Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen 9/10

Spokojeně jsem se usmála. Tvora mi nebylo líto, protože teď, kdyby to bylo potřeba, zabila bych každého jen proto, aby se vlčata měla dobře. Takže jsem k němu ladně došla a ukončila mu trápení. Bylo to rychlé a ušák byl přesně ta porce, ze které nic nezbylo a já měla dostatek potravy k tomu, aby vlčata měla potřebné živiny. Spokojeně jsem si užívala každého sousta a olizovala si čenich, jako kdybych nejedla snad roky. Maso jsem trhala kousek za kouskem a spokojeně si pomlaskávala, protože jsem věděla, že tu nikdo není a nikdo mě nevidí. Takže jsem si to užila v plné míře, bez ostychu.

Říjen 8/10

Proto jsem se zdvihla a rozhlédla se. V lese bylo ticho, jako kdyby tu snad nebylo ani jiného živáčka, což bylo fajn, protože jinak by to mohl být problém. S tím, co se tu dělo před chvílí - les byl plný černého ohně a já křičela, jako o život. Naštěstí jsem však spatřila malého ušáka, jak si to peláší do lesa, který sousedil s tím naším. Neměla jsem možnost být tak rychlá, abych ho dohnala, proto jsem to vzala trošku chytře. Použila jsem magii, kterou jsem měla a o které jsem prakticky nevěděla. Jen se to ve mně probudilo až skoro samo. Zastavila jsem se, zasoustředila se a sledovala, jak se zajíc zastavil a držel se za uši. Bolest hlavy ho už dál prostě nepustila.

Říjen 7/10

Vůbec to ke mně nesedělo, většinou jsem se tvářila velmi vážně, ale tohle mě tak moc těšilo! To, že já budu mít na světě vlčata, moje vlčata. Moje a Alfreda. Budou tu za chvíli malý, chlupatí vlčci, kteří budou pobíhat kolem nás a říkat nám mami a tati. Ta představa byla tak skvělá a tak dokonalá, že mě to donutilo až uronit slzu. Byla jsem tak vděčná a tak moc jsem se na ně těšila, že jsem skoro ani nedýchala při pohledu na to, jak se tam pohybují. Sem tam se někdo otočil, cítila jsem, jak tlačí na moje břicho a taky jsem cítila to, že mám mnohem větší hlad, než obvykle. To ale dávalo smysl, neživila jsem teď jen sebe.

Říjen 6/10

Ten pocit mě donutil se přestat soustředit nad rodinou. Přestat jim věnovat tolik pozornosti a tolik energie a pocitů, které jsem teď mohla využít jinde. Nebo tedy - které využiji jinde. Jednoduše bylo na čase nechat rodiče za sebou, neřešit je a nechat je úplně být. A soustředit se na to, kde jsem teď. S kým jsem teď a s kým teď budu. A že nás bude! Podívala jsem se na svoje břicho a pocítila znovu mírné kopnutí. Byla to vlčata, moje a Alfreda. Těch dvou nejúžasnějších rodičů pod Gallirejským sluncem. Sledovala jsem, jak se mi sem tam kůže na břiše pohybuje, jako kdyby byla na vodě a přitom jsem měla na tváři takový ten nesmyslný, ale strašně roztomilý úsměv.

Říjen 5/10

Minimálně to dokázalo zastrašit, když už nic. A to by mi bohatě stačilo. Ještě jednou jsem si pořádně, z plných plic zakřičela, protože jsem věděla, že tu nikdo jiný není a nikdo mě nemůže slyšet. Pocítila jsem, jak se mnou rozlévá úleva, jak už nemám v sobě ten vroucí pocit, díky kterému jsem chtěla dát všechno, co mám, Smrti, zakoupit si klasický oheň a půlku majetku rodiny vypálit. Tuhle myšlenku jsem raději potlačila a začala se zhluboka nadechovat, abych uklidnila i svůj dech. Potřebovala jsem se zase dostat pod uzdu a ovládnout emoce i myšlenky, ale bylo to těžké. Naštěstí jsem pocítila něco, co jsem nikdy předtím necítila. Mírné zatlačení do břicha, které mě nutilo si myslet, že se mi chce čůrat.

