Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ve snaze pomoci se za mnou otec vydal, aby zjistil, jestli se něco děje. Měla jsem toho tolik, co jsem chtěla říct, ale zároveň se mi ani nechtělo. Netušila jsem, co to je za stav, ale cítila jsem se hrozně odstrčeně, sedíc v pozadí v koutě. Možná jsem si za to mohla i trošku sama, mohla jsem se k tomu postavit jako sestřička, s nadšením se rozeběhnout k dědovi a jásat, že jsem poznala další vlky. Ale prostě jsem se na to necítila. Pozorovala jsem tedy dění a chvilku byla ticho, než jsem tátovi dokázala něco odpovědět. „Vše je v pohodě, tati.“ Chtěla jsem mu říct všechny svoje pocity, to, že si myslím, že jsem dost pozadu od ostatních sourozenců, ale raději jsem mlčela. Měl tu teď dědu a strejdu, se kterými se dlouho neviděl, takže mi bylo jasné, že nemá čas a ani náladu na to řešit to, jak se cítím já. Jen jsem mrskla ocasem a rozhlédla se. Zhluboka jsem se nadechla, když mi do čenichu přicestovaly pachy brášky a někoho cizího. Bráška, řekla jsem si pro sebe. Určitě byl někde na nějakém dobrodružství a dělal něco moc zajímavého, proto jsem co nejdříve chtěla s ním mluvit a zjsitit, co všechno viděl a prožil. Otočila jsem se na taťku. Chtěla jsem mu říct, že jsem hned zpátky, ale bylo mi jasné, že když odejdu, ani si toho nevšimne. Proto jsem se zdvihla, protáhla a s mrskáním ocásku odcupitala o kousek dál.
Pomalu jsem se blížila za bráškou. Chtěla jsem radostně vykřiknout a povalit ho, ale místo toho jsem přicupitala blíže, protože jsem si všimla, že se zachumlaný u nějaké cizí vlčice v srsti. Třeba to je jedna z tet, kterou jen ještě neznám, řekla jsem si pro sebe. Posadila jsem se o kousek dál a sledovala je. Neslušné nepozdravit. „Ahoj bráško!“ dodala jsem radostně a mrskala ocáskem. „Ahoj,“ řekla jsem i k vlčici, aby se necítila odstrčeně tak, jako já celou dobu. „Jsem ráda, že tě vidím,“ dodala jsem k němu, ale nechtěla jsem je nijak rušit. Netušila jsem, jestli jsou unavení, nebo jen odpočívají. Lehla jsem si ale taky, abych se cítila pohodlně a užívala si pocitu, že naše celá rodina je zase kompletní.

Setkání s ostatními členy rodiny by mělo být radostné a plné lásky a nadšení. Nicméně já si spíše připadala trochu jako zvíře ze zoologické zahrady, na které se na jako nepochopitelný úkaz přišli podívat další normálně existující jedinci. Trochu jsem stáhla uši k hlavě, protože jsem se vůbec necítila komfortně. Tatínek mě s bráškou pobídl, ať se zeptáme strejdy, co to má s obličejem. Zaměřila jsem se na to trochu blíže, ale vůbec se mi to nelíbilo. Přišlo mi to jako kdyby prošel nějakým keřem, na kterém tohle roste, ono se to na něj napíchalo a už to nemůže dostat dolů, chudák.
Mírné chvění země pod tlapami jsem tolik nevnímala, neboť jsem byla zabořená do všech těch myšlenek ohledně dění kolem. Děda se představil jako Arcanus a dodal, že jsme všichni v lese v bezpečí, proto jsem již onu zvuku a podivnému chvění nevěnovala pozornost.
Reonys okamžitě po pobídnutí otcem naběhl ke strejdovi a začal se ho vyptávat, nicméně já zůstala chladná a čekala stále v povzdálí. V tom najednou, v souvislosti s oným zachvěním, se nedaleko strejdy objevil zajímavě zbarvený pták, kterého strejda nějakým způsobem ovládal. To už mě celkem zajímalo, proto jsem udělala dva kroky k němu a chtěla se ho zeptat, ale bráška byl rychlejší. Posadila jsem se tedy a čekala, jak to strejda vysvětlí. Mezitím jsem přemýšlela, jaké zvíře bych chtěla ovládat já, protože jestli tu je taková možnost, určitě nějaké chci! Jenže problémem bylo, že jsem ještě tolik zvířat neznala, proto jsem si zatím nemohla vybírat. Vlastně pták nebyla tak špatná volba, ale toho už měl strejda. Možná něco menšího?

