Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Cedrový háj (přes VVj)

Cupitala jsem za taťkou s pocitem, že není úplně nejlepší les nechat bez dozoru. Mamka pokračovala za námi, tedy, to jsem si myslela do momentu, kdy jsem se otočila a ona tam nebyla. Třeba jí došlo, že není dobré les opouštět a vrátila se. Ti dospělí... někdy jim to trvá, než jim věci dojdou, zavrtěla jsem nad tím hlavou a zazubila se sama pro sebe.
Taťka sem tam něco pronesl, jen jsem ho moc nevnímala s myšlenkou, že mluví na bráchu se ségrou, tak, jako tomu většinou je. Proto jsem pokračovala dál. Zastavili jsme nedaleko jezera, kde si táta ochladil tlapky s všemožnými výkřiky, u kterých se nedalo se nesmát. Jen jsem ho sledovala, byl zábavný.
Vydali jsme se dál někam, kam asi nikdo z nás nevěděl, že jdeme. Pak taťka ale začal říkat něco, co by mohlo osvětlit cíl výletu. "Zajímavé," řekla jsem si spíše pro sebe, když nám řekl historku o tom, co se mu stalo a proč tenhle výlet podnikáme. Čekala jsem, že sestra začne chrlit všemožné nápady o tom, co tam na tátu asi čeká, proto jsem jen tiše pokračovala dál. Na poznámku, že tam třeba najdeme něco nezapomenutelnýho jsem přikývla a doufala, že tomu tak bude. Byla by pěkná otrava místo prozkoumání našeho nového lesa, nového domova, se vydat na výlet někam, kvůli pocitu, který táta měl a nic tam nevidět nebo nezažít. Ale nějak jsem tušila, že tak tomu nebude.

>>> Narvinijský les (přes řeku Midiam)

Chvilku jsem přemýšlela, ale pak jsem souhlasila s tím, že půjdu se zbytkem sourozenců a tátou na výlet. Kdo ví, třeba překvapí a bude to sranda, za zkoušku to určitě stojí. On dodal, že nechce jít sám, na což jsem přikývla, ale bylo mi jasné, že to jen tak prostě říká, abychom se cítili lépe.
Upřímně bych tu ale raději zůstala s mamkou, což ale nakonec bylo trochu jinak. Reo se s ní rozloučil a vyrazil za tátou, který prý směřoval na jih, což bylo zajímavé. Netušila jsem, jak to pozná? Koukne na nebe a ví, kde je jih a sever? Ale nic jsem neříkala. Jenže v tom se za námi rozběhla i mamka. Ciri z toho byla stejně překvapená, jako já. Sotva smečka vznikla a my necháváme les jen tak? Vždyť pro založení musí být v úkrytu nějaké zásoby a tak, no ne? To se to tu jen tak nechá? Nikdo to nebude hlídat? Někdo nám může všechno vzít, i smečku, i les! Netušila jsem, jestli se jedná o fór a test, nebo jestli to myslí vážně. Ale asi mysleli, no nebylo to na mě. Rodiče byli přeci dospělí a věděli, co dělají, proto jsem jen koukla na sestru a zavrtěla hlavou, aby to neřešila. Usmála jsem se a vydala se těsně před mamkou, nechtěla jsem se hrnout vpředu, raději jsem měla vše na očích a situaci sledovala pár kroků zpět.

>>> Východní hvozd (přes VVJ)

Všimla jsem si, že poměrně uprostřed konverzace mamka sjela nás všechny pohledem, ale u mě se zastavila. Věnovala jsem ji upřímný úsměv, byla jsem ráda, že tu jsem s ní. A i s taťkou, i když ten měl plné tlapy práce s mluvením o... o všem.
Koukla jsem po ségře, která si hrála jako mrně s tím druhým mrnětem. Přišlo mi to vtipné, proto jsem se sem tam ušklíbla, ale nic jsem neříkala a přidat jsem se rozhodně nechtěla. Dospělák pak navrhl, že by se mohl někdo stavit v jejich smečce. Stavit ve smečce? To by bylo fajn, zjistit, co a jak jsou i další smečky zač, napadlo mě takticky a přikývla jsem, ale stále jsem nic neříkala. Určitě k tomu naši něco dodají, proto jsem si sedla a koukla po Reonysovi. Vypadal klidně a taky se do hry dvakrát nehrnul, takže jsem jen střihla uchem a pokývla směrem k němu. Chtěla jsem si s ním popovídat, ale teď nebyla vhodná doba. Na druhou stranu se mi líbilo, jak sestra byla bez zábran hravá a čirá.
Očima jsem přejela na tátu, který se ptal mamky na něco, s čímž hned přiběhl k nám. Moc se mi nikam nechtělo, byla jsem tu jen chvilku a ještě jsem ani neprošla kousek lesa, takže jsem neměla tušení, jak to tu vlastně vypadá, na druhou stranu... proč ne. Třeba to může být i dobrodružství a táta bude v pohodě, takže jsem souhlasně přikývla hned poté, co brácha dodal, že půjde a vypadalo to, že chce, abych šla taky. Usmála jsem se na něj. "Jsem v tom s vámi," dodala jsem a s vážným pohledem koukla na odcházející cizince. Třeba to byli jen zvědi, pomyslela jsem si. Pak jsem koukla na mamku. Zůstane tu? Nejde s námi? Raději bych tu byla s ní... ale co už, už jsem řekla, že jdu a nemůžu v tom bráchu nechat, ušklíbla jsem se pro sebe. Dloubla jsem čenichem do ségry a zdvihla se s tím, že jsem připravená vyrazit.

