Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela jsem se zasmát, když se Alfredo snažil poškádlit moje pojmenování vlčat spojené se jménem mého fotra. Jen jsem se zasmála, když mi řekl to, co mi řekl. Ale jeho pročesání srsti jsem si nechala líbit, přimhouřila jsem očka a jemně zapředla. Jeho doteky byly tak obohacující, užívala jsem si je naplno. Byly přesně to, co jsem potřebovala k tomu, aby můj život byl dokonalý. Společně s vlčaty. Olízla jsem mu čenich. Když si mě přitáhl a obejmul mě, s jeho slovy jsem ještě popotáhla a na tvář vedrala úsměv. "Máš pravdu," odpověděla jsem ještě a zabořila si hlavu do jeho srsti. Musela jsem se uklidnit, a to se mi díky němu dařilo o dost více, než kdyby tady nebyl.
Zkontrolovala jsem vlčata, když je Alfredo ještě porovnal a já se jen hrdě usmála. Bylo to tak roztomilé, jak byli maličcí. Musela jsem jim vždycky, při každém pohledu, věnovat olíznutí nebo dotyk čenichem, aby věděli, že tu jsem. U nich, s nimi. "To je přesně něco, co by udělal i brácha," zasmála jsem se nad tím, jak by si můj bratr Krůli porozuměl s jeho sestrami. Asi by měli minimálně něco společného, a to by bylo kažení vlčat. "Bude to hezké. Chiara a i ostatní sestry budou skvělé tety. Ty nejlepší," usmála jsem se. A Reo s Ciri? Budou taky fajn, teta a strejda.. moje sestra a bratr. To je divný, jak rychle rosteme. Jestli se teda s nimi vůbec setkají, proběhlo mi hlavou. Pochybovala jsem, že by někdo z nich sem zavítal mě hledat, nebo se prostě vzdálil od toho pitomýho Cedru.
Na můj první návrh jména se Alfredo zasmál. Po jeho poznámce jsem se zaculila a rozlila po obličeji široký úsměv. To jméno mu připomínalo přítele a on s ním souhlasil. Mně to prostě připomínalo Alfreda a jeho rodný jazyk, takže jsem byla ráda, že byl pro. O to to bylo jednodušší se mateřštinou ryšavého naučit. "Tak super!" Nadšeně jsem vyhrkla, aniž bych si uvědomila, že nesmím vydávat tak hlasité projevy, aby se vlčata nelekla. Byla však v pohodě, takže jsem máchla ocáskem a podívala se na Alfreda, který vybral, které z nich bude Cielo. Přikývla jsem. "Sedí to k němu." Na moje vymýšlení dalších jmen mě ale zabrzdil. Měl zase pravdu. Chtěla jsem už se hrdě pyšnit tím, jak dokonalá jména mají, ale nemohla jsem to uspěchat. "Dobře, máš pravdu, napadá tě něco? Naše dceruška musí mít něco... echt skvělýho," řekla jsem ještě a olízla jí zádíčka. Stejně tak jako syn, který měl podobný znak na tlapce, jako jsem měla já. Jsou fakt k sežrání, řekla jsem si ještě pro sebe a kochala se tím, jak se kolíbají a prostě... žijí.

