Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 9/10

Ať už to bylo cokoli, bylo velmi obtížné to sundat. Nešlo to, nedařilo se mi to vůbec a nemluvím o tom, co se mi zapíchlo do čenichu. To už vypadalo, že se mnou zůstane napořád. Naštvaně jsem ještě zamručela a sedla si. Chvilku mě to na tlapě štvalo, ale pak jsem si na to nějak prostě zvykla. Co když to tady ale někdo jenom nechal a přijde si pro to zpátky? Tak ať si to ze mě sundá, není to moje vina, že to na mě trčí, projelo mi ještě hlavou. Ale čím víc jsem se na to dívala, tím víc se mi to začínalo líbit. Vlastně to vypadalo celkem dobře, bylo to stylové a s tím, co se mi zapíchlo do čenichu, to celkem ladilo.

Červenec 8/10

A jak jsem se tak snažila, zamotaly se mi tlapy a já jsem udělala krok do keře. Spadla jsem na zadek a u toho jsem cítila, jak se mi levá zadní noha zaklínila do keře. Jako kdyby se tam šprajcla a já ji nemohla vytáhnout. Naštvaně jsem zavrčela a škubla, když se mi něco namotalo na nohu. Vytáhla jsem ji a udělala krok dopředu, na sluneční paprsek, abych viděla, co se stalo, ale jen mě to oslepilo. Proto jsem udělala ještě pár kroků dál, abych byla ve stínu jedné z korun stromů, které vrhaly dostatečné pokrytí pro místo, kam jsem si stoupla. A co je zase tohle? Natočila jsem hlavu na stranu a snažila se si tlapu dát blíž k očím, abych si to prohlédla.

Červenec 7/10

Natáhla jsem hlavu, abych zjistila, o co se jedná. Přitom jsem se snažila nasát pach, který z toho šel, jestli to není náhodou někoho, kdo tu šel přede mnou a ztratil to tu, nebo jestli se ten někdo neukrývá v keři. Jenže jak jsem začala čichat, malá část z té věci se mi zapíchla do nosu. "Áu!" Jekla jsem, protože to štíplo, načež jsem se snažila tlapkou to ze sebe sundat. Ale nešlo to, bylo to uzavřené a nedalo se to nijak chytit, jako kdyby se mi to tam zapíchlo. Co to je, co to bylo, jak to sundám? A proč to tam mám? Měla jsem spoustu otázek, ale nedařilo se mi nic s tím udělat. Naštvaně jsem zamručela a nepřestávala se pokoušet to sundat.

Červenec 6/10

Postupně jsem prošla mezi stromy, až jsem se dostala ke keři. V něm se však něco třpytilo. Netušila jsem, co to je a ani jestli to mám risknout, ale moje zvědavost mi nedala moc na výběr. Vybrala jsem se tedy až k tomu. Odlesky od čehosi zlatého mě přímo pálily do očí, proto jsem je přivřela a přišla co nejblíže. Bylo to namotané na keři, jako kdyby si to tu jen někdo odložil. A ať už to bylo cokoli, musela jsem dávat pozor, aby to nebylo nebezpečné. Nemohla jsem dopustit, aby se mi teď něco stalo, to by bylo dost nepraktické v tuhle dobu. Musela jsem ještě dost toho zařídit a udělat, než abych se zranila a byla omezená. I tak jsem ale zvědavě přišla ke keři blíž.

Červenec 5/10

Pomalu jsem se proplétala mezi stromy. Poslouchala jsem to ticho, které tu bylo a skutečně moc jsem si to užívala. Nebylo nic, co bych teď chtěla dělat víc, než je to, být sama se sebou. Chtěla jsem být v klidu a tichu, neposlouchat ostatní a nic neřešit. Možná se teď ve Vrbě dělo něco, co bylo potřeba vyřešit a možná jsem u toho měla být, ale ještě chvilka samoty určitě nic nezkazí.
Pokračovala jsem a prohlížela si každý strom. Neměla jsem v hlavě nic, co bych chtěla pokládat za důležité a to bylo strašně super. Umět občas vypnout a nic neřešit. To se mi teď celkem povedlo a vypadalo to, že se to dokáže udržet ještě nějakou chvíli.

