Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< řeka Mathaë sever

Po chvilce klusu jsem se musela zastavit. Nebyla jsem tolik trénovaná a hlavně, asi jsem taky trochu nastydla, protože se mi o něco hůře dýchalo. Takže jsem si dala na chvilku pauzu. Rozhlédla jsem se kolem. Došlo mi, že jsem ještě nikde nebyla, vlastně jsem toho moc neprošla a nezažila, což mě celkem mrzelo. Všechno se to pokazilo, když jsme si museli vybrat, na kterou stranu se přidáme. Předtím to byla taková sranda! Sid a Iška jsou super. Snad mě nebudou teď nesnášet... Zabořila jsem pohled do země a doufala, že s nimi zase nějaký ten výlet a srandu zažiju. Crowley tam zůstal. Je spokojený? Nelituje toho? Měla bych pak za ním dojít a zeptat se ho... sice se choval jako sebestřednej narcis, ale co už. Je to můj bráška a záleží mi na něm, přeci jen jsem s ním taky nějakou chvilku byla a máme toho hodně společného.
Chvilka přemýšlení mi dala více energie a prostor nabrat další dech. Radostně jsem se rozklusala dál, těšila jsem se i na ostatní sourozence a doufala, že oni mě taky rádi uvidí. Snad jo...

>>> Cedrový háj

<<< Zrcadlové hory

Dalo mi to celkem zabrat, terén nebyl nejjednodušší a já se snažila být co nejvíce opatrná. Díky mým dlouhým nohám jsem byla obratnější, což bylo fajn. Ladně jsem seskočila a ocitla se velmi blízko řeky. Neměla jsem strach, protože jsem už tak nějak uměla plavat, ale byla jsem ráda, že jsem narazila zrovna na vodu. Začínala jsem pociťovat únavu, takže dodání energie skrze vodu bylo to nejlepší, co mě mohlo teď potkat.
Opatrně jsem sešla k řece a našla místečko s malým proudem. Stála jsem na břehu, ale snažila jsem se najít místo, kde budu stát stabilně, kdyby cokoli. Opatrně jsem se naklonila nad vodu a spatřila svůj odraz. Jen jsem se sama na sebe usmála a napila se. Ochlazující pocit klesající přes mé hrdlo do břicha byl opravdu přínosný, cítila jsem se mnohem lépe. Voda byla vážně studená, ale i tak to bylo skvělé.
Po chvilce jsem se odhodlala přebrodit a částečně i přeskočit vodu a dostat se tak na druhý břeh. A pak už mi zbývala jen chvilka a byla jsem doma. Snad. Stále jsem doufala, že jdu správným směrem.

>>> Jižní Galtavar

<<< Vyhlídka

Dobře, asi jsem to pouze cítila, protože jsem se začínala ztrácet. Neviděla jsem žádný les před sebou, proto jsem si přestávala být jistá, že jsem opravdu na správné trase za svými rodiči. Raději jsem se proto zastavila a snažila se rozhlédnout, ale nebylo toho moc vidět. Počasí tomu nenasvědčovalo, takže jsem jen dala na svůj instinkt.
Hlavou se mi honily různé myšlenky a pocity, hlavně z toho, že se vracím domů. Netušila jsem, jak se z toho mám cítit, jestli to je dobře, anebo se mám spíš trochu bát? Tušila jsem, že taťka pravděpodobně nebude v nejlepší náladě k tomu mě s otevřenou náručí přivítat, ale mamka snad jo. Ale co, jsou to moji rodiče. Sice jsme nebyli v nejlepší situaci za poslední dobu a museli jsme čelit opravdu velkému rozhodnutí, ale i tak já jsem se na ně těšila a doufala jsem, že oni na mě taky. Bráchu se ségrou jsem neměla možnost tolik poznat, určitě už jsou skoro jako dospělí, hlavně proto, že tráví čas s našima. Ale bude to snad v pohodě a sranda.