<<< Medvědí řeka

Cupitala jsem za taťkou společně se svými sourozenci. Jako by byli o krok napřed, všechno hned chápali a vstřebávali, mně šlo stále horko těžko mluvit. Ale nic jsem si z toho nedělala, ani mě to tolik nebavilo. Začínala jsem si trochu zvykat na samotářský život, ačkoli jsem sama nebyla.
Tatínek mi odpověděl, že budeme taky tak velcí, na což jsem reagovala jen mrskáním ocasu a pozorným posloucháním dalšího vysvětlování. Bylo toho tolik! Sníh, což je nějaký prášek, pak nějaký jiný vlk s jménem Život a Smrt... to jsou ale zvláštní jména, pomyslela jsem si. Smrt má prý ráda kamínky a za Životem se všichni podíváme! Těšila jsem se už teď, proto jsem párkrát nadšeně poposkočila. "A půjdeme i za Smrtí?" Zeptala jsem se, ale celkem tiše, takže jsem si nebyla jistá, jestli mě tatínek slyšel.
Ciri ulovila něco zajímavého, prý to byl kamínek a sebrala ho pro pani Smrt. To znělo jako zajímavý úkol, proto jsem se začínala dívat po zemi, jestli najdu taky nějaký blyštivý kamínek, který by Smrti udělal radost. Tatínek najednou dodal, že už ví, kde najdeme dědu. Těšila jsem se, ale zároveň jsem tušila, že se bude největší zájem a pozornost orientovat na brášku, nebo spíše na sestřičku, takže jsem už předem byla trochu smutná. Ale snažila jsem se to nedávat tolik najevo.

Ve chvíli, kdy jsme se začali přibližovat, se můj stres mírně zvyšoval. Trocha napětí, že poznám další členy naší velké rodiny a zároveň nejistota, jestli se se mnou taky bude někdo bavit tak, jako se sourozenci. Když jsme se blížili, uviděla jsem siluetu dvou vlků. Tatínek řekl, že to je strejda a děda. Děda byl velmi urostlý, mohutný a se zajímavou srstí. Musela jsem si ho prohlížet, ale spíše proto, že mě zaujal jako první. Pak jsem pohlédla na strejdu, který měl taky zajímavé věci na srsti. A v srsti. A v čenichu? Naklonila jsem hlavu na stranu, trochu jsem nerozuměla, proč táta má tu věc na noze a jeho strejda na hlavě? A děda měl zase nějaké listí na uších? Třeba je to něco výjimečného, co mají všichni z naší rodiny! Třeba taky někdy budu mít něco takového, napadlo mě. Tatínek nás pobídl, ať se představíme, což rychle udělal bráška a hned na to poslušně sestřička. Nechtěla jsem zaostávat, proto jsem si oblízla čenich a hrdě dodala: "ahoj, já jsem Vivianne," načež jsem začala nekontrolovatelně vrtět ocasem. Měla jsem radost, že jsme se setkali s dalšími vlky, o to větší, že byli naše rodina. Ciri se po představení rozběhla za dědou. Tak to jsem úplně out, pomyslela jsem si hned na to, protože jsem se raději držela trochu stranou. Neměla jsem úplně v oblibě seznamování, tedy, spíše jsem byla trošku nervózní z toho, jestli i ostatní z rodiny budou dělat, jakobych neexistovala, anebo si začne někdo povídat a hrát i se mnou? Případně si udělám procházku po území na vlastní tlapu. Stejně si nikdo nevšimne, pomyslela jsem si rozhodnutě a usmála se andělsky na oba vlky.

Přišla jsem si, že jsem oproti sourozencům trošku pozadu. Nedělala jsem nic úmyslně, ale zřejmě to bylo troch tím, že mi rodiče nevěnovali tolik pozornosti, jako ostatním sourozencům, proto jsem neměla tolik zdokonalené mluvení a ostatní věci.
Tatínek pak začal s námi více mluvit, ale mí sourozenci byli o trochu rychlejší. Jen jsem mrskala ocasem a doufala, že se dostane i řada na mě, ale upřímně se mi teď ani tolik mluvit nechtělo. Proto jsem je i nechala a poslouchala, co tatínek povídá a jak na to sestřička s bratrem reagují. Bylo to celkem vtipné, sem tam jsem se usmála.
Netrvalo dlouho a tatínek rozhodl, že jdeme zpátky do lesa. Doufala jsem, že tam už bude nějaké dobrodružství a nebude to taková nuda, jako byla tady. Rozcupitala jsem se tedy v závěsu za nimi. Sledovala jsem otcův ocásek, houpající se ze strany na stranu a zároveň kmitala pohledem i na ocásky sourozenců a přemýšlela, jak je možné, že ty naše jsou tak malé. Třeba pak ještě vyrostou! Nebo budeme takhle malincí pořád? Chci být větší, aby se se mnou mohli ostatní bavit tak, jako se baví rodiče. Jen mi moc nedávalo smysl, jak ty naše ocasy vyrostou. Kde se ta chybějící část, díky které jsou naše ocásky menší, vezme? Odkud? Nedávalo mi to smysl. "A tati, budeme taky tak velcí, jako ty?" Zeptala jsem se nakonec. Vypadlo to ze mě samo, ani mi nedošlo, že budu asi znít trošku hloupě, vzhledem k tomu, jaké otázky na tatínka měl bráška. Ale co už... hold ne každý je ve všem nejlepší.

