sem patřím. Když mi Alf vysvětlil, co to slovo znamenalo, nechala jsem si pročísnout srst na líci a usmála se. "Sciocca," zašeptala jsem si pro sebe a stále se culila. Společně s jeho odpovědí mi ten jazyk zněl mnohem víc a víc přitažlivěji a zvučněji.
Oba jsme ale věděli, že přijde čas na trochu vážnější témata. To, které jsem vytáhla já jsem chtěla nechat až úplně naposledy, ale někdy to tak osud prostě chce, že to má přijít jako první k řešení. On to ihned pochopil a bez váhání mi řekl to, co jsem chtěla slyšet. Tedy, jakmile začal, že o tom nepřemýšlel, trochu ve mně hrklo. Asi to jako vlčice máme nastavené jinak, že když vidíme vlka, který se nám líbí, ihned v hlavě máme to, jak spolu máme smečku, rodinu a život a všechno je dokonalý. To, že nad tím ještě nepřemýšlel, mě trošku zchladilo, ale jeho další slova byla jako pohlazení pro duši. Ani jsem netušila, jestli jsem na něco takového byla připravená. Ještě nedávno jsem já byla ta, která potřebovala rodinu a rodiče a teď jsem ji měla mít?
Po chvilce váhání a dumání jsem zdvihla hlavu ze srsti Alfreda a podívala se mu do očí. "Ti amo, hrozně moc," začala jsem, "a ano, chtěla bych s tebou rodinu," dodala jsem. Netušila jsem, jak se tyhle věci říkají nebo řeší, jestli se prostě jen dva domluví a je to, nebo co všechno tomu předchází. Přišlo mi to všechno s ním tak jednoduché a tak krásné, že to snad ani nemohla být realita. Upřený pohled do jeho očí mě donutil se k němu ještě více přiblížit a olíznout mu čenich. Co bude dál jsem nechala jen a jen na něm.

Bylo to poměrně těžké si zvykat na něco, co jsem doteď neznala. Pocit, že je někdo rád za moji přítomnost byl skvělý, ale pro mě úplná novinka. Culila jsem se jako sluníčko a pocítila, jak si zbořil čenich do mé srsti. Potěšeně jsem zapředla, ještě když mi olizl tvář. Na jeho slova jsem se do jeho srsti ještě více zabořila a mrskla taky ocasem. Bylo mi s ním tak skvěle, že to snad ani nešlo popsat.
"Sciocca," zopakovala jsem se snahou napodobit jeho přízvuk. Když mi pročísl srst na čele, držela jsem s krkem napřímeným a přivřenýma očima, protože jsem si to neskutečně užívala. "Co to znamená?" Zašeptala jsem a když se oddaloval, olízla mu tvář.
Na otázku ohledně slova miluji tě v italském jazyce řekl ti amo. To znělo snad nejvíc krásně, jak jen mohlo. Zazubila jsem se, lehce se natáhla k jeho uchu a pošeptala: "ti amo," a pak ho znovu olízla. Hlavu jsem poté položila před něj a sledovala ho. Užívala jsem si každý pohled, každý jeho kousek těla.
Zahleděla jsem se mu do očí. Hlavou mi jezdilo nespočet myšlenek, které jsem chtěla uklidnit, ale prostě tam byly. Musela jsem mu říct alespoň některé z nich. "Alfe," začala jsem, ale ne tak dramaticky, jako do teď, "jsi ten nejúžasnější vlk pod sluncem. Znamená to, že jsme teď... partneři?" Zeptala jsem se a nervózně u toho mrskala špičkou ocasu a jemně se dotýkala země. "Aaa... já vím, že je asi ještě brzy, ale přemýšlel si už nad budoucností? Třeba... jak by sis ji představoval? Jestli bys chtěl navždy zůstat ve Vrbě, což doufám, že ano, protože to místo je dokonalé, ale třeba i... nad rodinou a tak?" Pozdvihla jsem jemně obočí. Ani jsem netušila, jestli je správná chvíle se ho na to zeptat, nebo jak se na to zeptat. Já jsem nad vlčaty ještě nerozmýšlela, ale s tímhle béžovým medvídkem bych založila klidně celou kolonii. Proč ne? Mít dokonalého partnera a dokonalá vlčata? Byla bych hloupá se bránit. A zůstat ve Vrbovém lese, mít zázemí... všechno to znělo tak skvěle, tak dokonale, tak moc až bylo těžké uvěřit, že to vůbec může být pravda. Naposledy jsem nervózně zdvihla pohled směrem k němu a čenichem se dotkla toho jeho.