>>> Mathaë sever

<<< Asgaarský les

Tak nějak jsem cítila, že jsem se vydala správným směrem. Těšila jsem se, až rodiče zase uvidím, i když jsem věděla, že táta je určitě naštvanej. Ale neměla jsem tolik tušení proč, to my bychom měli být spíše naštvaní na něj, ne? Vždyť to on nás nechal si vybírat... to on postavil Crowlyho do takový situace, i mně a ostatní sourozence... nebylo to lehký. Měl by to pochopit. Snad to taky pochopí, jen to chtělo asi trochu víc komunikace.
Ale těšila jsem se na mamku, u ní jsem trochu více cítila porozumnění. Třeba to chtělo jim dát jen prostor, a mně stejně tak. Prostě jsme to každý potřeboval...
Nasála jsem pachy do čenichu, ale moc jich tu v okolí nebylo, jelikož tu zjevně foukal vítr, který je odnesl pryč. Stejně jsem však tušila, že jsem se vydala správně. Cítila jsem to.

>>> Zrcadlové hory

//1

Trochu to vypadalo, že děda nastydl. Taky jsem se necítila úplně fresh, hlavně po tom, co jsem nějakou dobu strávila na planině. Ušklíbla jsem se, když si kýchl, bylo to celkem vtipné, ale měla jsem pochopení, že se asi necítí nejlépe.
Jakmile mi začal vyprávět o zajících, pozorně jsem ho poslouchala. Svá slova i názorně ukázal na stylu chůze, proto jsem se soustředěně snažila napodobit přesně jeho pohyby a přikyvovala hlavou.
Co se týkalo magií, to pro mě bylo zajímavější. “Opravdu? A kdy? Už bych svou magii chtěla vědět a používat. A co když se mi nebude líbit?” Měla jsem spoustu otázek, ale děda na všechny měl jistě odpověď. Věděl snad všechno. Než jsem skoro dořekla své dotazy, vysvětlil mi, jak to je. S porozuměním jsem přikyvovala a hltala každé slovo. Tak to je super! Plno dalších magií? Tak to musím začít sbírat ty kamínky a mušle, pomyslela jsem si. Dokonce mi i děda přiblížil, kde se oba zdržují. Přitakala jsem a pousmála se. ”Tak to je super, moc děkuju dědo!” Mrskla jsem radostně ocasem.
Téma přešlo k babičce. Na dědovi bylo vidět, že už není tak klidný a šťastný. Zjistila jsem i proč… “och, tak to je špatný, proč to udělala... to mě mrzí. Chtěla bych babičku poznat,” sklonila jsem hlavu k zemi a poté pohlédla na sochu. Vypadala opravdu důstojně. “Styx,” zopakovala jsem si pro sebe a protočila očima. “To mě fakt mrzí.”
Po chvilce jsem pohlédla na dědu. “Dědo, mockrát děkuju za všechny ty informace! Jsi fakt nejlepší,” zavrtěla jsem ocasem. “Ale mám pocit, že jsem už hrozně dlouho pryč a měla bych našim aspoň říct, že jsem v pohodě. Nevadí to? A nebude vadit, když se pak zase vrátím na chvíli?” Zamrskala jsem ocasem a olízla si čenich. ”Snad ti bude brzy lépe,” dodala jsem ještě a pomalu se rozešla směrem, kam mě rodiče tak trochu nasměrovali před jejich odchodem.
”Děkuju ještě jednou za všechno,” mávla jsem na něj a rozklusala se z lesa.

