Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Asgaar

Bylo mi jasné, že útěk není řešení. Ale možná dočasné, možná to něco vyřeší, nebo to alespoň pomůže. Netušila jsem, jak se mám rozhodnout, ani jsem se nechtěla rozhodnout. Byla bych nejšťastnější, kdyby teta Iška za mnou přišla a řekla, s tetou Sid, že si mě taky vezmou pod ochraná křídla. Ale v té pozici už byl brácha.
Rychlostí blesku jsem doběhla poměrně značný kus pryč od lesa. Nestíhala jsem lapat po dechu, dala jsem do toho opravdu všechno. Srdce mi bušilo jako o závod a to nejen z toho běhu. Zalehla jsem do trávy a doufala, že mě tu nikdo nenajde. Teď by se mi hodila ta magie neviditelnosti. Tak nějak jsem tušila, že rodiče půjdou i za mnou, aby věděli, jak jsem se rozhodla, ale nechtěla jsem. Chtěla jsem se tomu vyhnout, nechtěla jsem jim říct, že si nemůžu vybrat, že se nemůžu rozhodnout... že kdyby mi možná věnovali více pozornosti a dali mi více péče a lásky, tak bych byla na jejich straně. Ale nechtěla jsem se bavit s nikým. Chtěla jsem prostě zmizet.

//Moc se omlouvám, měla jsem toho celý víkend moc :c Snad to dává smysl a není to tak úplně zmatený, jako já :D
<<< Bobří ostrov

Brácha a naše pošťuchování už nebyl tak zajímavý, protože když jsme přišli do lesa, i přesto, že se tety snažily nás trochu uklidnit, netušila jsem, že se tady odehraje úplná Shakespearova hra.
Teta Sid se po chvilce zeptala, co jsem chtěla vědět o magiích. Vážila jsem si toho, že si na mě taky udělala čas mi říct i její úhel pohledu, protože každý to může vidět jinak. "Jakou magii máš ty?" Zeptala jsem se. Chtěla jsem si s ní popovídat víc, nicméně v tom jsem spatřila dva vlky blížící se k nám. Trochu jsem ztuhla.
Netušila jsem, co se bude dít. Naštěstí si to rodiče nejdříve šinuli k bráchovi, no... naštěstí bych asi úplně neřekla. Neboť to nevypadalo dobře. Přikrčila jsem se, tušila jsem, že přijde kárání. Ale u mě to nebylo až tak oprávněné jako u bráchy. Já jsem s nimi být chtěla, to oni na mě neměli čas. A táta furt vyzdvihoval sestru, jaká je to princeznička hodná, tak co já jsem tam jako měla dělat? Ale nevměšovala jsem se zatím do ničeho.
V tom se to začalo dít. Brácha byl na straně tet, což bylo více méně jasné. Bral je za svoje dva strážné anděly, což se dalo plně chápat. Být v jeho pozici, byla bych na tom úplně stejně. S tetama jsem byla chvilku a měla jsem je radši než rodiče, protože se mi ani jeden z nich nedokázal věnovat. Táta se na bráchu neskutečně naštval. Stáhla jsem uši a ocas dozadu a trochu couvla. Nechtěla jsem být uprostřed tohohle dění. Nicméně zaslechla jsem, že se chystají odejít. Cože? Nechápavě jsem dala hlavu na stranu. Odejít? Jako z lesa? Jakože na furt? Jako... co? Proč? Ale.. vždyť... nestíhala jsem to pobírat, když v tom se táta dal skoro do boje s tetou Iškou. "Teto," řekla jsem si pro sebe, protože jsem nechtěla, abych i já byla v boji. To jsem ještě neuměla. Ale za tetu bych se postavila, i za druhou! Ony začaly spolupracovat... no a brácha řekl, že tu zůstane. A sakra, projelo mi hlavou. Teď budu na řadě já... stáhla jsem úplně ocas a uši přitiskla ke krku. Pohled jsem zapíchla do země. V tom se přidal k nám i děda. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, protože jsem byla smutná a rozpolcená. Přikývla jsem směrem k němu a pohled zase zabodla do země... chci tu zůstat nebo chci jít s nimi? Chci být s tetama... ale Crowly mě do party nechce. Akorát jim překážím... tety mají na prvním místě bráchu a tak to prostě bude... nemůžu se jim vecpat do party, i když bych strašně moc chtěla, říkala jsem si pro sebe smutně. Ale mezi nimi jsem alespoň byla někdo, naučily mě lovit, vysvětlily mi magie... věnovaly se mi. Nechci je opustit, zesmutněla jsem ještě víc. Jenže tety se za Crowlyho postavily. Za mě se nepostaví, protože mě tolik do party neberou. Já jsem se k nim prostě vetřela a brácha to neskousl, i když to bylo fajn, tak ony budou chtít to nejlepší pro něj, protože on je jejich priorita... Netušila jsem, co mám dělat. Chtěla jsem tu zůstat, tedy, ne úplně v lese a smečce, o to mi ani tak nešlo. Ale chtěla jsem být s tetama, ne s rodiči. Ti už svoje vyvolené děti mají, Reo a Ciri jsou jejich zlatíčka, která na tý pozici už taky vždycky budou. A já nemám prakticky nikoho. Tety mají bráchu, rodiče mají bráchu se ségrou... byla jsem v koncích. Chtělo se mi křičet, chtěla jsem utéct. Co teď? Proč si Crowly nemůže vzít jednu tetu a já druhou? Teta Iška je hrozně fajn, chtěla bych zůstat s ní. A on může mít Sid! Můžeme si je půjčovat.. Tento super nápad ale nebyl úplně reálný. Brácha je průda, takže si je bude chtít nechat obě. A má na to nárok. A ony obě se za něj postavily, ani jedna nepůjde i na mojí stranu...
Rodiče se otočili zády a odešli. Znamenalo to, že mě tu nechají? Asi to tak bude nejlepší... ale já jsem chtěla trávit čas i s nimi, dát jim šanci. Mám jít za nimi? Stáhla jsem se ještě víc, svaly se mi zatly a já netušila, co dělat. Couvla jsem ještě pár kroků, byla jsem úplně mimo.
Tety tu měly Crowlyho, takže měly vyhráno. Brácha taky, protože má to, co chtěl. Rodiče už pro něj nikdy nebudou to, co by měli. Reo a Ciri byli určitě rozhodnutí pro odchod s rodiči. A já... nechci se rozhodovat, nechci si vybírat! Naštvaně jsem začala vzlykat, ale nechtěla jsem, abych tu rozpoutávala ještě já nějaké drama. Proto jsem se zdvihla a začala jako o život utíkat. Pryč. Z lesa, z problémů, od všeho toho, co se tu dělo. Chci být sama za sebe. Už to tak prostě je! Nepatřím nikam. Bude to tak nejlepší, říkala jsem si pro sebe. Nabrala jsem rychlost, jakou ještě nikdy předtím a doufala, že mě nikdo nenajde.

