Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Sviští hůrky

Prostředí, kterým jsem pokračovala vpřed, jsem si pomalu přestávala být jistá. Chyběl mi trochu les a to potom, co jsem se ocitla u té Smrti. Ale zase teď jsem byla u nějaké velké věci, která nevypadala vůbec nebezpečně a v tom byl pravděpodobně ten problém. Cokoli, co se tu zdá být v pohodě a bezpečné se rázem promění na noční můru. Raději jsem se nepřibližovala úplně, snažila jsem se držet si odstup a spíše si to celé prohlížet. Nějak mě nelákalo zrovna tuhle prapodivnou věc prozkoumávat, protože jsem měla pocit, že to za to nestojí.
Zajímalo by mě, jestli opravdu ten Život a Smrt dokázali nějaké magie u mě rozvinout. A které? Třeba mi Smrt opravdu pomohla s tím se zneviditelnit. Panejo, to by byla taková paráda! Mohla bych to používat pořád... ale jak na to přijdu, že to umím? No, to byla asi nejdůležitější otázka. Jak na to přijdu? Neměla jsem ponětí. Mám si k tomu říct nějaké zaklínadlo v hlavě? Nebo jak to funguje?

>>> přes Sněžné hory na Gejzírové pole

Usnula jsem. A to celkem tvrdě, takže i kdyby se tu někdo připlížil, bylo by mi to asi jedno, protože jsem jen tiše funěla a nechala si zdát nějaký zajímavý sen, který mě donutil se i usmát. Pak mi jen oči pod víčky mihaly sem a tam, jako kdybych nevěděla, kam se podívat dřív a sem tam jsem i vykopla zadní tlapkou. Jestli jsem někam běžela, nebo jsem trénovala bojové sporty, těžko říct, protože jsem si ze sna vůbec nic nepamatovala.
Pomalu jsem otevřela oči. Bylo ráno, což bylo super, nespala jsem tak dlouho, protože když jsem ulehávala, začínalo se pomalu rozednívat. Třeba to byl jeden celý den... kdo ví. Ale cítila jsem se víc odpočatě a trošičku zvláštně. Doufala jsem, že Smrt nebo Život se mnou nic neprovedli a když, tak že to bude jen to záhadné naučení magií. Ale ještě jsem nic nepociťovala, proto jsem se rozhodla se zdvihnout na tlapy a ještě se trochu projít předtím, než se vrátím domů. Moc se mi nechtělo, výlet byl super, ale chybělo mi nějaké zpestření.

>>> sopka Felgatar

<<< Jedlový pás

Byla jsem opravdu vděčná, že jsem z toho lesa vypadla. Musela jsem si zapamatovat, kde přesně byl, abych pro příště věděla, kam nechodit. Kdo ví, co ta Smrt měla za lubem a proč se chovala takhle. Ale bylo mi jasné, že se nejmenuje Smrt proto, aby rozdávala radost a lásku. Mohlo to dopadnout i hůř, napadlo mě a zhluboka jsem vydechla. Jak jsem z toho všeho byla tak nějak unesená, zapíchla jsem to v nějakých skaliských horách. Bylo tu jenom kamení a kamení, zase, ale některé bylo dostatečně vysoké k tomu, aby mě ochránilo v případě potřeby.
Proto jsem si vybrala několik kamenů blízko sebe a zalehla těsně k nim. Byla jsem chráněná ze tří stran, do té čtvrté jsem položila hlavu na tlapy a sledovala, jestli tu náhodou někdo není. Moje zbarvení mi teď však celkem nahrávalo do karet, nebylo snadné mě vidět mezi šedo/černo/bílými kameny, když jsem měla stejné barvy. Proto jsem si jen unaveně zívla a pomalu zavírala oči, protože víčka úplně ztěžkla a já se ponořila do zaslouženého spánku.

