Gallirea - Příspěvky uživatele

Květen 02/10 | VVJ | Nyran

Bylo vidět, že ten mladej má celkem tuhej kořínek. Zamračila jsem se, na jednu stranu to bylo dobře, na druhou jsem cítila nějakou povinnost ho tu ohlídat do doby, než přijdou rodiče nebo než se vymáčkne, kde vlastně jsou. Přeci jen, ne každý potká opuštěné vlče a prachsprostě nad ním mávne tlapou a jde dál. Přikývla jsem na jeho odpověď, že uvidíme, či mám pravdu.
Mlaďas byl spokojený s mým rozhodnutím a na jeho odpověď jsem se musela trošku usmát. Snažila jsem se však zachovat vážnou tvář. Pomalu mi docházelo, že být rodičem asi prostě jednoduché není. Ale byla by to sranda mít svoje vlče. Třeba nikomu nepatří, ztratil se a můžu si ho nechat, napadlo mě. Poodešla jsem dál, ale sledovala jsem ho koutkem oka. Snažil se ulovit rybu, tedy, čekal na nějakou, co připlave. Asi měl hlad, nicméně chtěla jsem mu nějakou tu chvíli snahy nechat a pak jsem nenápadně přišla blíž. "Nesmíš s sebou mrskat, ryby jsou velmi plaché," dala jsem mu jen rychlou radu a sledovala ho dál. Jen ať si poradí.

<<< Vrchol

Páni, tak to bylo něco! Napadlo mě, když jsem prakticky sprintem klesala z kopců dolů. Místama byly strmé, takže bylo obtížné zpomalit, ale dělala jsem, že to mám v plánu. Dokud mi neuklouzla tlapa na písku a já nesjela pár metrů po břiše. No senzace, teď ten písek mám fakt úplně všude, naštvaně jsem zamručela a raději to vzala rychlostí chůze.
Slezla jsem až dolů na místo, odkud jsem prakticky přišla. Věděla jsem, že směr, kterým jsem přišla od té pomatenkyně jsem rozhodně riskovat znovu nechtěla, proto jsem usoudila, že opačný bude ten správný. Snad moje orientace nebude od věci, protože jsem doteď doufala, že je fajn. Ale to se samozřejmě teprve uvidí. Ten Život je stejně dobrej cápek, proběhlo mi ještě myslí a já už se soustředila na kroky tak, abych se vyhla další skluzavce.

