Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla jsem radost, že jsem mohla být zase chvilku s rodinou. Byli jsme tu všichni pohromadě, což bylo skvělé, ačkoli mi tu chyběl Krůli, upřímně. Ale brzy ho navštívím.
Taťka i s mamkou měli radost.
Setkání se nemohlo obejít bez táty proslovu, který mi teda ale vůbec nechyběl. Možná trošku. Nechala jsem ho, i když jsem myšlenkami nesouhlasila. Není přeci možné nad třemi dospělými mít neustálou kontrolu. Jen jsem mrskla ocasem a doufala, že na to nebudu muset nijak odpovídat. Pouze jsem chtěla přikývnout, ale v polovině přikývnutí mě Reo srazil do sněhu. "Helé!" Dostala jsem ze sebe jen se smíchem a už se válela. Radostně jsem ho překulila taky, aby poznal, že ne jen on je tu ten silnej, taky už jsem měla pěknou páru!
Seskočila jsem z něj, jenže v tom se přidala i Ciri. Zazubila jsem se. Oba nás zasypala a pak se schovala za strom. Chtěla jsem taky utéci, ale sněhu bylo až až, proto jsem hrabala na místě. Což bylo vlastně super, protože všechen sníh, ve kterém jsem se snažila vyhrabat pryč, schytal bráška na sebe. "Hehehe," vydala jsem jen a pár skoky se vzdálila s tím, že jsem si začala připravovat sníh, abych byla na sněhovou válku ready. Nečekala jsem ani minutu a jednu kouli vzala a hodila ji po sestře, která se sice skrývala za stromem, ale ne úplně. Sníh se rozprskl na jejím zadním stehně a já jen radostně poskočila a začala vytvářet další. A šup, bráchovi na záda! Sakra, skoro jsem minula. Tušila jsem, že přijde protipalba, musela jsem se víc snažit!
V celém tom hraní jsem vůbec nezaslechla to, o čem se rodiče bavili, ani ono jméno. Nechala jsem to být, až to bude potřeba, budu se tomu věnovat. Teď jsem měla důležitější úkol!

2. Chytej vločky na jazyk

Musela jsem uznat, že jsem se cítila dobře. Nejen proto, že jsem narazila na někoho, jako byl Alf, kdo mi přišel velmi sympatický a milý, ale taky proto, že jsem měla místo, kam jsem se mohla vracet. Rodinu a les, ve kterém moje rodina vždycky pro mě byla. Ještě mi tu chyběl Crowly, ale toho jsem měla v budoucnu v plánu navštívit. Určitě se má taky dobře, ale být takhle vyhoštěný z rodiny mi přišlo dost nefér. Nechtěla jsem se tím zase zabývat, jen mi to nepříjemně ovlivnilo náladu.
Než jsem se nadála, zima se obula do krajiny a začala z nebes snášet sněhové vločky. Ty dopadaly k zemi a držely se, zřejmě proto, že začínalo být celkem chladno. Já jsem se jen rozhlédla a vychutnala si ještě naposledy pohled na krajinu před úplném zasněžením. Protáhla jsem si tlapky a nadšeně se usmála na celou rodinu, která tu se mnou byla pohromadě. Nemohla jsem se cítit lépe. Vzpomněla jsem si, jak jsem svoji první zimu prožívala a jak se mi sníh vůbec nelíbil, hlavně když jsem spala na pláni a probudila se celá zasypaná. Ale teď už to bylo o něčem jiném, takže jsem si to rozhodla užít. A začala jsem hnedka, s prvníma vločkama, které se mi usídlily na čenichu a hlavě. Neváhala jsem ani vteřinu a začala je chytat. Rodina nerodina, ať si o mně myslí, co chtějí, třebaže jsem ještě pořád malé vlče. Ale tohle mě neomrzí. Chňapala jsem po jedné vločce za druhou, s jazykem venku a neohlížejíc se, jestli se někdo přidal, nebo si spíše ťuká na čelo. Prostě jsem si to užila tak, jak jsem chtěla.