>>> Asgaar

Byla jsem ráda, že moje sestřička souhlasila s tím, že hraní by bylo teď nejlepší a nejzajímavější aktivitou. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo se tu k smrti nudil.
Rodiče se dali do rozhovoru, proto jsem si položila hlavu na tlapy a přemýšlela. Vlastně, chtěla jsem, ale v tom jsem uslyšela hlas sestřičky. „Hmm, nevím,“ řekla jsem trochu zaujatě, ale věděla jsem, že tu není celou dobu. „To je tak nefér! On na dobrodružství a my tady.“ Ne, že bych mu to nepřála, ale taky jsem chtěla něco zažít a ne se tu jen válet a nudit. Kde asi je? Co když zažívá opravdu něco zajímavějšího? Určitě je někde a dělá něco zajímavějšího, protože všechno je víc zajímavější než tohle... vůbec to tu neutíká!
Tatínek začal po tak dlouhé době konečně mluvit i na nás. Zdvihla jsem hlavu a nastražila uši. Řekl, že má něco důležitého, co nám chce říct, proto jsem se soustředila. Alespoň něco zajímavého. Začal povídat o rodině. Pozorně jsem poslouchala a důležitě vrtěla hlavou ve smyslu porozumění jeho slovům. „Rodina,“ řekla jsem si spíše pro sebe, abych se taky trochu rozmluvila. Zatím se se mnou nikdo moc nebavil, takže mi to ještě tolik nešlo. „Lucy?“ Nechápavě jsem pohlédla na mamku. Netušila jsem, proč ji pojmenoval jinak, než se jmenuje. „Máma!“ Je to přeci máma! Souhlasně jsem vrtěla hlavou na další slova. Pro pomoc jít za rodinou. To je snad jasné, za kým taky jiným, kdyť nikoho jiného ani neznáme. Tatínek pokračoval v rozhovoru, tedy, vyprávění.
Poté dodal, že máme i další rodinné členy. „Babi, děda,“ opakovala jsem si a nepřestávala se soustředit na jeho slova. „Arsanus, Savijor, Elisa!“ řekla jsem pyšně, ale spíše pro sebe, protože jsem nechtěla taťku přerušovat. „Ašgaar!“ Řekla jsem už plně nahlas, velmi hrdě, aby bylo jasné, kde jsou naše kořeny. Poslouchala jsem ho dál, ale to už se zase začal soustředit jen na brášku. Opovrženě jsem zamručela a očkem sjela sestřičku, která se vydala někam k vodě. Samozřejmě jsem ji následovala, protože určitě vymyslela něco moc zajímavého. A taky že jo, vzala kostru ryby, kterou jsme baštili a začala s ní něco vytvářet. Začala jsem poskakovat, protože její plán byl hodit nám tu kostru na hlavu. Snažila jsem se uhnout, ale moc mi to nešlo. „Tak ty takhle!“ Vrtěla jsem radostně ocasem a postojem, vybízejícím ke hře, jsem se snažila kostru dostat. „Teď já, teď jáá,“ házela jsem s sebou jak ryba na suchu a snažila se kostru dostat.
Po chvilce ne až tak velké snahy se mi to taky podařilo, proto jsem ji opatrně čapla a snažila se sestřičce utéct. „Šiť ši mnjě!“ šišlala jsem s kostrou v tlamě a jako o život, i když stále ještě dost nemotorně, jsem se snažila co nejvíce utéct. Nebyla jsem zatím moc rychlá, ale už mi to šlo výrazně lépe. V tom jsem ale potřebovala přeskočit cosi, co tvořilo překážku na mé trase, čímž jsem se nesoustředila na kostru a více ji stiskla. No a ta se rozlomila vejpůl. Smutně jsem se zastavila a koukala na dvě části. Poté jsem vzala obě do tlamy a přiblížila se k sestře. „Na,“ dodala jsem s úsměvem a půlku jí dala. Byly jsme vítězem obě. „Mám nápad. Já schovám svoji půlku a ty svoji a pak je budeme hledat!“ Nadšeně jsem u toho vrtěla ocasem, jako kdybych objevila nový svět. Pro mě to tak bylo, proto jsem doufala, že se sestřička přidá a alespoň ten čas, co se doteď táhl tak pomalu, uteče rychleji.

