Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Asgaar

Připadala jsem si celkem překvapeně, když Sid dodala, že bychom mohli udělat lekce plavání. Jen se na to ono zmiňované jezero nehodí, neboť bude plné popela a bude tam dým... přestala jsem poslouchat, nebot jsem se ponořila do svých myšlenek. Představa, že bychom šli plavat mě úplně nadchnula. Konečně se něco naučím a budu moct být v něčem zkušenější, než ostatní sourozenci! Teda až na Crowleyho, toho už stejně nepředženu, pomyslela jsem si a ušklíbla se. Ale bráška se sestrou, kteří teď budou asi trošku naštvaní až zjistí, že tam museli trčet a my tu máme velký dobrodružství, ti budou pěkně koukat, až budeme umět s bráchou plavat. Nadšeně jsem se hihňala.
Když se Crowley rozeběhl zachránit naši tetu, čekala jsem od Sid nějakou reakci typu – „ale počkejte, nemůžete jen tak utéct!“ Něco, co by řekl každý dospělý a hlavně, naši rodiče určitě. Jenže ona dodala, že jje pro a vyrazila za námi! Byla jsem překvapená. „To je super!“ řekla jsem si pro sebe, ale byla jsem celkem dost zadýchaná.
Když jsem bráchu doběhla, zjistila jsem, že jsem se vůbec nerozhlížela po okolí a jen se soustředila na to ho doběhnout. Ocitali jsme se náhle v lese a v pozadí jsem slyšela i řeku. Ta se najednou objevila i před námi, začala jsem být trochu nervózní. Cítila jsem se jak malé mimčo společně s nimi, Crowley už někde aspoň byl a já byla teprve nováček. Takže jsem taky čekala něco typu že Crow do vody skočí a bude mě pobízet, abych nebyla poseroutka a skočila tam taky, jenže já už teď byla nervózní. Ohlédla jsem se po tetě Sid, kdyby náhodou jsme opravdu do vody vlezli, aby nás aspoň někdo zachránil. Byla celkem pozadu, ale Crow se zatím jen napil a sedl si. Udělala jsem to samé, byla jsem úplně vyřízená. „A nejsem starej puchejř!“ I když nemám tucha, co to znamená, řekla jsem si s úšklebkem pro sebe. „Táta nebude mít radost. A máma neměla už na začátku, když si se ztratil. Ale je to sranda! Lepší, než se jen seznamovat s dědou a strejdou, to byl fakt vopruz. Brácha se ségrou jsou hrozně nadšení z ostatních a mě to nebaví,“ dodala jsem. Celkem jsem se rozpovídala, asi tomu pomohlo to rozproudění krve z běhu. „Radši mám takovýhle dobrodružství! Tak co tu budeme dělat? Lovit něco? Naučíme se nějaký nový věci?“ Nadšeně jsem se nemohla dočkat další aktivity.

Jakmile se dostalo na téma ohledně ony sopky, oba začali vypadat celkem seriózně. Sid dodala, že doufá, že v bezpečí jsme a začala to celkem důvěryhodně rozebírat. Prý jsme celkem daleko a je mezi námi jezero. Trochu jsem se zamyslela, protože mi došlo, že jsem ještě žádné jezero neviděla a tak moc bych chtěla! Proto jsem přeslechla to, co pak dořekla. Určitě to nebylo tak důležité. Na otázku, jestli tam byli, byla její odpověď zprvu zcela důrazná a jasná, pak to začala trošku okecávat. Ušklíbla jsem se a dělala jako že jí to věřím se souhlasným přikyvováním, ale bylo mi jasné, že buďto to viděli z takové dálky asi jako já odtud, anebo to vše vědí jen z doslechu. Neboť to, že se z ní hulí, to jsem viděla a cítila i odtud, stejně jako výbuch.
Ohledně naší pokrevní tety celkem oba znejistěli. No ještěže jsem s nimi nešla i já, když zvládnou někde zapomenout dospělou vlčici! Co když se jí něco stalo, jestli opravdu dělali něco tak nebezpečného? Možná to je ten důvod, proč se tolik nestrachují. Protože si to všechno vymysleli a nic nebezpečného se nestalo, jen se šli někam projít a ta druhá teta se prostě zatoulala nebo zpozdila. To bude ono! Byla jsem pyšná na to, jak jsem to vyřešila. Dávalo to nejlepší smysl, jaký to dávat mohlo. Minimálně mně. Taky mi proto bylo jasné, že jakmile se zeptám, jestli s nimi příště můžu jít taky, budou se snažit z toho vykroutit, abych nepoznala, že si to celé vymysleli a nic tak zajímavého se nestalo.
Oba vypadali celkem přesvědčivě, co se té ztracené vlčice týkalo. Teda, vlastně naší tety. Zamračila jsem se, protože jsem ji chtěla taky poznat a místo toho ji někde ztratili. Ale v tom Crowley dodal, že jí půjde hledat a půjde jí naproti. Neváhal skoro ani sekundu a přes tetu Sid, o kterou se spíše ještě více zpomalil, protože udělal velmi vtipný kotrmelec, vyrazil někam pryč. Zmateně jsem zamrkala a podívala se na netu, no neváhala jsem ani sekundu. Přeci tady nebudu sedět, když můžu konečně něco zajímavého zažít! Kdybych věděla, že je to tak jednoduché – jen se někam rozeběhnout – udělala bych to už dávno! „Počkéj!“ Vyhrkla jsem ze sebe, když jsem začala ztrácet jeho malé, černé pozadí.