Lehce jsem s sebou cukla, když se mě Alfredo zeptal zpátky. Vypadalo to, že jsem ho svou otázkou rozhodila, ale bohužel jsem tak byla zvyklá. Byla jsem zvyklá od rodičů na to, že cokoli, co jsem udělala, bylo nějakým způsobem špatně. I to, co jsem řekla. Proto jsem se snažila být opatrná. Zatnula jsem mírně svaly a sklopila uši ke krku. Když se na mě však upřímně podíval, s jeho slovy se mi mírně zamlžily oči. Jsem... perfektní? Bylo tak zvláštní tahle slova slyšet, ale zároveň to ve mně ještě více podporovalo pocit, že bych se měla na Alfreda přitisknout a nikdy ho nepustit. "Dobře," zdvihla jsem pohled zapíchnutý do země a podívala se mu do očí. "Děkuju, je těžké... si na to zvyknout," dodala jsem upřímně. Být pro někoho perfektní? Dá se na to vůbec zvyknout? "Jsi fakt... neskutečnej," doplnila jsem ještě a olízla mu čenich. Chtěla jsem mu zase říct, jak moc ho miluju, ale nechtěla jsem to přehánět.
Na oheň jen dodal, že to zní šikovně, na což jsem přikývla. "Myslím, že se to bude někdy hodit," zazubila jsem se. Když se ke mně zpátky přitulil, nervozita ze mě opadla a já se uvolnila. Tak krásně voněl, že jsem chvilku ani nevěděla, o čem jsme se bavili. Pak řekl to, co řekl. On mě... upřednostní před rodinou? To je tak... zlatý. Ani si ho nezasloužím, projelo mi jen hlavou. Byla jsem tak strašně vděčná, že jsem ho onen den potkala, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak stál pod rozkvetlými třešněmi a tak mile se culil. "Nedokážu snad ani říct, jak moc tě miluju a vážím si tě," řekla jsem mu ještě. "Jasně že chci!" Rozlila se mnou energie, ale nechtěla jsem hned vyskočit a jančit. "Jak se řekne.. miluji tě?" To mě zajímalo teď asi nejvíc.
V hlavě se mi rojily otázky ohledně smečky, ohledně života, ohledně všeho. Věděla jsem jen, že Alfredo je ten pravý a chci s ním zůstat napořád... a třeba i mít rodinu.

Spokojeně jsem ležela v blízkosti svého... partnera? asi ano. Partnera. Musím se ho zeptat, projelo mi jen letmo hlavou. Asi to bylo jasné, ale já jsem chtěla mít ve věcech úplné jasno. Ve vzduchu se však uchytila otázka od Alfa. "Ano," řekla jsem a koukla na něj. "Nevadí ti to? Dojdu kdyžtak za Životem," pohodila jsem ocasem, aby si tím náhodou netrápil hlavu, že zrovna tohle se mu nelíbí. Změnila bych na sobě všechno, jenom pro něj. "Dokážu ho vyvolat a zaujme pozornost ostatních, takže mám šanci utéct, nebo zaútočit," začala jsem vysvětlovat sílu plamene. "A navíc prý pohlcuje některé magie," doplnila jsem, "myslím, že všechny kromě živelných." Neznala jsem jeho pravou moc, ale tohle jsem si tak nějak pamatovala, co mi objasnil Život.
Moje další otázka však lehce rozhodila příjemnou atmošku, cítila jsem, jak se Alfredo trochu zarazil a lehce zvážněl. Tedy, poměrně dost, až jsem se lekla, že jsem to přehnala. Ale on to myslel v dobrém. To, jak ochranářsky působil, to se mi na něm líbilo snad nejvíc. Rodina, projelo mi ještě znovu hlavou. "Hrozně... bych se chtěla naučit tvůj rodný jazyk, nebo alespoň něco," podívala jsem se mu upřímně do očí. "Tvoje sestry snad budou v pohodě," doplnila jsem ještě. "Vypadají rozumně a jestli jsou alespoň z části takové, jako ty, budou rády," otřela jsem se lícem o ten jeho a usmála se.

