Gallirea - Příspěvky uživatele

Musela jsem se na odpověď Lea zasmát. Ta dětská nevinnost mě neskutečně bavila. Máchla jsem ocasem a olízla mu čelo.
Vysvětlila jsem mu nějaké věci, zabrouzdali jsme ke kamínkům a já jen souhlasně přikývla. Kdyby to šlo, vzala bych ho tam, ale chtěla jsem počkat na výlet na Alfreda. Pobídla jsem ho, aby zkusil slanou vodu ochutnat, o čemž neváhal ani minutu a hned do toho šel. Lehce jsem se usmívala a čekala na jeho reakci. Ta první mě donutila naklonit hlavu na stranu. "Opravdu?" Co jsem si pamatovala já, byl to pěknej sajrajt. Načež tomu dal druhý pokus a ten už se tak s úspěchem nesetkal. Zasmála jsem se a když přicupital k mému boku, tlapkou jsem si ho přitáhla. "Je to pěkně hnusný, co," smála jsem se ještě a zavrtěla hlavou. Chtěla jsem mu říct ještě nějaké věci, ale v tom jsem uslyšela moje jméno. Rozlehlo se od vlčice, kterou jsem z dálky nemohla poznat. Když jsem se však zasoustředila, hned jsem si vzpomněla. Co tahle tady chce? Oheň se mi instinktivně zvětšil, ale já se snažila být v klidu. "To je... jedna stará známá. Potkala jsem ji jednou, takže je spíš neznámá, než známá," zazubila jsem se. Její jméno jsem si pamatovala až moc dobře, ale to jsem mu raději neříkala.
V tom se k nám dopravil i Alf. "Ahojky, jak to šlo, všechno v pohodě?" Zeptala jsem se ho zběžně, ale zajímalo mě to. Furt mi ale vrtala v hlavě ta šedivá, co po mně ještě chce? Druhý kolo, abych jí teď mohla dokázat, že už nade mnou moc mít nebude? "Jasně, vyrazíme. Jen pozdravím támhletu," máchla jsem tlapkou směrem k ní a pobídla Lea, aby tu zůstal chvilku s taťkou. "Hned jsem zpátky."
Doklusala jsem kus od ní a zastavila se. Srdce mi bušilo o trošku víc, než normálně a měla jsem sto chutí začít vrčet a štěkat, ale držela jsem se. "Se divím, že ještě žiješ. Co chceš?" Řekla jsem poměrně přísně a sjela ji pohledem. Vypadala furt stejně, možná bylo vidět o žebro navíc.