>>> Vyhlídka

//Pardon, že zdrhám, snad brzy zase dáme hru <3

Byla jsem vděčná, že mě teta Iška našla, opravdu. Cítila jsem se lépe, když jsem věděla, že u ní mám oporu. Jak se asi mají rodiče? Kde asi jsou a jak si vedou? Určitě opěvují Ciri a Reonyse, protože to jsou vlčata taková, jaká si přála... táta je určitě na Crowleyho naštvanej jak bejk, proběhlo mi hlavou, když jsem ucítila zase teplý vzduch kolem sebe. Pořád jsem to moc nechápala, vzhledem k tomu, že ještě před chvilkou byla opravdu zima.
Když teta odešla, což úplně nebylo v mém loučivém plánu, ale budiž, děda mi řekl, že klidně můžeme jít něco ulovit. Znělo to zajímavě, lovení určitě není dost. "To by bylo fajn," řekla jsem s mrskáním ocasu. "Ano, tety mě trochu naučily, ale nebylo moc času, takže nemám skoro vůbec žádnou zkušenost," přiznala jsem a smutně sklonila hlavu k zemi. "Toho je!" Nadšeně se mi rozzářila očka. "Vím jen, že existují nějaký kouzla nebo co, díky kterým můžeš dělat super zajímavý věci," s plným přesvědčením v hlase jsem pokračovala, "a pak tu jsou nějací speciální vlci, ale o tom jsem toho slyšela jen okrajově, bylo to fakt rychlé, když to tety vysvětlovaly a hlavně, Crowly už to předtím slyšel, takže to vzaly v rychlosti. Víc toho nevím, je tu něco dalšího? Můžeš mi říct všechno, to by bylo supr!" Třeba konečně budu mít nějaký znalosti a zkušenosti a nebudu tak pozadu oproti Krůlimu nebo sourozencům, mrskala jsem nadšeně ocasem a olízla si čenich.
Pak přišla trochu serióznější otázka ohledně toho, jestli se děda nezlobí kvůli naším rozhodnutím. "Moc děkuju," řekla jsem stroze a vděčně na něj koukla. Už jsem se necítila tak malinká, už jsem byla vyšší a cítila se mnohem lépe a důstojněji. "Taky si myslím, že bychom si neměli vybírat. Bylo to fakt těžké. Ale je dobré vědět, že i přesto, že budeme s rodiči, můžeme být i tady," dodala jsem vděčně a usmála se.
Děda se mě otázal, jestli mi někdy vyprávěl o babičce. "Ne, o ní jsem ještě nic neslyšela... vlastně asi jen to, že už tu není. Ale kde je?" Nastražila jsem uši a přizdvihla obočí.

<<< Středozemní pláň

Upřímně, bylo to zvláštní. Přišlo mi to jako chvilka, co jsem strávila na pláni, když rodiče odešli, ale přitom se všechno kolem výrazně zmenšilo. Co se stalo? Nebo jsem se snad já zvětšila?
Už jsem nemusela za tetou Iškou tak udýchaně cupitat, stačily mi kroky k tomu, abych měla její tempo. Zajímavé.
"Dobře, děkuju ti moc, Iško, jsi fakt ta nejlepší teta," zamrkala jsem andělsky směrem k ní a podívala se před sebe. Spatřila jsem dědu, na kterého i teta křikla, aby o nás věděl.
Když jsme k němu doběhli, nevěděla jsem, jak mám reagovat. Při prvním setkání bylo kolem hromada dalších vlků, proto jsem si ani nebyla jistá, jestli si mě děda pamatuje. Bylo to zvláštní, co mu mám říkat? Trochu jsem se cítila... ani nevím. Možná jsem se styděla? "Ahoj dědo," řekla jsem tiše a pohled sklopila k zemi. Nerada jsem udržovala oční kontakt. Iška se rozhodla vyrazit na lov, což bylo pochopitelné. "Hm, taky jsem mohla pomoct lovit," řekla jsem si spíše pro sebe, ačkoli nahlas. Teta pak dodala, že mě dostane k rodičům, pokud tedy svoje rozhodnutí nezměním. To mě trochu překvapilo. Ono se to dá vzít ještě zpátky? Nasadila mi pěknýho brouka do hlavy.
Z ničeho nic mi začalo být příjemné teplo. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale žádný oheň jsem neviděla. Hm, zajímavé, řekla jsem si pro sebe a otočila se na dědu. "Ano, myslím, že jo. Ještě, že mě teta Iška našla. Asi bych umrzla. Chtěla jsem se vrátit do lesa a rozloučit se, když rodiče odešli, ale nějak jsem usnula a pak byl všude sníh a... šlo to fakt rychle," zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a sedla si. "Dědo... nezlobíš se, že jsme si s ostatními sourozenci kromě Crowlyho vybrali jít s rodiči? Já jsem chtěla zůstat tady, ale... je to fakt těžký si vybrat." Pohlédla jsem mu krátce do očí a doufala, že pochopí mou otázku.