>>> Křišťálový lesík

Potom, co jsem si vlastně uvědomila, že ti dva to na mě jen hrají, mě to přestalo zajímat. Byli podezřelí, ale já nebyla hloupá, takže jsem je nachytala a jen nad tím zavrtěla hlavou. Crowley se vyjádřil k tomu zvláštnímu ptákovi, kterého si strejda ochočil a mluvil s ním, že ho to moc nezajímá a že je to smradlavá havěť a je drzej. Ušklíbla jsem se, já jsem ho až tolik neznala, takže jsem nemohla posoudit, ale mírně jsem souhlasně přikývla. Sice mi to přišlo zajímavé, ale to jen proto, že jsem nevěděla, že mohou být i zajímavější věci, o kterých mi právě začali ti dva povídat.
Samozřejmě, že jsem si něčeho podivného všimla. „Děda říkal, že to nic není a že jsme všichni v bezpečí,“ vysvětlila jsem svůj postoj k celé situaci. O tom, že to byla sopka a že vybuchla a něco požírá, o tom nikdo nic neřekl. V tom mi tak nějak došlo, že si vlastně mohli i tohle vymyslet, stejně jako to s tím tajným zvířetem. „A jak to víte, že to byla sopka? Vy jste tam byli?“ zeptala jsem se jich důležitě. Bylo jasné, že mi to potvrdí, že tam byli. Ale nevěřila jsem jim to, jen jsem se ušklíbla a dál to neřešila.
Nová dvě slůvka, která jsem pochytila, jsem si samozřejmě zapamatovala. Bitch je nudná holka a do prdele je něco jako zadek. Nechápu, proč nepoužívali to, co znají všichni ostatní a vymýšlejí si takovéhle smatlaniny. Ale co, aspoň jsem teď věděla, co to znamená a když to budu chtít použít tak, aby o tom někdo nevěděl a nepochopil, co tím myslím, vlastně se to hodí.
Když jsem jim řekla, že příště chci jít taky, vlčice trochu znejistěla a dodala, že to není jen tak. Takže Crowley prošel nějakým výběrovým řízením, nebo nějakým rituálem? Zamračila jsem se. Brácha ale hned na to dodal, že něco vymyslíme, proto jsem se hned usmála a zamrskala ocasem. Věděla jsem, že bude na mé straně. Vlčice se představila jako Sineád. „Hmm, zajímavé jméno,“ řekla jsem s přizdviženým obočím. Zajímavé ale spíše proto, že mi přišlo jako jméno pro vlka, než pro vlčici. Je to určitě vlčice? Tady už jeden neví, čemu věřit a čemu ne. Docela mě ti dva zmátli. Na její zmatečné vysvětlení jsem jen souhlasně přikývla a usmála se. Crowley to doplnil, že ještě tu má být jedna teta a to je sestra fotříka. Moc jsem netušila, proč tátovi říká fotřík, ale asi to bylo zase nějaké speciální označení. Jen jsem nechtěla vypadat hloupě, tak už jsem se raději neptala.
Pak si něco zašuškali a já trochu znejistěla. „Já to chci taky vědět!“ řekla jsem celkem rázně, ale pak spíše smutně. Konečně jsem se cítila že někam trochu zapadám, nechtěla jsem už být zase odstrčená, ale zase jsem se nechtěla vnucovat. Mrskla jsem ocasem. „No a kam máte namířeno teď?“