Ať už moje srdce bylo chladné jakkoli, teď by se o něj jeden přímo popálil, jak hřálo a bušilo. A já hlavně věděla, že buší pro ně. Pro vlka, kterému bych obětovala celý svůj život a těm maličkým, které budu svým tělem chránit. Malá, Siana Florence, měla bohužel osud jiný. Ale i tak jsem se snažila myslet pozitivně nad tím, co se tu zrovna schovávalo pod mým bříškem. Jejich maličkatá tělíčka se sem tam snažila prodrat mimo cecíky a já se jen usmívala. Jejich kožichy byly tak krásně zbarvené, jak to jen šlo. Ještě aby ne, vznikly z těch nejhezčích vlků, kteří na Galliree chodí. Hrdě jsem se zaculila.
"Ty alee," začala jsem uznale, "to je jméno! Tak mu budu říkat. To mu sedí," zasmála jsem se. "Nechci svým dětem kazit život jenom tím, že je tak přiblble pojmenuju," dodala jsem ještě mezi smíchem a zastřihala ušima. Donesl se ke mně i hlas Alfredovy sestry. Přikývla jsem, když mi odpověděl a já jen tiše zakňučela. Bylo to těžké, chtěla jsem tam být u toho, ale takhle to bude nejlepší. "Bude tam mít vždy ode mě čerstvou květinu," řekla jsem jen a pak si tlapkou setřela černá očka.
"Těšíš se, až to řekneš sestrám?" Zeptala jsem se ho, celkem narovinu. Zajímalo mě, jaký na to má názor, jistě jeho sestry budou stejně tak šťastné, jako je on. Vlčata budou mít tu nejlepší rodinu, kterou kdo kdy mohl mít, budou mít tety, které je budou chránit a učit, tátu, který je bude milovat a mámu, která by pro ně obětovala život. A zabila všechny, kdo by se jim pokusil jen zkřivit chloupek.
Na řadu však přišlo to, na co jsem ani za tu dobu, co byla vlčata na světě, nestihla pomyslet. Jména, řekla jsem si znovu. Něco, co nebylo tak jednoduché, když se nad tím jeden takhle zamyslel. Dát jim název, ten, co si budou hrdě nosit do konce života. A všichni je tak budou znát. Jedno jsem pošťouchla čenichem zpátky ke mně do kožichu a nasála jejich pach do čenichu. Po ověření jsem zdvihla hlavu. "Vypadá to... na tři vlky a jednu vlčici, máme jednu dceru," řekla jsem nadšeně a mírně začala mrskat oháňkou. Vlčice, která bude v tom největším bezpečí, obklopena třemi bratry, pomyslela jsem si. Dceruška, řekla jsem si ještě. Tak hezky to znělo! "Musí mít ta nejhezčí jména," řekla jsem si ještě. Italsky jsem moc neuměla, ale první, co se mi rozjelo v hlavě byla slova, co mi řekl naposledy. Ciao amore mio, zopakovala jsem si. "Co třeba Cielo? Zní to jako Ciao," zazubila jsem se a střihla ušima. Chtěla jsem nějaké návrhy od něho, protože jsem na tohle vymýšlení úplně nebyla. "Cielo, pak by to chtělo něco od m," přemýšlela jsem nahlas, "Maritto," zamyslela jsem se. "To je zvláštní, to ne," nerozhodně jsem zavrtěla hlavou. "Machietto?" Zkoušela jsem prostě jen random házet slova, co mi Alfredo řekl, dohromady. Třeba ho napadne něco lepšího?

