Gallirea - Příspěvky uživatele

Výlet s mrnětem se trošku protáhl, protože jsem v dálce uviděla známý, leč raději zapomenutý kožich, který se sám ozval. Tasa, která mě dříve položila k zemi a já tak tak unikla jejím tesákům, si tu teď po mě pořvávala, jako kdybychom byly kamarádky.
Došla jsem až k ní a zamračila se. Zeptala jsem se jí, co chce, ona odvětila, že jen pozdravila. "Chm," odfrkla jsem si a znovu jsem ji sjela pohledem. Nechápala jsem, jak může být ještě naživu. "Ty a slušnost, jdeš do sebe," pronesla jsem ironicky a pohledem sjela k rodině, která byla opodál. "Vypadáš furt jak před funusem," řekla jsem ještě a zavrtěla nad ní hlavou. Ani mi jí nebylo líto, mohla si za to sama. Nehodlala jsem se tu s ní nějak dlouho vybavovat, spíš mě zajímalo, co opravdu chce, jestli za tím něco je. Pokud ji šlo o moji rodinu a vlčata, neměla jsem vůbec strach dát jasně najevo, že si má držet odstup. Velký odstup.

Duben 4/10 - Etney

Když si přisedl blíž, nevěděla jsem, jak se mám cítit. Trošku jsem byla nesvá, bylo mi to nepříjemné, ale po chvilce jsem si srovnala v hlavě, že je to můj otec. A neměla bych ho takhle zazdívat. Sice moje dětství nebylo něco, za co bych ho mohla pyšně poplácat po rameni, ale i tak. Zeptala jsem se ho na smečku, jestli existuje a po jeho odpovědi jsem zaslechla kousek jeho myšlenky, neúmyslně. "Já nevím, jestli jste se třeba nerozhodli pro jiný les, nebo jinou smečku nebo tak," dodala jsem nevinně. Nic jsem tou otázkou nesledovala, spíše to bylo pro udržení konverzace.
Ohledně novinek začal pomalu, ale lezlo to z něj. Smečka prý nepřekypovala vlky, ale to bylo někdy na druhou stranu výhodou. Pak začal jmenovat a došel i na Lucy. Otočila jsem svůj pohled na něj a poslouchala. Odešla? Nechápala jsem, proč by to dělala. Nic jí přeci nechybělo, žila takový život, jaký si přála, no ne? Jinak bych se tak nechovala. "Takže nejen, že vyhodila mě, ale i sebe, vtipný," neodpustila jsem si poznámku. Že by toho na ní bylo moc a zjistila, že to nezvládá? Kdo ví, co za tím bylo. Ani mě to nijak netížilo. Možná příležitost tam za nimi někdy zavítat? Ale kuš, okřikla jsem se ještě, protože jsem z toho hned nechtěla být ukvapená. Matka mě vyhodila, otec taky nebyl ukázkový, ale furt to byla rodina. Zanevření na Krůliho mě ale stále tížilo nejvíc a bylo to něco, co jsem jim prostě dodneška neodpustila.
Z ničeho nic ale otec pokračoval. Vlčici? Znovu jsem se otočila na něj, jestli nežertuje. Ale myslel to vážně. Pokračoval a já nestíhala žasnout. No to si děláš... takže oni vydědí Krůliho, pak si přitáhnou cizí vlče, to vezmou do rodiny, máma zmizí a táta si najde nějakou cuchtli a pokračuje v množení? To už by snad nemělo být ani legální, říkala jsem si v hlavě. Povedená rodinka, dojelo mi ještě myslí a já si ho prohlédla. Evidentně čekal na mou reakci, ale co jsem mu měla říct? Byl dospělý. A evidentně to, co měl mezi mámou a ním nebylo tak silné, aby si to udržel před cizím kožichem. "No.. to je pěkný. Takže mám další sourozence? A to... ti mámy není líto třeba? Jako já vím, že se změnila, chovala se fakt pitomě poslední dobou, ale myslela jsem, že to, co bylo mezi vámi, bylo reálné," otočila jsem pohled zpět na vodu a nechala ho, ať to dovysvětlí. Bylo mi jasné, že dospěláctví někdy přináší značné změny a na věci se dá pohlížet i jinak, ale tohle mě šokovalo. Nechtěla jsem však to dávat moc znát, proto jsem jen pohodila ocas. "Hlavně, jestli jsi šťastný," dodala jsem ještě. Nechtěla jsem ho nějak podporovat, tohle mi udělat Alf, tak ho sejmu na první dobrou. Ale on moc dobře věděl, že já bych ho nikdy neopustila.
"To teda jo," odpověděla jsem mu ještě. I u mě byla spousta změn, ale na ty se zatím neptal, tak jsem nic neříkala. Jakmile jsem pronesla lehký vtip, vzal to vážně a drcl do mě čumákem. Neznechucoval se mi, jen mi byl dost... cizí. To mě trochu mrzelo, ale prostě jsem se s tím smířila. Pohled jsem opět zabodla do jeho očí a mírně se usmála. V hlavě jsem měla milión otázek. Potkal se i s Krůlim? Nemrzí ho to, co se stalo a co mu udělal? Byl v Asgaaru? Nechybí mu jeho rodina? Namísto toho jsem však jen vydechla zhluboka a řekla: "je to těžký..." Nebylo moc co komentovat, nechtěla jsem na něj vyvalit hned tolik věcí a tolik se zajímat, protože doteď se mi bez těch informací žilo celkem dobře. Možná lepší, když budu držet tlamu.

