Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Narrské vršky

Pokračovala jsem kolem velmi zvláštních hor, až jsem zaplula do nedalekého lesa. Musela jsem se na chvilku zastavit a rozhlédnout se. Došlo mi, že po tom lezení na horu a ten všechen písek a cestování mám celkem vyprahlo v tlamě. Chtělo by to nějakou vodu, napít se, proběhlo mi hlavou a jak jsem tak pokračovala, uslyšela jsem šumění vody. To bylo zvláštní, protože les byl celkem temný a nečekala jsem, že voda je tak blízko poušti. Ale tím lépe. Neváhala jsem tedy ani sekundu a vydala se směrem za vodou, která se tu svým šuměním rozléhala a nutila mě na chvíli vytvořit ještě poslední množství slin, jak moc velkou žízeň a chuť napít se jsem měla.

>>> Tenebrae

<<< od Života

Cesta dolů z kopce šla jako po másle. Teplo, které tu bylo, bylo opravdu příjemné. Všechno, co mi Život řekl, se mi teď odehrávalo v hlavě. To, o rodičích, i o Alfredovi, i o magiích. Musela jsem si vše jedndouše srovnat v hlavě a ujastnit si, co vlastně chci a nechci a hlavně, jak to provedu. Jsem ráda, že vím, že Alf je dobrý vlk. To mě uklidnilo, říkala jsem si s rytmem kroku a pokračovala pryč z hor. Písek byl fakt vopruz. Ty magie to je taky něco! Jsou i ostatní moji sourozenci takhle nadaní? A po kom to hlavně mám? Nemyslím si, že táta něco takového umí, nebo máma... ale kdo ví, nikdy se o tom se mnou snad ani nebavili, takže, protočila jsem si oči a pokračovala kupředu. A co myslel Život tím překvapením pro mě? Kdy a jak to poznám?

>>> Tmavé smrčiny

Březen 3/10 | Alfredo

S pohledem zabořeným do mraky zakryté oblohy jsem nedoufala, že se tu někdo objeví. Natož někdo, koho znám. A už vůbec ne ten, koho jsem tu vlastně jako jediného chtěla potkat. Byl to snad osud? V momentě, kdy se ke mně blížil, mi hlavou projela slova Života. Usmíval se, což mu slušelo a nutilo to usmívat se i mě. Když mě obejmul, skoro se mi podlomila kolena. Ještě jsem nikdy v takové blízkosti někoho jiného nebyla, natož vlka, o kterém jsem za poslední dny přemýšlela více, než o podstatě života. Motýlci se mi rozlétly břichem a já jen spokojeně zapředla, ale tak, aby to neslyšel a nepoznal.
Když jsem se ho zeptala, co tu dělá a jak se mu daří, dodal, že je jaro. Počkat, znamená to i u něj v jeho jazyce to, co v našem? Co když mu jde jen o to, mít se mnou vlčata? Já ještě nejsem připravená a jestli na něj leze jaro, začala jsem trošku panikařit, protože jsem popravdě byla více nervózní, než kdy jindy. Klid. Život, vykopla jsem svou panickou myšlenku z hlavy pryč a usmála se. "Hmm," podívala jsem se na oblohu, kde se už teď rozlévalo slunce a paprsky, ačkoli ne teplými, zdobilo celé okolí. "Takže chladně, ale spokojeně," vyvodila jsem si. Co to melu, protočila jsem si nad sebou oči a očima se zastavila na hladině vody. "Už aby bylo teplo. Ráda bych si zaplavala," řekla jsem jen prakticky z cesty, protože z celé té nervozity jsem netušila, co mám vlastně říkat. Že mi chyběl? To mělo čas. A kdo ví, jak to vlastně cítil on. Až teď, když jsem pohled věnovala jemu, mi došlo, že má stejnou barvu očí, jako já. A to znamenalo jediné - myšlenky. Panebože, jsem pako. PAKO! Přestaň. Nemysli, šš, okřikovala jsem se a přitom se nevinně culila. Musel si po tomhle všem myslet, že jsem úplný magor.