Musela jsem si uvědomit, že ačkoli to bylo velmi bolestivé, bylo to součástí života. Někdy to tak prostě je a bylo důležité se soustředit na to pozitivní. Máme tu čtyři malé uzlíčky, které jsou zdravé a plné života. A hladové. Musela jsem se usmát, když se jedno dralo přes to druhé, aby se mohlo ode mě napít. Pomohla jsem mu jemně čenichem a podívala se na Alfreda.
Nesouhlasně jsem zavrtěla na jeho odpověď hlavou a usmála se. Věnovala jsem mu láskyplný polibek a poté jsem jen zkontrolovala vlčata. Bylo to tak úžasné, že jsem stále měla přes celý obličej rozteklý úsměv, který se nedal přehlédnout ani z dálky. Když jsem se zase podívala na Alfreda, řekl něco, co mě donutilo se pousmát ještě více. Očka se mi taky zalila slzami, když jsem ho viděla, jak je šťastný. Někoho, kdo dokáže takhle prožívat okamžiky a situace jsem přesně potřebovala. Měla jsem chladné, zamrzlé srdce, ale vedle něj roztávalo a já jsem mohla být sama sebou. Tou, která doplňuje věci, které jí celý život chyběly. Olízla jsem si čenich, abych zachytila pár slz a podívala se zpátky na partnera. "Jsi sladkej," řekla jsem mu ještě a prohlédla si ho. Ačkoli tu byla trošku tma, i tak se jeho kožich místy leskl. Odznak mezi stříbrnými očky se zaleskl ještě více a já hltala každý jeho chlup. Byl dokonalý.
Na jeho poznámku jsem se musela zasmát. Úplně mě tím vykolejil, nečekala jsem, že přijde s nějakým vtipem, ale pomohlo mi to. Pomohlo mi to trošku přejít tu situaci s maličkým, kterému prostě život nebyl souzený. "Jako váhala jsem, hodně, neříkám nic," máchla jsem ještě mírně tlapkou ve vzduchu, ale nedělala jsem prudké pohyby, aby se vlčata nelekla.
Vysvětlila jsem situaci se jménem a přikývla na jeho odpověď. "To je krásné," řekla jsem a ztěžka polkla. "Siana Florence," doplnila jsem a usmála se na dítko, které nehybně leželo u jeho taťky. "Bude potřeba... ji," snažila jsem se to říct, ale bylo to těžké. Znovu jsem polkla a podívala se na vlčata, která sem tam odpadla a jala se usnout. "No," snažila jsem se to doříct, ale tušila jsem, že Alf ví, o čem mluvím. "A jak pojmenujeme tyhle?" Vecpala jsem do zklamaného obličeje úsměv a snažila se ho tam držet, dokud to jde.

Všechno to bylo plné emocí a pocitů, které už nikdy nedostanu z paměti. A z toho jsem měla neuvěřitelnou radost. To, jak se ve mně mísila bolest, ale zároveň i radost bylo nepopsatelné a k neuvěření pro někoho, kdo to jednoduše nezažil. Naštěstí jsem celou tu dobu měla po boku svého partnera, kterému jsem za to byla neskutečně vděčná. Znamenal pro mě celý svět, stejně jako těch pět malých uzlíčků, které byly přímo přede mnou. Nemohla jsem tomu stále uvěřit, proto jsem se jich pořád musela dotýkat. Bylo to tak krásné, že slzy, které ještě před chvilkou byly od bolesti nad ztrátou, se proměnily v slzy radosti. Tlapkou jsem si přejela přes oči a podívala se na Alfa. "Taky tě miluji," věnovala jsem mu několika sekundový pohled do očí a k tomu ten nejvíce vděčný úsměv, jaký jsem mohla na své tváři vyvinout.
Když si Alf vzal malé vlče, které bylo skoro celé bílé, o něco menší, k sobě a snažil se ho taky přivézt zpátky na svět, zahřálo mě to u srdíčka. To, že měl o něj starost, nebylo to pro něj jen něco, co už tu mezi námi prostě není. Měl dobré srdce a za to jsem ho strašně milovala.
Nechala jsem ostatní, ať se přivinou ke mně a jsou v teple. Jedno bylo jistě vlčice a druhý vlk, ale další jsem rozpoznat nestihla. Všechny jsem je pečlivě očistila a věnovala jim co nejvíce mateřské lásky, co to jen v tento okamžik šlo. Ale chtěla jsem je taky nechat chviličku v klidu, aby se vzpamatovali z toho, co se stalo. A asi jsem to trošku potřebovala i já.
Když Alf řekl, že jsou nádherní, znovu se mi po tváři rozlil ten úsměv spokojenosti a vděku. "Jsou dokonalí," dodala jsem ještě a pohlédla znovu na ně. Byla jsem matkou. Ne matkou, ale mamkou, tou, která jim obstará to nejlepší dětství, které jen dokáže. "Bez tvé podpory bych to nezvládla," řekla jsem k Alfovi a otřela o něj čenich, který jsem zabořila pak do jeho srsti a spokojeně vydechla. Bylo to náročné, ale s ním? S ním bych zvládla cokoli. Po jeho boku jsem byla ještě silnější, než jsem si myslela.
Pak se mě zeptal na poměrně důležitou otázku. Proč Siana. Proč vlastně? Ani jsem si nebyla jistá, to jméno ze mě vypadlo snad tak rychle, jako ta vlčata. Bylo to spontánní, ale líbilo se mi. Možná to mělo co dělat s tím, že to bylo jméno mé babičky z matčiny strany, a díky tomu jsem tu kapitolu s nimi chtěla mít ukončenou. Ostatním nechci dávat jména, která budou jakkoli příbuzná se mnou. Chtěla jsem, aby měli italská, tak krásná a zvučná jména, jako měl Alfredo. "No... bylo to jméno mé babičky z matky strany. Asi... nevím. Líbí se mi, možná tím uzavřu kapitolu jednoho života. Možná proto to ze mě tak vypadlo. Navíc, je jí prý podobné, taky byla celá bílá, pokud si pamatuji z vyprávění," vysvětlila jsem. Nespouštěla jsem z něj oči a tajně jsem doufala, že se třeba ještě probere, ale nevypadalo to. Musela jsem se s tím smířit a o to víc jsem měla blíže k těm čtyřem, které vydávaly tak zvláštní, ale strašně roztomilé zvuky. "Musíme dát jména i těm ostatním. Chci, aby byla z tvé řeči, alespoň některá. Hrozně se mi tvůj rodný jazyk líbí," usmála jsem se na něj a doufala, že to pochopí a bude s tím souhlasit. Rozhodně nepřipadalo v úvahu, aby měla jména po mé rodině.