<<< Jižní Galtavar

Pomalým krokem, ale celá nadšením bez sebe jsem se dostala až ke hranicím lesa. Nejdříve jsem se zastavila, abych trošku uklidnila dech a mohla nasát tu příjemnou vůni cedrů, které dělaly tento les tak výjimečným. Bylo fajn být zase doma, i když jsem se těšila, že to ukážu Alfredovi, bylo fajn sem jít nejdříve a zjistit situaci a až pak sem přijít i s ním. Pro jistotu.
Vyrazila jsem mezi stromy a doufala, že tu bude alespoň někdo z rodiny. Netrvalo dlouho a viděla jsem obrysy vlků mě velmi známých. "Reo, Ciri!" Radostně jsem křikla a rozklusala se ladně až k nim. Měla jsem radost, že jsem se musela o oba nadšeně otřít boky. Sourozenci byli kousek od rodičů. "Mami, tati!" Musela jsem i je pozdravit a nemohla jsem přestat vrtět ocasem. "Tak ráda vás všechny vidím," střihala jsem pohledem z jednoho na druhého. "Chyběla jsem vám? Co se to u té babičky stalo? Byla jsem tam a najednou jsem byla pryč, úplně někde daleko, dalo to zabrat se sem vrátit," protočila jsem oči. Magické věci byly fajn, ale ne, když dělaly takovéhle nevysvětlitelné neplechy.

<<< z Mathaë jih přes Mathaë sever

Bylo super mít poblíž smečky řeku, podle které se jeden mohl zorientovat. Protože netrvalo dlouho a já zjistila, že jsem velmi blízko. Když jsem zahlédla první koruny stromů mého lesa, nadšeně jsem si poposkočila. Těšila jsem se, byla jsem dlouho pryč a doufala jsem, že se rodiče na mě nezlobí a uvidí mě stejně rádi, jako já je. A hlavně, až uvidím brášku a ségru a třeba by tam mohl být i Krůli? Doufala jsem v to, ale věděla jsem, že pravděpodobnost a šance je opravdu mizivá.
I tak jsem měla v plánu Krůliho navštívit, až budu chvíli ve smečce, abych zjistila, jak se mu daří a jak si vede. Určitě se měl fajn, ale mohla jsem si být jistá, že nedokázal vytvořit černý oheň a nechat si zčernat oči. Spíš mu zase zrudnou závistí, jako posledně, zazubila jsem se.

>>> Cedrový háj

<<< přes Medvědí jezírka ze Středozemky

Pokračovala jsem dál, stále přemýšlejíc nad tím, co se to vlastně stalo a jak je to jen možné. Ale bylo to super, měla jsem z toho radost. Už jsem se těšila, jak to ukážu sourozencům a jak zjistím, jestli i oni mají nějaké skvělé magie, jako je tahle. Pravděpodobně ne.
Když jsem došla k řece, přišlo mi to jako skvělé místo na to zkusit onen oheň znovu. Podařilo se mi to, o trošku rychleji než předtím. Chtěla jsem se ještě stihnout napít, když jsem si všimla, že má očka mají černou barvu. Stejně tmavou, jako ten oheň. Opravdu nepálil, tak k čemu tedy byl? Neměla jsem tušení, ale bylo to super. Zmizel tak, jak jsem si přála a já jen spokojeně vyrazila na další část cesty, co jsem měla před sebou.

