Příspěvky uživatele

Při tom, jak jsem zápasila s otcovým čímsi na jeho velké noze jsem si ani nevšimla, že maminka s ostatními sourozenci někam odešla.
Po relativně dlouhé chvíli mi došlo, že to nemá cenu a prostě to tam asi má být. Táta s tím nijak nebojval, tak jsem to nechala být i já. Všimla jsem si celé černé vlčice, co tu byla celou dobu s námi, jen jsem ji nevěnovala doteď pozornost. Stejně tak jako prakticky můj bráška nevěnoval pozornost mně a vyrazil za mamkou. Zakňučela jsem, protože jsem chtěla něčí pozornost, ale žádné se mi nedostávalo.
Rozhlédla jsem se, co bych mohla dělat a čím se zabavit, když tu nás tatínek zavolal a pobídl k jídlu. Ale místo mamky a chutného mléka tam leželo cosi, co nevypadalo zrovna chutně. Zamručela jsem a několika dlouhými neomalenými skoky se přiblížila k oné smradlavé věci. Ohrnula jsem čenich, ale nechtěla jsem to odsuzovat do chvíle, než zjistím, jestli to chutná tak hnusně, jak to vypadá. Tatík ještě dodal, že to je maso a že to máme žvýkat. “Ma-so,” řekla jsem. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. V tom jsem si všimla, že táta párkrát kousl do prázdna, čímž nám asi chtěl ukázat, jak správně onu potravu vstřebat.
Přiblížila jsem se tedy opatrně k mršině. Přičichla jsem, ale tím jsem tomu moc nepomáhala. Zoubky už jsem měla, ale netušila jsem, že je hned budu muset použít. No hlad mě začínal čím dál, tím více pobízet, proto jsem neváhala a zakousla se do onoho masa. Ta chuť byla zprvu zvláštní a divná, mírně železitá. Párkrát jsem to poválela v tlamičce a až pak začala žvýkat. Opatrně a pomalu, motal se mi tam ještě jazyk a nechtěla jsem se kousnout. Bylo to celkem náročné, ale po chvilce jsem na to přišla. Ta chuť byla zajímavá, bylo to opravdu něco jiného než matčino mléko. A chutnalo mi to! “Mňamí!” mlaskla jsem si, když jsem se zakousla podruhé. Podívala jsem se na sestřičku, která ještě trochu váhala. Chtěla jsem jí tam nechat, měla jsem pocit, že to zvládnu spořádat celé sama.
Ale po pár dalších soustech jsem už nemohla. Nacpané bříško k prasknutí si chtělo odpočinout, proto jsem popošla k černé vlčici a sledovala ji. Nehybně jsem pozorovala, jak se jí pohybuje vlivem lehkého větru leská černá srst. Po chvilce jsem cítila, že jsem celkem unavená a potřebuji v rychlosti nabrat trochu energie, proto jsem popošla blíže k vlčici a schoulela se u její zadní nohy. Netrvalo pár minut a spokojeně jsem si pochrupovala. Sem tam jsem s sebou mrskla a přitiskla se více k černé noze, ale nevnímala jsem to. Zdálo se mi něco zajímavého.

Dala jsem do toho opravdu všechno! Bylo mi tatínka líto, že se mu něco takového stalo. Házela jsem hlavou ze strany na stranu a snažila se. V tom jsem si všimla, že se přidal i bráška, proto jsem začala vrtět ocasem. Ve chvíli, kdy táta zdvihl svou velkou nohu, aby mi to ztížil, řekla jsem si, že na něj prdím. Když nechce pomoct, tak ať si to tam nosí třeba do álelůja. Proto se moje pozornost přesunula na brášku, který byl aktuálně nejblíž. Reonys to teď bohužel schytá.
Zaměřila jsem se na jeho malý, proto lehce dosažitelný ocásek, který jsem teď měla jako cíl. Jak se hýbal, musela jsem ho prostě chytit! Jeden krůček, druhý... pomalu, opatrně. Hop! Jejda, to není ocas, ale ucho. No co už, lepší než nic. Začala jsem mu tedy okusovat ucho a u toho mírně vrčela. Několikrát jsem ožužlala špičku ucha, poté jsem z něj slezla a udělala pár skoků okolo něj. Natáhla jsem přední packy a prohnula se v zádech tak, že jsem vyšpulila zadek. Na jeho konci se ze strany na stranu nepřetržitě pohyboval můj ocásek, který vyzýval ke hře. No taak, pojď! Porazím tě, přeperu tě! Sice jsem byla menší, ale byla jsem obratnější a rychlejší, tedy alespoň z mého pohledu. Proto jsem byla připravená na jakýkoli „útok“ z bráškovy strany. To mě zaměstnalo natolik, že jsem si ani nevšimla, že maminka někam odchází, protože jinak bych ji s největší pravděpodobností následovala. Táta směřoval pozornost k sestřičce, proto bych šla za mamkou. Ale nevšimla jsem si, neboť teď tu byl zápas na život a na smrt s mým bráškou. Díky tomu jsem si ani tolik nevšímala nové vlčice, která byla celá černá, což bylo fajn. Ale ne, teď jsem neměla prostě čas!
V této pozici jsem vydržela ještě chvilku. "Chmm," upozornila jsem na sebe. Ale moc to nezabíralo, proto jsem ještě raději párkrát zakňučela a až poté začala vrčet. To zabrat musí, jistoj istě.