>>> Středozemní pláň

Přesně takovou reakci, jakou Crowley ze sebe vyplodil, jsem na mou otázku čekala. Jako kdybych já mohla za to, že nikdo neměl sebemenší chuť se mi věnovat, když jsem byla v lese s rodinou. Jako kdyby to byla moje vina, jako kdybych já byla ta, co se to nechce naučit. Nevybrala jsem si tenhle osud, proto jsem sklopila hlavu k zemi a stáhla uši ke krku. Trochu mě to mrzelo, ale nemohla jsem za to. Netušila jsem, co je magie. Jak jsem taky mohla?
Teta Sid se do nás pustila, že se nemusíme furt štěkat. Pohlédla jsem na ní celkem smutně, protože já se pouze zeptala, jakto, že teď to byla i moje vina? Sklonila jsem hlavu k zemi a měla sto chutí se prostě otočit a odejít, bylo mi tak strašně potupně... v tom se však ozvala teta Iška. Zavrtěla jsem ocasem v naději, že ta mě podpoří. A taky že ano. Jiskřička v oku se zableskla, když mi pověděla, že ona taky dlouho nic neznala a netušila. A pak něco o tom, že bratr může být můj vzor. Uchechtla jsem se. Jenom to ne, řekla jsem si pro sebe, "takhle nabručená a nepříjemná fakt bejt nechci," protočila jsem oči a věnovala veškerou pozornost tetě.
Teta Iška mi to vysvětlila opravdu všechno a přesně tak, jak jsem si to představovala. V mých očích byla ona můj vzor, proto jsem jen s veškerým vnímáním jejích slov hltala každou hlásku, co vydala. Páááni, i já budu mít nějakou magii? Tak to je super! Vrtěla jsem ocasem, když jsem přemýšlela, co asi budu mít za magii. A jaké vlastně jsou? Oheň? To je celkem nebezpečné, napadlo mě. Raději jsem si povídala pro sebe, aby tady ještě povýšeně bratr nedělal cavyky a nedostala jsem za to kotel od tety Sid i já. "Život, Smrt, magie... hm, myslím, že to chápu. A kdy budeme tak velký, abychom ty magie měli?" Zeptala jsem se. To byla teď pro mě zásadní informace, už jsem to chtěla taky umět!
Když jsem se znovu dala do přemýšlení, co za magii asi budu mít, teta začala nějaké vyjmenovávat. Jako kdyby mi četla myšlenky! Zneviditelnit? Panejo! Tak to chci! Já chci být neviditelná, to musí být tak super!! Představovala jsem si, jaké to asi je. "Hmm," zareagovala jsem na oheň, který se mi tolik nezamlouval jako právě ta neviditelnost. To by bylo něco! A co asi budou mít ostatní sourozenci? Sestra bude mít určitě něco jemnýho a opatrnýho, brácha by možná mohl mít ten oheň a tenhle brácha? Ten bude mít snad něco úplně k ničemu, aby nebyl tak nafoukanej. Co se to s ním jenom děje? Myslela jsem, že je normální, ale je to žárlivec jak pes, napadlo mě a zavrtěla jsem nad jeho chováním hlavou. "Moc děkuju teto Iško, že si mi to vysvětlila," otřela jsem se o ní bokem a cupkala za ní. "Zní to fakt hustě!" Musela jsem tu připomínku vypustit do světa, i když Crowley mě zase vysměje. "Tak jo," řekla jsem trochu znuděně, když tety navrhly, že se máme vrátit do lesa.
Moc se mi tam nechtělo, páč jsem to měla spojený s ukrutnou nudou, ale třeba s tetama to bude fajn. A úplně jsem zapomněla, že mám rodiče a že až se potkáme, přijde teprve ten kotel, kterej si asi ani jeden z nás neumíme představit. Ale to mi bylo teď jedno, teď jsem si představovala, jaký to asi musí být být neviditelný. Mohla bych pak strašit Krůliho.

