Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koutkem oka jsem sledovala vlčici. Trvalo to čím dál, tím déle, proto jsem začínala předhazovat si myšlenku, že je asi pravděpodobně opravdu mrtvá. Zároveň jsem se i rozhlížela, protože jsem doufala, že se tu třeba objeví i někdo jiný, kdo nebude spát a nebudu ho muset jako nějaký perverzní jedinec sledovat. Nikdo tu však nebyl. To jsem snad na konci světa, nebo co?! Začínala se mi v žilách vařit krev z toho, jak se takovýhle věci vlastně můžou stát. Konečně jsem byla s rodinou a dělala něco zajímavého a najednou puf! a jsem úplně někde jinde.
Rozhodla jsem se ještě chvilku počkat. Všimla jsem si, že vlčice s sebou sem tam pohnula, proto jsem usoudila, že opravdu spí a žije. Pohodila jsem si radostně ocasem a nesledovala ji v kuse, jen sem tam jsem se snažila ujistit, že tam stále je. Budit jsem ji neměla v plánu, ještě jsem chtěla chvilku vyčkat. Pokud se nevzbudí, prostě si půjdu po svých a uvidím, kam dojdu.

<<< Jezevec / amorek

Stála jsem před babičkou. Ještě nedávno by mi to přišlo jako blaf, jako něco, co prakticky není možné vzhledem k tomu, že babička byla už nějakou dobu po smrti. Když však promluvila a já uslyšela její hlas, věděla jsem, že to je ona a ne nějaký přelud. Tátovo divadlo jsem přehlédla, poslouchala jsem její slova.
V tom se však najednou něco stalo. Oteplilo se, až mě to donutilo zavřít oči. Když jsem je otevřela, nikdo už kolem mě nebyl. Co se to sakra děje!? Naštvaně jsem zavrčela pro sebe a rozhlédla se. Byla jsem v nějakém lese. To určitě ten jezevec, zabručela jsem. Ještě jsem se chtěla babičky zeptat na tolik věcí! Bohužel, nezbyl čas. Kde to sakra jsem, rozhlédla jsem se. Nikoho jsem neviděla, proto jsem vyrazila kupředu. Netušila jsem, kam mám jít, byla jsem totálně ztracená. Ušla jsem několik set metrů a zastavila se. Viděla jsem spící vlčici, byla celkem daleko ode mě. Sedla jsem si skoro za jeden ze stromů a poté se položila. Chtěla jsem si taky odpočinout a počkat. Jestli není mrtvá a jen spí, až se probere, mohla by mi říct, kde jsem, ať vím, kam jít.

Nevím, proč se mi to pořád nahrává takhle mega velký, jinak to rozměry splňuje :D :c

Preferuji - oblázky, drahokamy, křišťály

15 oblázků, 20 drahokamů, 2 křišťály
Styx

Taťka měl o mě starost, což mě překvapilo, vzhledem k tomu jak se furt mačkal na sestru. Ale jako správný puberťák jsem mu jen přikývla a v duchu nad tím mávla tlapou, protože jsem přeci věděla moc dobře, co dělám a žádné nebezpečí tu (zatím) nečíhalo. Jako kdyby mě tu chtěl někdo sežrat, řekla jsem si pro sebe a protočila oči, ale chápala jsem rodičovský pud.
V tom se trochu zdvihl vítr a obloha ztmavla ještě více, než doposud byla. Neměla jsem strach, ale příjemný pocit to nebyl, proto jsem přicupitala k tátovi. On zavelil, že se máme držet u něj. Jasně, jestli na nás něco spadne, ať nás to sejme všechny a nezůstane nikdo, sarkasticky jsem si řekla v duchu a zazubila se. Moc taktický to nebylo. Kde se ve mně tyhle poznámky braly?!
Z ničeho nic se však začal před námi ze stínů ztvárňovat vlk. Nechápavě jsem se zamračila a čekala, co se bude dít. Byla to vlčice, a pěkně naštvaná. Po jejím vyprsknutí jsem pochopila, že téma je o Krůlim. Zacouvala jsem a chtěla vidět celé tohle divadlo z trochou odstupu, protože konečně táta měl u sebe někoho, kdo ho trochu zesekíroval. Byly by z nás dobrý kámošky! Napadlo mě, i když to byla moje babička a rodina. Ani jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jak je to vlastně možné, že se tu jen tak zjevila. "Ahoj babi," řekla jsem jen, ještě předtím, než nás táta vyzval. Mrskla jsem ocasem a pak jsem s ním jen plácala z jedné strany na druhou, během čekání, co se bude dít.
Pozorně jsem i sledovala tátu, který konečně projevil trochu emocí a vlčích pocitů. Už to nebyl ten nebojácný se vlk, který pokoří všechno a je lepší než všichni. To, co mi na něm tolik nesedělo bylo pryč a byl tu jen táta, zranitelný, vděčný za to, že vidí svou matku. Musí to být hrozné.. doufám, že moje mamka nikdy neodejde za duhový most, pomyslela jsem si a s úsměvem sledovala, jak se v tátovi emoce točí a začínal být nadšený. Konečně dal i najevo, že je to jenom vlk, ne něco víc než my všichni dohromady. Tohle bylo hlavně o něm a bábi, takže jsem nechtěla nijak zasahovat. Ale zase, babičku už asi nikdy jindy neuvidím, tohle byl magický moment, takže jsem chtěla vědět co nejvíc, dokud tu ještě je. "Jsem Vivianne a jsem moc ráda, že tě poznávám. Tedy, vlastně už tě znám, taťka nám vyprávěl. I děda," usmála jsem se. Doufala jsem, že je ráda, že nás taky poznává.