Oba dva byli velice podezřelí, jelikož něco ukrývali a nechtěli se se mnou podělit o to tajemství. Byla jsem velice zvědavá, zajímalo mě, co tam mají. Jen jsem doufala, že to bude něco zajímavého a nedělají si ze mě jen šoufky. Jakmile jsem tedy potvrdila, že jsem tu sama, vlčice mi řekla, že vlastně ukrývají tajné, mluvící zvíře. „To ale není tak tajné, jestli máte mluvící zvíře, protože už ho má i strejda,“ řekla jsem pak celkem sebejistě a mávla nad tím packou. Jenže jakmile ona vlčice dodala, že jim to tajné zvíře zdrhlo, tak jsem nastražila ouška. Ovšem, to už byla jiná a mnohem zajímavější informace. Zeptala se mě, jestli jsem ho někde neviděla. Ta asi nebude jedna z těch chytřejších, pomyslela jsem si. Jak se mě může zeptat, jestli jsem ono zvíře neviděla, když mi ani neřekla, jaké to zvíře je? Jestli je to nějaké, co je běžné, nebo něco výjimečného? Jestli je běžné, jak můžu vědět, že třeba zrovna tamta srnka je ta tajná, mluvící? Zavrtěla jsem nad tím hlavou.
Z myšlenek mě vytrhl brácha, který už byl trochu konkrétnější, ale jemu jsem zase moc nerozuměla. „Co je to bitch?“ zeptala jsem se potom, co mi řekl, že je to jen pro dospělý. Vždyť byl stejně starý! Pořád mi to moc nedávalo smysl, ale ušklíbla jsem se nad tím. Začalo mi to připadat trochu více podezřelé každou další sekundou. „A proč tu teda jen ležíte, když jste ztratili tajné zvíře, co mluví a nehledáte ho?“ Podezíravě jsem je sjela pohledem. Prostě mi to celé nesedělo. Crowley se to snažil zahrát do outu a začal mi říkat, že mluvící zvířata jsou trapný. Takže mi začalo docházet, že si ze mě opravdu dělali srandu, protože kdyby měl takové mluvící zvíře, určitě by ho hledal, aby se ním mohl pochlubit i u ostatních členů rodiny. To mě přivádělo k otázce, proč vlastně byl tak dlouho od rodičů a zbytku rodiny pryč? Ale vlastně jsem mu rozuměla. Já jsem s nimi byla celou dobu, ale připadala jsem si jako kdybych tam vlastně vůbec nebyla. „Co-cože, sopku? Požírá? To je šílený!“ Zároveň mě ale bavilo to poslouchat, i když už jsem jim tolik nevěřila. „A co že je to ta prdel?“ Naklonila jsem hlavu na stranu. Používal zvláštní výrazy, které jsem u taťky nebo mamky neslyšela, ale zněly zajímavě. „Noo, my jsme potkali dědu a strejdu a... to je vlastně vše. Byla to fakt nuda, proto jsem šla pryč,“ dodala jsem. „Já chci jít s vámi příště!“ Řekla jsem nadšeně a vrtěla ocasem. Úplně jsem se zapomněla zeptat na jméno vlčice, která tu byla s námi. „A promiň, jsem Vivianne. A ty? Jsi taky naše teta nebo tak něco?“ Zeptala jsem se zvědavě a nastražila ušiska.

Trošku mě mrzelo, že na mě nikdo z ostatních dospělých neměl tolik času, proto jsem měla celkem pochmurnou náladu. Sestřička i bratři byli již celkem chytří a otrkaní, protože se jim aspoň někdo nějakou dobu věnoval, ale já se cítila opravdu smutně a osamoceně.
Byla jsem proto tedy ráda, že jsem ucítila pach svého bratra, kterého jsem dlouhou dobu neviděla. Určitě byl někde jinde, než my, zažil spoustu zajímavějších věcí a ví toho o mnoho víc, než já. To asi každý na týhle zemi, asi krom těch, co se zrovna narodili, řekla jsem si sarkasticky a protočila oči pro sebe.
Jakmile jsem se přiloudala k nim, nechtěla jsem je nějak výrazně rušit. Proto jsem si odsedla relativně daleko a koukala na ně. Asi to nebyla nejvhodnější chvíle, ale to nemohl nikdo předem tušit. Proto jsem jen pozdravila a doufala, že mě nevyhodí i oni, ale vypadalo to dobře. První pozdravila vlčice, která vypadala celkem nervózně. No bůh ví, co tu dělali, napadlo mě a musela jsem se ušklíbnout. Hned na to i bráška, nicméně oba na mě měli celkem zvláštní a znepokojivou otázku. Musela jsem se sama rozhlédnout, protože jsem doteď věděla, že jsem sama, ale celkem mě rozhodili, takže jsem si to raději ověřila. "Ano, jsem sama, jen já," dodala jsem, jako vždy, "proč? Máte snad něco tajného? Chci to taky vidět, prosííím," nastražila jsem uši a bedlivě sledovala každý pohyb, kdyby to ono tajné chtěli přede mnou schovat. Možná ale to ono tajné bylo právě to, co tu zrovna dělali, a to jsem zrovna vědět nechtěla a ani nepotřebovala. Ale už jsem řekla, že to chci vidět, jelikož jsem samozřejmě byla dost zvědavá. "Máte taky nějaký tajně mluvící zvíře?" Kde je všichni berou? To musím mít taky! V tu chvíli se do mě vlila energie a začala jsem netrpělivě těkat pohledem z jednoho na druhého.