Souhlasně jsem na její dodatek přikývla. Měla naprostou pravdu, s rodiči to nebylo nikdy jednoduché.
Po tom, co jsem na ni omylem prskla sníh řekla, že to stačí. Stáhla jsem provinile uši ke krku a sklonila hlavu. "Promiň," dodala jsem. Ale teta to asi myslela na to, že už má dost té zimy a že bychom měli najít dědu, který mi pomůže se ohřát. Zamrskala jsem ocasem, že na mě nebyla naštvaná a souhlasně přikývla. "Tak dobře, taky dědu ráda uvidím," odpověděla jsem, I když mi pak došlo, že ona návštěva je vlastně rozlučka.
Když mi teta Iška řekla, že jsme rodina, nadšeně jsem se usmála a v očích mi zajiskrila jiskricka radosti. Mrskala jsem ocasem a ani mi nedošlo, že mě tak trochu tlačí před sebou, proto jsem cupitala rychleji. Ale tím sněhem to šlo hůře. Poslušně jsem tedy cupkala před ní. "Hlad nemám, naštěstí. Našla jsem mrtvýho ptáka!" hrdě jsem zdvihla hlavu a pokračovala v cupitani. Taky jsem ji mohla říct, že jsem ho ulovila, aby viděla, že za něco stojím. Ale tetě se nelže a ona mě má i tak určitě ráda, ujistila jsem se a ohlédla se. Při očním kontaktu jsem se jen usmála a přidala do kroku, bylo vidět, že je trochu nervózní, abychom už tam byli. A dalo se to pochopit, taky jsem se chtěla ohřát.

>>> Asgaar

//mobilpost, pardon za chyby

Teta vypadala o trochu líp co sem přišla, než na začátku, protože se začala i usmívat. To mě těšilo, proto jsem radostně zavrtěla ocasem a úsměv jí opětovala.
"Já jsem s nimi byla ze začátku a úplně mě ignorovali, radši bych nějaký poučky teda," dodala jsem sklesle, ale co už. I tak jsem měla rodiče ráda, třeba jsem jim jen křivdila a byli fajn, jen prostě brácha a ségra jsou něco víc než já. A Krůli se radši vypařil, ale celkem jsem to chápala. Nemůžou to dávat za vinu jemu.
Když mi teta vysvětlila, že je taková zima, že místo deště se děje tohle, uznale jsem přikývla hlavou. Bylo zajímavé, kolik toho věděla, taky jsem chtěla být tak chytrá! Vzhlédla jsem k ní, když na mě poslala ještě trochu poprašku. V tu chvíli jsem se nadechla čenichem, což nebyl nejlepší nápad, protože to zalechtalo a já to nevydržela. Kýchnutí a vyprsknutí do sněhu se obrátilo na prašan, který přistál na tetě. "Jejda, promiň," andělsky jsem se usmála a snažila se tvářit nevinně. Raději jsem odpoutala pozornost a změnila téma.
Teta dodala, že se naši asi budou zlobit, že tu trávím čas s ní. "Upřímně mi to je jedno, řekla jsem jim to, vědí o tom. Nemají důvod se zlobit. Ale kdyby, můžu se vrátit do Asgaaru?" Zadní vrátka byla vždycky dobrá. Mrskla jsem ocasem. "Super, v lese je tepleji?" Asi proto, že stromy chytají ten sníh a ten není tolik na zemi, takže není taková zima. Radostně jsem se znovu oklepala a cítila, že mám trochu mokrou srst. Přes ještě ne tak odolný kožich se sníh dostal ke kůži a lehce to začínalo zábst. Teta ještě dodala, že i Krůli by šel s našima, na což jsem raději nijak nereagovala, protože jsem si to tak úplně nemyslela. Byl sice odlišnej, ale na druhou stranu se to dalo celkem pochopit. Jen se nemusel chovat jako takovej pitomec, když jsme mohli držet spolu a být tým. Bylo vidět, že ego zdědil po tátovi.
"To musím pak vidět, jak to vypadá. Sotva jsem se naučila plavat, utopit se nechci," řekla jsem statečně a vzala její slova pevně k srdci. Takže na led vždycky s dospělým a počkat, jestli se propadne ten dospělej a utopí, abych se taky neutopila. Bylo to jasné. Děkovně jsem se na její vysvětlení usmála.
Odlehčení její tlapy bylo příjemné, ale na druhou stranu mi nebylo takové teplo, protože to celkem hřálo. Těšila jsem se, že se vrátím zase do lesa, i když jsem na druhou stranu měla celkem obavy, že ze mě mít takovou radost jako Iška ostatní nebudou.