>>> Prstové hory

<<< Narrské vršky

A bylo to tady. Stála jsem před obrovským kopcem toho béžového sajrajtu zvaného písek. Neměla jsem to už teď ráda, dostával se i do míst, kam by se prostě některé věci dostat neměly. Naštvaně jsem zabručela a prohlédla si okolí. Bude asi nejlepší to vzít po vyšlapané cestičce, jestli nějakou najdu. Ale podle vyprávění ostatních sem zavítá celkem dost vlků, takže tu nějaká být musí, napadlo mě. To byl dobrý nápad. Nástrahy na mne mohly čekat tak jako tak, ale aspoň v menším počtu, doufala jsem. Protože jsem opravdu nechtěla se ještě tady prát s nějakým pouštním tvorem.
Po chvilce zkoumání terénu jsem opravdu na úzkou cestičku s trochu odlišným typem písku narazila. Nadšeně jsem se zaradovala a podívala se vpřed. Musela jsem uznat, že to byl kopec jak blázen, do čehož se mi vůbec nechtělo, ale na druhou stranu jsem se nepopsatelně těšila, ať už mě tam čeká cokoli. Nevěděla jsem, jestli Život je ten hodný, ale doufala jsem, že ano. Že jeho sestra Smrt je ta, na kterou si musím dávat pozor. Takže teď jsem vlastně šla do toho dobrého, proto nebylo nic, co by mě mohlo zastavit. Až na mojí fyzičku, protože netrvalo dlouho a já zase funěla jak lokomotiva.
Ale notak, tohle je snad kuráž? Před chvílí si pomalu plivala do obličeje totálně naštvané vlčici a teď máš problém vyšplhat na kopec!? Nadávala jsem si, ale brala jsem to spíše jako podporu a povzbuzení. Byla to pravda, přeci mě nezdolá nějaký kopeček. Kopec. Hora jak blázen.
Trochu jsem si v duchu postěžovala, ale nevzdávala se. No jestli se tam vytrmácím a budu na jiný hoře, než vlastně ten Život sídlí, tak mě to fakt pěkně naštve, pomyslela jsem si. Jenže jsem chtěla myslet pozitivně, vlastně, co byl důvod se sem trmácet? Musím se ho zeptat, co všechno umí. Třeba mě naučí nějakou magii! To by byla pecka. Mohla bych pak najít tu praštěnkyni a ukázat jí, že je to vlastně sranda a že jen ona je šáhlá, zazubila jsem se. Jenže co když mi dá třeba na výběr? Nebudu předbíhat. Určitě udělám správné rozhodnutí, napadlo mě. Nechápala jsem, proč si sem ta posera nezajde, třeba by jí Život vlastně vysvětlil, že magie mohou být i fajn a dobré. Třeba měla jen špatné zkušenosti, což se dalo pochopit, ale nemusela být hned tak útočná. Už nad ní nechci přemýšlet, řekla jsem si pro sebe a vykračovala výše a výše.
Vegetace se prakticky nezměnila, ale já jsem ještě nebyla na vršcích. Sakra, kolik mi ještě zbývá? Vraždila bych pro doušek vody, pomyslela jsem si s úplným suchem v tlamě. I přes všechno rozhlížení, žádný vodní zdroj. Zahodila jsem tedy i tohle mírné omezení za hlavu a pokračovala. Najednou se kolem sem tam objevila nějaká hezká rostlinka. To bylo zajímavé, doteď to byl vlastně jen písek, písek a jenom písek. A nyní květina? Třeba jsem opravdu správně! To mi dodalo více kuráže a energie ještě více přidat, abych zjistila, jestli jsem na správné cestě.
V tom jsem se ohlédla. Ta štreka, co jsem ušla, byla opravdu úctihodná. Až jsem si skoro nevšimla, že najednou jsou květiny prakticky všude a je tu i jeskyně v dálce, která vypadala udržovaně. Takže tu někdo žije! Napadlo mě. S myšlenkou, že se vydám k jeskyni a tam počkám a budu zkoušet dát o sobě vědět jsem vyrazila vpřed. Když v tom jsem ucítila mírný vánek. "Ahoj Vivi," ozvalo se. Nechápavě jsem se otočila kolem dokola, až jsem se málem kousla do ocasu.