Na rozhodnutí ostatním, které nás čekalo před vstupem do tajemné uličky, jsem vůbec nečekala a po hlavě vypálila vpřed. Strach jsem neměla, asi hlavně proto, že jsem ještě nic děsivého nepoznala, proto jsem neměla mít důvod se něčeho bát. Navíc, byl tu i táta, který by za nás položil i život, takže proč se do dobrodružství nevrhnout naplno.
Sourozenci se vydali taky. Když jsem prošla uličkou, kterou jsem upřímně chtěla spíše proběhnout, abych byla na jejím konci rychleji a zjistila, co tam je, jako první, užasle jsem se zastavila. Před námi byla louka, která vypadala celkem klidně. Spíše mrtvě, ale byl tu jakýsi klid. To sem nemohla vést normální cesta? Mrkla jsem pohledem po tátovi, jak na to bude reagovat on, než jsem začala trochu šmejdit kolem, jestli tu neobjevím něco zajímavého. Ale nic, prázdno, ani živáček. Nakrčila jsem čenich. "Nic tu není..." zabručela jsem si pod vousy a vydala se ještě kousek dál na zkoumání, co kde objevím. Třeba by tu mohl být nějaký drahý kámen, za který by nám Život splnil tajná přání! Nebo něco podobného... ale zatím tu vůbec nic nebylo. "Tady taky nic není!" Křikla jsem z dálky na tátu, aby sem nemusel. Doufala jsem, že nevzbudím nějakou příšeru, co nás oškube z chlupů, třeba.

Duben 7/10

Ještě předtím, než jsem se rozhodla udělat finální skok a chňapnutí, jsem ho nechala chvilku běžet. Nebylo tu moc možností, kudy se vydat a já ho chtěla trochu unavit. Jenomže to já jsem byla celkem unavená, protože z hladu mi chyběla i energie. Proto jsem už nehodlala čekat a rozhodla se po něm skočit. Do posledních kroků jsem dala všechno, protáhla jsem je a odrazila se tak silně, jak jen to šlo. On se snažil udělat kličku, ale já jsem na to byla připravená. Dopadla jsem a chytla ho za zadní nohu. A jsi můj, projelo mi myslí, když jsem pocítila chuť čerstvé krve. Párkrát se mi snažil vyškubnout, ale bylo pozdě. Svačinka byla hotová.
Musela jsem uznat, že to stálo za to. Opravdu mi to pomohlo se cítit lépe a hlavně, nabrat další energii, kterou určitě budu potřebovat. Lovení mě opravdu bavilo, i když jsem měla ještě co zlepšovat, mohlo to taky dopadnout i mnohem hůře, no ne?