Čas najednou jako kdyby se zpomalil. Ne, nezpomalil, doslova se zastavil. Tep se mi zvýšil tak o dvě stě procent a já cítila, jak nestíhám dýchat. Nevěděla jsem, jestli tohle vůbec přežiju, kolik těch vlčat bude? A jak se dostanou ven, co když to bude bolet? Bude to bolet. Co taky čekáš, že to bude jak procházka růžovou zahradou? Ale bude to stát za to, projelo mi ještě hlavou.
Naštěstí jsem v téhle situaci nebyla sama. Kdybych byla, měla bych v hlavě jen ty nejhorší myšlenky, které se mi tam sem tam zatoulaly, ale Alfredo byl pro mě tou největší oporou. Doslova. Díky němu jsem se nejen dostala do přední části jeskyně, ale byla jsem více v klidu, než kdybych na to byla sama. Postupně jsem došla až na místo, které tak hezky připravil, než jsem se tam stihla svalit. Dával mi instrukce, ale já jsem vnímala jenom to, jak mi buší srdce a jak se mnou rozlévá teplý pocit a pot, který mě poléval, jak mi stéká snad i přes oči. Lehce jsem je přivřela a poslouchala jeho hlas. Dýchala jsem zhluboka, velmi rychle, ale snažila jsem se to zpomalovat. V hlavě se mi najednou objevily květy třešní. Nelžu vám, když řeknu, že jsem cítila i jejich vůni a to, jak mi větřík pročesává kožich. To, kde jsem poprvé Alfreda spatřila a věděla jsem, že to je on. Vlk, se kterým chci strávit budoucnost. Celý svůj život. A teď tu byl vedle mě, prakticky mě držel za tlapu a podporoval v tom, abych přivedla na svět naše potomky. Bylo to něco neuvěřitelného a ještě pár měsíců zpátky bych nikdy nečekala, že se něco takového stane. Ale bylo to tady.
Bolest najednou rozjela svoji show a já jen lehce zasténala. Zaťala jsem zuby a zavřela oči. Tlapu jsem položila na tu Alfredovu a zhluboka jsem dýchala. Cítila jsem mírnou úlevu, ale jen na pár sekund. Pak se to celé několikrát opakovalo.
Přišlo mi, že se to opakovalo stokrát, ale popravdě se to opakovalo jen pětkrát.