Květen 04/10 | VVJ | Nyran

Musela jsem uznat, že jestli někdo dokázal hrát pěkné divadlo, byl to právě mrňous tady. Z toho nebojácného a důležitého vlka se totálně změnil na umírající vlče. Bylo mi jasné, že to jen hraje, nebyla jsem ještě úplně dospělá na to, abych neznala tyhle taktiky, které mimochodem na dospěláky dost zabírají. Proto jsem měla plán k tomu, jak ho to naučit. Samozřejmě jsem mu nechtěla jen dát lekci, aby se choval minimálně k mladším vlkům patřičněji, ale naučit ho i lovu ryb. Bavilo mě to a šlo mi to, od dob, co mi to tety vysvětlily.
"Pojď sem," pobídla jsem ho a postavila se pár metrů od něj. "Nesmíme být hluční a nešij s sebou," řekla jsem mu a sledovala hladinu. "Ryby si dávají většinou na čas. Jakmile se kolem tebe budou hromadit, vyber si jednu, která jakoby krouží kolem. Ne, že plave sem a pak pryč a zase zpátky, chápeš. Musí být k tobě nejblíž, ne se furt vzdalovat," vysvětlila jsem. Byla to moje první lekce, takže mi to vysvětlování úplně nešlo. "A až se bude otáčet, pak po ní chňapni jak nejrychleji to můžeš. A při ponořování hlavy zavři oči, to pomáhá," přikývla jsem na něj a doufala, že to chápe a rozumí. Vyčkávala jsem na vhodnou rybu. Moc jich tu nebylo, zřejmě jsme je celkem rozehnaly tím, jak jsme se tu promenádovali. Ale když se jich pár objevilo, vyhlídla jsem si jednu. Jakmile se otáčela, chňapla jsem po ní a sevřela tlamu tak silně, jak to jen šlo. Ona se mrskala, ale nevyklouzla mi.
Odnesla jsem si ji na břeh a sledovala mrně. "Teď ty," dodala jsem. Vysvětlení měl, příklad měl, tak už zbývala jen ryba. Když je tak nebojácný, určitě jednu malou chytí, možná ne na první pokus, ale určitě jo. A bude mu jistě chutnat víc, než kdybych mu dala tu svou. Aby pochopil, že se k tomu nechystám - a zde přichází má výchovná lekce - pustila jsem se do bašty. Taky jsem měla celkem hlad a tohle mi bodlo.

<<< Smrt

Mazala jsem, co mi tlapy stačily. Nestíhala jsem je snad ani dávat jednu za druhou na zem, zdálo se to trochu jako kdybych letěla. Ale v tom jsem uviděla světlo a louku, za což jsem byla ráda. Jen jít zase k jezeru a hledat les znovu se mi opravdu nechtělo, byla jsem tak unavená a navíc, musela jsem si to všechno probrat v hlavě, co se vlastně stalo, než nakráčím domů. Táta z toho zase určitě udělá divadlo.
Proto jsem se rozhodla, že nebudu nikde daleko od jezera, ale ještě do smečkového lesa nepůjdu. Přeci jen, měla jsem teď jen chvilku pro sebe, mohla jsem najít to ono cosi, co zajímavého mě mělo potkat, jak říkal Život. Nebo si to najde mě? Kdo ví.

>>> Sviští hůrky

Květen 03/10 | VVJ | Nyran

Bylo celkem zajímavé sledovat toho malého šediváčka při pokusu si něco ulovit. Už to nebyl takový hrdina, opravdu se snažil a soustředil, o to více to bylo vtipné, protože mu to fakt nešlo. Nechtěla jsem být škodolibá, nebo tak něco, ale musela jsem se zachichotat, potají a potichu. Jinak jsem měla stále vážnou tvář, samozřejmě.
Věnovala jsem mu menší radu, ale jen vyprskl, že o to se celou dobu snaží. Chtěla jsem mu už už vpálit, že se snaží málo a nabídnout pomoc, ale místo toho on si sedl a začal naříkat. Z ničeho nic, lusknutím prstu se z něj stalo malé, ublížené vlče. "Ale ale," zazubila jsem se a zavrtěla nad ním hlavou s pomyslným mlaskáním. "Oba víme, že máš na víc. Tak pojď, pomůžu ti, chceš?" Nabídla jsem mu, protože i přesto, že bych normálně nevěnovala vlčeti tolik pozornosti, teď to byla celkem zábava a já neměla vlastně nic lepšího na práci.
Zdvihla jsem se a došla k jezeru. Otočila jsem se, jestli mě následuje, abych mu to mohla vysvětlit, ukázat a nechat ho to zkusit.