Trochu mě mrzelo, že mi nebyla taktéž věnována alespoň z části taková pozornost, jakou měl Reonys. Maminka si s ním povídala a zapojil se do toho i táta. Oba vypadali tak pyšně, že zvládá dobře mluvit a povídá si s nimi, ale jak mohu tak dobře mluvit, když se mnou nikdo tolik nemluví? Naštvaně jsem se zamračila, ale můj výraz se zlepšil v momentě, kdy ke mně přicupitala sestřička. Zeptala se mě, co se děje. Nastražila jsem ouška, ale pak jsem je opět připlácla na krk. „Nudím se,“ řekla jsem. „Nechci povídat. Chci hrát si.“ U toho jsem jen zabručela a rozvalila se na bok. Své malé tlapičky jsem natáhla do nejvíce do prostoru a čekala, co se bude dít. Třeba usnu a uteče mi tohle nudné rodinné setkání rychleji.
Ciri se ke mně trochu přitulila, což bylo fajn, ale ne natolik, aby mě to dobylo energií. Ocas jsem stočila k jejímu tělu tak, aby i ona trochu cítila moji přítomnost a spokojeně zamručela.
Netrvalo dlouho a mezi nás se vecpal bráška. Muselo to být vtipné, nechápu, jak se tam vešel! Ale udělala jsem mu trošku prostoru a užívala si, že jsme všichni společně a u sebe. Nicméně trošku jsem se na něj zlobila za to, že měl tolik pozornosti. Musela jsem si hold začít zvykat na to, že ne vždycky budu já ta, se kterou se všichni baví. Musím se naučit být trošku samostatná a přijmout to, pomyslela jsem si smutně. Ale život byl takový. Nicméně bráška za to ani tolik nemohl, proto jsem mu olíznutí vrátila a položila si hlavu na něj.
Když už jsem se konečně cítila trochu lépe, mamka mě oslovila. Nastražila jsem ouška a zdvihla hlavu. Zeptala se mě, jestli jsem unavená, tak jsem začala vrtět hlavou ze strany na stranu v nesouhlasu. Unavená jsem vůbec nebyla, naopak, chtěla jsem si hrát, jenže nikdo se k tomu neměl. „Chci si hrát,.. dobrodruštví,“ dodala jsem a položila hlavu zpátky na brášku. Bylo fajn, že byl o trošku větší, protože to bylo pohodlné. Chyběl mi tu i druhý bráška, ale všichni řešili, kde je, což jsem nestíhala vnímat a tudíž jsem neměla tušení, kde opravdu je, ale raději jsem se neptala. Rodiče společně vedli nějakou ne úplně zábavnou konverzaci, tedy, maminka se na to moc netvářila a snažila se tatínka utěšit objetím. Bylo mi ho líto, ale zase se teď alespoň cítil tak, jako já, když jsem si s ním chtěla hrát a on úmyslně uhnul. Olízla jsem ještě jednou brášku společně se sestřičkou a začala mu chytat a žužlat ucho. Alespoň něco trochu zábavného.

Vypadalo to, že tatínek je více hrdý na sestřičku, než na mě. Trochu jsem zesmutněla, ale přála jsem jí to, pochopila to lépe, než já.
Smutek mne po chvilce přešel, když jsem vybízela brášku ke hraní. Ocásek se mi mrskal ze strany na stranu a já jen natěšeně čekala, kdy se bráška začne se mnou přetahovat, kousat a dovádět.
Mezitím na nás mluvila i mamka, takže jsem svou pozornost přesunula k ní. Byla jsem tak ráda, že jsem zase v její blízkosti. Olízla nás, to se mi tak moc líbilo! A pak se zeptala, kdo má hlad. "Já!" Křikla jsem, i když jsem vlastně moc hlad neměla, protože jsem nedávno jedla poprvé maso. Ale těšila jsem se, co bude mít mamka dobrého. Pobídla nás k nějakým dvěma tvorům, které jsem ještě předtím neviděla. Ale co, zkusit se má všechno! Přiskočila jsem k masu a zkusila ho. Bylo to velmi šťavnaté a čerstvé, kousalo se mi to mnohem lépe než maso od tatínka. Pochutnávala jsem si na jedné z ryb, jak to mamka označila a koukala na sestřičku. Čenichem jsem přistrčila druhou rybku k ní.
Mamka se pak začala bavit s Reonysem a vysvětlovala mu nějaké zajímavé věci, ale já jsem poslouchala jen jedním ouškem. Chtěla jsem si spíše hrát, než si povídat, ale nikdo se k tomu moc neměl. Protáhla jsem si tlapky a zívla. Trochu jsem se nudila, chtěla jsem si najít nějakou zábavu. Ale bráška, na kterého jsem spoléhala, si hrát nechtěl. Táta mi uhýbal už poprvé, proto jsem si s ním hrát už nechtěla. Přišlo mi trochu nefér, že si pak více všímal Ciri a Reonyse, ale co už. Poodešla jsem tedy o kousek dál od rodinky a smutně jsem s sebou plácla na zem. Hlavu jsem položila na natažené přední packy a sledovala celé dění.

