Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čas plynul jako voda, ale vůbec mi to tak nepřišlo. Protáhla jsem si tlapky a sledovala Alfreda i malého Silase, který byl k sežrání. Bylo mi ho upřímně líto, ale nechtěla jsem ho zavalovat jakýmkoli výrazným soucitem, protože mi bylo jasné, že on sám moc neví, co se děje.
Řekla jsem mu, že bude jistě dobrý lovec, že se to pozná. On mi odpověděl, že mám dlouhé nohy a nesedí k mému tělu. Musela jsem se usmát. "Jsi roztomilej," dodala jsem. "Dlouhý nohy mám proto, protože mi rostou rychleji, než moje tělo! Taky jsem nedávno byla maličká, jako ty," zasmála jsem se a lehce do něj dloubla čenichem. Alfredo se snažil celou situaci trošku uklidnit a mít pod kontrolou, což se mi líbilo. Mrskla jsem ocasem, když se dal do konverzace s maličkým i on. Zasmál se i on upřímně jeho poznámce, bylo to opravdu roztomilé, protože ta mladistvá upřímnost byla asi nejhezčí. Když mu Alfredo vysvětlil, že jsem vlčice a těm se musí lichotit, jen jsem se culila. "Upřímnost je fajn, jen ne vždy stojí za to ji říct nahlas, někdy to je na škodu. Mně to ale nevadí, můžeš být ke mně upřímný tak, jak jen si přeješ," zasmála jsem se ještě a střihla ušima. Alfredovi jsem věnovala krátký pohled s úsměvem značícím že jsem v pohodě s jakoukoli poznámkou od Silase. To jméno znělo zvučně, vybrali ho opravdu pěkně.
Bouře, která evidentně venku nadělala nemalé neplechy, proměnila jeden z venkovních stromů na jakýsi trychtýř, nesoucí nemalé množství vody do jeskyně. Sledovala jsem, jak se malé loužičky tvoří na zemi a koukla po Alfredovi s výrazem, jestli náhodou není čas na to jít se podívat ven. Necítila jsem se úplně bezpečně, ale přeci jen to byl on, kdo znal tenhle úkryt z nás nejlépe. Nechala jsem tedy rozhodnutí na něm.

<<< Vrbový lesík

Probíhali jsme zajímavým lesíkem. Být více času a možností, nepronásledujíc nás pekelná bouře, užila bych si krásné území mnohem více. Teď jsem ním ale profrčela a linula si to za Alfem, který zatočil k jednomu z těch stromů, které jsem ještě nikdy předtím neviděla. Byl starý, ten strom myslím. Jeho větve se krčily až k zemi a kořeny byly pevné a velké. Mezi ně Alf zaplul, neváhala jsem ani sekundu a ponořila se do stromu za ním.
Průchod byl jednoduchý, i přesto, že byl temný. Bylo mi jasné, že se jedná o jejich úkryt. Doufala jsem, že i když jdu s Alfem, nebude na mě někdo ze smečky naštvaný, co tu pohledávám. Vážně jsem se modlila, z nějakého důvodu jsem chtěla udělat dobrý dojem a ne si to hned pokazit.
Strom byl mnohem více větší zevnitř, než vypadal. (//Skoro jako telefonní budka Doctora Who :3). Před námi stála vlčice, pravděpodobně Alfího sestra, o které vyprávěl, tedy jedna z nich. A malé vlče s potravou, která byla poměrně čerstvá. S mrsknutím ocasu jsem se usmála a podívala se na vlčici. Všimla jsem si, že má přes jedno oko jizvu, což bylo teda hodně cool a tvrďácký, ale muselo jí to dost omezovat. Zase na druhou stranu má třeba více vyvinutější čich, nebo sluch, kdo ví. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale než jsem se stihla vůbec představit, nebo pozdravit, byla fuč. Byla celkem zvláštní, o to více pro mě zajímavá.
Pohledem jsem sjela k vlčeti. Bylo mi ho líto, ale bylo mi jasné, že netuší, co se stalo nebo děje, proto lítost byla to poslední, co potřebovalo. Vypadalo to, že se tu o něj velmi dobře starají. "Ahoj, těší mě," sedla jsem si před něj a podívala zpět na Alfa. Ten se uložil vedle něj, takže jsem si taky lehla, abych se tu netyčila jediná. "Máš hezký kožich, černo-šedý mají jen vlci nadaní na lov, to ti můžu potvrdit," zazubila jsem se na něj. Byla jsem ráda, že jsme si byli trošku podobní, tedy, alespoň barvami kožichu. Vypadal celkem slabě, ale tušila jsem, že z něj vyroste velký vlk. Koukla jsem na Alfa a nechala jim trošičku prostoru, aby se trochu více přivítali.