OBJEDNÁVKA

Modifikace - ID - B10 - naceněno Styx - 60 křišťálů a 600 mušlí - využívám 50% slevu z úkrytu - 30 křišťálů a 300 mušlí
- ID - B02 - magie neviditelnosti - 50 mušlí

Převod na Tomáše:
50 oblázků - převede se 40 oblázků
65 mušlí - převede se 52 mušlí

Vlastnosti:
ID - V01 - taktika lovu - 1x
ID - V03 - Crowley - taktika lovu - 1x
ID - V03 - Reonys - taktika lovu - 1x
ID - V03 - Ciri - taktika lovu - 1x
ID - V03 - Etney - taktika lovu - 1x
ID - V03 - Lucy - taktika lovu - 1x
100 kytek

Celkem zaplatím 30 křišťálů, 415 mušlí, 50 oblázků, 100 kytek
Na Tomáše přistane celkem 40 oblázků a 52 mušlí

Děkuji!

<<< Narrské vršky

Musela jsem uznat, že se mi hrozně chtělo, ale na druhou stranu nechtělo. Chtělo se mi proto, že jsem měla spoustu otázek, ale důležité asi jen dvě. Musela jsem zjistit to, co mi vrtalo hlavou ve dne v noci. Prostě jsem chtěla mít odpovědi, i když jsem musela počítat i s verzí, že Život mi žádnou odpověď nedá, nebo zase bude mluvit v hádankách a já budu vědět stejně prdlajs. No a nechtělo se mi proto, protože ten kopec je sakra velkej. Nejradši bych si tu odchytila nějakýho medvěda, aby mě na zádech vynesl... ale to bych mohla Životu navrhnout, aby si tu zřídil něco takového! Ale ne, musím si to zasloužit, všechny jeho odpovědi a to, co mi řekl posledně, se v porovnání s tím výšlapem rovná nule, uvědomila jsem si a zhluboka vydechla. Tak jdeme.
Prvních pár desítek metrů jde přeci jen nejhůře, ale pak už si na to jeden zvykne, i na ten sklon a jde to tak nějak samo. Naštěstí bylo krásné počasí, mohlo mi do toho třeba ještě pršet, nebo sněžit. I když to asi tady nelze. Může vůbec v poušti sněžit? To je ale blbost, přemýšlela jsem, načež mi cesta ubíhala rychleji. Kdybych se soustředila na to, jak moc se mi nechce a jak to neutíká, bylo by to horší. Takhle jsem byla ponořená do myšlenek a šlo to samo. Navíc jsem měla přeci mladý nohy a ty vyšlapovaly, jak nikdy. Uběhla jsem sem nějaký ten kus cesty, ale bylo to v pohodě.
Musím si srovnat to, na co se ho budu ptát. Přeci tam nenaletím a nevychrlím na něj všechno najednou, srovnávala jsem si myšlenky. Vzpomněla jsem si i, co mi říkal minule, už dopředu věděl, co vlastně chci. A i se mi vybavilo to ohledně mých slov, že mohou být silnější, než magie. Kdo ví, co za tím mínil, ale pravdou bylo, že bylo jednodušší někoho o něčem přesvědčit. To bylo super, takovou schopnost mít! Zajímalo by mě, co za všechny magie budou mít Reo a Ciri. Ciri bude mít jistě vodu, nebo vzduch. A Reo třeba zemi. Jsou oba tací klidní, přemýšlela jsem. Ale od toho se to třeba vůbec nemuselo odvíjet. Od čeho se to vlastně odvíjí?
S otázkou jsem se pomalu ocitala na vrcholku. Vzduch jako kdyby tu byl lehčí a čistější. Netrvalo dlouho a já zacítila tu sladkou vůni a uviděla v dálce kožich, který patřil právě Životu. Juch! Nikoho tu nemá, takže na mě jistě bude mít chvilku, radostně jsem si poskočila a přidala do kroku.
"Už tě tady čekám," ozval se příjemný hlas a já rozmáchla oháňku ze strany na stranu. Jak to jen dělá, že ví, že sem vlk jde? Musí mě slyšet funět na sto honů, zazubila jsem se pro sebe a všimla si úsměvu na jeho tváři. "Zdravím Tě, Živote," řekla jsem a pomalu, ladnými kroky došla až k němu. Tam jsem si sedla a přestala mrskat ocasem. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Ale, něco tě snad trápí?" Zeptal se. A tohle neví? On jen přikývl. "Vím, co se stalo. Co ti mamka řekla," dodal. Sklonila jsem hlavu. "Já-já," snažila jsem se někde začít. "Ani nevím, co jsem udělala špatně. Jen jsem chtěla vědět, proč se k bráchovi zachovali tak, jak se zachovali a místo toho přijmou cizí vlčici... proti ní nic nemám, ale proč se normálně o tom nechtějí bavit? A vyhodí mě?" Zdvihla jsem smutný pohled a sklonila uši. Nechtěla jsem si to brát, ale tady bylo jediné místo, kde jsem mohla vyjádřit emoce, které už ven asi nikdy nepůjdou. "Mnohdy je rozhodnutí rodičů nevysvětlitelné," začal. O tom jsem věděla, ale já to právě od něj chtěla vysvětlit. "Nic si špatně neudělala a určitě to tak nemyslí. Asi to bylo ve špatnou dobu, ten dotaz," řekl mi. Ale to je přeci neoprávňovalo se takhle zachovat! "Jsi statečná a máš život před sebou. Rodiče tě jistě rádi znovu uvidí, ale dej jim trošku času," řekl mi. "Děkuju, přesně to jsem chtěla udělat," přikývla jsem. Pak jsem si jen tlapkou otřela vlhká očka a rozhodla se už to nechat být, alespoň pro teď.
Když jsem s hlubokým výdechem přešla tohle téma, podívala jsem se mu do očí. "Zjistila jsem, jaké mám magie. Asi teda," zazubila jsem se. "Dokážu vyvolat černý oheň a číst myšlenky!" Radostně jsem zdvihla tóninu hlasu a doufala, že na mě aspoň Život bude hrdý, když rodiče to vůbec nezajímalo. "Tak to je skvělé, ale musíš s tím zacházet velmi opatrně. Navíc to nejsou všechny magie, které vlastníš," dodal. Jak to sakra věděl? Mohl to z nás vycítit? "Víš, jak by si se někdy nejraději ztratila, zmizela? Pak je tu ještě jedna, ale o té ti zatím říkat nebudu. Až přijde čas, tak ji objevíš," dodal. "Dokážu zmizet?" Cože? Ale jak? "Ano, tak nějak. Ostatní tě neuvidí," objasnil. "Tak to je skvělé!" "Ale ber to s rozumem. Co se týče tvého ohně, je vzácný, nikdo jiný takovou schopnost nemá. Ale jsem rád, že jsi tu a zmínila si ho. Mám pro tebe něco, co se ti bude líbit," dodal. Miluju dárky! "A co?" Nadšeně jsem se začala rozhlížet. "Chviličku mi to potrvá, ale objevíš to brzy, neboj," dodal a usmál se.
Netušila jsem, jaká je teď moje životní cesta a co dělat dál. Na to všechno jsem se ho chtěla zeptat, ale nechtěla jsem ho zdržovat. Navíc jsem chtěla najít Alfreda a říct mu vše, co k němu cítím. "To bys měla. Je to skvělý vlk," přidal se Život a já jen překvapivě pohlédla do jeho očí. To jsem hrozně ráda slyšela, že se mnou nemá jen špatné úmysly! "A nejen, že myšlenky umíš číst, ale dokážeš i v nich s někým hovořit," řekl ještě. "Takže brácha ten vzkaz-" "ano, slyšel," dodal. To musel bejt teda pěkně zmatenej! Zazubila jsem se pro sebe.
"Děkuju ti, Živote!" Řekla jsem nadšeně. "Už se těším na ten tvůj dárek. Taky pro tebe něco mám, vím, že tyhle jsou tvé oblíbené," řekla jsem a položila před něj hromádku květin, kterou jsem s sebou táhla přes celý ten kopec. Mrskla jsem ocasem. "Musím jít, musím najít Alfreda. Jsem ti fakt moc vděčná, děkuju moc!" "Určitě tu nechceš ještě chvilku zůstat a sledovat, jak slunce pomalu padá za obzor?" "To zní krásně a ráda bych, ale nejšťastnější budu, když to budu moct sledovat s ním," zazubila jsem se a mávla směrem k Životu. On jen přikývl a s pochopením mi zamával zpátky.
Bez debat byla cesta dolů mnohem rychlejší. Ať už to bylo tím, že jsem utíkala rychleji a nemohla pomalu ani zabrzdit, nebo tím, že jsem si všechna ta slova přehrávala v hlavě. Život byl pro mě opravdu jako někdo, na koho jsem dala a dala bych za něj i tlapku do ohně. Byla jsem mu vděčná a objasnil tak spoustu věcí, které mě za poslední dobu trápily. Teď už jen zbývalo se vydat správným směrem a najít Alfa. Snad mě taky rád uvidí.