Ve snaze pomoci se za mnou otec vydal, aby zjistil, jestli se něco děje. Měla jsem toho tolik, co jsem chtěla říct, ale zároveň se mi ani nechtělo. Netušila jsem, co to je za stav, ale cítila jsem se hrozně odstrčeně, sedíc v pozadí v koutě. Možná jsem si za to mohla i trošku sama, mohla jsem se k tomu postavit jako sestřička, s nadšením se rozeběhnout k dědovi a jásat, že jsem poznala další vlky. Ale prostě jsem se na to necítila. Pozorovala jsem tedy dění a chvilku byla ticho, než jsem tátovi dokázala něco odpovědět. „Vše je v pohodě, tati.“ Chtěla jsem mu říct všechny svoje pocity, to, že si myslím, že jsem dost pozadu od ostatních sourozenců, ale raději jsem mlčela. Měl tu teď dědu a strejdu, se kterými se dlouho neviděl, takže mi bylo jasné, že nemá čas a ani náladu na to řešit to, jak se cítím já. Jen jsem mrskla ocasem a rozhlédla se. Zhluboka jsem se nadechla, když mi do čenichu přicestovaly pachy brášky a někoho cizího. Bráška, řekla jsem si pro sebe. Určitě byl někde na nějakém dobrodružství a dělal něco moc zajímavého, proto jsem co nejdříve chtěla s ním mluvit a zjsitit, co všechno viděl a prožil. Otočila jsem se na taťku. Chtěla jsem mu říct, že jsem hned zpátky, ale bylo mi jasné, že když odejdu, ani si toho nevšimne. Proto jsem se zdvihla, protáhla a s mrskáním ocásku odcupitala o kousek dál.
Pomalu jsem se blížila za bráškou. Chtěla jsem radostně vykřiknout a povalit ho, ale místo toho jsem přicupitala blíže, protože jsem si všimla, že se zachumlaný u nějaké cizí vlčice v srsti. Třeba to je jedna z tet, kterou jen ještě neznám, řekla jsem si pro sebe. Posadila jsem se o kousek dál a sledovala je. Neslušné nepozdravit. „Ahoj bráško!“ dodala jsem radostně a mrskala ocáskem. „Ahoj,“ řekla jsem i k vlčici, aby se necítila odstrčeně tak, jako já celou dobu. „Jsem ráda, že tě vidím,“ dodala jsem k němu, ale nechtěla jsem je nijak rušit. Netušila jsem, jestli jsou unavení, nebo jen odpočívají. Lehla jsem si ale taky, abych se cítila pohodlně a užívala si pocitu, že naše celá rodina je zase kompletní.

Setkání s ostatními členy rodiny by mělo být radostné a plné lásky a nadšení. Nicméně já si spíše připadala trochu jako zvíře ze zoologické zahrady, na které se na jako nepochopitelný úkaz přišli podívat další normálně existující jedinci. Trochu jsem stáhla uši k hlavě, protože jsem se vůbec necítila komfortně. Tatínek mě s bráškou pobídl, ať se zeptáme strejdy, co to má s obličejem. Zaměřila jsem se na to trochu blíže, ale vůbec se mi to nelíbilo. Přišlo mi to jako kdyby prošel nějakým keřem, na kterém tohle roste, ono se to na něj napíchalo a už to nemůže dostat dolů, chudák.
Mírné chvění země pod tlapami jsem tolik nevnímala, neboť jsem byla zabořená do všech těch myšlenek ohledně dění kolem. Děda se představil jako Arcanus a dodal, že jsme všichni v lese v bezpečí, proto jsem již onu zvuku a podivnému chvění nevěnovala pozornost.
Reonys okamžitě po pobídnutí otcem naběhl ke strejdovi a začal se ho vyptávat, nicméně já zůstala chladná a čekala stále v povzdálí. V tom najednou, v souvislosti s oným zachvěním, se nedaleko strejdy objevil zajímavě zbarvený pták, kterého strejda nějakým způsobem ovládal. To už mě celkem zajímalo, proto jsem udělala dva kroky k němu a chtěla se ho zeptat, ale bráška byl rychlejší. Posadila jsem se tedy a čekala, jak to strejda vysvětlí. Mezitím jsem přemýšlela, jaké zvíře bych chtěla ovládat já, protože jestli tu je taková možnost, určitě nějaké chci! Jenže problémem bylo, že jsem ještě tolik zvířat neznala, proto jsem si zatím nemohla vybírat. Vlastně pták nebyla tak špatná volba, ale toho už měl strejda. Možná něco menšího?

<<< Medvědí řeka

Cupitala jsem za taťkou společně se svými sourozenci. Jako by byli o krok napřed, všechno hned chápali a vstřebávali, mně šlo stále horko těžko mluvit. Ale nic jsem si z toho nedělala, ani mě to tolik nebavilo. Začínala jsem si trochu zvykat na samotářský život, ačkoli jsem sama nebyla.
Tatínek mi odpověděl, že budeme taky tak velcí, na což jsem reagovala jen mrskáním ocasu a pozorným posloucháním dalšího vysvětlování. Bylo toho tolik! Sníh, což je nějaký prášek, pak nějaký jiný vlk s jménem Život a Smrt... to jsou ale zvláštní jména, pomyslela jsem si. Smrt má prý ráda kamínky a za Životem se všichni podíváme! Těšila jsem se už teď, proto jsem párkrát nadšeně poposkočila. "A půjdeme i za Smrtí?" Zeptala jsem se, ale celkem tiše, takže jsem si nebyla jistá, jestli mě tatínek slyšel.
Ciri ulovila něco zajímavého, prý to byl kamínek a sebrala ho pro pani Smrt. To znělo jako zajímavý úkol, proto jsem se začínala dívat po zemi, jestli najdu taky nějaký blyštivý kamínek, který by Smrti udělal radost. Tatínek najednou dodal, že už ví, kde najdeme dědu. Těšila jsem se, ale zároveň jsem tušila, že se bude největší zájem a pozornost orientovat na brášku, nebo spíše na sestřičku, takže jsem už předem byla trochu smutná. Ale snažila jsem se to nedávat tolik najevo.