Duben 3/10 - Etney

Cítila jsem, jak se mu toho v hlavě odehrává neskutečně moc. Na tom jsme byli stejně, já jsem nevěděla, jak se mám zachovat, jestli to mám brát jako uzavřenou minulost a dát mu šanci, nebo si furt něco vyčítat... na to už jsem asi byla dost stará. Neměla jsem to zapotřebí, žila jsem si nový, skvělý život a díky tomu všemu, co se stalo, jsem právě teď byla šťastná. Takže alespoň něco.
Když jsem na něj promluvila, hned odpověděl. Cítila jsem, jak je opatrný, jak by na mě taky chtěl vychrlit takových věcí, ale vlastně jsme ani jeden nevěděli, co máme a nemáme dělat. Byli jsme oba dospělí, ale teď jsem si připadala, jako že jsme zase děti. Styděli jsme se, nevěděli jsme pořádně, co můžeme a nemůžeme... bylo to až vtipné.
Jeho pokus o vtip byl něco, co jsem přesně čekala, takže jsem se lehce ušklíbla. Byl to pořád on. I když už jsem za tím vším otočila list, bylo fajn se zase potkat. Pokud teda nezačne zase moralizovat, jak to měl ve zvyku. To bych se otočila na patě a šla. "Už to bude nějaká chvíle," řekla jsem. Vytahovat starý věci se mi nechtělo, ale jak dlouho to vlastně bylo, co mě máma vykopla? "Co je nového ve smečce? Existuje ještě furt?" Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, i když jsem po odpovědi tolik neprahla jako spíše po nějakém náznaku, že mámu mrzí to, co udělala. A chtěla by to napravit. Ale to jsem nečekala už vůbec, že by se někdy stalo. Protože kdyby chtěla, dávno by přišla a napravila to.
Když řekl, že je rád, že na mě narazil, přikývla jsem. "Jo? Jakto? Chyběla jsem ti?" Zeptala jsem se celkem laškovně a zasmála se, protože mi to přišlo vtipné. Taky jsem byla ráda, tedy, zatím, ale asi to mělo tak být. Měli jsme se potkat. Byla jsem zvědavá na to, co všechno se ve smečce u nich změnilo a taky na to, co řekne na můj život. Jestli ho to vůbec bude zajímat. A má to cenu? Co když se do něj bude chtít vmísit a začít mi to přeorganizovávat? Ta představa byla šílená. Ale už jsme byli dospělí, doufala jsem, že i on pochopil, že jsme každý prostě jiní a žijeme si po svém. A bude to respektovat.