>>> Narrské vršky

<<< přes Poušť ze Savany

Sluneční paprsky naštěstí ještě nebyly tak horké k tomu, aby se mi na poušti roztékalo tělo. Jih byl o něco teplejší, to dávalo smysl, ale naštěstí tu nebylo takové horko, jaké bych nemohla zvládnout. Proto jsem jen z lehka oddychovala v tempu klusu a pokračovala dál.
Písek byl otravný a já nechápala, kdo by dobrovolně mohl v poušti žít. Ani jsem netušila, jestli tu někdo žije, ale byla bych překvapená, kdyby ano. Snažila jsem se proklouznout otravným územím co nejrycheji, nicméně písek pěkně zpomaloval. Naštěstí jsem měla teď dost času, nemusela jsem se za ničím hnát, takže jsem se dala do chůze a před výšlapem na vršek písčité hory jsem se ještě trošku uklidnila. Tam ten dech budu potřebovat přeci jen o něco více.

>>> za Životem

<<< přes Uhelný hvozd z Ohnivého

Cesta mi utíkala celkem rychle a já jen spokojeně pokračovala dál. Nespěchala jsem, takže jsem sem tam klusala, sem tam jsem zase nabrala rychlosti sprintu, abych se trošku procvičila. Bylo to skvělé a bavilo mě to, navíc jsem si zlepšovala fyzičku a to bylo potřeba.
Pomalu jsem se dostávala blíž a blíž. Před sebou už jsem viděla písčité vršky a doufala jsem, že Život si na mě udělá chvilku a poví mi o magiích, mé životní cestě a dá mi nějakou radu. Nechtěla jsem ho zatěžovat svými problémy, ale potřebovala jsem od něj malé pošťouchnutí, jakým směrem se mám ve svém životě vydat. On to totiž jistě věděl, a nejlépe. Takže mě mohl alespoň trošku nasměrovat. Snad.

