Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 4/10

Oheň se, stejně jako můj vztek, rozpínal tak rychle, že mi až přišlo, že pohltil celý les. Cítila jsem, jak se to ve mně vaří a chtěla jsem to uklidnit a potlačit, ale už to dál nešlo. Ještě jednou jsem pořádně dupla do země a samým vztekem z vrčení začala křičet. Potřebovala jsem si ulevit, chtěla jsem se už navždy zbavit toho, co jsem v hlavě měla s rodiči spojené. Chtěla jsem už od toho mít klid, prostě se jen soustředit na sebe a na svůj život. Bylo jediné štěstí, že oheň nepálil, protože kdyby byl klasický, už tak tři území jsou pod plameny. Bylo však obdivuhodné, jak jsem dokázala být tak mocná a ani jsem o tom nevěděla. Třeba to ani žádná moc nebyla, ale mně se to líbilo.

Říjen 3/10

Protože už jenom představa, jak se zase začnu hádat s mámou o tom, že ona ví vlastně úplně všechno nejlíp a já jsem jen totální pitomec mě už teď naštvala. Kdybych mohla, něco bych rozkousala a rozházela, ale snažila jsem se držet emoce na uzdě. I tak jsem si ale povšimla, jak se vedle mě rozprostřel černý oheň, který emoce reflektoval. Naštvaně jsem dupla do země. A táta? Vždyť ten by mi zase dával rady, jak mám svůj život žít, přitom ten jejich stojí za úplný .... řekla jsem si pro sebe. Kdo ví, jak by to bylo, nechtěla jsem je tu furt jen očerňovat, ale na druhou stranu... bylo to snad někdy jinak? Nebylo, takže jsem to dokázala odhadnout celkem s jistotou.

Říjen 2/10

Byla jsem ráda, že jsem tak neučinila. Že jsem ho do toho pekla dobrovolně nepřivedla, protože kdo ví, třeba by z nás teď ani partneři na základě toho ani nebyli. Nedivila bych se. By mě zajímalo, jestli se to tam nějak změnilo. Určitě Reonys je beta a lovec smečky a Ciri je pečovatel nebo tak něco, pokud tam někdy vůbec nějaká vlčata budou. Ale snad ne. Třeba si tam matka přitáhla další, o která se bude starat radši než o nás, projelo mi hlavou a naštvaně jsem zatnula zuby. To, do jaké situace nás rodiče postavili, jsem jim nikdy nehodlala odpustit. Měla jsem toho tolik, co bych jim řekla, ale věděla jsem, že kdybych je potkala, jen bych mlčela a šla pryč. Neměla bych na to energii.

Říjen 1/10

Vešla jsem pomalu do Vrbového lesa a pocítila, jak se mnou rozlévá pocit klidu a pohody. Přišlo mi, že jsem tady našla ten domov, který jsem hledala. Cítila jsem se tu tak dobře, že to snad ani nešlo vysvětlit. Už jenom to, jak mě Alf přijal za svoji, že mě bere jako rodinu a postavil by se za mě i před jeho sestry. Nemohla jsem si snad přát lepšího partnera, než byl právě on. A byl jedinečný, stejně jako jsem byla já. Hodili jsme se k sobě úplně neuvěřitelně. Ani jsem si nedokázala představit to, že bych ho přivedla představit do Cedrového lesa. Cítila bych se potupně mu říkat, že tohle jsou moje rodiče. Až by táta začal machrovat a dělat před ním něco, co on ani není. Nebo máma a její tisíce otázek s tím, že ona stejně všechno ví nejlíp.

<<< Ze Starých Meander přes Tajemnou louku

Postupně jsem probíhala územími a v hlavě měla jediné. To, že budu matkou. A určitě budu lepší matkou, než je ta moje. Tohle až zjistí Krůli, že to fakt vyšlo! Pocity se ve mně míchaly jak v koktejlu a já se snažila soustředit na jediné. Být tou nejlepší matkou pod sluncem, protože jsem nechtěla, aby ani jedno z těch vlčat mělo jen trochu minulosti, jakou jsem měla já. Budu se o ně starat a jestli na ně někdo někdy sáhne, tak je zabiju. Rodičovský pud byl ve mně extra silný a já netušila, jestli je to dobře, nebo ne. Ale těšila jsem se. Měla jsem radost. Byla jsem ve skvělé smečce, měla nejlepšího partnera a doufala jsem, že i moje rodina bude ta nejlepší. Teď už jen zjistit, co na to ještě řeknou jeho sestry, proběhlo mi hlavou. Představa, že by nás vypakovaly, se mi vůbec nelíbila, ale snažila jsem si ji ani nevnucovat do hlavy. Jistě to vezmou skvěle. Určitě ano. Alfredo je přeci jen alfa.