To všechno vysvětlovalo. To, proč jsem byla jako balón a to, proč to tak bolelo. Bylo jich pět. Když už jsem si myslela, že je všechno za mnou, naposledy mě polil pot a projela bolest, jako kdyby do mě někdo píchl ostnem. A bylo to za mnou. Otevřela jsem oči a pohlédla na ně. Byli tak malincí! Všechny měly zalepená očka a snažili se dostat k mému břichu. Až na jedno, které bylo jediné... nehybné. Mírně jsem do něj dloubla čenichem, ale nepohnulo se. Olízla jsem ho, očistila, ale nic. "To... ne," řekla jsem jen a snažila do něj dloubat do té doby, než se probere. Ale bylo studené. Bylo mrtvé. "Ach to ne," řekla jsem ještě a nechala si očka zalít slzami. Bolest, kterou jsem cítila teď, byla snad větší než ta před tím, než se vlčátka přivedla na svět. I tak jsem ale viděla čtyři další uzlíčky, které se potáceli nemotorně sem a tam a snažili se napít. Každé zvlášť jsem olízla a opatrně zkontrolovala, vypadali v pořádku. Pak jsem koukla na Alfreda. "Pět... pět jich je," řekla jsem ještě. Bylo to neuvěřitelné, jak něco tak krásného může takhle vzniknout. Přinesla jsem na svět nové dušičky, které jsou tu jen díky mně a Alfredovi. Ta radost a euforie, kterou jsem v sobě měla, mě nutila se usmívat, ačkoli mi ukápla bolestivá slza za to jedno, které to bohužel nepřežilo. "Tohle bude Siana. Uděláme... jí hrobeček. Prosím," řekla jsem ještě a naposledy do ní dloubla. To ve mně vyvolalo pocit, že musím zbytek vlčat ochránit za každou cenu. Nechci, aby se nikomu z nich cokoli stalo. Položila bych za ně život jen proto, aby se měli dobře. Co dobře, aby se měli nejlépe. Spokojeně jsem koukla na Alfreda a usmála se. Tenhle pohled a pocit se mi vryje do paměti nadosmrti.

Byla jsem ráda, že jsem Alfreda našla tam, kde jsem ho nechala naposledy. Ne, že by mi nevyhovovalo, kdyby byl akční, ale tohle bylo fajn. I tak jsem ale byla celkem hotová, takže když jsem se potácela s bolestmi za ním, jen mě oslovil a viděl mě stejně tak rád, jako já jeho. Měla jsem neskutečnou radost, ale přes tu bolest to bylo těžké vyjádřit.
Jakmile mi po dolehnutí zašeptal jeho jazykem slova, kterým jsem asi rozuměla, ale teď jsem tolik neměla čas je vnímat, trošku jsem se uklidnila. Nicméně jsem mu to musela říct tak, jak to bylo. Mohl si toho jistě všimnout, protože bych musela sežrat snad losa, celýho, abych takhle vypadala bez vlčat. Ale co si budeme, teď jsem měla takový hlad, že bych ho snad i opravdu snědla. On mi na to nic neřekl, asi to bylo trošku překvapení, trošku šok, ale vypadal, že nechce vzít nohy na ramena. To bylo nejdůležitější. Asi bych se o ně zvládla postarat, ale bylo by to zbytečně těžší. Navíc, tohle byla jeho smečka.
V tom mi řekl, ať se zvednu a jdeme na lepší místo, kde se můžou narodit. Asi to bylo tady, cítila jsem, jak se bolest rozlévá přes celé tělo až pomalu ke špičce ocasu. Ale měla jsem radost, těšila jsem se. Proto jsem přikývla a s hlubokým nádechem jsem se zdvihla. Opřela jsem se o něj a pomalu vyrazila na místo, které bylo přijatelnější. "Těšíš se?" Zeptala jsem se ještě s mohutným dýcháním, které nešlo potlačit.