Když jsem pozdravila vlče, reakce rodičů byla, že se trochu zarazili, ale nikdo na to nijak nereagoval. Nebrala jsem to v potaz, netušila jsem, co se jim honí hlavou a řešit jsem to nehodlala. Nechápala jsem tátu, jak může uvést prvním návštěvníkům smečku tímhle způsobem, ale nic jsem neříkala. Sledovala jsem vlče a dospěláka a čekala, co se bude dít.
Mamka nás pobídla, abychom se přišli seznámit. Myslím, že se dokážu rozhodnout, jestli chci se seznamovat, nebo ne, pomyslela jsem si s úšklebkem. Trochu mi chyběl Crowly a tety, protože jejich styl mě bavil a vyhovoval trošku více, ale rodiče jsem měla opravdu ráda, takže jsem nelitovala, že jsem byla tady. Mrskla jsem ocasem a na mamku se usmála, myslela to dobře. Jen jsem doufala, že nás takhle nebude brát celý život, že jsme maličcí a musíme být voděni za tlapičku. Protože já už jsem se tak maličká necítila a to jsem nemyslela pouze velikostí.
Dospělák řekl, že sem přišli z důvodu nějaké prchající vlčice a chtěli jí pomoct. To bylo milé, mluvili o mně, proto jsem se jen usmála a chtěla odpovědět, ale táta to stihl rychleji. Zazubila jsem se, protože jsem doufala, že to myslí ironicky, proto jsem s jeho ironií souhlasila. Taťka zůstal zticha a malej pozdravil zpět, na což jsem se jen usmála. Dospělák se začal bavit s bráchou, takže jsem už úplně přestala poslouchat. A malej se vydal za ségrou se stejnou otázkou. Byla jsem opět trochu mimo dění, proto jsem si jen sedla a sledovala vše z vpovzdálí, to mi šlo nejlépe. Ani se mi moc do konverzace nechtělo zapojovat. Dráz nadhodil dotaz, jestli umíme hrát na babu. Sestra neotálela a ihned řekla, že ji má a dala prostor na útěk. Upřímně, absolutně se mi nechtělo hrát nějaké hry a ještě tyhle pro mrňata, takže jsem je jen sledovala a smála se, protože mi to přišlo vtipné. Ani jsem nepočítala s tím, že by mě zahrnuli do hry, protože jsem byla stranou a jen doufala, že to naši s tím dospělákem brzy skončí a budu si moct projít les, zjistit, jaká zajímavá místa tu jsou, najít úkryt a dalších mnoho věcí, které mě zajímaly více, než hraní na babu.

Moc děkuji za akci a souhlasím s ostatními, donutilo mě to taky by více aktivní a lístky bylo snadné získat :) takže děkuji, bylo to super! A odměny též.

Poprosím tedy:
5 perel
Bonus štěstí
Vlastnost řečník s 2 hvězdami
4 hvězdy do vlastností - 2 hvězdy obratnost, 1 taktika a 1 rychlost

Vše na Vivi :)

přidáno

Posty:

Calum - 28.2. - http://gallirea.cz/index.php?p=esicka#post-207029

Celkem:
16 + 1GT

Preference: Mušličky, květiny, křišťály

15 mušlí, 20 květin, 1 křišťál
Styx

Posty
Vivianne - 26.02. - http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#posts

