Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To, co pak řekl ten nováček mě ani nepřekvapilo, přišel si zažádat o místo ve smečce, takže bylo jasné, že bude stát na straně rodičů. Nicméně i tak nebylo od rodičů na místě do takovéto diskuze tahat cizí vlky. Ale co. Stalo se.
Pokračovala jsem pomalu k řece. Hlavou mi ještě prolétávaly myšlenky ohledně Asgaaru a Crowleyho. Proč se tomu místu rodiče tak moc vyhýbají? Věděla jsem, co se stalo, ale každý to vidí jinak. Možná by nebylo od věci se třeba zeptat Života? Ten by mohl mít odpovědi na otázky. Ale to jsem teď nechtěla řešit. Byla jsem na cestě tam. Mohli jsme. Byli jsme společně. Ohlédla jsem se ještě po sourozencích, jestli po tom divadlu neběží brečet k rodičům, ale k mému překvapení šli za mnou. Mrskla jsem ocasem.

Měli pořád strach z toho, že když tam půjdeme, nebudeme se chtít vrátit. Ale proč? Tak ať se k nám chovají tak, abychom se k nim chtěli vracet! Tímhle tomu moc nepomohli. Ale je fakt pěkný od nich, že s bráchou řeknem, že jdeme oba a ona vyhodí jen mě. Ani mě to nepřekvapuje. Spíše by mě překvapilo, kdyby to bylo jinak, proběhlo mi hlavou. To mě na tom všem mrzelo asi nejvíc, to, jak furt prezentují, jak skvělí rodiče jsou, ale přitom si neváží všech vlčat stejně. Přitom by na mě mohli být v tolika věcech hrdí! Ale co, rodiče a rodinu si vlk nevybírá, takže mi nezbývalo nic jiného, než se s tím prostě jen smířit. A naučit nějak žít. Asi bylo na čase to hodit za hlavu. Ale nevěděla jsem, jak to teď mám brát. Mám domov, nebo nemám? Řekla mi, ať se nevracím. Takže pokud se mi neomluví a nebude jednat dospěle, vracet se nebudu, rozhodla jsem se. Prozatím.

<<< Cedr přes Galtavar

Pomalu jsem šla k řece. Všechno se mi to přehrávalo v hlavě, každé slovo, každý tón, kterým to rodiče pronesly. Vůbec jsem je nechápala, nevěděla jsem, proč všechno takhle hrotí a nedokáží se s námi normálně o věcech bavit. To mě na tom štvalo nejvíc, že i když už jsme dospělí, furt jsou na nás jak na malý haranty. Nelíbilo se mi to, vždyť už jsme dospělí! A pak si s nimi jeden chce jako dospělej pokecat a jako malí se chovají oni, protočila jsem si pro sebe oči. V tomhle jsem měla raději tetu Išku a Sid, protože s těmi si jeden mohl pokecat o všem, co ho napadlo. Doufám, že tam alespoň jedna z nich třeba bude taky, abych se s nimi potkala, byla bych ráda, pomyslela jsem si. Furt mě štvalo to, co mi řekla mamka. Spíše než štvalo mě to pěkně zklamalo.