///

<<< Jedlový pás

Vydala jsem se ještě dál a dál. Začínala jsem si myslet, že to byla chyba se prostě jen potulovat uprostřed lesa. Mohla tu být nějaká smečka a nemuseli se mnou mít sebemenší slitování, vzhledem k tomu, že jsem už poměrně hluboko v lese. Ale předpokládala jsem, že bych pach smečky cítila a rozpoznala dostatečně k tomu, abych se držela od takového lesa dál. Netušila jsem, jak je možné, že nedokážu ani najít les, kde mají smečku naši. Trochu mě to naštvalo a zklamalo zároveň, doufala jsem, že už jsem dost velká na to, abych se orientovala a vyznala v okolních územích. Ale nebylo tomu tak, ještě jsem měla co dělat, abych se začala orientovat.
A jak jsem se tak pomalým krokem loudala dál, v myšlenkách jsem začínala uvažovat o tom, že se otočím a půjdu zpět. Prostě se vrátím k jezeru a odtamtud zkusím jiný les, tenhle jednoduše nebyl ten pravý. V tom mě polil chladný pot po celém těle, zamrazilo mě a já se musela z ničeho nic oklepat. Bylo to zvláštní, zřejmě tu bylo chladněji než jinde, čemuž jsem tolik nevěnovala pozornost. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, jelikož jsem netušila, kde jsem. Začínalo mi docházet, že tenhle les bude ukrývat něco víc.
A měla jsem pravdu. Asi. Zahlédla jsem totiž několik velkých kamenů, což by nebylo nikterak zvláštní, kdyby nebyly narovnané pečlivě za sebou a postavené tak, že se dalo mezi nimi ukrýt. Nechápavě jsem se zastavila a zaslechla nějaké zašustění. V tom ve mně hrklo. "Je tu někdo?" Otočila jsem se asi dvakrát dokola, ale nikoho jsem neviděla. Zvláštní pocit, jako kdyby mě někdo sledoval, jsem ještě nehodlala tolik řešit jako to, co tu dělají ty kameny a proč jsou takhle narovnané. Musela jsem to prozkoumat, zvědavost by mi nedala spát.
Vydala jsem se tedy blíže k nim. Byly zvláštní, jako kdyby tu byly z nějakého důvodu, nebo snad jako kdyby je sem někdo takhle dal. Ale kdo? A proč? A jak?! Musela jsem zjistit, co ukrývají. Kdybych jen věděla... Neváhala jsem ani sekundu a vydala se dovnitř. Bylo to jako úkryt, celkem složitý, ale nejvíc zajímavý. A dokonce na některých místech jsem viděla trochu zelené světlo. To mi povědomé nebylo, proto jsem se vydala blíže k němu. Byl to zelený plamen. No páni, tak to je něco! S úžasem jsem sledovala zelený oheň. Bylo to magické, hrozně se mi to líbilo. Zajímalo mě, jestli ten oheň taky pálí, nebo ne, proto jsem k němu opatrně natáhla tlapu... "Co si jako myslíš, že děláš?!" Ozvalo se ještě s několikanásobnou ozvěnou mezi kameny. Totálně mě to vyděsilo, takže jsem se od ohně vzdálila a stáhla ocas mezi zadní tlapy, jen instinktivně. V tom jsem uviděla vlčici, uhelně černou se zeleným ocasem stejné zeleně, jako byl ten oheň. Došlo mi, že jí to tu asi patří a že se jí tu jen tak procházím v obýváku. Naháněla hrůzu. "No, já," blekotala jsem, nešlo mi dát slova dohromady. "Pardon, já," snažila jsem se ze sebe vysoukat nějakou omluvu. "Mě to nezajímá, seber se a táhni odtud! Tady nemáš co dělat," vycenila tesáky a naježila se. Stáhla jsem uši ke krku. Páni, ta je vostrá, taky bych chtěla mít tolik respektu, říkala jsem si pro sebe a s poslušným přikývnutím jsem uskočila. "Tak po respektu toužíš, to tě sem přivedlo," zaduněl opět hlas mezi kameny. Cože? Jak to ví? Vždyť jsem nic neřekla, nebo jo?! Nechápavě jsem ji sledovala. Pak mi to začínalo docházet... Život a tohle je... "O tom trapákovi mi tady nemluv!" Naštvaně procedila mezi zuby. "Vždyť ale já nemluvím," odvětila jsem. To byla celkem chyba, i přesto, že to byla pravda. Tlapou po mě sekla a ohnala se tesáky tak blízko, že jsem snad i cítila tu bolest. "Omlouv-" "Tak ty ještě budeš drzá," dodala. V tom se jí trošku zalesklo v očích, jako kdyby se jí něco na mé povaze trochu líbilo. Došlo mi, že se děda zmínil, že má ráda kameny. Ale co s nimi? Prostě jí je dát? Netušila jsem, jestli když se chová takhle, dokáže mi nějak pomoct. Ale musel tu být způsob, přeci jsem jen nevychytala špatnou náladu a jindy je milá, jako Život. "Mám kameny," řekla jsem trochu na jistotu a doufala, že to vyjde. Že mě nechá jí je dát a pustí mě pryč odtud. "Jaké a kolik?" Zajímala se. To už bylo o něčem jiném. Nadšeně, že to zafungovalo, jsem jí ukázala poměrně velkou sbírku za celou tu cestu, co jsem uspořádala. "Prý bys mě mohla něco zajímavého naučit, říkal děda. Chtěla bych umět nějaké magie," řekla jsem jí a pár drahokamů k ní přišoupla čenichem. Ona je okamžitě přitáhla k sobě a zachichotala se tak, až mi projel zase mráz po zádech. "Hmm," ozvalo se. To jsem brala jako malou pomůcku k tomu "poslouchám, co chceš?" Proto jsem neváhala. "Chtěla bych umět být neviditelná," zamrkala jsem a doufala, že to je reálné, že mi to opravdu může splnit. Podívala se mi do očí a ty její zčernaly. Ale jen na chviličku, pak zase zezelenaly. Jako kdyby mě úplně zmrazila. Přisunula jsem jí už skoro všechny z kamenů. "A taky ten tvůj zelenej oheň, to je něco! To by se mi taky-" "A dost!! Tohle není žádný debatní kroužek. Naval sem ty kameny a padej odtud, než ti ten tvůj smradlavej kožich rozcupuju a udělám si z něj rohožku!!" Zařvala tak silně, až mě to donutilo si stáhnout uši znovu ke krku a zavřít oči. "Ano, já, ano, pardon, tak zatím," drkotala jsem zuby a snažila se najít cestu ven. Ocas jsem pro případ měla ještě stále mezi zadníma nohama, protože jsem o něj nechtěla přijít. Raději jsem si ho držela u těla.
Les byl opravdu hustý, stromy jako kdyby rostly snad tak natěsno u sebe, že se tu nedalo mezi nimi ani projít. Snažila jsem se kličkovat a běžela jsem tak rychle, jak jen jsem mohla. Únava šla úplně stranou, protože hlavně to její poslední zakřičení mě dost probralo. Ještě jsem se ohlédla, když jsem viděla více toho zeleného světla a zaslechla opravdu úlisné zachichotání, raději jsem se dívala před sebe, abych nenarazila do stromu a plnou parou to hnala pryč odtud.