Duben 6/10

Ten pacholek byl rychlej, vybrala jsem si celkem atletickej kousek. Naštvaně jsem zabručela. Ale zase aspoň bude stát za to! Snažila jsem se povzbudit. Teda, když ho chytím, ujasnila jsem si. Kličkoval mezi stromama sem a tam, bylo těžké s ním udržet krok... běh. Ale dařilo se, navíc, před námi byla rovinka, což byla moje šance. Jsi jasnej, máš to spočítaný! Křičela jsem na něj v myšlenkách a soustředěně promýšlela každý další krok, abych neudělala chybu. Jedna malá chybka by mohla být fatální, mohla by mě nechat dalších několik hodin o hladu a hladová samice není nikdy hodná a příjemná. A to přeci nikdo nechce, no ne? Takže jsem do toho soustředění dala opravdu vše. Jako s tunelovým viděním jsem soustředěně sledovala ten jeho malý, bílý ocásek, který hopkal ve vzduchu během toho, co on zápasil o život a utíkal. Bylo mi ho trochu líto, ale na to teď nebyl absolutně čas.

Duben 5/10

Potrénovat si schopnost a taktiku lovu nebylo nikdy od věci. Navíc, teď, když jsem měla opravdu prázdno v břiše se to i hodilo. Jen jsem se musela soustředit a nenechat se rozhodit případným hladem, který mi v hlavě blikal jako senzor, ať si pospíším. Mohla bych to taky i zhoršit, ujasnila jsem si, proč musím zachovat klidnou hlavu.
Zalehla jsem do trávy a čekala, až se ušák trochu pohne a případně vzdálí od keře. Přeci tam nebude celý den. Musela jsem zachovat klid, ale žaludek vydal celkem hlasitý zvuk. Tak hlasitý, že to uslyšel i ten skokan. Bodejť by ne, s těma ušiskama, zazubila jsem se pro sebe, ale nebyl čas na žerty. On totiž neváhal ani sekundu a vypálil plnou rychlostí kamsi pryč. Sakryš! Zanadávala jsem si během toho co jsem odpálila ze všech čtyřech najednou a snažila se ho následovat.

Duben 4/10

Tichými krůčky jsem pokračovala napříč lesem. Žádný zvuk jsem neslyšela a pachy necítila, proto jsem sklesle pokračovala. Nechtěla jsem házet flintu do žita do té doby, než něco najdu, protože mi bylo jasné, že zajíci jsou skvělí v ukrývání. Žijí v norách, takže kdybych našla nějakou noru, poblíž bude i zajíc, přemýšlela jsem si pro sebe. Zamlaskala jsem a olízla si čenich, protože jsem měla opravdu vyhládlo.
Když jsem ušla několik set metrů, zaslechla jsem šustění keře. Že by se mi poštěstilo? Přeci jen tu nějaký ušák bude, zaradovala jsem se, ale na povrch jsem nedávala nic znát, hlavně žádné prudké pohyby, aby má potrava nebyla případně vyplašená. Plíživým krokem, co nejpotišeji, jsem se přiblížila ke keři. Když jsem uviděla ušiska, která čouhala zpoza keře, pohodila jsem ocas ve větru. Ty jsi můj.

Duben 03/10

Unaveně jsem rozlepila oči od sebe. Pocítila jsem sluneční paprsky, které se obuly do mého kožichu a já se protáhla. Bylo to super se probudit do časného rána. Spala jsem uprostřed lesa, do kterého jsem se dostala samou náhodou. V tom se však ozval můj žaludek, který svým svérázným zakručením jasně oznámil, že strádá. Už to nějakou dobu bude, co jsem se pořádně najedla, snažila jsem se vzpomenout, ale nedařilo se mi. Proto jsem se ještě jednou pořádně protáhla, abych se při lovu ještě více nezranila, než by bylo zapotřebí. Rozhlédla jsem se po okolí. Hmm, co si jen dát? Ryby tu asi nenajdu a nemám na ně ani vlastně chuť, přemýšlela jsem si pro sebe. Na mysl mi přihopkal zajíc. Ten by byl přeci jen fajn, ukápla mi slina při myšlence na to čerstvé maso. Tak jo, kde je nějaký dobrovolník?