<<< Ze Savany přes Eucalyptový

Probíhala jsem lesem. Neměla jsem tušení, jestli když mám v sobě vlčata, můžu běhat. Jestli ty nárazy jim něco neudělají, jestli nemám jen v klidu ležet. Nevěděla jsem o rodičovství absolutně nic. I tak jsem ale raději zpomalila a snažila se být opatrná. Měla jsem v sobě vlčata! Pořád jsem si to neuvědomovala. Ale ta radost, která se mnou rozlévala, byla neuvěřitelná. Čas plynul neskutečně rychle a já cítila, že to nebude trvat dlouho a mrňata půjdou na svět. Ten moment, ten bude úžasný, už teď jsem si ho chtěla začít představovat a potlačit tu myšlenku, jestli to nebude bolet. Ale když to zvládlo tolik vlčic, zvládnu to jistě taky. Teď už jen zbývalo to oznámit Alfovi a doufat, že nesbalí svojí Italskou rodinku a nezmizí z této země.

>>> přes Tajemnou louku Vrbový les

<<< z Narrských kopců přes Poušť

Setkat se s bráchou a pokecat s ním bylo skvělé. Ale k mému překvapení, čas plynul rychleji, než jsem si uvědomovala a já začala něco pociťovat. Cítila jsem, že jsem těžší, že jsem plnější a že se mnou je něco jinak. Vypadalo to, že jsem přibrala a to tak moc, že bych dokázala bez masa přežít několik zim. Co to... pomyslela jsem si nejdříve, když mi to došlo. Ono.. to VYŠLO! Vyšlo to! Měla jsem neuvěřitelnou radost. A nemohla jsem se dočkat, až to řeknu Alfovi. Budou z nás rodiče!!

>>> přes Eucalyptový les na Staré meandry

Kráčela jsem tiše po louce, když jsem je spatřila. Až jsem se zastavila, abych si je lépe prohlédla. Ani jsem nedýchala, abych je nevyplašila. Ale svišti se nebáli. I přes mou přítomnost dál bezstarostně poskakovali kolem. Mírně jsem sklopila uši a udělala krok blíž. Žádný z nich si mě nevšímal, jako bych byla pouhým stínem. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jejich světě. Euforie mě pohltila, jak jsem je sledovala z takové blízkosti. I já se cítila najednou malá a plná zvědavosti. I tady, na kraji lesa, jsem byla doma. A oni to zřejmě cítili také. Éterický klid zaplavil celou louku. Utichla jsem, nechala ten okamžik trvat. Ticho mezi námi bylo zvláštně naplněné. Éterické bytosti, které jako by se o mou přítomnost nezajímaly, mě fascinovaly. Až když jsem udělala další krok, zvedly hlavičku. Už, k mému překvapení mě však nepovažovaly za hrozbu. Uvědomila jsem si, že tohle je jejich svět, a já jsem zde jen hostem. Mezi svišti panoval neobyčejný klid a řád. Drželi se při sobě, jako by byli jednou duší rozdělenou na mnoho těl. Lehce jsem natočila hlavu a přemýšlela, zda bych se k nim mohla přiblížit ještě víc. Cítila jsem z nich zvláštní důvěru a pospolitost. Tato chvíle mi ukázala, jak moc se můžeme od těchto tvorů naučit. Tiše jsem je ještě chvíli sledovala a přemýšlela, proč já, jako vlče, jsem si taky nedokázala takhle hrát se sourozenci. I když jsem se snažila, nešlo to. Ono by to asi i šlo, ale moje povaha mi to tolik nedovolovala, možná i situace, ve které jsme byli, nebyla prostě nejlepší. Inu, není potřeba si pořád jen stěžovat, naštěstí nyní mám vztah alespoň s Krůlim skvělý a věřím, že kdybych se potkala zase s Ciri nebo Reonym, bylo by to taky fajn. Nicméně to nezjistím, dokud je zase nenavštívím.

Přidáno.