>>> Asgaar přes Mathaë

Teta Iška byla fakt super, řekla, že táta je pěkně nudnej, s čímž jsem souhlasně přikyvovala a nestíhala pomalu ani odpovídat. Když v tom mě pochválila, že útěk je taky super. Nechápala jsem to, vždyť to bylo něco, co by se normálně dělat nemělo, tak jakto, že jsem za to dostala pochvalu? Ale líbilo se mi to, chtěla jsem, aby teta Iška a Sid byly moji rodiče. Proč mě nemohly mít ony? Ale co, aspoň jsem jejich příbuzná! Byly strašně super! Mrskala jsem ocasem a podívala se na tetu Iš. "Děkuji," řekla jsem jen, když v tom jsem viděla, jak druhá teta se snaží něco udělat s hromadou dříví.
Nechápavě jsem se posadila na zadek vedle bráchy a naklonila hlavu na stranu. Nechtěla jsem zase sklidit hromadu posměšků a narážek na to, že jsem úplně mimo, protože jsem nebyla s nimi od začátku, ale zeptat jsem se musela, páč brácha evidentně věděl, o co jde. "Co to... dělají?" Sledovala jsem je opravdu bedlivě. Snažili se s tou hromadou něco udělat, aniž by se jí dotkly.
Zajímavé bylo, že se mi zdálo, že se vzduch trochu oteplil. Nějak jsem to extra nevnímala. Viděla jsem, jak jedna teta s sebou dokonce plácla do trávy, doufala jsem, že je v pohodě, ale netrvalo dlouho a přivalila se k nám. Radostně jsem se na ni usmála. V tom jsem zaslechla další novinky, asi spojené s tím, jak obě upjatě čučely do té hromady. Život, magie... co to je? Nestíhala jsem se pomalu ani ptát, ale na tohle jsem se zeptat musela. "Eh, pardon, asi budu zase znít jak úplný tupec mezi vámi, ale... co je to ta magie? A kdo je Život?" Už jsem byla zvyklá na to, že jsem byla ve všem pozadu. Ale jak jinak je dohnat, než se zeptat?

Bylo vidět, že ono dětství, které jsme měli s Crowlym teď, nám tety celkem záviděly. Asi na tom něco bude, protože to vypadá, že jakmile se jeden stane dospělým, zaprdne a už s ním není taková sranda, jako s ostatními mladými. Ale v tom případě tety musely být úplně mladé, nebo to jsou vlčata ve velkých tělech, protože s nimi sranda byla. "Však ale vy jste mladý, ne? Ne jako děda nebo ti ostatní záprdové, co jsou zatrpklí," řekla jsem, protože pak by mi to nedávalo smysl. Možná to nebyla nejlepší otázka, ale trochu jsem se prala s tím, že co jsem měla na jazyku šlo hned i ven.
Druhá teta to shrnula tak, že sranda to už pak není, když tě nikdo neunese. To mě nenapadlo. Ale proč by mě někdo někdy někam nosil? Raději jsem se zeptala v duchu, protože jsem nechtěla zas vidět ten bratrův vysmívající se výraz, když se na něco ptám.
"No, já.." chtěla jsem se přiznat, že jsem celou tu dobu byla v sevření nudné rodiny, ale pak se mě vlčice zeptala, co bych chtěla vyvádět. Očka se mi rozzářila a já našla nějakou jiskru života. Konečně se někdo zajímal o to, co bych chtěla já! Nadšeně jsem začala dýchat mnohem rychleji a v hlavě se mi toho honilo tolik, že jsem ani nevěděla, jak to poskládat do slov a do vět. "Jizvy? Špinavý kožich? Tak to je pecka!" Povyskočila jsem si a začala si prohlížet svůj kožich. Tak moc jsem se těšila! Na tohle jsem čekala celou dobu. "No přesně! Souhlasím s tebou," přikyvovala jsem tak rychle, jako bych měla gumový krk. "Já.. moc toho neumím," řekla jsem sklesle, "jen to, co mě teta Sid stihla naučit. Táta se spíš bavil s ostatníma dospělejma a já se hrozně nudila, proto jsem taky zdrhla," mrskla jsem lišácky ocasem. "Iskierka, těší mě! Jsem moc ráda, že jsem tě poznala, teto," dodala jsem upřímně a mrskala neovladatelně ocasem. O tom, že ti dva vlci byli tety sourozenci jsem neměla tucha, začínala jsem v tom být trochu ztracená. Máma, táta, jeho sestra a její sestra a bratr.. strejda vlastně no a tím pádem teta… zavrtěla jsem nad tím zmateně hlavu. "Ty ale nesmrdíš, teto," dodala jsem vážně a zhluboka se nadechla, abych jí to s úsměvem dokázala.
Potom nás tety pobídly, ať jdeme někam na výpravu.
Nadšeně jsem začala skákat kolem a vyrazila vpřed. Na otázku tety Jikřičky jsem zavrtěla hlavou. "Rozhodla jsem se sama, asi o tom ani nevědí," zazubila jsem se ďábelsky, ale pak nahodila pohled andílka a radostně cupitala vpřed.