>>> Jedlový pás

<<< VVj přes Severní G

Tohle bude ono! Napadlo mě, když jsem spatřila asi třetí les. Byl celkem fajn, proto jsem se do něj vydala a doufala, že to jen ten, kde naši vybudovali smečku. Ale čím dál, tím víc jsem si říkala, že jsem asi úplně mimo. Stromy se neměnily a byly pořád stejné, navíc mi přišlo, že byly víc blíž a blíž k sobě. Nechápavě jsem se zastavila a rozhlédla se. "Haló, mami?" Zkusila jsem se ozvat. Ještě jsem to doprovodila hlasitým zavytím, ale vypadalo to, že tu jsem sama. Nechápavě jsem se tedy rozhodla k tomu, že les projdu a pokud neuvidím alespoň náznak podobný místu, kde byli rodiče a naše smečka, padám odtud.

>>> Smrt

<<< Přes Mathaë sever z jihu

V tom jsem se ocitla u velikého jezera. No to už snad ani není vtipné, naštvaně jsem se rozhlédla. Kolem jezera bylo několik lesů, tedy, co jsem zvládla vidět odtud. Rozhodla jsem se jezero oběhnout z pravé strany, protože tam lesů bylo více. Jenže jsem zapomněla, který je ten náš. Tedy, poznala bych to, ale nějak jsem si nebyla jistá, kde přesně je a jestli je vůbec tady někde. Měla jsem ale tušení, že jezero bylo celkem blízko, proto jsem se namotivovala k tomu ještě více přidat a z posledních sil se podívat do prvního lesa, který se mi bude zdát jako ten, kde mám zbytek rodiny. Netušila jsem, jestli tam někdo bude, měla by tam být alespoň mamka, ale kdo ví. Třeba tam jsou všichni, ve stresu a strachu na mě čekající. Kdo ví.

>>> přes Severní Galtavar do Jedlového pásu

<<< Medvědí jezírka

Tušila jsem, že brzy budu blízko, hlavně proto, že nedaleko mě byl Asgaar. Proto jsem byla celkem víc v klidu a doufala, že cestu už teď najdu levou zadní. Nemohla jsem být tak daleko.
Cítila jsem se celkem dost unaveně, protože ta cesta byla sakra dlouhá a já moc neodpočívala, už už jsem chtěla být zpátky. Pořád jsem ale vůbec netušila, kde je to, co mě potká a na co se mám podle Života těšit. Na chvilku jsem se zastavila a pořádně se protáhla. Už mě bolely tlapy a já chtěla jen zalehnout a vyspat se, abych měla zase energii na další den, ale místo toho jsem si řekla, že to ještě zvládnu. Už přeci jen musím být kousek od domova, tak to tu teď nezabalím, no ne?