"Dobře! Když to tak chceš," dodala jsem ještě sklesle a pohlédla na sestru, která se před mamku postavila. Takovéhle chování bych nečekala, oni mohli taky pochopit, co možná v nás je, že nás to, že brácha už není součástí rodiny, mrzí a oni si jen tak si přiberou cizí vlčici a tu berou za víc vlastní, než své vlastní dítě. Táta na mé vyhnanství nic neřekl, což jsem přesně čekala. Kdyby jednou stál na mé straně a řekl, že mě tu alespoň on chce, překvapilo by mě to víc, než to, že nic neřekl.
Svěsila jsem ocas. Zaslechla jsem, jak Ciri ještě dodává, že chce vidět dědu. Jen jsem protočila oči. Oni byli takoví miláčci rodičů, že jim ani nedokázali říct to, co si myslí a jak se cítí přímo. To jsem nechápala. Takový vztah jsem opravdu nechtěla. Raději bych měla vztah s rodiči, kdy jim můžu říct to, jak se cítím a co si myslím, aniž by mě hned vyhodili. Bohužel, to jsem si evidentně, narozdíl od sourozenců, nezasloužila.
Táta na nás ještě něco křičel, že nás ani Krůli vidět nechce. Samozřejmě, že to říkal. Vždyť on ho přeci zná nejlépe, on zná všechny, i mě, proto tady na mě teď takhle řve. Nechápala jsem, proč se pořád staví do pozice toho, co ví a zná úplně všechny, když to tak není.
V tenhle moment mi bylo i celkem jedno, jestli jde brácha a ségra, vyšla jsem napřed. Vždyť oni vlastně dělali dobře, že za Crowleym šli, protože oni jsou bezchybní. Ale já, co má vlastní názor, jsem nemohla a byla jsem vyhnána. Naposledy jsem si tedy prohlédla les, do kterého jsem se tak těšila se vracet. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem překročila hranice.

>>> přes Jižní Galtavar na Mathaë sever

Celá ta situace se vůbec nevyvíjela tak, jak jsem doufala. Vlastně... co jsem od toho čekala? Doufala jsem, že mamka mi spíše řekne, že jí to mrzí, že brácha tu není stejně tak, jako to mrzí nás. A to, že si vzala cizí vlčici pod svá křídla jsem jí za zlé neměla, spíše to, že se k bráchovi otočili zády.
Jenomže ona to vzala opačně a začala ječet po mně, ačkoli já jsem jednala celkem v klidu, protože jsem se snažila udržet emoce na uzdě. Crowley není můj syn, projelo mi hlavou. Jak tohle někdy v životě může matka o svém vlčeti říci? Vždyť jí nic neudělal! Určitě mu taky chybí, snažila jsem se poslouchat, co všechno po mně štěká. Když však zaječela, že se k nám Crowley otočil zády a já jsem si to měla uvědomovat asi jinak, nechápavě jsem otočila hlavu na stranu. "Vždyť jste nám dali všem na výběr! On si vybral, jak si vybral, možná stačilo si nás všímat stejně, jako si všímáte Rea s Ciri, nebo si s ním více promluvit, jako by to stačilo se m-" nestihla jsem ani doříct, když v tom se mamka ještě po mně ohnala s tím, že mám jít a už se nevracet. Stejně jako on. To mě zamrzelo. Bodlo mě to přímo do mého už tak ledového srdce. Že mě v lásce oba dva od začátku neměli tolik, jako měli bráchu a ségru bylo více než zřejmé, ale že potom, co řekneme OBA, že jdeme, ona vyjede po mně, ať už se nevracím, to bych nečekala. Jen jsem sklonila hlavu k zemi.
Táta se samozřejmě k mamce přidal a ječel taky. Ani bych snad jinou, lepší, reakci neočekávala. Ze všeho nejvíce mě ale mrzelo to, že si to samé myslel i Reonys, ale na něj se neřvalo. On vyhnaný nebyl. Ciri to samozřejmě zahrála do autu, ale i kdyby řekla to samé, co já, ještě by jí pochválili. Bylo mi z toho zle, mrzelo mě to, bolelo to. Na táty slova jsem jen nechápavě zavrtěla hlavou. Maličké vlče, vlčátko, a oni nás postaví před takovéhle rozhodnutí. Třeba se ani tak rozhodnout nechtěl, jen měl strach, kdo ví, ale asi těžko se to dozvíme... tak ho radši vydědíme. To je přístup. Kdyby si s ním normálně promluvili, jistě by se našel kompromis. Místo toho ale kolem sebe jenom prskaj, i když si s nimi o tom jeden chce promluvit tak, jako já teď... nepřijde mi to moc normální. Mají být dospělí. Je prostě vidět, že Ciri a Reonys jsou jejich vysněná dítka a my dva s bráchou jsme prostě odlišní, což oni nechtějí přijmout. Chtěli pefektní děti. Neměla jsem slov.