Ve chvíli, kdy jsme se začali přibližovat, se můj stres mírně zvyšoval. Trocha napětí, že poznám další členy naší velké rodiny a zároveň nejistota, jestli se se mnou taky bude někdo bavit tak, jako se sourozenci. Když jsme se blížili, uviděla jsem siluetu dvou vlků. Tatínek řekl, že to je strejda a děda. Děda byl velmi urostlý, mohutný a se zajímavou srstí. Musela jsem si ho prohlížet, ale spíše proto, že mě zaujal jako první. Pak jsem pohlédla na strejdu, který měl taky zajímavé věci na srsti. A v srsti. A v čenichu? Naklonila jsem hlavu na stranu, trochu jsem nerozuměla, proč táta má tu věc na noze a jeho strejda na hlavě? A děda měl zase nějaké listí na uších? Třeba je to něco výjimečného, co mají všichni z naší rodiny! Třeba taky někdy budu mít něco takového, napadlo mě. Tatínek nás pobídl, ať se představíme, což rychle udělal bráška a hned na to poslušně sestřička. Nechtěla jsem zaostávat, proto jsem si oblízla čenich a hrdě dodala: "ahoj, já jsem Vivianne," načež jsem začala nekontrolovatelně vrtět ocasem. Měla jsem radost, že jsme se setkali s dalšími vlky, o to větší, že byli naše rodina. Ciri se po představení rozběhla za dědou. Tak to jsem úplně out, pomyslela jsem si hned na to, protože jsem se raději držela trochu stranou. Neměla jsem úplně v oblibě seznamování, tedy, spíše jsem byla trošku nervózní z toho, jestli i ostatní z rodiny budou dělat, jakobych neexistovala, anebo si začne někdo povídat a hrát i se mnou? Případně si udělám procházku po území na vlastní tlapu. Stejně si nikdo nevšimne, pomyslela jsem si rozhodnutě a usmála se andělsky na oba vlky.

Přišla jsem si, že jsem oproti sourozencům trošku pozadu. Nedělala jsem nic úmyslně, ale zřejmě to bylo troch tím, že mi rodiče nevěnovali tolik pozornosti, jako ostatním sourozencům, proto jsem neměla tolik zdokonalené mluvení a ostatní věci.
Tatínek pak začal s námi více mluvit, ale mí sourozenci byli o trochu rychlejší. Jen jsem mrskala ocasem a doufala, že se dostane i řada na mě, ale upřímně se mi teď ani tolik mluvit nechtělo. Proto jsem je i nechala a poslouchala, co tatínek povídá a jak na to sestřička s bratrem reagují. Bylo to celkem vtipné, sem tam jsem se usmála.
Netrvalo dlouho a tatínek rozhodl, že jdeme zpátky do lesa. Doufala jsem, že tam už bude nějaké dobrodružství a nebude to taková nuda, jako byla tady. Rozcupitala jsem se tedy v závěsu za nimi. Sledovala jsem otcův ocásek, houpající se ze strany na stranu a zároveň kmitala pohledem i na ocásky sourozenců a přemýšlela, jak je možné, že ty naše jsou tak malé. Třeba pak ještě vyrostou! Nebo budeme takhle malincí pořád? Chci být větší, aby se se mnou mohli ostatní bavit tak, jako se baví rodiče. Jen mi moc nedávalo smysl, jak ty naše ocasy vyrostou. Kde se ta chybějící část, díky které jsou naše ocásky menší, vezme? Odkud? Nedávalo mi to smysl. "A tati, budeme taky tak velcí, jako ty?" Zeptala jsem se nakonec. Vypadlo to ze mě samo, ani mi nedošlo, že budu asi znít trošku hloupě, vzhledem k tomu, jaké otázky na tatínka měl bráška. Ale co už... hold ne každý je ve všem nejlepší.