<<< Vrba

Vyrazili jsme a Leo byl jako torpédo. Musela jsem se furt usmívat, strašně mi připomínal mě, když jsem byla malá. Nemohla jsem se dočkat, co kde objevím a co uvidím a zjistím, taky jsem byla netrpělivá. Když jsme vyrazili z lesa ven, dostali jsme se až na pláž. Leo mi mezitím řekl, že se těší a na otázku, koho kde potkal, doplnil přesně to, co jsem chtěla slyšet. Nikde moc nebyl, takže to všechno může vidět a zažít se mnou. U ostatních jsem si byla jistá, že už spoustu věcí viděli. "Tak to je fajn," řekla jsem mu a čenichem do něj lehce drcla. "Teta Chiara je skvělá, viď?" Usmála jsem se ještě a pokračovala dál.
Jakmile mi opětoval pusu, roztáhl se mi široký úsměv po tváři. Před námi se rozprostřelo moře a já jen spokojeně vydechla. Byl to překrásný výhled a hlavně pláž byla pokrytá kamínky všech barev a velikostí, což bylo určitě něco pro Lea. Ale co, pro mě celkem taky, měla jsem chuť si v nich pohrát. "Kamínků je na světě neuvěřitelně moc," řekla jsem mu. Nebyla jsem nejlepší ve vysvětlování, ale musela jsem se alespoň pokusit. "Vidíš tu všechnu vodu? Sice je hluboká, ale všude na dně jsou kamínky. A jak fouká vítr, na vodě jsou vlny a ty jdou směrem k nám a některé vezmou s sebou, proto jich tu je tolik," dodala jsem a tlapkou jsem je rozhrábla, abych některé vzala do tlapky a prohlédla si je zblízka.
Když se zeptal na vodu, tak už to bylo složitější, protože to byla asi část světa, kterou ještě nikdo tolik moc neprozkoumal. "To je moře," řekla jsem mu, "odlišné od jezera je v tom, že ta voda je z nějakého důvodu slaná. Schválně, zkus to, oblízni ji," škodolibě jsem se zazubila, "ale jenom trošku, je to hnusný," raději jsem ho upozornila a nechala to na něm, jestli to zkusí, nebo ne. "A jestli někde končí, to netuším. Asi jo, někde všechno musí končit, jen nikdo neví kde," pokrčila jsem ještě rameny. Věděla jsem, že mu můžu navykládat úplně cokoli a on tomu bude věřit, ale nechtěla jsem. Chtěla jsem, aby věděl informace opravdu tak, jak jsou. Vyroste z něj chytrý, silný vlk, projelo mi ještě hlavou. Užívala jsem si taky svěží větřík. "A to v tom moři jsou ryby, ale ne takové, jaké známe. Jsou tam obrovské, větší, než jsou stromy. Říká se jim velryby," natáhla jsem tlapky co nejvíce od sebe, aby si to mohl představit, ale jejich přesnou velikost napodobit nešlo.

Počítala jsem s tím, že Alf vyřídí cizinku na hranicích. Proto jsem se podívala na Lea. Byl celý natěšený z toho, že vyrazíme na výlet, čemuž jsem se vůbec nedivila. Pohodila jsem ocasem a nasála pachy - byla tu ještě Elis, ale ta byla asi s Chiarou, takže jsem je nechala a pobídla mrňouse. "Jasan, jdeme," zazubila jsem se na něj a koukla na Alfa. "Kdyby cokoli, zavyj," olízla jsem mu tvář a otočila se na Lea. To, jak moc se těšil a jak říkal, co a jak, mě donutilo se pousmát.
Vyrazil směrem, kterým jsem chtěla jít taky, takže jsme se celkem sladili. "Tak co, těšíš se? Už si se s někým potkal, co si vůbec zažil? Dlouho jsme se neviděli, chlapáku můj," olízla jsem mu hlavu a snažila se zjistit, co vůbec všechno ví a neví o světě, abych mu nevykládala věci, co už jsou mu známé.

>>> Slunečná pláž

Březen 1/10 - Etney

Chtělo to chvilku klidu, chvilku pro sebe. Vlčata rostla a já s nimi nestíhala trávit tolik času, což mě mrzelo, ale věděla jsem, jak jsem na tom byla já, když jsem byla vlče. Proto jsem to chápala, chtěli objevovat svět a chodit za tlapku s rodiči byl prostě vopruz.
Vyrazila jsem se tedy napít, kam jinam než k jezeru, abych mohla trošku doplnit síly. Doufala jsem, že budu chvilku sama, chtěla jsem pak strávit nějaký čas s rodinou, takže odpočinek byl na místě. Došla jsem k vodě, pomalu se napila a užívala si toho ticha. Měla jsem ráda ruch smečky, ale být sám se sebou občas není na škodu.
Po chvilce jsem si sedla na pláž a sledovala zapadající slunce, které se odráželo na hladině vody. Chybí mi Alf, mohl se tu kochat se mnou, napadlo mě. Ale co nevidět se za ním zase vrátím.