<<< Středozemní pláň přes Ronherský potok

Pokračovala jsem za svým společníkem. Počasí mi vůbec nehrálo do karet k perfektnímu představení a prozkoumání jeho smečky, protože to vypadalo, že se tam akorát tak maximálně někde schováme. Doufala jsem, že se jeho smečka nachází na území se stromy, tedy v lese. Nebyla jsem daleko od pravdy. Jenže stromy byly trošku odlišné, zvláštní, ale velmi zajímavé. Mrskla jsem ocasem do rytmu chůze a snažila se trochu přidat.
Bouře nám dělala nevítaného společníka. Obloha, ačkoli byla temná, se několikrát velmi rozzářila pod vlivem blesků a hromů, které rozduněly celou Gallireu. Netrvalo dlouho a nedaleko nás do stromu udeřil blesk. Oba jsme to s Alfem sledovali, ještě jsem nic podobného neviděla. Neměla jsem strach, příroda byla mocná a já jsem to věděla, ale cítila jsem, že nejsme úplně v bezpečí. Raději jsem se přitiskla blíže k Alfredovi. Ten mě pobídl, ať rychle jdeme.
Nabrala jsem rychlost a nevnímala zvláštnost území, kterou bych si jinak velmi užila. Přikývla jsem. "Jasně, jdeme, rychle," souhlasně jsem zablekotala a s ušima přitisknutýma ke krku jsem probíhala územím. Netušila jsem, kam mě vede, snad jen na nějaké bezpečné místo.

>>> Stará vrba

<<< Travnatý oceán přes Esíčka

Tak, jak jsem se snažila být ladná a mít i vhodný typ chůze jsem přešla do úplného ignoru postoje, prostě jsem se krčila, aby mě ten déšť nezmáčel úplně, ale bylo pozdě. Cítila jsem, jak voda způsobuje těžknutí kožichu a já nebyla tak elegantní, jako předtím. Zamručela jsem a podívala se na nebe. Snad to brzy přejde, nebo jsme aspoň brzy ve smečce. Těšila jsem se.
Než jsme se dostali k řece, Alf dodal, ať si s tím nedělám starosti. "Dobře, když myslíš, je to ale plně tvoje rozhodnutí," zazubila jsem se s tím, že jsem věděla, že stejně budu dost opatrná na to, abych ho nijak nezranila. To bych si vyčítala snad celý život.
Téma přešlo k té šedivce. "Bylo to o chlup, ale stihla jsem si s tím poradit," dodala jsem hrdě. "Ale byla fakt praštěná. Vím, že někteří vlci jsou zvláštní a trošku myslí jinak, ale... tohle bylo fakt moc," dodala jsem s nechápavým vrtěním hlavy ze strany na stranu. On mi pověděl o Styx. "Možné to je, kdo ví. Tvoje sestra o nich ještě neví? No pane, to bude překvápko... určitě to pochopí," mrkla jsem na něj. Kdyby to šlo, soucitně s podporou bych ho pohladila, aby věděl, že to myslím vážně. Řeku jsme pokořili bez problémů, s pomocí Alfa to byla hračka. Culila jsem se jak sluníčko.
"Souhlasím, bylo to fakt těžký. Já se skoro rozhodla taky pro Asgaar, mám tam oblíbené tetičky, ale zůstala jsem nakonec s rodinou. Naši ale svoje oblíbence mají, pochybuji, že vůbec zjistí, že jsem pryč," polkla jsem a snažila se u toho zachovat neutrální výraz. Trochu mě to mrzelo, ale už ne tolik, jako kdysi. Nějak jsem si prostě zvykla. "Já mám Crowlyho ráda a i když táta je teď proti němu, já jsem na jeho straně," pokývla jsem s úsměvem, neboť jeho výslovnost byla opravdu roztomilá.