<<< Jezevčí les

Taťka se pustil do vysvětlování pro mě již známých věcí ohledně magie, které mi už vysvětlily tetičky. Na chvilku jsem se zamyslela. Co asi dělají? A chybím jim? Iška určitě alespoň jednou nade mnou přemýšlela, snažila jsem se nadějně udržet myšlenku, že mě měla alespoň z části ráda tak, jako jsem měla já ji. Chyběly mi, obě dvě. I brácha celkem, třeba už z toho jeho žárlivýho postu vyrostl.
Pak jsem si uvědomila, že jdeme za jezevcem, který nás někam vede. Na jednu stranu mě to tady nepřekvapovalo, na druhou - opravdu mu máme věřit? A proč zrovna jezevec? Měla jsem spoustu otázek, ale stejně tak to měl asi i táta. A to až do chvíle, než jezevec k němu promluvil. Trochu jsem s sebou cukla, netušila jsem, že zvířata umí mluvit, ale tady mě to prostě tolik nepřekvapovalo. Bylo tu možné snad všechno.
Došli jsme až k nějaké uličce, zatímco táta se s ním trochu dohadoval, což mi přišlo vtipné, takže jsem se nad tím usmívala. Jenže jakmile jsme zastavili u uličky, která byla temná a objímaly ji stromy, už mi tolik do smíchu nebylo. Strach jsem neměla, naopak, zajímalo mě, co nás tam čeká. Určitě nás nechtěl zabít, to by to udělal už dávno. Taťka trochu zaváhal a zeptal se. "No že
váháš!" Poskočila jsem a vydala se přímo do tmy. Konečně nějaký zajímavý dobrodrůžo! Těšila jsem se. Tušila jsem, že sourozenci se tolik do tajemných a záhadných míst tolik nepoženou. Mně to přišlo jako výzva. Ale třeba oba překvapí.

Duben 02/10 | VVJ | Nyran

Na mé cestě k domovu jsem se musela zastavit u opuštěného vlčete, které se tu jen bezcílně potulovalo. Tedy, tak mi to přišlo, ale pravda byla asi jinde.
Jakmile jsem se ho zeptala, byl celkem drzý. Malej a oprsklej, možná proto nemá kamaráy a je tu sám, napadlo mě s úšklebkem. Jeho důstojný postoj mě nutil se usmát. Kdyby byl větší, možná by to trochu fungovalo, ale teď to bylo spíše roztomilé. "Vypadám, že něco potřebuji?" Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Ale jsou tu všude šelmy a různí draci a kdo ví co ještě, co tě může sežrat. A vlčete jako ty by byla škoda," dodala jsem důležitě a mrskla ocasem. "Takže tě tu teď, jakožto ta dospělejší, budu chránit. Odkud vůbec jsi? Máš tu smečku?" To byla asi nejdůležitější otázka. Třeba je synem taky nějakých alf, napadlo mě. Jeho vystupování by tomu odpovídalo. Tohle bylo celkem zajímavé zpestření mého nudného dne, který se akorát tak táhl, takže jsem byla ráda, že jsem tu narazila na nějaké mrně, místo dospěláka. Protože ti jsou akorát furt vážní a sranda s nimi není. Teď jsem mohla já být ten dospělák, akorát že zábavnější.

Duben 01/10 | VVJ | Nyran

Vesele jsem si kráčela podél jezera, šinula jsem si to směrem k domovu. Těšila jsem se, až se projdu lesem a zjistím, co za zajímavá zákoutí najdu. Určitě ani naši to ještě nestihli všechno objevit, napadlo mě. Sourozenci tolik všímaví jako já nebyli, proto jsem doufala, že to budu právě já, kdo něco zajímavého objeví.
Cestou kolem jezera jsem však zahlédla v dálce postavu. Nechtěla jsem tomu věnovat pozornost do chvíle, než mi došlo, že se nejedná o dospěláka, ale naopak malé vlče. Třeba to je Dráz, který se prostě vrátil k nám do lesa, napadlo mě. Ale byl sám, neměl sebou dospěláka. Nechápavě jsem sledovala situaci a čekala, kde se někdo vynoří, ale nikde nikdo. Bylo to hold na mě.
Vydala jsem se tedy jeho směrem. "Ahoj mrně, co tu brouzdáš? Si sám?" Chtěla jsem být milá a všechno to kolem, ale třeba to byla nějaká návnada nebo past, tady jeden nikdy neví. Nakonec jsem se ještě usmála, aby se necítil špatně a mrskla ocasem.