<<< Úkryt

Cupitala jsem za mamkou společně se svou sestřičkou, od které jsem ucítila mírné šťouchnutí čumákem. Ušklíbla jsem se a pokračovala. Nechápala jsem, jak mamka může být tak rychlá, ale asi to bylo proto, že měla tak velké nohy. Budu mít taky tak velký nohy? Přemýšlela jsem, když mě čapla za kůži na krku a sundala z římsy z úkrytu. Na mé zamručení reagovala, že se mi tu bude líbit, ale moc jsem tomu nerozuměla.
Najednou jsem ucítila něco, co bylo trochu studené a dostávalo se mi to mezi chlupy. Ohlížela jsem se kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Při otáčení jsem si všimla různých zajímavých věcí. Mamka šla stále rovně, ale já jsem se musela u všeho zastavit a prozkoumat to. Líbily se mi ty vysoké věci, které později mamka nazvala jako stromy. U těch jsem se vždy zastavila a zamručela jsem u něj, protože jsem nevěděla, jaká je stromová řeč.
Po chvilce sledování koruny stromu jsem zjistila, že jsem celkem dost daleko, tak jsem cupitala k rodince. V tom jsem spatřila dalšího vlka s velkýma nohama, který nemluvil jako mamka, ale divně šišlal. Začala jsem čichat a zjistila jsem, že to je taťka! "Juíí!" Ozvala jsem se, když jsem rychle skákala k němu. Chtěla jsem u něj být první!
Zachumlala jsem se do jeho ocasu, který se mu pohyboval sem a tam ve vzduchu. Asi jsem si trošku spletla strany, ale takhle se mi taky líbil. Několikrát jsem se do něj i lehce zakousla, ale jak se hýbal, tak mě to donutilo spadnout. Vždy jsem naštvaně zabručela, ale nevzdávala jsem se.
Po chvilce hraní jsem si všimla, že má nějakou zajímavou věc na noze. Chudák táta! Napadlo mě. Muselo ho to bolet! Něco se mu tam namotalo! Nelenila jsem ani sekundu a skočila po tom. Bylo to dost tvrdé, proto se mi začalo i několik zoubků hned vyklat, ale nevzdávala jsem se. Pomůžu ti, tati, sundat to z tvý velký nohy! Říkala jsem si v hlavě a dala do toho vše, házela jsem hlavou ze strany na stranu, u toho výhružně vrčela - když už to nesundám silou, tak tomu aspoň povyhrožuju! - mrskala jsem sebou jak ryba na suchu. Snad mu to aspoň trošku pomůže.

Pomalu se mi začínala rozlepovat očka. Unaveně jsem si zívla, aniž bych měla otevřené oči. Byla jsem nedaleko maminky, cítila jsem její přítomnost. Nejprve první, poté druhé. Jantarově žlutá barva vysvitla na svět. Radostně jsem mrskla ocasem a začala si prohlížet okolí. Bráška, bráška, sestřička. Mrskala jsem nadšeně svým maličkým ocáskem a několikrát unaveně zívla.
Po chvilce povalování jsem se začala pomalu zvedat na nožičky. Byly slabé, nebyly zvyklé nést mou váhu, proto mi to šlo pomalu. Ale za chvíli jsem už stála. Olízla jsem si čenich a vyhlídla si první cíl, který jsem měla v plánu trochu šikanovat. Bráška, Crowley. Malý krůček, druhý krůček, ale než jsem se k němu stihla přiblížit, už jsem seděla na zadku.
Dalo mi to celkem práci, ale přeci jen jsem se k němu dostala. Poslední tři krůčky jsem spíše poposkočila a dopadla na něj. Zavrtěla jsem ocasem a pustila se do jeho ocásku, který se stále hýbal sem a tam. Bylo mi jedno, že je bráška trošku dál od ostatních, možná proto jsem si vyhlídla jako terč své pozornosti jeho. Ucítila jsem však, že je trošku ve strachu, proto jsem se postavila, celkem nemotorně, a podívala se na něj. Kňučel, tak jsem to zkusila taky. Co to asi dělá? Napadlo mě. Podívala jsem se na mamku, která byla kousek od nás. Vydala jsem se proto za ní, ale ona začala něco říkat a pomalu se odebírala za tím světlem, které se sem linulo. Zamručela jsem, protože to nebylo ani pár minut, co jsem se začala snažit chodit a ona hned chce, abychom šli někam daleko? Ale byla to výzva, proto jsem se podívala na brášku a strčila do něj čenichem. Rozhodilo mi to stabilitu, takže jsem se zakymácela a málem spadla, ale vybrala jsem to. Druhý, světlejší bráška hned akčně běžel za mamkou. Tedy, snažil se.
Nelenila jsem tedy a vydala se za nimi, malými skoky jsem se snažila je dohnat. Netušila jsem, co nás tam čeká a proč tam vlastně jdeme. Ale došlo mi, že tu je jen maminka. Kde je táta? Musela jsem se zastavit a rozhlídnout se, ale nikde jsem ho neviděla. To mi trochu ubralo čas, a proto mamka byla už celkem daleko. Snažila jsem se jí tedy dohnat, ale několikrát jsem po cestě zakopla a spadla. Trochu mě uklidňovalo to, že ostatní moji sourozenci na tom byli dost podobně.

>>> Asgaar