>>> Vrbový lesík přes Ronherský potok

<<< Třešňový háj přes Hadí ocas

Následovala jsem sametového vlčka a stále přemýšlela nad tím, jak někdo může dospět k tomu, že chce vlčata a poté udělá to, co udělala jejich matka. Nerozuměla jsem tomu, měla jsem to nastavené asi jinak, ale věděla jsem, že vlci mohou být různí. Jen jsem si doteď myslela, že mateřský pud je v každé vlčici. Na otce dodal, že o něm nic neví, asi to tak bylo lepší. Pro Alfreda. Už jsem se tím nechtěla zaobývat, proto jsme přešli k lepšímu tématu.
Alf se nabídl, že může být můj figurant. "To je tak milé! Děkuju. Ale nerada bych ti případně ublížila, vůbec nevím, co ty magie umí a neumí a víš jak to je... navíc, byla jsem u Smrti, jistě nerozdává jen příjemné magie," protočila jsem oči a pohodila ocasem. Byla jsem vděčná, že mi dal prostor magie vyzkoušet, přesně to jsem potřebovala. Doufala jsem, že však nezpůsobím žádnou ohromnou škodu.
"M-hm," přikývla jsem s porozuměním a poslouchala. "Pippa, Lia, Lacrima. Není Pippa celá šedivá? Při tom objevení se na novém místě jsem narazila na úplně šedou vlčici, která byla proti magiím a málem mě za to sežrala, ale já jsem byla chytřejší a nedala jsem se. Jen tak něčeho se nebojím," hrdě jsem vypjala hruď. Nechtěla jsem se chvástat, popravdě to tam bylo o fous, ale to bylo teď fuk. Chtěla jsem, abych byla v jeho očích taky tak dobrá, jako byl on v těch mých.
Zeptal se i na mé sourozence. Mrskla jsem ocasem do rytmu chůze a počkala, až odezní hřmění. "Mám dva bráchy a sestru... naše rodinná situace taky není úplně nejlepší," pohlédla jsem do země. I on mi řekl dost, proto jsem mu to taky chtěla říct. "Bráška Reonys a sestra Ciri jsou se mnou v Cedru a s rodiči, ale Crowly, druhý brácha, zůstal v Asgaaru. Když jsme byli malí, naši nám dali na výběr. On se rozhodl pro původní smečku, ale táta ho totálně odsoudil a už ho nebere za syna. Nechápu to. Je to sice černá ovce rodiny, ale já taky nejsem ten andílek, kterého si zrovna přáli," protáhla jsem tlamu do andělského úsměvu a zamrkala. "Zato Reonys a Ciri jsou jejich oblíbenci, přesně tak, jak si to vysnili. No jo no," dodala jsem. S vzdechem jsem se snažila dát najevo, že mi to je celkem fuk, i když mě to občas štvalo. Ale více mě štvalo to odsouzení Crowlyho než to, že já nejsem jejich oblíbenkyně.

>>> Středozemní pláň přes Esíčka

Cítila jsem se opravdu zvláštně, bylo to jako mít tu někoho, kdo mi opravdu rozumí. A já plně rozuměla jemu, líbilo se mi, že bez jakýchkoli ostychů mi pověděl vše, co měl na srdci, ráda jsem ho vyslechla. Neměla jsem ráda trapné ticho, což bylo u mě zcela normální, proto mě až zaskočilo, že s Alfem jsem neměla sebemenší problém se rozpovídat.
Přikývla jsem na jeho odpověď. Asi tomu prostě bylo tak a nebylo v mých silách se snažit vše srovnat tak, aby to bylo fér. Proto jsem jen smutně svěsila hlavu, ale nabídla jsem se, že se chci s vlčaty seznámit. Na to jsem se těšila. Sice měla geny matky, která je opustila, ale výchova dokázala změnit všechny od kořenů. V tom mě napadlo... "a co otec těch vlčat?"
Na smečku mi řekl, že není těžké ji najít. Radostně jsem se usmála, doufala jsem, že to bude na nějakém hezkém místě, jako je třeba tohle a budu moct se za ním stavovat častěji. Těšila jsem se, až povím doma, že mám nového přítele. Ale ještě to mělo čas, na domov jsem teď neměla sebemenší myšlenku, chtěla jsem žít teď a tady, proto jsem se radovala, když souhlasil, že vyrazíme.
Ohledně myšlenek jsem jen pokývla. "Asi kdybych uměla číst myšlenky, což by bylo fakt něco mimochodem! Tak bych to udělala stejně. Nechtěla bych vědět to, co si myslí přátelé, ale u cizích to musí být dobré...," zamyslela jsem se. Pak jeden věděl, jestli to, co říká, je tak, nebo si to v hlavě přehrává úplně jinak.
Zahřmění se rozlehlo a já tušila, že nám bude ještě dělat doprovod. Vyskočila jsem na tlapky a přiskočila k Alfimu, připravená na výlet k jeho domovu. Těšila jsem se, jen jsem doufala, že ostatní členi smečky budou v pohodě s tím, že tam jdu. "A kdo je ještě ve smečce? Měla bych si dát na někoho pozor? Nechci tam přijít jako vetřelec," zazubila jsem se. Nerada bych dělala zbytečné rozruchy.