Duben 2/10 - Etney

Poklidně jsem tam seděla a sledovala hladinu vody. Když jsem v dálce zahlédla otce, začaly se ve mně motat pocity. Snad všechny, co jsem mohla najít. Chtěla jsem na ně zapomenout, chtěla jsem přejít to, že jsou mojí rodinou. To, jak se chovali, on i matka, protože jsem jim to nikdy nedokázala odpustit. Ale každý jsme nějací a kdo ví, co je k tomu všemu vedlo.
Viděla jsem, jak se najednou zdvihá a jde za mnou. Jako kdyby váhal a nevěděl, připadal mi jako někdo, koho jsem nepoznala. Čekala jsem, že vykřikne moje jméno, poběží ke mně a začne mi kázat, co a jak mám se svým životem dělat, ostatně jako to bylo doteď. Ale on byl úplně jiný. Změnil se? Tomu bych moc nevěřila... ale i já se změnila, bojovaly myšlenky uvnitř mě a já jen čekala, až se přiblíží.
To, co se ve mně mísilo nejvíc bylo zklamání na matku. Táta o tom vlastně ani nevěděl, co se stalo, že mě vyhodila a její slova byla bezcitná a zbytečná, ale udělala tak moc. "Ahoj," řekla jsem mu a otočila svůj pohled směrem k němu. Ani jsem nevěděla, kde začít, co mu říct, nic. Jako kdybych toho chtěla říct tolik, ale zároveň ani slovo. Zajímalo mě, jestli jsou furt v té Cedrové smečce, jestli máma tam pořád úřaduje, jako doteď, co je nového. Ale zároveň mi to bylo jedno, protože jsem se přes to všechno v hloubi přenesla. Už jsem nechtěla být jejich součástí, ale prostě jsem byla. Pralo se to ve mně jako o závod. "Tebe bych tu nečekala," řekla jsem ještě a střihla ušima. Nechtěla jsem tu rozjíždět nějaké rodinné drama, na to už jsem byla stará. Kdo ví, třeba překvapí a rozumně se pobavíme. Odejít můžu vždycky.

Duben 1/10 - Etney

Odpočívala jsem u vody. Bylo to fajn na chvilku vypnout, nic neřešit a jen bezmyšlenkovitě si vychutnávat okamžik o samotě. Sem tam mi do hlavy zabrouzdaly myšlenky o domově, ale už jsem je poměrně úspěšně vytěsnila, co to šlo.
V tom jsem uslyšela, že nedaleko mě někdo je. Postava, která byla v dálce, byla rozeznatelná i z kilometrů. Byl to táta. Etney? Co ten tady dělá? Ani jsem nevěděla, jestli se mi chce s ním bavit, nebo nechce. On v tom byl prakticky nevinně, ale část s Krůlim měl na svědomí hlavně on. Suše jsem polkla a podívala se jeho směrem. Netušila jsem, jestli mám za ním jít, nebo ne. Chtěla jsem vědět novinky, ale zároveň mě to vůbec nezajímalo, protože jsem se už posunula dál. Uzavřela jsem to, měla to být minulost. Ale to, že na někoho narazím, s tím jsem prostě musela počítat. Jen jsem na to nebyla úplně připravená.
Máchla jsem jen mírně tlapkou na pozdrav, aby věděl, že o něm vím, ale pokračovala jsem v sezení. Pohled jsem stočila zpátky na vodu a čekala, jestli přijde, nebo jestli mě jen pozdraví zpátky a bude všechno tak, jako to bylo doteď.