>>> přes Poušť na Narrské vršky

<<< Asgaar přes Středozemku

Počasí mi hrálo do not, protože se na nebi objevilo slunce. Spokojeně jsem si zamlaskala a rozhodla se, že je zase pro jednou na čase se vydat za strejdou Životem. Chtěla jsem se u něj stavit a zeptat se ho na pár věcí, co a jak s mým životem, ale uvidím, jakou bude mít náladu. A pak najít Alfreda, prolétlo mi hlavou. Jak se asi ten béžový kožíšek má? Určitě fajn. A myslí i on na mě? Kdo ví, ale doufala jsem, že ano.
Tlapky mě velmi rychle přes pláň zanesly až k jezeru, které mělo hladinu pokrytou jakousi řasou, což způsobovalo, že bylo červené. Hustý, řekla jsem si a zazubila se. Musela jsem se k němu alespoň trošku přiblížit a zjistit, o co jde. Dokonce jsem do vody ponořila opatrně i tlapku a kupodivu, voda byla dost teplá na to, jaká byla zima. Zvláštní, řekla jsem si a zavrtěla hlavou. Ten svět mě každý den překvapoval víc a víc.

>>> přes Uhelný hvozd na Savanu

Konverzace s Krůlim a sourozenci šla jako po másle, načež se Ciri zeptala sama na to, co se vlastně tehdy stalo. Byla jsem za to ráda, že se taky zajímají o bráchy názor a neberou v potaz jen názory rodičů, proto jsem měla sourozence ráda. Ačkoli byla škoda, že je naši furt tak vytahovali oproti nám, stejně jsem je měla ráda.
Krůli se dal do vysvětlování a já poslouchala. Taky jsem to chtěla vědět. A bylo to ještě horší, než jsem čekala, ale nepřekvapilo mě to. "Magor," řekla jsem jen při pasáži s tátou, protože mi to tak přišlo. Kdo ví, co ho k tomu vedlo, ale vzhledem k tomu, že s ním nebyla normální řeč a teď už ani s mámou, asi se to ani bohužel nedozvím. Měla jsem chuť Krůliho obejmout, rodiče vůbec neví, jak to pro něj jako malé vlče muselo být těžké. Vidět blízké tety a pak ještě zažít tohle. Jim ruplo v bedně? Nebo proč to táta udělal? Už jsem bráchu plně chápala a teď se do toho ještě přidala máma.
Netrvalo dlouho a zpoza stromů se vynořili dva vlci. Vlčice se hnala za bráchou a úlisně se snažila vypadat přátelsky, ale vůbec se mi její chování nelíbilo. Než jsem stihla vůbec pozdravit, brácha na to řekl, že dobrý den končí a jestli nechceme nic chytit, uděláme to, co on. Vlk, který měl zářivě žlutý ocas byl zvláštní, ale ta vlčice mi začínala být proti srsti, evidentně i sestře, co jsem tak vypozorovala. Nemá ji rád brácha, nemám ji ráda taky, řekla jsem si jen v hlavě, protože jsem Krůlimu věřila a měl k tomu jistě pádný důvod. "Pak si tě najdu a chci si s tebou popovídat, o samotě," pomyslela jsem si směrem ke Krůlimu, ale vůbec jsem netušila, že díky mé magii to slyší jako vzkaz v hlavě.
Podívala jsem se na sourozence. "Tak asi abychom šli," otočila jsem se ještě na vlčici s vlkem. "Zdravím a loučím se," zazubila jsem se ještě a úsměv hned přelila do kamenného pohledu, kterým jsem si oba prohlédla a s mrsknutím ocasu jsem se otočila na odchod. "Jděte klidně za dědou, já se tu stavím později. Nějak se mi už ani nechce nikoho potkávat teď. Musím si vše srovnat v hlavě," dodala jsem a s těmi slovy jsem drcla do bráchy bokem a sestře opřela hlavu o krk. "Tak zase příště, ségra a brácha! Mám vás ráda," řekla jsem ještě a vydala se směrem pryč z lesa. Tyhle rodinný setkání jsou pěkně vyčerpávající.