>>> Asgaar

Byla jsem ráda, že moje sestřička souhlasila s tím, že hraní by bylo teď nejlepší a nejzajímavější aktivitou. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo se tu k smrti nudil.
Rodiče se dali do rozhovoru, proto jsem si položila hlavu na tlapy a přemýšlela. Vlastně, chtěla jsem, ale v tom jsem uslyšela hlas sestřičky. „Hmm, nevím,“ řekla jsem trochu zaujatě, ale věděla jsem, že tu není celou dobu. „To je tak nefér! On na dobrodružství a my tady.“ Ne, že bych mu to nepřála, ale taky jsem chtěla něco zažít a ne se tu jen válet a nudit. Kde asi je? Co když zažívá opravdu něco zajímavějšího? Určitě je někde a dělá něco zajímavějšího, protože všechno je víc zajímavější než tohle... vůbec to tu neutíká!
Tatínek začal po tak dlouhé době konečně mluvit i na nás. Zdvihla jsem hlavu a nastražila uši. Řekl, že má něco důležitého, co nám chce říct, proto jsem se soustředila. Alespoň něco zajímavého. Začal povídat o rodině. Pozorně jsem poslouchala a důležitě vrtěla hlavou ve smyslu porozumění jeho slovům. „Rodina,“ řekla jsem si spíše pro sebe, abych se taky trochu rozmluvila. Zatím se se mnou nikdo moc nebavil, takže mi to ještě tolik nešlo. „Lucy?“ Nechápavě jsem pohlédla na mamku. Netušila jsem, proč ji pojmenoval jinak, než se jmenuje. „Máma!“ Je to přeci máma! Souhlasně jsem vrtěla hlavou na další slova. Pro pomoc jít za rodinou. To je snad jasné, za kým taky jiným, kdyť nikoho jiného ani neznáme. Tatínek pokračoval v rozhovoru, tedy, vyprávění.
Poté dodal, že máme i další rodinné členy. „Babi, děda,“ opakovala jsem si a nepřestávala se soustředit na jeho slova. „Arsanus, Savijor, Elisa!“ řekla jsem pyšně, ale spíše pro sebe, protože jsem nechtěla taťku přerušovat. „Ašgaar!“ Řekla jsem už plně nahlas, velmi hrdě, aby bylo jasné, kde jsou naše kořeny. Poslouchala jsem ho dál, ale to už se zase začal soustředit jen na brášku. Opovrženě jsem zamručela a očkem sjela sestřičku, která se vydala někam k vodě. Samozřejmě jsem ji následovala, protože určitě vymyslela něco moc zajímavého. A taky že jo, vzala kostru ryby, kterou jsme baštili a začala s ní něco vytvářet. Začala jsem poskakovat, protože její plán byl hodit nám tu kostru na hlavu. Snažila jsem se uhnout, ale moc mi to nešlo. „Tak ty takhle!“ Vrtěla jsem radostně ocasem a postojem, vybízejícím ke hře, jsem se snažila kostru dostat. „Teď já, teď jáá,“ házela jsem s sebou jak ryba na suchu a snažila se kostru dostat.
Po chvilce ne až tak velké snahy se mi to taky podařilo, proto jsem ji opatrně čapla a snažila se sestřičce utéct. „Šiť ši mnjě!“ šišlala jsem s kostrou v tlamě a jako o život, i když stále ještě dost nemotorně, jsem se snažila co nejvíce utéct. Nebyla jsem zatím moc rychlá, ale už mi to šlo výrazně lépe. V tom jsem ale potřebovala přeskočit cosi, co tvořilo překážku na mé trase, čímž jsem se nesoustředila na kostru a více ji stiskla. No a ta se rozlomila vejpůl. Smutně jsem se zastavila a koukala na dvě části. Poté jsem vzala obě do tlamy a přiblížila se k sestře. „Na,“ dodala jsem s úsměvem a půlku jí dala. Byly jsme vítězem obě. „Mám nápad. Já schovám svoji půlku a ty svoji a pak je budeme hledat!“ Nadšeně jsem u toho vrtěla ocasem, jako kdybych objevila nový svět. Pro mě to tak bylo, proto jsem doufala, že se sestřička přidá a alespoň ten čas, co se doteď táhl tak pomalu, uteče rychleji.

Trochu mě mrzelo, že mi nebyla taktéž věnována alespoň z části taková pozornost, jakou měl Reonys. Maminka si s ním povídala a zapojil se do toho i táta. Oba vypadali tak pyšně, že zvládá dobře mluvit a povídá si s nimi, ale jak mohu tak dobře mluvit, když se mnou nikdo tolik nemluví? Naštvaně jsem se zamračila, ale můj výraz se zlepšil v momentě, kdy ke mně přicupitala sestřička. Zeptala se mě, co se děje. Nastražila jsem ouška, ale pak jsem je opět připlácla na krk. „Nudím se,“ řekla jsem. „Nechci povídat. Chci hrát si.“ U toho jsem jen zabručela a rozvalila se na bok. Své malé tlapičky jsem natáhla do nejvíce do prostoru a čekala, co se bude dít. Třeba usnu a uteče mi tohle nudné rodinné setkání rychleji.
Ciri se ke mně trochu přitulila, což bylo fajn, ale ne natolik, aby mě to dobylo energií. Ocas jsem stočila k jejímu tělu tak, aby i ona trochu cítila moji přítomnost a spokojeně zamručela.
Netrvalo dlouho a mezi nás se vecpal bráška. Muselo to být vtipné, nechápu, jak se tam vešel! Ale udělala jsem mu trošku prostoru a užívala si, že jsme všichni společně a u sebe. Nicméně trošku jsem se na něj zlobila za to, že měl tolik pozornosti. Musela jsem si hold začít zvykat na to, že ne vždycky budu já ta, se kterou se všichni baví. Musím se naučit být trošku samostatná a přijmout to, pomyslela jsem si smutně. Ale život byl takový. Nicméně bráška za to ani tolik nemohl, proto jsem mu olíznutí vrátila a položila si hlavu na něj.
Když už jsem se konečně cítila trochu lépe, mamka mě oslovila. Nastražila jsem ouška a zdvihla hlavu. Zeptala se mě, jestli jsem unavená, tak jsem začala vrtět hlavou ze strany na stranu v nesouhlasu. Unavená jsem vůbec nebyla, naopak, chtěla jsem si hrát, jenže nikdo se k tomu neměl. „Chci si hrát,.. dobrodruštví,“ dodala jsem a položila hlavu zpátky na brášku. Bylo fajn, že byl o trošku větší, protože to bylo pohodlné. Chyběl mi tu i druhý bráška, ale všichni řešili, kde je, což jsem nestíhala vnímat a tudíž jsem neměla tušení, kde opravdu je, ale raději jsem se neptala. Rodiče společně vedli nějakou ne úplně zábavnou konverzaci, tedy, maminka se na to moc netvářila a snažila se tatínka utěšit objetím. Bylo mi ho líto, ale zase se teď alespoň cítil tak, jako já, když jsem si s ním chtěla hrát a on úmyslně uhnul. Olízla jsem ještě jednou brášku společně se sestřičkou a začala mu chytat a žužlat ucho. Alespoň něco trochu zábavného.