Musela jsem se na odpověď Lea zasmát. Ta dětská nevinnost mě neskutečně bavila. Máchla jsem ocasem a olízla mu čelo.
Vysvětlila jsem mu nějaké věci, zabrouzdali jsme ke kamínkům a já jen souhlasně přikývla. Kdyby to šlo, vzala bych ho tam, ale chtěla jsem počkat na výlet na Alfreda. Pobídla jsem ho, aby zkusil slanou vodu ochutnat, o čemž neváhal ani minutu a hned do toho šel. Lehce jsem se usmívala a čekala na jeho reakci. Ta první mě donutila naklonit hlavu na stranu. "Opravdu?" Co jsem si pamatovala já, byl to pěknej sajrajt. Načež tomu dal druhý pokus a ten už se tak s úspěchem nesetkal. Zasmála jsem se a když přicupital k mému boku, tlapkou jsem si ho přitáhla. "Je to pěkně hnusný, co," smála jsem se ještě a zavrtěla hlavou. Chtěla jsem mu říct ještě nějaké věci, ale v tom jsem uslyšela moje jméno. Rozlehlo se od vlčice, kterou jsem z dálky nemohla poznat. Když jsem se však zasoustředila, hned jsem si vzpomněla. Co tahle tady chce? Oheň se mi instinktivně zvětšil, ale já se snažila být v klidu. "To je... jedna stará známá. Potkala jsem ji jednou, takže je spíš neznámá, než známá," zazubila jsem se. Její jméno jsem si pamatovala až moc dobře, ale to jsem mu raději neříkala.
V tom se k nám dopravil i Alf. "Ahojky, jak to šlo, všechno v pohodě?" Zeptala jsem se ho zběžně, ale zajímalo mě to. Furt mi ale vrtala v hlavě ta šedivá, co po mně ještě chce? Druhý kolo, abych jí teď mohla dokázat, že už nade mnou moc mít nebude? "Jasně, vyrazíme. Jen pozdravím támhletu," máchla jsem tlapkou směrem k ní a pobídla Lea, aby tu zůstal chvilku s taťkou. "Hned jsem zpátky."
Doklusala jsem kus od ní a zastavila se. Srdce mi bušilo o trošku víc, než normálně a měla jsem sto chutí začít vrčet a štěkat, ale držela jsem se. "Se divím, že ještě žiješ. Co chceš?" Řekla jsem poměrně přísně a sjela ji pohledem. Vypadala furt stejně, možná bylo vidět o žebro navíc.

<<< Vrba

Vyrazili jsme a Leo byl jako torpédo. Musela jsem se furt usmívat, strašně mi připomínal mě, když jsem byla malá. Nemohla jsem se dočkat, co kde objevím a co uvidím a zjistím, taky jsem byla netrpělivá. Když jsme vyrazili z lesa ven, dostali jsme se až na pláž. Leo mi mezitím řekl, že se těší a na otázku, koho kde potkal, doplnil přesně to, co jsem chtěla slyšet. Nikde moc nebyl, takže to všechno může vidět a zažít se mnou. U ostatních jsem si byla jistá, že už spoustu věcí viděli. "Tak to je fajn," řekla jsem mu a čenichem do něj lehce drcla. "Teta Chiara je skvělá, viď?" Usmála jsem se ještě a pokračovala dál.
Jakmile mi opětoval pusu, roztáhl se mi široký úsměv po tváři. Před námi se rozprostřelo moře a já jen spokojeně vydechla. Byl to překrásný výhled a hlavně pláž byla pokrytá kamínky všech barev a velikostí, což bylo určitě něco pro Lea. Ale co, pro mě celkem taky, měla jsem chuť si v nich pohrát. "Kamínků je na světě neuvěřitelně moc," řekla jsem mu. Nebyla jsem nejlepší ve vysvětlování, ale musela jsem se alespoň pokusit. "Vidíš tu všechnu vodu? Sice je hluboká, ale všude na dně jsou kamínky. A jak fouká vítr, na vodě jsou vlny a ty jdou směrem k nám a některé vezmou s sebou, proto jich tu je tolik," dodala jsem a tlapkou jsem je rozhrábla, abych některé vzala do tlapky a prohlédla si je zblízka.
Když se zeptal na vodu, tak už to bylo složitější, protože to byla asi část světa, kterou ještě nikdo tolik moc neprozkoumal. "To je moře," řekla jsem mu, "odlišné od jezera je v tom, že ta voda je z nějakého důvodu slaná. Schválně, zkus to, oblízni ji," škodolibě jsem se zazubila, "ale jenom trošku, je to hnusný," raději jsem ho upozornila a nechala to na něm, jestli to zkusí, nebo ne. "A jestli někde končí, to netuším. Asi jo, někde všechno musí končit, jen nikdo neví kde," pokrčila jsem ještě rameny. Věděla jsem, že mu můžu navykládat úplně cokoli a on tomu bude věřit, ale nechtěla jsem. Chtěla jsem, aby věděl informace opravdu tak, jak jsou. Vyroste z něj chytrý, silný vlk, projelo mi ještě hlavou. Užívala jsem si taky svěží větřík. "A to v tom moři jsou ryby, ale ne takové, jaké známe. Jsou tam obrovské, větší, než jsou stromy. Říká se jim velryby," natáhla jsem tlapky co nejvíce od sebe, aby si to mohl představit, ale jejich přesnou velikost napodobit nešlo.