>>> přes Mathaë sever na Jižní Galtavar

<<< Vrbový lesík přes Ronherský potok

Vykračovala jsem si směrem na sever. To bylo jediné, o čem jsem měla přehled, ale neměla jsem problém v orientaci, naštěstí. V myšlenkách jsem zabrouzdala k návštěvě Smrti, vlčice, která mi řekla, že díky ní budu mít jedinečnou moc s něčím, o čem jsem ještě neměla sebemenší tušení. Magie mi ještě stále byly jednou velkou neznámou a mrzelo mě, že jsem s Alfredem nestihla více otestovat, co vlastně a jak dokážu. I tak jsem se ale chtěla zkusit otestovat sama.
Zastavila jsem se tedy a začala se soustředit. Nevěděla jsem, co zvládnu, proto jsem se pouze soustředila na tady a teď, nic víc. Na to, aby mě nic nerušilo a veškerá má pozornost šla do jednoho bodu. Objeví se tam něco? Nebo co se bude dít? Chvíli bylo mrtvo a nic se nedělo. V tom se však najednou ze země začaly vyšvihávat plameny. Ale ne obyčejné, byly černé. Cože? Černý plameny? Černý oheň? Nechápavě jsem to sledovala a nemohla z toho spustit oči, snažila jsem se toho i dotknout, ale byl chladný a zůstal na mé tlapě. Necítila jsem žádnou bolest. Bylo to zvláštní. Tlapa mi hořela černými plameny a já netušila, jako to uhasit. Začala jsem trošku panikařit, když v tom vše zmizelo. To musím ještě natrénovat a přijít tomu více na kloub, řekla jsem si pro sebe a rozhodla se vyrazit dál, než to tu celé podpálím.

>>> přes Medvědí jezírka na Mathaë jih

Musela jsem uznat, že pocit, který se ve mně rozlil nebyl nijak příjemný. Ještě nikdy jsem se takhle necítila a ani jsem netušila, o co se jedná. Na někoho žárlit jsem si okusila právě teď poprvé. Proto jako kdyby mi spadl kámen ze srdce v momentě, kdy vlčice objasnila celou tuhle situaci. Zhluboka jsem si oddechla, ale snažila jsem se to nedávat tolik najevo, že jsem vlastně žárlila na jeho sestru. Cítila jsem se trapně, trošku jako malé vlče. Jsem přeci dospělá, tak kde se to ve mně vzalo? Asi šlo o to, jak dobře jsem se s Alfredem cítila a že to byl vlastně můj první náhodný kamarád, kterého jsem měla.
"Těší mě, Chiaro. Já jsem Vivianne," dodala jsem. Máchla jsem u toho ocasem a už jsem se tvářila mnohem více přátelštěji. "Jistě si toho máte hodně co říci s Alfredem, pokud mě omluvíte, tak vám dám prostor a zjistím, jak je na tom moje rodina," řekla jsem. Nechtěla jsem tu Alfreda nechávat, protože jsem měla strach, že už náš plán nebude platný, až se vrátím, nebo že tu nebude, ale cítila jsem, že jsem z domova poměrně dlouhý čas a nebude od věci se ukázat a říci, že jsem v pořádku. Hlavně jsem chtěla vidět rodinu, chyběli mi. "Brzy se vrátím a doufám, že půjdeš se mnou se ukázat v naší smečce, jak jsme si řekli," dodala jsem a dloubla jsem do Alfreda se širokánským úsměvem. "A doufám, že se brzy zase setkáme, ráda bych tě víc poznala! Vypadáš jako fajn vlčice," zazubila jsem se ještě, střihla ouškem a podívala se směrem, kterým jsem se hodlala vydat zpět domů. "Zatím se mějte," radostně jsem ještě věnovala každému krátký pohled s úsměvem a vyrazila na cestu.
Doufala jsem, že nezabloudím a cestu v pohodě najdu.