<<< Vrbový les

Bylo to jen pár kroků, ale přišlo mi to jako kilometry. Zamračeně jsem se snažila snášet tu bolest, kterou jsem si s sebou nesla. Původně jsem chtěla radostně doběhnout k Alfredovi, skočit na něj a povalit ho s novinkami, ale teď to vypadalo, že jdu vedle něj zemřít.
Všechno mě bolelo a já už skoro necítila tlapky, jak jsem byla těžká. Dech mi těžknul a tělo taky, proto jsem měla co dělat, abych došla až k němu. Naštěstí nebyl nijak daleko, proto jsem se na něj usmála a ihned si lehla vedle něj. Musel to hned poznat. "Lásko," řekla jsem mu a pohlédla mu do očí. "Budeš... brzy papá," usmála jsem se ještě a pak jsem zase zatnula zuby bolestí. Bylo to neuvěřitelné, zřejmě to nebude jen jedno vlče, ale minimálně dvě. O tom, kolik jich ze mě vypadne jsem ještě neměla tušení, ale bylo na čase to urychlit. Tyhle bolesti se nedaly zvládnout. Natáhla jsem se, co to šlo, k mému partnerovi a olízla mu čenich. "Ti amo," pošeptala jsem mu ještě a pak jsem si lehla na bok. Zhluboka jsem oddechovala, abych zmírnila bolest, kterou jsem momentálně měla už snad po celém těle. Tohle nezvládnu, tohle nepřežiju, létalo mi hlavou, ale musela jsem být silná.

A tak jsem tam tak seděla a cítila, jak se to ve mně všechno hýbe. Nemyslela jsem tím emoce a pocity, ty se hýbaly sice taky, ale v břiše teď probíhala snad válka. Mírné píchnutí, sem tam kopnutí už nebylo tak hezké a příjemné, jako na začátku. Mírně jsem se zamračila a viděla, jak jsem snad ještě větší, než jsem byla před nějakou chvilkou. Už bylo prostě na čase to říci Alfredovi, ať se děje, co se děje.
Opatrně jsem vstala a pocítila znovu píchnutí, ale to už bylo silnější. Musela jsem mírně zatnout zuby a i přes lehkou bolest jsem vyrazila k úkrytu. Snad s každým krokem byla bolest výraznější, proto jsem si připadala, že jdu tak jeden krok za půl hodiny, ale šla jsem. Cíl byl jasný, musela jsem být vedle Alfreda, ať to stojí cokoli.
Když jsem spatřila úkryt smečky, lehce se mi rozzářily oči a i přes bolest jsem mírně přidala. Chtěla jsem tam už být, hned teď.

