Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 4/10 | Chiara

Společně jsme se rozhodly, že zamíříme směrem k nedalekému lesu, protože nebylo od věci si odpočinout. Když jsem se Chiaře představila, řekla, že si to bude dobře pamatovat, protože už znala vlčici se stejným jménem, ačkoli s jejím přízvukem to znělo trochu jinak. "Tak to je super náhoda," zazubila jsem se ještě a pokračovala vedle ní.
Když jsem se zeptala na původ jejich rodiny, dodala, že odtud nejsou. To jsem poznala, řekla jsem si ještě v duchu a začala více vnímat její přízvuk. "Itálie? Tak to mi nic neříká... jaké to tam je, je to hodně jiné, než tady?" Chtěla jsem to znát, hlavně jsem tím poznávala i kousek Alfreda, což bylo ještě více skvělé. Ale i kdyby on s tím neměl nic společného, zajímala bych se stejně.
Když přešla řeč i na něj, jeho sestra mi potvrdila má slova. Jen jsem se zazubila a byla trošku nervózní, ale více mě překvapilo to, co říkala ona poté. "Myslíš, že by byl rád?" Trochu mi to připadalo, jako kdyby se mi ho snažila dohodit. To mi přišlo zvláštní, byl tak fajn, že určitě už potkal takovou, kterou by chtěl mít po svém boku. Anebo se snad pletu? "A on nikoho nemá?" Zeptala jsem se napřímo, nechtěla jsem chodit kolem horké kaše. Ale z toho, co mi říkal, jsem pochopila, že partnerku nemá. Bylo však lepší si věci ujasnit. Mrskla jsem u toho párkrát ladně ocasem a culila se. "Kdo ví, jestli se mu vůbec líbím já, a co si o mně myslí on," řekla jsem celkem tiše a máchla nad tím tlapkou. Nechala jsem to náhodě.
Mojí další otázku pochopila trošku jinak, než jsem ji myslela. Zasmála jsem se. "Tak to vidím," řekla jsem se smíchem, "nejsem pitomá," dodala jsem ještě a zastřihala ušima. "Asi mi to vypadlo, když brácha popisoval, kdo všechno ve smečce je," ospravedlnila jsem se a mrskla ještě ocasem.

Únor 3/10 | Chiara

Vlčice byla zajímavá, asi mě na ní nejvíce zaujaly ty její žluté oči. Zajímalo mě, jestli to je taky nějaká magie, nebo se jí prostě nezbarvily? A jakou magii tedy má? Z přemýšlení mě vytrhl její nápad. "To zní fajn. Klidně bych se někam složila," řekla jsem ještě a snažila se přestat přemýšlet nad magiemi. "Jsem Vivianne," odpověděla jsem jí a střihla ušima. Než jsem se stihla zeptat na její jméno, řekla mi ho. "Těší mě Chiaro! Zajímavé jméno. Pokud nevadí, že se ptám, odkud pocházíte? Je mi jasné, že z tohohle kraje ne," mrskla jsem ocasem. Zajímalo mě, odkud má ona, ale i Alfredo kořeny. Je možné, že mi to říkal, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout.
Když jsem se zeptala na jejího bráchu, řekla, že je v poho. A proč se ptám, jestli na něm něco vidím. Došlo mi, o co jí jde. Byla zvědavá, což bylo jasné, taky by mě zajímalo, kdyby se nějaká vlčice motala kolem bráchy, co je zač. Zazubila jsem se a nervózně hrábla tlapkou do sněhu. "No, je fajn. Zdá se mi milej, hodnej," dodala jsem ještě. "Určitě toho je ale víc, co je na něm zajímavého. Chtěla bych ho víc poznat," řekla jsem ještě. Nemohla jsem se jí tu svěřit s tím, že se mi líbí a nemůžu na něj přestat myslet.
Na mou otázku mi řekla, že se spíše jen potuluje a obdivuje krásy zimy. "Zima je pěkná, ale letos mi přijde, že je ostřejší. Počkej ale, ty nejsi u bráchy ve smečce?" Nějak mi tahle informace unikla.