jablko

Leonardo byl samozřejmě netrpělivý z celé té situace, že jsme byli jen tady. A jak to tak vypadalo, všichni moji potomci zdědili po mně chuť objevovat, takže jsem se snažila to tolerovat. Protože tu chvíli někdo byl a chvíli zase ne. Kdybych je měla všechny hlídat, nestíhala bych nic.
Alfredo však pobídl Lea, že s ním klidně na nějaký výlet zajde. Chtěla jsem jít určitě taky, oblízla jsem mu čenich a podívala se na Chiaru, která přiběhla k nám. Jenže se tu dělo takových věcí, že jsem pomalu ani nestíhala stíhat. Přišla Elis, zaplať pánbůh, živá a zdravá. S cizím vlkem, kterého Chiara pěkně vyprovodila. Pyšně jsem se podívala na Alfovu sestru a máchla ocasem. Ale ucítila jsem ještě další cizí pach. "Nějaká vlčice," nasála jsem pach do nozder a koukla na Alfa. "Dojdeš tam, nebo to mám vyřídit? Chtěla bych vzít vlčata taky na výlet," mrkla jsem po drobcích. "Co vy na to?" Teď už jen zbývalo vyřešit, jak to uděláme. Nechtěla jsem tu čekat, jestli Alf půjde řešit vlčici, než to vyřídí, někdy to je na dlouho. A vlčata by byla netrpělivá. Ale chtěla jsem jít i s ním. Anebo jsem to mohla jít vyřídit a pak si je najít. "Klidně za ní dojdu a vy běžte se projít, já si vás pak najdu. Anebo to vyřídíš a doženeš nás?" Otřela jsem se mu o bok a čekala, co bude nejlepší.

Zima se do toho opřela v celé své kráse a začalo přituhovat. Pocítila jsem, jak teplota výrazně klesla a začala mít trošku obavy o vlčata, ale nebyla nejmenší. Spíše mě děsilo to, že tu nejsou všechna se mnou. Kde je vůbec Alfí? Nasála jsem do čenichu pachy a pročistila si hlavu.
Cielo vyrazil za bráchou, který přišel ještě s dalším vlčetem. Netušila jsem, kdo nebo čí je, ale měla jsem radost, že jsou komunikativní a dělají si přátele na všech frontách. Vyrazila jsem tedy za Alfem.
Sníh obklopil území a já doufala, že nás to tolik nezasáhne. Dorazila jsem pomalu až k béžovému kožíšku a už z dálky jsem se culila jak blázen. Nemohla jsem přestat, tak moc jsem ho milovala, že to ani nešlo popsat. Máchla jsem ocasem a zacítila i pach Chiary a nějakého cizince, se kterým asi řešila to, proč tu je. "Alfí," špitla jsem a u toho sledovala vlčata, jak dovádějí ve sněhu. "Chyběl si mi, mi amo," špitla jsem mu do ucha a věnovala mu štědré olíznutí. "Kde je Eliss?" Starostlivá máma prostě. Leovi jsem samozřejmě stihla ještě oblíznout čelíčko taky.

Hellou,

prosíím 30 lístků za 300 oblázků z inventu Vivky ^^

Děkuji

Loterie 1/5

Hned mi došlo, s kým mám tu čest. Asi poslední sestra Alfreda, Lia, která tu přede mnou stála, byla přesně tak ostrá, jak ji Alf popsal. Líbilo se mi to, alespoň jsem měla pocit, že tady vlčata budou v bezpečí, když se vlčice nebojí pořádně prosadit svůj názor a svoje slovo. Nicméně jsem ji poslouchala.
Když jsem přemýšlela, kde je zbytek vlčat, dodala, že je s nimi Lacrima. To bylo jediné, co jsem z toho pochytila, ten jazyk se mi ještě úplně nedostal pod kůži, ačkoli jsem ho totálně zbožňovala. "Děkuji za info a ještě jednou za dozor," dodala jsem a vyvarovala se slovu pohlídání, aby si nemyslela, že ji označuji za chůvu. Cielo se hned ke mně tulil a tak jsem mu věnovala ještě jedno láskyplné oblíznutí. Přemýšlela jsem, jestli vyrazit za ostatními vlčaty, nebo tomu nechat čas. Vzpomněla jsem si i na svoje dětství, jak jsem jednoduše nechtěla být zavřená v lese. "Tak zatím," máchla jsem ještě ocasem směrem k vlčici, která vypadala nabroušeně. Nebo spíše byla. Kdo ví, co jí tak rozhodilo, ale věděla jsem, že se s ní dám jistě ještě mnohokrát do řeči. Ta její nezkrotnost se mi líbila, ostatně jako i u ostatních sourozenců Alfreda. Je to zvláštní, oni jsou nabroušené jako břitvy a on je tak roztomiloučký medvídek, mírně jsem se nad tím pousmála, ale to už jsem směřovala pohledem na maličkého.
"Teda, ty rosteš," prohlédla jsem si ho a čenichem ho zkontrolovala, že je v pořádku. "Tak co by si chtěl dělat, bobíčku? Chceš se jít projít, najít sourozence, nebo se jen rozhlédnout po okolí?" Chtěla jsem volbu nechat na něm. Jistě ho spousta věcí zajímala a každý jsme byli jiní, takže jsem chtěla vědět, co zajímá konkrétně jeho.