<<< Asgaar

Cupitala jsem ladnými krůčky za taťkou, který zjevně celkem pospíchal, protože se mu nechtělo na nás moc čekat. Ale i přesto pak zpomalil a začal nám něco říkat. Vnímala jsem ho a snažila se si to opakovat v hlavě, ale moc mi to nešlo. Po chvilce jsem ale věděla, o čem mluví. "Ašgaar," zopakovala jsem po něm a u toho důležitě kývala hlavou. "Jméno," řekla jsem mu, když se nás na to zeptal. Hrdě jsem se postavila, aby věděl, že to je moje jméno. "A štrom," doběhla jsem k jednomu z nich a olízla ho. Chtěla jsem se s ním kamarádit, ale byl pěkně hořký a špinavý, takže jsem pak nechala jazyk vyplazený a snažila si špínu z něj dostat. Naštěstí jsme ale byli u řeky, kde byla voda, kterou jsem mohla tlamičku omýt.
"MáMa!" Křičela jsem za tatínkem a rozeběhla se za ní. Tak moc mi chyběla! Skočila jsem po ní, ale asi si toho ani nevšimla, protože jsem oproti ní byla ještě stále malá hromádka chlupů. "Mamíí," pištěla jsem radostí a mrskala ocasem ze strany na stranu. Vedle ní byl i bráška, ale druhého jsem neviděla. "Bráška?" Zamračila jsem se na Reonyse. Ale chyběl mi taky, proto jsem doskočila i za ním a otřela se o jeho bok. Pak jsem neváhala, odrazila se a skočila na něj. To už musel pocítit, nebyl zas o moc větší. Opřela jsem se o tátovu nohu, protože Reonys byl mezi předníma tlapama. Moc prostoru jsem tam na hraní neměla, ale z mého pobízivého postoje musel poznat, že si chci hrát. Zdvihla jsem opět zadeček a přední tlapy natáhla před sebe, u čehož jsem vrčela a snažila se upoutat jeho pozornost. Otáčela jsem se u toho i na mamku, kterou jsem hrozně ráda viděla.
Po chvilce jsem se přitulila k její noze a koukala, jestli Ciri už je někde tady, nebo se ještě loudá. Mohli jsme si teď hrát všichni společně! Radostně jsem vrtěla ocasem a nevěděla, co dřív.

Cítila jsem se mnohem lépe. Maso, které jsem měla poprvé v životě, sice nebylo tak dobré, jako mlíčko od mamky, ale zato mi dalo tolik živin a energie, že jsem hned vyskočila na všechny čtyři a vyzývavě provokovala tatínka.
Tomu se ale moc hrát nechtělo, protože místo toho, aby si mě všímal a blbnul se mnou, se jen oddálil, tam se v klidu oklepal a koukal. Chtěla jsem to zkusit taky, byl to zajímavý pohyb, proto jsem s sebou začala hýbat ze strany na stranu. Moc mi to ze začátku nešlo, ale po chvilce jsem zjsitila, jak na to. Oklepala jsem se asi 3x za sebou, abych se ujistila, že ten pohyb mám opravdu vychytaný. V tom jsem si všimla, že se probrala i Ciri.
Ta přicupitala taky za tátou, ale ono štípnutí, které já jsem brala jako hru, mu věnovala pečlivěji. To bylo poznat na otcově reakci, která byla celkem hlasitá. Pak se Ciri přiblížila ke mně, drcla do mě a olízla mi čenich. Radostně jsem se zavrtěla. Všimla jsem si, že napodobuje i můj postoj, což mě potěšilo a rozproudilo ve mně radost. Proto jsem začala poskakovat i kolem Ciri a sem tam jsem ji zatáhla lehce za ocas. Aby mě nechytila, vždy jsem se ukryla za nějaký strom. Pak jsem zase rychle vyběhla a v letu ji zatáhla za ucho. A zase schovka za strom. Tahle hra, kterou jsem zrovna vymyslela, mě opravdu bavila.
Jenomže nás přerušil táta, který začal něco říkat. "Mámu?" Zastavila jsem se, nastražila ouška a naklonila hlavu na stranu. "Bráchy?" Zopakovala jsem s nastraženýma ušima a překlopila hlavu na druhou stranu, div jsem si nevyvrátila krk. "Prinzena!" Zakričela jsem za taťkou a cupitala si to vedle jeho boku. Ale byl rychlý, takže jsem si sedla a počkala na sestřičku. Poté jsem se rozešla za tátou, pochopila jsem, že jdeme za mamkou. Konečně! Ta si s námi třeba bude hrát. Úplně jsem zapomněla na celočernou tetu.