3) Potrénovat si magii myšlenek na někom (alespoň 3 vlci), kteří o tom nebudou vědět. 1/3

Trošku jsem vypozorovala na Krůlim, jak se jeho výraz mírně změnil. Jako kdyby ho to všechno zaskočilo, ale možná to bylo z toho pohledu, že to prostě nečekal. Že mě bral jako jeho malou sestřičku a já teď možná budu i máma. I přesto jsem do něj dloubla a snažila se ho trochu rozveselit.
Jakmile jsem se rozpovídala o Alfovi, už tolik povídavý nebyl. Mírně jsem se zazubila. "Uvidíme, jaký to bude za pár měsíců, jestli se nesežerem," máchla jsem ještě tlapkou, abych to odlehčila. Nechtěla jsem mu tady básnit, jak to je teď všechno dokonalý, protože ho třeba v nitru mohlo něco trápit. A teď by se kvůli tomuhle cítil i líp. V tom jsem pocítila, že se mu něco honí hlavou. Nerada jsem to dělala, ale chtěla jsem vědět, jestli ho něco nežere. Nad jeho myšlenkou jsem se ale musela uchechtnout. Nechtěla jsem na to reagovat, aby si nemyslel, že ho nějak špehuju. Jednou a naposledy, řekla jsem si pro sebe. Bráchovi jsem věřila asi ze všech vlků nejvíce.
Jakmile vyštěkl, zasmála jsem se. Ty jeho herecký výkony byly fakt něco. "Hehe," uchechtla jsem se. "Jasný, taky tě tu nebudu už trýznit těma slaďárnama, takže utíkej za tvojí parťačkou, pozdravuj jí a já se jdu dál množit a tak," zasmála jsem se. "Ale ne, určitě se uvidíme, brzy se stavím. Tak si tam v tom lese alespoň do tý doby udělej pořádek, jasný?!" Vážně jsem na něj koukla a s posledním pohledem do očí ho lehce obejmula. "Mám tě ráda, brácha," řekla jsem mu ještě přes krk a pak máchla ocasem. "Tak zdar!" Křikla jsem ještě a vydala se zpátky k Vrbě. Mohla bych se porozhlédnout kolem lesa, co tam kde je a není, ať mám znalost, napadlo mě. To byl skvělý nápad. Ale nejdřív trochu procházky.

>>> přes Poušť na Savanu

Usmála jsem se na bráchu a děkovně přikývla. "Dobře, vezmu s sebou i Alfa," mrskla jsem ocasem. Jakmile jsem se mu zmínila ohledně rodiny, vypadal zaskočeně. Tedy, nevypadal, byl a bylo to vidět. Ale asi jsem chápala proč, ještě furt jsme byli poměrně mladí a taky jsem brala to, že jsme svobodní, ale s Alfem po boku jsem chtěla i něco víc. Takže jsem za to byla neskutečně ráda.
Na další slova Krůliho jsem se ušklíbla. "Děkuju brácha," řekla jsem mu. "Jako upřímně? Ještě nikdy jsem k někomu něco tak silnýho necítila. Říká se to těžko... ale on je prostě pozornej, je jinej, a hlavně mě má fakt rád a chce, abych byla šťastná. A to je po tom všem pro mě něco úplně nového," sklonila jsem lehce hlavu, ale snažila jsem se to vidět pozitivně. Když pak řekl to, co řekl, musela jsem, ačkoli jsem věděla, že to nemá rád, vstát a jít k němu. Hlavu jsem položila na jeho krk a zafuněla. Pak jsem se vrátila zpátky. "I když si takový hovado, stejně si ten nejlepší brácha pod sluncem," koukla jsem mu do očí. "Neboj, zrovna on je takovej ňuňan, že tam fakt nic nehrozí. Spíš já jsem taková ráznější," máchla jsem tlapkou. "Ale fakt díky. Kdyby si taky cokoli potřeboval, jsem tu vždycky pro tebe taky," dodala jsem ještě. "Ageron si zapíšu za uši a udělám přepadovku," vycenila jsem tesáky do širokého úsměvu.