Loterie 1/5

Byla jsem ještě trošku rozespalá a mimo z porodu, ale nohami na zem mě hned upevnila vlčice, která se se mnou vůbec nepárala. Mírně jsem se ušklíbla, konečně pořádné jednání. "Ty budeš Lia," řekla jsem si spíše pro sebe a zazubila se. "No jo, neříkám nic, dalo mi to zabrat a vyčerpalo mě to. Ale jsem tady," pokrčila jsem ještě ramena a mírně se ušklíbla. Ta její ostrost byla fajn, ale před dětmi jsem to ještě nepotřebovala, nechtěla jsem, aby je něco takového učila.
Ciela jsem ještě jednou starostlivě oblízla po hlavě a rozhlédla se. "Aha, hm," zamračila jsem se. Alfredo? První myšlenka, která mě napadla. Bylo mi jasné, že je nezvládne pohlídat všechny, ale mohl na ně dát pozor. Kdo ví, kam se vydal.
Na její další slova jsem se musela opět mírně zasmát. "No jo furt, jsou jako malý formule. Dojdu pro ně," pokývla jsem k ní. "A díky," řekla jsem ještě. Přeci jen, ačkoli možná ne úplně formou, kterou bych schvalovala, se tu o Ciela starala a hlídala ho. Nechala jsem jen na něm, jestli se přidá, anebo jestli tu s tetou počká, než zajdu pro zbytek uzlíčků.

<<< Stará vrba
Loterie 2/5

Šlo to těžko, nohy nespolupracovaly. Jak dlouho jsem tam spala? To bylo první, co mě napadlo, protože to vypadalo, že poměrně dlouho. Asi jsem to potřebovala, dohnat ten deficit, na který jsem celou tu dobu pěkně kašlala. Ale hlavně, že už jsem byla v pohodě. Cítila jsem se jako nový vlk, měla jsem energii a chuť do všeho.
A hlavně jsem chtěla najít moje malé uzlíčky, abych si potvrdila, že se mi to nezdálo. Že to nebyl jen ten nejlepší sen, ale že se to opravdu stalo.
Netrvalo dlouho a já se proplétala mezi vrbami. Ucítila jsem pach vlčice a Ciela. Super, jedno mrňátko je tady, projelo mi hlavou. Alfa jsem necítila, takže jsem si řekla, že musí být někde se zbytkem. Vyrazila jsem tedy nejdříve za vlčicí a za Cielem, kteří byli nedaleko.
Pomalu jsem přešla do kroku a už z dálky jsem vrtěla ocasem. "Bobík," řekla jsem si nahlas, když jsem viděla ten jeho rozkošný kožíšek. Vedle něj stála vlčice, pravděpodobně Alfího sestra. S touhle jsem se ještě neseznámila, projelo mi myslí, když jsem se blížila. "Zdravíčko," řekla jsem a přikývla na vlčici, načež jsem se hned otočila na malého a olízla mu hlavu. "Ahoj zlatíčko," řekla jsem mu a koutkem oka se rozhlédla, jestli tu náhodou není zbytek. "Vivianne, ahoj," mrkla jsem ještě na vlčici a udělala krok zpátky. "Kde... je zbytek, nevíš?"