>>> přes Středozemku k Ohnivému jezeru

Březen 2/10 | Alfik

Zaujatě jsem sledovala oblohu a nepřestávala doufat, že sem tam se mezi mraky vynoří ta krásná podívaná na tancující hvězdy kolem. Bohužel tahle noc úspěch nesklidila, proto jsem jen sledovala, jak se jeden mrak prohání s tím druhým.
Myšlenkami jsem byla hlavně u rodiny a konverzace, co se stala, než jsem les opustila. Pak jsem zabrouzdala i k tomu, co mi řekli sourozenci, za což jsem byla opravdu vděčná. Ale neplánovala jsem se za rodiči vrátit, minimálně teď ne. Určitě jsem se nechtěla u nich ponižovat, když ten, kdo se má omluvit, jsou oni.
Ze všeho toho přemýšlení mě vnesl zpátky do reality známý hlas. Nervózní pot se mi rozlil po celém těle a já se snažila vypadat klidně. Vyskočila jsem na všechny tlapky a rychle se oklepala, abych neměla v kožichu případné nečistoty. Ranní paprsky házely jeho kožich do ještě více zajímavých odstínů a já se nemohla přestat dívat. "No zdravíčko," vycenila jsem široce tesáky a nezkrotně mrskala ocasem sem a tam. No tak, klid, pobízela jsem se, ale přitom jsem se culila jak retard. "Kohopak nám to sem tyhle béžovoučké tlapky nesou?" Zazubila jsem se ještě a nechala jiskřičku v oku volně tancovat. "Jakpak se daří?"

Březen 1/10 | Alfredo

Když jsem se probudila, byla jsem sama. Chvilku mi trvalo se rozkoukat, ale nebylo to nijak těžké, protože byla noc. Všimla jsem si, že Chiara už nedaleko neleží, zřejmě jsem spala déle, než ona. Byla jsem ráda za to, že jsem ji potkala a promluvila si s ní. Dodala mi trošku více kuráže k tomu, abych si s Alfredem více promluvila a řekla mu vlastně, co k němu cítím. Ale chtěla jsem tomu dát čas.
Pomalu jsem se zdvihla, protáhla si přeležené tlapky a zívla. Bylo skvělé, že byla noc, protože jsem alespoň mohla usednout na louku a pozorovat noční oblohu. Někdy to mělo skvělou atmosféru a právě dneska jsem na to měla přímo náladu. Když jsem vyšla z lesíka, všimla jsem si, že obloha je zatažená. Mraky překryly ten krásný výhled a způsobily, že bylo více temno, než jsem si myslela. Měsíc byl maličký, ale dorůstal, což bylo fajn. To znamenalo, že za pár dní bude úplněk a bude zase krásná, čistá noční obloha. Protáhla jsem se ještě jednou a stejně si sedla. Chtěla jsem si aspoň na chvilku srovnat myšlenky a přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo a co teď budu a nebudu dělat. Bylo na čase se tomu sama se sebou trochu pověnovat.