Upřímně a bez okolků, na světě nebyl nikdo, koho bych tu viděla raději než tetu Išku. Tak nějak mi přirostla k srdci nejvíce, Sid byla super, ale přišlo mi, že tu už si obsadil Crowly. Co asi brácha dělá? Ale co je mi vlastně po tom... choval se jak nebrácha, protočila jsem v duchu oči a zavalila tetu haldou slov.
Bylo vidět, že ona sesypaná slova bylo těžké pobrat, hlavně proto, že začala uklidňovací taktikou jako Santa. "Ano, já jsem řekla, že se chci rozloučit, protože se mi s nimi tolik nechtělo. Mám je ráda, ale bavilo mě víc dobrodružství s tebou a tetou Sid," mrskla jsem radostně ocasem a snažila se vše říkat stručně, aby se teta tolik neztrácela. Olízla jsem si čenich a oklepala se, když mi teta oprášila sníh ze srsti na krku. Byla tak hodná!
"Sníh?" Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala ho všude na zemi. Ale kde se ho tu vzalo tolik? Kdo ho sem přinesl? Měla jsem spoustu otázek, naštěstí teta byla trochu rychlejší a objasnila situaci. "Voda? Vždyť jako voda nevypadá... to je hustý!" Nadšeně jsem se zaradovala. Ale dávalo to smysl, protože když jsem se ho dotkla, tak roztál na vodu. Teta mi onen sníh lehce rozprášila na kožich, což bylo super, líbilo se mi, že byl skoro hned pryč. Ale nedošlo mi, že pak je vlk mokrý a jelikož je zima, tak je mokrému vlku ještě větší zima. Zatím jsem to ale zvládala. Horší bylo, že teta asi zapomněla, že má svou tlapu na mých zádech, ale mně se to líbilo. Rozbořila můj osobní prostor, čímž se ke mně dostala ještě o něco blíž. Takže jsem si to jen užívala.
Když dodala, že mám být v klidu, souhlasně jsem zavrtěla několikrát hlavou a své zběsilé dýchání uklidnila. Byla jsem tak plná radosti, že se tu objevila, že jsem se nemohla moc ovládat. Ale pokořila jsem to a zhluboka jsem vydechla. "Tak jó," otřela jsem jí hlavu o krk a usmála se. "Oni mě chtěli vzít s sebou, ale, ale já jim řekla, že ještě nechci, že chci ještě vidět vás. A nebudou se ostatní zlobit, že jsem nezůstala ve smečce?" Musela jsem se zeptat, trochu mě to trápilo. Vím, že byli rodina, ale když to vezmu opačně - Krůli asi nebyl teď u táty úplně vítán. Takže jsem měla trochu strach. Ale s tetou jsem se cítila mnohem lépe, jen... ta její tlapa... už byla celkem těžká. Vzdychla jsem, ale ještě jsem si užívala poslední chvilky. "A to znamená, že i ostatní voda zamrzla?" zeptala jsem se. Bylo to opravdu zvláštní a pořád mi moc nedocházelo, jak se to stalo, ale asi bylo prostě nejlepší to přijmout. "Ráda dědu a tetu Sid uvidím," dodala jsem zpětně k tématu a znovu vzdychla. "Víš," sakra, jak jí to říct, aby to neznělo nějak špatně? Nechtěla jsem, aby se naštvala a tím si uzavřít dveře ještě víc. "Jsem ráda, že tu jsi, ale tvoje tlapa... jsi unavená?" Žďuchla jsem do ní čenichem a usmála se. Vypadalo to, že si prošla něčím, co taky nebylo úplně nejjednodušší, proto jsem na chvilku přestala mluvit a dala tetě prostor.