>>> Travnatý oceán přes Hadí ocas

Stále jsem nemohla odtrhnout oči od jeho úchvatného kožichu. To, jak se sametově béžová prolínala s bílou a ještě ten malý bílý znak na jeho hlavě, byla jsem unešená. Na poznámku ohledně magií jsem přikývla, souhlasně, protože jsem na chviličku přestala stoprocentně vnímat. Ale věděla jsem, o čem mluví.
"Mám to stejně, myslím, že rodina by měla být na prvním místě," přikyvovala jsem a pohledem sjela na jeho bílé špičky tlap. Usmála jsem se, když jsem mu pohlédla zase zpátky do očí. Vysvětlil mi, jak to bylo s těmi vlčaty. Pohrdavě jsem se zamračila nad matkou, která mohla něco takového dopustit. Mít vlče a nechat ho pomalu zemřít hladem a chladem? To je teda potvora, pomyslela jsem si a nevěřícně nad tím vrtěla hlavou. "Je dobře, že jste je vzali pod ochranná křídla. Matka by potřebovala dostat co proto, aby si to uvědomila. I když si nemyslím, že je něco, co by jí dovedlo k uvědomění, když byla schopná tohohle," přemýšlela jsem spíše nahlas a naštvaně zabručela. Tohle se prostě nedělá a nikdy by nemělo. Nabídla jsem se, že mu můžu někdy s hlídáním pomoc. Drobotiny mi bylo opravdu líto. Proto, jakmile mi řekl, že mi je může představit, nadšeně jsem pohodila ocasem několikrát sem a tam. "To by bylo super!" Zaradovala jsem se. Chtěla jsem jim ukázat, že na světě jsou i dobří vlci, i když poznali Alfiho a Alastora, ale nebylo nikdy na škodu trochu rozveselit vlčata. "Ráda se seznámím a i zjistím, kde máš smečku, můžu ti pak někdy ukázat klidně i tu naší," nabídla jsem se a olízla si čenich. Alespoň budu vědět, kde ho mám navštěvovat, napadlo mě, protože jsem měla fakt radost, že jsem někoho, jako Alfi, potkala.
Jakmile přešla řeč k magiím, trošku stydlivě jsem se zavrtala tlapou do země. Řekl totiž, že dokáže číst myšlenky. Což by mě zprvu překvapilo, ale vzhledem k tomu, jak mi hlavou kolovaly myšlenky o tom, jak hezkej je, cítila jsem se fakt trapně. Plácla bych se nejraději tlapou přes čelo a ztratila v třešních. "Hmm, číst myšlenky, to je zajímavé. Jestli si slyšel ty moje, tak promiň," zaculila jsem se nevinně a doufala, že se nad tím jen zasmějeme. Ale kdo ví, třeba jsem se mu taky líbila? "Možná máš pravdu! Třeba to je vlastně jednoduché, jen prostě se stačí pořádně soustředit," shrnula jsem. Něco na tom bylo. Jen teď mi nepřišlo dobré časování na otestování, protože mračna se začínala dost stahovat a vypadalo to, že nás brzy postihne pěkná bouřka.
Podívala jsem se směrem k Alfimu. "Souhlas, musíme být rychlí, jinak nás to chytne po cestě," přikývla jsem a doufala, že se hned na to vydá vpřed a stihneme se schovat.