Říjen 4/10

Oheň se, stejně jako můj vztek, rozpínal tak rychle, že mi až přišlo, že pohltil celý les. Cítila jsem, jak se to ve mně vaří a chtěla jsem to uklidnit a potlačit, ale už to dál nešlo. Ještě jednou jsem pořádně dupla do země a samým vztekem z vrčení začala křičet. Potřebovala jsem si ulevit, chtěla jsem se už navždy zbavit toho, co jsem v hlavě měla s rodiči spojené. Chtěla jsem už od toho mít klid, prostě se jen soustředit na sebe a na svůj život. Bylo jediné štěstí, že oheň nepálil, protože kdyby byl klasický, už tak tři území jsou pod plameny. Bylo však obdivuhodné, jak jsem dokázala být tak mocná a ani jsem o tom nevěděla. Třeba to ani žádná moc nebyla, ale mně se to líbilo.

Říjen 3/10

Protože už jenom představa, jak se zase začnu hádat s mámou o tom, že ona ví vlastně úplně všechno nejlíp a já jsem jen totální pitomec mě už teď naštvala. Kdybych mohla, něco bych rozkousala a rozházela, ale snažila jsem se držet emoce na uzdě. I tak jsem si ale povšimla, jak se vedle mě rozprostřel černý oheň, který emoce reflektoval. Naštvaně jsem dupla do země. A táta? Vždyť ten by mi zase dával rady, jak mám svůj život žít, přitom ten jejich stojí za úplný .... řekla jsem si pro sebe. Kdo ví, jak by to bylo, nechtěla jsem je tu furt jen očerňovat, ale na druhou stranu... bylo to snad někdy jinak? Nebylo, takže jsem to dokázala odhadnout celkem s jistotou.

Říjen 2/10

Byla jsem ráda, že jsem tak neučinila. Že jsem ho do toho pekla dobrovolně nepřivedla, protože kdo ví, třeba by z nás teď ani partneři na základě toho ani nebyli. Nedivila bych se. By mě zajímalo, jestli se to tam nějak změnilo. Určitě Reonys je beta a lovec smečky a Ciri je pečovatel nebo tak něco, pokud tam někdy vůbec nějaká vlčata budou. Ale snad ne. Třeba si tam matka přitáhla další, o která se bude starat radši než o nás, projelo mi hlavou a naštvaně jsem zatnula zuby. To, do jaké situace nás rodiče postavili, jsem jim nikdy nehodlala odpustit. Měla jsem toho tolik, co bych jim řekla, ale věděla jsem, že kdybych je potkala, jen bych mlčela a šla pryč. Neměla bych na to energii.

Říjen 1/10

Vešla jsem pomalu do Vrbového lesa a pocítila, jak se mnou rozlévá pocit klidu a pohody. Přišlo mi, že jsem tady našla ten domov, který jsem hledala. Cítila jsem se tu tak dobře, že to snad ani nešlo vysvětlit. Už jenom to, jak mě Alf přijal za svoji, že mě bere jako rodinu a postavil by se za mě i před jeho sestry. Nemohla jsem si snad přát lepšího partnera, než byl právě on. A byl jedinečný, stejně jako jsem byla já. Hodili jsme se k sobě úplně neuvěřitelně. Ani jsem si nedokázala představit to, že bych ho přivedla představit do Cedrového lesa. Cítila bych se potupně mu říkat, že tohle jsou moje rodiče. Až by táta začal machrovat a dělat před ním něco, co on ani není. Nebo máma a její tisíce otázek s tím, že ona stejně všechno ví nejlíp.

<<< Ze Starých Meander přes Tajemnou louku

Postupně jsem probíhala územími a v hlavě měla jediné. To, že budu matkou. A určitě budu lepší matkou, než je ta moje. Tohle až zjistí Krůli, že to fakt vyšlo! Pocity se ve mně míchaly jak v koktejlu a já se snažila soustředit na jediné. Být tou nejlepší matkou pod sluncem, protože jsem nechtěla, aby ani jedno z těch vlčat mělo jen trochu minulosti, jakou jsem měla já. Budu se o ně starat a jestli na ně někdo někdy sáhne, tak je zabiju. Rodičovský pud byl ve mně extra silný a já netušila, jestli je to dobře, nebo ne. Ale těšila jsem se. Měla jsem radost. Byla jsem ve skvělé smečce, měla nejlepšího partnera a doufala jsem, že i moje rodina bude ta nejlepší. Teď už jen zjistit, co na to ještě řeknou jeho sestry, proběhlo mi hlavou. Představa, že by nás vypakovaly, se mi vůbec nelíbila, ale snažila jsem si ji ani nevnucovat do hlavy. Jistě to vezmou skvěle. Určitě ano. Alfredo je přeci jen alfa.

