Gallirea - Příspěvky uživatele

Přikývla jsem a pyšně se na bratra uculila.
"Jo, vypadá fajn," souhlasně jsem přikývla ještě jednou a pak jsem se zazubila. Jeho slova byla přesně ta, co bych od něj čekala. "Tak to zní fakt cool, to musím vidět. Určitě se jinde mít líp nebude, vypadá to, že to je fakt zajímavej les. Tam jsem asi ani ještě nebyla. A Sid s Iškou bych hrozně ráda viděla taky," dodala jsem ještě. To je tutovka, že tam půjdu se podívat, dodala jsem si ještě pro sebe.
Na novinky z mé strany byl Krůli ne tak veselý, jako já na ty jeho, ale i tak sdílel mou radost. Když došlo téma na Alfa, měla jsem trochu strach, aby si ho nedobíral, ale vzal to dobře. Potěšeně jsem střihla ušima. "Jo, jeho kožich mu může snad každej jen závidět," zasněně jsem se podívala do blba a pak se usmála. A vůni a hlas, zasnila jsem se ještě. "Rodinu, vlčata," objasnila jsem ještě. Nebyl z toho tolik odvařený, ale pogratuloval. "Určitě to bude skvělý. Těším se hrozně moc, bylo to sice takový... rychlý, celý, ale co. Žijeme jenom jednou, ne?" To byla pravda. "Tyvole," řekla jsem trochu překvapeně, i když jsem věděla, že si dělá srandu, "jestli se ta mrňata narodí a někdo na ně jen sáhne, sejmu ho." Pak mi došlo, jak to asi vyznělo. "To není na tebe, ale krádež nebude," zasmála jsem se ještě a dloubla do něj packou. "Fakt se těším. A i na to, až potkáš Alfreda, i když je takovej víc klidnej a milej, není tak ráznej jako třeba já a ty," pokrčila jsem rameny. Ale o to víc se mi líbil, jakej byl prostě... svůj. Roztomilej.

Byla jsem ráda za to, že brácha byl tak fajn. Alespoň s někým jsem měla přesně ten vztah, který jsem potřebovala. Na nic si nehrát a otevřeně si promluvit kompletně o všem. "Klasika.. ale tak to je síla," shrnula jsem to. "Jen ať, aspoň mu ukážu, že dokážu žít bez něj. A líp," doplnila jsem. "Jako to, co se stalo v Asgaaru bylo fakt fiasko. A pak to řekneš doma, na tvojí obranu a máma tě vyhodí. To je rodina jak debil," řekla jsem ještě s kyselým úšklebkem. Celé to bylo jako špatný vtip.
Pak jsem začala poslouchat to, co mi brácha říkal. Bylo toho tolik, že jsem si k tomu musela sednout a hltala jsem každý slovo. "Tyvado," řekla jsem vždy jen v krátké jeho pauze. "Hustý!"
Když mi to všechno řekl, pohlédla jsem směrem k vlčici. "Hej brácha tak to je mega skvělý! Mám z tebe fakt radost. Ty máš vlastní smečku! Tak to je fakt bomba, musím se tam určitě jít někdy podívat," dodala jsem. "A najít někoho, kdo je pro tebe parťák, je lepší, než abyste byli na sílu partneři. Takže mám z tebe fakt hodně radost, mega jsem pyšná," dloubla jsem do něj nadšeně. Slyšet tyhle novinky bylo snad to jediný, co mohlo mojí mega spokojený náladě ještě přidat. "Tak ta je hustá. Chci se s ní seznámit víc, ale teď toho mám ještě dost, tak se určitě musím stavit! A kde to je, jak se to jmenuje vlastně?" Zeptala jsem se ho.
Pak mi dal prostor říct to, co je nového u mě. "No... můj partner je Alfredo. Určitě se s ním taky potkáš, až přijdeš zase na čumendu ty do Vrby. Aaa.. asi to vypadá, no, nechci předbíhat, ale myslím si, že smečku budeme vést spolu," dodala jsem trošku méně sebejistě, ale nechtěla jsem ještě předbíhat události. "Je možný, že taky ne, ale... on je prostě dokonalej a myslím si, že to tak bude," dodala jsem ještě. Byla jsem z něj odvařená a usmívala jsem se furt jako sluníčko na hnoji (snad je to tak říká). "A druhá věc, abych to zkrátila.. no... my," začala jsem. Ale těžko se to říkalo takhle nahlas, protože jsem to nechtěla zakřiknout. "My... jsme se rozhodli založit rodinu. Tedy, pokusili jsme se, nebo se budeme pokoušet," mrkla jsem na něj a samou radostí se mi rozvrtěl ocas. Čekala jsem na jeho reakci.