>>> přes Ronherský potok na Středozemku

Alfredo asi netušil, jaké další magie ovládá, ale muselo to být něco. Těšila jsem se, až sama zjistím, jaké magie ovládám a naučím se je používat. Doufala jsem, že budou dobré, abych je pak mohla ukázat i sourozencům a rodičům. To bude Krůli koukat! Zazubila jsem se pro sebe a zakřenila se nad představou jeho kyselého obličeje.
Pokývla jsem na jeho poznámku, že to bylo krásné místo. Jeden si ho ale moc neprohlédne, když je všude mlha, napadlo mě. Alfí vzápětí potvrdil, že návštěva a plány na jaro platí. Nadšením jsem nekontrolovatelně házela ocasem ze strany na stranu. "To bude v pohodě, nějak si poradím. Určitě jsou fajn, když jsou to tvoje ségry," usmála jsem se a střihla ušima. Uslyšela jsem totiž šustění, které se přibližovalo k nám. Že by to byla jedna ze sester? Nebo cizinec? Člen smečky? Netušila jsem, kdo se to k Alfredovi řítil.
Z nedalekého vrbového proutí se vynořila vlčice. Měla zajímavý kožich, její zbarvení vypadalo opravdu hezky. Vrhla se přímo na Alfreda, křikla jeho jméno, povalila ho a začala ho oblizovat. Alf byl trošku překvapený, ale nakonec měl radost, že vlčici taky vidí. Cítila jsem se trochu... zvláštně. Trošku mě to mrzelo? Alf byl pro mě ještě nedávno zcela neznámým vlkem, nicméně za tu "chvilku", kterou jsme společně strávili, jsem si ho stihla oblíbit. A to natolik, že pro mě situace cizí vlčice nadšeně oblizující Alfreda nebyla moc příjemná. Stáhla jsem nevědomky uši ke krku. Kdo to je? Kdyby to byla jedna ze sester, nebyl by takhle překvapený... nějaká stará známá? Co když je to nějaká jeho partnerka, kterou kdysi měl? A teď už se se mnou nebude chtít a moct bavit, jarní plány a návštěva Cedru je fuč, začínala jsem si vyvozovat unáhlené závěry. Ještě chvilku a asi bych se nepozorovatelně vytratila a šla se svěšenou hlavou domů. Byli si tak blízcí! Z přemýšlení mě vyrušil ocas dopadající na mé tlapky. Byl Alfreda, to, jak byl nadšený mě začínalo trošku štvát. Ale nechtěla jsem soudit předtím, než znám okolnosti, proto jsem se na vlčici jen trošku nuceně usmála a doufala, že mi vysvětlí, o koho jde.

Řekla jsem svou myšlenku nahlas, kterou jsem Alfreda pobavila. Byla jsem za to ráda, cítila jsem se lépe, když se smál. Trošku mě to přimělo přemýšlet o magiích. "A víš, jaké máš magie?" zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem to vědět, abych vyzvídala, ale protože mě zajímalo, jestli nemá nějakou spešl magii, jakou nemá nikdo jiný a já se jí můžu třeba taky nějak naučit?
Konverzace pokračovala tématem objevení tohoto lesa. Alf mi řekl, že na Gallireu přišel se svou sestrou a nejdříve pobývali v Sarumenu. Přikyvovala jsem, ale dělalo mi problém si to všechno zapamatovat, protože to byla spousta nových informací. Morfeus, Maple, území plné mlhy... rudé jezero? Co to je? Jakože ta voda je červená? Kdo ví, co to znamenalo, ale nechtěla jsem se vyptávat, jen jsem zpracovávala informace. "Území plné mlhy... to musí být obtížné tam pobývat se smečkou," přemýšlela jsem. Jak se asi najdou? Přes mlhu je těžké orientovat se jen čichem.
"Babička byla teda pěkně ostrá. Táta je takovej mistr světa, ale čekal od babičky trošku pochopení a ona mu dala spíš kotel, bylo mi ho trochu líto," řekla jsem a zavrtěla nad tím hlavou. "Ale třeba teď zmoudří. Nechoval se pěkně k bráchovi, když zůstal v Asgaaru," dodala jsem. Bráchu jsem chtěla někdy navštívit a zjistit, jak se má. Určitě bude mít spoustu nových dobrodružství, která mi bude moct vyprávět, stejně jako jsem je teď měla i já.
Ohledně dobrodružství na moři jsem jen užasle poslouchala. "Tak jo tak jo tak jo! To by bylo super! Určitě to chci zkusit," rozzářila se mi očka a mrskala jsem ocasem. Trošku mi došlo, že když řekl, že to můžeme zkusit až bude jaro, počítal, že se budeme ještě dál bavit i na jaře. To mi navodilo široký úsměv na tváři, protože to znamenalo, že i jemu je třeba se mnou fajn? "Opravdu? Tak super! Naši jsou v pohodě, neřeknou nic. Cizák nejsi," zazubila jsem se. "Táta ti povypráví, jak je nejvíc dokonalej a máma tě ráda pozná. A moji sourozenci třeba taky, jsou takoví že spíš furt pečou spolu," mávla jsem nad tím tlapkou. Určitě se na něj ale nikdo nijak zlobit nebude. Měla jsem velkou radost s tím, že souhlasil, protože jsem s ním mohla strávit alespoň o trochu více času. "Máš tu ještě nějaké povinnosti? Něco, s čím můžu pomoci?"