Čas plynul jako voda a já vám mohu upřímně říci, že jsem na svou rodinu v tomto okamžiku zapomněla. Vůbec se mi odtud nechtělo, to prostředí bylo tak krásné a lepší společnost jsem si snad vybrat nemohla. Netušila jsem, proč zrovna on mi tak padl do očka.
V momentě, kdy vysvětlil onen náhodný přesun mi řekl, že se mohou setkání povést a někdy je to náhoda. Mezi jeho řečí jsem slyšela i jiná slova, která říkala, ať na ni nemyslí. Vůbec jsem netušila, komu ta slova patří a jak je možné, že je slyším, když tu nikdo jiný není a on nevypadal, že by to říkal. Ale dávalo by to trošku smysl, třeba ho partnerka opustila a já tu z něj teču jak zmrzlina v letních dnech. Souhlasně jsem tedy přikývla, protože jsem se stále snažila přijít na to, odkud jsem to slyšela.
Z myšlenek mě vytrhl jeho sametový hlas. "Vážně? Je to zvláštní," konstatovala jsem na jeho poznámku, že se taky setkal se zemřelým. Pak se konverzace přesunula směrem k tématu Života a Smrti. Znělo to vážně, ale tak vážné to pro mě nebylo do chvíle, kdy mě Alfí trochu uvedl do jeho situace. "Pa-ne...jo," řekla jsem užasle. Bylo vidět, že ho to trápí. Nejraději bych ho objala na úkaz, že s ním plně soucítím. "To mě mrzí... znělo to ze začátku zajímavě, kult Smrti, ale teď... jak... jak si mohl přežít vlastní smrt?" To mi moc smysl nedávalo. "Obětovat vlčata?! Co to je za matku?" Zeptala jsem se. Pak jsem si vzpomněla na tátu. On tedy bráchu neobětoval Smrti, ale nechal ho ve smečce, což by nebyl takový problém jako to, jak moc jím pohrdal. Vždyť ho už ani nezahrnoval do naší rodiny... bylo to smutné. "A ta vlčata jsou v pořádku? Chudinky, zaslouží si lepší život," řekla jsem. Tak strašně ráda bych mu pomohla! Určitě na to nebyl sám a přeci jen, znali jsme se chvilku, ale zachránit vlčata a pak se o ně starat, to by mě bavilo. Měla jsem více než moc otázek, proto jsem se snažila nenechat unést. I když mi to všechno řekl, věděla jsem, že to pro něj není jednoduché a nechtěla jsem ho v tomto tématu utápět. "Máš pravdu. Nikdy u vlků nevíš. A vůbec mě nezatěžuješ, naopak, ráda ti klidně pomůžu, můžu si jedno vlče vzít a naučit ho lovit třeba ryby, to mi jde. Nebo ti pomoci, i když je mi jasné, že na to sám nejsi, ale třeba by se to někdy hodilo," usmála jsem se.
Na otázku, zda-li mě něčím obdarovali, jsem jen pozdvihla ramena. "To je právě to... já vůbec nevím, jak to zjistím. Jak na to mám přijít? Chtěla jsem umět být neviditelná, protože někdy si tak přijdu a raději bych tu nebyla," řekla jsem, i když to trochu znělo, jako kdybych chtěla spáchat sebevraždu. To teď asi slyšet nechtěl. "Myslím tím, že bych někdy prostě raději jen byla sama se sebou. Neviditelnost musí být super." Zamrkala jsem. "Ty máš nějaké magie? A jaké?" Musel být trochu otrávený z toho, kolika otázkami jsem ho zasypávala, ale ještě nikdy se mi s nikým takhle dobře nepovídalo.
Na téma, odkud pochází, jsem nečekala moc obsáhlou odpověď. Přeci jen, byla jsem cizí a někomu hned vyprávět o sobě nebylo běžné, ale on nad tím vůbec neváhal. Poslouchala jsem ho a užasle přitom sledovala jeho překrásně sametový kožich. "To zní celkem dobře, když je to organizované, je to lepší, ale být furt s rodinou, mě by asi přepla pojistka," zasmála jsem se. Jeho příjemné mluvení však zakončil tím, že byl ze smečky vyhnán. Měli jsme něco skoro společného, ale soucitně jsem se na něj usmála. "A teď jsi donem ty," zazubila jsem se. Musel být přeci jen trochu hrdý, že to zvládl. Netušila jsem, jak to funguje když se jeden chce stát alfou, ale asi to nebylo tak těžké, když to zvládl i táta. Nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát, trochu mi chyběl. "Máš v tom celkem výhodu, že ti nikdo nerozumí, takže někomu můžeš říct něco, co by si jinak neřekl a on se bude jen usmívat, protože ti nerozumí," zasmála jsem se nad tou představou. Věděla jsem, co mi tím chce říct, ale furt jsem byla oblbnutá jeho šarmem a územím, které tomu dodávalo sladce romantický nádech.