Oba jsme se shodli na tom, že s mámou se potkat nechceme. Já jsem ji do nedávna brala jako tu rozumnější, měla jsem ji i chvíli radši, než tátu, protože se mi nelíbil ten jeho extrémismus a potřeba být furt středem pozornosti. Jenže to se úplně změnilo. A než jsem si stihla dát dohromady to, koho teď mám méně radši, Krůli mi pověděl o jejich setkání. Jen jsem ho poslouchala a nechápavě vrtěla hlavou. "Ach bože," vzdychla jsem, ale nebyla jsem vůbec překvapená. "Takže je furt stejnej," pokrčila jsem ramena. "Jasný no, protože když jeho dítě mu neleze do zadku a nemyslí si, že on je pan dokonalej a ten nejlepší, tak to není jeho dítě," plácla jsem se tlapkou po čele. "Děkuju," dloubla jsem do něj. Věděla jsem, že bráchovi to je jedno, ale i tak jsem mu chtěla vyjádřit podporu. "Hele, já vím, že už seš s tím nějak smířenej, ale i tak si to moc neber. Táta je fakt praštěnej a nechápu, jak my dva můžeme bejt jeho děti," protočila jsem oči. "Přitom jsme toho oba dokázali mnohem víc než Ciri s Reem," vzdychla jsem ještě jednou. Ale co už. "I tak jsem na tebe ale hrdá. Na nás oba, že i přesto, že máme rodinu na hovno a k hovnu, máme se vlastně dobře," zazubila jsem se. Máchla jsem tlapkou ve vzduchu. "Ani se s ním potkat nechci, už mi to setkání nemá co dát. Pohádat se nepotřebuji a určitě nic pozitivního z toho nevzejde, takže mám aspoň jasno, že je prostě už vidět fakt nechci," řekla jsem celkem rázně, ale smysluplně. Pak jsem povolila zatnutý svaly v obličeji, který se tak zaťaly v momentě, co začal mluvit "o rodině" a podívala se na něj. "No a co je ta druhá novinaa?" Nedočkavě jsem tikala pohledem na něj a Lilac, která byla nedaleko. Třeba taky čekají vlčata a budou si hrát s těmi našemi!

Měla jsem z bráchy radost. Konečně nebyl jako hromádka neštěstí a já prakticky taky ne, momentálně jsem byla nadšením bez sebe, ale to jsem nemohla dát až tak najevo. I tak jsem se ale usmívala o něco víc, než normálně.
"Jako fakt?" Podívala jsem se na něj. Proč by si taky dělal srandu. "No, to je pěkný. Jestli se s ním někdy potkám, myslím, že to dopadne úplně stejně. A máma... tu asi ani potkat nechci," pokrčila jsem rameny. Když řekl, že je toho trochu víc, nastražila jsem uši. To jsem ale musela zjistit situaci ohledně jeho vztahů, nejprve. Na zástupy moc neskočil, ale i tak mi to přišlo jako super věc, ten můj oheň. "Takže nejste spolu? Jste jen kámoši... a s výhodama aspoň?" Musela jsem zjistit všechno, i pikantnosti samozřejmě. Dodal, že jsou dvě velký témata, že si mám vybrat, který chci slyšet jako první. "Já vím, já vím, vy chlapy... ale hmm," zamyslela jsem se, "asi to první. Já mám totiž taky dvě věci, tak sem s tím," nastražila jsem ještě více uši a kdyby to šlo, donutila bych ho teď sr-t písmenka tak rychle, jak jen to šlo. Protože mě to neskutečně zajímalo. "Tak povíídej!" Řekla jsem nedočkavě.