Něčím mě ten karamelový vlk jednoduše okouzloval. Ať už to bylo jeho schopností být neustále v klidu, nebo jeho šarmem a způsobem, jakým naslouchal, či jen jeho milým jednáním. "Třeba mají, můžeš mít magii země a být s nimi spjatý," řekla jsem. "Anebo jsou prostě spešl, jsou to superstromy. Mně přijde, jako by byly skvělé k poslouchání, můžeš se jim svěřit naprosto se vším," usmála jsem se a u jedné z nich se zastavila. Natáhla jsem se k ní a přičichla. Měly i svůj speciální pach, který byl příjemně klidný. Všechno tu působilo tak vyrovnaně.
Musela jsem se zeptat, jak Alf tenhle les našel. Vysvětlil mi to. "V Sarumenu? To je nějaká jiná smečka?" Zeptala jsem se, protože jsem ještě skoro žádnou znalost smeček neměla. "Ale dobrá práce, opravdu se vám povedlo vybrat skvělé místo," pokývala jsem hlavou. Cedrový les měl taky něco do sebe, ale tady to bylo prostě takové... čisté, klidné, hezké.
U jedné z větších vrb jsme se zastavili a povídali si trochu více. Přišlo mi to, jako kdybych tu byla jen minutu, ačkoli už jsem tu musela strávit pár dní. "Jo, to je, jsem za ně ráda. Snad táta trošku zmoudří, co mu teď babička promluvila do duše a sjezdila ho," zazubila jsem se při té vzpomínce. Bylo mi ho trošku líto; stále se prezentoval jako ten nejlepší a nejmíň bojácný, pak ale přijde jeho mamka a dá mu za uši. Jenže on od ní čekal trochu víc, což mě na tom dost mrzelo, protože místo příjemného setkání mu z toho asi bylo na nic. Kdyby se jen choval trošku více empatičtěji, snad bych za ním i došla a obejmula ho. "Někdy takový je hold život," řekla jsem na jeho poznámku, že nechce mluvit jen o smutných věcech. Nevadilo mi to, mohla jsem mluvit úplně o všem. "Na kládě?! Až k moři? Co je to moře... to je jedno! Zní to jako super dobrodrůžo!" Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a zazubila se při té představě. Nevěnovala jsem prakticky žádnou pozornost tomu, jak se trošku zasekl nad slovem kamarádka, protože mě zaujala představa, jak opravdu někdo sjíždí řeku na kládě. Když jsem se ho zeptala na přítomnost jiných, dodal, že tu jeho sestry asi budou, ale někde chrápou. Asi to tak bylo lepší, netušila bych, jak se představit. Byla jsem na území úplně cizí smečky, nikdo mě prakticky neznal a já se tu promenádovala jak mistryně světa. "Moc ráda bych tě pozvala i do naší smečky, aby si viděl, jak vypadají pořádné cedry! Jsou to strašně zvláštní stromy, jsou taky zajímavé, ale ne tak pěkné, jako vrby tady," usmála jsem se. Doufala jsem, že mé pozvání přijme. Nechtěla jsem mu v budoucnu, až bude čas na odchod jen říci čau a vyrazit. Bylo mi s ním tak nějak fajn.