Začala jsem z toho všeho být celkem naštvaná. Zamračila jsem se a snažila se držet emoce na uzdě, když mi najednou zčernaly oči a vedle nás se začal klubat černý plamínek. Ten se zvětšoval až do velikosti přibližně divokého prasete, ale byl tam. Trošku se mi ulevilo. Všechna pozornost ostatních musela padnout na oheň a já jsem se mezitím zhluboka nadechla a vydechla. "Takže... takže Crowly.. ten do rodiny nepatří, ale Seilah, cizí vlčice, ano?" Zopakovala jsem. Nechtěla jsem se rozhodnutí rodičů nějak vzpírat, na jednu stranu jsem je chápala, na druhou vůbec. "To-to tě to nemrzí?" Zeptala jsem se upřímně mamky s přímým pohledem do očí. Moje černá očka se vrátila do původního stavu a plamen uhasl. Měla jsem toho spoustu, co jsem chtěla říct, ale neměla jsem prakticky ani možnost, protože mamka se hned odebrala za sestrou, u které bylo vidět, že k ní má blíž. Poté, co jí to řekla, tak jí objala a políbila, ale takhle blízko ke mně třeba nebyla, ani nepamatuji. Nežárlila jsem, jen jsem pak nechtěla poslouchat ty jejich pitomosti o tom, jak nás mají rádi všechny stejně. Ať si balamutí někoho jiného. "Tohle je fakt padlý na hlavu. Jdu se podívat za bráchou, mým REÁLNÝM bráchou Crowleym a Reo jde se mnou. Chybí nám. Ciri, jdeš taky?" Podívala jsem se na sestru a i když jsem tušila, že tohle asi nevyvolá nejlepší ohlasy u rodičů, neváhala jsem a otočila se. Potřebovala jsem dost času na to tohle všechno zpracovat a zjistit, proč to vlastně udělali. Pak jsem se podívala na nového vlka a přikývla na náznak rozloučení s pohledem "ráda jsem vás poznala". A vydala se směrem k hranicím, kde jsem se rozhodla počkat na sourozence.

Reo si byl stále celkem nejistý tím, jak se setkání s bratrem vyvine, jestli ho vezme na milost. Jen jsem do něj dloubla packou. "Neboj, už nejsme mrňata, určitě bude rád," dodala jsem. Minimálně za to, že my projevujeme soucit, když rodiče ho zavrhli.
Vůbec mi nedošlo, že to, co jsem zaslechla poté, Reo neřekl nahlas. Jen jsem přikývla. "Taky si myslím, že půjde, zeptáme se jí potom," dodala jsem jako odpověď, ačkoli mě vůbec nenapadlo, že si to brácha jenom myslel.
Vyrazili jsme za mamkou a společně jsme se jí zeptaly na to, jak to vlastně celé tedy je. Odpověděla její jméno a jala se vysvětlování. Sestra? SESTRA? Začala jsem trošku cítit, jak mi pumpuje srdce. Vůbec jsem netušila, jak na to reagovat. Na jednu stranu jsem chápala, kdybych našla malé vlče, taky bych se ho ujala. Ale hned ho brát do rodiny? A pak někoho z rodiny nebrat do rodiny?