Nečekala bych, že najít bráchu bude tak snadné a rychlé. Ale byla jsem za to ráda. Prohlížela jsem si jeho zakrytý obličej a zaslechla slova bráchy. Jenže v tom mi došlo, že nic neříkal, proto jsem se jen sama pro sebe zamračila. Ale já slyšela, co říká... Tak jakto? V tom nám však Krůli představil Zurri. Usmála jsem se na ní a máchla ocasem na přivítání. Sledovala jsem ho, netušila jsem, jestli to je jeho kamarádka, nebo partnerka, kdo ví. Pokud by to byla partnerka, jistě by to hned řekl. Asi jsou jen kamarádi. Otázka Crowlyho, kterou jsem zaslechla, mi pomohla si uvědomit, že to, co slyším, není to, co vlci říkají. Další magie? Třeba to budou myšlenky! To je super, hustý! Můžu slyšet myšlenky ostatních? Hehe, to nesmím nikomu říct, šibalsky jsem se zašklebila a poslouchala bráchu. "To mě mrzí, jsi v pořádku?" Jak se brácha otočil na vlčici, spatřila jsem pár jizev. Došlo mi, co to znamená. Chápala jsem ho. Bylo mi ho líto. Když se ke mně vydal a obejmul mě, zavrtěla jsem ocasem a stiskla ho tlapkou pevně k sobě. "No jasně že kvůli tobě," dodala jsem s úšklebkem. "Jak vypadá les víme. Tebe jsme dlouho neviděli, chtěli jsme vědět, jak se máš a co je nového," objasnila jsem ještě. Chtěla jsem nechat prostor i Reovi a Ciri, ale moc se do toho zatím neměli. Já si toho s bráchou měla asi víc co říct, chtěla jsem mu i říct o té aférce, co se stala před naším odchodem, ale chtěla jsem si to nechat, až budeme o samotě. "To ráda slyším," usmála jsem se na jeho odpověď. "No, za sebe můžu říct, že... tak nějak žiju, hehe. Asi ti víc povím pak," řekla jsem k němu a lehce naznačila, že bych raději pak více probrala v soukromí. Udělala jsem to tak, aby to neviděla ani jeho společnice, ani brácha se ségrou, ale pouze Crowly. Pak jsem se usmála. Koukla jsem na sourozence, co přišli se mnou a dala jim taky prostor si s bráchou promluvit, aby to nevypadalo, že sem jdeme jenom kvůli mně.

Únor 2/10 | Chiara

Být u jezera bylo fajn, ale začínala mi být celkem zima. Pociťovala jsem to a to celkem dost, proto jsem se z ničeho nic oklepala a začala rozhlížet po okolí více soustředěně, abych se konečně rozhodla, kudy se vydat a najít nějaký úkryt. Jenže při tom všem ohlížení kolem jsem spatřila vlčici. Byla mi povědomá, já jí asi taky, protože se vydala přímo za mnou.
Vzpomněla jsem si, že se jednalo o tu vlčici, co byla asi sestrou Alfreda? Mrskla jsem jemně špičkou ocasu a prohlížela si ji při chůzi směrem ke mně. "Zdravíčko," dodala jsem a zastřihala ušima. "Ano, ve Vrbovém lese. No," zazubila jsem se. "Jako je fakt zima, zrovna jsem přemýšlela, jestli si neprojdu území kolem a nenajdu nějaký ten úkryt," vysvětlila jsem. Ani jsem netušila, proč jsem se jí hned prakticky se vším svěřila, nicméně už jen to, že měla něco společného s Alfredem mě k ní nutilo být příjemnější.
Navíc vlčice vypadala celkem mile, tak jsem neměla žádný důvod se k ní zatím chovat odměřeně. "To teda! Alfredo je v pohodě?" Ano, musela jsem se na to hned zeptat. Protože jsem to chtěla vědět, protože mě zajímal. Protože mě nějakým způsobem zaujal. Ale snažila jsem se to teď dát najevo pouze zdvořilostně. "A co tu děláš ty, taky hledáš úkryt?"

Únor 1/10 | Chiara

Zima byla už celkem dost otravná. Normálně mi nevadila, ale tohle? To už bylo přehnané, ten vítr zarýval chlad až pod kůži přímo a já jsem se jen oklepala s pocitem, jako kdyby do mě bodalo deset nožů najednou. Ohlédla jsem se a spatřila jezero. Neměla jsem moc kam jít, proto jsem se jen potulovala kolem a přemýšlela, co a jak dál. Nechtělo se mi hned běžet za Alfredem a brečet mu na rameni s očekáváním jeho pomoci, chtěla jsem se cítit trošku dospěle. Už jsem taky byla dospělá! Ale co mě nejvíce zaujalo byly magie, které jsem uměla ovládat. O většině jsem ani netušila, že to zvládnu, ale bylo to super! Jen by to chtělo to ještě vypilovat.
Jezero bylo zamrzlé a nebylo se čemu divit, spíše by mě překvapilo, kdyby zamrzlé nebylo. Protáhla jsem se a u toho celkem hlasitě zívla. Naštěstí nikdo poblíž nebyl, takže jsem si to mohla dovolit. Posadila jsem se a přemýšlela, kterým směrem půjdu, abych našla nějaký úkryt a vyspala se.