Červenec 4/10

A tak jsem procházela les a snažila se uklidnit. Urovnat si v hlavě to, co jsme si s tátou řekli. To, že on se pořád snaží být můj otec, být ten nejlepší, ale tím vším, jak moc se snaží, to ještě vlastně víc zhoršuje. Nedávala jsem to, jak furt říkal, že on je ve všem dokonalý a nejlepší. Tuhle jeho stranu povahy jsem nikdy moc nechápala a asi ani nechtěla chápat, nelíbila se mi. Nedokázal uznat něčí schopnost, která byla lepší, než ta jeho. A nedokázal pochopit některé názory nás, jeho dětí, ačkoli už jsme byli dospělí. Ale co, někdy to tak prostě je. Já jen v hloubi duše doufala, že nebudu nikdy taková, jako jsou oni, jak on, tak Lucy. Chtěla jsem být pro moje vlčata lepším rodičem.

Červenec 3/10

Teď jsem se rozhodla to všechno ale přestat řešit a raději se trošku projít. Přerovnat si v hlavě to, co se stalo, že jsem se potkala s tátou a že mám další sourozence, o kterých ani nevím. A hlavně, že nejsou s mojí matkou. Ono možná asi lepší. Možná by ani nebylo na škodu tam za nimi vyrazit a zjistit, kdo to je ta jeho nová nejlepší vlčice, která je lepší, než máma. Ale představa, že se tam s matkou shodou náhod potkám mě vždycky posadila zpátky nohami na zem. To radši, ať táta s tou nádherou přiklušou sem. To stokrát radši navštívím Krůliho v tom jejich lese, pomyslela jsem si. To byla vždycky pro mě možnost číslo jedna.

Červenec 2/10

Že se možná najdou jiní, kteří je naučí, jak lovit. Jak plavat - i když to už Machi skoro umí - a jak dělat různé věci, které jsou do života potřeba. Chtěla jsem je to naučit já, aby řekli, že jejich maminka je ta, co všechno umí a všechno jim řekla. Ale musela jsem se s tím smířit.
Teď jsem se toulala lesem. Doufala jsem, že se všechno uklidní a všechno bude fajn. A hlavně, že jsou všechna moje malá mrňátka v pořádku, nic jiného jsem si nepřála. To bylo pro mě nejdůležitější. Ještě mi zbývalo se seznámit se zbytkem smečky, aby věděli, kdo vůbec stojí v čele s jejich milovaným Alfredem. To už by bylo taky na čase.

Červenec 1/10

Už to byla nějaká chvíle, kdy jsem byla sama. Možná jsem teď trošku smutnila, že jsem netrávila tolik čas s vlčaty, kolik bych chtěla, ale vždycky jsem si vzpomněla, jaká jsem byla já a kort třeba Krůli, když jsme byli maličcí. Taky jsme si radši našli zábavné tety, se kterými jsme trávili čas, než abychom byli s nudními rodiči. I když teda, já jsem si byla jistá, že já a ani Alfredo jsme do sekce nudní rodiče určitě nezapadali. Ale možná pro naše mladé jo, kdo ví.
Doufala jsem, že se vrátí do lesa, abychom byli zase všichni pohromadě a mohli vyrazit na procházku. Trošku mě mrzelo to, že nebudu já ta, co jim všechny ty zkušenosti předá.