>>> Medvědí řeka

Co se jídla týče, tatínek k tomu měl pár poznámek, na které jsem vždy jen naklopila hlavu. Když říkal něco o mamince, vždy se mi sám od sebe rozhýbal ocásek ze strany na stranu. Maso, které jsme ochutnaly, bylo celkem tvrdé a žvýkavé, na což jsem nebyla zvyklá, ale chuť mělo skvělou. Ta šťavnatost se ani nedala slovy popsat! Tak moc jsem si pochutnala. Doslova jsem se přejedla. Proto jsem se hned na to vydala za nejbližším kožíškem s volným místem. To byla zmiňovaná teta Gee, která tu jen tak postávala. Schoulela jsem se do klubíčka poblíž její nohy, ale během chvilky jsem její nohu objímala a spokojeně pochrupovala.
Ani se mi nic moc nezdálo, nebo si to spíše nepamatuji, neboť jsem sem tam kopla nožičkou ze spaní a zavrčela. Ale nic, co by stálo za zmínku.
Pomalu jsem otvírala očka a snažila se rozkoukat to světlo, které mě teď úplně oslepilo. "Tatíí!" křikla jsem plná energie a vyškrábala se na všechny čtyři. Nadšeně jsem hodila zadečkem a rozeběhla se nemotorně za ním. Ale už mi ta koordinace šla mnohem lépe, takže jsem se tolik nenamlátila po cestě. Doskočila jsem k němu a snažila se vyskočit k jeho hlavě. "Wuíí!" Vystrčila jsem zadeček, nastražila uši a ocásek vztyčila přímo k nebi. Bříško jsem položila na zem a čekala, že si se mnou bude hrát. Mohli jsme se třeba hledat! To by bylo super, protože já bych ho našla, vzhledem k tomu, jak je velký, prakticky hned. Nebo mě mohl honit! Ale to bych zase neměla šanci, má fakt vysoké nohy. Sestřička ještě pochrupovala, takže jsem doufala, že si taťka bude všímat konečně jenom mě.