>>> Přes Mathaë sever k VVJ

<<< Středozemní pláň

K mému neštěstí jsem se zase dostala k vodě. Sakra, tady je snad voda všude, zabručela jsem si pro sebe, jenže nyní to byla jezírka, ne řeka. Musela jsem být opatrná, určitě tu bude číhat nějaká nástraha, tak, jak je to v téhle zemi celkem běžné.
Do lesa jsem se stále nehrnula, ale napadlo mě, že když ho oběhnu podél řeky, mohla bych být blízko rodičů, protože přibližně touhle trasou jsem se k nim dostala i předtím. Stále běžím na sever, tedy, snažím se, takže trochu orientovaná jsem. Jen to chtělo ještě zjistit, kde přesně sem a kam tudy doběhnu, ale přišlo mi, že můj plán je dobrej. Proto jsem neváhala a pokračovala tedy k řece, nevnímajíc okolní pachy nebo vlky.

>>> Mathaë jih

<<< přes Esíčka z Tenebrae

Kolem řeky jsem to vzala opravdu rychle, nemínila jsem se tam nějak zdržovat. Jen jsem se zastavila u břehu předtím, než jsem se rozhodla od řeky vzdálit, a opatrně se napila. Nechtěla jsem se vykoupat, ještě na to nebylo úplně teplo a voda zatím nebyla moje oblíbené místo kde trávit čas.
Od řeky jsem se vydala trochu jiným směrem, protože mi přišlo, že k řece to máme všude daleko, takže být u řeky mi moc nepomůže. Až jsem se dostala na opravdu velikou pláň, rozlehlou a patrně povědomou. Hmmm, zamyslela jsem se. Pokud jsem si dobře pamatovala, tady jsem usnula obklopená sněhem a tady mě našli rodiče a teta Iška! Takže jsem blízko Asgaaru, napadlo mě. Jenže vydat se tam a říct, že jsem se zase ztratila, jsem opravdu nechtěla. Už takhle mě beztak mají za blázna. Proto jsem les, rozkládající se nedaleko, raději oběhla, abych se vyhla případnému trapasu.

>>> Medvědí jezírka

<<< přes Smrčiny z Prstových hor

I když brácha byl celkem osina v zadku, celkem mi chyběl. Zajímalo mě, jak to všechno zvládá a jak se má. Určitě nemá žádné starosti. Všichni to berou tak, že ho rodiče opustili a on chudinka teď má spoustu privilegií, pomyslela jsem si. Ten je ale mazanej! Určitě ale rozhodnutí neučinil na tomto základě, to mi bylo jasné. Měla bych se za ním někdy stavit a zeptat se, jak se má. Jen aby o tom nevěděl táta, protočila jsem oči. Bylo zajímavé, že to bylo vlastně jediné, co mu babička furt mlátila o hlavu. Ani jedna chvála nebo požehnání, nic. Vlastně se ani nebylo čemu divit, že byl takhle stále toužící po uznání, když vlastně jediná vlčice, která ho měla uznáním utápět, byla plně proti němu. Muselo to být těžké i pro něj.

>>> přes Esíčka na Středozemní pláň

<<< Narsské vršky

Tak jo, běžím snad správným směrem. Běžím na druhou stranu než co jsem potkala tu magořinu, takže by to mělo být v pohodě, pomyslela jsem si a doufala, že na ní už nenatrefím. Život říkal, že mě čeká něco zajímavého, co potkám, na což jsem se těšila a tušila jsem, že ji tím nemyslel.
Zastavila jsem se na chvilku a nadechla se. Vůbec jsem neměla ponětí, jak bylo možné se od rodiny dostat až sem za jeden okamžik. Bylo to fakt něco, takhle cestovat by bylo fajn, jen jsem netušila, proč to nefunguje i teď. Naštvaně jsem se zamračila a s hlubokým nádechem jsem se vydala kupředu, s myšlenkou, že alespoň prozkoumám značnou část území a budu moct o něčem vyprávět. Brácha se ségrou se určitě takhle nikam nedostali, jsou furt našim za zadkem, pomyslela jsem si. Jen Krůli byl trochu jiný, což mi bylo více blízké.

>>> přes Tmavé smrčiny k Tenebrae