<<< Narvinij

Následovala jsem taťku. Upřímně jsem netušila, co si mám myslet. Nejdříve mluvil jen o třech vlčatech a Krůliho totálně vyškrtl, což mě zamrzelo. Chápala jsem jeho naštvání, ale na druhou stranu i on mohl mít trochu pochopení. Třeba měl, chtěla jsem si s ním o tom trochu promluvit, ale o samotě, ne s ostatními sourozenci. A taky jsem si chtěla popovídat s Reonym, který evidentně měl spoustu otázek, jako já.
Odpověděl mi na mou otázku, což vůbec nic nevysvětlovalo. Nechala jsem to být, nechtěla jsem to více rozebírat, aby se táta necítil ještě více smutně a hlavně pohled sestry naznačoval, že to bylo trochu přes čáru. No co, to on tu mluví z cesty, ne já, pohlédla jsem na ni zpět a usmála se, abych ji dala najevo, že ho rozhodit nechci.
Po informaci ohledně magií a kouzel to táta vysvětlil. Poslouchala jsem ho a přemýšlela, celkem to dávalo smysl. "Chápu," přikývla jsem, když skončil. Chtěla jsem se s ním dát konečně do trochu širší konverzace, ale on se v tom přimáčkl na sestru. No jo, minutu s ní nemluvil, tak ji musí hned objímat... achjo. Nemůže to být víc nápadné, kdo je jeho dcera číslo jedna, protočila jsem nad tím oči a už se nevyjadřovala, protože mě přešla chuť se o čemkoli bavit.
Na jeho otázku ohledně zkoumání našich magií jsem jen přikývla, ale spíše z principu, aby si nemyslel, že ho ignoruji, protože mi bylo jasné, že sestra bude asi reagovat trochu více nadšeně. Já jsem se se svou magií chtěla naučit sama.
V tom se ozval podivný zvuk. Táta se nás snažil bránit před případným nebezpečím, ale já jsem se hrdě postavila vedle něj, místo za něj. Ať už to bylo cokoli, strach jsem neměla. V tom se však příčinou zvuku ukázalo, že to byl jezevec. Byl roztomilý, kymácivým krokem se oddaloval a přišlo mi, že na nás i kývl, abychom ho následovali. Táta tak zavelil a já jsem ho nechala jít první, když chce být hrdina, ať jde první a nebezpečí řeší jako první, samozřejmě. Já jsem nejraději chodila jako poslední, abych měla o celé situaci přehled, ale teď jsem už chtěla vidět, kam nás táta bere a co tam uvidíme, proto jsem ho hned následovala.

>>> za jezevcem na Jezevčí plácek

<<< Východní hvozd (přes řeku Midiam)

Pokračovali jsme za taťkou, i když jsme nikdo pořádně ani nevěděl, kam to vlastně jdeme. Reonysovi táta odpověděl jen stroze že neví, proto jsem nijak nereagovala. Netušila jsem, co nás čeká.
Vypadalo to ale, že táta trochu tuší. Pak dodal něco, co mi moc nedávalo upřímně smysl. Dlouho je neviděl? A proč? Pokud mám přeci dobré kamarády a přátele, i když mám nějaké povinnosti, chci se s nimi vídat, no ne? Ale neřešila jsem, kdo ví, jaký k tomu měl taťka důvod.
"Tati, ale babička je přeci..." řekla jsem zaskočeně a tiše. Nevěděla jsem, jak to myslí. Děda přeci říkal, i strejda, že babička už není mezi živými. Tak jak jsme ji mohli potkat? Přišlo mi, že táta trochu blouzní.
Pak se nás taťka zeptal, jestli věříme na kouzla. "Vždyť je to stejné, jako magie, nebo ne?" O magiích jsem už něco málo věděla, teta Iška mi vysvětlila, že existuje spousta magií a dají se ovládat, stejně jako ona dokázala udělat třeba oheň. No a podlě mě kouzla a magie bylo skoro jedno a to samé. Mohla jsem se však plést. Nakonec táta dodal, že nás má všechny tři rád. Trochu jsem zesmutněla a sklonila hlavu do země. Mrzelo mě, že brášku odsoudil jen proto, že si vybral Asgaar. Proto nám přeci dali na výběr, no ne? Tak proč je teď na něj za to naštvaný? Přeci jen, já měla taktéž kousek k tomu tam zůstat. To by takhle odstrčil i mě? Nijak jsem to raději nekomentovala, už teď taťka říkal sem tam věci trochu z cesty, jako o potkání babičky, takže jsem ho nechtěla mást ještě víc.

>>> Jezevčí hájek