<<< Vrbový lesík

Bylo to jako včera, když jsem tady byla poprvé. Protáhla jsem se pod proutím vrb a vplula do jedné z nich, té nejstarší. Přede mnou se rozprostřel smečkový úkryt, který byl snad tak krásný, jak jen mohl pod stromem být. Jeskyně se mi zdála teď o trochu větší, nevím, čím to bylo, že na mě tak působila. Musela jsem si ale uvědomovat fakt, že Alfredo je alfa a já jsem jen kappa, takže jsem to musela respektovat. Teď jsem to ale řešit nechtěla, pořád na to bylo poměrně dost brzy, protože ještě před chvilkou jsme se prakticky ani neznali.
S jeho slovy jsem se rozplácla do sena a užila si jemného poprašku a vůně, která se spolu s ním zdvihla. Zhluboka jsem se nadechla a při výdechu jsem se na něj podívala. Poodešel ze sebe oklepat vodu, ale já to moc neřešila. Navíc oheň, který plápolal na mých zádech, ji možná i trochu vysušil, protože jsem nebyla až tak moc mokrá.
Olízla jsem mu čenich a lehce se poodsunula tak, aby se vešel přímo vedle mě. "Tak to by mě taky zajímalo," přitakala jsem souhlasně a nechala ho chvilku proběhnout ve svých myšlenkách. Bylo zajímavé, jak jsme oba byli tak odlišní, ale přitom jsme k sobě patřili. "Tvé sestry jsou fajn. Těším se, až poznám i ty dvě poslední, myslím, že jsem se zatím potkala jen s Chiarou a Pippou?" Upřímně se mi ta jejich jména pletla, protože jsem je zatím nepotkala všechny a nedokázala jsem si je přiřadit. "Je mi s tebou krásně...," řekla jsem mu ještě a položila si hlavu na jeho spodní část krku. "Budou tvoje sestry... s tímhle v pohodě?"

Sledovala jsem, jak na mě kouká, když v tom pomalu sklonil hlavu a zabořil ji ke mně do kožichu. Jeho teplý dech se mnou rozléval spolu s příjemnou husinou, kterou jsem měla z jeho dotyku. Bylo to tak... vzrušující, že jsem to ani nedokázala popsat.
Když se najednou rozlehla vzduchem, nebo tedy mojí srstí jeho slova, vůbec jsem nevěděla, co mu na to říct. Bylo to tak uvolňující najít konečně někoho, kdo mě chápe a vidí takovou, jaká doopravdy jsem. A hlavně mě takovou měl rád, nebo dokonce miloval. Pravda byla, že takovou energii jsem měla jen s ním, protože mě neskutečně dobíjel. Tím vším. "Já ani nevím, co na to říct," řekla jsem popravdě, protože v tuhle chvíli kdybych mohla, umazlila bych ho k smrti. Obrazně řečeno. "Fakt tě moc miluju," dodala jsem jen. "Je strašně fajn vědět, že mě někdo chápe a vnímá takovou, jaká jsem," podívala jsem se mu do jeho stříbrných očí a usmála se.
S tím, že bych ho mohla poslouchat celý den, jsem nežertovala. "Ale prdlajs, žádný blbosti neplácáš. Máš tak strašně příjemný hlas, že to snad ani není možný," dodala jsem. Pak jsem přikývla. "Dobře, jsem pro," vyrazila jsem po jeho boku. Les jsem ještě natolik neznala, ale mírnou orientaci jsem tady už měla. Takže jsem zhruba věděla kudy, i tak jsem ale nechala Alfa vést. "Já doufám, že do konce života mě budeš budit jenom a jenom ty," usmála jsem se a ladně pohodila zadkem, abych do něj hravě šťouchla a pak se pomalu proplížila do úkrytu.