Ladně jsem zavyla. Doufala jsem, že brácha bude nedaleko, aby nás slyšel a aby za námi nepřišel někdo cizí a my nemuseli zbytečně vysvětlovat naše rodinné vztahy. Brácha ještě dodal pár vět. "Život je prostě nefér, na to si nezbývá než jen zvyknout," dodala jsem a pokrčila rameny. Na Ciri jsem se ještě usmála. Byla jsem ráda za to, že šli oba se mnou, být tady sama, cítila bych se divně. Už takhle to bylo zvláštní, ale alespoň jsem nebyla na to všechno sama.
Netrvalo dlouho a začaly se k nám řítit dva vlci. Protočila jsem oči, protože jsem měla tušení, že to brácha není, ale nechtěla jsem dělat unáhlené závěry. Vlk, který se k nám blížil, mě zaujal svou lebkou na tváři. Naježily se mi chlupy nekontrolovatelně na krku, ale snažila jsem se uklidnit. Chtěla jsem začít uvádět věci na pravou míru, když v tom slova řečená vlkem ve mně uvědomila fakt, že je to brácha. "Krůli? Co to... máš na hlavě?" Asi by bylo překvapující, kdybychom se zeptali hned na něco úplně jiného. Vždyť to zakrývalo celý jeho obličej! Brácha ještě poznamenal, že už je to dlouho. Přikývla jsem a ulevila si na přední noze. "Jo, ňákej pátek to bude. Zmohutněl si," prohlédla jsem si ho. "Chtěli jsme tě navštívit a zjistit, jak se ti vede," dodala jsem ještě. Pak jsem uslyšela ještě jednu jeho poznámku, ačkoli jsem si všimla, že jeho tlama se nepohla, ale asi jsem to jen přehlédla. "Za to ty k světu moc nevypadáš," zazubila jsem se a zavrtěla hlavou. Na to jsem se posadila. "Jsem ráda, že tě zase vidím," dodala jsem ještě a znovu si ho celého prohlédla. Zároveň jsem i s pokynutím hlavy pozdravila jeho společnici, která musela být ze situace mírně zmatená, ale jistě to teď vše dávalo větší smysl.

<<< Vyhlídka

Upřímně jsem měla trošku strach říct sourozencům to, jak to vidím a jak cítím jejich vztah a náš vztah s rodiči. Nechtěla jsem, aby si to vzali osobně a taky se na mě naštvali za můj názor, ale spíše je to zaskočilo. "Jo, myslim. Je to nad slunce jasné," dodala jsem ještě k bráchovi a pousmála se, aby si to nebral jako jeho chybu. "Děkuju Reo, mám tě moc ráda. I tebe Ciri. A to samé platí pro vás oba, kdyby náhodou rodičům zase ruplo v bedně a potřebovali byste cokoli, jsem tu pro vás," s upřímným pohledem jsem oběma koukla do očí a přikývla.
Pak Reonys dodal něco, co byla celkem pravda. "Hmm, to mě nenapadlo. Uvidím, jak se to vv Asgaaru vyvine, kdyžtak mám," snad "ještě jedno místo."
Ještě na dodatek Ciri o tom, jak bude oslovovat bráchu jsem přikývla. "Nebo mu říkej brácho a je to," řekla jsem bez rozmýšlení, ačkoli to třeba Ciri zrovna moc přes jazyk nešlo. Ale nechala jsem to na ní, protože jsme byli už v lese.

Přicházeli jsme do lesa a bylo to o něco lepší než na všech těch otevřených pláních. Letos ta zima teda byla pěkně krutá, nebo se mi to alespoň tak zdálo. Až do teď jsem si v hlavě nepředstavovala to, co se stane, když nás brácha opravdu nebude chtít vidět. Proto jsem s tím ani nezačala. Na hranicích jsem se zastavila a prohlédla si stromy, mezi kterými jsme se ještě nedávno cítili jako doma. Jen jsem zabručela zvláštní "hmm," a pak se jen rozhlédla s tím, že můj pohled skončil na Ciri a Reovi. S pomyslným otazníkem nad hlavou jsem na ně přikývla, jestli jsou připraveni a chtěla nechat vytí na bráchovi, ale pak jsem si řekla, že bude fajn, když to zkusíme všichni, aby brácha věděl, o koho se jedná hned, co nás uslyší. Jestli tu teda vůbec je, došlo mi ještě, ale jak jsem si řekla předtím, nehodlala jsem se tímhle už zabývat. Proto jsem se posadila a s lehkou ladností a elegancí v hlase jsem začala výt.