Celkem
15 + 1GT

loterie
Byl to opravdu příjemný pocit být s rodiči a zbytkem rodiny. Brácha a ségra byli trošku odlišní, až moc slušní, nebyli jako Krůli, se kterým jsem si rozuměla o trošku víc. Ale třeba to bylo po dlouhé době jen pocitem, který ve mně vyvolalo celkové rodinné konverzování. Rozhlédla jsem se a podívala se na tátu, když jsme uslyšeli zavytí.
Mamka řekla, že to mohou být vetřelci a ne zájemci. Pak dodala, že se tam jdeme podívat všichni. Všichni? Někdo je na území a půjde tam pět vlků? To je blbost, co tam jako všichni budeme dělat? Nechala jsem to být a jen poslušně přikývla. Ale přišlo mi to hloupé, onen návštěvník bude asi taky překvapený, že se tam najednou zjeví celá rodina. Táta k tomu přidal ještě nějaký komentář a tak jsme vyrazili. Protočila jsem nenápadně oči, ale nic jsem neříkala.
Došli jsme až k nim. Malé vlče a dospělák. Kdo ví, co chtěli, ale vypadali v pohodě a klidně. Jasně, jeden by neměl dát na první dojem, samozřejmě. Přikývla jsem na pozdrav, protože jsem tušila, že nebude moc prostoru mluvit, ale hlavně poslouchat. Táta se dal do hlavního úvodu, což jsem i očekávala. Pak nás všechny představil, čemuž jsem moc neporozuměla. Pokud nemají zájem být ve smečce a nesplní nějaké podmínky pro přijetí, proč mají znát naše jména? Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Ale naši určitě vědí, co dělají, proto jsem nic nenamítala. Co kdyby na nás chtěli zaútočit? Nebo jen vyzvídat? Tak jsme jim zadarmo dali všechny informace, říkala jsem si pro sebe a sjela je pohledem. Vypadali v pohodě, ale jeden nikdy neví.
Táta to tak nějak završil tím, že si "odběhl" označkovat území. Uprostřed konverzace s cizími vlky na našem území... no měla jsem pár poznámek, ale koukla jsem k mamce, která nic prakticky nenamítala, proto jsem byla ticho.
Sledovala jsem ty dva, když jsem jen zaslechla vlče se představit. Byl roztomilej. "Ahoj Drázi," řekla jsem mu zpět, protože sourozenci byli ticho a do konverzace s "dospělákama" jsem se nechtěla pouštět, protože mi bylo jasný, že to má pod palcem táta a určitě by se ujal vedení konverzace. Takže jsem se jen usmála na vlče a i na dospěláka a mrskla ocasem.

Rozcestník
Calum - 20.02. - http://gallirea.cz/index.php?p=zavoj-ztracenych-dusi
Vivianne - 21.02. - http://gallirea.cz/index.php?p=zavoj-ztracenych-dusi&r=1#post-206767

Golden ticket
Motory duní
Kousky plechů a plastů
Děti jásají

Temnota přes den,
slunce vychází zřídka,
unaveně spí

Celkem
14 lístků + 1 GT

Tápala jsem, protože jsem se ocitla někde, kde jsem to prozatím neznala. Tajné místo to pravděpodobně nebylo, protože tu bylo cítit hned několik ne tak starých pachů. Tiše jsem zabručela, když všechny možné způsoby odchodu z tohoto bludiště byly stejné. To snad není možné, zavrtěla jsem nad tím hlavou a rozhlédla se po okolí. Trošku jsem byla unavená, chtělo se mi spát, ale nemohla jsem se přeci natáhnout uprostřed nějakého pole, nebo louky, plné vysokých rostlin, přes které jsem neviděla. Trpělivost mi začala ubývat a já se tedy rozešla znovu jiný směrem, ne tím stejným, kterým jsem přišla, ale zabočila jsem doprava. Tak snad to nebude špatné rozhodnutí, řekla jsem si pro sebe a vydala se vpřed.
Téměř několik minut intenzivního běhu zapříčinilo, že jsem se začala zadýchávat. Tak jsem se zastavila, zhluboka se nadechla, vydechla a spatřila před sebou strom, který se tyčil prakticky uprostřed ničeho. Tomu jsem moc nerozuměla, zavrtěla jsem nad tím hlavou a vydala se ho prozkoumat.
Tak velký strom uprostřed louky? Totem to nebyl, tím jsem si byla jistá, ale raději jsem udělala pár kroků vzad, abych případně nerušila onoho vlastníka. Tedy, jestli nějaký je, přeci jen jsem v přírodě a jsou tu kolem mně běžně stromy, ale tenhle vypadal trochu odlišně. Tenhle byl jako osamělý, ostatní vlky svolávající bod, ke kterému se z nějakého důvodu každý prostě musel rozeběhnout a podívat. Takticky jsem udělala několik opatrných kroků okolo a pousmála se. Teď to vypadalo, že tu nikdo není, ale to se může velmi rychle změnit, jak je mi již známo. Tudíž jsem se ještě jednou pro jistotu rozhlédla a opatrně se snažila strom prohlédnout z blízka, abych zjistila, jestli je na něm něco unikátního a výjimečného, nebo je to jenom prostě strom.