<<< Slunečná pláž

Plnou rychlostí jsem se proplétala mezi vrbami a snažila se jít za zdrojem vytí. Byla to Chiara, která upozorňovala na nebezpečí a já cítila, kde je. Byla u úkrytu. Snad nás nikdo nenapadl, projelo mi jako první hlavou a oheň na zádech se mi rozhořel o trošku více.
Všimla jsem si vlčice, u ní stál vlk, kterého jsem ještě neznala a kolem lítaly větve vrby. Naší vrby, která evidentně byla nějakým způsobem posednutá magií. Pomalu jsem doklusala k nim, tedy, chtěla jsem co nejblíže, jenže v tom mě jedna větev šlehla přes přední nohu. "Jáu!" Zavrčela jsem a ohnala se, stihla jsem se sklonit, abych se vyhnula dalšímu zbičování. Poskočila jsem a dorazila až k nim. Kývla jsem na cizince. "Co se děje? Magie?" Asi toho věděli tolik, co já, nicméně bylo to pěkně nebezpečné. Tušila jsem, že to chce ještě alespoň jednoho jedince, který by nám nějak pomohl.
To, že jsem tu cítila další dva cizince, kteří ani nebyli nijak mi známí a pachem připomínající vrbu, jsem teď neřešila. "Co budeme dělat? Nemůžeme ji... zničit," otočila jsem se na Chiaru a stále sledovala větve, které mi prolítávaly dost blízko kolem hlavy.

Bušilo mi ještě teď srdce z toho, jak jsem viděla vlastní dítě skákat do vln. To, že jsem tu byla, bylo jenom dobře, ale věděla jsem, že jsou živá po mně, takže furt musela někde být a něco prohledávat, proto jsem byla spíše nervózní z představy, co kdybych tu zrovna nebyla? Nedopustila bych, aby se mým malým bobánkům něco stalo, jenže bylo těžké na ně dávat pozor, když furt někde courali. Co bych dala za to, kdyby se všichni na chvíli vrátili domů a já si byla jistá, že jsou v pohodě, projelo mi hlavou, a měla je všechny u sebe, domyslela jsem si ještě. Věděla jsem, že já sama jsem se po narození snažila taky toulat a zjišťovat, co kde je, nebavilo mě to jen v lese s rodiči, ale ti moji mi nedali ani šanci s nimi něco podniknout. Ještě je času, uklidnila jsem se ještě.
Vydala jsem se zpátky za Alfredem, jenže v tom jsem uslyšela cosi z lesa. Neváhala jsem ani sekundu a plnou rychlostí se rozeběhla směrem tam.

>>> Vrba

Nedokázala jsem tuhle vlčici snad v životě pochopit. Nejprve po vás vyjede a chce vás zaživa sežrat, když jen tak tak uniknete vlastní smrti a pak, když už jste silnější a neměla by na vás, tak si hraje na kámoše. Takoví jsem měla nejradši. Jen jsem nad tím mávla packou.
Udělala jsem krok dozadu s tím, že snad pochopila, co jsem jí řekla a odcházím, když v tom se ke mně dostal zase ten její neuvěřitelný smrad. Chvilku jsem byla mimo, možná jsem si sem tam zahihňala pod fousy, ale vzpamatovala jsem se. Rozloučila se a odešla. "Taky," řekla jsem jí jen s podivným úšklebkem z následku jejího smradu a pak jsem se hned vydala k rodině.
V tom jsem zaslechla hlas svého dalšího potomka. Senzor mamka mi začal v hlavě houkat jako blázen, když jsem ho hledala po území. Nenapadlo mě, že bude nedaleko od nás, ale na cestě do vody. Ihned jsem nabrala rychlost a rozeběhla se za ním. "Machi!" křikla jsem a utíkala k němu.
Skočila jsem do vody hned za ním. Byla pěkně studená, ale dalo se to vydržet. On se ploužil ve vlnách a kdo ví, co by se stalo, kdybych zareagovala později. Jeho křik by už nikdo nemusel slyšet. Chytla jsem ho za kůži na krku a ihned ho vytáhla na břeh. Zběsile jsem dýchala, stejně tak mi tlouklo i srdce. "Machi, zlatíčko," olízla jsem mu hlavu a zkontrolovala ho. "Jsi v pořádku? Tahle voda je nebezpečná, vlny jsou hezký, ale hned tě stáhnou do hlubin, kde nedosáhneš a i ten nejlepší plavec má problémy to ustát," varovala jsem ho. Nechtěla jsem ho děsit, ale chtěla jsem, aby měl od moře respekt. "Všechno dobrý?" Usmála jsem se na něj a přitáhla si ho k sobě. "Drobečku," dodala jsem ještě a držela ho, co to šlo.