V tom jsem ho spatřila. Stál přímo přede mnou, tedy mezi mnou a jeskyní. Vlk s kožichem tak krásným a na pohled hedvábným, že jsem až sem cítila, jak jemný je. Voněl jako ostružiny a sladké borůvky, které byly právě v tom nejlepším k tomu se do nich zakousnout. Olízla jsem si čenich a zastřihala ušima v momentě, když mi došlo, že znal mé jméno. "Ahoj," řekla jsem a cítila se trochu stydlivě, protože jsem stála před samotným Životem. Bylo to fakt něco! Pocit k nezaplacení. Stálo to za tu dřinu. "Jsi Život?" Musela jsem se ujistit, i přesto, že jsem to věděla. Nikdo jiný takhle silně nepůsobil, a mocně, jako právě on. Prohlédla jsem si ho ještě jednou. "Ani nevím, co říct, já..." snažila jsem se najít vhodná slova. "To je v pořádku, zhluboka se nadechni a užij si tuhle chvilku, mluvit můžeš později," navrhl. Jeho hlas byl tak sametově klidný, že kdyby mluvil déle, padla bych do tranzu. Poslechla jsem ho a s hlubokým nádechem jsem hluboce vydechla. Pomohlo mi to. "Moc mě těší!" Zamrskala jsem ocasem. Chtěla jsem se chovat dospěle, ale ovládnout emoce v takovéhle situaci bylo fakt těžké. "Zeptal bych se, co tě sem přivádí, ale důvod je mi známý," přikývl a usmál se. Co dodat? Byl to fakt někdo, když už dopředu věděl, proč tu jsem. "Páni, tak to je něco! A mů-" "Ano, pomůžu ti." Přerušil mne v momentě, kdy jsem se ho chtěla zeptat, jestli je schopný mi pomoci.
Posadila jsem se a radostně mrskala ocasem. Bylo mi tak dobře! Takhle skvěle jsem se necítila... snad nikdy. Jako kdyby o mně všechno věděl, jako kdyby byl mou součástí. Bylo to něco neuvěřitelného, nepopsatelného. "Ty mě dokážeš naučit magii? A víš, jakou mám?" Ptala jsem se ho. "Vím, ale na to sama přijdeš, neboj. Brzy. Pomůžu ti se v ní zlepšit, když budeš trénovat," dodal. "Jenže jak ji mám trénovat, když ani nevím, co to je zač?" Zeptala jsem se ho zpět a zamyšleně se zahleděla do slepého místa s představou, co by to tak mohlo být. "Jsi moudrá jak vidím, tak to pro tebe nebude nic těžkého." Vše říkal s takovou jistotou, že jsem žrala každé jeho slovo. "Jen dávej pozor. Někdy slova mají větší moc než magie," upozornil mě. "Co tím myslíš?" Nechápavě jsem se na něj podívala. Vždyť magie jsou to nejmocnější, nebo se snad pletu? Jak mohu někoho zabít slovem? Zabití magií je přeci mnohem jednodušší. "Nemusíš hned myslet na nejhorší. Ale tvá slova si vlci budou brát více k srdci, tak na to mysli," řekl mi vážně a úsměv se mu na chvilku vytratil z tváře. Poslušně jsem přikývla. "Dobře, rozumím!" Odpověděla jsem a znovu mrskla ocasem. Cítila jsem se tu opravdu dobře. "Teď už bys měla vyrazit. Do cesty se ti připlete něco, co bys neměla odhánět, naopak. Miluj život a život bude milovat tebe," řekl. Tahle moudra mi moc moudrosti nedávala, proto jsem jen přikývla, i když jsem netušila, o čem mluví. Ale asi věděl. "Počkej, to už mám jako jít? Vždyť jsem tu jen chvilku! A kdy se budeme učit? Ukážeš mi tvou jeskyni?" Začala jsem vyzvídat. Vypadalo to, že měl ale dost práce. Netušila jsem, jestli se mnou, nebo čekal i na někoho dalšího, ale nechtěla jsem mu tu překážet. "Tak ještě chvilku, prosím," požádala jsem ho s nejroztomilejším kukučem, co jsem mohla udělat.
Načerpávala jsem tu energii okolí a všechno to, co tu na mě tak příjemně působilo. Navíc, trmácet se zase dolů se mi fakt nechtělo. "Rodina čeká." Měl pravdu, zmizela jsem bez absolutního vysvětlení, určitě mají strach. Přikývla jsem. Musela jsem ho poslechnout i přesto, že bych tu nejraději zůstala už napořád.
I přesto, že mi nevysvětlil, jak to vlastně s tím trénováním magie bude, jsem se zdvihla, děkovně přikývla a vyrazila vpřed. Když jsem se ohlédla, už tam nebyl. Jak tohle sakra udělal? To bych taky chtěla umět! Napadlo mě. Třeba mé prosby vyslyší, třeba ne, kdo ví. Vlastně jen sám Život věděl, co má se mnou za lubem.