//Doufám, že něco nevynechám, je toho fakt ranec :D

V hlavě jsem radostně tancovala při zjištění, že zvládnu číst myšlenky. To bylo skvělé! Mohla jsem teď vědět, co se komukoli v okolí honí hlavou a nikdo o tom neměl šajnu. Ale počkat, jakou barvu očí mám? Pomyslela jsem si pro sebe. To byla jediná věc, která mě mohla prozradit.
Když se sourozenci začali představovat, došlo mi, že mi to vlastně vůbec nedošlo. "Vivianne, promiň," řekla jsem s úsměvem na společnici bráchy. Vypadala zajímavě, chtěla jsem se s ní taky blíže seznámit, ale měla jsem to v plánu hned poté, co vše řeknu bráchovi.
Reo vysvětlil tak nějak situaci Crowlymu. Ciri se k němu přidala, já jsem se jen usmívala. Uslyšela jsem i zavytí dědy, kterého jsem chtěla tady taky potkat, takže se mi na tváři rozlil úsměv, když se mi potvrdilo, že je tu taky.
Krůli si z toho, co měl s tváří, už nic nedělal. Asi už tomu byl nějaký ten pátek, co se mu to stalo a zvykl si. Ostatně, netušila jsem, jak se to stalo, ale jestli za to nemohl, nezbývalo mu stejně nic jiného, než se s tím naučit žít. Nechala jsem prostor jemu a sourozencům, když se rozpovídali o nové smečce. Místo toho jsem se podívala na jeho společnici a prohlédla si její zajímavý vzhled. Měla pěkné zbarvení kožichu.
Najednou se však začalo dít něco zvláštního, na Krůliho dělala nálety nějaká opeřená straka a já se jen překvapivě snažila sledovat situaci. V tom se vedle něj zjevil jakýsi kostlivec. Ah, takže brácha má nějaký ty magie už taky! Pěkný, že není pozadu. Podívala jsem se na něj. "Týjo, hustý, koukám, že taky už ovládáš nějaký magie," zazubila jsem se šibalsky a vzpomněla si na čtení myšlenek, o kterém jsem nechtěla mluvit a na černý oheň. Ten byl asi nejpůsobivější. Nechala jsem ještě sourozencům prostor k tomu, aby si řekli, co potřebují. Chci si pak popovídat jen s Krůlim a říct mu vše tak, jak to vidím. Ne, že bych chtěla něco tutlat před sourozenci, ale prostě bych ráda měla čas jen pro sebe s bráchou. Snad to pochopí, podívala jsem se na bráchu se sestrou a mrskla ocasem. Jistě se za chvíli odeberou zpět do lesa, jinak už otec zase bude plašit, napadlo mě.

Únor 7/10 | Chiara

Na otázku ohledně jejího rodného místa jsem hodila omluvnou zpátečku. Ona se mě však zeptala na to, co mi brání se tam jít podívat. To mě donutilo se na chviličku zamyslet. Rodiče? To těžko, začala jsem se souhrnem, sourozenci? Taky asi ne, přemýšlela jsem dál, ale Alfredo... "No, nebrání mi asi nic," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem říct, že bych tam nešla sama jen proto, že se chci s Alfredem sblížit, než se od něj vzdálit. "Píšu si to na seznam míst, kam se chci podívat," řekla jsem a packou imaginárně máchla ve vzduchu do tvaru fajfky, načež jsem se zasmála.
"To chápu, mám to dost stejně," zavrtěla jsem hlavou a vzdychla. Její odpověď ohledně patrnera jsem vnímala, jen jsem se usmála a švihla ocasem. "Nikdy nevíš, na koho narazíš," řekla jsem ještě.
Zvědavost mě donutila se zeptat i na magie, které u nich v kraji nebyly tak rozšířené, jako tady, na Galli. "Pravda, tady se jeden nepřestává divit," přikývla jsem. "A ty nějaké magie ovládáš?" Pozdvihla jsem obočí. Nechtěla jsem, by to vypadalo, že jí vzpovídám. "Já jsem nedávno taky objevila pár... zvláštních," zazubila jsem se ještě a střihla ušima. Třeba taky umí něco, co jsem ještě neviděla a alespoň budu vědět, co bych se ráda do budoucna naučila, nebo čemu se chci naopak vyhnout.