Počítala jsem s tím, že Alf vyřídí cizinku na hranicích. Proto jsem se podívala na Lea. Byl celý natěšený z toho, že vyrazíme na výlet, čemuž jsem se vůbec nedivila. Pohodila jsem ocasem a nasála pachy - byla tu ještě Elis, ale ta byla asi s Chiarou, takže jsem je nechala a pobídla mrňouse. "Jasan, jdeme," zazubila jsem se na něj a koukla na Alfa. "Kdyby cokoli, zavyj," olízla jsem mu tvář a otočila se na Lea. To, jak moc se těšil a jak říkal, co a jak, mě donutilo se pousmát.
Vyrazil směrem, kterým jsem chtěla jít taky, takže jsme se celkem sladili. "Tak co, těšíš se? Už si se s někým potkal, co si vůbec zažil? Dlouho jsme se neviděli, chlapáku můj," olízla jsem mu hlavu a snažila se zjistit, co vůbec všechno ví a neví o světě, abych mu nevykládala věci, co už jsou mu známé.

>>> Slunečná pláž

Březen 1/10 - Etney

Chtělo to chvilku klidu, chvilku pro sebe. Vlčata rostla a já s nimi nestíhala trávit tolik času, což mě mrzelo, ale věděla jsem, jak jsem na tom byla já, když jsem byla vlče. Proto jsem to chápala, chtěli objevovat svět a chodit za tlapku s rodiči byl prostě vopruz.
Vyrazila jsem se tedy napít, kam jinam než k jezeru, abych mohla trošku doplnit síly. Doufala jsem, že budu chvilku sama, chtěla jsem pak strávit nějaký čas s rodinou, takže odpočinek byl na místě. Došla jsem k vodě, pomalu se napila a užívala si toho ticha. Měla jsem ráda ruch smečky, ale být sám se sebou občas není na škodu.
Po chvilce jsem si sedla na pláž a sledovala zapadající slunce, které se odráželo na hladině vody. Chybí mi Alf, mohl se tu kochat se mnou, napadlo mě. Ale co nevidět se za ním zase vrátím.

jablko

Leonardo byl samozřejmě netrpělivý z celé té situace, že jsme byli jen tady. A jak to tak vypadalo, všichni moji potomci zdědili po mně chuť objevovat, takže jsem se snažila to tolerovat. Protože tu chvíli někdo byl a chvíli zase ne. Kdybych je měla všechny hlídat, nestíhala bych nic.
Alfredo však pobídl Lea, že s ním klidně na nějaký výlet zajde. Chtěla jsem jít určitě taky, oblízla jsem mu čenich a podívala se na Chiaru, která přiběhla k nám. Jenže se tu dělo takových věcí, že jsem pomalu ani nestíhala stíhat. Přišla Elis, zaplať pánbůh, živá a zdravá. S cizím vlkem, kterého Chiara pěkně vyprovodila. Pyšně jsem se podívala na Alfovu sestru a máchla ocasem. Ale ucítila jsem ještě další cizí pach. "Nějaká vlčice," nasála jsem pach do nozder a koukla na Alfa. "Dojdeš tam, nebo to mám vyřídit? Chtěla bych vzít vlčata taky na výlet," mrkla jsem po drobcích. "Co vy na to?" Teď už jen zbývalo vyřešit, jak to uděláme. Nechtěla jsem tu čekat, jestli Alf půjde řešit vlčici, než to vyřídí, někdy to je na dlouho. A vlčata by byla netrpělivá. Ale chtěla jsem jít i s ním. Anebo jsem to mohla jít vyřídit a pak si je najít. "Klidně za ní dojdu a vy běžte se projít, já si vás pak najdu. Anebo to vyřídíš a doženeš nás?" Otřela jsem se mu o bok a čekala, co bude nejlepší.