>>> Narrské vršky

<<< Poušť

Pokračovala jsem dál a dál. V poušti jsem se necítila úplně bezpečně, protože jsem neměla tušení, co za zvláštní stvoření mě může potkat. Taková malá agresivní verze nějakého vlka by mě vůbec nepřekvapila, ale já měla myšlenky zabořené v cestě za Životem. Co když jdu špatně? To byla vlastně taky možnost, že vlastně to, kam jdu, je úplně jiné místo, než kde Život sídlí. Nemohla jsem si být přeci jistá, ale musela jsem to tak či onak zkusit. Proto jsem neváhala a vyrazila na písčité kopce.
Než jsem se však do výpravy pustila, na chvilku jsem se zastavila, abych se trochu vydýchala. Útěk, nebo tedy bezpečné vzdálení od té bláznivky mi dal celkem zabrat, neměla jsem ještě takovou fyzičku a chtělo to víc tréninku. Navíc, nechtěla jsem tam funět jak ježek, kdybych ho náhodou potkala a mluvila s ním.

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Konec světa

Tak jsem byla pohlcená a rozhozená celou tou situací, že jsem ani nevnímala, co za terén zdolávám a kam se ženu. Když jsem se však uklidnila a ujistila, že mě už ta praštěnkyně nehoní, zpomalila jsem a snažila se nabrat dech. Pomalu jsem se dostávala do pouště, kde byl pouze jen písek. To bylo opravdu nepříjemné, nejen, že začínal být celkem horký, ale bylo to otravné, jak snadno se všude dostal.
Vůbec mi to nepřipadalo, že jsem blízko domova. Rozhlížela jsem se a ještě párkrát se i ohlédla, jestli ten pošuk mě nesleduje, ale byl klid. Uviděla jsem kopce před sebou. Normálně bych se jim vyhla, no kdo by chtěl lézt na kopce a ještě k tomu písčité? Ale pak mi něco došlo. Tam přeci někde je ten Život! Nadšeně jsem poposkočila, když jsem si na to vzpomněla, jak mi to tetičky a děda vyprávěli. Třeba by mi pomohl se získáním magie, nebo mi řekl, jakou mám, anebo by mi pomohl i s jinýma věcma... To prostě stálo za to to zkusit.

>>> Narrské vršky

<<< Neprobádaný les

Abychom si ujasnili věci, tenhle útěk byl zejména proto, že se mi jednoduše nevyplácelo ztrácet čas s někým tak hloupým a lehkomyslným, jako byla právě ona. V životě jsem nikoho takového nepotkala, i přesto že můj život byl zatím jen krátký. A doufám, že už ani nepotkám, zazubila jsem se v myšlenkách a sem tam se ohlédla, ale ona mě už nenásledovala.
Absolutně jsem přehlédla medvídka pandu, který se chudák do téhle celé situace připletl, vůbec jsem o něm nevěděla. Jenže teď jsem měla trošku větší problém. Kde to sakra jsem a jak se dostanu domů? Rozhlédla jsem se, ale stále jsem utíkala prakticky vpřed. Doufala jsem, že jsem aspoň nabrala správný směr, což jsem ale netušila. Pokračovala jsem dál, abych měla jistotu, že se od toho špatného případu vzdálím co nejvíce.

>>> Poušť

Vůbec jsem nedokázala pochopit, co je tak těžkého na tom porozumět slovům, která říkám. Jako kdyby mluvila úplně jinou řečí, nebo byla z úplně odjinud než odtud. Nechápavě jsem se jen zamračila, zavrtěla hlavou a nehodlala se tím nadále zabývat. "Když myslíš... vsadím se, že máš taky magii, jen o tom nevíš. Možná proto si tak praštěná," dodala jsem celkem drze, ale tušila jsem, že už to mám stejně spočítané, takže nebylo co ztratit.
Zatlačila na moje tělo a já to pocítila, tu tíhu a tu bolest, kterou mi přinesly drápy v kůži. Snažila jsem se ale to hrdě přijmout, i když obličejové grymasy se objevily. Nedalo se předstírat, že mě to vůbec nebolí. Vycenila jsem zuby, když mi její slina ukápla na obličej. V tom jsem se zapřela a snažila se vzdorovat. Asi to moc nečekala, i když mi něco řekla a chňapla mi po krku. Pocítila jsem to, ale zadní tlapou jsem ji kopla do slabin, což zapříčinilo jisté uvolnění. To mi dalo možnost s sebou mlít tak dlouho, dokud jsem se prostě nevymanila z jejích spárů. "Ty seš marná," zabručela jsem, když jsem s sebou šila, jako kdybych ležela na elektrickém kabelu. Jakmile jsem se odkulila z jejího sevření, ačkoli byla opravdu těžká, vyskočila jsem v mžiku na všechny čtyři a dala se na útěk. Nehodlala jsem tu s ní trávit ani další sekundu, měla jsem jí prostě dost a tohle mi bohatě stačilo jako ukázka toho, že až nějakou z těch magií získám, určitě nedopadnu jako ona. Byla přepnutá.