Vysvětlil mi, že to slovo, kterým mě oslovil, znamená slečna. Věřila jsem mu, z nějakého důvodu jsem z něj měla pocit, že on je ten poslední, který by se mi snažil lhát a utahovat si, i když jeden nikdy neví. Ale pocit, který jsem z něj měla mi nic takového nenaznačoval. Přikývla jsem. Mohlo to klidně znamenat i horší věci, ale mně se to jednoduše líbilo. Usmála jsem se. Poděkoval, i když jsem netušila za co, protože to já jsem byla ráda a děkovala za zeptání.
Alf se rozpovídal, což bylo skvělé, protože já jen hltala každé jeho slovo, snažíc se se soustředit i na významy, ne jak příjemně to zní. Posadila jsem se a poslouchala. "Takže jsem nebyla jediná!" Radostně jsem odpověděla a nechala ho dokončit, co se snažil říci. Byla jsem ráda, že jsem nebyla sama, kdo se ocitl někde úplně jinde a to zcela znenadání. Dodal i okrajově, co ho trápí. Měl sourozence a byli tady, to znělo fajn. Třeba se tu taky narodil... pak mi ale došlo, že nemohl, vzhledem k tomu, že používá jiný jazyk. Vřele se zeptal i na mě, což mě velmi potěšilo, že se zajímá. Konečně někdo, kdo mi věnoval pozornost a opravdu ho něco o mně zajímalo, byl to zvláštní pocit. Hlavně on byl někým v mých očích zcela výjimečným, proto se moje srdce rozbušilo snad ještě více. Snažila jsem se uklidnit. Dokonce si i ze sedu lehl, čímž jsem měla ještě větší pocit, že to není jen zdvořilá otázka, aby mě odbyl a mohl pokračovat. Usmála jsem se na něj.
"Taky jsem se dostala zázračným způsobem na druhou stranu země, zrovna když jsme s tátou a sourozenci potkali již zesnulou babičku... zní to jako blbost, ale taky jsem tomu nemohla uvěřit. No byla tam," pokračovala jsem. A tak se z jindy velmi tiché a uzavřené vlčice stala upovídaná, která měla z nějakého důvodu potřebu mu říct úplně všechno, protože jí tak vzrušoval pocit, že ho to zajímá. "Ocitla jsem se někde mezi bambusy s vlčicí, co mě chtěla zabít. Nedala jsem se a utekla, jenže jsem neznala cestu. Ale potkala jsem Života a Smrt! Život byl velmi milý, povídal o nějakém..." nedokončila jsem větu. Vzpomněla jsem si, jak mi Život říkal, že mě čeká nějaké setkání anebo mi přijde do cesty někdo důležitý. Začínalo mi to docházet. Třeba pro mě byl Alf něčím důležitý! Nechtěla jsem předbíhat, ale už to byla nějaká doba, co jsem byla ticho, proto jsem si jen odkašlala a pokračovala. "...Učení magií, ale nevím, jak to udělat. A Smrt je... no, Smrt. Jde z ní respekt, celkem se mi líbila, ale byla jsem rychle pryč," zasmála jsem se a poslední část věty řekla trochu tišeji, aby to náhodou neslyšel někdo jiný. V překladu to tak nějak znamenalo, že jsem prostě utekla.
Můj pokus o vtip se moc neuchytil, i když ho zaujala odpověď. "Pocházím vlastně z Asgaarské smečky, Cedrovou naši založili nedávno," vysvětlila jsem. Na rodinou situaci jsem teď narážet nechtěla, to bylo téma samo o sobě, protože rodina pro mě znamenala mnoho, no já měla pocit, že já pro ně neznamenám nic.
Jal se vysvětlení ohledně donů, čímž mě poučil o tom, že je to jejich označení pro alfy. Zaujatě jsem pozdvihla údivem obočí. Byl alfou! To bylo něco. "Nedá se toho nepovšimnout, všichni odtud jsou... obyčejní, nudní," řekla jsem. Jediný, koho jsem měla ráda a kdo mi přišel fajn byly tety, Sid a více teta Iška, která mi celkem dost chyběla. Jinak ostatní, které jsem potkala, byli suchaři. Moc mi nedocházelo, že jsem ho tím pádem označila za zábavného neobyčejníka. "Zní to skvěle, takže taky rodinná smečka," ukázala jsem tesáky od úsměvu a střihla ušima. "Rodina je fajn, ale jeden tam nemůže trávit tak moc času, jinak by se zbláznil," zasmála jsem se. Speciálně v naší rodině, měla jsem je všechny nadevše ráda, ale pauza mi opravdu bodla. Těšila jsem se na ně, ale bylo mi jasné, že po chvíli, co tam budu, se zase budu těšit pryč. "A odkud tedy jsi? Z nějaké tajemné země s vlastní řečí? Ještě jsem tuhle řeč neslyšela, zní.. velmi příjemně," řekla jsem a ujala se poslouchání.

Květen 05/10 | VVJ | Nyran

Musela jsem uznat, že vlček byl celkem nezlomný, jen tak se nedal. Proto můj prakticky trik, jak ho neobskakovat, ale naučit, aby si ulovil sám, šel spíše víc lehce, než jsem čekala. Trošku jsem se těšila na to malé divadlo, až s ulovenou rybkou nepůjdu k němu a nepředám mu ji, bez práce, ale zalehnu a začnu ji žvýkat. A on bude vyvádět. Ale místo toho se toho ujmul jako pořádný kus samce a pustil se do lovu sám. Musela jsem to ocenit, proto jsem ho sledovala a nechávala ho se snažit s tím, že pokud by se mu opravdu nedařilo, tak mu samozřejmě pomůžu. "Nevzdávej to, jde ti to!" Povzbuzovala jsem ho a místo bašty jsem čekala. Když mu jedna z ulovených vyklouzla z tlamy, usmála jsem se, taky se mi to stalo. Proto stisk musel být pevný už při chycení. "Neboj se do ní pořádně zakousnout, teď už to půjde," řekla jsem a pokračovala v sledovaní. Neváhal ani další sekundu a pokoušel se chytit další a další. Ani netrvalo tak dlouho, jak jsem předpokládala, když najednou to vypadalo nadějně. Byl to popravdě můj poslední pokus, co jsem mu nechávala volný s tím, že poté mu pomůžu. Ale chytl ji! "Super!" Radostně jsem vyjekla a usmála se. Mrskala jsem ocasem. On ji přinesl na břeh a pyšně se promenádoval, bylo to vtipné. Ještě se trošku mrskala, ale poradil si. "No vidíš mrně, teď už se zvládneš i nažrat, aniž by ses musel někoho doprošovat o pomoc. I když to divadlo bylo úctihodné, musím uznat," zasmála jsem se a dloubla do něj packou s tím, že jsem se vrátila k mé rybě a jala se jí snízt. Nechala jsem mu prostor, aby se taky nažral, snad jedna mu bude stačit.