>>> úkryt

Putovala jsem lesem, zatímco podzim kolem mě tančil v celé své nádheře. Vzduch byl prosycen vůní vlhkého listí a tlejícího dřeva, a já jsem vnímala každý nádech s jemnou melancholií, která mě obalovala jako měkká mlha. Šla jsem pomalu, krok za krokem, a cítila, jak mi listí pod tlapkami měkce křupe. Podívala jsem se kolem sebe – barvy byly všude. Každý strom se zbarvil do zářivých odstínů oranžové, červené a žluté, a já jsem měla pocit, že se ocitám v živém obraze, který nikdy neuvidím dvakrát stejný. Kolem mě létaly pavučiny se zlatými kapkami rosy, které se leskly jako malé drahokamy v ranním světle. Celý les vypadal klidně, jako by byl ponořený do vlastního světa, kde se čas zastavil a ticho mělo vlastní řeč. V dáli se ozýval křik ptáků, kteří se chystali odletět na jih. Tento každoroční rozloučení s nimi jsem vnímala vždy s trochou smutku. Byli tady celé jaro a léto, byli součástí lesa, a teď je podzim pomalu připravoval na cestu pryč. Podzim měl v sobě zvláštní smutek, ale také hloubku a tajemství. Cítila jsem ho v každém nádechu, v každém šustnutí listí, které se pomalu snášelo k zemi.
Po chvíli jsem se zastavila a zavřela oči. Nechala jsem vítr, aby mě jemně ovanul, a cítila jsem, jak se do mé srsti vplétají pachy lesa, mech a kůra, a také první chladný dotek přicházející zimy. Vzpomínala jsem na všechna místa, která jsem prošla – jarní les plný květin, letní dny, kdy jsem se schovávala v chladivém stínu. A teď tady, uprostřed podzimu, jsem byla připravená na další přechod, další změnu. Listí padalo všude kolem, a já měla pocit, jako bych procházela nějakým podivuhodným obřadem, jako by se les loučil sám se sebou. Každý list, který se snesl k zemi, byl pro mě připomínkou toho, jak je vše v přírodě dočasné. I já, i když jsem byla vlčicí, tady procházela jen na chvíli, na okamžik, a věděla jsem, že les a jeho cykly budou pokračovat i po mém odchodu. V dálce jsem zahlédla stopy nějakého srnce, který tudy prošel ještě před pár hodinami. Přistoupila jsem k nim a zlehka je očichala, abych si připomněla jeho přítomnost. Srnci, veverky, lišky – všichni obyvatelé lesa cítili podzim stejně jako já. Věděli, že je čas se připravit, čas uklidit staré věci a připravit místo pro nové. A tiše jsem tak trošku záviděla medvědům a další zvěři, která se prostě rozhodne a na podzim ulehne a probere se zase na jaře. Sice zima je krásná, má taktéž svoje kouzlo jako podzim, ale někdy už je pěkně dlouhá. Jak jsou dny krátké a noci dlouhé, což mi zprvu tak nevadí, po desítkách dní je to už prostě dlouhé.
Vzhlédla jsem ke korunám stromů, kde se poslední paprsky slunce prodíraly skrz větve a vytvářely dlouhé stíny, které se plazily po zemi jako duchové. Byla jsem fascinovaná, jak světlo a stín dokáží změnit atmosféru lesa, jak všechno najednou působilo tak tajemně. Podzimní les měl v sobě určitou vážnost, tichou hloubku, která mě přitahovala. Nikde jinde jsem necítila takový kli a zároveň napětí. Pomalu jsem se vydala dál, nechávala jsem své tlapky, aby mě vedly, aniž bych měla jasný cíl. Vnímala jsem každý zvuk, každý šelest jako součást jedné veliké symfonie podzimu. Les mi říkal, že se všechno vrací zpět do země, aby to jednou znovu povstalo. Tohle poselství podzimu jsem milovala, a i když přicházela zima, cítila jsem v tom naději a klid. Celou dobu jsem věděla, že jsem tady jen na návštěvě, ale právě díky podzimu jsem se cítila s lesem víc spojená než kdy jindy. Spojená s přírodou a životem, který se tu odehrával tak rychle.

Přidáno.

Říjen 10/10

Netrvalo dlouho a já maso spořádala prakticky všechno. Takže jsem si jen spokojeně říhla, protáhla se a uklidila po sobě místo činu tak, aby to nevypadalo, že tu proběhla vražda třetího stupně. Ušklíbla jsem se a vyrazila zpátky do lesa. Vrby tvořily ještě o trošku lepší podzimní atmosféru a já si jen unaveně zívla. Možná to chtělo se ještě trošku vyspat předtím, než to všechno půjdu říct Alfredovi a než se půjdu připravit na to, že každou chvilkou ti malí uzlíčci budou chtít vidět náš svět. Ten svět, který nebyl dokonalý, ale na nás bylo jim ho udělat dokonalým. A já jsem hodlala pro to udělat všechno, co bylo v mých silách, aby byli spokojení. A budou.