Používám bonus štěstí pro přežití.
>>> Konec světa

Květen 01/10 | VVJ | Nyran

Tenhle měl trošku tvrdší kořínek, což bylo dobře, protože bych tu rozhodně nechtěla potkat někoho, kdo se mi prakticky na místě rozbrečí. Odvětil mi, že to určitě není tak strašné a že na to ještě nenarazil. "Že si je nepotkal neznamená, že to neexistuje. A tady nikdy nevíš," rozhlédla jsem se kolem, abych dala více důrazu na vážnosti věci. Ale pak jsem se zamyslela. Proč vlastně bych se tu měla o něj starat a chránit ho? Vždyť to zvládne. Když se dostal sem, dostane se i tam, kam patří. Nebo nepatří. Změřila jsem si ho pohledem. Kdo ví, odkud byl. "Vypadám snad na to?" Odpověděla jsem mu stejně důležitě, jako on mně. Ne, tohle mě opravdu nebavilo. Zamračila jsem se. Místo toho, abych udělala dobrý skutek a ochránila tohle vlče s tím, že ho doprovodím tam, odkud pochází, jsem se tu akorát ztrapňovala a připadala si jako šašek. "Takže ty si myslíš, že to zvládneš sám... nu dobrá. Nenech se tedy rušit. Ale tvoje volání o pomoc a bolestné naříkání ti pak už nepomůže, já tě zachraňovat nebudu," dodala jsem s lehkostí v hlase a popošla několik metrů dál k vodě, kde jsem se v poklidu napila a ohlédla se nenápadně po něm. Když chce on trucovat, můžu taky. Rozhodně nějaké další malé usmrkané vlče jsem v životě nepotřebovala.

Dokázala jsem pochopit, že vlčice měla třeba špatnou zkušenost, což by vysvětlovalo tohle negramotní jednání, ale cpát to i ostatním? Vždyť to je snad moje rozhodnutí a cizí vlčice mi to fakt nerozmluví. "Ti říkám, že chci magii neviditelnosti, víc nic nepotřebuji! Nechci, aby o mně každý věděl, že tu jsem, chci se vypařit, když to jde," dodala jsem na vysvětlení. Nebavilo mě už se s ní bavit, začala mi vysvětlovat, proč magii nechci. Proč já bych ji měla poslouchat, když ona nedokázala poslouchat mě?
V tom se však situace uchylovala jiným směrem, předpokládala jsem to. Nehodlala jsem zemřít, ať mě to stojí cokoli. I když v tu chvíli mi proběhlo hlavou, že bych asi stejně nikomu nechyběla. Třeba pasivní přístup bude jednodušší a účinější, než se prát zpátky, stejně nemám šanci, pomyslela jsem si.
Když po mně skočila a přimáčkla mě k zemi, usmála jsem se a zavrtěla hlavou. "A tohle všechno jenom kvůli magiím, achjo," řekla jsem si spíše pro sebe, ale nebylo těžké to slyšet. "Když si myslíš, že tímhle gestem změníš svět, tak si posluš. Ale já mám třeba 4 sourozence a znám dalších 10 vlků, co mají magii, takže máš ještě dost práce." Nechápavě jsem jí pohlédla do očí. Kdybych na to měla, plivla bych ji do obličeje, byla jako někdo, kým jsem opravdu pohrdala, protože i vlče má víc pohromadě a svoje jednání má vysvětlení. Ale u ní ne. Jen jsem nehybně ležela a povolila všechny svaly, nebránila jsem se. Nebyl důvod. Mami, tati, sourozenci... měla jsem vás ráda. "Chci jít domů."