Nemohla jsem si nevšimnout, o kolik vyšší vlk je. Ale bylo to do své míry elegantní, jen jsem si přišla malá, což nebyla už tak úplně pravda. Jistě, ještě se o něco více vytáhnu, ale už i tak jsem byla dospělá, takže jsem skoro dosahovala konečné výšky.
Zaujalo mne, jakým způsobem mluví a koná, nebyl obyčejný, jako ostatní. Byl něčím neskutečně výjimečný. Ať už to dělal jeho latté kožich v popředí rozkvetlých třešní, nebo způsob, jakým elegantně pronášel veškerá slova. Usmála jsem se a přikývla, netušila jsem, jestli to třeba nemá ve zvyku, že by si měl každý vykat, a proto ho tak nerespektovat, neučinila-li bych již od začátku. "Ty mě taky nemusíš vykat, ale seňora mi klidně říkej, ať to znamená cokoli," roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu a potěšile zamrkala. Vysvětlil, proč mě málem zašlápl a já se zasmála. "Jsem v naprostém pořádku, děkuji za zeptání. Kam máš na spěch?" Byla jsem trošku zvědavá, třeba se někde poblíž dělo něco, co bych mohla vidět a zjistit, ale nechtěla jsem se k němu takhle neplánovaně přifařit. Stejně tak jako ho zdržovat, pokud někam spěchá. Ale za jeho společnost jsem byla ráda.
Zaculila jsem se, když opět zvláštní mluvou pronesl pár slov. Jeho neobyčejnost byla tak originální, že to ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Cítila jsem, jako kdyby mi srdce bušilo více, než když jsem utíkala přes celou Gallireu. Neuměla jsem ten pocit popsat, ani se mu bránit, ani ho ovládnout. Proto jsem se tetelila jako sluníčko a musela vypadat jako naprostý šílenec. "Ah," vzdychla jsem tiše, když dokončil větu těmi nevšedními slovy. Přidal i význam v řeči, které jsem rozuměla. Chtěla jsem se ho zeptat, odkud pochází, že jeho slova nejsou podobná těm naším, ale mezitím jsem musela znát jeho jméno. Alfredo, to je krásné jméno. Zní výjimečně, pomyslela jsem si a poslouchala dál. Přidal i smečku, tudíž byl odtud, její název mi však nic neříkal. Asi dobře, alespoň jsem věděla, že tu není jen Asgaar a Cedr. To mě mohlo napadnout, taky jsem měla zmínit, že jsem ze smečky, pohrdavě sama k sobě jsem si protočila oči a na něj se stále usmívala. "Já jsem z Cedrové smečky, jsem její dcerou," zazubila jsem se. "Omlouvám se, ale co je to být donem? Zní to jako speciální poslání," zvědavě jsem zastřihala ušima a poslouchala ho. Upřímně, nemusela bych říkat vůbec nic a jen se nechat unášet jeho medově zvučným hlasem, který byl pro mne pokaždé jako pohlazením po tváři. Najevo, jak moc unešená z něj jsem dávat nechtěla, aby se necítil... nevím, dotčeně? Nebo se nenaštval? Ono to však nebylo těžko rozeznatelné, vzhledem k tomu, jak jsem sem tam kroutila tlapkou ze strany na stranu zapíchnutou mezi kvítí, culila se a ocasem ladně pohazovala sem a tam.