Seznamování jako takové mě taky moc nebralo, ty typický slovní hříčky typu těší mě a jsem ráda, že vás poznávám byly fakt otravný. Naštěstí vlčice byla evidentně podobná nám, takže jsem byla ráda, že se nemusíme nikdo nějak přetvařovat.
Krůli mi řekl, že je snad poprvý spokojenej, na což jsem se jen uznale usmála a pokývla. "Vidíš, že i na nás došlo," zazubila jsem se ještě. "Ty si mluvil s tátou?" Zeptala jsem se hned, když reagoval na to, že jsem ve Vrbovém lese. "No, do Cedru už nepáchnu," protočila jsem oči a pak pověděla o partnerovi. Alfredo byl někdo, kdo asi z představení bratra tak v pohodě nebude. Ale kdo ví. Je takovej ňuňan a až na něj bratr vyvalí, tak bude čumět, ušklíbla jsem se nad tou představou. "No helé!" Na oko dotčeně jsem do něj dloubla tlapou tak, aby to pocítil, a pak se zasmála. "By ses divil, tenhle černej oheň dělá divy, normálně zástupy," párkrát jsem se otočila ze strany na stranu, aby to nabralo na dojmu. Pak jsem se ale ušklíbla. "Díky," řekla jsem jen a doufala, že to vlčice pochopí a neurazí se.
Když jsme došli o kousek dál, nemohla jsem si nechat odpustit poznámku. "Takže nejsem jediná, kdo má svou drahou polovičku," zazubila jsem se a po očku koukla po vlčici. "Jako za mě pěknej kousek, hlavně, jestli si rozumíte," dodala jsem ještě.

Sledovala jsem bráchu, jak stojí vedle vlčice. Bylo zvláštní vidět, že má vedle sebe někoho... někoho. Kdo to vlastně je? Třeba to je jeho známost, partnerka, kdo ví, zamýšlela jsem se, ale nechtěla jsem dělat ukvapené závěry.
Podívala jsem se mu do očí, které prozařovaly skrze masku a sledovala opeřence, jak cestuje mezi ním a vlčicí. "No vidíš, jsem to tušila, proto jsem tady," zazubila jsem se a podívala se na vlčici. "Těší mě," řekla jsem směrem k nim a doufala, že nebude nějaký větší vzrůšo. Brácha mě ale představil tak, až mi to div nevecpalo slzičku do oka. "Hehe," zasmála jsem se jen a souhlasně s jeho slovy přikývla.
Když mi řekl, že neruším a zeptal se, jak to jde, nevěděla jsem ani, kde začít. "Noo, hele, jde to skvěle, u mě to snad ani lepší být nemůže. Co u tebe?" Pozdvihla jsem jemně obočí a lehce a nenápadně hlavou kývla směrem k vlčici. "Usadila jsem se nedaleko ve Vrbové smečce," začala jsem, aby věděl, co je u mě vlastně nového a z té nicneříkající odpovědi se něco dozvěděl. "A mám... partnera," dodala jsem ještě. O tom víc se nechci před Lilac moc bavit, je to spíše... mezi námi, pomyslela jsem si a koukla na bráchu, čekajíc, co se děje u něj.