Celá ta bílá věc kolem, která se tu objevila, se mi nějak nezdála. Netušila jsem, jestli to má něco společného s tou magií, co mi tety vysvětlily, nebo se to tu prostě vzalo jen tak.
Pozorování zmrlých rostlin mě omrzelo, proto jsem se rozhodla vydat zpátky do lesa a rozloučit se s tetama tak, jak jsem to plánovala. Nebyl nejlepší nápad zůstat tady a v takovém počasí, začala mi být i celkem zima.
Když jsem se rozešla směrem k lesu, najednou přede mnou něco spadlo do ony bílé věci. Lekla jsem se, proto jsem uskočila a snažila se zakrýt, ale neměla jsem jak. Takže jsem jen čekala, co se bude dít, když jsem si všimla, že je to mrtvé zvíře. Naklonila jsem hlavu na stranu. Hmmm, svačinka mi přijde vhod, napadlo mě. Několika skoky bílou věcí jsem se dostala k ptáku, který zřejmě zamrzl ve vzduchu. Olízla jsem si čenich a pustila se do baštění. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala, dodalo mi to sílu, energii a asi i trochu tělesné teploty.
Po zanechání krvavého fleku výrazně vyčnívajícího na bílém povrchu a hromádkou věcí, co jsem netušila, jestli se mohou jíst, jsem se vydala do lesa. Stále mi vrtalo hlavou, co to ta bílá věc je. Snažila jsem se na to přijít a trochu to zkoumat, ale vždycky, když jsem to nabrala na čenich, zmizelo to a byla jsem pouze mokrá. Tlapou jsem naštvaně plácla před sebe. V tom jsem spatřila, že se ona bílá věc tak nějak shlukla dohromady a utvořila tvar. Skoro kouli. Radostně jsem poposkočila a snažila se do koule šťouchnout čenichem, abych zjistila, jestli je to opravdu koule, nebo se mi to zdá. No a ona se začala zvětšovat. To jsem nečekala, proto jsem pokračovala. Po chvilce byla koule skoro poloviny velikosti co já. To je sranda! Zaradovala jsem se a začala vytvářet další. A další. Když jsem jich měla asi pět, snažila jsem se je poskládat na sebe. Pár se jich rozpustilo v mé tlamě, proto jsem musela vytvořit další a použít i tlapy a čenich, ne jen tlamičku.
No a po chvilce úprav, olizování a snahy napodobit tvar čtyřnožce jsem před sebou měla malého vlka z té bílé věci. Zamrskala jsem ocasem, ještě nikdy jsem nevytvořila nějakou sochu! Měla jsem ze sebe radost. V tom jsem uslyšela své jméno. Tedy skoro, spíše mou přezdívku od tety Isky? Teta? TETA! Radostí jsem málem povalila mé mistrovské dílo a rozeběhla jsem se za ní. "Iškooo!" Křičela jsem a brodila se tou bílou věcí. Tak ráda jsem ji viděla! "Já, já... rodiče odešli a já chtěla jít zpátky do lesa a rozloučit se s vámi, s tebou a s tetou Sid, jenže jsem tu nějak usnula a najednou se tu objevila tahle bílá věc všude no a musíš se podívat, co jsem vytvořila! Je to vlk!" Radostně jsem tlapou máchala ve směru ony sochy, která teď už neměla s vlkem nic společného, protože mou snahou být co nejrychleji u tety Išky jsem sochu zahrabala tou bílou věcí a nebylo možné ji vidět. "Tak moc ráda tě vidím! Řekla jsem rodičům, že půjdu s nimi, ale chtěla jsem být ještě chvilku s vámi, protože jsem nechtěla s nimi jít hned. Nepřijde mi to fér. Oni odešli a já vůbec nevím, kde jsou," zavrtěla jsem hlavou. Bylo toho tolik, co jsem jí chtěla říct. "Táta byl hodně naštvaný, ale nevím proč." Celá ta situace mi nedávala smysl.