Co se týkalo toho vlčete, které oslovovalo naše stejně, jako my, i když nebylo naším sourozencem, vrtalo mi to furt hlavou. Nechtěla jsem taky vyvozovat nějaké závěry, které nebyly pravda. Proto jsem přikývla, když Reo navrhl, že bychom se na to měli zeptat mámy. Nebyla sice nejlepší situace na řešení podobných věcí, když tu byl ten nováček, ale i tak... Nemohla bych odejít bez toho, aniž by se to vysvětlilo. "Jo, asi by to chtělo. Doufám, že to bude mít rozumný vysvětlení," řekla jsem. Nechtěla jsem si ani představovat, co mi naši řeknou, že to vlastně má znamenat. A představa, že to, že ji přijali mezi sebe bude reálná ve mně začínala pumpovat krev. Pěkně by mě to vytočilo, proto jsem si to ani připouštět jako jednu z možností nechtěla. "Jdeme?" Pobídla jsem bráchu a po očku se usmála i na Ciri, která nás sledovala. Chtěla by i ona vidět Krůliho? Asi ne, musí být na blízku rodičům... pomyslela jsem si. Ale kdo ví. Mohli jsme se jí zeptat pak.
Došla jsem tedy až pomalu k mamce a přikývla na ni. "Máš chvilku? Máme na tebe dotaz," dodala jsem v množném čísle, což byla teď poslední věc, co mě zajímala. Musí se to prostě vysvětlit, a to co nejdříve.

Byla jsem ráda, že se brácha o našeho dalšího bráchu zajímá a nenechal se zkazit rodiči o tom, že už není členem naší rodiny. Bylo by skvělé ho jít navštívit a zjistit, jak se má. A taky vidět jeho reakci... určitě na nás nezanevřel.
Reo dodal, že je překvapený jeho rozhodnutím. "Ujala se ho Iška a Sid, ony ho vzaly pod svá ochranná křídla. Chvilku jsem s nimi byla taky, ale Krůli strašně žárlil, že nemá všechnu pozornost... jako, nedivím se jeho rozhodnutí, táta byl pěkně naštvanej už jenom proto, že mu furt neběhal za zadkem. Divím se, že jako rodinu bere ještě furt mě," řekla jsem mu upřímně. I já jsem tehdy váhala, ale věděla jsem, že pro tety byl Krůli jejich číslo jedna a já jsem neměla šanci. Navíc, rodina pro mě pořád byla na prvním místě, i když Asgaar a tety jsem měla moc ráda.
"Určitě ne, nemyslím si. Určo bude rád, stejně, jako my," řekla jsem ještě.

Ani jsem nedoufala, že by Reo řekl, že můžeme vyrazit teď hned, chtěla jsem tu ještě chviličku být a nechat rodiče si mě prohlédnout, než zase zdrhnu. Při té představě jsem se pro sebe zazubila a poslouchala odpověď bráchy. "Nemusíme jít teď hned, ale za chvíli třeba," řekla jsem ještě, čímž jsem upřesnění odchodu vůbec nespecifikovala. Jen jsem mrskla ocasem a poslouchala dál.
Měl otázku k tomu, co se stalo. "No, já jsem byla nedaleko, ale jen vím, že se nás táta zeptal, co si teda zvolíme za rozhodnutí... já jsem váhala, ale mezitím Crowly řekl, že chce zůstat no a i když táta svou otázku ještě trošku upravil tak, aby odpověď 'rodiče' byla správně, Krůli si vybral Asgaar no a táta..." snažila jsem se zavzpomínat, jak přesně to bylo, ale takhle jsem si to pamatovala, "táta se pěkně naštval. A pustil se do něj, jenže to se ho začala zastávat teta Iška a Sid no a strhla se pěkná štvanice, která nedopadla úplně nejlíp a pak už jen vím, že táta s mámou pelášili pryč a já jsem tam tak nějak zůstala," řekla jsem ještě. Musela jsem se částečně nadechovat, takhle moc jsem nemluvila snad... za celý život. "Pak jsem se vás snažila najít, ale zůstala jsem na nějaké pláni, kde mě zasypal sníh, protože jsem usnula, pak mě našla Iška a doprovodila sem," dodala jsem. Tam už jsem to měla trošku rozmazané, jak přesně to bylo, ale takhle nějak jsem si to pamatovala. Zavrtěla jsem hlavou. "Co jsem z toho pochopila bylo to, že táta nás sice nechal rozhodnout, ale nečekal, že někdo v Asgaaru opravdu zůstane a Krůli ho tím pěkně vytočil... asi. Takhle si to pamatuji. Možná tam byly ještě nějaké detaily, co už nevím, můžeme se zeptat Krůliho třeba?" Napadlo mě. Nechtěla jsem šířit informace, které jsem si nepamatovala na sto procent. Třeba to takhle vůbec nebylo a proběhlo tam toho mnohem víc...
"No, nevím, vypadalo to tak... Krůliho vydědili a místo něj mrskli ji," nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou. "Třeba to je celé jinak, ale takhle to na mě působí," dodala jsem ještě. Nechtěla jsem nijak ovlivňovat bráchy pohled na rodiče, ale asi jsem to viděla z trošku jiného úhlu než on a sestra, protože podle mě pro ně byli rodiče někdo, kdo je prostě senzační a bez chyby. Já jsem si jen přála, aby to tak bylo...