Zima se do toho opřela v celé své kráse a začalo přituhovat. Pocítila jsem, jak teplota výrazně klesla a začala mít trošku obavy o vlčata, ale nebyla nejmenší. Spíše mě děsilo to, že tu nejsou všechna se mnou. Kde je vůbec Alfí? Nasála jsem do čenichu pachy a pročistila si hlavu.
Cielo vyrazil za bráchou, který přišel ještě s dalším vlčetem. Netušila jsem, kdo nebo čí je, ale měla jsem radost, že jsou komunikativní a dělají si přátele na všech frontách. Vyrazila jsem tedy za Alfem.
Sníh obklopil území a já doufala, že nás to tolik nezasáhne. Dorazila jsem pomalu až k béžovému kožíšku a už z dálky jsem se culila jak blázen. Nemohla jsem přestat, tak moc jsem ho milovala, že to ani nešlo popsat. Máchla jsem ocasem a zacítila i pach Chiary a nějakého cizince, se kterým asi řešila to, proč tu je. "Alfí," špitla jsem a u toho sledovala vlčata, jak dovádějí ve sněhu. "Chyběl si mi, mi amo," špitla jsem mu do ucha a věnovala mu štědré olíznutí. "Kde je Eliss?" Starostlivá máma prostě. Leovi jsem samozřejmě stihla ještě oblíznout čelíčko taky.

Hellou,

prosíím 30 lístků za 300 oblázků z inventu Vivky ^^

Děkuji

Loterie 1/5

Hned mi došlo, s kým mám tu čest. Asi poslední sestra Alfreda, Lia, která tu přede mnou stála, byla přesně tak ostrá, jak ji Alf popsal. Líbilo se mi to, alespoň jsem měla pocit, že tady vlčata budou v bezpečí, když se vlčice nebojí pořádně prosadit svůj názor a svoje slovo. Nicméně jsem ji poslouchala.
Když jsem přemýšlela, kde je zbytek vlčat, dodala, že je s nimi Lacrima. To bylo jediné, co jsem z toho pochytila, ten jazyk se mi ještě úplně nedostal pod kůži, ačkoli jsem ho totálně zbožňovala. "Děkuji za info a ještě jednou za dozor," dodala jsem a vyvarovala se slovu pohlídání, aby si nemyslela, že ji označuji za chůvu. Cielo se hned ke mně tulil a tak jsem mu věnovala ještě jedno láskyplné oblíznutí. Přemýšlela jsem, jestli vyrazit za ostatními vlčaty, nebo tomu nechat čas. Vzpomněla jsem si i na svoje dětství, jak jsem jednoduše nechtěla být zavřená v lese. "Tak zatím," máchla jsem ještě ocasem směrem k vlčici, která vypadala nabroušeně. Nebo spíše byla. Kdo ví, co jí tak rozhodilo, ale věděla jsem, že se s ní dám jistě ještě mnohokrát do řeči. Ta její nezkrotnost se mi líbila, ostatně jako i u ostatních sourozenců Alfreda. Je to zvláštní, oni jsou nabroušené jako břitvy a on je tak roztomiloučký medvídek, mírně jsem se nad tím pousmála, ale to už jsem směřovala pohledem na maličkého.
"Teda, ty rosteš," prohlédla jsem si ho a čenichem ho zkontrolovala, že je v pořádku. "Tak co by si chtěl dělat, bobíčku? Chceš se jít projít, najít sourozence, nebo se jen rozhlédnout po okolí?" Chtěla jsem volbu nechat na něm. Jistě ho spousta věcí zajímala a každý jsme byli jiní, takže jsem chtěla vědět, co zajímá konkrétně jeho.