<<< teleport z úkrytu Vrby

Se zavřenýma očima jsem doufala, že to bude fungovat tak, jako posledně. A fungovalo. Když jsem oči otevřela, ocitla jsem se úplně někde jinde. Neměla jsem tušení, jak tohle celé vlastně funguje a jak je to možné, ale takových věcí, které nešly pomalu ani vysvětlit, tu bylo nespočet, proto nebylo třeba si nad tím lámat hlavu.
Pod nohami se mi rozlil písek a já jen zamžourala do dálky. Slunce zapadalo za obzor a malovalo na zemi všechny možné odstíny písčité až po sytě oranžovou. Přede mnou stál vlk, černý, s maskou na obličeji. Brácha, projelo mi hlavou. Nedaleko něho byla vlčice. Neznala jsem ji, ale i tak jsem se kousla a šla za nimi.
Došla jsem k nim a podívala se nejdříve na vlčici. "Zdravím," řekla jsem a pak koukla na Krůliho. "Zdarec," dloubla jsem do něj tlapkou a zazubila se. Jistě toho zase bylo tolik, co bylo potřeba probrat, tak jsem doufala, že nejdu nevhod. "Snad neruším," mrkla jsem nenápadně na Krůliho a vycenila tesáky do úsměvu.

Všechno to bylo krásný, sluncem zalitý. Cítila jsem se tak skvěle, jak jen to bylo možné, proto jsem chvíli ani nedutala, pomalu ani nedýchala. Pocity se ve mně mísily, ale všechny byly jenom pozitivní. Neměla jsem sebemenší ponětí, jestli mám něco říkat, dělat, ale nechala jsem to být. Prostě jsem si ten okamžik užívala.
A tak, jak tomu bývá, jednoho z nás to jistě vyčerpalo a druhého to nabilo poměrně dost velkou energií. A já byla ta, co měla energie na rozdávání. Celá ta euforie se ve mně rozlévala, od špiček uší až po konec ocasu. S jiskřičkou v oku jsem koukla na Alfreda. "Alfí, odpočiň si," šťouchla jsem ho jemně čenichem, "dojdu si ještě něco vyřídit a hned jsem zpátky. Tady, u tebe. Miluji tě," olízla jsem ho a věnovala mu ten nejsrdečnější úsměv.
Pak už jsem jen odešla k východu z vrby a přivřela oči. Snad to bude fungovat.

>>> teleport za Krůlim (Narrské vršky)

To, jak byl můj partner klidný mě uklidňovalo taky. Nemusela jsem přemýšlet nad ničím, jako kdyby se zastavil čas a já byla tady a teď. Hlavou se mi toho honilo hodně, ale jakmile se ke mně přitulil a obejmul mě, pocítila jsem jeho teplo a tok všech myšlenek a obav se v tu chvíli zcela zastavil. Spokojeně jsem se ještě jednou zhluboka nadechla a s výdechem poslouchala jeho slova. Byla jsem ta nejspokojenější a nejšťastnější vlčice pod sluncem.
Chvilku panovalo ticho a klid, což mi vůbec nevadilo. Znamenalo to, že jsme oba šťastní a spokojení v přítomnosti toho druhého, nemuselo se furt jenom něco řešit a o něčem se bavit. To mi vyhovovalo nejvíce a zároveň to bylo něco, co mě na Alfredovi strašně přitahovalo. To, že jsme si rozuměli, aniž bychom mluvili. Jak jenom může být někdo tak dokonalý, projelo mi hlavou a já nepochopeně nad tím zavrtěla hlavou.
V tom se ozvala jeho slova. Přitulila jsem se k němu ještě víc. "Moc si toho vážím," řekla jsem mu. Říkat mu stále, jak je dokonalý, jak ho miluji a všechny tyhle věci, mi přišlo už přehnané. "Taky ti budu oporou, ve všem, kdykoli a kdekoli," dodala jsem ještě. Chtěla jsem, aby měl tu jistotu, že tu jsem. Pro něj. A vždycky budu. "Můžeš se mi svěřit s čímkoli," dořekla jsem ještě. Nechtěla jsem, aby se někdy cítil kvůli něčemu špatně a neřekl mi o tom, ale o takové situaci jsem nemusela ani přemýšlet. Alf byl asi ten poslední, který by to tak dělal.
Co bude následovat mi teď bylo jedno. To, že se mi dost možná v břiše za chvíli objeví stádo vlčat mě teď nezajímalo, nechtěla jsem nad tím ani přemýšlet, ani si to představovat. To, že moje rodina nemá sebemenší ponětí o tom, co se děje, mě bavilo o to více. Představa, že tam k nim jednou přijdu a ukážu jim, že jsem lepší rodič, jak oni, mě nutila si na výchově dát co jen nejvíce záležet. Zabořila jsem hlavu do srsti Alfreda a nasála zhluboka jeho vůni. Doufala jsem, že tenhle okamžik nikdy neskončí.