Musela jsem uznat, že mě potěšilo, když brácha se zeptal na Krůliho. Nechápala jsem, proč ho táta tak moc odpírá a nebere ho vůbec do rodiny. Mrzelo mě to hlavně proto, že jsem při tom rozhodnutí stála taky na vážkách a kdyby se ke mně rodina chovala takhle jen kvůli tomu, co jsem si vybrala, tak by to bylo pěkně nefér. Proto jsem potěšeně přikývla na Rea. "Super! Tak řekni kdy a můžeme vyrazit, snad bude v lese," řekla jsem mu a mrskla ocasem. Nemyslela jsem to tak, že bychom šli teď hned, sotva jsem přišla. "Naštvaný na nás určitě nebude, neboj," dodala jsem ještě celkem sebevědomě, protože neměl proč. Ale že bude naštvaný na tátu mi bylo úplně jasné.
Když jsem položila celkem z ostra otázku já bráchovi, vypadal taky trochu v šoku, takže o tom nic moc nevěděl. Jen jsem zabručela. "Aha, to je zvláštní. Vypadala jako mladá vlčice, spíše ještě vlče a přiběhla, oba je oslovila takhle a já jen nechápala a zírala jak tele," vysvětlila jsem ještě. Pohlédla jsem na Rea a špitla k němu. "Jako... jestli vzali do rodiny mezi nás a adoptovali si cizí vlčici, pěkně tím u mě upřímně klesnou. Krůli sice udělal rozhodnutí, jaké udělal, ale furt je to jejich syn a jejich krev. Ale nechci dělat unáhlené závěry," řekla jsem ještě a taky se otřásla, protože mnou projel chlad.

Seděla jsem a nevnímala situaci, která se tu tak nějak vyvíjela sama. Taťka opět prezentoval smečku tak, jako by byla ta nejlepší na světě, což jsem chápala a sem tam mě to donutilo se mírně pousmát. Jenže tu bylo pořád něco, co mi nemohlo dát spát, tedy, v hlavě jsem furt měla tu vlčici, která oslovila moje rodiče jako by byli její.
V tom se ke mně přidal Reonys a já mrskla ocasem. "Hele-" chtěla jsem se ho hned zeptat, ale on položil otázku první. Překvapil mě. Aspoň někdo normální, kdo nad bratrem nezanevřel, řekla jsem si pro sebe a přidala tak malé plus pro Rea. "Nic o něm nevím, vlastně, chtěla jsem za ním vyrazit hned potom, co se tu ukážu a dám vědět, že jsem v pohodě," dodala jsem jen a usmála se. "Možná můžeme jít spolu?" Špitla jsem. Rozhodně jsem nechtěla, aby to slyšel táta. "Ale předtím... kdo je sakra ta malá vlčice, co říkala máme a tátovi mami?! Co mi sakra uteklo?" Hlas se mi hned změnil a bylo z něj poznat, že jsem celkem naštvaná. "Co to má znamenat, víš, nevíš?!" Nechtěla jsem být naštvaná na bráchu, aby si to sežral on, ale musela jsem znát odpovědi.