Moc jsem nechápala myšlenkové pochody vlčice. Vždyť magie zněly tak fajn! Mohl sis rozdělat oheň, kdy se ti zachtělo, mohl sis oteplit okolní vítr... vůbec mě nenapadlo, že by je někdo mohl využít třeba k útoku a že nejsou jen dobré. Ale nad tím teď nebyl moc čas přemýšlet. "Vždyť jsou i dobré magie, proč bych je neměla chtít? Můžu mít třeba magii neviditelnosti a nikdo o mně nebude vědět," stála jsem si za svým, protože zrovna tu magii jsem si opravdu přála.
Ona se najednou naštvala, když jsem řekla, že bych magie chtěla. Začala být opravdu nepříjemná, až se celá ta její zajímavost začala ztrácet, protože se chovala jako úplný... primitiv. "O co ti jde? To si snad žádnou magii nezdědila? To není moje chyba, klidně si to na mě vybij, ale na důstojnosti ti to nepřidá," řekla jsem celkem hrdě. Věděla jsem, že tohohle můžu litovat, ale byla jsem s čistým štítem schopná odpovídat, protože jsem tu absolutně nic špatného neudělala. "Co se takhle uklidnit a spíše vyřešit to, kde to sakra jsme?" Pak jsem se zamyslela, že jsem vlastně k tomu tuhle kožešinu nepotřebuji. K tomu, abych prostě někam vyšla a zjistila, kde to vlastně jsem. Neměla jsem chuť tu s ní řešit, že nemá ráda magie. Taky jsme se mohly hádat o tom, že já nemám ráda ryby a ona je chce, a já bych za to na ní zaútočila. Takové primitivní jednání jsem neměla zapotřebí. Tušila jsem ale, že vlci jako ona si kompenzují tyhle nedostatky právě rvaním, takže jsem tak nějak i tušila, že se tomu asi nevyhnu, ale pořád jsem si tu vážnost nepřipouštěla. Jako kdybych se uměla prát, napadlo mě. Ona určitě nějaké zkušenosti měla, ta kost asi nebude ze zajíce od večeře. Ale třeba se probere a bude zase aspoň chvilku normální. Kdyby řekla, že mi pomoct nechce, bylo by to jednodušší než tohle divadlo.

Zřejmě byla z jiné smečky, celkem tak byla i cítit, že z nějaké pochází. Změřila jsem si ji pohledem a mrskla ocasem. Na vysvětlení, že magič je ten, kdo ovládá magie, jsem jen přikývla, že tomu rozumím. Ale to pořád nevysvětlovalo to, že tu jsou i vlci, co je neovládají. "Já žádnou nemám? Mně všichni říkali, že každý má nějakou, nejde žádnou nemít. Proč já žádnou nemám?? A jak to víš?" Nechápavě jsem sklesla v obličeji ze smutku, který mnou prošel jako šíp. Bylo to přesně něco, co jsem nechtěla slyšet, protože jsem se neuvěřitelně na magie těšila. Proč já ji jako nemám? Táta i děda říkali, že ji má každý, tak co to má znamenat? Třeba mě tím chce jen nějak oblafnout, začínala jsem se na to dívat z trochu jiné stránky. "Jasně, že bych chtěla! Ale moc nevím, jaké jsou," dodala jsem, abych se přiznala. Pak se zeptala na rodiče. "To bohužel nevím, asi jo, ale já s nimi zas tak soudržný vztah nemám," dodala jsem. Možná to nebylo asi to nejlepší, co jsem mohla říct, ale táta se se mnou tolik nebavil a máma měla plnou hlavu práce s jinými věcmi. Nikdo mi vlastně neřekl, co má kdo za magii, jakou a tak dále. Jediný, kdo mi to trochu objasnil byla teta Iška, Sid a děda Arc.
Z myšlenek mě vytrhla další z jejích vyzvídavých otázek. "Ne, narodila jsem se v Asgaaru, ale teď už máme vlastní smečku," odpověděla jsem, abych se neškatulkovala mezi Asgaarské, i když jsem byla jednou z nich a i se tak cítila. Ale musela jsem přiznat barvu, že to už prostě moje smečka není.