Vypadalo to, že tatínek je více hrdý na sestřičku, než na mě. Trochu jsem zesmutněla, ale přála jsem jí to, pochopila to lépe, než já.
Smutek mne po chvilce přešel, když jsem vybízela brášku ke hraní. Ocásek se mi mrskal ze strany na stranu a já jen natěšeně čekala, kdy se bráška začne se mnou přetahovat, kousat a dovádět.
Mezitím na nás mluvila i mamka, takže jsem svou pozornost přesunula k ní. Byla jsem tak ráda, že jsem zase v její blízkosti. Olízla nás, to se mi tak moc líbilo! A pak se zeptala, kdo má hlad. "Já!" Křikla jsem, i když jsem vlastně moc hlad neměla, protože jsem nedávno jedla poprvé maso. Ale těšila jsem se, co bude mít mamka dobrého. Pobídla nás k nějakým dvěma tvorům, které jsem ještě předtím neviděla. Ale co, zkusit se má všechno! Přiskočila jsem k masu a zkusila ho. Bylo to velmi šťavnaté a čerstvé, kousalo se mi to mnohem lépe než maso od tatínka. Pochutnávala jsem si na jedné z ryb, jak to mamka označila a koukala na sestřičku. Čenichem jsem přistrčila druhou rybku k ní.
Mamka se pak začala bavit s Reonysem a vysvětlovala mu nějaké zajímavé věci, ale já jsem poslouchala jen jedním ouškem. Chtěla jsem si spíše hrát, než si povídat, ale nikdo se k tomu moc neměl. Protáhla jsem si tlapky a zívla. Trochu jsem se nudila, chtěla jsem si najít nějakou zábavu. Ale bráška, na kterého jsem spoléhala, si hrát nechtěl. Táta mi uhýbal už poprvé, proto jsem si s ním hrát už nechtěla. Přišlo mi trochu nefér, že si pak více všímal Ciri a Reonyse, ale co už. Poodešla jsem tedy o kousek dál od rodinky a smutně jsem s sebou plácla na zem. Hlavu jsem položila na natažené přední packy a sledovala celé dění.

<<< Asgaar

Cupitala jsem ladnými krůčky za taťkou, který zjevně celkem pospíchal, protože se mu nechtělo na nás moc čekat. Ale i přesto pak zpomalil a začal nám něco říkat. Vnímala jsem ho a snažila se si to opakovat v hlavě, ale moc mi to nešlo. Po chvilce jsem ale věděla, o čem mluví. "Ašgaar," zopakovala jsem po něm a u toho důležitě kývala hlavou. "Jméno," řekla jsem mu, když se nás na to zeptal. Hrdě jsem se postavila, aby věděl, že to je moje jméno. "A štrom," doběhla jsem k jednomu z nich a olízla ho. Chtěla jsem se s ním kamarádit, ale byl pěkně hořký a špinavý, takže jsem pak nechala jazyk vyplazený a snažila si špínu z něj dostat. Naštěstí jsme ale byli u řeky, kde byla voda, kterou jsem mohla tlamičku omýt.
"MáMa!" Křičela jsem za tatínkem a rozeběhla se za ní. Tak moc mi chyběla! Skočila jsem po ní, ale asi si toho ani nevšimla, protože jsem oproti ní byla ještě stále malá hromádka chlupů. "Mamíí," pištěla jsem radostí a mrskala ocasem ze strany na stranu. Vedle ní byl i bráška, ale druhého jsem neviděla. "Bráška?" Zamračila jsem se na Reonyse. Ale chyběl mi taky, proto jsem doskočila i za ním a otřela se o jeho bok. Pak jsem neváhala, odrazila se a skočila na něj. To už musel pocítit, nebyl zas o moc větší. Opřela jsem se o tátovu nohu, protože Reonys byl mezi předníma tlapama. Moc prostoru jsem tam na hraní neměla, ale z mého pobízivého postoje musel poznat, že si chci hrát. Zdvihla jsem opět zadeček a přední tlapy natáhla před sebe, u čehož jsem vrčela a snažila se upoutat jeho pozornost. Otáčela jsem se u toho i na mamku, kterou jsem hrozně ráda viděla.
Po chvilce jsem se přitulila k její noze a koukala, jestli Ciri už je někde tady, nebo se ještě loudá. Mohli jsme si teď hrát všichni společně! Radostně jsem vrtěla ocasem a nevěděla, co dřív.