<<< Stará vrba

Pomalu jsme se protáhli úzkým otvorem stromu a já se snažila rozkoukat to světlo. Bylo skvělé být zase venku a cítit ten čerstvý vzduch. Netušila jsem, jak dlouho jsme vůbec byli uvnitr. Ale nějak mi čas po boku karamelového vlka utíkal rychleji, než bych čekala.
Vydali jsme se po území a Alf dodal, že bude muset obejít hranice. Zároveň se i zeptal, jestli mi to nebude vadit. "Vůbec ne! Ráda uvidím, jaké tohle zajímavé území vlastně je," řekla jsem. Moc to nedávalo smysl, ale určitě pochopil, jak to myslím. Byla jsem ráda, že mu má přítomnost nevadí.
Rozešli jsme se tedy ke krajům území a Alf plnil svou práci. Usmála jsem se. "Vždyť se nic neděje, naopak. Je to od tebe hezké," řekla jsem a poslouchala ho. "Neomlouvej se, prosím tě, není za co," drcla jsem do něj bokem a usmála se. Pokračovala jsem dál a rozhlížela se. Vrbový lesík byl opravdu něčím neskutečně zajímavým, nutilo mě to se stále kochat územím. "Náhodou, máte to tu moc pěkné a já jsem ráda, že jsem to tu mohla obejít a vidět to. To si našel ty tenhle lesík?" Zeptala jsem se. Skoro jsem až zapomněla, kdo všechno jeho smečku vede a kolik to má vlastně sourozenců, ale pamatovala jsem si, že jich je několik.
Když jsme se postupně vrátili na místo, kde jsme začali, zeptal se mě, jestli nebudou mít rodiče starosti. Mávla jsem jen tlapkou a usmála se. "Táta vyvádí úplně ze všeho, ale ví, že se o sebe umím postarat. Má tam bráchu se ségrou, takže je spokojenej, i máma určitě," dodala jsem. Byla jsem ráda, že se zajímal a měl starost, těšilo mě to. Byl to zvláštní pocit, většinu času jsem byla spíše ta, co je odstrkována bokem a nikdo se moc nezajímá. Pozornost mi nebyla úplně věnována, proto jsem ani nevěděla, jak po většinu času reagovat. "On tu teď nikdo jiný není?" Zeptala jsem se. Vypadalo to, že ne, že tu jsme na území sami. V Asgaaru neustále někdo byl, tak jsem na to nebyla úplně zvyklá. Mrskla jsem radostně ocasem.

Byla jsem ráda, že jsem narazila právě na Alfreda. Být v jeho společnosti mě činilo klidnou a cítila jsem se dobře. Usmála jsem se a podívala se na Siriuse, který jako maličký měl několik připomínek. Bylo to roztomilé.
Alfredo navrhl, jestli chceme si protáhnout tlapky. Trošku unaveně jsem zívla, ale byla jsem připravená. Protažením jsem dala najevo, že jsem připravená a sledovala jeho béžovo bílou oháňku, jak pomalu kráčí z úkrytu. Maličký však usnul, proto jsem jen tiše vycenila zoubky v úsměvu a následovala béžového vlčka ven z nory. Bylo příjemné prozkoumat jejich úkryt, ale těšila jsem se na denní světlo a trochu čerstvého vzduchu.