Stála jsem oproti béžovému vlkovi. Upřímně? Neměla jsem tušení, co se bude dít. Tedy, jako, věděla jsem všechny ty věci okolo, teorii jsem znala, ale z praxe... jsem byla trošku nervózní. Netušila jsem, že tohle všechno přijde tak rychle a tak najednou. Neměla jsem tušení, jestli to je správně, jestli se jen po hlavě nehrneme do problémů. Ale pak jsem si představila, jak před námi sedí malé kopie mě a Alfreda. Těch dvou nejúžasnějších vlků. Ty nejúžasnější kopie.
Když se najednou béžový zdvihl a svou medovou hlavou pokynul, následovala jsem ho. Byla jsem nervózní, projížděl mnou ledový pot a já nevěděla, co a jak mám správně dělat. Ale věděla jsem, že s Alfem to půjde všechno samo. Že bude stačit jen zavřít oči a nechat se vést. Unášet.
Došli jsme až do zadní části úkrytu, kde bylo ticho, tma a klid. Spokojeně jsem vydechla a podívala se na mého drahého. Na tváři se mi rozlil spokojený, ale trošku nervózní úsměv a já jen přivřela oči. Všechno, co bylo potom, šlo úplně samo a jednoduše.

*Představte si zvuky ohňostroje, jako to je v The Sims*

Když bylo po všem, otočila jsem se na něj. Na tváři už ten nervózní úsměv neměl ani stopy, teď jsem měla spokojený pohled a suchý čenich. Naposledy jsem zhluboka vydechla a pomalu si lehla na zem, abych své uvolněné svaly nechala odpočívat. "To bylo... krásný," řekla jsem ještě s rozměkčeným hlasem a spokojeně zapředla. "Ti amo."
Netušila jsem, jestli všechno vyšlo, jestli to bude fungovat tak, jak by mělo. Ale co, bylo mi to i jedno, momentálně jsem v sobě měla tak silný pocit euforie, že i kdyby z toho žádná vlčata nevznikla, nemrzelo by mě to tolik. Protože jsem teď věděla a měla jistotu, že to se mnou Alf myslí vážně. On se mnou opravdu chce mít rodinu! Jak se to všechno odehrálo tak rychle, nedošlo mi, jak moc praštěné to je. A to se mi na tom líbilo a neskutečně mě bavilo. To, jak to celé bylo spontánní.

1) Prozkoumat všechna území okolo Vrbového lesa. (4 body)
2) Seznámit se s celou Italskou rodinkou Alfreda. (Pippa, Lia, Chiara)(3 body)
3) Potrénovat si magii myšlenek na někom (alespoň 3 vlci), kteří o tom nebudou vědět.(2 body)
4) Dát si v Kaštanovem lese houbu a promluvit si s Gallirejskými předky.(1 bod)