Cítila jsem se mnohem lépe. Maso, které jsem měla poprvé v životě, sice nebylo tak dobré, jako mlíčko od mamky, ale zato mi dalo tolik živin a energie, že jsem hned vyskočila na všechny čtyři a vyzývavě provokovala tatínka.
Tomu se ale moc hrát nechtělo, protože místo toho, aby si mě všímal a blbnul se mnou, se jen oddálil, tam se v klidu oklepal a koukal. Chtěla jsem to zkusit taky, byl to zajímavý pohyb, proto jsem s sebou začala hýbat ze strany na stranu. Moc mi to ze začátku nešlo, ale po chvilce jsem zjsitila, jak na to. Oklepala jsem se asi 3x za sebou, abych se ujistila, že ten pohyb mám opravdu vychytaný. V tom jsem si všimla, že se probrala i Ciri.
Ta přicupitala taky za tátou, ale ono štípnutí, které já jsem brala jako hru, mu věnovala pečlivěji. To bylo poznat na otcově reakci, která byla celkem hlasitá. Pak se Ciri přiblížila ke mně, drcla do mě a olízla mi čenich. Radostně jsem se zavrtěla. Všimla jsem si, že napodobuje i můj postoj, což mě potěšilo a rozproudilo ve mně radost. Proto jsem začala poskakovat i kolem Ciri a sem tam jsem ji zatáhla lehce za ocas. Aby mě nechytila, vždy jsem se ukryla za nějaký strom. Pak jsem zase rychle vyběhla a v letu ji zatáhla za ucho. A zase schovka za strom. Tahle hra, kterou jsem zrovna vymyslela, mě opravdu bavila.
Jenomže nás přerušil táta, který začal něco říkat. "Mámu?" Zastavila jsem se, nastražila ouška a naklonila hlavu na stranu. "Bráchy?" Zopakovala jsem s nastraženýma ušima a překlopila hlavu na druhou stranu, div jsem si nevyvrátila krk. "Prinzena!" Zakričela jsem za taťkou a cupitala si to vedle jeho boku. Ale byl rychlý, takže jsem si sedla a počkala na sestřičku. Poté jsem se rozešla za tátou, pochopila jsem, že jdeme za mamkou. Konečně! Ta si s námi třeba bude hrát. Úplně jsem zapomněla na celočernou tetu.

>>> Medvědí řeka

Co se jídla týče, tatínek k tomu měl pár poznámek, na které jsem vždy jen naklopila hlavu. Když říkal něco o mamince, vždy se mi sám od sebe rozhýbal ocásek ze strany na stranu. Maso, které jsme ochutnaly, bylo celkem tvrdé a žvýkavé, na což jsem nebyla zvyklá, ale chuť mělo skvělou. Ta šťavnatost se ani nedala slovy popsat! Tak moc jsem si pochutnala. Doslova jsem se přejedla. Proto jsem se hned na to vydala za nejbližším kožíškem s volným místem. To byla zmiňovaná teta Gee, která tu jen tak postávala. Schoulela jsem se do klubíčka poblíž její nohy, ale během chvilky jsem její nohu objímala a spokojeně pochrupovala.
Ani se mi nic moc nezdálo, nebo si to spíše nepamatuji, neboť jsem sem tam kopla nožičkou ze spaní a zavrčela. Ale nic, co by stálo za zmínku.
Pomalu jsem otvírala očka a snažila se rozkoukat to světlo, které mě teď úplně oslepilo. "Tatíí!" křikla jsem plná energie a vyškrábala se na všechny čtyři. Nadšeně jsem hodila zadečkem a rozeběhla se nemotorně za ním. Ale už mi ta koordinace šla mnohem lépe, takže jsem se tolik nenamlátila po cestě. Doskočila jsem k němu a snažila se vyskočit k jeho hlavě. "Wuíí!" Vystrčila jsem zadeček, nastražila uši a ocásek vztyčila přímo k nebi. Bříško jsem položila na zem a čekala, že si se mnou bude hrát. Mohli jsme se třeba hledat! To by bylo super, protože já bych ho našla, vzhledem k tomu, jak je velký, prakticky hned. Nebo mě mohl honit! Ale to bych zase neměla šanci, má fakt vysoké nohy. Sestřička ještě pochrupovala, takže jsem doufala, že si taťka bude všímat konečně jenom mě.