Při tom, jak jsem zápasila s otcovým čímsi na jeho velké noze jsem si ani nevšimla, že maminka s ostatními sourozenci někam odešla.
Po relativně dlouhé chvíli mi došlo, že to nemá cenu a prostě to tam asi má být. Táta s tím nijak nebojval, tak jsem to nechala být i já. Všimla jsem si celé černé vlčice, co tu byla celou dobu s námi, jen jsem ji nevěnovala doteď pozornost. Stejně tak jako prakticky můj bráška nevěnoval pozornost mně a vyrazil za mamkou. Zakňučela jsem, protože jsem chtěla něčí pozornost, ale žádné se mi nedostávalo.
Rozhlédla jsem se, co bych mohla dělat a čím se zabavit, když tu nás tatínek zavolal a pobídl k jídlu. Ale místo mamky a chutného mléka tam leželo cosi, co nevypadalo zrovna chutně. Zamručela jsem a několika dlouhými neomalenými skoky se přiblížila k oné smradlavé věci. Ohrnula jsem čenich, ale nechtěla jsem to odsuzovat do chvíle, než zjistím, jestli to chutná tak hnusně, jak to vypadá. Tatík ještě dodal, že to je maso a že to máme žvýkat. “Ma-so,” řekla jsem. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. V tom jsem si všimla, že táta párkrát kousl do prázdna, čímž nám asi chtěl ukázat, jak správně onu potravu vstřebat.
Přiblížila jsem se tedy opatrně k mršině. Přičichla jsem, ale tím jsem tomu moc nepomáhala. Zoubky už jsem měla, ale netušila jsem, že je hned budu muset použít. No hlad mě začínal čím dál, tím více pobízet, proto jsem neváhala a zakousla se do onoho masa. Ta chuť byla zprvu zvláštní a divná, mírně železitá. Párkrát jsem to poválela v tlamičce a až pak začala žvýkat. Opatrně a pomalu, motal se mi tam ještě jazyk a nechtěla jsem se kousnout. Bylo to celkem náročné, ale po chvilce jsem na to přišla. Ta chuť byla zajímavá, bylo to opravdu něco jiného než matčino mléko. A chutnalo mi to! “Mňamí!” mlaskla jsem si, když jsem se zakousla podruhé. Podívala jsem se na sestřičku, která ještě trochu váhala. Chtěla jsem jí tam nechat, měla jsem pocit, že to zvládnu spořádat celé sama.
Ale po pár dalších soustech jsem už nemohla. Nacpané bříško k prasknutí si chtělo odpočinout, proto jsem popošla k černé vlčici a sledovala ji. Nehybně jsem pozorovala, jak se jí pohybuje vlivem lehkého větru leská černá srst. Po chvilce jsem cítila, že jsem celkem unavená a potřebuji v rychlosti nabrat trochu energie, proto jsem popošla blíže k vlčici a schoulela se u její zadní nohy. Netrvalo pár minut a spokojeně jsem si pochrupovala. Sem tam jsem s sebou mrskla a přitiskla se více k černé noze, ale nevnímala jsem to. Zdálo se mi něco zajímavého.

Dala jsem do toho opravdu všechno! Bylo mi tatínka líto, že se mu něco takového stalo. Házela jsem hlavou ze strany na stranu a snažila se. V tom jsem si všimla, že se přidal i bráška, proto jsem začala vrtět ocasem. Ve chvíli, kdy táta zdvihl svou velkou nohu, aby mi to ztížil, řekla jsem si, že na něj prdím. Když nechce pomoct, tak ať si to tam nosí třeba do álelůja. Proto se moje pozornost přesunula na brášku, který byl aktuálně nejblíž. Reonys to teď bohužel schytá.
Zaměřila jsem se na jeho malý, proto lehce dosažitelný ocásek, který jsem teď měla jako cíl. Jak se hýbal, musela jsem ho prostě chytit! Jeden krůček, druhý... pomalu, opatrně. Hop! Jejda, to není ocas, ale ucho. No co už, lepší než nic. Začala jsem mu tedy okusovat ucho a u toho mírně vrčela. Několikrát jsem ožužlala špičku ucha, poté jsem z něj slezla a udělala pár skoků okolo něj. Natáhla jsem přední packy a prohnula se v zádech tak, že jsem vyšpulila zadek. Na jeho konci se ze strany na stranu nepřetržitě pohyboval můj ocásek, který vyzýval ke hře. No taak, pojď! Porazím tě, přeperu tě! Sice jsem byla menší, ale byla jsem obratnější a rychlejší, tedy alespoň z mého pohledu. Proto jsem byla připravená na jakýkoli „útok“ z bráškovy strany. To mě zaměstnalo natolik, že jsem si ani nevšimla, že maminka někam odchází, protože jinak bych ji s největší pravděpodobností následovala. Táta směřoval pozornost k sestřičce, proto bych šla za mamkou. Ale nevšimla jsem si, neboť teď tu byl zápas na život a na smrt s mým bráškou. Díky tomu jsem si ani tolik nevšímala nové vlčice, která byla celá černá, což bylo fajn. Ale ne, teď jsem neměla prostě čas!
V této pozici jsem vydržela ještě chvilku. "Chmm," upozornila jsem na sebe. Ale moc to nezabíralo, proto jsem ještě raději párkrát zakňučela a až poté začala vrčet. To zabrat musí, jistoj istě.