Zhluboka jsem se nadechla a vychutnala si vůni vrbového proutí společně s příjemným pachem Alfreda, aby mi uklidnil mysl. Přimhouřila jsem oči a užívala si to, takhle dobře jsem se za celý život ještě necítila. Bylo to něco neuvěřitelného a něco uvnitř mě jakoby říkalo, že tohle je můj domov a sem patřím. Když mi Alf vysvětlil, co to slovo znamenalo, nechala jsem si pročísnout srst na líci a usmála se. "Sciocca," zašeptala jsem si pro sebe a stále se culila. Společně s jeho odpovědí mi ten jazyk zněl mnohem víc a víc přitažlivěji a zvučněji.
Oba jsme ale věděli, že přijde čas na trochu vážnější témata. To, které jsem vytáhla já jsem chtěla nechat až úplně naposledy, ale někdy to tak osud prostě chce, že to má přijít jako první k řešení. On to ihned pochopil a bez váhání mi řekl to, co jsem chtěla slyšet. Tedy, jakmile začal, že o tom nepřemýšlel, trochu ve mně hrklo. Asi to jako vlčice máme nastavené jinak, že když vidíme vlka, který se nám líbí, ihned v hlavě máme to, jak spolu máme smečku, rodinu a život a všechno je dokonalý. To, že nad tím ještě nepřemýšlel, mě trošku zchladilo, ale jeho další slova byla jako pohlazení pro duši. Ani jsem netušila, jestli jsem na něco takového byla připravená. Ještě nedávno jsem já byla ta, která potřebovala rodinu a rodiče a teď jsem ji měla mít?
Po chvilce váhání a dumání jsem zdvihla hlavu ze srsti Alfreda a podívala se mu do očí. "Ti amo, hrozně moc," začala jsem, "a ano, chtěla bych s tebou rodinu," dodala jsem. Netušila jsem, jak se tyhle věci říkají nebo řeší, jestli se prostě jen dva domluví a je to, nebo co všechno tomu předchází. Přišlo mi to všechno s ním tak jednoduché a tak krásné, že to snad ani nemohla být realita. Upřený pohled do jeho očí mě donutil se k němu ještě více přiblížit a olíznout mu čenich. Co bude dál jsem nechala jen a jen na něm.

Bylo to poměrně těžké si zvykat na něco, co jsem doteď neznala. Pocit, že je někdo rád za moji přítomnost byl skvělý, ale pro mě úplná novinka. Culila jsem se jako sluníčko a pocítila, jak si zbořil čenich do mé srsti. Potěšeně jsem zapředla, ještě když mi olizl tvář. Na jeho slova jsem se do jeho srsti ještě více zabořila a mrskla taky ocasem. Bylo mi s ním tak skvěle, že to snad ani nešlo popsat.
"Sciocca," zopakovala jsem se snahou napodobit jeho přízvuk. Když mi pročísl srst na čele, držela jsem s krkem napřímeným a přivřenýma očima, protože jsem si to neskutečně užívala. "Co to znamená?" Zašeptala jsem a když se oddaloval, olízla mu tvář.
Na otázku ohledně slova miluji tě v italském jazyce řekl ti amo. To znělo snad nejvíc krásně, jak jen mohlo. Zazubila jsem se, lehce se natáhla k jeho uchu a pošeptala: "ti amo," a pak ho znovu olízla. Hlavu jsem poté položila před něj a sledovala ho. Užívala jsem si každý pohled, každý jeho kousek těla.
Zahleděla jsem se mu do očí. Hlavou mi jezdilo nespočet myšlenek, které jsem chtěla uklidnit, ale prostě tam byly. Musela jsem mu říct alespoň některé z nich. "Alfe," začala jsem, ale ne tak dramaticky, jako do teď, "jsi ten nejúžasnější vlk pod sluncem. Znamená to, že jsme teď... partneři?" Zeptala jsem se a nervózně u toho mrskala špičkou ocasu a jemně se dotýkala země. "Aaa... já vím, že je asi ještě brzy, ale přemýšlel si už nad budoucností? Třeba... jak by sis ji představoval? Jestli bys chtěl navždy zůstat ve Vrbě, což doufám, že ano, protože to místo je dokonalé, ale třeba i... nad rodinou a tak?" Pozdvihla jsem jemně obočí. Ani jsem netušila, jestli je správná chvíle se ho na to zeptat, nebo jak se na to zeptat. Já jsem nad vlčaty ještě nerozmýšlela, ale s tímhle béžovým medvídkem bych založila klidně celou kolonii. Proč ne? Mít dokonalého partnera a dokonalá vlčata? Byla bych hloupá se bránit. A zůstat ve Vrbovém lese, mít zázemí... všechno to znělo tak skvěle, tak dokonale, tak moc až bylo těžké uvěřit, že to vůbec může být pravda. Naposledy jsem nervózně zdvihla pohled směrem k němu a čenichem se dotkla toho jeho.