<<< Ze Savany přes Eucalyptový

Probíhala jsem lesem. Neměla jsem tušení, jestli když mám v sobě vlčata, můžu běhat. Jestli ty nárazy jim něco neudělají, jestli nemám jen v klidu ležet. Nevěděla jsem o rodičovství absolutně nic. I tak jsem ale raději zpomalila a snažila se být opatrná. Měla jsem v sobě vlčata! Pořád jsem si to neuvědomovala. Ale ta radost, která se mnou rozlévala, byla neuvěřitelná. Čas plynul neskutečně rychle a já cítila, že to nebude trvat dlouho a mrňata půjdou na svět. Ten moment, ten bude úžasný, už teď jsem si ho chtěla začít představovat a potlačit tu myšlenku, jestli to nebude bolet. Ale když to zvládlo tolik vlčic, zvládnu to jistě taky. Teď už jen zbývalo to oznámit Alfovi a doufat, že nesbalí svojí Italskou rodinku a nezmizí z této země.

>>> přes Tajemnou louku Vrbový les

<<< z Narrských kopců přes Poušť

Setkat se s bráchou a pokecat s ním bylo skvělé. Ale k mému překvapení, čas plynul rychleji, než jsem si uvědomovala a já začala něco pociťovat. Cítila jsem, že jsem těžší, že jsem plnější a že se mnou je něco jinak. Vypadalo to, že jsem přibrala a to tak moc, že bych dokázala bez masa přežít několik zim. Co to... pomyslela jsem si nejdříve, když mi to došlo. Ono.. to VYŠLO! Vyšlo to! Měla jsem neuvěřitelnou radost. A nemohla jsem se dočkat, až to řeknu Alfovi. Budou z nás rodiče!!

>>> přes Eucalyptový les na Staré meandry

Kráčela jsem tiše po louce, když jsem je spatřila. Až jsem se zastavila, abych si je lépe prohlédla. Ani jsem nedýchala, abych je nevyplašila. Ale svišti se nebáli. I přes mou přítomnost dál bezstarostně poskakovali kolem. Mírně jsem sklopila uši a udělala krok blíž. Žádný z nich si mě nevšímal, jako bych byla pouhým stínem. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jejich světě. Euforie mě pohltila, jak jsem je sledovala z takové blízkosti. I já se cítila najednou malá a plná zvědavosti. I tady, na kraji lesa, jsem byla doma. A oni to zřejmě cítili také. Éterický klid zaplavil celou louku. Utichla jsem, nechala ten okamžik trvat. Ticho mezi námi bylo zvláštně naplněné. Éterické bytosti, které jako by se o mou přítomnost nezajímaly, mě fascinovaly. Až když jsem udělala další krok, zvedly hlavičku. Už, k mému překvapení mě však nepovažovaly za hrozbu. Uvědomila jsem si, že tohle je jejich svět, a já jsem zde jen hostem. Mezi svišti panoval neobyčejný klid a řád. Drželi se při sobě, jako by byli jednou duší rozdělenou na mnoho těl. Lehce jsem natočila hlavu a přemýšlela, zda bych se k nim mohla přiblížit ještě víc. Cítila jsem z nich zvláštní důvěru a pospolitost. Tato chvíle mi ukázala, jak moc se můžeme od těchto tvorů naučit. Tiše jsem je ještě chvíli sledovala a přemýšlela, proč já, jako vlče, jsem si taky nedokázala takhle hrát se sourozenci. I když jsem se snažila, nešlo to. Ono by to asi i šlo, ale moje povaha mi to tolik nedovolovala, možná i situace, ve které jsme byli, nebyla prostě nejlepší. Inu, není potřeba si pořád jen stěžovat, naštěstí nyní mám vztah alespoň s Krůlim skvělý a věřím, že kdybych se potkala zase s Ciri nebo Reonym, bylo by to taky fajn. Nicméně to nezjistím, dokud je zase nenavštívím.