Nemohla jsem se nabažit toho pocitu, který mne celou ponořoval do určitého druhu transu. Byla jsem spokojená, že jsem na místě, kde je tak krásně a tak sladce to tu voní! Rozvalená na zádech jsem sem tam pohodila zadní částí, abych se do té vůně úplně zaobalila. Nebylo tu nic, co by mě mohlo tenhle okamžik jakkoli znepříjemnit.
Plně zabrána do válení se v kvítí jsem si ani nevšimla a dokonce ani nezaslechla šustění lístků mezi béžově bílými tlapkami vlka, který se sem náhle nachomýtl. Zřejmě byl stejně tak ponořen do krásy stromů, že mě prakticky přehlédl. Jeho slova, kterými se odhadnutelně omluvil, se nesla jako pohlazení pro uši. Byla jsem z toho všeho tak unešená, že jsem mu nerozuměla ani slovo. Když jsem se převalila zpět na břicho a postavila se na všechny čtyři tak důstojně, jak to jen po válení se v kvítí šlo, vůbec mi nedošlo, že ještě několik okrasných květinek mám zapíchaných v kožichu. "P-pardon?" Vydala jsem ze sebe, prohlížejíc si jeho béžový kožich. Musela jsem říct, že ta barva, kterou si s sebou nesl, byla opravdu pohledná. Možná to bylo tím, že jsem právě rozjímala nad životem a užívala si trávení času zde, nebo to možná bylo tím, jak ještě více vynikala před třešňovými květy. Skoro jsem se nezmohla ani na slovo, ale měl tak příjemný hlas. "Siňora," zopakovala jsem s mírným chichotáním, ať už to slovo znamenalo cokoli, zalíbilo se mi. Naštěstí však promluvil srozumitelně hned poté, co jsem si chtěla taky vymyslet pár slov, kterými bychom se mohli dorozumívat. "Nic se neděje, jen jsem se tu tak povalovala v květinách, jsou tak krásné, jako Váš kožich!" Řekla jsem. Až pak mi došlo, že opět nevím, proti komu stojím. Mohl být od té bláznice, nebo nemusel, kdo ví. Nebo tu třeba měl i partnerku a já mu teď chválila kožich a dostala ho do trapné situace. "Ehh, omlouvám se," řekla jsem tiše a prohlédla si ho. Cítila jsem se trošku rozrušeně a nervózně, ale proč? Běžně s ostatními mluvím bez problému. Asi to byla ta vůně, co se nesla vzduchem. "Jsem Vivianne, a Vy jste?" Usmívala jsem se a pohodila ladně ocasem, odhodíc pár kvítek ze srsti.

<<< Maharské močály

Až jsem se pomalu dostávala zpět na kraj území mezi stromy. V tom jsem spatřila růžovou. To moc obvyklé nebylo, ještě k tomu růžové stromy? A ta vůně! Páni! Celá užaslá jsem se vydala přímo za tou krásnou barvou a vůní, která by navábila snad nejednoho milovníka.
Nadšeně jsem překročila hranice a nestačila se divit. Byla to nádhera! Světle růžové stromy, propletené bílou barvou a těsně namačkané na sobě vytvořily přesně tu atmosféru, kterou jsem teď nutně potřebovala. Cítila jsem se jako v ráji, tohle místo jsem si zamilovala. Vonělo to tu tak sladce a ještě více sladce to tu vypadalo. Pomalu jsem brouzdala a kochala se každičkým kousíčkem, který jsem mohla okem vidět. Sem tam jsem se zastavila, abych mohla sledovat tvorečky, kteří žili u stromů a poslouchat zpěv ptáků na větvích. Vyvolalo to ve mně tak příjemný pocit, že jsem s sebou praštila mezi kvítka a rozvalila se na záda. Hodlala jsem tu prostě jen ležet a užívat si každé sekundy.

<<< přes Narvinij Gejzírové pole

Les jsem prokličkovala naskrz a chtěla se už konečně někde zastavit a odpočinout si. V tom jsem doběhla na zvláštní místo. Nejprve mohutné stromy, které ohraničovaly území a podivný, originální zápach. Nebo vůně, říkejte si tomu jak chcete. Mně to přišlo v pohodě, cítila jsem spíše vlhko a rozkládající se dřevo. Prošla jsem mezi stromy, udýchaná jako ježek a ocitla se mezi několika jezírky. Voda na nich byla jako kdyby měla jakýsi povlak, proto testování chutě jsem raději nechala být. Sem tam jsem uviděla i nějaké to ptactvo, ale i tak tohle místo nebylo místem, kde bych se chtěla chvilku zastavit a odpočinout si, probrat si v hlavě, co se stalo a nestalo a vymyslet, jak to říct našim, aniž by mě za to táta sežral.

>>> Třešňový háj

<<< Přes Sněžné hory z Felgatar

Proběhla jsem území poměrně rychle, stejně jako jsem to zkratkou vzala přes hory a konečně se ocitla na nějaké planině, nebo poli či co to je. Zastavila jsem se a chvilku se snažila zhluboka vydýchat, fyzička se mi určitě trochu zlepšila už jenom proto, že jsem oběhla snad půl Gallirei. Zhluboka jsem se nadechla a když už jsem chtěla vydechnout, najednou začala země mírně vibrovat a já netušila, co se děje. V tom se kousíček přede mnou objevilo něco, čemu bych snad nikdy nevěřila, nevidět to na vlastní oči. Proud vody vyprskl vzhůru, trochu na mě šplouchnul a byl dost horký, což mě překvapilo. Ale byl to celkem silný proud, který - kdybych stála o pár metrů jinde - mohl nadělat nepěkné zranění. Proto jsem neváhala ani sekundu a rozhodla se vypadnout i odtud. Vzala jsem tlapy na ramena a snažila se vyhýbat jakémukoli podezřelému místu na tomto poli, ze kterého by se mohla voda zase objevit. Několik jsem jich minula, ale byla to jen otázka času...

>>> přes Narvinij do Maharu