Květen 2/10 - Etney

Skoro jsem až zapomněla, jak se s rodinou bavit. Tak dlouho jsem je neviděla a snažila se je (poměrně úspěšně) vytěsnit z vlastního života, že mi to bylo celé... nepřirozené. Bylo to jako bavit se s někým, kdo vás zná, ale přesto je úplně cizí.
Upřímností jsem nešetřila, tím jsem se asi dost odlišovala od ostatních. "Upřímně si fakt přeju, abych tohle nikdy nezažila," řekla jsem ještě. Ať si dělá, co chce, ale tohle zažít, radši skočím z útesu. Než někomu, koho miluji, tolik ublížit. Na jeho další slova jsem však lehce sklopila pohled. "Dobře... děkuju," řekla jsem mu ještě. Ani jsem nevěděla proč, možná to bylo fajn vědět, že se na něj můžu obrátit, ale zároveň jsem si byla jistá, že to nikdy potřebovat nebudu. Měla jsem Alfreda a ten byl pro mě vším. Partnerem, přítelem, vrbou a poradcem, prostě všechno v jednom. Neměla jsem jediný důvod někdy žadonit o pomoc. Ale kdo ví. Navíc bylo dobré vědět, že tu pro mě je. To tak nějak zopakoval i po mně a já na to jen souhlasně přikývla. Neměla jsem moc co na to říct, prostě to tak bylo.
Další slova jsem ze sebe vymáčkla, ale asi v pravou chvíli. Totálně ho to rozhodilo, vlastně mi nedošlo, že jsem (asi) jediná, kdo mu na svět přinesl potomky. Jistě v tom viděl to, jak se jeho dokonalá krev rozšířila, ale já v tom viděla to, že i já jsem schopná mít rodinu. A hlavně, vychovat ji lépe, než on. A o to víc jsem nedokázala pochopit odstřihnutí Krůliho. Kdyby se jakékoli z mých vlčat rozhodlo zůstat v nějaké smečce, klidně i v Cedru, tak to furt bude moje malý bobátko. Ale co, každý to máme prostě jinak.
Na potvrzení dědy jsem přikývla. "Seš starej no," usmála jsem se trošku a lehce ze sebe nechala opadnout nervozitu. "Leonardo, Machiavelli, Cielo, Elisabetta a Siana," řekla jsem a poslední jsem nechala jen tak viset ve vzduchu. Pak jsem polkla a dořekla jsem, "ale ta to bohužel nezvládla. Takže jsou čtyři," usmála jsem se pak a poslouchala jeho slova. Zajímal se o Alfreda, to mi mohlo být jasné.
Asi bylo na čase se trošku rozpovídat, takže jsem se zhluboka nadechla a zavrtěla s úšklebkem hlavou. Achjo, "jmenuje se Alfredo. Má italský původ, je velký, silný, zdatný, zároveň otevřený, naslouchavý, má překrásný kožich, je prostě dokonalý. Lepšího vlka jsem nemohla nikdy potkat, byla to láska na první pohled. A nestalo se to v Cedru, ale po tom, co mě Lucy vyhodila. No, potkali jsme se a pak už to bylo jasný. A teď... vedeme společně Vrbovou smečku, jsem alfa. Je to velká smečka, jsou tam jeho sestry, které jsou teda hodně teplé krve, takže se nebojí vzít do zubů cokoli, co tam nemá být. Tudíž jsou maličcí v bezpečí, tom největším," doplnila jsem ještě a máchla ocasem.
Když mě obejmul, lehce jsem byla napjatá, ale pak jsem se uklidnila. Nebylo to tak hrozný, i když jsem radši byla spíše o kus dál, ale zvládla jsem to. Ha, jsem si to říkala. Hlavně, že se jeho krev rozprostírá, o nic jinýho mu nejde, protočila jsem si v hlavě nad tím oči, ale takový prostě byl. Sice mi to na něm vadilo, ale zároveň to bylo něco, čím byl táta jinej prostě no. Zvykla jsem si. "Nemáš za co. Mám z nich neuvěřitelnou radost, i když teda taky už se pěkně rozutíkají a žijí si po svém, ale je to sranda. Jsou překrásní," doplnila jsem ještě. Smícháním italské krve a té mojí vzniklo to nejlepší, co mohlo. "No, třeba někdy půjdeme kolem," zazubila jsem se, ale moc jsem to neplánovala. "Já... se do Cedru vracet nechci. Lucy tam sice není, ale... nevím. Je to divný. Už jsem tu kapitolu uzavřela. I když bych ráda viděla bráchu se ségrou, na návštěvu se asi ještě necítím," řekla jsem mu zcela otevřeně a doufala, že to pochopí. To ale neznamenalo, že nemůžou přijít k nám. I když teda, představa, jak je Etney na hranicích Vrbového lesa a potká ho třeba Lia nebo Chiara mi přišla vtipná. Letěl by na sekundu, zasmála jsem se pro sebe. Ani jsem nevěděla, jestli to je to, co fakt chci. Jestli si ho chci pustit takhle blízko, ale pak jsem si zase řekla, že by to byla škoda. Uzavřít rodinu úplně, ochudila bych drobečky o příbuzné. A to jsem jim nemohla udělat, třeba si s ním (snad ne, ale kdo ví) některý z nich bude rozumět. Nebo se strejdou a tetou. To zní fajn.
Doufala jsem, že jsem mu odpověděla na vše, protože jsem se v tom tak trochu ztratila. Ale i tak to bylo hodně informací a kdo ví, co si z toho vezme. Za mě bylo nejdůležitější, že jsou maličcí zdraví a můj partner je přesně ten vlk, kterého jsem hledala. A nikdy ho nikomu nedám. Položila bych za něj život, dýchala bych pro něj. A stejně tak pro vlčata.