>>> za davem

Bavilo mě, jak se Crowley cítil důležitě a nadřazeně, na druhou stranu mě to dost štvalo. Ale nechala jsem to být, byla jsem ráda, že mi něco záviděl, i když jsem neměla tušení co. Asi pozornost? Kdo ví.
Nová teta vypadala moc fajn, ale asi si toho měly s druhou tetou hodně co říct, takže moc na moje překvapení nereagovala. Což mi vůbec nevadilo, respektovala jsem to, mohla jsem si ji aspoň více prohlížet, když se bavily. "Jsem nováček, to je pravda, ale myslím, že se učím rychle. Tohle bylo spíš myšleno jinak," řekla jsem a dál to nerozvíjela, jelikož jsem věděla, že to určitě ostatní krom bratra pochopili.
Dospělí se bavili a bratr si honil ego, že už druhou tetu znal, což mi bylo úplně jedno. Usmívala jsem se od ucha k uchu a těšila se, co nového teď budeme dělat a kam nás tety vezmou. Nepřestávala jsem vrtět ocasem a pohledem přeskakovat z jedný tety na druhou. "Už nejsem dítě," řekla jsem celkem sebevědomě, což podle mě byla pravda, vzhledem k tomu, že už jsem uměla i lovit. Sice jsem měla za sebou teprve první lov, ale věřila jsem si natolik, že bych zvládla sama i dalšího zajíce. Sebedůvěra je důležitá.
Bratr měl nějakou přiblblou poznámku, na kterou jsem se jen nuceně usmála a ihned svůj výraz převedla do vážného, aby pochopil, že to vůbec vtipný nebylo. Protočila jsem oči. Vypadalo to, že teď se to otočilo, ten "rozumný" jsem tu byla já a otrava byl bratr. Ale co, byla jsem ráda, že tu nejsem sama a alespoň jsem někam vypadla, být s našima by byl fakt vopruz. Stačilo mi to tu dobu, co jsem tam byla. Ani si mě nikdo nevšiml, nedokázali se se mnou bavit. Takže jsem se tu cítila mnohem lépe. Tetám jsem do konverzace moc nevstupovala, protože mi bylo jasné, že si budou chtít říct, co se dělo a tak, ty důležitý dospělácký kecy. Místo toho jsem si našla jinou zábavu, nedaleko ode mě se mezi kamínky proháněla malá myš. Bedlivě jsem ji sledovala, nastražila jsem uši a potom si i lehla, abych byla co nejvíce nenápadná. Mé zbarvení napomáhalo ke splynutí s kamenným prostředím. Lehce jsem se přizdvihla a poposunula blíže ke kameni, kde myš byla ukrytá. Položila jsem i hlavu na zem a snažila se tolik nefunět. Ve chvíli, kdy se myš vydala zpoza kamene za druhý jsem vyšpulila zadek, zavrtěla ocasem a jako liška ve vysoké trávě jsem jedním skokem přiskočila a přišlápla myšce ocas. Bylo to vtipné, začala pištět a nemohla utéct, hrabala pacičkama na místě; vypadalo to, jako kdyby běžela na běžeckým páse. Jen jsem se zahihňala a ocas ji pustila. "Teď tě nechám žít, ale příště je tvůj osud spočítanej," zašeptala jsem k ní a ušklíbla se. Cupitavými kroky jsem se vrátila těch pár metrů zpět ke skupince. Netušila jsem, že ona nová teta je vlastně opravdická pokrevní teta, příbuzná táty. Ale co, bylo mi to jedno, těšila jsem se z toho, že mám vůbec tety. Mrskla jsem ocasem a netrpělivě si olízla čenich, čekajíc, co budeme vytvářet teď.