Byla to celkem dlouhá doba, co rodiče odešli a já zůstala sama. Chtěla jsem to tak, bylo to tak nejlepší. Necítila jsem se z celého toho jejich rozhodnutí vůbec dobře, nezazlívala jsem jim to, ale mohli přeci počkat až budeme trošku větší?
Ale co už, stalo se, stalo. Docela mě zajímalo, jaké nové místo na přežití rodiče vybrali a kde zůstaneme se zbytkem rodiny. To, že Crowley zůstal mě ani tak nemrzelo jako to, že tolik neuvidím tety. Chtěla jsem se s nimi rozloučit a říct jim, že jim moc děkuji za to, co mi ukázaly a co mě za tak krátkou dobu naučily. Ale nechtěla jsem být na obtíž i jim, proto jsem se jen schoulela do klubíčka a usnula.

Když jsem se probudila, nebyla jsem si jistá, kde vlastně jsem. Všude kolem mě byla na zemi nějaká bílá věc, která byla hrozně studená. Nebyla jsem naštěstí úplně zmrzlá, ale teplo mi dvakrát nebylo. Asi nebyl nejlepší nápad tady zůstat sama, začala jsem si vyčítat. Rozhlédla jsem se kolem sebe. To bílé bylo všude. Kde se to tu sakra vzalo? Vyhrabala jsem se na všechny čtyři a protáhla se. Snažila jsem se tou věcí prohrabat na zem, abych viděla nějakou pevninu a ne tohle bílé cosi. Pod pokrývkou té věci se nacházely stále rostliny, ale byly... zamrzlé? Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a prohlížela si je. Přičichla jsem, ale nevoněly tak, jako normálně. Co se to sakra děje... Do jedné z nich jsem dloubla packou, jenže místo toho, aby se květina pohla a vrátila do původní pozice, tak se zlomila. Smutně jsem zamrkala a snažila se ji vzít do tlamy, ale v ten moment se z jedné rostliny stalo asi dvacet kousků. Zmateně jsem se snažila vše vyplivnout a zjistit, co se sakra děje.
Nikdo jiný tady nebyl. Proto jsem se ještě snažila najít jiné rostliny, které byly ve stejné situaci jako ta první. Bylo jich tu několik, lehla jsem si proto do té bílé studené věci a sledovala každičký detail. Nedávalo mi to smysl, jak se tohle mohlo tak rychle stát a hlavně, kdo to všechno udělal? Možná to byl naštvaný táta? Kdo ví.. stane se tohle i vlkům? Doufala jsem, že ne. Protože jsem neodolala a dloubla i do další rostliny, která se rozpadla. Smutně jsem stiskla uši ke krku a hluboce vydechla. Pára od tlamy se rozvířila ve vzduchu a já jen nechápavě sledovala vše nové, co se kolem dělo.

Rodiče to moc nechápali, z jakého důvodu se cítím tak, jak se cítím. "Já vím, že tety nemáte rádi, ale na mě byly moc hodné a hodně mě toho naučily, umím lovit i plavat..," řekla jsem a sklonila hlavu k zemi. "Jsou to moje kamarádky." Zřejmě ostatní vlčata se kamarádí s jinými vlčaty, nicméně já měla radši dospělé tety, protože od nich se toho jeden více naučí.
Táta měl nějakou škrábavou nemoc, na což jsem moc nereagovala, protože jsem měla myšlenky u mého rozhodnutí. Bylo to těžké. Táta se mě najednou začal vyzvídat a zajímat se, což mi upřímně přišlo zvláštní, ale těšilo mě to. Jenže jsem stejně věděla, že to dělají jen proto, že tu jsem jen já a ne jejich oblíbenci. "Jako kdyby to bylo důležité... důležité přeci je, jak se cítí Reo s Ciri. Ti jsou pro vás důležití. Všechnu pozornost si shrábli oni. Proto jsem odešla. Vždyť si mě nikdo ani nevšiml!" Cítila jsem k tomu všemu smutku v sobě i trochu zlosti a zklamání, ale nechtěla jsem všechny ty pocity míchat. Nebo vypadat tak mizerně a zničeně. Zdvihla jsem hlavu a věnovala jim pohled s lesklýma očima pokrytými slzami. "Dobře," řekla jsem tátovi. Byla jsem ráda, že se snaží.
Trochu mě mrzelo, že se cítili smutně vzhledem k tomu, že to pro mě bylo těžké rozhodnutí. Ale museli to chápat, sami věděli, že ne každé dítě prostě bude to nejlepší a tu pozici už si převzal brácha se ségrou. Nakrčila jsem čenich. Tátova nemoc nevypadala o moc lépe, proto se rodiče rozhodli, že se toho půjdou zbavit. "Nebojte. Už toho celkem dost umím a nemám strach. Půjdu se rozloučit s tetama. A kam půjdete, tedy, půjdeme, na sever nebo na jih?" Chtěla jsem vědět alespoň tuhle informaci, která byla celkem důležitá. Najít ten správný směr je vždy nejdůležitější. Těšila jsem se, až tety zase uvidím, ale měla jsem strach, že mě zavrhnou kvůli mému rozhodnutí. A i přesto, že jsem se rozhodla pro naše, nevypadalo to, že jsou nejšťastnější. I když mamka říkala něco trochu jiného, cítila jsem, že nejsou nadšení z toho, co všechno kolem se stalo. Ale kdo by taky byl, že...