Přidáno.

3) Potrénovat si magii myšlenek na někom (alespoň 3 vlci), kteří o tom nebudou vědět. 1/3

Trošku jsem vypozorovala na Krůlim, jak se jeho výraz mírně změnil. Jako kdyby ho to všechno zaskočilo, ale možná to bylo z toho pohledu, že to prostě nečekal. Že mě bral jako jeho malou sestřičku a já teď možná budu i máma. I přesto jsem do něj dloubla a snažila se ho trochu rozveselit.
Jakmile jsem se rozpovídala o Alfovi, už tolik povídavý nebyl. Mírně jsem se zazubila. "Uvidíme, jaký to bude za pár měsíců, jestli se nesežerem," máchla jsem ještě tlapkou, abych to odlehčila. Nechtěla jsem mu tady básnit, jak to je teď všechno dokonalý, protože ho třeba v nitru mohlo něco trápit. A teď by se kvůli tomuhle cítil i líp. V tom jsem pocítila, že se mu něco honí hlavou. Nerada jsem to dělala, ale chtěla jsem vědět, jestli ho něco nežere. Nad jeho myšlenkou jsem se ale musela uchechtnout. Nechtěla jsem na to reagovat, aby si nemyslel, že ho nějak špehuju. Jednou a naposledy, řekla jsem si pro sebe. Bráchovi jsem věřila asi ze všech vlků nejvíce.
Jakmile vyštěkl, zasmála jsem se. Ty jeho herecký výkony byly fakt něco. "Hehe," uchechtla jsem se. "Jasný, taky tě tu nebudu už trýznit těma slaďárnama, takže utíkej za tvojí parťačkou, pozdravuj jí a já se jdu dál množit a tak," zasmála jsem se. "Ale ne, určitě se uvidíme, brzy se stavím. Tak si tam v tom lese alespoň do tý doby udělej pořádek, jasný?!" Vážně jsem na něj koukla a s posledním pohledem do očí ho lehce obejmula. "Mám tě ráda, brácha," řekla jsem mu ještě přes krk a pak máchla ocasem. "Tak zdar!" Křikla jsem ještě a vydala se zpátky k Vrbě. Mohla bych se porozhlédnout kolem lesa, co tam kde je a není, ať mám znalost, napadlo mě. To byl skvělý nápad. Ale nejdřív trochu procházky.

>>> přes Poušť na Savanu

Usmála jsem se na bráchu a děkovně přikývla. "Dobře, vezmu s sebou i Alfa," mrskla jsem ocasem. Jakmile jsem se mu zmínila ohledně rodiny, vypadal zaskočeně. Tedy, nevypadal, byl a bylo to vidět. Ale asi jsem chápala proč, ještě furt jsme byli poměrně mladí a taky jsem brala to, že jsme svobodní, ale s Alfem po boku jsem chtěla i něco víc. Takže jsem za to byla neskutečně ráda.
Na další slova Krůliho jsem se ušklíbla. "Děkuju brácha," řekla jsem mu. "Jako upřímně? Ještě nikdy jsem k někomu něco tak silnýho necítila. Říká se to těžko... ale on je prostě pozornej, je jinej, a hlavně mě má fakt rád a chce, abych byla šťastná. A to je po tom všem pro mě něco úplně nového," sklonila jsem lehce hlavu, ale snažila jsem se to vidět pozitivně. Když pak řekl to, co řekl, musela jsem, ačkoli jsem věděla, že to nemá rád, vstát a jít k němu. Hlavu jsem položila na jeho krk a zafuněla. Pak jsem se vrátila zpátky. "I když si takový hovado, stejně si ten nejlepší brácha pod sluncem," koukla jsem mu do očí. "Neboj, zrovna on je takovej ňuňan, že tam fakt nic nehrozí. Spíš já jsem taková ráznější," máchla jsem tlapkou. "Ale fakt díky. Kdyby si taky cokoli potřeboval, jsem tu vždycky pro tebe taky," dodala jsem ještě. "Ageron si zapíšu za uši a udělám přepadovku," vycenila jsem tesáky do širokého úsměvu.