//vsuvka dva, není nutno číst

Začala jsem jim trošku nespravedlivě vyčítat bez uvědomění, že já jsem tu vlastně nějakou chvíli nebyla a být na jejich místě a natrefit na nějaké vlče, také si ho vezmu pod svá ochranná křídla. Ale kde měla sakra opravdovou mámu? A jakto, že o tom sourozenci ví a nic mi neřekli?!
Podívala jsem se na mámu a na tátu. Nějaký cizí vlk mě teď vůbec, ale vůbec nezajímal, i když normálně bych jevila asi jen o polovičku větší zájem. Jako, to že si osvojili vlče, budiž. Neměla bych jim to za zlé, ale osvojit si cizí, když mají své vlastní, které odmítli? Že jim to nevadí... to nechápu. Nemůžu usuzovat a dělat unáhlené závěry, ještě vůbec nevím, co se tu vlastně děje. Ale jestli máme v rodině nové vlče, tak mě teda fakt naštvou, rozmyslela jsem si a zahrabala tlapkou do země s lehkým otřesem, protože se do mě dala celkem zima.

//pardon, vsuvka do loterie, není třeba číst :)

Jen jsem zmateně seděla a přemýšlela, co se to tu vlastně teď stalo. Nedávalo mi to žádný smysl. To bych snad věděla, že se mámě narodila s námi ještě jedna sestra! Navíc tahle byla o dost menší, pohublá... nebyla dospělá ještě, takže není z našeho vrhu, říkala jsem si a vrtěla u toho hlavou. Nejvíce na tom všem mě udivovalo to, jak brácha se ségrou byli úplně klidní a vůbec si s tím nelámali hlavu tak, jako právě teď já. Jen jsem zabručela a zapřemýšlela. Spíše to vypadá, že tohle bylo nějaké zatoulané vlče, které si osvojili. Jasně, ještě aby ne, musí být pro všechny dobrý, ale mě si všimnou horko těžko... ani o mně nic neví a nezajímají se, ale cizí vlčata, pro ty by se rozkrájeli!

Sněhové hrátky byly skvělé, byla jsem ráda, že jsem zpátky se svými sourozenci a můžeme trošku blbnout. Ale abych pravdu řekla, chyběl mi Alf. Určitě jsem mu taky aspoň trošku chyběla...
Když se kolem nás rozprostřely ledovce, jen jsem se zmateně rozhlédla. To mamka! Zeptala se nás, co my a magie. "Já jsem byla u Života a Smrti, nějaké magie jsem získala," dodala jsem a podívala se na sourozence. Ještě asi ani neobjevili svou magii.
Vše se tu odehrálo tak rychle, že jsem skoro ani nestihla postřehnout to, že táta je tady, pak pryč, pak tady a dokonce i s nějakou vlčicí? Ta však přiběhla vzápětí k nám a běžela za mamkou. Naklonila jsem hlavu na stranu, když křičela mami a blížila se k nám. Kromě nás tu nikdo jiný nebyl, začala jsem se tedy rozhlížet, na koho volá mami. Ona však běžela za naší mamkou? Lehce se mi naježily chlupy na krku, protože se mi vůbec nelíbila tahle situace a netušila jsem, co se tu děje.
Podívala jsem se na sourozence a pak na tátu, který se k nám blížil s cizím vlkem. "Zdravím," řekla jsem trošku z ostra, protože jsem vůbec neměla ponětí, co se tu sakra děje! My jsme se narodili v pěti? Nebo kde se vzala ta vlčice a proč říkala máma a táta o našich rodičích? A proč se Reo a Ciri tváří, jako kdyby to byla samozřejmost?! Co se tu sakra děje! Zavrčela jsem si v duchu. Nechtěla jsem to řešit před nově příchozím vlkem, proto jsem se jen posadila a s nechápavým výrazem nad tím stále přemýšlela. Sem tam jsem se na příchozího cizince usmála, aby to nevypadalo, že proti němu něco mám, ale tahle situace se mi vůbec, ale vůbec nelíbila.