<<< Úkryt

Cupitala jsem za mamkou společně se svou sestřičkou, od které jsem ucítila mírné šťouchnutí čumákem. Ušklíbla jsem se a pokračovala. Nechápala jsem, jak mamka může být tak rychlá, ale asi to bylo proto, že měla tak velké nohy. Budu mít taky tak velký nohy? Přemýšlela jsem, když mě čapla za kůži na krku a sundala z římsy z úkrytu. Na mé zamručení reagovala, že se mi tu bude líbit, ale moc jsem tomu nerozuměla.
Najednou jsem ucítila něco, co bylo trochu studené a dostávalo se mi to mezi chlupy. Ohlížela jsem se kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Při otáčení jsem si všimla různých zajímavých věcí. Mamka šla stále rovně, ale já jsem se musela u všeho zastavit a prozkoumat to. Líbily se mi ty vysoké věci, které později mamka nazvala jako stromy. U těch jsem se vždy zastavila a zamručela jsem u něj, protože jsem nevěděla, jaká je stromová řeč.
Po chvilce sledování koruny stromu jsem zjistila, že jsem celkem dost daleko, tak jsem cupitala k rodince. V tom jsem spatřila dalšího vlka s velkýma nohama, který nemluvil jako mamka, ale divně šišlal. Začala jsem čichat a zjistila jsem, že to je taťka! "Juíí!" Ozvala jsem se, když jsem rychle skákala k němu. Chtěla jsem u něj být první!
Zachumlala jsem se do jeho ocasu, který se mu pohyboval sem a tam ve vzduchu. Asi jsem si trošku spletla strany, ale takhle se mi taky líbil. Několikrát jsem se do něj i lehce zakousla, ale jak se hýbal, tak mě to donutilo spadnout. Vždy jsem naštvaně zabručela, ale nevzdávala jsem se.
Po chvilce hraní jsem si všimla, že má nějakou zajímavou věc na noze. Chudák táta! Napadlo mě. Muselo ho to bolet! Něco se mu tam namotalo! Nelenila jsem ani sekundu a skočila po tom. Bylo to dost tvrdé, proto se mi začalo i několik zoubků hned vyklat, ale nevzdávala jsem se. Pomůžu ti, tati, sundat to z tvý velký nohy! Říkala jsem si v hlavě a dala do toho vše, házela jsem hlavou ze strany na stranu, u toho výhružně vrčela - když už to nesundám silou, tak tomu aspoň povyhrožuju! - mrskala jsem sebou jak ryba na suchu. Snad mu to aspoň trošku pomůže.

Pomalu se mi začínala rozlepovat očka. Unaveně jsem si zívla, aniž bych měla otevřené oči. Byla jsem nedaleko maminky, cítila jsem její přítomnost. Nejprve první, poté druhé. Jantarově žlutá barva vysvitla na svět. Radostně jsem mrskla ocasem a začala si prohlížet okolí. Bráška, bráška, sestřička. Mrskala jsem nadšeně svým maličkým ocáskem a několikrát unaveně zívla.
Po chvilce povalování jsem se začala pomalu zvedat na nožičky. Byly slabé, nebyly zvyklé nést mou váhu, proto mi to šlo pomalu. Ale za chvíli jsem už stála. Olízla jsem si čenich a vyhlídla si první cíl, který jsem měla v plánu trochu šikanovat. Bráška, Crowley. Malý krůček, druhý krůček, ale než jsem se k němu stihla přiblížit, už jsem seděla na zadku.
Dalo mi to celkem práci, ale přeci jen jsem se k němu dostala. Poslední tři krůčky jsem spíše poposkočila a dopadla na něj. Zavrtěla jsem ocasem a pustila se do jeho ocásku, který se stále hýbal sem a tam. Bylo mi jedno, že je bráška trošku dál od ostatních, možná proto jsem si vyhlídla jako terč své pozornosti jeho. Ucítila jsem však, že je trošku ve strachu, proto jsem se postavila, celkem nemotorně, a podívala se na něj. Kňučel, tak jsem to zkusila taky. Co to asi dělá? Napadlo mě. Podívala jsem se na mamku, která byla kousek od nás. Vydala jsem se proto za ní, ale ona začala něco říkat a pomalu se odebírala za tím světlem, které se sem linulo. Zamručela jsem, protože to nebylo ani pár minut, co jsem se začala snažit chodit a ona hned chce, abychom šli někam daleko? Ale byla to výzva, proto jsem se podívala na brášku a strčila do něj čenichem. Rozhodilo mi to stabilitu, takže jsem se zakymácela a málem spadla, ale vybrala jsem to. Druhý, světlejší bráška hned akčně běžel za mamkou. Tedy, snažil se.
Nelenila jsem tedy a vydala se za nimi, malými skoky jsem se snažila je dohnat. Netušila jsem, co nás tam čeká a proč tam vlastně jdeme. Ale došlo mi, že tu je jen maminka. Kde je táta? Musela jsem se zastavit a rozhlídnout se, ale nikde jsem ho neviděla. To mi trochu ubralo čas, a proto mamka byla už celkem daleko. Snažila jsem se jí tedy dohnat, ale několikrát jsem po cestě zakopla a spadla. Trochu mě uklidňovalo to, že ostatní moji sourozenci na tom byli dost podobně.

>>> Asgaar