Lehce jsem s sebou cukla, když se mě Alfredo zeptal zpátky. Vypadalo to, že jsem ho svou otázkou rozhodila, ale bohužel jsem tak byla zvyklá. Byla jsem zvyklá od rodičů na to, že cokoli, co jsem udělala, bylo nějakým způsobem špatně. I to, co jsem řekla. Proto jsem se snažila být opatrná. Zatnula jsem mírně svaly a sklopila uši ke krku. Když se na mě však upřímně podíval, s jeho slovy se mi mírně zamlžily oči. Jsem... perfektní? Bylo tak zvláštní tahle slova slyšet, ale zároveň to ve mně ještě více podporovalo pocit, že bych se měla na Alfreda přitisknout a nikdy ho nepustit. "Dobře," zdvihla jsem pohled zapíchnutý do země a podívala se mu do očí. "Děkuju, je těžké... si na to zvyknout," dodala jsem upřímně. Být pro někoho perfektní? Dá se na to vůbec zvyknout? "Jsi fakt... neskutečnej," doplnila jsem ještě a olízla mu čenich. Chtěla jsem mu zase říct, jak moc ho miluju, ale nechtěla jsem to přehánět.
Na oheň jen dodal, že to zní šikovně, na což jsem přikývla. "Myslím, že se to bude někdy hodit," zazubila jsem se. Když se ke mně zpátky přitulil, nervozita ze mě opadla a já se uvolnila. Tak krásně voněl, že jsem chvilku ani nevěděla, o čem jsme se bavili. Pak řekl to, co řekl. On mě... upřednostní před rodinou? To je tak... zlatý. Ani si ho nezasloužím, projelo mi jen hlavou. Byla jsem tak strašně vděčná, že jsem ho onen den potkala, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak stál pod rozkvetlými třešněmi a tak mile se culil. "Nedokážu snad ani říct, jak moc tě miluju a vážím si tě," řekla jsem mu ještě. "Jasně že chci!" Rozlila se mnou energie, ale nechtěla jsem hned vyskočit a jančit. "Jak se řekne.. miluji tě?" To mě zajímalo teď asi nejvíc.
V hlavě se mi rojily otázky ohledně smečky, ohledně života, ohledně všeho. Věděla jsem jen, že Alfredo je ten pravý a chci s ním zůstat napořád... a třeba i mít rodinu.

Spokojeně jsem ležela v blízkosti svého... partnera? asi ano. Partnera. Musím se ho zeptat, projelo mi jen letmo hlavou. Asi to bylo jasné, ale já jsem chtěla mít ve věcech úplné jasno. Ve vzduchu se však uchytila otázka od Alfa. "Ano," řekla jsem a koukla na něj. "Nevadí ti to? Dojdu kdyžtak za Životem," pohodila jsem ocasem, aby si tím náhodou netrápil hlavu, že zrovna tohle se mu nelíbí. Změnila bych na sobě všechno, jenom pro něj. "Dokážu ho vyvolat a zaujme pozornost ostatních, takže mám šanci utéct, nebo zaútočit," začala jsem vysvětlovat sílu plamene. "A navíc prý pohlcuje některé magie," doplnila jsem, "myslím, že všechny kromě živelných." Neznala jsem jeho pravou moc, ale tohle jsem si tak nějak pamatovala, co mi objasnil Život.
Moje další otázka však lehce rozhodila příjemnou atmošku, cítila jsem, jak se Alfredo trochu zarazil a lehce zvážněl. Tedy, poměrně dost, až jsem se lekla, že jsem to přehnala. Ale on to myslel v dobrém. To, jak ochranářsky působil, to se mi na něm líbilo snad nejvíc. Rodina, projelo mi ještě znovu hlavou. "Hrozně... bych se chtěla naučit tvůj rodný jazyk, nebo alespoň něco," podívala jsem se mu upřímně do očí. "Tvoje sestry snad budou v pohodě," doplnila jsem ještě. "Vypadají rozumně a jestli jsou alespoň z části takové, jako ty, budou rády," otřela jsem se lícem o ten jeho a usmála se.