Po vysvětlení, co tím vlastně dotyčná myslela jsem pochopila, o čem mluví. Nové označení pro někoho, kdo ovládá magie. Já myslela, že magie ovládá každý, nebo ne? Alespoň tak mi to říkali, zamyslela jsem se. "Neumí náhodou magie ovládat každý? Jen rozdílné? Já nevím, jestli nějakou mám a jakou." Trochu jsem se v tom začínala ztrácet. Jestliže existují vlci, co magii nemají, pak co když já jsem jedním z nich? Já ale chci taky magii! Trochu mě to zklamalo a naštvalo, bylo mi jasné, že sourozenci určitě nějakou magii mají a já budu zase ten outsider, jako celou tu dobu v naší rodině.
Otázku ohledně toho, kdo je ona úplně vynechala. Hm, zamračila jsem se pro sebe a prohlédla si ji. Vypadala jako jedna z těch, před kterou by mě rodiče varovali, že si mám dát pozor a před kým se mám vyhýbat a raději ztratit. Něco mě však nutilo tu s ní trávit čas, byla celkem fajn, zatím. Kdo ví, co se stane, tomu tak však bylo celou dobu, jeden tady nikdy neví.

Kdo ví, jak se tohle celé stalo. A proč se to stalo jenom mně. I když, to jsem přeci nevěděla, bylo dost možné, že se skoro celá naše rodinná skupinka prostě teleportovala ze záhadných důvodů kamsi pryč, jako já. To by dávalo větší smysl, i když to vlastně žádný smysl nedávalo.
Vlčici jsem svým oslovením trochu vyděsila. Ale mohla jsem si ji už celkem prohlédnout. Působila na mě celkem statečně a silně, asi to dělaly ty jizvy, kruhy kolem očí a to, co se jí houpalo kolem krku. Nechápavě jsem sledovala kost a přemýšlela, z čeho asi je. V tom mě vytrhla její otázka. "Tak toho bohužel neznám, já jsem Vivianne." Snad to na vysvětlení stačilo. Amorkův šíp mi dodával odvahu s ní mluvit a hlavně, cítila jsem se celkem dost klidně a zaujatě její maličkostí. Přišla mi zvláštní, ale zajímavá, až mě to donutilo se usmát. "A ty jsi? Jen tak náhodou, netušíš, kde jsme? Vím, že to bude znít zvláštně, ale ocitla jsem se tu z čista jasna, na úplně jiném území," dodala jsem. Jestli je odtud, věřit tomu bude, protože to tu bylo prostě zvláštní, celá tahle země. Zamrkala jsem a doufala, že mi trochu poradí a objasní, kde že to vlastně jsem.

Už jsem to chtěla vzdát a prostě odejít, když v tom se ozval podivný zvuk. Zařvání pocházelo z ptáka, který byl nedaleko nás, čímž probudil i onu spící vlčici. Na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou ona nebude ráda, protože přeci jen spala. Taky bych nebyla nejnadšenější, kdyby mě probral nějaký řev.
Všimla jsem si, že se probrala a snažila se zorientovat, asi se jí pravděpodobně stalo to samé, co mně. Zdvihla jsem se a oklepala se od všeho, co se mi přichytilo na kožich během sezení a čekání. Nesnášela jsem navazovat nové vztahy nebo se bavit s cizími, prostě jsem to neměla ráda. Ale nic jiného mi nezbývalo, byla jsem kdo ví kde a třeba tahle je místní a poradí. Proto jsem se rozešla směrem k ní. "Ehm, haló? Ahoj!" Křikla jsem už z dálky, aby si nemyslela, že se chystám k útoku. Byla jsem ještě nějaký ten kousek cesty od ní, takže jsem neměla možnost si jí pořádně prohlédnout, zatím. Raději jsem se zastavila dostatečně daleko na to, abych mohla případně zareagovat, kdyby mi chtěla urvat ocas. Vždy jsem si raději držela odstup. Zastavila jsem se a doufala, že se probrala a vzpamatovala k tomu, aby mi řekla, kde to jsme.