Vivianne - chci zažít nové přátelství
Keziah - láska na celý život / přátelství (láska jen samci)

Po tom, co řekla sestra další věci jsem se na ni jen usmála. Byla jsem ráda, že soudí, že to nebylo fajn. Že už si ten svůj vlastní názor taky utváří. "Děkuju, Ciri. Fajn to nebylo. Ještě před někým cizím," pokrčila jsem rameny. "Jako, i kdyby načasování bylo jakékoli, já mít vlastní vlčata, nikdy bych jim něco takového, pokud bych to nemyslela vážně, neřekla. Ať už bych byla naštvaná sebevíc." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Z toho jsem si vyvodila, že to máma tak opravdu myslela. Co už. Řekla to, řekla. Má, co chce. Já už tam sama nepáchnu.
"Tady nejde o to, že chci žít svůj život po svém, já bych ráda byla v lese a trávila více času s rodiči, ale vždyť to je úplně vokatý, jak furt ve všem cpou vás. Mají vás dva rádi, nedají na vás dopustit. A když se jeden trochu snaží, stejně furt mají oči pro vás. Je to tak, vy za to nemůžete, mám vás ráda, ale přesně za tohle naše tolik nerespektuju. Protože stejně oni už ty dva dokonalý potomky mají," řekla jsem jim tak, jak to bylo. "Hlavně si to neberte nijak špatně, nemyslím to zle. Tak by to i mělo být. Ale dokonalými bychom se měli stát i my s bráchou, po tom, co se o to rodiče budou snažit. Jenže oni nechtějí a radši nás oba vyhodí, protože to je jednodušší. To nechápu," dodala jsem ještě. Na bráchy slova jsem přikývla a usmála se. "Jasný, až se to uklidní, bude to o něčem jiném. Dám tomu čas. Ale teď už se tam nevrátím, ať máma ví, že udělala chybu. I táta," dořekla jsem rozhodně a vyrazila dál, do lesa, který už se pěkně rozprostíral před námi.
Pak se mě ještě sestra zeptala na to, proč říkám Crowleymu Krůli. Zazubila jsem se. "Já ani nevím, říkaly mu tak tetičky a přišlo mi to fajn, takový, jako že jim je blízký, když pro něj mají spešl jméno. A jelikož je to můj brácha a taky je mi blízký, tak to furt používám," střihla jsem ušima. "Navíc se mi to líp vyslovuje," doplnila jsem s úšklebkem a pomalu se dostávala k hranicím lesa.

>>> Asgaar

Když jsem řekla, že naši jsou cáklí, brácha to nevyvrátil, spíše to potvrdil. Ušklíbla jsem se. "Ha!" Zasmála jsem se nahlas tomu, když řekl, že otázka je, jestli nás oni berou takové, jací jsme. "To je to poslední, jak nás oni berou. Chtějí z nás mít dokonalé potomky, co se z nich ve všem posadí na zadek. Proto mě a bráchu vyhodili." Nechtěla jsem se tím nějak dotknout sourozenců, ale oni jim prostě byli blíž. Na tom nic špatného nebylo. Ségra ještě dodala, že bude nejlepší si vyslechnout všechny strany a pak si udělat vlastní obrázek. Tobě ten obrázek, kterému budeš věřit, naservírují rodiče, projelo mi. Trošku mě to mrzelo, že to, jak se k nám naši chovali, ovlivňovalo částečně naše vztahy. Měla jsem sourozence ráda, ale na druhou stranu jsem nechápala, že se našich tolik drží. Ale souhlasně jsem na sestru přikývla.

A možná že to bylo právě i to, co rodičům vadilo. Samostatnost. Chtěli vlčata, aby je měli furt u sebe a neustále jsme v nich viděli vzor. Abychom seděli před nimi na zadku a hltali každé jejich slovo, jako kdyby to bylo slovo boží. A neměli vlastní názor. Ale taková jsem já bohužel nebyla. Brácha se ségrou se tomu lehce blížili, ale myslím si, že po tomhle výstupu bude aspoň brácha trošku opatrnější a větší realista. Bylo mi jasné, že ségra to bude žehlit, bude se k nim lísat a bude chtít být ta nejlepší. Ale to už tak prostě bylo a oni ji tak měli, takže se s tím nedalo nic dělat. A ani jsem nechtěla, ať si alespoň dvě ze svých dětí mají za ideály. Lepší, než aby do toho transformovali mě. Takhle jsem alespoň měla částečnou volnost a možnost svého vlastního života. Tedy, teď jsem tu volnost měla úplnou, když jsem byla prakticky bez domova.