Ani jsem nevěděla, proč ztrácím čas s tímhle kusem vypelichaného čehosi. A ještě strašně smrděla. Když mi řekla o tom, že ví, co je to vychování, musela jsem se upřímně zasmát. "Ty jsi ta poslední, která má nějaký vychování, to si mě pobavila. Aspoň smysl pro humor ti zůstal," dodala jsem a zavrtěla nad ní hlavou. Neměla jsem potřebu se tu nad ní nějak povyšovat, ale cítila jsem se úplně jinak, než při našem posledním setkání. A nebýt tu Alfredo a Leo, možná bych na ní reagovala jinak. Možná bych jí to vrátila, poslala ji pod drn tam, kam patří. Kdo ví. Ale dospěla jsem.
Když ze sebe vypustila něco, co páchlo ještě víc jak ona, což jsem si ani nemyslela, že by bylo možný, suše jsem polkla. "Ty si fakt vohyzda, to není možný," řekla jsem. Koutkem oka jsem sledovala partnera s malým. Když se mě zeptala, lehce jsem nakrčila čenich a mírně ukázala tesáky. "Přišla jsem tě varovat," řekla jsem a lehce se napřímila. "Moc se k naší smečce nepřibližuj. Ráda bych tě vynesla v zubech, ale v tvým případě by to bylo tvoje poslední," dodala jsem ještě. Nechtěla jsem jí vyhrožovat, ale vlastně jo. Byla pro mě odporným stvořením, které nejen že nedokázalo mít úctu k ostatním, ale bylo opravdu odpadem společnosti. Nechápala jsem, k čemu takovýhle vlci jsou ještě naživu.