<<< Náhorní plošina

Jako že brácha je trochu jinej jsme věděli od začátku, ale že je úplnej suchar, to jsem netušila. Vypadal jako někdo, s kým by si jeden rozuměl a mohl se na něj spolehnout, ale z pohodového bráchy se změnil na skoro tátu. „Tak sorry no,“ zamračila jsem se na něj. „Páprdo.“ Zavrtěla jsem nad jeho chováním hlavou, ale co, tak mu něco přelítlo přes nos. Nehodlala jsem to řešit, teď jsme tu měli důležitější úkol. Najít druhou tetu.
Teta Sid do toho dala opravdu všechno, proto jsem se snažila taky hledat ze všech sil, i když to spíše vypadalo zvláštně. Sledovala jsem každý pohyb a snažila se soustředit na každý zvuk, když v tom se ona vlčice objevila.
Po jejím oslovení jsem zůstala stát úžasem, protože v jejím kožichu poskakovaly zvláštní jiskřičky. To bylo tak úchvatný! Zaujatě jsem sledovala její kožich, když v tom mě z přehlídky vytrhl bratr. Byl fakt jak suchar. „Jo jasně, hledal si v lese... kdybys aspoň nekecal!“ Naštvaně jsem na něj štěkla, ale u toho jsem mrskala ocasem, protože jsem měla radost, že jsem poznala další tetu. „Já jsem Viv, sestra tohohle suchara. A jsem moc ráda, že jsme tě našli! Ty věcičky, co máš v kožichu... jak to děláš?! To je úplně úžasný!“ Sledovala jsem ji a sem tam poskočila kolem, abych si to pořádně prohlédla. Ale chtěla jsem dát prostor i druhé tetě, aby svoji kamarádku pořádně uvítala, protože jsem to tak nějak čekala. I přesto, že tahle nová teta byla trochu naštvaná, určitě byla ráda, že jsme ji našli. Brácha ji lezl do zadku, jak jen to šlo, aby nebyla na něj naštvaná, ale já jen protočila oči. Nechápala jsem, jak je možné, že má červené oči, ale vypadalo to moc zajímavě. Zeptám se na to později. Netušila jsem, že brácha bude takovej suchar a žárlivec i na ségru... pff. Možná jsem tím, že naši na něj budou naštvaní, v něm vyvolala strach a teď se bojí... proto se tak chová. To bude ono! Ale co už, určitě to, co mu přešlo přes čenich, ho zase brzy opustí a odezní.

Teta Sid mi řekla, že ta druhá teta je vlastně ještě větší frajerka než ona sama. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, nedokázala jsem si to představit. O to více jsem ji chtěla poznat.
Když jsme přemýšleli, odkud začít, navrhla jsem něco, co teta schválila. Cítila jsem se dobře, že už konečně trochu vím, co a jak a nejsem jak z jiného vesmíru jako tehdy, když jsem za bráchou a tetou přišla. "Bestie? Hm," řekla jsem si. Místo nějakého strachu se mi do žil vlil adrenalin a já jen natěšeně nastražila uši. Znělo to jako super další dobrodružství!
Zvědavě, s myšlenkou, že vymyslíme nějaký plán, jak se vyhnout kárání rodičů, jsem se zeptala bráchy, co vymyslíme. Ale on to vzal trochu jinak, než jsem myslela, hned se do mě pustil, že se můžu do lesa hned vrátit, pokud se bojím. Trochu se mi naježily chlupy na krku, nečekala jsem, že se do mě hned pustí. "Vypadám snad, že mě baví tam s nima sedět na zadku a jen čumět na ostatní členy nudný rodiny?" Vyhrkla jsem mu hned zpátky. Ani jsem netušila, kde se to ve mně vzalo, jen jsem byla spíše trochu v šoku z toho, jak se do mě hned pustil. Teta to vzala z mnohem lepší strany, proto jsem se poměrně rychle uklidnila a přikývla na to, co říká. "Nevím, kdo se tady bojí," šťouchla jsem mu do zadní tlapy při chůzi tak, aby mu to rozhodilo krok a trochu ho to zpomalilo. V tu chvíli jsem nabrala snad nejvyšší rychlost, co jsem mohla. "Srábek!" Vyplázla jsem na něj hravě jazyk a pelášila kupředu.

>>> Kamenná pláž

Tetička nás taky pochválila, jak skvěle nám to šlo. I bez pomoci dospěláka jsme s bráchou zvládli ulovit sami zajíce! Měla jsem obrovskou radost, ale upřímně to vypadalo, že Crowly už nějakou zkušenost měl. Určitě nějakou měl, lovil hravě levou zadní.
Pochutnávala jsem si na mase a byla jsem celkem plná, proto jsem čenichem naznačila tetě, ať si taky vezme a jen na nás neciví, jak se ládujeme. "To teda je, teto, vem si," dodala jsem a spolkla poslední sousto. Přišel čas na to si hrát se zbylou kostí, než se do ní zkusím pustit taky.
"Určitě bude v pohodě, jestli je tak dobrá, jako ty, určitě je v pořádku," dodala jsem a usmála se na tetu. Bylo vidět, že ji to trápí, ale teď tu měla mě a bráchu, takže jsme měli větší šanci, že tu druhou tetu najdeme. "No, asi nejlepší bude začít tam, kde jste ji viděli naposled, hm?" Odpověděla jsem bráchovi, který se dotazoval, kam se vlastně vydat. Bylo to těžké odhadnout, kde na celém velkém světě může jeden vlk být. Ale teta měla určitě větší rozhled než my dva.
Zakousnutá do kosti mi vlastně došlo, že po tomhle čupr výletě se budeme taky muset vrátit a ukázat doma. "Ty, brácha," řekla jsem, když jsem dokousala chrupavku a zbytek už nechala pro jiná zvířata. "Víš, že táta a máma budou hodně naštvaní... už byli hodně naštvaní, když si zmizel ty," řekla jsem mu s trochou obav v hlase. Ne proto, že bych se bála vrátit domů, ale třeba by mohlo bráchu napadnout, jak se chytře vyhnout dvouletému kázání o tom, jak je důležité a proč poslouchat a být na blízku rodičů. "Takže, co vymyslíme?" Drcla jsem do něj čenichem a ušklíbla se. Třeba i teta by mohla přispět něčím, co by nám mohlo zachránit kejhák. Mrskla jsem ocasem. Samozřejmě je ale ta druhá teta teď přednější, podstrčila jsem jen téma, nad kterým můžeme přemýšlet při hledání.