Vůbec jsem nebyla připravená čelit takovému rozhodnutí. Tety mi opravdu přirostly k srdci a i když se stalo, co se stalo, nechtěla jsem je nadobro opustit. Rodiče tolik času, který by mi věnovali, neměli, proto jsem u tet měla trochu více pohodlnější pocit. Ale nechtěla jsem přeci jen rodiče zklamat nebo opustit. Netušila jsem, jak se rozhodnout. Bylo to tak těžké!
"Já.. a co když se nechci rozhodnout?" Sklonila jsem hlavu k zemi a snažila se nemyslet nad tím, že tohle je opravdu životní rozhodnutí, protože jestli se dám na stranu rodičů, Asgaar už nikdy nebude mým domovem. A jestli se dám na stranu Asgaaru, už asi pravděpodobně nebudu mít rodiče. Nechtěla jsem o ně přijít, když přijdu o smečku, stále budu mít rodiče. Byli ti jediní, koho jsem tu měla. I přesto, jak jsem tety měla ráda, tušila jsem, že moc na výběr stejně nemám. "Já.." Snažila jsem se jim to usnadnit, protože určitě i pro ně to nebylo jednoduché. Brácha se ségrou se bez pochyby rozhodli pro rodiče, to bylo jasné. Netušila jsem, že i na mě jim takhle záleží... "asi půjdu s vámi. Chci být s vámi," řekla jsem a smutně jsem se přitulila k mamce. Cítila jsem ale, že to pouto mezi námi není tolik blízké. Možná to prostě jen chtělo čas. "Ale chci se rozloučit s tetama, jestli to nevadí. Mám je moc ráda." Kdo ví, jestli s mým rozhodnutím budou v pohodě, brácha bude arogantní jako celou dobu a tety... no, i kdyby mě sjezdily, alespoň bych věděla, že jsem udělala správné rozhodnutí. Nechtěla jsem ale odejít od nich takhle.

Schovaná v klubíčku jsem ležela a snažila se být neviditelná. Jelikož jsme neměly s tetama tolik času probrat magie detailněji, netušila jsem, jak to funguje. Proto jsem se jen modlila a furt si opakovala, že chci být neviditelná.
Zřejmě to ale nefungovalo tak, jak jsem chtěla.
Netravalo dlouho a ke mně se přiřítili dva vlci. Byli to rodiče. S mamkou jsem tolik času jako s tátou nestrávila, i přesto, že s tátou jsem byla chvilku. Bylo to smutné, ale co se dalo dělat. Ani jsem netušila, jestli mi jsou tak blízcí... měla jsem trochu jiné nároky a chtěla jsem něco jiného. A oni už své favority měli... snažila jsem se být opravdu neviditelná.
Mamka si přilehla ke mně. "Nikdo mi neublížil, neboj," řekla jsem, hlavně proto, aby nevznikly ještě zbytečně nějaké další problémy. "Chtěla bych být sama... Neviditelná." Cítila jsem hrozný tlak a divný pocit. Nechtěla jsem se rozhodovat mezi rodiči a tetama, chtěla jsem být s tetama ale i s rodiči. Proč tohle musí být tak těžké? To každé vlče musí učinit takové rozhodnutí?