Posty
Vivianne - 18.02. - http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj&page=1#post-206685

Nákup
1 lístek za 20 mušliček od Skyl

Celkem
12 lístků

Připadala jsem si trošku zvláštně, abych byla upřímná. Místo radostného proběhnutí lesem a najití zbytku rodiny jsem čekala na hranicích a doufala, že na mě ostatní nebudou naštvaní. Hlavně táta. I když mi bylo jasné, že bude, ale co už...
Jako první jsem zahlédla maminku. To mě potěšilo, protože na ni jsem se těšila asi nejvíce. Radostně jsem zavrtěla ocasem a olíznutí jí vrátila. "To bylo snad jasné, že se vrátím," usmála jsem se a přitulila se k ní.
Začínala jsem si uvědomovat, že už nejsem nejmenší a celkem rychle jsem vyrostla. Když mamka řekla, že už jsme tu všichni, sklonila jsem pohled do země. Vůbec už s Crowlim nepočítají... chápu, udělal nějaké rozhodnutí, ale furt je to náš brácha. Achjo. Takhle je to špatně, pomyslela jsem si a dále poslouchala. Netrvalo dlouho a objevil se i zbytek rodiny. Táta mě lehce pokáral, ale bylo to jednodušší, než jsem čekala. "Ahoj tati," řekla jsem s úšklebkem a nevinně zamrkala. "Taky jsem ráda, že už jsem doma." Radostně jsem mrkla na sourozence. Tohle vítání na mě moc nebylo, ale byla jsem opravdu vděčná, že mě tu rádi vidí. Nadšeně jsem vrtěla ocasem a usmívala se. "Velkej bráško, sestři," přitulila jsem se k nim, "hrozně ráda vás zase vidím. Taky jste se pěkně vytáhli," bokem jsem se o ně otřela a pohlédla zpět na mamku. Ta nám s taťkou začala říkat, že tenhle les patří nám. Nestihla jsem se tu ani moc porozhlédnout, nicméně vypadalo to tu skvěle.
Nechala jsem vyjádřit se sourozence, vzhledem k tomu, že už tu nějakou chvilku byli. Poté jsem se ještě jednou rozhlédla a pohledem mrkla na rodiče. "Skvělá práce. Je to tu fakt moc pěkný, určitě to bude nejlepšejší nový domov," zavrtěla jsem ocasem a přitiskla se k nim. "Nemůžu se dočkat, až to tu celé projdu a prohlédnu."
Vydali jsme se kousek po lese, když jsme zaslechli nějaké dva hlasy. Zastavila jsem se a nastražila ušiska. "Páni, to bylo rychlý, smečku jste zrovna založili a že by tu byli už zájemci?" Zazubila jsem se. Nebo to možná byla náhoda, ale to by přeci odešli, kdyby cítili pach smečky. "Můžu tam jít?" Nabídla jsem se a koukla na tátu, který o tom určitě rozhodne. Měla jsem takový pocit. Určitě půjde taky, nebo tedy - já půjdu s ním. Chtěla jsem vědět, co jsou zač a případně pomoct, kdyby se cokoli dělo.

Posty
Vivianne - 10.02 - http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd#post-206432
Calum - 13.02 - http://gallirea.cz/index.php?p=esicka#post-206539

Nákup
5 lístků - 50 drahokamů
3 lístky - 60 oblázků

Celkem:
10 lístků
po sem přidáno

<<< Jižní Galtavar

Celá uřícená jsem se ocitla na kraji lesa. Věděla jsem to, že jsem blízko, pachy tomu nasvědčovaly a já měla i lepší pocit. Zastavila jsem se na hranicích a přemýšlela. Nevím, jestli je nejlepší nápad tam prostě naklusat a začít konverzaci. Možná bych měla počkat... Na druhou stranu, je to přeci moje rodina. Ale táta bude zase dělat divadlo a kdo ví... měla bych raději počkat. A jsou tu vůbec? Doufala jsem, že jsem správně a že tudy jen neproběhli před nějakou chvílí. Ale cítila jsem pachy dost výrazně a doufala, že můj instinkt je správný. Z plna hrdla jsem se pokusila o své nejlepší zavytí. Ze začátku byl hlas trochu chabrý, ale pak jsem se do toho opřela a zněl jako zvon. Mrskla jsem ocasem a nedočkavě čekala. Udělala jsem ještě pár kroků do lesa, kdyby náhodou, aby se neřeklo, že mám strach nebo něco. Netušila jsem, jestli mám třeba pomalou chůzí se vydat naproti, nebo jestli mám prostě jen počkat...
Už je to asi jedno, už tu stejně stojím, pomyslela jsem si. Opravdu pomalu, přibližně jeden krok za pár sekund, jsem se vydala do centra lesa. Prohlížela jsem si každý strom, opravdu se mi tu líbilo. Působilo to klidně a příjemně. Jojo, naši mají vkus, napadlo mě a zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem se tu opravdu fajn. Lépe jak v Asgaaru?