Únor 6/10 | Chiara

Popis místa, odkud Chiara se sourozenci pocházela, zněl opravdu krásně. Zima nebyla úplně pro mě, sníh byl sice fajn, ale možná tak den, nebo dva, pak už to jednomu lezlo krkem. Proto jsem se jí musela zeptat, proč odešli, ale mohlo mě napadnout, že se třeba stalo něco špatného a nebude o tom chtít mluvit. Kdybych mohla, plácla bych se přes čelo a omluvila se, ale naštěstí to vlčice vzala dobře. "Promiň, nechtěla jsem v tom rejpat, jen... znělo to tak skvěle, že kdybych mohla, šla bych se tam hned podívat," ujasnila jsem ještě. Ona mi řekla, že se její sourozenci zatoulali a stopy vedly sem. To bylo pochopitelné, proto jsem máchla ocasem. "Tady je ale taky krásně," rozhlédla jsem se ještě, ačkoli s tím vším bílým kolem to nemělo tolik moc.
Přišlo mi to celé zvláštní a zajímalo mě, proč se mi ho sestra snaží ještě více dohodit, nicméně na druhou stranu mě to těšilo. Byla jsem ráda, že mám alespoň přízeň u jeho sestry, to bylo fajn. "Dobře, děkuju!" Zazubila jsem se. "Máš v plánu tam pak jít taky?" Bylo by zvláštní, kdybychom se pak rozloučily, ale obě šly stejným směrem do stejného lesa.
Musela jsem se však zeptat i Chiary, jak je na tom ona s vlky. Měla na věc trošku jiný pohled, možná na tom i něco bylo. Ale já jsem si nemyslela, že bych potkala ještě někoho jiného, s kým bych se cítila tak dobře. Vlků a vlčic? Jakože ona má ráda i vlčice, jakože jinak ráda? Hmm, pomyslela jsem si. S tím jsem se ještě upřímně nesetkala, bylo to pro mě nové. Ale tak proč ne, někdy můžou být vlci pěkně na přestlamu, takže to vlastně i chápu, řekla jsem si pro sebe s úšklebkem. "Jasný!" Zazubila jsem se. "Asi na tom něco bude, ono až pak narazíš na toho pravého, nebo tu pravou, tak to poznáš," přikývla jsem. "Objevovat a poznávat je asi taky fajn, já na to moc nejsem," dodala jsem ještě a střihla ušima. To mohla odvodit ostatně i sama. "Hele a tam u vás magie nebyly jako vůbec, nebo jen trochu? Jaký z toho máš pocit?" Já jsem se tady přeci jen narodila, bylo to pro mě běžné, ale zajímalo mě, jak to vidí i ostatní, co se s tím setkali až později.

Únor 5/10 | Chiara

Musela jsem se zeptat, abych zjistila něco více o domovině Chiary (a Alfreda). Bylo mi jasné, že ji vylíčí v těch nejhezčích barvách, proto se mi hned na jazyk dostala další otázka. "Zní to strašně pěkně," začala jsem, "proč jste tedy odešli no, sem?" Neříkala jsem, že tento kraj byl nějak špatný, bylo to tu super, jen asi ta hezká místa jsem měla ještě celkem neodkrytá. Tedy až na jedno, to plné kvítí a třešní a sladce voňavé, kde jsme se s Alfem potkali.
Když jsme se dostali k tématu jejího bráchy, měla jsem samozřejmě vyptávající se otázky. Ona mi je potvrdila, až mi to dokonce připadalo, jako kdyby mi ho dohazovala. Jestliže potřebuje ségru, která mu mě dohazuje, může na něm něco být špatně... ale třeba jen se Chiaře líbím, tak třeba proto, projelo mi hlavou. Kdo ví, co za tím bylo, nicméně mě to těšilo. "Určitě. Máš pravdu, jinak by mě přeci neseznamoval s rodinou a jeho lesem, že," dodala jsem a zazubila se. Dodalo mi to trochu více sebevědomí, zároveň jsem se snažila za tím ale nic špatného nevidět. "Máš recht," přitakala jsem ještě. "Až se dám trochu do kupy po tom, co se mi stalo s rodiči, půjdu za ním a řeknu mu, že mi je s ním fajn," řekla jsem odhodlaně. "Nemůžu ho dostat z hlavy," přiznala jsem se ještě nervózně a usmála se. Pomalu jsme se odebíraly do lesa. "Jo, za malou chvilku se toho může stát dost," přikývla jsem a vzpomněla si na to, jak na mě máma spustila a vyhodila mě. Ani mě to nepřekvapovalo, upřímně. Ale nechtěla jsem si teď Chiaře vylévat srdíčko. Nerada jsem byla za nějakou rádoby chudinku, nebo tak něco. "A co ty, máš taky někoho, kdo se ti nemůže dostat z hlavy?"