I přesto, že byl zajíc opravdu rychlý a kličkoval sem a tam, zvládli jsme to. Chytla jsem ho za zadní nohu, takže s sebou házel a škubal a mě celkem dalo dost práce ho udržet. Teta Sid mě podporovala, ale já čekala spíše fyzickou podporu než tuhle slovní; že třeba přijde a zakousne ho, abych tady s ním tolik nezápasila? Ale na druhou stranu jsem jí za to vlastně byla vděčná, protože to byla zábava, jakou jsem si nemohla ani představit. Začala jsem vrtět ocasem taky a už jsem to brala taky jako hru. Viděla jsem, jak Crowly přibíhá na pomoc, konečně. Už mě bolely moje malé tesáčky.
Chytl ho úspěšně z druhé strany, vlastně z té první, prostě zepředu a silným stiskem ho odrovnal. Raději jsem ho ještě jako pojistku držela, kdyby to nestačilo a on prostě chtěl ještě utéct, ale vypadalo to, že je náš. Když ho Crowly pustil, ještě jsem domáčkla svůj stisk a pustila ho. Cítila jsem tu čerstvou krev, bylo to lepší a chutnější než to, co nám donesl táta. Nebo to možná bylo i proto, že jsme si to sami ulovili. "Tak to bylo super!" Radostně jsem zajásala, párkrát poposkočila a sjela pohledem bráchu s tetou. Pak jsem nelenila a ukousla ze zadní části velký kus masa i s kostí, takže jsem si to vzala s sebou a lehla si o kousek dál. Přidržela jsem si kost přední tlapou a pochutnávala si na zajíci. "Mňam!" Neudržela jsem se a musela se vyjádřit i nahlas. Bylo to fakt mnohem lepší. A asi i chutnější než ona ryba, kterou Crowly odmítl.

//Moc se omlouvám za pozdnější post, cestovala jsem a nechtěla jsem to psát na mobilu, protože jsem ten její první lov přeci jen chtěla trochu rozepsat :)
Teď už budu zase plně aktivní

Když brácha tetu opravil, trochu jsem užasle sledovala jeho postoj k věci a netušila, kde všechno tohle zjistil a kde se to naučil. Byla jsem ráda, že jsem za ním šla, protože teď jsem se mohla něco nového naučit konečně i já a nebudu mezi ostatními sourozenci za úplnou okurku.
Dalším krokem bylo vystopovat zajíce. Teta nás označila za hrdiny, takže jsem vykročila poněkud hrdě s vypnutou hrudí a užívala si toho momentu. Konečně se mi taky někdo věnoval! A najednou nás zastavila s tím, že ho vidí. Užasle jsem sledovala celou situaci a raději mlčela, protože to bylo vlastně jednou z věcí, kterou nám teta řekla, že máme dělat. Vrtěla jsem ocasem, ale teď jsem se zastavila a ani nedutala, abych nebyla já ta, co ho náhodou vyplaší. Informace o jeho chování jsem si zapisovala pevně do paměti, protože to jsou přesně ty věci, co se mi budou v životě hodit. Rychlej, kličkuje, opakovala jsem si důležitě a sledovala celou situaci. Teta mi hned na to dala úkol. Cítila jsem se důležitě, že jsem byla první, co měla instrukce. Ale možná to bylo spíš proto, že Crowly už nějaký ten lov zažil. Kdo ví.
Souhlasně jsem na její pokyny přikývla hlavou že plně rozumím a udělám vše přesně tak, jak řekla. Ještě jsem nikdy nelovila, proto jsem měla trochu strach, že budu takové to vlče, kterému budou ostatní zvířata líto zabít. Ale místo toho jsem cítila nepopsatelný pocit, který byl smíšený s adrenalinem a touhou pocítit tu krev na jazyku. Oblízla jsem si čenich, zalehla, ale tak, abych na tetu s bráškou viděla a přemýšlela. Co když... ale ne, přestaň, zarazila jsem ihned samu sebe. Nechtěla jsem se demotivovat nebo rozptýlit tím, co se může a nemůže stát. Plnou pozornost jsem věnovala zajíci, který si nevědomky cosi hrabal v zemi opodál.
Teta vyrazila jinam, s Crowlym a já jen čekala na povel. Trochu jsem je ztratila z plného dohledu, takže jsem začala být trochu nervózní, když v tom jsem zaslechla teď. To pro mě bylo jako píchnutí injekce adrenalinu, jako dání takové dávky energie, kterou jsem ještě nikdy neměla. Vystartovala jsem tak rychle, jak jsem jen mohla. Viděla jsem Crowlyho, který běžel za zajícem a hnal ho k tetě, jenže já to udělala chytře. Bylo mi jasné, že přeci nepoběží jinému vlku do rány, takže byla možnost jedna a dva. Vybrala jsem možnost dva. Crowly to bral jako zábavu, vrtěl ocasem a poskakoval, ale já měla plný lovecký postoj a soustředění tak moc, že jsem absolutně nevnímala nic kolem. Viděla jsem pouze zajíce.
Nadběhla jsem mu tedy z druhé strany. A udělala jsem dobře! Vydal se mým směrem a nečekal, že to vezmu z druhé strany a budu tam. Byl to ten moment - teď anebo nikdy. Nabrala jsem co největší rychlost, uši přitiskla ke krku a odrazila se. Povedlo se! Cítila jsem, jak ho držím. Nekontrolovatelně jsem u toho však zavřela oči, což nebylo v plánu, ale moc jsem to neovládla. Snad ho držím za krk. Já to zvládla! Radostně jsem si říkala v duchu. Otevřela jsem oči a všimla si, že ho držím za vrchní část zadní nohy. To nebylo úplně nejlepší, ale aspoň jsem ho měla! Zajíc se dost škubal a já se nepokoušela ho pustit a chytit za krk. Prostě ho nepustím za žádnou cenu. Stiskla jsem tak moc, že prasknutí kosti bylo slyšet i pro ostatní a doufala, že mi přijde brzká pomoc a já za ním nebudu vlát celou dobu. Ta chuť krve... no panečku! To je ňamina!