Loterie 1/5
Pomalu jsem otevřela oči. Cítila jsem, jak celé moje tělo je úplně rozlámané. Jako první jsem se instinktivně rozhlédla kolem sebe, ale byla jsem tu sama. Teda, ten porod mě pěkně vyčerpal, napadlo mě. Doufala jsem, že všechna vlčata jsou s Alfem, který je vzal ven. Ale bylo mi jasné, že je určitě všechny pohromadě nemá, proto jsem hned vyskočila na tlapky - tedy, vyškrábala jsem se za zvuků praskání kloubů a protáhla se.
Čenichem jsem namířila směrem ven z úkrytu a ještě jednou silně zívla. Chtělo to už se proběhnout, najít vlčata a zjistit, co je kde nového. A hlavně, zjistit, jestli Alf už všechno řekl sestrám a jak to dopadlo. Nečekala jsem proto ani chvilku a vyrazila hned do lesíka.

>>> Vrba

Všechno se to odehrávalo neskutečně rychle. Už jsem začínala chápat ty slovní obraty ostatních dospělých, kteří vždycky říkali, že vlčata rostou strašně rychle. Tady byl jeden důkaz vedle druhého, protože prakticky nenadáním už ti maličcí byli schopni se sami rozhlížet, vnímat, sem tam vydat nějaký zvuk a možná i trochu víc.
Culila jsem se na ně, jak jen to šlo. Mezitím, co Alf šel udělat to, co bylo potřeba, olízla jsem dcerku a lehce čenichem přišťouchla synáčka s tmavší hlavou ke mně.
Když se Alfí vrátil, olízla jsem mu láskyplně čenich. "Hmm," řekla jsem s úsměvem, když jsem si vzpomněla na jméno babičky. "Ještě se mi vybavuje jméno babičky, Elisa. Tak možná něco s tím?" Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na dcerušku. "Hmm, co ty na to, bobíku?" Usmála jsem se a lehce ji pošťouchla čenichem. "PROSÍM?" Vyštěkla jsem, načež jsem hned stáhla hlasitost a zavrtěla nevěřícně hlavou. "Machiavelli je totálně boží a dokonalý. Stejně tak, jako jsi ty," řekla jsem a podívala se na syna, který se Alfredovi podobal nejvíce. "Machi, ahoj," usmála jsem se znovu a přitiskla si ho blíže k sobě, než se stihl odebrat za Alfredem.
Nadhazování dalších jmen šlo už prakticky samo. "Nardo se mi líbí, ale vypadá silně. Chce to něco před to ještě, třeba... Minardo, hm, to ne," přemýšlela jsem a prohlížela si u toho synka. "Lendnardo? Leonardo? Co myslíš?" Koukla jsem na Alfa a mrskla mírně ocasem. To by mohlo být dobré spojení jména Erlend a Nardo. Doufala jsem, že se to setká s úspěchem. Ta jména byla dokonalá. Akorát pro dcerušku jsem nechtěla stejné jméno, jako má babička. "Co dát dceři trošku italštiny do jména Elisa? Vymysli něco," olízla jsem mu tvář a doufala, že ho něco napadne.
V tom jsem si všimla, jak se maličcí snaží pomalu dostat pryč. "Ale ale," zazubila jsem se a opatrně si je přitáhla zpátky. "Nebojte, bobánci moji," položila jsem hlavu k nim, "brzy půjdeme ven. Ale je tam zima, brrr, zima," šišlala jsem na ně s širokým úsměvem. "Ty si láska viď?" Řekla jsem ještě k Cielovi a olízla mu opatrně hlavu, načež jsem si ho ještě o trošku více přimáčkla k sobě. Z venku sem místy dopadalo sluneční světlo a tak jsem koukla na Alfa. Nechala jsem to na něm, jestli už je čas je vzít ven, nebo bude lepší tu ještě chvilku pobýt.

Hlásím se 2x :K