Přikývla jsem a pyšně se na bratra uculila.
"Jo, vypadá fajn," souhlasně jsem přikývla ještě jednou a pak jsem se zazubila. Jeho slova byla přesně ta, co bych od něj čekala. "Tak to zní fakt cool, to musím vidět. Určitě se jinde mít líp nebude, vypadá to, že to je fakt zajímavej les. Tam jsem asi ani ještě nebyla. A Sid s Iškou bych hrozně ráda viděla taky," dodala jsem ještě. To je tutovka, že tam půjdu se podívat, dodala jsem si ještě pro sebe.
Na novinky z mé strany byl Krůli ne tak veselý, jako já na ty jeho, ale i tak sdílel mou radost. Když došlo téma na Alfa, měla jsem trochu strach, aby si ho nedobíral, ale vzal to dobře. Potěšeně jsem střihla ušima. "Jo, jeho kožich mu může snad každej jen závidět," zasněně jsem se podívala do blba a pak se usmála. A vůni a hlas, zasnila jsem se ještě. "Rodinu, vlčata," objasnila jsem ještě. Nebyl z toho tolik odvařený, ale pogratuloval. "Určitě to bude skvělý. Těším se hrozně moc, bylo to sice takový... rychlý, celý, ale co. Žijeme jenom jednou, ne?" To byla pravda. "Tyvole," řekla jsem trochu překvapeně, i když jsem věděla, že si dělá srandu, "jestli se ta mrňata narodí a někdo na ně jen sáhne, sejmu ho." Pak mi došlo, jak to asi vyznělo. "To není na tebe, ale krádež nebude," zasmála jsem se ještě a dloubla do něj packou. "Fakt se těším. A i na to, až potkáš Alfreda, i když je takovej víc klidnej a milej, není tak ráznej jako třeba já a ty," pokrčila jsem rameny. Ale o to víc se mi líbil, jakej byl prostě... svůj. Roztomilej.

Byla jsem ráda za to, že brácha byl tak fajn. Alespoň s někým jsem měla přesně ten vztah, který jsem potřebovala. Na nic si nehrát a otevřeně si promluvit kompletně o všem. "Klasika.. ale tak to je síla," shrnula jsem to. "Jen ať, aspoň mu ukážu, že dokážu žít bez něj. A líp," doplnila jsem. "Jako to, co se stalo v Asgaaru bylo fakt fiasko. A pak to řekneš doma, na tvojí obranu a máma tě vyhodí. To je rodina jak debil," řekla jsem ještě s kyselým úšklebkem. Celé to bylo jako špatný vtip.
Pak jsem začala poslouchat to, co mi brácha říkal. Bylo toho tolik, že jsem si k tomu musela sednout a hltala jsem každý slovo. "Tyvado," řekla jsem vždy jen v krátké jeho pauze. "Hustý!"
Když mi to všechno řekl, pohlédla jsem směrem k vlčici. "Hej brácha tak to je mega skvělý! Mám z tebe fakt radost. Ty máš vlastní smečku! Tak to je fakt bomba, musím se tam určitě jít někdy podívat," dodala jsem. "A najít někoho, kdo je pro tebe parťák, je lepší, než abyste byli na sílu partneři. Takže mám z tebe fakt hodně radost, mega jsem pyšná," dloubla jsem do něj nadšeně. Slyšet tyhle novinky bylo snad to jediný, co mohlo mojí mega spokojený náladě ještě přidat. "Tak ta je hustá. Chci se s ní seznámit víc, ale teď toho mám ještě dost, tak se určitě musím stavit! A kde to je, jak se to jmenuje vlastně?" Zeptala jsem se ho.
Pak mi dal prostor říct to, co je nového u mě. "No... můj partner je Alfredo. Určitě se s ním taky potkáš, až přijdeš zase na čumendu ty do Vrby. Aaa.. asi to vypadá, no, nechci předbíhat, ale myslím si, že smečku budeme vést spolu," dodala jsem trošku méně sebejistě, ale nechtěla jsem ještě předbíhat události. "Je možný, že taky ne, ale... on je prostě dokonalej a myslím si, že to tak bude," dodala jsem ještě. Byla jsem z něj odvařená a usmívala jsem se furt jako sluníčko na hnoji (snad je to tak říká). "A druhá věc, abych to zkrátila.. no... my," začala jsem. Ale těžko se to říkalo takhle nahlas, protože jsem to nechtěla zakřiknout. "My... jsme se rozhodli založit rodinu. Tedy, pokusili jsme se, nebo se budeme pokoušet," mrkla jsem na něj a samou radostí se mi rozvrtěl ocas. Čekala jsem na jeho reakci.