<<< Křišťálový lesík přes Medvědí řeku

Netušila jsem, že přelezení řeky bude taková brnkačka. Vlastně to plavání, že je to tak jednoduché. Vlk vlastně jen jde vodou a to je celé. Pche! Vůbec nevím, čeho jsem se tak obávala. Teta Sid mě celou dobu dostatečně podporovala, což bylo super a i přesto, že jsem ji vlastně vůbec neslyšela a nevnímala, moc jsem si toho vážila.
Bráška měl celkem dobrý dotaz, a to - jaká je vlastně taktika lovu zajíce. Teta Sid se do toho opřela a skvěle nám to popsala. Hltala jsem každé slovo. Crowley dodal, jestli náhodou není chytrost a inteligence to samé. Zahihňala jsem se, ale ne tak, aby si teta Sid připadala špatně proto, že se asi pravděpodobně trochu přeřekla. "Rozumím, zní to celkem snadně, ale snadné to určitě nebude," řekla jsem spíše tak nějak pro sebe a naslouchala dál. Dodala, že máme zmlknout, na což jsem taky zareagovala širokým, ale tichým úsměvem, protože ona byla vlastně jediná, kdo tu mluvil. Prý se musí zajíc vyčmuchat. Ale jak takový zajíc voní? Naklonila jsem hlavu na stranu. Nikdy jsem ho předtím nejedla a necítila, tak jak mám vědět, že to je zrovna on?
Teta se do toho ponořila po hlavě a po chvilce velmi tiše dodala, jestli ho cítíme. Netušila jsem, jestli ta otázka byla zkouška toho, že máme být ticho a když odpovíme, dostaneme kotel, protože máme být zticha. Anebo jestli ho opravdu cítíme. Trošku jsem byla zmatená, ale raději jsem neodpovídala a soustředila se. Nic moc jsem necítila, vlastně jsem toho cítila hodně moc, takže jsem netušila, jak pachy protřídit na to, co je zajíc a co ne. Následovala jsem netrpělivě tetu.