Neměla bych proti rodičům nic. Jen mě mrzelo, že nás nutili do všeho, co chtěli oni. Měli v hlavě pravděpodobně nějakou vizi o tom, jak jejich dokonalé děti mají vypadat a my do toho neseděli tolik, jak si představovali, proto nás pořád řídili. Já s Krůlim jsme do toho nezapadli vůbec, protože on byl prostě on a já prostě já. Možná ale, že kdyby rodiče alespoň jednou zkusili se mnou více mluvit a být tu pro mě, tak bych se k tomu jejich ideálu alespoň částečně přiblížila. Protože jsem toho uměla celkem dost, byla jsem schopná a šikovná, tedy, tak jsem si to alespoň myslela. Usoudila jsem tak, protože až doteď jsem se o sebe dokázala postarat prakticky sama. Neměla jsem furt někoho za zádelí.

<<< přes Zrcadlovky z Mathaë

Bylo fajn se na chviličku pozastavit u řeky. Mohla jsem počkat na sourozence, abych jim ukázala, že chci jít s nimi taky. Po Ciri jsem se sice tak často, jako brácha, neohlížela, ale tušila jsem, že jde. Navíc mi bylo jasné, že Reo po ní bude koukat a hlídat situaci, což bylo fajn. Většinou bych byla já ta, co jde jako poslední, ale teď byla situace trošku jiná.
A i přesto všechno, co se stalo, jsem za to vlastně byla ráda. Ne proto, co rodiče řekli a kvůli mně, ale hlavně kvůli bráchovi a ségře. Protože oni o nich měli stále zkreslené představy, jak strašně dokonalí jsou, protože se tak neustále prezentovali. A teď se konečně ukázali i před nimi. Měla jsem takový pocit celou dobu a teď se to jen potvrdilo. Takže jen dobře, že tam oba byli u toho.

Když jsem se napila, zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Hm," chtěla jsem se k tomu všemu nějak vyjádřit, ale měla jsem toho tolik co říct a zároveň se mi o tom vůbec nechtělo mluvit. "Tady máte krásný příklad toho, jak jsou rodiče občas cáklý," zavrtěla jsem hlavou. Mrzelo mě, co řekli, ale co už. Nějak jsem se necítila, že bych se z toho měla složit. "Normálně jsme si o tom chtěli promluvit. Ale co. Aspoň vím, kam patřím a nepatřím. Lepší, než aby mi to řekli třeba až bych jednou byla ve smečce a měla vlčata a tak, že by mě vyhodili i s nimi," zazubila jsem se celkem sarkasticky a snažila se na tom najít tu pozitivní stránku. Sourozencům asi nemělo moc cenu něco vysvětlovat, navíc jsem netušila, jestli to, co jim řeknu, zůstane mezi námi, nebo půjdou pak za nimi. I když po tomhle výstupu... ale netušila jsem, takže jsem se držela zpět. "Jednají s námi jako s vlčaty. Udělali chybu, ale nepřiznají si to, protože si myslí, že všechno vědí nejlíp. A můžou o všem rozhodovat. Ale já mám vlastní život a chci ho žít po svém," zabručela jsem ještě a koukla na Rea. Bylo mi jasné, že on v tomhle nebude tak moc lpět na rodičích a taky si bude sem tam chtít říct svůj názor. I když u Ciri jsem si myslela opak, ta spíše bude neustále po boku rodičů. Tak to prostě bylo. "Krůli je dospělej, určitě má už rozum," dodala jsem a s posledním slovem se rozešla dál.

>>> přes Zrcadlové na Vyhlídku

Došli jsme až k řece. Musela jsem uznat, že byla pěkná zima, moc se mi nechtělo nikde trajdat a chtěla jsem už co nejdříve být v lese, abychom nebyli na otevřeném prostranství. Ale na druhou stranu... já vím, že Krůli je už taky dospělej, ale co když nás neuvidí rád? Co když nás zavrhl všechny? To snad ne.. takovej určitě není, není jako rodiče, řekla jsem si ještě a zastavila se u řeky. Voda v ní proudila, takže nezamrzla, což bylo fajn. Ale napít se bylo celkem riskantní, vzhledem k tomu, jak chladná ta voda byla. I tak jsem se pokusila trošku ukojit žízeň a pak jsem se ohlédla po sourozencích. Slyšela jsem ještě, co řekl brácha, což jsem taky nečekala. Vždyť jsou furt s nimi, musí je mít jako za svoje bohy. Musí si o nich myslet, že vše, co říkají a dělají je správné, i když není.