Oba jsme se shodli na tom, že s mámou se potkat nechceme. Já jsem ji do nedávna brala jako tu rozumnější, měla jsem ji i chvíli radši, než tátu, protože se mi nelíbil ten jeho extrémismus a potřeba být furt středem pozornosti. Jenže to se úplně změnilo. A než jsem si stihla dát dohromady to, koho teď mám méně radši, Krůli mi pověděl o jejich setkání. Jen jsem ho poslouchala a nechápavě vrtěla hlavou. "Ach bože," vzdychla jsem, ale nebyla jsem vůbec překvapená. "Takže je furt stejnej," pokrčila jsem ramena. "Jasný no, protože když jeho dítě mu neleze do zadku a nemyslí si, že on je pan dokonalej a ten nejlepší, tak to není jeho dítě," plácla jsem se tlapkou po čele. "Děkuju," dloubla jsem do něj. Věděla jsem, že bráchovi to je jedno, ale i tak jsem mu chtěla vyjádřit podporu. "Hele, já vím, že už seš s tím nějak smířenej, ale i tak si to moc neber. Táta je fakt praštěnej a nechápu, jak my dva můžeme bejt jeho děti," protočila jsem oči. "Přitom jsme toho oba dokázali mnohem víc než Ciri s Reem," vzdychla jsem ještě jednou. Ale co už. "I tak jsem na tebe ale hrdá. Na nás oba, že i přesto, že máme rodinu na hovno a k hovnu, máme se vlastně dobře," zazubila jsem se. Máchla jsem tlapkou ve vzduchu. "Ani se s ním potkat nechci, už mi to setkání nemá co dát. Pohádat se nepotřebuji a určitě nic pozitivního z toho nevzejde, takže mám aspoň jasno, že je prostě už vidět fakt nechci," řekla jsem celkem rázně, ale smysluplně. Pak jsem povolila zatnutý svaly v obličeji, který se tak zaťaly v momentě, co začal mluvit "o rodině" a podívala se na něj. "No a co je ta druhá novinaa?" Nedočkavě jsem tikala pohledem na něj a Lilac, která byla nedaleko. Třeba taky čekají vlčata a budou si hrát s těmi našemi!

Měla jsem z bráchy radost. Konečně nebyl jako hromádka neštěstí a já prakticky taky ne, momentálně jsem byla nadšením bez sebe, ale to jsem nemohla dát až tak najevo. I tak jsem se ale usmívala o něco víc, než normálně.
"Jako fakt?" Podívala jsem se na něj. Proč by si taky dělal srandu. "No, to je pěkný. Jestli se s ním někdy potkám, myslím, že to dopadne úplně stejně. A máma... tu asi ani potkat nechci," pokrčila jsem rameny. Když řekl, že je toho trochu víc, nastražila jsem uši. To jsem ale musela zjistit situaci ohledně jeho vztahů, nejprve. Na zástupy moc neskočil, ale i tak mi to přišlo jako super věc, ten můj oheň. "Takže nejste spolu? Jste jen kámoši... a s výhodama aspoň?" Musela jsem zjistit všechno, i pikantnosti samozřejmě. Dodal, že jsou dvě velký témata, že si mám vybrat, který chci slyšet jako první. "Já vím, já vím, vy chlapy... ale hmm," zamyslela jsem se, "asi to první. Já mám totiž taky dvě věci, tak sem s tím," nastražila jsem ještě více uši a kdyby to šlo, donutila bych ho teď sr-t písmenka tak rychle, jak jen to šlo. Protože mě to neskutečně zajímalo. "Tak povíídej!" Řekla jsem nedočkavě.

Seznamování jako takové mě taky moc nebralo, ty typický slovní hříčky typu těší mě a jsem ráda, že vás poznávám byly fakt otravný. Naštěstí vlčice byla evidentně podobná nám, takže jsem byla ráda, že se nemusíme nikdo nějak přetvařovat.
Krůli mi řekl, že je snad poprvý spokojenej, na což jsem se jen uznale usmála a pokývla. "Vidíš, že i na nás došlo," zazubila jsem se ještě. "Ty si mluvil s tátou?" Zeptala jsem se hned, když reagoval na to, že jsem ve Vrbovém lese. "No, do Cedru už nepáchnu," protočila jsem oči a pak pověděla o partnerovi. Alfredo byl někdo, kdo asi z představení bratra tak v pohodě nebude. Ale kdo ví. Je takovej ňuňan a až na něj bratr vyvalí, tak bude čumět, ušklíbla jsem se nad tou představou. "No helé!" Na oko dotčeně jsem do něj dloubla tlapou tak, aby to pocítil, a pak se zasmála. "By ses divil, tenhle černej oheň dělá divy, normálně zástupy," párkrát jsem se otočila ze strany na stranu, aby to nabralo na dojmu. Pak jsem se ale ušklíbla. "Díky," řekla jsem jen a doufala, že to vlčice pochopí a neurazí se.
Když jsme došli o kousek dál, nemohla jsem si nechat odpustit poznámku. "Takže nejsem jediná, kdo má svou drahou polovičku," zazubila jsem se a po očku koukla po vlčici. "Jako za mě pěknej kousek, hlavně, jestli si rozumíte," dodala jsem ještě.