Květen 1/10 - Etney

Celá ta věc ve mně vyvolávala pěknou nálož emocí, o kterých jsem ani nevěděla. Snažila jsem se to potlačit, protože jsem netušila, jak na to všechno reagovat. Etney se ale ujal slova a začal mi to vysvětlovat. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Když přeci někoho miluju, jak můžu milovat druhého? To mi nedávalo smysl. Nikdy jsem si to nezažila a doufala jsem, že nezažiju, nikdy bych nechtěla Alfredovi takhle ublížit. Neumím si to vůbec představit. Jak by bylo mně, kdyby s tímhle Alfred přišel? Stáhla jsem při té představě uši ke krku. "Waristood mi nic neříká...," doplnila jsem jen. "Já si to upřímně neumím představit. Nezažila jsem to, takže mi to přijde nepochopitelné. Ale jestli se tak cítíš, dělej, jak myslíš," řekla jsem mu a podívala se mu na chvilku do očí. Bylo mi to jedno, jestli má jednu, dvě, nebo pět vlčic. O Lucy jsem ani slyšet nechtěla, vlastně mi celá tahle část rodiny byla už fuk. Snažila jsem se to vytěsnit, co to šlo. Nijak mi nebyli přínosem. Vůbec.
Chtěla jsem si to všechno srovnat v hlavě, když na mě vychrlil další novinku. To, co řekl, bylo Krůlimu celkem podobné. Ani jsem nevěděla, jak na to reagovat, bylo to dost informací, ale nějak jsem to čekala. "No, to je pěkné. Pokud s tím jste oba v pohodě," doplnila jsem ještě. "To je třeba taky pro mě nepochopitelné, ale věřím, že pro tebe to dává smysl. I pro něj," dodala jsem ještě. Říkala jsem věci narovinu tak, jak byly. Neuměla jsem si tohle představit, ale byla to jejich věc. "Mám k němu blízko, protože mi říká věci, jak jsou. Na nic si nehraje, můžu mu věřit a vím, že když něco potřebuju, jsem pro něj sestra číslo jedna, který vždycky pomůže. Nemá přede mnou někoho, koho by upřednostňoval. A po tom, co mě Lucy vyhodila, jsem se cítila dost podobně, jako on, takže nás to ještě víc sblížilo," odpověděla jsem mu ještě. "Poslyš, já..," snažila jsem se mu ještě něco vysvětlit, ale nevěděla jsem, jak to říct. Snažila jsem se najít ta správná slova.
"Já ti nechci nic vyčítat ani řešit, co bylo a nebylo. Co chápu a nechápu, jak bych to udělala jinak. Je to tvůj život a tvoje rozhodnutí, doufám, že ty to tak se mnou bereš taky. Prostě jsme každý trošku jiný, já po rodině tolik neprahnu a je mi vlastně dobře, našla jsem si svoji vlastní. Ale i tak vím, že tu jsi," řekla jsem mu. Nešlo mi to moc snadno říct, ani jsem nevěděla, jestli tomu rozumí. Nechtěla jsem mu dát najevo, že jsem ráda, že ho jako otce mám, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že vůbec otce mám. A i když udělal nějaký chyby a věci, který se mi nelíbily, furt tady byl. Oproti mámě se aspoň snažil.
Jeho poslední slova byla trošku těžší. Nicméně byla jsem ráda, že to řekl. Ono to bylo i vidět. A cenila jsem si jeho snahy, i když jsem mu to ze začátku tolik nežrala, ale byl upřímný a to jsem dokázala ocenit. "Já... vím," zapíchla jsem pohled do země. "Jsem za to ráda. Nechci taky o tebe přijít," dodala jsem ještě, i když mi to šlo těžko a pomalu, ale šlo. Ztratit jsem ho úplně nechtěla, ale nemusela jsem s ním sdílet každý svůj krok. Jen se jednou za čas potkat a říct si, co je nového, aby taky mlaďáci věděli, že mají dědu... "jo a je tu jedna věc," začala jsem ještě. Nechtěla jsem úplně svůj život teď vytahovat, ale asi se to patřilo. "Jsi děda."