>>> Stará vrba

Déšť ustal a bouře se odebrala zase o kraj dál. Spokojeně jsem vydechla a poslouchala jeho slova. Ještě do nedávna by mi tohle přišlo celé jako scifi, zejména proto, jak mě všichni ignorovali. Nebyla jsem zvyklá na pozornost a k tomu ještě kladnou, proto jsem si to asi tak moc užívala. Navíc Alf byl neskutečnej sympouš, takže jsem si to opravdu vychutnávala. Ladně jsem mrskla ocasem a opět nechala potěšený úsměv rozlít po mém obličeji, když do jeho slov vložil i italštinu. Musím se ten jazyk taky naučit, projelo mi hned hlavou. Znělo to tak romanticky! A pro něj bych se naučila klidně i chodit po dvou.
Jeho lichotky byly jako opravdové pohlazení po hlavě s pusou na čelo. Bylo to tak roztomilé! Když jsem mu řekla svoje pocity já, hned se ujal vedení. Znělo to tak mile, že jsem nemohla se lehce nepousmát. "Zní to překrásně, jako každé tvoje slovo," ujistila jsem ho. "Mohla bych tě poslouchat celý den," dodala jsem. Lehce jsem se u toho natočila, aby si ten nejjemnější kožíšek pod sluncem mohl prohlédnout.
Počasí konečně zcela uklidnilo nebesa a k zemi se snesl malý mlžný opar, který se proplétal mezi vrbami. Sledovala jsem území a pásky vrb, které se vlnily ve větru. Celé mi to přišlo jako sen. "Jestli tohle je sen, tak se opravdu nechci probudit," řekla jsem ještě a podívala se na Alfreda. Měla jsem na něj taky nějaké otázky, ale nevěděla jsem, jestli je na to ta vhodná chvíle. Chtěla jsem si ten euforický stav užít.

<<< Zlatavý les

Utíkala jsem jako o závod - byl to vlastně závod, ale brala jsem to spíše s nadhledem. Bavilo mě si občas takhle zablbnout, mít stále vážnou tvář bylo občas dost vyčerpávající. V tom jsem najednou Alfreda uslyšela, jak říká, ať počkám. Nevěděla jsem, jestli to je jen oklamání, aby vyhrál, ale on opravdu zastavil. Přiklusala jsem k jeho boku a podívala se na něj. V očích se mi blyštilo a kdybych mohla, nespustím z něj ani na sekundu pohled. Měl všechno, co jsem vždycky chtěla, aby vlk měl. "Jasně, povinnosti volají," zazubila jsem se a máchla ocasem.
Vyrazili jsme tedy podél hranic a já sledovala, jak je Alfredo ladný, ale přitom mohutný. Užívala jsem si opravdu každý jeho pohled, jako kdyby mě ním pohladil a řekl, že jsem jenom jeho. Na jeho slova jsem se jen uculila, protože kdybych mohla, oblížu mu celý obličej. "Je to tu dokonalé," dodala jsem, "hlavně proto, že tu jsi ty," doplnila jsem ještě a věnovala mu letmý oblíznutí čumáku za pochodu.
Líbily se mi ty maličkosti, které dělal. To, jak se na mě podíval, to, jak do mě drknul bokem nebo se o mě lehce opřel hlavou. Užívala jsem si všechno a musela jsem se culit jako sluníčko. Nešlo to zastavit. "Tak to mám radost, ta vůně je za mě skvělá," dodala jsem. To, že už ze mě nebyl cítit Cedr, ve mě vyvolalo ještě další dávku mírného uspokojení. Přikývla jsem na jeho slova, ale jeho poslední poznámka ve mně zase rozlila vlnu hřejivého pocitu. "Já.. asi ti to budu říkat pořád, ale jsi fakt dokonalej," zazubila jsem se nevinně a otřela se o něj. Olízla jsem mu čenich a usmála se. "Nikdy jsem nebyla šťastnější."

Minuty, možná i hodiny plynuly jako nanosekundy. Bylo to tak krátké, že jsem chtěla zůstat napořád. A ani se nepohnout. Užívala jsem si snad každou možnou chvilku naplno, tak moc, jak jen to šlo. Nějaká bouřka mi byla fakt ukradená. Jeho pach se mi vrýval čím dál, tím víc do paměti a já jen spokojeně vrněla. Chtěla jsem mu být co nejvíc nablízku, jak jen to šlo.
Jenže když počasí nabíralo na síle, tak už jsem navrhla, že bychom se mohli přesunout. Tady bylo fajn, ale chtěla jsem zpátky do vrbového lesa a možná i úkrytu, abychom si odpočinuli. Ten, kdo však odpočívat evidentně nepotřeboval, byl Alf, který jako kdyby do něj střelilo mě kousl do ucha a rozeběhl se pryč s medovými slovy. Zazubila jsem se, než jsem se stihla rozkoukat už byl kousek cesty ode mě, ale vyskočila jsem na všechny čtyři a vyrazila za ním. "Jo tak ty takhle... jen počkej!" Křikla jsem a v sekundě ho skoro doběhla. Neměl přeci šanci, to bylo jasný.

>>> Vrbový lesík