Tahle výprava mě opravdu bavila! Rozhodnutí opustit rodinný kruh a vydat se za tetou Sid a bráškou bylo skvělé, asi zatím moje nejlepší. Nic z tohohle bych doteď neviděla. Vsadím se, že jsou pořád na stejným místě, jen žvatlaj, pomyslela jsem si pro sebe a protočila oči. Koho nějaký žvatlání zajímá? Pro malá vlčata je přeci zajímavější něco vidět a zažít, než si o tom jen povídat.
Téma ryby jsem se snažila zahrát do autu, ale moc mi to nešlo. Bylo to okaté až moc, nicméně nikdo to tolik neřešil. Crowley se bezhlavě vrhnul do řeky, z čehož jsem trochu trnula. Udělala jsem pár kroků zpět a lehce zatnula svaly. Ale ne.. co když mě ten proud odnese někam pryč? Co když mě tam pod vodou něco napadne? Co když se voda rozvíří... v hlavě se mi honilo několik desítek smyšlených hrozeb, které ve většině ani nebyly reálné. Nevnímala jsem proto ani ostatní, netušila jsem, co Crowley se Sid řešili, v hlavě jsem byla zabořená do myšlenek ohledně mého posledního dne života. Zavrtěla jsem hlavou. "Víte, já.. já," snažila jsem se ze sebe vydat něco ve smyslu, že jsem ještě ve vodě nebyla a neumím plavat. Ale všimla jsem si, že bráška vodu přešel celkem klidně a teta po něm koukala, kdyby se náhodou něco stalo. To mě trochu uklidnilo, ale ne natolik, abych se tam hned vrhla za nimi.
Nechtěla jsem však vypadat jako posera. Ale co, můžu za to snad já, že mě ještě nikdo nevzal k vodě? Je to vina rodičů, máma je bůh ví kde a táta se radši vykecává, než aby nás naučil plavat... naštvaně jsem vyčítala situaci, ve které jsem se objevila, rodičům. "Nevím, jestli..." blekotala jsem. Nešlo mi ani dát slova dohromady. Ale když to nezkusím, tak to nebudu umět. A navíc, nechci být poslední ze sourozenců, kdo to nebude umět! Odhodlala jsem se a dupla si, že prostě do toho jdu, ať chci nebo ne. Strach ne strach, je tu přeci teta Sid, která mě může zachránit!
Odhodlaně jsem se vydala ke břehu řeky. Nejprve jsem se napila, abych zjistila, jestli je voda studená, nebo je to v pohodě. Bylo to celkem fajn, zkusila jsem to nejdříve opravdu opatrně. První noha, hned na to druhá, protože jsem málem spadla hned na začátku. Nebylo to až tak hluboké, dobrý. Zbývající dvě nohy a špička ocasu. Ten jsem raději zdvihla nahoru, aby se mi nenamočil a mohla jsem ho použít případně ke své záchraně.
Celkem mi to šlo. Až mě to překvapilo! Když jsem zjistila, že to plavání vlastně nic není, protože jsem celou dobu šla po dně, už jsem se skoro vůbec nebála a několika skoky jsem je dohnala. Povídali si něco o ušácích, na což jsem moc nereagovala, protože jsem stále přemýšlela nad tím, jak jsem to zvládla a tak. Ale hlad už jsem měla. "Už mám hlad," dodala jsem, jakoby se nic nedělo a doufala, že to nebudou tolik hrotit, že jsem se ze začátku bála.

>>> Náhorní plošina přes Medvědí řeku

Trochu jsem se uklidnila, když teta Sid potvrdila, že plavání provedeme v jezeře. Přišlo mi to logičtější, přeci jen, břeh nebyl tak strmý (snad) a dalo se to lépe naučit. Trochu jsem měla i přesto strach, ale lepší, než aby mě Crowley pobízel vlézt do řeky.
Brácha měl taky radost z toho, že jsem nebyla poslední a hlavně, že jsme někam vyrazili. Nadšeně jsem se rozhlížela všude kolem sebe, místo bylo zvláštní a zajímavé a já netušila, že každý les může být jiný. "No přesně!" Souhlasně jsem přikývla s hlavou vztyčenou do mraků, protože mě zaujaly koruny stromů.
Pohled jsem vrátila na bráchu. "Neasi, takových věcí, co tu je k objevení, přeci nebudeme jen sedět a koukat na dědu se strejdou. Teta Sid je lepší!" Radostně jsem mrskala ocasem a pohlédla na přibíhající vlčici. "Rodiče jsou marní," přidala jsem se k tomuto "nenávistnému" popěvování vůči rodičům a nestíhala si uvědomovat, že to může být i dost nebezpečné. Ale možná proto se mi to líbilo ještě více.
Na dotaz, co budeme dělat a jestli budeme lovit se mi dostavilo ne tak očekávané odpovědi. Tetu jsem sice najít chtěla, konečně jsem objevila část rodiny, která je zajímavá a ne tak nudná, ale hledat vlčici se mi teď moc nechtělo. Ještě že ostatní byli taky tak lehce rozptýlení, protože se navrhl lov ryby. "Jooo, ryby, super!" Nadšeně jsem začala poskakovat kolem tety. Ale Crowley to zamítl, že jsou slizké a odporné. Zamračila jsem se na něj. "Já se chci naučit lovit rybu! Tak je nemusíme jíst, můžeme je vyndat a udělat s nimi nějaké závody. Třeba která se dříve odplácá zpět do vody!" Zastřihala jsem ušima a zkoukla oba vlky. Tikal mi pohled sem a tam, z jednoho na druhého.
Pak teta dodala něco, co mi smetlo úsměv z tváře. Že bychom se mohli naučit plavat v řece. V řece? Vždyť tam je proud! To nebude plavání, to bude boj o život, začala jsem si to hned vykreslovat jako poslední činnost v mém životě a dost nervózně přešlapovat. Podívala jsem se na tetu. "Taky jsem vlstně pro ty ušáky," sebejistě jsem dodala a doufala, že nepoznají, že jsem měla trochu strach. Teda vlastně hodně.