>>> Vrbový lesík

Červenec 3/10

Jenže u našich jeden nikdy neví. Někdy jsou hodní, jindy vyšilují, někdy si všimnou, že jsem pryč, jindy ne... ale těšila jsem se na ně. Chyběli mi. A hlavně i les, který jsem si ještě nestihla prohlédnout a zjistit, kde to vlastně naše smečka sídlí.
Prodírala jsem se mezi stromy, ztracená ve své hlavě a ve svých myšlenkách. Doprovázel mě jen zpěv ptáků a občasný paprsek slunce, vykukující zpoza kmenů, který se právě škrábal na oblohu. Užasle jsem sledovala v korunách stromů ptactvo, které společně dovádělo. Muselo to být skvělé, mít možnost být takhle volný a svobodný. Létat a nic neřešit. Navíc, vidět všechno z výšky... to musí být ale rozdíl! Třeba jako je to pro mě a nějakou malou myš. Taky na mě vzhlíží a říká si, že by chtěla vidět všechno z mé výšky? Kdo ví, možné to je. Ponořila jsem se zase do hlubin svých myšlenek a bezcílně se potulovala po neznámém lese.

Červenec 2/10

Procházela jsem se lesem. Míjela jsem strom za stromem. Kde jsem se nacházela, to jsem neměla tušení, les mi byl zcela neznámý. Ale nijak mě to nevadilo a netížilo, věděla jsem, že cestu domů vždycky najdu. Co asi teď dělají rodiče? Mají o mě strach? Nebo si ani nevšimli, že tam nejsem? Kdo ví, jak tomu bylo, ale doufala jsem, že se o mě alespoň trochu strachují.
Docela mi chyběli, hlavně i brácha se ségrou a druhý brácha. Všichni mi chyběli, mamka i taťka. Jen jsem tušila, že až se vrátím domů, bude zle. Velký zle. Ale já za to přeci nemohla! Navíc, musela jsem jim pak povyprávět i o Alfím, který mě prakticky vysvobodil, protože jsem byla tak trochu ztracená. A pomohl mi při bouři a byl na mě hodnej. Snad nebudou tolik vyšilovat...

Červenec 1/10 | VVJ | Nyran

Musela jsem uznat, že malý vlček byl celkem šikovný. Hlavně bylo vidět, jak ho rozčiluje to, že mu všichni říkají, že je malý. Měla jsem to úplně stejně, asi proto jsem mu tak rozuměla. To, jak mě rodiče nikdy nebrali jako dospělou a schopnou se rozhodovat a vyjadřovat, jak chci... plně jsem s ním soucítila. Poděkoval a já mu jen přikývla, snažila jsem se dostat to nejlepší maso z ryby a nevrazit si nějakou velikou kost do krku.
Zeptal se mě pak, jestli umím lovit i srny. A hlavně, ať mu neříkám, že je na to malý. "Snry? Hah, na to jsem malá asi i já," dodala jsem s humorem, abych ho trošku podpořila a mrskla ocasem. "Hele, to, jestli jsi malej, nebo jestli máš čtyři metry je úplně jedno. Je to jen o taktice a schopnosti přemýšlení. Takže to, co zvládne ulovit malé, šikovné vlče, nemusí umět veliký, dospělý vlk, co má v hlavě slámu," řekla jsem mu. Bylo to prakticky moje zjištění. Asi tohle nechtěl slyšet, proto jsem se vrátila zpátky k tématu. "Srnu jsem teda ještě nezkoušela, ale nemyslím si, že je to extra těžké. V jednom asi jo, ale ve dvou? Co ty na to?" Prohodila jsem k němu a doufala, že se přidá. Zkušeností s lovením nebylo nikdy dostatek a nikdy nebyly na škodu. Mrskla jsem ocasem a prohlédla si jeho zajímavé zbarvení. Aspoň nejsem Gallirejským vlčetem sama, pomyslela jsem si a podívala se na východ slunce, který odrážel paprsky světla od hladiny lesknoucí se vody.