Říjen 9/10

Spokojeně jsem se usmála. Tvora mi nebylo líto, protože teď, kdyby to bylo potřeba, zabila bych každého jen proto, aby se vlčata měla dobře. Takže jsem k němu ladně došla a ukončila mu trápení. Bylo to rychlé a ušák byl přesně ta porce, ze které nic nezbylo a já měla dostatek potravy k tomu, aby vlčata měla potřebné živiny. Spokojeně jsem si užívala každého sousta a olizovala si čenich, jako kdybych nejedla snad roky. Maso jsem trhala kousek za kouskem a spokojeně si pomlaskávala, protože jsem věděla, že tu nikdo není a nikdo mě nevidí. Takže jsem si to užila v plné míře, bez ostychu.

Říjen 8/10

Proto jsem se zdvihla a rozhlédla se. V lese bylo ticho, jako kdyby tu snad nebylo ani jiného živáčka, což bylo fajn, protože jinak by to mohl být problém. S tím, co se tu dělo před chvílí - les byl plný černého ohně a já křičela, jako o život. Naštěstí jsem však spatřila malého ušáka, jak si to peláší do lesa, který sousedil s tím naším. Neměla jsem možnost být tak rychlá, abych ho dohnala, proto jsem to vzala trošku chytře. Použila jsem magii, kterou jsem měla a o které jsem prakticky nevěděla. Jen se to ve mně probudilo až skoro samo. Zastavila jsem se, zasoustředila se a sledovala, jak se zajíc zastavil a držel se za uši. Bolest hlavy ho už dál prostě nepustila.

Říjen 7/10

Vůbec to ke mně nesedělo, většinou jsem se tvářila velmi vážně, ale tohle mě tak moc těšilo! To, že já budu mít na světě vlčata, moje vlčata. Moje a Alfreda. Budou tu za chvíli malý, chlupatí vlčci, kteří budou pobíhat kolem nás a říkat nám mami a tati. Ta představa byla tak skvělá a tak dokonalá, že mě to donutilo až uronit slzu. Byla jsem tak vděčná a tak moc jsem se na ně těšila, že jsem skoro ani nedýchala při pohledu na to, jak se tam pohybují. Sem tam se někdo otočil, cítila jsem, jak tlačí na moje břicho a taky jsem cítila to, že mám mnohem větší hlad, než obvykle. To ale dávalo smysl, neživila jsem teď jen sebe.

Říjen 6/10

Ten pocit mě donutil se přestat soustředit nad rodinou. Přestat jim věnovat tolik pozornosti a tolik energie a pocitů, které jsem teď mohla využít jinde. Nebo tedy - které využiji jinde. Jednoduše bylo na čase nechat rodiče za sebou, neřešit je a nechat je úplně být. A soustředit se na to, kde jsem teď. S kým jsem teď a s kým teď budu. A že nás bude! Podívala jsem se na svoje břicho a pocítila znovu mírné kopnutí. Byla to vlčata, moje a Alfreda. Těch dvou nejúžasnějších rodičů pod Gallirejským sluncem. Sledovala jsem, jak se mi sem tam kůže na břiše pohybuje, jako kdyby byla na vodě a přitom jsem měla na tváři takový ten nesmyslný, ale strašně roztomilý úsměv.

Říjen 5/10

Minimálně to dokázalo zastrašit, když už nic. A to by mi bohatě stačilo. Ještě jednou jsem si pořádně, z plných plic zakřičela, protože jsem věděla, že tu nikdo jiný není a nikdo mě nemůže slyšet. Pocítila jsem, jak se mnou rozlévá úleva, jak už nemám v sobě ten vroucí pocit, díky kterému jsem chtěla dát všechno, co mám, Smrti, zakoupit si klasický oheň a půlku majetku rodiny vypálit. Tuhle myšlenku jsem raději potlačila a začala se zhluboka nadechovat, abych uklidnila i svůj dech. Potřebovala jsem se zase dostat pod uzdu a ovládnout emoce i myšlenky, ale bylo to těžké. Naštěstí jsem pocítila něco, co jsem nikdy předtím necítila. Mírné zatlačení do břicha, které mě nutilo si myslet, že se mi chce čůrat.